středa 26. února 2014

Novinky

Tak trošku jsem předělal stránku pojednávající o krámech, které s sebou potáhnu. Doufám, že už na seznamu nic nepřibude...
Co se el. trasy týče, jsem v půlce. To datlování mě děsně nebaví, ale snad to do těch zbývajících dvou měsíců stihnu :)
Ještě bych mohl prozradit, že se chystám na test nové součástky. Dalo by se říct, že pro účely výpravy zcela zásadního udělátka...

Jinak občanské sdružení O kolečko míň, tedy naše unibanda, má zbrusu nový plac na blbnutí. Zde pár fotek z výstavby...




Unihokej je jediná věc, při které má podle mě smysl sedat na dvacku. Ale přiznávám bez mučení, že dvackaření s hokejkou v ruce a honba za kulatým nesmyslem mi vůbec nejdou...

úterý 25. února 2014

Neděle v plné polní

V neděli panovalo vskutku nádherné počasí a tak jsem se rozhodl prověřit své schopnosti. Naložil jsem na jednokolku co se dalo a vyrazil do okolního světa. Potřeboval jsem zjistit, zda je tento můj systém vůbec použitelný na delších výjezdech, ikdyž je pravda, že jsem toho zas tak moc nenajezdil.
Batoh 7 kilo, brašna 3 kila a sólo zabalená imitace spacáku (nechci ho vozit na tréninky, abych ho zbytečně nemačkal) o hmotnosti 1,8 kg. Dohromady +- 12 kilo. Inu, čekal jsem to horší. Ovšem zdůrazňuji, že jen do určité chvíle...

Vstávám v osm ráno. Nejpozději do půl desáté se chci vypravit. Jak už to tak bývá, vyrážím přesně v půl jedenácté :) Slovem "vyrážím" se rozumí marný boj se zemskou gravitací během sedlání toho kamionu, který teď vypadá tak trochu jako jednokolka. Asi napočtvrté jsem konečně v sedle a jednokolka se neochotně rozjíždí. Zato já velice ochotně mávám rukama a v duchu se modlím, abych se hned nevyflákal. Zvyknout si na pár kil navíc chvíli trvá. Zvlášť, když teď na uni moc často nejezdím. Moc dobře se mi teda nejede a ten vítr tomu taky zrovna moc nepomáhá. Abych si to ještě trošku opepřil, vyrážím na polňačku, abych prověřil pevnost úchytů pro bagáž. Všechno drží, je to dobrý. To mi ale nestačí a tak se pouštím do kamenů, přičemž do mě se zase pouští vítr a já se prohýbám jak dvojka plech. Jaksi nechápu proč se mi jede tak špatně a proč mě to pořád táhne na jendu stranu. Usuzuji, že to je tím větrem a snažím se to ignorovat.
Po přestávce ovšem sedám na uni a po metru jsem nucen slézt, páč nejsem schopný jet rovně. Jednokolka lítá sem a tam a já ani po pěti pokusech nedokážu nasednout. Přesně tohle se děje, když je kolo příliš měkké, což mi po chvilce dochází a tak vytahuji svou milimokronanopumpičku a dofoukávám. Hned je to o 100% lepší. Jede se více méně dobře a hlavně bez extrémních náklonů.
Po chvilce však všechno začíná znova. Je to jasný - defekt. Za celou mou dosavadní jednokolkařskou éru je tenhle druhý. Sluníčko svítí a tak se v klidu pouštím do výměny duše. Je čas. Milimikronanopumpička opět nezklamala.


Počasí je opravdu skvostné a tak se volným tempem sunu krajinou a užívám si konec týdne. Je takové teplo, že chvíli jedu jen v krátkém tričku. 23. února. To je fakt síla. Během další přestávky se válím pod stromem. Tohle bych mohl dělat celý den :)


Netrvá to dlouho a slyším, jak se ke mě blíží důvěrně známý hlas. Hlas z hlubin pekelných. Hned na to vidím přijíždět tu mýtickou stvůru. Je to on, KRAKEN! A pěkná neděle je leda tak v pěkně velký prdeli...
Inu, výzvy jsou tu od toho, aby do nich člověk jak se říká šel. A tak se přidávám ke Krakenovi a Davidovi, kteří, poté co jsem bráchovi volal kde že to jsou že na ně čekám, čistě náhodou jeli kolem :)
Doteď byla dnešní výprava v pohodě. Psychicky se připravuji na příval nových pojmů, dojmů a informací z Petrova světa, ale světe div se, neděje se tak. Místo toho to oba hned ze začátku pálí o 107 a já, chudáček šerpa, funím za nimi. Ale tohle je přesně to co jsem potřeboval - pořádnej kopanec.
Přiznávám bez mučení, že s takovým nákladem mám docela strach jezdit rychleji, ale když se dívám na Petra, jak jede v čele, nedá mi to a přikládám pod kotel. Za chvíli oba uprchlíky doháním a snažím se jich držet. Náhle Petr vrávorá a skáče excelentní šipku hubou rovnou do asfaltu. Excelentně málem opouštím svůj vehikl i já, ale naštěstí jsem starý mazák a myškou odvracím katastrofu (jak pro koho). Jak už to tak bývá, nečekám a jedu dál, páč opět sedlat náklaďák se mi nechce. U odpočívadla velím k nucené přestávce, páč už prostě nemůžu. Fagani jedni...

To je on! Vochlasta jeden :)

V kopcovitější pasáži mám ovšem navrch. Kluci nedokáží zatnout zuby a jet když to jde těžko. Pravda, David už se v tom dost zlepšil, ale i tak jsem pořád top :)
Po pár kopcích už tempo není tak svižné a úroveň Petrovy výřečnosti naopak vzrůstá. Ovšem ve srovnání s minulým výletem je to tisíc a jedna. Ke konci už je sice znát únava na všech frontách a po svačině (zdůrazňuji, že mé svačině, o kterou jsem se musel rozdělit) a detailním rozebrání Páru pařmenů na nás čeká už jen polňačka. Přesně ta, kde jsem si tehdá podruhé podělal žebra. Po neúspěšném nasednutí jde jednokolka řídítky přímo do země. Ozývá se nepříjemné křupnutí a... všecko vydrželo. Uff!
Konečné skóre: Já 47 a kluci 28 km.

Obecně lze říci, že s nasedáním jsem to čekal o dost horší. Netvrdím, že to jde jako po másle, ale není to nemožné. Horší to je až tehdy, kdy je člověk unavený a nebo pak logicky v kopci. Ještě to vypiluji a bude to OK. S koncepcí části zavazadel na jednokolce jsem spokojený a troufám si tvrdit, že to splnilo mé očekávání.

PS: Možná si někteří z vás všimli, že zmizela sekce Výstroj. Právě na té stránce pracuji a ve finále bude kompletně předělaná. Jen to bude ještě chvíli trvat...

čtvrtek 13. února 2014

Tak už nám to pomaloučku začíná

Letos to vypadá, že zima to už zabalila, resp. ani nerozbalila. Ne že bych si stěžoval, naopak, počasí je vlastně přesně podle mých (letošních) představ. I přes tuhle kliku jsem to ale doteď z hlediska trénování dost flákal. Vlastně od třídenní výpravy jsem to, až na pár pojezdů a jednu výpravu do hlubin pekelných, proflákal totálně. Dneska se ale ve mě něco zlomilo. Ne, nemluvím o nešťastných žebrech :)
Po večerech teď totiž sedím u počítače, přehrabuji se v lejstrech a datluji trasu do online mapy. Jednak proto, abych podrobněji zjistil, do čeho že jsem se to vlastně namočil a jednak taky proto, aby si trasu mohl kdokoliv prohlédnout a v případě doprovodu si ji třeba nahrát do "smártfounu"... Přiznávám bez mučení, že posledních pár etap mi opravdu hnulo žlučí a donutilo mě se nad tím svým flákáním zamyslet. Čas totiž bě..., ne, doslova letí a pokud místo samých chytrých keců nezačnu jednat, může se taky stát, že to pak po týdnu opravdu zabalím. A to není žádoucí.
Proto přestávám vám i sobě slibovat, že začnu trénovat a místo toho začínám trénovat. Využiju k tomu mou oblíbenou třicetipětikilometrovou trasu, po které jsem jezdíval do školy. To když jsem se jednou v zimě hecnul a řekl jsem si, že místo aut kolem sebe nechám prohánět raději vysokou a zajíce. Je to taková místní rarita, páč na této trase není nouze o kopce (místy i 12%). Navíc je v otevřené krajině, takže doufám, že vítr nebude polevovat na současné intenzitě. Je prostě potřeba dát si do těla. Jezdit budu na kole, páč s jednokolkou by to trvalo věčnost a navíc by to bylo na pohodu. Na kole se to dá prosvištět za hoďku a půl a člověku to pěkně protáhne plíce. Na uni chci usedat o víkendech.

Kolu ZDAR!

Jedna z dneška
PS: Ta fotka v originále vypadá úplně jinak. Blogger si ji nějak podivně upravil...

neděle 9. února 2014

Aktualizace výstroje a jednokolka po tuningu

Je známo, že jsem dost přemýšlel o způsobu přespávání venku. Na kole by s tím nebyl problém, páč tam si člověk může dovolit vézt nějaký ten náklad. Tam by volba jednoznačně padla na stan. Tady se mi ale nechce tahat se stanem, ikdyž je pravda, že různé nano a bike stany jsou dnes lehké a cenově dostupné. Ale ještě jsem nespal ve stanu, který by mi na délku padnul. Vlastně ano, když si lehnu do úhlopříčky do stanu pro tři osoby, je mi akorát :)
Další věc, která mě hned po stanu napadla, byl tarp, čili kus plachty zavěšený na šňůře mezi stromy. Klasické áčko. Co se týče hmotnosti, pak většina se v klidu vejde do jednoho kila. Je tu ale jedna potíž - ke stavbě člověk potřebuje něco, kam uváže tu šňůru, tedy stromy. Co když se ale bude spát na louce? Hmm? Takže tarp taky padl.
Dále tu byl žďárského vak, neboli žďárák. To je nepromokavý pytel na spacák. Nepotřebujete žádnou střechu a můžete spát prakticky kdekoliv. Hmotnostně se pohybuje více méně stejně jako tarp, je ale podstatně dražší (vyjma levných igeliťáků, ve kterých se člověk hned zapaří). Takže taky nic.
Rozhodl jsem se, že budu spát v pláštěnce. Čtete dobře. V, resp. pod pláštěnkou. Česká firma Jurek totiž mimo stanů, spacáků a všemožného tábornického vybavení dělá i šikovné pláštěnky, ze kterých lze udělat přístřešek. Pláštěnka je ve tvaru ponča, přičemž po doplnění o duralový prut, šňůry a šest kolíků se z ní stává střecha nad hlavou. Je to sice spíš taková nouzovka, ale věřím, že každou noc snad pršet nebude. Vypadá to následovně.

Ještě jsem neměl možnost to vyzkoušet venku, takže pardon za ten dvůr :)

Na délku má tato konstrukce 2,5 metru, šířka 1,5 metru a výška 80 cm. Celý set včetně kolíků váží 820 gramů. Je to velká úspora hmotnosti. Kdybych vzal tarp, stan nebo cokoliv jiného, stejně bych se nevyhl i té pláštěnce, která by taky něco (ikdyž málo) vážila. Takhle mám dvě věci v jedné za cenu stejné hmotnosti. Ochrana vůči dešti by snad měla být obstojná. Má to ale také své nevýhody. Před větrem vás to neochrání a jestli jsem někdy tvrdil, že do stanu se blbě leze, pak jen proto, že jsem nevěděl, jak špatně se leze sem. Ale jak jsem řekl na začátku, je to spíš jen taková nouzovka, aby se člověk ráno neprobudil v napuštěné vaně.

Je to už pár let, co jsem byl naposledy stanovat a stařičký spacák za tu dobu už prakticky dosloužil. Nehledě na to, že na jaře by v horách neobstál. Ohledně spacáku jsem se rozmýšlel hodně dlouho. Je to pořád ta stejná písnička. Buď budu mít malý a lehký spacák a v chladné noci se nevyspím, nebo budu mít větší, dražší a těžší, ale potom se nebudu muset obávat ani mrazíků.
V zásadě existují ti základní typy spacáků podle použití. Letní, třísezónní a zimní. Ty se pak ještě rozšiřují o ultraletní a expediční spacáky. Ultraletní spacák je malý a lehký, ale hodí se opravdu jen na občasné letní přespání. Letní už je o něco lepší. Většinou se v něm člověk vyspí ikdyž je venku nějakých deset stupňů, ale to záleží na tom, jak kdo snáší zimu.
Třísezónní spacák, jak už název napovídá, je možné používat na jaře v létě a na podzim. Samozřejmě je to takové obecné, páč záleží na lokalitě. Tady už člověk musí trošku sáhnout do kapsy a taky už nemůže čekat, že spacák bude malý a lehký.
No a zimní spacák logicky do zimy a mrazů. Expediční spacáky jsou pak modely, kde se hledí na nejlepší výkon a ne na cenu.
Za další je tu použitý materiál. Syntetická vlákna nebo peří. Syntetika je obecně levnější a odolnější, ale ve srovnání s peřím má menší tepelnou izolaci a skladnost. Není problém sbalit péřový spacák do malých rozměrů, což u většiny syntetických vláken moc nejde. Výjimkou je možná mikrovlákno, které se ale poměrně rychle poláme, slehne a tím pádem ztrácí tepelné vlastnosti. Samozřejmě při špatném skladování slehne jakýkoliv materiál. Proto je potřeba spacáky skladovat rozložené.
Já jsem si pro účel jarního přejezdu našich hor vybral třísezónní spacák s izolací z umělých vláken od české firmy Prima. Firma se pyšní tím, že nešije nejlevnější spacáky, ale kvalitní spacáky za rozumnou cenu a že tyto josu šity v České republice. Všude jsem četl kladné ohlasy. Jak na fórech, tak i na stránkách různých e-shopů.
Tady jsem musel řešit svou výšku. Většina spacáků se totiž dělá do max. výšky postavy 185 cm. Já měřím 195 cm a tak jsem ani neměl moc na výběr. Vlivem tohoto "handicapu" je spacák o 200 gramů těžší než stejný model ve standardní velikosti.
Rozsah teplot je od +15 do -24 °C. Těch -24 je hodnota extrémní, takže bych se spíš spoléhal na hodnotu mezní, která je "jen" -14°C. V květnu sice takový mráz (doufám) nebude, ale když se přece jen vyskytne nějaký ten občasný mrazík, můžu být v klidu.
Hmotnost je 1,8 kilo, což je míň než jsem čekal. Co mi ale tak trochu vadí, tak že ve sbaleném stavu je spacák dost velký. Kompresní obal ho sice dokáže smrsknout na nějakých 60% původní velikosti, ale i tak je pořád velký. To je ale daň za komfort, kterou milerád zaplatím. Časem přidám foto přímo z terénu...

Stažený kompresní obal



Další věcí, která si zaslouží pozornost, je karimatka. Bez kvalitní karimatky je i sebelepší spacák na prd. Zde taky existuje pár typů. Pěnové karimatky - klasika. Levné, lehké, nezničitelné, ale velké a ne příliš pohodlné.
Samonafukovací karimatky - pohodlnější, skladnější, výkonnější ale dražší a náchylné na propíchnutí. Také jsou poměrně těžké (kolem kila, kdežto pěnovka váží kolem 300 gramů).
Já jsem se rozhodl pro jakýsi kompromis mezi zíněnými. Snadno se skládá, je lehká, odolná a má poměrně vysoký tepelný odpor. Zespodu potažená alufolií. Therm-A-Rest Z Lite Sol regular - šílený to název...



Hmotnost 440 gramů. Díky své konstrukci ala plato na vajíčka zadržuje dost vzduchu, který slouží jako tepelná izolace.
Tímto jsem dospěl do stavu, kdy mám téměř kompletní výstroj. Už chybí jen udělátko na psaní článků přímo z terénu.

Za další je tu jednokolka. Poslední tři týdny jsem ji ani moc neviděl, páč jsem čekal, až se servisáci rozhoupou a prodlouží mi vedení brzdy. Zrovna jsem se totiž trefil do termínu, kdy dělali přestavbu dílny. S jinými servisy ve Znojmě mám nedobré zkušenosti nebo o nich nevím a tak mi nezbylo nic jiného než čekat. Po uvedení dílny do chodu byl zase problém s originální hadičkou, kterou prostě nebylo možné hned sehnat. Nakonec prý vyhrabali kdesi v šuplíku hadičku s odpovídajícím průměrem a já jsem se po třech týdnech dočkal funkční brzdy.
V pátek jsem si s tím pohrál a taky vyzkoušel první testovací verzi přepravy spacáku. Výsledek vypadá takto.


Abych spacák ochránil před deštěm a nečistotami, vložil jsem jej do lodního vaku. Celková hmotnost nákladu na jednokolce činí 5 kilo. Musel jsem se na to znovu naučit nasedat, páč teď je to trošku složitější, ale dá se to. Řídítka jsem zkrátil, abych je mohl snížit, protože mi při nasedání vadily rohy. Vedení brzdy jsem omotal kolem sedlovky. Teď už nehrozí vytržení hadičky při pádu jednokolky na řídítka. Pískání brzdy jsem odstranil, teď se podržte, namazáním ráfku :) Znám pár chytráků, kteří tohle udělali s kotoučovkama a okamžitě jim to přestalo brzdit. Ale tady člověk nepotřebuje maximální brzdný výkon a brzda i po namazání s přehledem dokázala kolo zablokovat. Radoval jsem se jak malý kluk, ale během sobotní výpravy to hned v prvním kopci začalo pískat znovu. Takže opět na začátku... Ale raději poslouchat hudrovadlo, než si v kopci zase rozbít držku, že?
Ještě mě tak napadlo dát dopředu na rám držátko na pití (bez vrtání samozřejmě) a do něj půllitrovou cyklolahev. Taková železná zásoby vody...

Do výpravy už zbývá méně než tři měsíce. Těším se. Těším se moc, ale zároveň mám obavy z kopců a vlastně celého toho cestovatelského režimu. Ještě nikdy jsem nebyl na měsíční výpravě. Ale jsem nesmírně zvědavý, jak tohle všechno dopadne. Věřím že dobře.

čtvrtek 6. února 2014

Merino - verdikt

Ani jsem se nenadál a další měsíc je fuč. Ten čas poslední dobou nějak letí...
Šestého ledna jsem zahájil testování termoprádla z merino vlny. Zde jsou mé prozatimní postřehy.

Netrpím alergiemi ani přecitlivělostí kůže, takže na dotek je mi vlna velice sympatická. Absolvoval jsem jen několik tréninkových výprav (mimo jiné i procházku peklem s Krakenem). Psaní recenzí mi nikdy moc nešlo a ani jsem se o to nijak nepokoušel. Tudíž to vezmu jen tak letecky.
Začnu ponožkami. Ty jsou naprosto super. Mají zvlášť střih pro pravou a levou nohu. Na nártu odvětrané a na chodidlech zesílené. Ve vysokých botách se neshrnují. Noha se tolik nepotí a přitom je v teple. Hřejí i když jsou navlhlé.
Triko. Skvěle padnoucí střih. Co se tremoregulace týče, tak tady bych to zase neviděl tak horké. Je ale pravda, že tohle není zrovna velká gramáž, takže u silnějších modelů se dá očekávat větší účinek. Ale tohle byl účel - nechtěl jsem vaťák, chtěl jsem tričko.
Spodky. Ač jsem k nim byl zpočátku skeptický, nezklamaly. Jednal jsem v zájmu vědy, abych zjistil, co si můžu dovolit. Proto mě prosím netitulujte čuňaty či jinými stvořeními (navíc, prase je čistotnější než třeba takový pes, to "prase" jsme z něj udělali až my, lidé) Oproti cyklotrenclím se bavíme o úplně jiném komfortu. Vlněné jsou vzdušnější, je v nich mnohem víc místa (to ale samozřejmě záleží na střihu) a vercajk se v nich tolik nezahřívá...

Všechno jsem ale vypral už po jedenadvaceti dnech. Ponožky by ten týden ještě snesly, ale triko a spodky už asi ne. Obecně se v tomto prádle cítím líp. Oproti syntetice to je znatelný rozdíl. Oproti bavlně cítím rozdíl teprve při zátěži. Jak už bylo řečeno, tohle odvádí pot rychleji a dříve, takže člověk hned není jako mokrá houba. Na druhou stranu oblečení poměrně pomalu schne. Jak jinak taky, vždyť je to vlna. Při pokojové teplotě trvalo nějakých 12 hodin, než bylo vše suché. Ale musíte si uvědomit, že má definice pokojové teploty je 19°C a 50% relativní vlhkost ;) Takže v panelákovém pekle by to bylo suché za poloviční dobu.
Co se pohlcování pachů týče, zde bych to trošku rozvedl. Na stránkách prodejce je doslova napsáno, že prádlo z merino vlny pohlcuje pachy. To je trošku zavádějící, páč takhle to nefunguje. Není to pohlcovač pachů, který se strká do ledničky. Princip je v tom, že vlákna jsou nevhodným prostředím pro množení bakterií rozkládajících pot, což samozřejmě lidská kůže není. Jinými slovy - když zavání ten, kdo prádlo nosí, bude zavánět všechno. V okamžiku, kdy se prádlo (např. na noc) odloží, přestane do něj být dodáván onen pach a ráno je prakticky jako nové. Takže ano, antismrad funguje, ale jen do určitých mezí. Nejhůř to odnáší triko, především v oblasti problematického podpaží. Vše ostatní je na tom několikanásobně lépe. Oproti syntetice je to však obrovský skok kupředu. Dresy z umělých vláken jsou použitelné možná tak dva dny. Pak ožívají a hrozí reálná šance, že uživatele pozřou :)
S pracím gelem jsem spokojen. Jemně voní po vlašském ořechu a na praní stačí troška.
Obecně se mi tento materiál líbí. Možná jsem ty věci měl před prvním použitím vyprat, páč jak se říká "smrdělo to novotou". Dál tedy pokračuji v nošení a uvidím, jak dopadne druhé kolo.

Velkou část ledna jsem se ani nehnul. Jak na jednokolce, tak na kole. Když nepanovaly vichřice, proměnila se celá Morava v ledové království. Bylo to ale také tím, že kvůli potížím s dodavatelem mého oblíbeného servisu jsem byl tři týdny bez brzdy. Jen občas jsem se na kole projel, aby to vypadalo, že něco dělám. Teprve včera jsem si dal pořádně do těla a v krutých větrech vyrazil do Znojma pro zmiňovanou brzdu. To byla jízda! Očistec jako prase. Cestou nazpátek jsem dostal co proto. Ale čím víc se do mě ten živel opíral, tím větší jsem z toho měl radost. Něco mi říká, že Tommy Biker se co nevidět objeví na obzoru.
Dneska jsem si hrál s jednokolkou a půjde-li vše podle plánu, bude o víkendu premiéra (tentokrát už opravdu) v plné polní. Jednokolka prodělala pár kosmetických úprav. Vyřešil jsem problematiku přespávání, přepravy nákladu a o mrazivých večerech jsem nelenil a předělal velkou část trasy do elektronické podoby. V příštích pár článcích vše podrobněji rozeberu. Taky mě čeká test nové výbavy.
Tak trošku šidím psaní článků, za to se omlouvám. Ale stejně teď nikam nejezdím, takže se budu snažit vyplodit alespoň nějaké technicky, či teoreticky zaměřené povídání. Tady to sice vypadá, že se nic moc neděje, ale věřte, že se toho děje celkem dost. Nechci předbíhat, časem se vše dozvíte...