pondělí 28. března 2016

Velikonoční drtička - čtvrtý den

Po noci třetí a nejhorší, strávené na větrné střeše bunkru (vnitřek byl jakýsi zablešený a smrdělo to tam), kde mi těsně nad hlavou zakroužila sova a kolem půlnoci to půl kiláku daleko zapíchli nějací mafiáni v bílým autě a zůstali tam až do rána, mě už čekala více méně jenom cesta domů.



Musím podotknout, že vzhledem k nočním teplotám blízko, a jednou dokonce i pod nulou, vaření se ve vlastní šťávě přes den, páč jsem s sebou měl jen dlouhé zimní kalhoty, jakožto i posezonnímu šoku, jsem jel jen silou vůle.

Někdo si z bunkru udělal chajdu

Ač to není moje parketa, cvaknul jsem si u benziny trochu Red Bullu.
Došla mi voda a tak jsem neměl z čeho uvařit. Stejně to na těch dvacet kilometrů nemělo cenu... Cestou jsem se jal prohledat opuštěnou stavbu. Jen tak ze zvědavosti. Našel jsem v ní zajíce, který vystřelil jak kuna, když mě viděl. Pak si ale uvědomil, že je v místnosti a u jediných dveří jsem stál já. Udělal hrabačku, otočil se, pak druhou hrabačku, zastavil, podíval se na mě ustrašeným okem, načež ten chudák vyskočil metr do výšky na okenní parapet a následně vyskočil ven, dobrý půl třetí metr k zemi. Jenom jsem uslyšel tlumené žuchnutí na trávu. Chvilku jsem před tím barákem ještě pobyl a popíjel vodu z Hraběcí studánky, kde jsem asi před hodinou tankoval. Netrvalo to dlouho a on se tam ten zajíc objevil znova a v klidu si napochodoval zpátky do té ruiny...





Začal jsem se sunout domů, kam jsem se taky dvě hodiny po poledni úspěšně doplazil. Bylo 18°C a já na sobě furt ty zimní kalhoty.
Co na tom, že mám od sluníčka spálenej ksicht a vypadám jak osel. Přežil jsem, nabyl zase nějaké ty zkušenosti (třeba že když v noci mrzne, není dobrý usnout s nezakrytou hlavou) a to se počítá. A třetí den mě to dokonce začalo i bavit :)

Verdikt

Tenhle prodloužený víkend měl tak nějak simulovat podmínky do kterých se chystám. V lepším případě je nebudu muset vůbec podstupovat. To když bude hezké počasí. Tomu ale nevěřím. Noci budou nejspíš chladné a dny tak nějak kolem dvacítky, někdy možná i víc.
Docela mě to vyčerpávalo. Ráno vylézt z vyhřátého spacáku a celej se převlíknout, to bylo něco. Chvilkama jsem byl jak leguán čekající na sluníčko, které by ho ohřálo a on mohl začít fungovat.

Musím znova pochválit ten spacák, páč ač byl imrvére mokrý (ranní rosa + dement, kterýho nenapadne spacák přes den na půl hodinky vytáhnout a usušit), bylo v něm přijatelně. Navíc během poslední noci dost foukalo a to už jsem měl vážně strach, že z toho nevyjdu bez újmy, ale skrz spacák vítr neprošel. Borci a borky v Primě to fakt umí.

Další, čemu dávám pomyslný palec nahoru, je termotriko Brynje. Za celé čtyři dny jsem jej ze sebe nesundal. Ten rozdíl tam opravdu je. Prádlo dělá příjemný mezistupeň mezi tělem a funkční vrstvou, přičemž převlíkání není takový horor, páč kůže je prakticky suchá. Jenom by to do těchto podmínek chtělo tu merino verzi. Syntetika prostě neodolá tělesnému odéru.

Vařič fungoval na výbornou do chvíle, kdy nezačlo mrznout. Tehdy citelně poklesl jeho výkon. Každopádně plyn mi nějaký ještě zbyl a už před tím jsem na tom zkoušel dělat jiná jídla. Vařil jsem dvakrát denně a celkem nehospodárně. Abych vyzkoušel na kolik ten plyn vydrží. No... závěrem jsem z toho vlastně ale nic nevykoumal :)
Co se jídla týče, tak krom té gulášovky a krajíce chleba, jenž byl tak tenký, že za dobré viditelnosti bych skrz něj dohlédl až do Vídně, byl jsem naprosto soběstačný. Čtyři dny mě živil obsah batohu, který měl v plně naloženém stavu šest kilo (včetně jednoho nerez bidonu). Pravda, byl to poloviční příděl. Na druhou stranu, na Druhé výpravě bude v batohu víc místa a tak soudím, že při plných dávkách mi jídlo vyjde na dva dny. Při polovičních na čtyři, možná pět. S vodou to bylo rovněž tak. Bral jsem ze studánek. Uvezu dva litry, což je celkem málo vzhledem k tomu, že část padne na vaření. Nejspíš budu nucen zvětšit nádrž.

Ohledně psaní článků v terénu - na tři články včetně stahování fotek z foťáku přes wifi a vyřízení pár mailů, jsem spotřeboval nějakých 80% energie. Trvalo mi ale víc než hodinu, než jsem se s tím krámem domluvil a mohl dostat první příspěvek do éteru. Na cestách mi to moc nemyslí a tak psaní trvalo dýl než obvykle. K tomu je třeba připočítat to, že technika byla v noci vystavena nízkým teplotám, které později ve stanu snad panovat nebudou. Přes den byl stroj v režimu spánku, páč jsem psával o přestávkách. Na noc jsem veškerou techniku vypínal. Teoreticky jsem schopen na jendu baterku napsat plus mínus pět příspěvků. Možná šest, když se to naučím dělat rychle.
Naučil jsem se psát na té elektronické klávesnici, která se tváří, jako by si moje speciální výrazy chtěla snad zapamatovat. Vyměnil jsem pouzdro s klávesnicí za to nejjednodušší, které je lehčí, zabírá míň místa a je k přístroji přátelštější, to jest gelový vnitřek odolávající tlaku a nemagnetický uzávěr.
Mobilní internet byl mnohdy překvapivě rychlý, jindy žalostně pomalý (umím jen 3G). U ukazatele signálu blikaly ještě další písmenka - H (asi high), H+ (asi nějaký lepší high), L (zřejmě low) a R (roaming). Při H+ to bylo nejrychlejší. Dokonce rychlejší než připojení co mám doma. Holt centrála tady na nás na vsi dlabe... Nahrávání jedné VGA fotky bylo otázkou asi dvou vteřin. Na Druhé výpravě ovšem nehodlám podávat hlášení každý den, to bude platit jen na území ČR.

Foťák, resp. jeho baterka, zvládal sdílení fotek s tabletem na výbornou, párkrát jsem dokonce použil tu jejich bezdrátovou spoušť. Nafotil jsem něco přes 30 fotek, všechny odeslal z přístroje do přístroje a na baterce ve foťáku se to podepsalo asi 20ti procenty. Nutno podotknout, že přes noc jsem měl foťák společně s čelovkou venku na zemi. Kdyby bylo potřeba něco rychle osvítit a zvěčnit. GPS modul ani tracker jsem nepoužíval.

Výdrž mobilu se mi povedlo zvětšit novou baterkou. Teoreticky měl podle její kapacity a mojí četnosti používání vydržet dvacet dnů na jedno nabití. Za předpokladu, že přes noc bude vypnutý. Ale nakonec to skončilo na týdnu pohotovostního režimu. Přitom jedenáctiletá originální baterka vydržela pět dnů. Teď díky mojí nepřekonatelné vynalézavosti v oblasti elektrotechniky a zálibě ve starých věcech slouží v prehistorické mp3ce a ta teď vydrží dělat rachot víc než 24 hodin. To je dvojnásobek oproti novému stavu a pětinásobek oproti stavu před tuningem. I přes to telefon vydrží, pokud se omezím jen na nejnezbytnější komunikaci, týdny.

Jsou ještě nějaké mouchy, které doladím a pak už krucinál konečně bude snad hotovo! ;)

neděle 27. března 2016

Velikonoční přežívání - den třetí

Včera jsem byl rád když jsem do tmy našel flek na spaní.
Samozřejmě že na kopci a směrem na východ. Pršet nemělo a tak jsem se se střechou neotravoval...

Ráno je věru krušné. Kolem půl šesté to už už vypadá, že bude hezký východ sluníčka, ale mlha, která se zjevila jako mávnutím kouzelného proutku, to pokazila. Místo hřejivých slunečních paprsků je tu vlezlá zima a mokro. Jsou mínus tři stupně. Už ani v tom spacáku není teplo. O to horší je lezení ven, které je ovšem ve srovnání s následným převlíkáním balzám na tělo. BRRR!
Sluníčko nakonec přece jenom vystrkuje růžky, což mi teď ale moc nepomáhá. Naopak. Z okolních stromů padají kapky rozmrzlé jinovatky a tak si musím s balením pohnout, abych od vody uchránil aspoň něco.
Na prvním odpočívadle dělám teplou snídani. Prsty skoro necítím. Zjistil jsem, že výkon plyňáku je v nízkých teplotách o dost menší. Ajajaj.
Po včerejší opravě píchlého kola ještě dofukuji na větší tlak. Včera jsem toho měl tak akorát a tak jsem to foukl jen tak aby se neřeklo. Po překonání pár kilometrů nudného asfaltu se dostávám k Janovu hradu. Poprvé od výjezdu neodolávám a dávám si gulášovou polívku. Je to tady samej cyklojezdec. A taky jsem si všiml stoupajícího trendu elektrokol.



Tomáš zjistil, že si může odepnout rukávy (po roce vlastnění bundy) 

Při práci



Je vedro jak v peci a tak shazuju i mikinu. Za lesem s bombami, tak mu přezdívám, to točím na místo, o němž jsem přesvědčen, že tam ta rybička leží. Netrvá to ani půl minuty a Milášek se zase vrátil k Páníškovi :)




Je plně funkční, jenom trošku zašlá. To se napraví. Vařím oběd. Příště budu muset trochu víc použít fantazii, abych pořád nestřídal dvě jídla. Až za Mikulov to beru po asfaltu. Nuda, ale zase trochu úleva pro tělo. Dneska to bylo náročný.


sobota 26. března 2016

Velikonoční putování - druhý den

V noci jsem se sice vyspal, ale ráno se mi vůbec nechce vstávat. Když už se konečně vydrápu ven, mám oči v sloup. Holt v březnu asi nebude ráno teplo. Navíc mi díky mému lajdáctví, díky němuž jsem nevěnoval dostatečnou pozornost schování některých věcí před deštěm, zmokly boty a ponožky a ještě jsem si polil vodou spacák, když jsem balil tu střechu. Prostě první den je nejhorší.
Jedu po více-méně známém území. Líbí se mi tady. Hlavně proto, že narozdíl od minulé výpravy tady nejsou kopce. U vykopávek v Mikulčicích dávám opět školení ohledně jednokolek a toto si vlastně zopáknu ještě jednou cestou do Hodonína. Tentokrát jsem ale odměněn frťanem. Pěkně to se mnou zamávalo.
Začínají se mi nelíbit hrbolaté cesty. To nimbusácký sedlo je na dvě věci a mé tělo není po zimě navyknuto. A už vůbec ne s batohem. Z minula jsem se ale poučil a část věcí přidělal na stroj. Odlehčil jsem tak batoh o tři kila. To pomůže.
U studánky doplňuju vodu a když se mi hned za rohem připlete do cesty druhá, využívám vodu k vaření. Zapomněl jsem ale doma nějaké zavařeniny, takže je to chudší.
Krátce po obědě mě postihuje druhý letošní defekt. Kovová špona v lese. Hustý. Ještě že jsem nevzal náhradní duši a mám s sebou celý dva fleky. Po moření se s pumpou jsem odměněn chvilkou slunečního svitu.
Zadek už začíná notně protestovat a tak měním plány. Točím to směrem k Břeclavi a rozhoduji se pro záchrannou misi. Hodlám se vrátit pro rybičku, kterou jsem zcela neúmyslně nechal na jistém místě během posledních loňských univýprav. Je to docela daleko tak to snad přežiju. Kdyby ne, bude pak muset zachránit zase někdo mě.


Plyn z první ruky :)

Velikonoční toulání - první den

Hlásím se od česko-slovenské hranice. Pravda, jsem trochu jinde, než jsem původně plánoval. Co je ale důležitější, tak to, že těchto pár slov jsem napsal a odeslal kdesi v pustině. Tedy už i moje maličkost podlehla trendu psaní a sdílení článků přímo z terénu.

Včera jsem bohužel nechytl českou síť a jelikož nejsem miliomář a nehodlám tedy cvakat datový roaming, píšu až teď. Odstartoval jsem v Břeclavi, mém oblíbeném výchozím bodě. Projel jsem si zase ten ocásek u soutoku Moravy a Dyje, ale tentokrát jsem to vzal trochu jinak, páč ta hlavní cesta je celkem rušná.
Pak jsem se chvilku plazil po Moravské cyklostezce a večer to zabalil na jejím břehu. Asi hodinku jsem polehával, když v tom mi přišlo z domu echo, že prej tam prší. To je u nás asi tak běžná věc, jako lední medvěd v nákupním středisku. Tak jsem z pláštěnky postavil tu spešl stříšku a chvilku poté to začlo.
V noci mě vzbudila zřejmě myš, která mi nějakým zázračným způsobem vlezla do batohu. Nehledal jsem ji. Jestli tam ještě je, pěkně se holka projede.
Teď sedím na mechem porostlém odpočívadle v lese u mého oblíbeného pomníčku a datluju tyhle slova. Je zas kosa jak v ruským filmu...
Přikládám nějaký ty fotky v hustokrutopřísným VGAčku :)



neděle 20. března 2016

Le tour de studánky

Termín se kvapem blíží, počasí se nijak razantně nemění a šestatřicítka stávkuje. S tímhle bylo potřeba něco udělat. Termín moc měnit nemůžu, počasí neporučím a zaoceánské zásilky taky nepopoženu. Zbývá tedy jen jediné, nesedět doma a vyrazit do lesů. A tak se taky tento víkend stalo. Rozhodl jsem se provětrat nejen devětadvacítku, ale především sebe. Předpověď slibovala něco mezi deseti až dvanácti stupni, nedeštivo, nevětrno a v noci přijatelno.

Těch osm kilometrů na vlak jedu po polňačce a málem je to moje smrt. Batoh nějak ztěžkl, nohy zeslábly, plíce ne a ne popadnout dech, co se to děje?! Přijíždím na poslední chvíli. Moc jsem toho nenaspal, tak to ve vlaku doháním. Jenom kdybych nemusel na těch šedesáti kilometrech do Krumlova dvakrát přestupovat...
Rozhodl jsem se jet po modré turistické značce až do Brna a dělat při tom degustačku zdejších hojně se vyskytujících studánek, neboť toto hned po jídle považuji za ten úplně nejlepčejší vynález. Co na tom, že jistý pan rádoby jednokolkař z Prahy, který můj blog jen tak mimochodem označil za konkurenční, k nim chová nedůvěru. Studánky jsou prostě „kůl” ;) Tolik k názoru vesnického balíka.
Hned na začátku putování mi jedna zkřížila cestu. Nezbývalo tedy nic jiného, než ji vyzkoušet k tomuto účelu sbaleným hrníčkem.



Stezka je poměrně krkolomná a mé nohy po zimním vykrmovacím období chabé, takže jízdu dost často střídá chůze. Taky brzda už by zase potřebovala nové špalíky, takže se jí taky moc nechce pracovat. To mě těší. Ještě že je tu tak hezky. Třeba ty staré duby.



Když míjím běžkyně s jejich hafany, často zastavuju a dělám, jako že se dívám do mapy. Ve skutečnosti se snažím nezkolabovat, neboť ten bágl mi fakt dává zabrat. Přitom nemám víc věcí než jsem měl na Cestě, jenom je to všechno v batohu. Protentokrát to zachraňuju banánem. V záloze mám ještě jeden, ten by měl padnout za vlast až zítra. Při tom kolabování si v mapě všímám vodopádu a tak se tam jedu / jdu podívat. Zrovna je tam lidí jak na Václaváku, takže musím jet, abych byl za frajera, načež mě přihlížející degradují slovy „Pozor, jede kolo!”.



Obhlídka vodopádu se neobchází bez proškolovacího rozšíření vědomostí o jednokolkách a přednášce o Cestě. Nechávám skupinku zmizet, abych si to tady mohl v klidu prohlídnout. Sotva se ale rozjedu, potkávám je znova a inkasuju frťana slivovice. Naštěstí je taková jemná. Buď je to cestovní verze a nebo se mi nedaří svůj alkoholismus krotit. Jedno z toho to bude určitě.



Lambáda

Stezka mě po několika kilometrech pěšinek a cestiček v údolí vyplivne v Ivančicích, kde modrou automaticky ztrácím. Vracet se mi nechce a tak to beru tak nějak odhadem. A ejhle, modrá se jako zázrakem znovu objevuje. Vede po křížové stezce a ty jdou vždycky do těch nejhorších krpálů v okolí. Dvě starší dámy, jedna o holích, mě pomaloučku dohánějí, což je moje motivace k tomu, abych nevypustil duši a pokračoval dál. Na pět přestávek jsem nahoře, jsem fakt chcípák.
Šutry se zcela nečekaně mění na asfalt a ještě k tomu to je z kopce. Moc dlouho se neraduju, páč za chvilku se zase plácám botama v blatě a hrabu se nahoru. Mám hlad, od snídaně jsem měl jenom ten banán. To mi připomíná, že mám v báglu ještě jeden, který okamžitě mizí v mých útrobách. Pomohlo to, aspoň na tu půlminutu to pomohlo.
Už se těším až vytáhnu svůj skoro z brusu nový vařič a udělám oběd. Mám jídlo na dva dny, dokonce i koření a olivový olej jsem si vzal, to bude něco! Ale v kopci obědvat nechci, až nahoře. Jenomže ono to ne a ne skončit. Pletu nohama snad hodinu a konec v nedohlednu. Teda tu hodinu beru i s přestávkama, takže dohromady jdu tak deset minut. Když už jsem konečně nahoře, prudce se ochlazuje. Tohle není těch deset stupňů co slibovali. Ani pět.



Jako zázrakem narážím na šikovnou lavičku, kterou přeměňuju ve stoleček a jde se na to. Těstoviny, tuňák a zelenina. Ještě že fouká ten vítr, kterej foukat neměl, páč jinak by mi zmrzly prsty. Takhle jde část tepla na mě, závětří jsem totiž zapomněl doma. Když je dílo dokonáno, hodlám najít nocleh dřív, než zase dostanu hlad. Jinými slovy hodně rychle.
Balím to v takovém šikovném větrolamu uprostřed polí a doufám, že ten déšť na rozdíl od větru a zimy skutečně nepřijde. Nemám s sebou ani nad sebou žádnou střechu. Je kosa jak v ruským filmu, to převlíkání mě moc neba.
Na chvíli zabírám, ale po setmění se budím a nemůžu usnout. A tak, jelikož je úplněk, pozoruju letadla, jak zaneřáďují oblohu a shlídnu taky dva ohňostroje. Potom na louce, asi třicet metrů daleko, uvidím velký černý flek. Možná ještě větší než moje maličkost a bezhlučně běhá tam a zpátky.
„Co to je? Zas nějaká návštěva?”
Sedám si, abych líp viděl, ale ze spacáku se mi nechce. Dělám nějakej zvuk, aby si mě ten „flek” všiml, načež začne frkat taky. Je to srnec. A krákorá tam pěkně dlouho. Nemůžu kvůli němu usnout. Nakonec mizí v lese, ale asi tak za hodinu se k němu přidávají kamarádi a je z toho celý orchestr.

Z východu slunce nic není, páč je zataženo. A to jsem si včera dal takovou práci s hledáním místa vhodného k jeho pozorování. To je totiž taky vynález. No jo.



Pohybuju se jak lenochod. Od chvíle, co jsem vylezl ze spacáku, jsem totiž nějak prochladl a tak se mi všechno zpomalilo. I ten metabolismus, což je vlastně dobře, páč hned nemusím přijímat kalorie. Do toho se pouštím až později.


Po chvilce nudného asfaltu, na kterém ale docela efektně padám, jsem zpátky v lese a jedu / jdu dál. Přichází dlouho očekávaný sjezd, který je díky nebrzdící brzdě a krátkým klikám maximálně výživný. A to tak, že mi dochází voda. Tu nabírám ve studánce číslo tři.


A pak šupajdá do údolí říčky Bobravy. Chodíval a později i jezdíval jsem do těchto končin během mého krátkého pobytu v Brně coby vysokoškoláka. Obojí ale bez monstrbáglu a v poněkud lepší formě.



Hlad už se zase hlásí a tak kousek před nádražím dělám další oběd. Sakra ten sporák to je věc, to se mi líbí. Taky dobrej vynález. Už to ale nějak nestíhám všechno spořádat a tak to jenom zabalím a upaluju na vlak.

Nejdřív sympaťák, ale jak jsem ho přestal fotit, začal štěkat.

 Cestu do Břeclavi prospím a budím se na poslední chvíli. Na nádraží tam vysedávají dva týpci a stírají stírací losy. Nejdřív ten jeden. Chvilka napětí a... nic. Druhej říká, že prej to není možný a jde koupit další za dvě kila. Nic. Načež ten první říká, že tohle už vůbec není možný a jde koupit za pětikilo. No, zcela nečekaně, zase nic! Pak se tam vybavujou o tom, že v automatu by to snad mohlo jít líp. No vy jste oba ztracení. Vytahuju oběd a dlabu.
Ve vlaku, v oddílu pro cyklisty a jejich mašiny vysedává skupina nějakých uch. Mají zajímavý jména. Jeden druhýmu říká čuráku a ten jemu zase pičo. Čurák je zřejmě poněkud pobouřen mým vstupem do vagonu. Ptá se kamaráda, jestli nemá rýmu. No tak asi když si vlezeš na místo, kde jsou cyklisti, a ještě naproti záchodu, tak to tady asi bude vonět po fialkách, ne? No nevydrželi to a šli jinam.
Dom to beru komplet po polňačce.

No budu se sebou muset něco udělat, páč mi to dalo fest zabrat...