neděle 4. prosince 2016

Vandr s Hrochem... ...a jeho ocelovou kamarádkou

30. dubna 2016, plus mínus tři hodiny ráno, ohniště za kulturákem v Křídlůvkách...

„Ale na ten vandr fakt pudem!”
„Jsem rád, že to říkáš, na to si podáme ruce!”
Dopíjím zbytek Frisca, páč už jsem tak zrumplovanej, že jsem radši začal brzdit a hřeju si ruce u uhlíků, který zbyly z tý čarodějnice, kterou jsme zdárně upálili. Na odchodu mi ještě dává nůž na cestu, ten můj prej stojí za prd, a jdem oba na kutě.
Co se dělo následující den, to už znáš. To byl první den Druhé výpravy. Ne, nebylo mi špatně, jenom jsem toho moc nenaspal. Ale tak už to chodí. Teda aspoň v mým případě. Spánek je luxus, kterej si nemůžu dovolit. Na to, kolik chci ještě stihnout věcí, ho mám málo. Ale to už zase odbočuju.
Celých těch dvě stě a něco dní jsem si opakoval výrok ze začátku tohoto článku a hodně jsem se těšil, až se s touto kuriózní postavičkou, jménem Hroch, vypravíme na zimní vandr do hor. Teda, on, když mi tvrdil, že jeho netrénované tělo zvládne cokoliv, o těch horách ještě nevěděl. A já vlastně taky ne...

2. prosinec 2016, šest ráno, doma

Dneska je ten Den. Tolik jsem se těšil. Vlastně oba jsme se těšili. Podotýkám, že to už Hroch o těch horách věděl, ale přes moje ujišťování, že to nebude žádnej extrém a protože můj spacák je zralej akorát tak na muzeum a já tím pádem hned první noc bídně zahynu na podchlazení, na což pro změnu upozorňovala paní Kišová, Hrochova mamka, mě, byl docela v klidu. Je mi jasný, že je to chlapík škodolibej skoro... no skoro jako moje maličkost.
Možná tomu pomohlo pár skleniček na posilněnou ještě před tím, než jsem mu tu novinu sdělil. Vlastně ne, bylo to po telefonu a takovým tím stylem, jakým havěť z call center nabízí služby. Nedalo se říct ne. Hmmm, ani tohle není pravda. Dalo se odmítnout a řada lidí, v podstatě všichni až na mě, mu tuto volbu doporučovali. Ale on do toho šel.
Byl bych o to šťastnější, kdybych nezaspal. To je ale jasná výjimka potvrzující pravidlo, viz ob odstavec výš. Bágl mám samozřejmě nachystanej už celej týden. Hned potom, jak jsem ho odplesnivil, vypral a usušil, nachystal jsem ho na další dobrodrůžo. Ještě jsem si chtěl dát ranní sprchu, ale usoudil jsem, čemuž částečně pomohlo i to zaspání, že po té velké výpravě by sprcha už tak záhy po několika dnech mohla mému křehkému tělu způsobit lecjakou nepříjemnost a tak na to nakonec nedošlo. Je třeba si zvykat postupně. Však víme.
Před půl osmou ranní už, oba naložení nejnutnějším vybavením, stepujeme v Božicích na nádraží. Slovo „nejnutnější” by se dalo popsat asi takto:
Hroch - všecko nový, skoro to ještě smrdí novotou. Pečlivě zvolený podle těch nejvěrohodnějších informací. Spacák pomalu na pól. V pořádku. Jen mi vrtá hlavou, zda má tu obrovskou mačetu na sekání dřeva, nebo jako zbraň proti mé nevymáchané hubě. Budu na to muset myslet a vzhledem k jeho lehce výbušné povaze držet patřičnej odstup.
Tomáš - tisíckrát zalátanej batoh, slehnutej třísezónní spacák, kterej si svý už odsloužil, jediný vysoký boty, co kdy měl, místo toho echt turistickýho jenom cyklooblečení a mrňavej nůž, co stál majlant a kterej si musel nechat předčasně nadělit od Ježíška, páč se skládacím nožem to prej není ten pravej bushcraft (do kterýho měla ta naše čimčarára výprava stejně daleko). A nějaký další drobnosti, všechno většinou milionkrát použitý, ošoupaný, vybledlý a já nevím co ještě. Zkrátka a jednoduše to nejlepší a v podstatě i to jediný, co vlastním.
Lokalitu a trasu (jo, i obtížnost) jsem vybíral já. A protože mám rád jednoduchost, páč v jednoduchosti je síla, jedem tím vlakem jenom pět a půl hodiny a přestupujem třikrát, přičemž na konci už jedeme BUSem. Ale pořád s ČD. O tý jednoduchosti cestování vlakem by mohla vést profesionální přednášky energická babička, kterou jsme potkali v jednom z vlaků, co sedla na špatnej a svezla se pěknej kus jinam. Ta se ve světě neztratí.

snídaně, rozmazanej Hroch a v pozadí ta fešná cellistka

svačina


„Nahoře vám prej fouká 20 m/s vítr a máte tam 30 cm sněhu.” Pan průvodčí se o nás evidentně zajímá a tak nám sdělil tuhle novinu. Jakpak by se nezajímal. Každej sám sice vypadáme tak nějak normálně (kdyby byl červen a ne prosinec), ale dohromady jsme jak Pat a Mat s patalionem placatek a půlčákem RUMu. Tedy Rychlé Univerzální Medicíny. K tomu slovu „univerzální” bych ale jako fér výrobce dal hvězdičku a dole bych k ní napsal, že v menších dávkách neléčí příznaky špatné nálady nebo vzteku.
Vítr mi dělá starost. To ale okamžitě zastírá druhý číslo. Třicet čísel sěhu. Třicet čísel sněhu! Fakt to řekl? Ani si to neumím představit. Jsem nadšenej, páč ve sníh jsem se pomalu modlil. Hroch už ale začíná něco tušit. Průvodčí to totiž řekl dost neopatrně a zmínil se o vrcholu. A už je brouk v hlavě. Jako správnej stratég ale odvádím téma k naší další výpravě. Vzhledem k tomu, že tahle je první, je docela těžký udržet takovou nějakou, jak bych to řekl, zajímavost celé věci.
Posilu mi zjevně seslaly samotný nebesa, páč v nouzi nejvyšší se zjevila fešná slečna s cellem, čímž (nejen) parťák na chvilku ztratil pojem o okolním světě. V zájmu ale byla úspěšnost celé téhle šaškárny a tak jsem se jako velitel výpravy obětoval a zůstal při smyslech. Tím jsem dostal čas na vymyšlení dalších blábolů, kterýma jsem toho (zatím) nešťastníka mohl krmit dál.
V Ramzové konečně vystupujeme a fakt je tady sníh. Sice jenom trošku, ale to se určitě zlepší. Vítr nefouká. Viditelnost taky dobrá. Jenže to se mi zase nehodí do krámu, páč Hroch okamžitě zvedá prst směrem k Šeráku.
„Do toho kopce jako pudem?!”
„Jo. Za ním je ještě jeden. Ale to je v pohodě, to není tak hrozný. Za tři dny nastoupáme jenom 1 500 metrů. To je přece prd, ne?”
Snažím se tutlat, jak jenom to jde. Ještě je totiž šance na nouzovej návrat. K tomu nesmí dojít. Proto rychle velím k odchodu. Hned potom, co přeliju RUM do placatky a zbytek vyglgáme ještě na zastávce.
Můj skvělej, neochvějnej a vždy fungující orientační smysl (tady bych taky dal pár hvězdiček, na jaký území se to nevztahuje) nás hned na začátku zklamal. Se směrem jsem se ale sekl jenom o 180 stupňů. Hroch by teď určitě řekl, že to bylo poprvé a naposled, co jsme kdy šli z kopce. Ale není to pravda.
Špatnej první dojem. Zas to odvádím jinam a stěžuju si na nejistotu ohledně vlastních bot a že mám utržený jedno poutko na tkaničku. Podle jeho lehkýho zlomyslnýho úsměvu soudím, že jsem to ukázkově zahrál do outu.
Hned za prohrnutou cestou nám to začíná. Sníh máme zatím jenom nad kotníky a je absolutně neporušenej. A tady už dál tutlat nemůžu. Už můžu jenom zlehčovat. Netrvá to dlouho a z rojnice je husí pochod. Já, coby rozenej kazisvět, kterej rád šlape po čerstvým sněhu a chce všude nadělat ťapky těma svýma loděma, což jsou jen tak mimochodem nejlepší zimní boty, který jsem kdy měl, jdu v čele.


Vím, že ta fotka vypadá divně, ale to je fakt termotriko a ta póza není póza, ale zkrátka jsem ve špatnej čas na špatným místě....



Hroch se vymlouvá na krátký nohy a taky na fakt, že hulí jak prokopnutý kamna a že by potřeboval nový plíce. Proto to prošlapávání cesty. Že jsem fér, děláme přestávky. Zpočátku zřídka, pak už o dost častěji. To zastavím vždycky, když za sebou slyším „Ty vole!”. Naštěstí pokaždé, když se podívám za sebe, vidím mačetu pořád na svým místě. Zlověstně na mě vykukuje zpod toho jeho armádního batohu.
„Hele, Hrochu, tam to vypadá, že už to nebude tak prudký. Dívej, i mapa to říká, vidíš ty vrstevnice?”
„Jo, tos říkal už před hodinou...”
„No jo, jenže my jsme za tu hodinu ušli asi tak kilometr.”
Mačeta pořád schovaná. Jsem v suchu.
„Já tě nechci nějak strašit, ale tohle je fakt mírný, pak to bude horší. Ale ne o moc.”
„Já jsem si představoval, že pudem někam na Vrancl do lesa a ne někam do takových krpálů.”
„Taky jsem si myslel, že to pude líp. Ale podívej se, ty lesy, to je přece paráda, ne?”
Taky že jo. Výhledy jsou mňamózní, čehož zase využívám a slibuju mu pomalu hory doly, jak to bude nahoře o dost lepší, že uvidíme fakt daleko a že to bude v pohodě.
Co jsem nějak nedomyslel, tak fakt, že se díváme na západ slunce. Na vrchol teda až zítra. Dnešní bilance: plán - 15 km až kamsi za Šerák, skutečnost - 4,5 km. Ramzová stále na dohled.
Balíme to v takovým srubovým přístřešku. Přituhuje rychle. To mi dělá tak trochu vrásky na čele. S tím spacákem jsem fakt nelhal. Hroch se mýmu výroku, že mě má pustit, kdybych se mu sápal do spacáku (samozřejmě čistě z důvodu nutnýho přežití), jenom chechtá.
Oheň je fakt super věc. V tomhle případě nutnost. Vařič máme jenom tak jako nouzovku. A ta mačeta s náma jde doopravdy kvůli tomu, aby se mělo s čím sekat dřevo. Na třísky ale máme tu mou sekyrku, se kterou jsem se táhl až z Finska a kterou už mám jednou přebroušenou. To když jsem zjistil, že nedokáže sekat skály. To nářadí dneska už nic nevydrží.
Že jsem fakt machr, vymyslel jsem, jak si u ohně usuším ponožky. A že jsem fakt vůl, dopadly tyhle podobně, jako boty tehdá v Estonsku. No propálil jsem je.
Po bifťourech, žemlovce, rýžovýmu nákypu a tábornickýmu čaji (voda ze sněhu, čaj a bordel z ohniště, kterej tam po dobu vaření napadal) jdem na kutě. Teda až potom, co si Hroch jednu pukne. Poslední, jak mi pořád říkal. Že prej od zítřka přestane.

Nemáme rádi selfie I


náš bejvák a Hrochova plachta

Další průser. Hroch chrápe. Já ale stejně nemůžu usnout. Beru teda ještě bundu a rukavice, který mi půjčil brácha. Chvilku spím a pak mě budí volání přírody. Nasoukat se do zmrzlých bot mi dá zabrat. Mrchy nechcou povolit. A tak jsem rád, když to stíhám na poslední chvíli. I Hroch musí ven. A pak si už pamatuju jenom cvakání zubů a neohroženou víru v ranní slunce.

3. prosince 2016, sedm hodin ráno, někde pod horou

Po té krušné noci jsme ráno zjistili, že naspěch jsme měli oba. To podle žlutých kroužků ve sněhu hned před naší útulnou. Záchod jsme totiž měli až za rohem. A že jsem jantar a nedal si pití do spacáku, ponesu místo dvou litrů vody necelý dvě kila ledu.
Je nám jasný, že patnáct kiláků denně nedáme a tak volíme kratší variantu. Tu pak zkracuju ještě asi na půlku.
Posilněni ovesnou kaší (a RUMem) vyrážíme na druhou etapu. To je v podstatě druhá třetina etapy první. I přes moje včerejší ujišťování to stejně poznal. Sklon je prudší, ale o moc víc, ne „jenom o trochu”. Navíc jdem asi po nějakých velkých kamenech. A sněhu je místama i po kolena, což je speciálně pro Hrocha, kterej, jak sám říká, disponuje nižším těžištěm, docela sranda.
„Hele, to bude dobrý. K těm skalám je to půl kiláku a pak se to stočí na jihovýchod a sklon se zmírní.”
„Tos říkal už včera a jak to dopadlo!”
Paní Příroda se nám to rozhodla trochu zpestřit. To, čím jsem v Hrochovi udržoval alespoň malej plamínek naděje, totiž že z vrcholu bude krásnej výhled a jemu bude hej i bez cigára, zkazily mraky. Jsem v loji.

Pácháme ranní hygienu




Cestou k Obřím skalám narážíme na stopy. Tímto jsem byl zbaven titulu hlavního pluhaře. A teď jsem si, při komentáři do kamery, sám, jak se říká, nasral do gatí...
„Je to dobrý, stromy se zmenšujou, cesta je prošlapaná, de to úplně samo. Za chvilku jsme nahoře.”
Hroch se zhluboka nadechuje (na kuřáka jeho kalibru je to úctyhodnej výkon).
„Co kecáš vole! Prej de to samo! Pudem kilák a půl tady do toho krpálu, kde uvidíme ňákej mrak a pak pudem po ňáký zkurvený žlutý stezce zpátky zas někam dolů!”
Držím si odstup. Mačeta je pořád schovaná. Ale může ven. Po chvilce nám jde naproti ten pan Pluhař. Už jsem tomu nestihl zabránit, Hroch mě předběhl.
„Jak je to daleko k vrcholu?”
„Kousek, tak půl kiláku to bude prudký a pak ještě asi jeden.”
Ježišmarja, on to úplně podělal! Celou dobu tvrdím, že je to už jenom půl kiláku (což je vzdálenost, kterou jsme od rána urazili) a ten drtič českých a ani bych se nedivil, kdyby i světových hor mu nabulíkuje, že je to třikrát tolik!
Ale že by musel asi zabít dva lidi, což by ho stálo hodně sil tolik potřebných k návratu, nehledě na to, že jedna oběť by v tom byla zcela určitě nevinně (samozřejmě že já), drží se parťák na uzdě a jen se culí. To je jen tak mimochodem ještě strašidelnější, než kdyby se mračil. Přísahám, že se na mě smála i ta jeho ocelová kamarádka. Mám co dělat, abych si do těch gatí nenasral doopravdy.

Na „našem” vrcholu

Nemáme rádi selfie II

Sněhu bylo tak akorát

Abych si trochu šplhnul, pomáhám mu do větších schodů. Vystavuju se tak sice na dostřel, ale věřím, že Hroch má charakter a moji pomoc jednak uvítá, druhak mě nezabije. Aspoň ne hned.
Po asi tak hodině:
„Hele, ukazatel! Teď budem přesně vědět, jak daleko to je. Du se tam mrknout.”
„Jestli mi řekneš, že je to kilometr, tak ti říkám, že tam nejdu!”
I ten ukazatel by mě nejraději viděl rozsekanýho na kousky někde v krmelci, páč na něm skutečně stojí 1km. Myslím na to, že s sebou nemám náhradní trenky. Hroch se mezi tím přiblížil na dohled ukazatele.
Neuvědomil jsem si vlastní chybu. Výraz v jeho tváři se z prvotního zoufalství mění v čirý vztek a jeho pravice se natahuje pro tu smrtonosnou zbraň. Mám to spočítaný.
Jenomže mě má zřejmě někdo rád, páč se Hrochova ruka těsně před rukojetí zastaví (mačetu má na zádech jako mívají lučištníci toulec se šípy) a on vysloví jenom takový „Heh!”.
Tohle opakuje ještě hodněkrát, ale nejde mu to. Zkrátka mimo dostřel... Díky za vynález jménem sedavá práce a fakt, že většina lidí, včetně mojí maličkosti, má zkrácený svaly!
S tím se ale Hroch nehodlá spokojit a tak chrlí zlo na všechny světový strany. Tedy dobrá, na vrchol se asi nepude. Já ale taky nejsem žádná bačkora. To protože teď vím, že nebudu rozsekán. Velím teda k obědu a čaji a že pak uvidíme. Uprostřed vaření ve spešl samovařícím udělátku nás míjí první člen jakési nudle, která stoupá k vrcholu a, narozdíl od nás, vyšli tihle lidi dneska.
„Ahoj.”
„Ahoj.”
„Vy jdete z vrcholu?”
„Ne, tam my ani nedojdem. Toto je náš vrchol.”
„Tak dík, že jste nám to dole prošlápli.”
Asi vypadáme dost zkušeně a i ten Hroch se začíná smát. To je super.
„Ahoj.”
„Vy jdete z vrcholu?...”


Zkouška Hrochova filtru

Mistr kuchař v akci (banok v2.0)

Takže rozcestník Pod Šerákem je teda náš pomyslnej vrchol. V okamžiku, kdy zavelím k sestupu, ozývá se přes celý Jeseníky Hrochovo hlasitý „Jupíííííí!” a hned je dobře na světě. Má dokonce tak dobrou náladu, že i přes jeho včerejší slib puká další brko. A vůbec mu nevadí ani ta žlutá stezka, která se mu cestou nahoru zjevně nelíbila a moje hudební vložka na flétnu.
Balíme to v lese, kde zase rozděláváme tu jeho zázračnou plachtu. Ta nás první noc chránila před větrem. Teda jenom jeho. Byla tak šikovně natažená, že jsem měl nad hlavou takový malinkatý tornáda o teplotě snad tisíc pod nulou.
V táborových věcech už jsme o dost sehranější než včera. K večeři máme další bifťoury, chleba, kterej Hroch vlastnoručně uhnětl a já upekl. Poprvé v životě jsem pekl chleba, teda takový ty placky. A dalo se to jest. Musím se pochválit. Hafo čaje s kotlem cukru a RUMu a Hroch dal ještě dalších pár doutníků.
Abych noc zdárně přežil a s trochou štěstí se i vyspal, vařím vodu v mých nerez flaškách, ty pak strčím do těch propálených ponožek a to všechno pak šup pod bundu a hurá do spacáku. Sice to dost smrdí po použitých ponožkách, ale teploučko je hned. Ne že by to nějak pomáhalo, ale aspoň chvilku je mi fajn.
„Hrochu, spíš?”
„ChrrrRRRrrrr!”
„Asi jo...”

Náš druhej bejvák


4. prosince 2016, pět ráno, pod Hrochovou plachtou

Vstáváme ještě za tmy. To protože jsem nepočítal s tím, že pudem asi tak půlku nouzové trasy a nezjistil časy vlaků z Lipové (měli jsme odjíždět z Vrbna p. P. ). Aspoň teď se směju, protože vylézt ze spacáku je pro Hrocha těžší. Já tam totiž nemám v porovnání s venkem o moc větší teplo a mám na sobě úplně všechno, co se dá oblíct. On ne (zlomyslnej smích).
S úspěchem rozdělávám další oheň. Včera jsem se s tou mojí nepatentovanou pecí, kterou jsem vyvíjel celou cestu ze Skandinávie, docela osvědčil, takže je mi toto privilegium dovoleno taky dneska.
Ohříváme bifťoury a placky a z popelu vytahujem brambory, který jsem tam včera večer zahrabal. No prostě paráda.
V Lipové jsme za chvilku. Na nádraží Hroch kupuje cosi v automatu a já dostávám jako výslušku drobáky na čaj. Dávám si ale jenom dva tři loky a už tady máme BUS. Tak nic.

Hroch šťastnej jak blecha

Ale to nevadí. Je to tam. Oba dva jsme přežili a Hroch je jako dítě, který dostalo svou hračku. Šťastnej jak blecha. A vůbec nevadí, že jsme nedošli do toho Vrbna. Nevadí ani to, že jsme nedošli na vrchol Šeráku, byť nám chyběl jenom kousek.
To, že do toho tenhle Křídlůvák i přes svou fyzičku a varování všech ostatních šel a NEVZDAL to, je fakt pecka. Může na sebe být hrdej, páč podle lidí, kteří se mnou kdy něco podnikli od začátku až do konce, je cokoliv takovýho, z mně neznámých důvodů, srovnatelný se sebevraždou. Já na něj hrdej jsem. Spíš jsem mu ale vděčnej za to, že teď můžu sedět doma a psát tyhle řádky. Že mmoje zbytky nežere nějaká údajně navrácená jesenická smečka vlků...

PS: Nedoporučuju nikomu moc rýpat ohledně toho, že to na fotce vůbec nevypadá jako krpál. Dotyčnou osobu by mohl čekat dost nepříjemnej výlet, kterej bych ovšem neměl v režii já, coby mírumilovný stvoření, ale Hroch. A jeho důvody by rozhodně nebyly tak vznešený.

Co zase doporučuju, tak koupi Znojemska. Moje maličkost tam společně s Gertrudou okupuje dvě stránky. To je historicky nejvíc místa, kolik jsem v novinách zaplnil.

úterý 22. listopadu 2016

Kruh se uzavírá...

A že je to pořádnej kruh. Měří 10 814 kilometrů a trvalo mi 202 dnů, než jsem se jím prokousal. Na tom pekelným stroji, kterej se mě pořád pokouší zabít, je tvrdohlavej jak mezek a věčně se mu něco nelíbí. Jednokolka je věru podivnej vynález a cestou jsem ji proklel nejmíň tisíckrát, dostala uchu nelahodící jméno Gertruda a mimo jiný taky dost na zadek. Nebudu lhát, když tu napíšu, že je to hned po autech druhej stroj, kterej z duše nenávidím, ale na druhou stranu jsme si užili fakt divokou jízdu na kterou oba do smrti nezapomeneme. Já nevím... nemůžu tu hromádku drátů a hliníku jen tak odkopnout.
Říká se, že v nejlepším se má přestat. Ale taky se říká do třetice všeho dobrýho. Možná že se v budoucnu opravdu uskuteční nějaká Třetí výprava. Ale to je daleko a navíc ve hvězdách. Můžu teď s jistotou říct, že si od jednokolky dám na chvilku pokoj.
Pořád si zvykám na ƒƒvýdobytky civilizace a ještě asi dlouho budu. Stíhám jen pár věcí, páč bych potřeboval tak šedesátihodinovej den a ideálně asi tak pět dvojníků, kteří by mi s tím vším pomohli. Jsou to totiž takový věci, který můžu udělat jen já. Než ale s čímkoliv pořádně začnu, chci poděkovat lidem, kteří mě na Druhé výpravě jakkoliv podpořili. Bez nich bych těžko někam dojel... Mé díky tedy patří těmto lidem:

Tomáš a Marek - pánové, byl jsem asi dost otravnej, neumím moc jezdit v týmu a počasí nám taky moc nepřálo. Takže dík za doprovod, navigaci, ubytování, jídlo a hlavně za to, že jste do toho šli se mnou, byť to bylo jenom na chvilku.

Monika - dík za ubytování a přivítání v tom našem stověžatým městě. Na jarním TryOne dáme zas nějaký to pivko.

Andulka a Petra - ta cihla jako dárek k narozeninám mě docela dostala. Ještě že to nakonec vyhrála odrazka. No, hezky se povozila. Dík že jste přišly holky.

Albert - dík za muziku a těším se na další.

flycross - to je ten Ištván, kterej se jmenuje Martin (jeho jméno prej ale nemám zveřejňovat tak ho nečti). On má vlastně pravdu v tom, že si v hloubi duše navzájem přejeme neúspěch. Nedávno se mi povedlo zlomit voodoo figurce nártní kost, čímž jsem tu rádoby konkurenci zase na chvilku vyšachoval ze hry. Ale vzhledem k tomu, že jsem ten vesnickej balík s přihlouplým dobráckým úsměvem a ne nějká zákeřná kancelářská krysa, musím poděkovat i této kuriózní postavičce. Dík flyi za protažení Prahou, který, pravda, neskončilo zrovna dobře, ale i tak dost pomohlo. A to, žes nás chtěl nechat spát na seně, to tady z dobré vůle zveřejňovat nebudu.

Míla a Bětka - díky těmto lidem jsme s Markem odjížděli z Litomeřic čisťouncí, odpočatí, řádně nakrmeni a dobře naladěni. A jestli někdo shání něco na jednokolku nebo rovnou novou mašinu, tak u Míly. V tom největším obchodě s jednokolkama na sever jižního pólu.

Teta Milena, strejda Honza, Marek a Jana - díky za uchýlení našich zmožených těl do tepla a pohody, za tu prvotřídní výkrmnu (příště už nezapomenu upozornit na parťákovy stravovací návyky a nebudu nucen sníst sám všechno NEveganské jídlo pro dvě osoby) a za příjemně strávené dva dny v severních Čechách.

Markus - bylo to fajn posedět s někým místním, probrat poměry v Německu a pak se ožrat.

Flemming - velké díky za možnost udělat ze sebe po delší době zase něco, co se víc podobá člověku, za dobrý jídlo, pití, za fajn pokec a později taky pomoc se sháněním nového pláště, další alkohol :) a spoustu dalších užitečných věcí. To termotriko jsem hojně užíval.
Hope we will meet in our "big city" and drink some beer and Underberg my friend!

Anna - díky téhle švýcarské dámě jsem vlastně ve zdraví přežil Island. Díky za užitečný rady, informace, doporučení a za příjemnou společnost při čekání na loď.

Gijs - dík za večeři, výklad o historii toho pokrmu a vůbec tak nějak za všechno. Je fajn takhle na někoho narazit. Věřím, že ta cesta na Nordkapp vyšla. Je jenom škoda, že podle tebe byly ty holky moc mladý - mohla být větší sranda :)

Öpke - dík za tu expediční stravu. Na Islandu mě to postavilo na nohy.

Karl - dík za pivko a pokec na lodi. Nakonec jsem tvé nabídky odvozu nemusel využít. Věřím, že ses na Islandu měl daleko líp než já.

Perry - díky za to jabko. Mnohým to asi zní úchylně, ale na Islandu jsem měl fakt hlad a obrovský jabko od téhle americké slečny chutnalo jako by bylo z jabloně, která roste v rajské zahradě.

Mark a Darrell - dík chlapi za možnost využít váš apartmán. Doufám, že se vám na Islandu líbilo.

Carol - dík za opravdu hezké povídání o příbězích z celého světa a o tom, jak ten velkej kruh vlastně funguje. A taky za ty peníze. Fakt bodly.

Phillipp - jsem rád, žes to kvůli mé mašině nevzdal :) Tohle je člověk, se kterým se můžeš bavit nonstop několik hodin a mluvíš tak rychle, protože máš strach, že nestihneš říct všechno, co tě zrovna napadá.

Martin - díky za pozvání na oběd a švýcarský piva. Probrali jsme toho fakt hodně a na tom břehu Seydisfjordu jsi mi vlastně dokázal, že jsem se vydal správnou cestou. A to je důležitý.

Tobi - takovej pan vedoucí chlastací bandy. Dík za piva.

Ta německá slečna, jejíž jméno jsem (nejednou) beznadějně zapomněl - dík za tu vlastnoručně upletenou čepici. Jak jsem byl později rád, že ji mám.

Petr, Tomáš a Eva - to si takhle pluješ z Islandu a potkáš Brňáky a Znojmačku. Dík lidi za čupr společnost, byť mi to s odstupem času přijde spíš tak, jako bych se k vám vetřel. Ale byla sranda, ne? :)

Ondra, Standa, Vojta a Standa - bylo mi potěšením potkat v Norsku krajánky. Díky za společně strávený večer, večeři a taky ráno za přístřeší před tím deštěm a teplej čaj.

Magnus - díky za info, kafe a ten plyn. V Norsku jsou úžasní lidi...

Ole a Beritt - děkuju za ubytování, spoustu jídla a pití a za ty lodě. No jasný, taky za tu televizní reportáž, která našincům udělala radost.

Michal - dík za zpříjemnění jinak nudné plavby. Věřím, žes v jednom kuse dojel na ten Nordkapp a taky ses dokázal vrátit. Ta předchozí bouračka nevypadala zrovna moc hezky...

Malgosia - díky za nepřeberný množství informací, příjemný dopo-odpoledne a pohoštění. Máš můj respekt. Málokterá holka se vydá sama na tak dlouhou cestu.

Elias - tenhle člověk je tak trochu blázen. Ne, je to totální magor v dobrým slova smyslu. Díky za ty dva dny, za rybaření uprostřed fjordu. Dozvěděl jsem se toho od něj víc než za celý ty první tři měsíce cesty. Ten člověk totiž neumí mlčet...

Erik - díky za ubytování a tvůj pohled na svět. Věta „Můžeš zůstat den, dva, týden, měsíc. Je to na tobě.” mi utkvěla v paměti.

Erika - v prvé řadě se chci omluvit, že už jsem se nestihl rozloučit. Díky za nevšední exkurzi do „BASE” a za tu skvělou rýži. Až budu v Chile, stavím se.

Johann - díky za fotky.

Mats - biker/silničář ze Švédska. Dík za povzbuzující rozhovor a nějaký to promo na internetech.

Oskari, Frans a Eetu - dík kluci za obeznámení s Finskem. Dost jste mi pomohli.

Ulla a Martti - neskonalé díky za přijetí smradlavé hromádky v hadrech - mojí maličkosti, za skvělý jídlo, pití, saunu a seznámení se s finským životním stylem a jak to tam chodí.

Anneli a Jukka - děkuji za přijetí. Slibuji, že až budu zase ve Finsku, stavím se. A že přeju Elvisovi, aby zimu v klidu prospal.

Pavel a Anežka - další krajánci. Potkali jsme se v Estonsku. Díky za zpříjemnění večera a omlouvám se, že jsem byl tak nějak někde jinde. Zpívat stejně neumím. A to ráno chápu, asi jsem byl fakt nesnesitelnej...

Anu - byly to skvělý dva dny, ikdyž v Mordoru :) Pevně věřím, že ti ta cesta kolem světa vyjde. A mám takový nutkání vyjet naproti.

Mischa a Sophie - jsem rád, že ta jednokolka taky někoho chytla. Díky za ten oběd a vůbec příjemný chvíle v Tartu. A že nevyšla Riga, to nevadí. Vyjde zbytek světa.

Ilmar - bylo mi ctí podílet se na něčem zajímavým pro děti ze školy. Díky za pozvání, mapu, jablečnej mošt, jablečný pyré, jablečnej koláč a... ...jabka.

Madara a Oto - díky za ubytování v lotyšským hlavním městě i přes můj „překvápko” styl.

Tadas, Ramute a Gintautas - díky za přijetí na vašem krásným statku na jihu Litvy. Miluju jídlo domácí výroby. A jsem rád, že máme stejnej názor na tu naši unii.

Wojtek - díky za svačinu a nabízený odvoz. Zvládl jsem to nakonec po svých.

Wieslawa a Mirek - díky za přijetí a pohoštění. Ale že jsme se to uprostřed Polska nasmáli, co?

Milan, Zuzka, Paľko a Kris - díky za probuzení z polomrtvého stavu :) ta několikadenní zastávka v Košicích byl hodně vydatný odpočinek a pes Kris je znamenitý mazel. Taky dík za značnou část novýho vybavení, Zuzce za veselý historky, jídlo a taky tu opravu batohu. Ten vydrží ještě deset let. A malému Paľkovi za to, že mě naučil hrát na flétnu :D

Palo - díky za finanční podporu.

Tomáš a Standa - dík chlapi za přijetí a pohoštění v Ostravě. Ta cesta tam ale nebyla vůbec lehká!

Kuba a Alča - díky za ubytování v Hulíně. A taky za ten večer. Že jsme toho vypili...

Michal - dík za ubytování v Lanžhotě a futuristickou buchtu a sorry za ten přepad.

Ten pan celník z hospody - Michal zná jméno, já jsem bohužel zapomněl. Díky za fakt hodně zajímavej pokec. Je dobrý vědět, že hospoda je pořád místo setkávání inteligentních a společenských lidí.

Zbyněk, brácha, Filip a Radek - dík, že jste ten kousek jeli se mnou.

Uvítací výbor - možná, že jsem na kameře měl kamennej výraz ve tváři, ale měl jsem co dělat, abych nepustil slzičku. Bylo to pěkný.

A samozřejmě musím poděkovat mamce, taťkovi a babičkám, že se mnou pořád mají trpělivost a nevadí jim tyhlety moje výmysly. Ještě jednou taky děkuji lidem, kteří mi na účet poslali peníze. Bez vás bych už někde v Litvě skončil na dlažbě.

Příjemnej pocit, být zase doma. Doma...

pátek 18. listopadu 2016

Dáme baňku?

Mrazivý ráno. Než všechno pobalím, musím prsty rozehřívat nejmíň pětkrát. Ten stan je celej od ledu a vůbec se mu nechce do vaku. Navázat popruhy není lehký. Šlo by to líp, kdybych měl v těch prstech cit.
Při studování mapy jsem si vzpomněl na Kubu. Kamaráda a spolužáka ze střední.
"No jo, kurňa, vždyť on tady někde bydlí!"
Kdyby mi při našem hovoru nedošel kredit a následně z nějakých záhadných důvodů neumřel tablet, bylo by to jednodušší. Stejně jsme se ale domluvili, já jsem později obě mašinky zprovoznil a odpoledne jsem už stepoval v Hulíně na náměstí.
Věru příjemný večer s Kubou, Alčou, jejími rodiči, několika půllitrovými kamarády, jímž se o společnost starají baňky. Pro neznalce zkrátka něco vostřejšího. Tohle člověka postaví na nohy. Máte můj dík.
Další den se nese ve znamení vody. Je to zajímavý, ale i když jedu po proudu Moravy, zdá se mi, že jedu furt do kopečka. Praská mi další drát. Už se mi fakt nechce se v tom rýpat a tak to prdím. Jenže za chvilku tam mám osmicu jak Brno a kolo se začíná zadrhávat o rám. Dva prasklý dráty vedle sebe už jsou zkrátka moc a tak má Gertruda technickou půlhodinku. Ráfek už je napůl cesty do Valhally, brzda to zase vzdává. Ta technika už dneska není co bývala. Zlatá Ukrajina...
"Zbytečná cesta, tam se balí!"
"A nemůžu to nějak obejít? Třeba po kraji?"
"Možná. No to mě poser, takový kolo jsem ještě neviděl. Kam jedeš?"
"Vracím se z... bla bla bla..."
"Fakt?! No tak jeď. Kdyby tě nechtěli pustit, řekni, že jsem tě poslal."
A tak jsem se, vážený a milý čtenáři, dostal na tu Silnici, kterou jsem hledal po všemožných koutech Evropy. Tu vysněnou cestu. S perfektním povrchem, kterej ještě smrděl novotou. Cestu vinoucí se krásným krajem jménem jižní Morava. Cestu, po které skutečně nic nejezdilo, protože ještě pořád chladla. Paradox? Ne. Jsem rád, že jsem ji našel tady. Doma...
Hodonínsko. Známý kraj. Nevím, jak to mám popsat. Znám to tady tak dobře, až mi připadá, že to bylo teprv včera, co jsem tu byl naposled. Nesmím minout pomník lužnímu lesu. Je to tady jedno z mých oblíbených míst. Rok od roku je tu ale míň stromů. Rýpou tady do toho čím dál víc.
Noc trávím v Lanžhotě u Michala, se kterým jdu, po ochutnávce  "futuristické" buchty a nemalého množství tekutých švestek, usednout ke stolu jedné z mnoha lanžhotských hospod. Hospodský témata se nikdy nezmění. A to se mi líbí. Ve dvě ráno prohlašujeme diskusi za ukončenou.
Ráno jsem vybaven dobrotami na cestu. A už je to tady. Dom bych mohl jet i se zavřenýma očima. Tolikrát jsem tu už byl.
Doufám, že zítra už nebude mlha a já ji tak budu moct vidět. Dominantu vinařského kraje. Hůrku, která pro mě kdysi byla nedosažitelnou metou. Něčím, co bylo tak moc daleko, že jsem nevěřil, že je možný dojet tam a zase zpátky. Je zvláštní, jak se možnosti člověka časem mění. Nakonec se mi to povedlo a jednoho horkého prázdninového dne jsem Pálavu, tenkrát ještě na zbrusu novém kole, skutečně objel. Bylo to 110 km. Dneska bych nad tím mávl rukou, ale tenkrát to bylo něco. Tahle cesta se tomu tak trochu podobá. Polární kruh je opravdu hodně daleko. A když jsem tam byl, nedokázal jsem uvěřit tomu, že tam skutečně jsem. A když jsem si uvědomil, kolik sil mě stála a jak dlouho trvala cesta tam, připadal mi návrat jenom jako hudba hodně vzdálené budoucnosti. A teď jsem zase zpátky, už vlastně přede dveřmi, a stejně nemůžu uvěřit tomu, co se stalo. Na Islandu jsem snil o pořádným jídle, v Norsku o ploché zemi, v Litvě jsem proklínal vynález jménem jednokolka. Myslel jsem si, jak to bude skvělá výprava, ale většinu času jsem jenom dřel nebo nadával. Jenže teď, když se blíží konec, si uvědomuju, že tohle se člověku povede asi jen jednou za život. Nečekal jsem, že to bude tak těžký a kdybych to tehdy věděl, možná bych zvolil jinak. Ať si ale říká kdo chce co chce. Nelituji. Dokázal jsem si splnit hned několik snů a to považuji za největší úspěch.
Takže zítra mezi 13. - 14. hodinou. Budu se těšit.




pondělí 14. listopadu 2016

Dopis nadějného Kysucana

Jak jsem si posledně zanadával, bylo moje kňučení zřejmě někde vyslyšeno a stalo se nevídané. Teda osobně na zázraky věřím a nikdy věřit nepřestanu, ale ty se zrovna neudály.
Ráno mrzne. Tak doufám, že to vydrží než se sbalím. Nevydrželo. Kolo se tím množstvím blata zablokovalo a boty mám, no vlastně vím jenom to, že tam někde pod tou vrstvou jsou. Při zápolení s jednokolkou mi praskl držák T-Baru. Potřebuju novou objímku na hadice.
Ta silnice nikdy nespí. Trávou čistím sebe a stroj. Ale v tomhle teda nepojedu. Není tu jediná chvilka, kdy by nic nejelo. Já na rozjezd potřebuju klid. Nedokážu to, když slyším, jak se mým směrem řítí hromada šrotu. Stejně to v kopcích nedám. Řídiči jsou fakt hovada. Nechci se Slováků nějak dotknout, ale jste horší řidiči než ti naši. Prasárny nedělají ani tak mně, jako spíš sobě navzájem. Tak tahle nějak jsem se dostal do Popradu. Pěšky. Pamatuju si, jak jsme se Zbyňkem chtěli jít na Slovensko pěšky a nevrátit se, dokud se nevyfotíme s bačou. "A dojdem třeba až do Popradu, když to bude nutný!" Tenkrát mi to město přišlo strašně moc daleko a nikdy bych snad ani nevěřil, že tam jednou dojedu z východu.
Na cyklostezce už to bylo daleko lepší. Je to sice rozbitá cesta, ale stoupá s potokem do lesů a auta tady mají zákaz. Tak se to musí. ZÁKAZ! Na chvilku dokonce leze sluníčko.
Okolí Čierného Váhu je pěknej kus země. Další den jsem dokonce i uviděl Tatry a hned se líp dýchalo. Za Liptovským Mikulášem to začlo. Letošní druhej sníh. První byl v červenci na Islandu. Bylo ho tolik, že jsem před ním musel schovat mikinu. A dělal hezký zvuky, když dopadal na stan.
Za městem začínám zdolávat pěknej krpál. Ťápu se v břečce na kraji silnice a marně vyhlížím konec. Je to jak cesta k pohádkovýmu zámku. Samá zatáčka, zasněžený vrcholky smrčků. Dřevorubci, mají zrovna svačinu.
"Dáš si klobásu? Je domácí."
"Ale jo."
"Jó, já jsem chtěl tenkrát dojít až do Paříže, ale v Mikuláši jsem to otočil."
"Ale to není ani dvacet kilometrů."
"Já vím, bolely mě nohy. Ale tys viděl svět. A stejně je to dobře. Všichni tam jednou musíme a odejdeme s holou prdelí. Honíme se za prachama a co z toho."
"Moje řeč."
"Medvědy jsi neviděl? Včera se přímo tady jeden procházel."
"Oni nespí?!"
"Ne, jsou slabé zimy."
"Hmm, a já mám stan plnej jídla... hezký."
"A víš co? Na, vem si mou svačinu. Potřebuješ to. Líbí se mi lidi jako ty. Za chvilku seš doma. Tak dobře dojeď!"
S tou sváčou jsem dostal i energiťák. Tyhle věci jsem si kdysi zakázal, páč po nich bývám až moc živej. Ale teď to bodlo.
Nahoře fouká a sněhu je požehnaně. Kruci, v listopadu má padat listí a ne sníh.
Cestou dolů jsem sakra rád, že mi Milan dal ještě jedny destičky. Vypadá to, že tyhle to až dom nevydrží. Spím ve svahu nad studánkou. Nikde jinde jsem nenašel lepší místo. Do toho svahu jsem se s tím strojem mordoval až do tmy. A jak v noci nasněžilo, tak jsem se ráno cestou dolů malém zabil.
Orava. Jó, těším se. Prej je to tu pěkný. No... jo. Silnice se hezky vlní mezi kopci. U obchodu je chlap a žebrá peníze. A tak jsem mu dal dvoueurovou minci. Mince jsou těžký. Vylezu z obchodu a on zas.
"Ahoj, nedáš mi euro?"
"Už jsem vám dal dvě. To vám nestačí?"
"Buď tak hodný."
"Dám vám banán."
"A cígo nemáš?"
Sakra chlape, dej mi pokoj.
Kousek za vesnicí se dám do hovoru s Palem.
"Tak já pojedu."
"Nechceš peníze na cestu?"
"No... bránit se nebudu."
"Na tady máš deset €."
Takže Palo. Dík, máš to u mě.
Hned kousek dál kupuju v železářství tu objímku.
"Mají problém."
"Kdo má jakej problém?"
"No Trump vyhrál."
"Trump vyhrál volby?"
"Jo, že prej kdyby vyhrála Clintonová, byl by to konec světa. Víte... ilumináti a tak."
"Víte, já si myslím, že je to úplně jedno. Z pytle člověk vytáhne vždycky to stejný hovno."
"Asi hej. Ať vám to dobře slouží pane."
Kysuce. Silnice mírně stoupá. Sakra, ale snad půl dne. Drtím to nahoru, ale nakonec stejně musím pěšky. Ale pak mě čeká fakt boží sjezd. Teď už o konci destiček nepochybuju. Dobrých dvacet minut jsem je trápil. Krajina je senzační. A sněží. No jako o Vánocích.
A dole jsem píchl. Poprvé od jižního Švédska. Sklo. V zimě se to fakt blbě dělá. Prsty zmrzlý, plášť ještě pořád od té spišské hlíny a pumpa jde hrozně těžko. Foukám co to dá. Na několik přestávek. Na první benzině přichází ke slovu kompresor. Nafoukal jsem to tou příšerně drahou pumpičkou na ubohý dva bary. A to píšou, že se s tím dá foukat až na osm. Bych chtěl vidět. Kompresorem tam láduju další dva. To se jinak jezdí.
Spím kousek před hranicí. Je to dosud ta nejtužší noc. Prej mínus šest. Už to jde cítit, ale pořád to bylo dobrý spaní. Musím řešit docela kuriózní problémy. Třeba stan. Když zmrzne (je nonstop mokrej ), nedá se tak dobře sbalit. Špagáty jsou jak dráty. Nevystačím pak s popruhama a nemůžu to pak pořádně stáhnout tak, aby mi to při jízdě nevadilo. Nebo třeba ty tyčky. Zamrznou do sebe a nejdou rozpojit. Brzda se nechce moc vracet. Ty hydrauliky...
Další den mám překvápko. Na cestách je klouzačka. A zrovna dneska mám jet do Ostravy. 80 km. Místo toho jdu jak připosratej po kraji. Takhle jsem došel k našim státním hranicím. Zvláštní pocit.
Po posolené silnici se nemusím bát jet. Solení ale jako takový neuznávám. Je to sajrajt, kterýho si každej rok sypeme do kraje po tisícitunách. Posypová sůl je chemickej odpad plnej takových dobrot, jako je třeba arzen.
Na menších silnicích je ale jenom led. Postupně taje, ale jde to moc pomalu. Namrzají mi pedály. Neskutečně kloužou. Ty kousky cest, kde se dá jet, mám docela nahnáno. Hlavně při naskakování se mi vybavuje ta scéna z cesty do Bratislavy (Igor ví). Nakonec to vyřeším vařičem, kterým jsem ty pedály úplně vysušil.
Celej den sněží. Někdy míň, jindy dost hustě.
S Tomášem, ano s tím OstravAkem, kterej mi dělal se svojí kolobkou společnost první tři dny, si domlouváme sraz na půl cesty mezi Ostravou a Frýdkem. Začíná závod s časem. Za chvilku je tma a ke sprše, pivu, jídlu a měkké posteli jeto ještě 30 km. Blbý je, že s čelovkou toho ve tmě moc nejde vidět, když se z oblohy furt sype to bílé svinstvo, jak to praví Nohavica. Jedu tak skoro jen po čuchu. Začíná odpolední špička. Všici se vrací z práce. Chaos.
Když se konečně setkáváme, jsem zapadanej sněhem jak sněhulák a z vousů mi trčí rampouchy. Voda v nerez flaškách mi už dávno zmrzla a tak hltám tu z PETky. Krásně křupe. To ten led.
"Jak daleko je to k tobě?"
"Šestnáct."
"Si děláš prdel?! Se zabiju než tam dojedem. Už teď nic nevidím."
A tak jdem chvilku pěšky. Pak ale stejně jedem a je to jízda. V duchu se modlím za zdárnej konec. Kdo nikdy nejel se sněhem v očích s naloženou Gertrudou ve tmě po tý posraný dlažbě, ten to nikdy nepochopí. Ukecávám to na vlak. Dojeli bysme tam fakt asi až na ty Vánoce a já navíc asi po kouscích.
Z nádraží je to ale stejně ještě dobrodrůžo. Ještě blbější dlažba. S tímhle povrchem jsem přestal sympatizovat od té doby, co jsem taťkovi pomáhal o jedných letních prázdninách dláždit dvůr a garáž. Od Německa ho ale absolutně, nekonečně a maximálně nenávidím. Až budu jedou ten prezident, tak dlažbu postavím mimo zákon.
A stejně to dobře dopadlo. Nikoho jsme cestou nepřejeli, ikdyž jsem moc chtěl rozmáznout psa té paní, která se nám s ním promenádovala v cestě. A že nejsem zdejší, mohl jsem si dovolit na celou ulici vyřvávat "pozor!". Mám totiž moc rád, když je vedle sebe chodník širokej jak vrata od hangáru NASA a cyklostezka a 90% lidí chodí po té stezce.
Večer jíme a pijem. Znova jsem se setkal i se Standou. Díky chlapi za záchranu.
No a teď ležím ve stanu kousek od Bystřice pod Hostýnem, kde končívá pouť Železného poutníka, poslouchám Winterherze, jak brnká na španělu (zjistil jsem, že ten tablet umí pouštět písničky, heč...) ty svoje ponurý podzimní písničky a teprve teď si tak nějak uvědomuju, co jsem vlastně spáchal a ještě pořád páchám. Bude mi chvilku trvat, než to všechno vstřebám.
Tož, lide křídlůvský a přespolní, v sobotu tam jsem jako na koni. I kdyby měly trakaře padat, i kdyby mi praskl i ten poslední drát a i kdybych měl jet přes noc, dojedu tam! Jako že se Tomáš jmenuju!
Na zahřátí

Lednička


je třeba zachovat chladnou hlavu...





zdravím vás, Jirko a spol :)

klouzačka zadarmo



Dobroty na cestu

neděle 6. listopadu 2016

Viac na západ

"A co pan šuka?"
"Cože?!"
"Co pan šuka? Ja pomoge."
Aha, jo, já jsem vlastně v tom Polsku.
"Ne, nic nehledám, jen se dívám co máte. Děkuju."
Na oslavu překročení slovenských hranic jsem si koupil tři piva. Speciály. Cesta je rozbitá. Musím tlačit. Už je tma, ale kurnik já se na to Slovensko musím dneska dostat. Chci se tam dostat! Ale nedostal jsem se. Zastavil mě brod. Ten si nechám na zítra. Nemůžu ho projet, páč se tady nerozjedu. Stan stavím už jen tak jakoby ze setrvačnosti. Mám asi tolik síly jako hadr na zem. V noci jsem se těma speciálama úplně zbombil...
Ráno je mokrý. Poslední dobou už ani jiný rána nejsou. Mokro a nebo mráz. Klasickej ponurej podzim. Vzduch smrdí spáleným uhlím. Než sbalím všechny věci, ztratím v prstech na rukách cit. Strčit mezi stehna, rozehřát a pokračovat. A pak zase. No a pak je tady ten brod. Boty dolů, vyhrnout nohavice a šup tam! Naštěstí je málo vody.
Slovensko mě uvítalo autem plným cigánů. Já jsem v tom světě na tyhle existence úplně zapomněl. Jsou snad všude. Podél cest postávájí celý rodiny a něco na mě žvatlají. Jenom mávám. Do Humenného je to z kopce, takže jim nezastavuju. Při vybírání peněz z bankomatu se necítím moc dobře.
Volám Milanovi do Košic. Následující den bude těžkej. Budu to mít dál než 80 km, přes Slánské vrchy a pár dalších kopečků. V období, kdy je ve čtyři odpoledne tma.
Startuju za svítání. Nasazuju tempo, za který bych se nemusel stydět ani na závodě. Vítr je taky v ráži. Naštěstí fouká jenom ráno. Před tím šesti set metrovým kopcem projíždím takovou humus osadou. Všude bordel jak na skládce. Samej čokl a bandy cigánů. Ježišmarja, hlavně nezastavovat! Oni se sice smějou, ale co je mi po tom. Nestojím o ně. Jenom mávám. Ve vesnici, v kopci, potkám další. A fakany. Táhnou se za mnou. Asi desetkrát se snažím se rozjet. Proklínám tenhle stroj!
Odpoledne přijíždím do Košic. Milan mě po telefonu navádí k řece. Je to po hlavní silnici. Mám smrt v očích. Tolik aut! Když v tom vidím jak nějaký ujo stojí u cesty s telefonem. A on je to Milan :)
U Zuzky, Milana, malého Paľka a psa Krise jsem zůstal od středy až do pondělí. Ve čtvrtek jsme se s Milanem projeli na našich mašinách a krom dvou procházek jsem nedělal nic jinýho, než jen seděl, jedl, poslouchal veselý historky a hrál si s malým nebo se psem. Pobyt v Košicích mi do žil vlil tolik potřebnou novou krev a v pondělí ráno jsem, společně s novou bundou, botami, palivem, destičkami a zásobou jídla a alkoholu vyrazil na cestu.
No... tak ale! Je to nezvyk. Nedaří se mi zas nasednout. A když už se mi to povede, rozhodne se batoh pro sebevraždu. Utrhla se mi jedna kšanda. Tak to ne hošánku, tak jednoduchý to mít nebudeš. A tak u bytu zvoním na Zuzku. Za pár minut je batoh v cajku. Zároveň vyměňuju boty od Milana za ty svoje starý. Jede a chodí se v nich líp.
Kousek za Košicema začne pršet. Nemůžu si dovolit zmoknout. Na to je moc zima. Stejně jsem, než najdu místo a postavím stan, úplně mokrej.
Z lesa na mě někdo volá. Jdu zrovna pěšky do kopce.
"Hej vedoucí, kolik je hodin?"
Dřepí tam dva. Znám ten trik. Chceš, abych vytáhl mobil a ty bys jediným pohledem mohl zjistit, jestli ti za to stojím nebo ne. Jenže já mám tachometr, tam jsou taky hodiny.
"Jedna"
"A kolik stálo to kolo?"
Si ze mě dělají prdel? Neodpovídám.
"Kolik? Padesát?"
"Nevím, dostal jsem to na Vánoce."
Od té doby vozím nůž tak, aby byl po ruce. Jsem klidnej člověk, ale v poslední době jsem se navztekal víc než je zdrávo. Zkuste mi něco ukrást. Jen to zkuste...
Děcka ode mě žebrají prachy. Hraju cizince. A oni ti smradi umí žebrat i anglicky! A když jim nevyhovíš, začnou s těma svýma morgošskýma kletbma. Polibte mi šos.
Nerad používám vulgarismy. Pak mě to i mrzí. Viz článek z Islandu. Ale ten kretén mě málem zabil! Minul jsem se s autem asi o tři centimetry. Byl jsem na hlavní a on mi vjel z vedlejší do cesty. Ještě se na mě díval, idiot, než se rozjel. Na poslední chvíli jsem to vybral a strhl řízení do protisměru. Ale už jsem jen čekal, kdy štrejchnu pedálem o blatník a začnu dělat kotrmelce. Kdyby tam v tu chvíli někdo jel, byl by ze mě teď kýbl krmení pro psy. Takže už po čtvrté jsem na téhle výpravě utekl hrobníkovi z lopaty. To je na mě trochu moc.
Není se tady kde schovat a tak ležím na poli. Aspoň tak, abych nešel vidět ze silnice, kudyma chodí cigoši sem a tam s kárkama. Hodně pršelo a tak, než jsem sem došel, nasákly mi boty jak houby a všechno je od blata. Tatry jsou na dohled. Snad se aspoň na jeden den vyjasní. Tahle silnice je peklo. Neutuchající provazy aut. Cigánský osady. Je zima, v prstech ztrácím cit. Musím je schovat do tepla spacáku. Jdu spát. Bylo mi řečeno, že tihle nejsou nebezpeční. Taky mi bylo řečeno, že na Islandu nic nejezdí, že Finsko je rovný a že za polárním kruhem zmrznu. Tomu, co se povídá, jsem přestal věřit už dávno. Věřím ale v člověka jako takového. V člověka, který mě nikdy nezklamal. Věřím v sebe. Nůž mám hned vedle. Pro falešnej pocit bezpečí...

Cesta na Slovensko


Na vrcholu

Košice

neděle 30. října 2016

Osmsetpětatřicítka

"Ty tady chceš spat?"
"Jo, je to problém?"
"Běž spat do vísky. Tam, je to kousek."
"Ale když já už jsem to všechno vybalil."
"Víska je lepší, je zimno!"
"Ale ne, není, na spaní je teplo."
"A je zimno!"
"A není."
"A je!"
"Není!"
Stařík jen mávne rukou, odkráčí k té své herce a s rachotem střílejícího výfuku odjíždí. Já mu dám zimu. Noci jsou jediný chvíle, kdy je mi fajn. Ani horko, ani zima. Prostě cajk.
Wieszlawa, Mirek a jejich vnoučata mě přichýlili na noc. Byl to vskutku kouzelný večer. Já jsem vyprávěl o téhle cestě a oni zase o jejich cykloputování po Znojemsku. Poprvé za hodně dlouhou dobu jsem se přejedl a toho pití bylo taky požehnaně :)
"A ještě jednu, ať se ti dobře spí."
Mirek obvolal půl Lublina a snažil se sehnat mi brzdový destičky. Už pár dnů totiž brzdím vším možným, jenom ne brzdou. Když přijde kopeček dolů, zopakuju si v duchu modlitbu ke všem možným i nemožným silám a duchům. To aby se mi to kolo pod nohama nesplašilo.
Sláva, je tam jistý obchod, kde to mají. Doposud jsem v několika cykloobchodech nepořídil. A je tam další obchod, kde seženu i plyn do vařiče. Jasám, ta kartuše, kterou jsem dostal v Norsku, mi už dochází a v celým Polsku ne a ne sehnat novou.
Jenže to by bylo moc jednoduchý. Druhej den, kdy jsem vypraven se zásobou jablečné přesnídávky a zavařovačkou kvašáků (óóó), skutečně po strastiplné cestě mezi auty a s bočním větrem, kterej mě už fakt štve, dojíždím do Lublina. Byla to docela štreka a tak jsem rád, když stíhám aspoň ty destičky. Na plyn už není čas.
Je to tady děsný. Provoz jak na Václaváku. Mimo cyklostezky nemám šanci. Ve městě mě zastihla noc a jelikož si moc dobře pamatuju tu osudnou noc, od které už uplynul rok a po níž jsem si vinou karambolu nemohl dva týdny kvůli rozbitýmu kolenu ani pořádně sednout na záchod, beru to pěškobusem. Stejně začalo pršet. Aspoň můžu zase použít deštník.
Trvá to několik hodin (!), než najdu les. V okamžiku, kdy začínám vybalovat stan, se rozprší úplně. Když už je řeč o tom stanu. V tomhle počasí ho nedokážu usušit. V chladu se zkrátka rosí. Spát v mokrým stanu není nejmenší problém, to je mi úplně fuk. Potíž je ale v tom, že skrz to mokro začíná chlapík plesnivět. A docela mu to jde...
Lublinem pro mě skončilo to poklidný Polsko, který jsem znal z pohraničí. Na silnici 835 jsem vržen do víru chaosu. Je to jediná použitelná cesta na jih. Zbytek jsou vesměs dálnice. Jenže tohleto je prostě šílený. Má standardní polský rozměry (o něco širší něž švédská cyklostezka) a jezdí tu úplně všechno. A ve velkým! Takhle ne. Musím pryč.
Po silničkách mezi vesničkami je to lepší, ale musím pořád vytahovat mapu. A ona ta megera není zas tak podrobná. Vrcholí to mým překvapeným výrazem, kdy se další den dostanu do vísky, v níž jsem byl předešlý večer. Tak takhle taky ne.
Vracím se teda zpátky na tu pekelnou silnici. Ale co to? Je široká, s perfektní krajnicí a bez hrbolů. Když to vydrží, můžu se jí držet skoro až na Slovensko. To, že je to tady samej kamion, mě nemusí moc trápit. Jenom když vydrží být tak pěkná.
Jenže takhle jednoduchý to prostě mít nemůžu. Hned za městem, jehož jméno jsem zapomněl a nechce se mi ho hledat v mapě, je to zas ta hrůza z dřívějška. Takže zase jinak.
Nevím, kdo nebo co mě takhle vede, ale co vím jistě, tak že po bočních silničkách je to jednou tolik daleko. Pravda, aut tu většinou moc není. Takže si ten zbytek Polska možná i užiju. Co na tom, že na Slovensku teď už zcela určitě zmrznu. Můj postup se totiž neuvěřitelně zpomalil. Dny jsou čím dál kratší a já, když ráno otevřu ty vrata od stanu a vidím a slyším, jak ta vnější vrstva stanu křupe a padá z ní led, tak ty vrata zase zavřu, zavrtám se zpátky do vyhřátýho spacáku a ještě chvilku (rozuměj pár hodin ) čekám. Když ujedu 50 km, beru to jako "splněno ". Při šedesáti ze sebe mám dobrej pocit. A každej kilometr nad 60 je důvod k malé oslavě.
Dušičkovej víkend. Právě při něm jsem se loni cestou z Brna rozsekal. Moc dobře si to pamatuju. Moc dobře. Tady v Polsku jsem se na to připravil. Teda aspoň jsem si to myslel.
Beru ty nejzapadlejší silnice, ale ani to nestačí. Aut jak... no zkrátka jak nasraných. Všichni v houfech do kostela, pak zas v houfech na hřbitovy, pak zas kamsi. V podvečer je to fakt děs. Berou se prostě odnikud. Z lesa, z polozarostlý cesty, se najednou vynoří starej Fiat, kterej podle toho čmoudu vypadá, jako by jezdil na páru. A do toho všeho zdejší vesnice. Polský vnitrozemí je ve srovnání s pohraničním o dost hustěji osídleno. Jedeš skrz vesnici, na jejím konci stojí značka s přeškrtnutým názvem a hned vedle, ne za, ale VEDLE, ní je druhá značka s dalším jménem. A tak jedeš patnáct dvacet kilometrů mezi barákama. Všude ten smrad z komínů. U každýho baráku malej otravnej vořech, kterej by se ti nejradši zakousl do boty. Je tu moc lidí. Moc očí, který mě sledujou a čekají až něco zpackám.
Mně se tu nelíbí. Chci zpátky do Švédska. Do těch liduprázdných končin se svými lesy. Už dva dny mám severozápadní fičák. V otevřené krajině jsem bez šance. Večer padám únavou. Právě jsem si na zbytku plynu uvařil rýži. Jestli to takhle půjde dál, budu rád, když dom dojedu letos.



Mám tu všude spoustu kamarádů

Gertruda protestuje



Rovinatý Polsko

středa 19. října 2016

Uwaga! Kraina żubra!

Polsko

Můj novej parťák

U běloruských hranic...

Ramute, já, ukazujíc jak fotit a Bella

Ráno




Transakce zamítnuta.
A tohle je zase co jako?! "Prosím, můžete to zkusit znovu?"
Transakce zamítnuta.
Zkouším ještě jednou.
Transakce zamítnuta.
Platil jsem kartou všude možně a vždycky to šlo. Dokonce jsem kdesi v Norsku použil záchod co se otevíral kartou (zadarmo, ale na otevření byla potřeba karta, jo... byl strašně nóbl a děsnej zároveň) A teď, v posledním litevským obchodě, to nejde?
"Venku je bankomat."
Nejde mi to pod vousy. Stav účtu jsem kontroloval v Estonsku. Tolik peněz jsem utratit nemohl. No snad mi to tam někdo nevybílil?
Bankomatům všechno trvá a to čekání mě zabíjí. Zůstatek: něco. Ze srdce mi padá kámen těžkej jak půl světa. Beru dvacku a jdu si zpátky pro svoji igelitku s nákupem. Správně, je to moje igelitka, kterou jsem byl nucen kousek za Tallinnem koupit, páč ta, kterou jsem si vezl z Islandu, už celkem nevábně vyhlížela a stejně tak i zaváněla.
Chci už konečně pryč z tohoto města. Došel, správně, DOŠEL, jsem sem po několika dnech. To když se pan Vítr rozhodl mi to trochu opepřit. Mohl jsem si vybrat. Buď vedlejší silnici = písek, což je problém na jakékoliv 1kolce, a nebo asfaltové silnice = krocení Gertrudy ve vyjetých kolejích a kolony kamionů, přičemž za každým z nich, nezávisle na směru, tlaková vlna. Párkrát tak silná, že jsem byl pod jejím náporem vytlačen do krajnice a jednou mě to tak strašně štvalo, že jsem mašinu hodil do škarpy a šel se uklidnit krátkou procházkou po okolí. Naneštěstí tam po mém návratu pořád byla. Co dokáže větřík z té správné strany...
Litevští pohraničníci si mě fotí. Rozhodl jsem se pro pískovou cestu. Radši se projdu mezi stády krav než aut. Spím u řeky, na jejímž druhém břehu je Rusko.
Cestou vidím scénu jak z americkýho filmu. Policejní auto, za ním nablýskaná tmavá kára s majáčky vevnitř a v něm sedí kravaťáci. Za nima ještě větší, tmavší a nablýskanější krám a v něm další kravaťáci. A za světel majáků uhání kamsi prašnou cestou.
Ramute a Gintautas jsou mými dalšími hostiteli. Na jejich statku, po němž jsem důkladně proveden, chovají krávy. Je to vskutku hezký večer, během něhož se dozvídám leccos o místním životě a samozřejmě chutnám domácí speciality, jako máslo, nakládané višně, sýr a snad tucet druhů bylinkových čajů. I na Tatranský čaj došlo. A taky jsme si vyměnili názory o naší veleslavné EU. Tahle organizace je, jak tak na Druhé výpravě zjišťuju, "oblíbená" všude stejně.
Další den je mlha a v noci evidentně mrzlo. Takovýmto počasím mě přivítalo Polsko. A to není všechno. Je tady setsakramentsky hodně kopců. Taková naše Vysočina. Zírám. Potřebuju mapu. Ideálně celý Polsko. Jdu na jistotu na benzinu.
"Máte mapu Polska?"
"Ne, jen kousek Polska"
"Fajn, vezmu ji."
A pak seženu lepší.
Další pumpa.
"Máte mapu Polska?"
"Jen kousek."
Další.
"Ne, jen okolí."
Nakonec, asi po pětapadesátém pokusu, kupuju levně podrobnou automapu.
Polsko. Líbí se mi tady. Lidi mi rozumí a já jakž takž taky. V obchodech se to hodí, páč na vesnicích nejsou samoobsluhy. Je to podobně jako u nás v Křídlůvkách. Když už je řeč o těch obchodech, tak v Polsku je to sklep. Ne sklep jako to místo, kam se dává a chodí koštovat víno, ale prostě sklep.
Hlavní silnice jsou hrozný a úzký. Mezi vesničkami je asfalt mnohem lepší. Taky mají hodně hliněných cest. Kolo dostává zabrat, kdesi tam něco klape, asi levý ložisko. Ale já na tu potvoru dlabu. Jestli se někdy dostanu dom, tak na stroji, kterej bude stejně unavenej, jako já.
Opravdu moc se mi líbí polsko-běloruský pohraničí. Je to prostě polňačka mezi lesy a pastvinami. Občas nějaká víska, spousta krav, ovcí a vesnických psů. Ti největší si vandrujou jak se jim zlíbí. Zatím jsem neměl tu čest pocítit sílu jejich stisku, byť mě v lásce zrovna nemají.
V noci mě budí hluk. Dusot snad kopyt a hlasité funění. Nějaký zvíře. Sakra velký zvíře! Přemýšlím co by to tak mohlo být. Nic mě nenapadá.
Následující noc slyším to stejný. A praskání větví. Co větví, možná celých stromků!
"Proboha, to zvíře musí mít tak půl tuny!"
Dupání nejen slyším, ale i cítím, jak se mi chvěje hruď. A ten dech. Ňuf ňuf! A pak mi to docvaklo.
"No jo, vždyť co by kamenem dohodil je Bělověžský prales, domov zubra evropského! Musel to být on! Musím nějaký vidět!" 
Ráno jsem v parku. Chodím pěšky, snažím se být tiše, ale suchý listí tomu moc nepomáhá. Prvně jdu na pozorovatelnu ke krmelcům. Nic. Jsem tu moc brzo, dokrmovat se začínají až v prosinci. Ale jako cena útěchy přišla liška.
Nachodil jsem tu křížem krážem patnáct kiláků. Viděl jsem stopy, spousty povídání a obrázků, obrovský koblihy a rozrytou zem. Ale zubry, krom těch na plechovkách od Żubra, což je mimochodem skvělý pivo, zhola nic. Teda aspoň co se zubrů týče.
Z lesa samotného jsem nadšený. Vypadá jako normální smíšený les. A v tom to je. Není to ta plantáž na pěstování smrčků, které my doma říkáme les. Jsou tu mokřady, mladé stromky, stejně tak jako obrovité duby a spousta mrtvého dřeva. Co by asi pověděl takovej chlapík, kdyby uměl po našem? Troufám si tvrdit, že asi nic moc pěknýho. Div si krk nevyvrátím při pohledu do rozložité koruny jednoho z nich.
Strávil jsem tu celý den a z města musím ujíždět, co mi nohy stačí. Stmívá se a já musím opustit chráněnou oblast, abych si měl kde lehnout. Ne, rýpavci, jsem poslední člověk, kterej by si dovolil porušit pravidla. Budu spát mimo ochranné pásmo.
Jen je mi líto, že jsem neviděl místní chloubu. Jenže... jedu po zapadlé silničce a v tom mi po pravici něco proběhne. Otočím se a... já se picnu, to je ON! Zubr! A další a... no tady je celý stádo! Na třech metrech stojím a nepřestávám valit oči. Jsou to hory masa a je jich dobrých patnáct, možná víc! Okamžitě zaujímají obrannou formaci. Mladí dozadu, dospělí dopředu a nasazují na mě ten jejich kamennej výraz. Asi jako Boromir, když ho Aragorn v Roklince na radě o rozhodnutí, co s Jedním prstenem, setřel jak h... no prostě když mu řekl, ať sklapne a sedne si (a nebo to bylo v Páru pařmenů?)
Stojím na cestě jako přikovanej. Jsou asi 60 metrů daleko, ale mně to stačí. Ani se nehnou. Čekám co bude. Pokládám jednokolku na zem a hned na to se stádo vydává do lesa a je fuč. Viděl jsem je. Viděl! Ne u krmelce, kam je lákají pro turisty. Ne v nějaké ohradě. Viděl jsem je na vlastní oči v lese na pasece.
Ale je mi z toho tak nějak smutno. Dřív to bývali vcelku běžní obyvatelé evropských lesů. Tihle vlastně ani nejsou divocí. Jsou dovezení odněkud ze Zoo. Pravda, už tomu bude nějakej pátek.
Já bych se tak rád vrátil zpátky třeba jen o sto let. Do doby, kdy v lesích ještě pořád bylo čeho se bát. A nebo ještě dál. Vidět třeba takového pratura, jak se s býčím temperamentem prohání po loukách. Kdesi jsem zaslechl, že se je někdo snaží zpětně vyšlechtit. Možná se to už povedlo a možná už dokonce pár z nich našlo domov v nějaké rezervaci. Ale tohle není nic jiného, než snaha napravit chyby našich předků. A ještě k tomu ubohá. Budou někde za plotem, kde je bude ve dne v noci někdo šmírovat. Pryč je jejich hrdost. Pryč je jejich vznešenost. Už nikdy nebudeme moci vkročit do divokého lesa a spatřit jej v plné kráse. Už nikdy nepocítíme jeho nebezpečný dech.
Dneska je všechno postřílený, vykácený a zničený. A to něco málo, co nám zbylo, je pod tak tvrdou ochranou, že si tam ani prdnout nemůžeme. Mám doma knížku. Sto let starý místopis. Žasl jsem nad tím, kolik druhů zvířat a rostlin v naší oblasti tehdy žilo. A je to jenom sto let. A to, co tu doteď přežilo, se každoročně střílí na honech, páč je to "přemnožený " a dělá to škody zemědělcům. Jasně, kdybych byl srnec, taky bych se přiživoval na polích. Co by mi taky zbylo, když z lesa zbylo velký hnědý a ke všemu je to samej blbej akát. V alejích, pokud je silničáři nepokáceli, rostou místo jírovců nebo dubů nějaký nově vysazený stříbrný javory, ze kterých má užitek možná tak krajinářova kapsa a týpek, kterej mu je za těžký veřejný prachy dodal.
Už nikdy nebudeme v kruhu sedět u velkých ohňů a radovat se z pouhé prostoty bytí. Jsme svazováni naším vlastním pokrokem, jak tuhle celou maškarádu nazýváme. Docela závidím těm "primitivním" národům, jak jim říkáme. Protože oni doteď žijí stylem, který má, na rozdíl od toho našeho, budoucnost. Ztratili jsme hodně. Hodně...
Tak přece