Poslední dobou jsem nějakej zesláblej. Asi to bude tou krajinou. Nějak moc se začíná podobat Vysočině. A to včetně kvality silnic. Horší jsou ale ty kopce. Moc prudký na vyšlapání. Takže nahoru to vytlačím, tam nasednu, ujedu kilometr, zase dolů ze sedla a znova tlačit. Tohle mě fakt ničí. Už takhle jedu několik dní.
Jednou si takhle sedím na autobusové zastávce, hledím do mapy a koušu suchej chleba (marmeládu jsem snědl hned před obchodem pár km nazpátek). Sedím tam víc než hodinu. Nohy jakoby nechtěly poslechnout. A to mám jenom sedm kilometrů. V tom přijíždí auto a mladá paní mi povídá. Norsky a, když jí dám najevo, že takhle to asi nepůjde, spouští po anglicku. "Dáte si polívku?"
"Cože?"
"Polívku, jídlo."
"Rád!"
"Bydlím tam nahoře, pojeďte za mnou."
Nahoře, to nezní dobře. A ta štěrková cesta tomu nepomáhá. Pár metrů se snažím o hrdinský čin, ale nakonec stejně tlačím. Ale doslova klušu. Jídlo!
Jsem tedy pozván na dvůr, kde dostávám polívku (něco na způsob zelňačky), pizzu, sušenky na cestu a lékořicový bonbon.
"Jsem Kine. Tohle je můj bratr Rune, má dcera Christina a jeho dvě děti. Linnea a Leon. Viděla jsem tě včera na Snapchatu. Kamarádka tě natočila někde poblíž."
Sedíme tam dobrý dvě hodiny a povídáme. Já se snažím vyzvídat o zdejším životě, oni zase o mé cestě. Taky řešíme trasu. No a pak mi to teda nedá a začnu zkoušet mluvit norsky. Přece jsem se to doma těch pár týdnů nedrtil pro srandu králíkům. Je to zábava, některý slovíčka jsou taková lahůdka, že si dokonale lámu jazyk. Ono v Norsku je totiž spousta nářečí a tak v tom mám za chvilku slušnej guláš. Odjíždím až po čtvrté hodině, ale je mi rázem tak fajn, že do večera vytočím tachometr na 55 km a radostně zjišťuju, že ze Skognu až do Steinkjeru vede cyklostezka a tudíž nemusím vymýšlet, jak objet E6ku.
Lidi se tu o mě fakt zajímají. A nejsou tak draví jako turisti na Islandu. Řidiči jsou naprosto skvělí. Ve Steinkjeru, na vrcholku solidního kopce, zastavuju a padám na lavičku. Pauza, jsem úplně vyšťavenej. Dojídám poslední syrový jídlo a čtu si tabuli o historii zdejší oblasti a prohlížím si hroby z počátku letopočtu.
Zastavuje další auto. Další mladá paní a zřejmě její dva synové. Hodně ji zajímá cesta. Dlouho tam vykládáme.
"Jo, my musíme takhle řídit, máme spoustu pravidel. Jinak nám vezmou řidičák. Na všechno máme pravidla."
"Jo, třeba na obchodování s alkoholem."
"Přesně. Je těžký něco sehnat, že?"
"To teda. A kolik to stojí! V Norsku musím abstinovat".
" :)"
"Chci se vyhnout E6ce, je tahle cesta použitelná?"
"Jo, ale to musíš zpátky. Tohle není ta silnice. Jenom 500 metrů zpátky a doleva."
Hezký, těch pět set metrů jsem se s jednokolkou hrabal do toho krpálu. Pěšky samozřejmě. Ale zase mi to hezky jede. Nevím proč, ale vždycky, když s někým takhle pohovořím, jako by mě to nějak nabilo.
Dochází mi plyn. Vlastně i jídlo. K tomu vyrážím až po poledni. A zase to nejede. A další defekt. Ptám se kde koupit plyn. Úsměvné.
"No, hmm, dneska je sobota, teď už bude nejspíš všude zavřeno. Zítra je neděle, to je zavřeno celej den."
Skvělý.
"Tohle by mohli mít na benzinách nebo ve smíšeném zboží. Budou to mít tady v tom městečku. Je to 40 km."
"To dneska nestihnu a zítra je zavřeno. Další možný místo?"
"Jo, Mosjøen, 250 km."
"No nádhera. A po E6ce, že?"
"Jo."
To je blbý. Abych se vyhl té silnici, chci jet po takové zapadlé mezi jezery. Ale potřebuju zásoby (je to štreka) a plyn. Ani jedno nemám. Naštěstí narážím na COOP. Otevřeno. Takže zásoby v cajku. V další vísce doplňuju na benzině vodu (gratis) .
"Nevíš kde seženu plyn?"
"Máme tu pár kartuší."
Napichovací. Potřebuju závit.
"Kde můžu koupit se závitem?"
"Záleží kam jedeš. Máš kolo?"
"Jedu na sever, mám jedokolku."
"Takže to ty jsi ten týpek ze Snapchatu?" a ukazuje mi video. Na tom videu je Tomáš, jak si to na své 36" hrne po norským asfaltu.
"Neuvěřitelný! To je neuvěřitelný! :D jo, to jsem já."
Načež přichází další týpek a oba spolu něco řeší. Za pět minut se vrací se závitovou kartuší.
"Na, to máš ode mě."
Týpek z pumpy mi vaří kafe "on the house" a všichni pak s jistou paní řešíme můj další postup, neboť tady v téhle oblasti je to trošku problém, když se člověk chce vyhnout jediné silnici, totiž E6.
"Chtěl jsem jet do Švédska a tady tudy."
"Ta cesta není dobrá ani pro auta."
Skvělý. Představa, že to budu sto kiláků tlačit mi stahuje půlky k sobě.
Nakonec společně vymyslíme kompromis. A tak teď mám všechno. Mám zásoby, mám palivo a mám informace. A jelikož mi dochází čas (měl jsem se už dávno začít vracet) , rozhodl jsem se pro delší, ale za to náročnější variantu ;)
Jednou si takhle sedím na autobusové zastávce, hledím do mapy a koušu suchej chleba (marmeládu jsem snědl hned před obchodem pár km nazpátek). Sedím tam víc než hodinu. Nohy jakoby nechtěly poslechnout. A to mám jenom sedm kilometrů. V tom přijíždí auto a mladá paní mi povídá. Norsky a, když jí dám najevo, že takhle to asi nepůjde, spouští po anglicku. "Dáte si polívku?"
"Cože?"
"Polívku, jídlo."
"Rád!"
"Bydlím tam nahoře, pojeďte za mnou."
Nahoře, to nezní dobře. A ta štěrková cesta tomu nepomáhá. Pár metrů se snažím o hrdinský čin, ale nakonec stejně tlačím. Ale doslova klušu. Jídlo!
Jsem tedy pozván na dvůr, kde dostávám polívku (něco na způsob zelňačky), pizzu, sušenky na cestu a lékořicový bonbon.
"Jsem Kine. Tohle je můj bratr Rune, má dcera Christina a jeho dvě děti. Linnea a Leon. Viděla jsem tě včera na Snapchatu. Kamarádka tě natočila někde poblíž."
Sedíme tam dobrý dvě hodiny a povídáme. Já se snažím vyzvídat o zdejším životě, oni zase o mé cestě. Taky řešíme trasu. No a pak mi to teda nedá a začnu zkoušet mluvit norsky. Přece jsem se to doma těch pár týdnů nedrtil pro srandu králíkům. Je to zábava, některý slovíčka jsou taková lahůdka, že si dokonale lámu jazyk. Ono v Norsku je totiž spousta nářečí a tak v tom mám za chvilku slušnej guláš. Odjíždím až po čtvrté hodině, ale je mi rázem tak fajn, že do večera vytočím tachometr na 55 km a radostně zjišťuju, že ze Skognu až do Steinkjeru vede cyklostezka a tudíž nemusím vymýšlet, jak objet E6ku.
Lidi se tu o mě fakt zajímají. A nejsou tak draví jako turisti na Islandu. Řidiči jsou naprosto skvělí. Ve Steinkjeru, na vrcholku solidního kopce, zastavuju a padám na lavičku. Pauza, jsem úplně vyšťavenej. Dojídám poslední syrový jídlo a čtu si tabuli o historii zdejší oblasti a prohlížím si hroby z počátku letopočtu.
Zastavuje další auto. Další mladá paní a zřejmě její dva synové. Hodně ji zajímá cesta. Dlouho tam vykládáme.
"Jo, my musíme takhle řídit, máme spoustu pravidel. Jinak nám vezmou řidičák. Na všechno máme pravidla."
"Jo, třeba na obchodování s alkoholem."
"Přesně. Je těžký něco sehnat, že?"
"To teda. A kolik to stojí! V Norsku musím abstinovat".
" :)"
"Chci se vyhnout E6ce, je tahle cesta použitelná?"
"Jo, ale to musíš zpátky. Tohle není ta silnice. Jenom 500 metrů zpátky a doleva."
Hezký, těch pět set metrů jsem se s jednokolkou hrabal do toho krpálu. Pěšky samozřejmě. Ale zase mi to hezky jede. Nevím proč, ale vždycky, když s někým takhle pohovořím, jako by mě to nějak nabilo.
Dochází mi plyn. Vlastně i jídlo. K tomu vyrážím až po poledni. A zase to nejede. A další defekt. Ptám se kde koupit plyn. Úsměvné.
"No, hmm, dneska je sobota, teď už bude nejspíš všude zavřeno. Zítra je neděle, to je zavřeno celej den."
Skvělý.
"Tohle by mohli mít na benzinách nebo ve smíšeném zboží. Budou to mít tady v tom městečku. Je to 40 km."
"To dneska nestihnu a zítra je zavřeno. Další možný místo?"
"Jo, Mosjøen, 250 km."
"No nádhera. A po E6ce, že?"
"Jo."
To je blbý. Abych se vyhl té silnici, chci jet po takové zapadlé mezi jezery. Ale potřebuju zásoby (je to štreka) a plyn. Ani jedno nemám. Naštěstí narážím na COOP. Otevřeno. Takže zásoby v cajku. V další vísce doplňuju na benzině vodu (gratis) .
"Nevíš kde seženu plyn?"
"Máme tu pár kartuší."
Napichovací. Potřebuju závit.
"Kde můžu koupit se závitem?"
"Záleží kam jedeš. Máš kolo?"
"Jedu na sever, mám jedokolku."
"Takže to ty jsi ten týpek ze Snapchatu?" a ukazuje mi video. Na tom videu je Tomáš, jak si to na své 36" hrne po norským asfaltu.
"Neuvěřitelný! To je neuvěřitelný! :D jo, to jsem já."
Načež přichází další týpek a oba spolu něco řeší. Za pět minut se vrací se závitovou kartuší.
"Na, to máš ode mě."
Týpek z pumpy mi vaří kafe "on the house" a všichni pak s jistou paní řešíme můj další postup, neboť tady v téhle oblasti je to trošku problém, když se člověk chce vyhnout jediné silnici, totiž E6.
"Chtěl jsem jet do Švédska a tady tudy."
"Ta cesta není dobrá ani pro auta."
Skvělý. Představa, že to budu sto kiláků tlačit mi stahuje půlky k sobě.
Nakonec společně vymyslíme kompromis. A tak teď mám všechno. Mám zásoby, mám palivo a mám informace. A jelikož mi dochází čas (měl jsem se už dávno začít vracet) , rozhodl jsem se pro delší, ale za to náročnější variantu ;)
Takže special thanks to:
Kine a Runemu za oběd, pokec a fajn odpoledne.
Rogerovi za tu kartuši.
Magnusovi za kafe a spoustu informací.
No a další člověk, jež přispěl do kasičky. Tomáš Jankůj. Přesně ten s tou koloběžkou. Ten, kterej si se mnou (tehdy s náma) prošel křestem na Vysočině.
Kine a Runemu za oběd, pokec a fajn odpoledne.
Rogerovi za tu kartuši.
Magnusovi za kafe a spoustu informací.
No a další člověk, jež přispěl do kasičky. Tomáš Jankůj. Přesně ten s tou koloběžkou. Ten, kterej si se mnou (tehdy s náma) prošel křestem na Vysočině.
Jdu spat. Zítra brzo vstávám. Čeká mě víc než deset km po té silnici a rád bych to stihl do sedmé ranní.
 |
| E6 |
 |
| všechno se rozpadá |
 |
| Zleva: Rune, malý Leon, Linnea, Christina a Kine |
 |
| S Magnusem před StatOil benzinou |
Žádné komentáře:
Okomentovat