neděle 31. května 2015

No to musel vymyslet nějakej debil

Jelikož jsem si v poslední době užil šestatřicítky až dost, rozhodl jsem se zase chvíli strávit s její o pár palců menší sestřenicí. Možná i sestrou. Kdo ví kde to všechno vyrábějí... Zbývá už totiž jenom měsíc a kousek do jednoho monstrózního závodu, do kterého jsem se nechal zatáhnout, a tak se musím začít přeorientovávat na terén, abych pak nebyl všem pro smích. Stejně budu, páč mé dovednosti jsou dosti chabé. Jako cvičiště mi posloužil NP Podyjí, malý kousek ráje na zemi, kam se rád vracím. Zvlášť v těchto měsících.


Osm ráno. Na ulici před odjezdem potkávám Laďu, místního klučinu.
„Už ti to docela jde.”
Co? Už už mu chci odpovědět, že mi to jde docela dlouho, když v tom se při vyhýbání větvi perfektně rozplácnu na zemi a odřu si loket. No krásný začátek, co? Mířím na autobus, páč do Znojma je to zbytečných a nudných 17 km po rovině. A právě rovině bych se dneska měl vyhýbat. Na nádraží budím při vystupování pozornost, ale je mi to šum a fuk, mířím pryč z betonové džungle. Mezi stromy. Už to bude pár měsíců, co jsem byl naposledy ve Znojmě. O nic jsem ale zřejmě nepřišel. Pořád to samé... Sjíždím prudký kopec dolů k Dyji, načež to brzda nezvládá a začíná zase kvílet. Sice o dost míň než s původními špalky, ale přece. Už jen pár posledních domů a jsem v jiném světě. Údolí Gránického potoka.


Jelikož večer pršelo (už jsem pomalu ani nevěděl, co to déšť je, jaké je tu letos sucho), je vzduch vlahý a svěží. A do toho si v klidu šumí potůček. Toto je balzám na duši. A přitom jsem vzdušnou čarou tak kilometr od centra. Moc se mi líbí toto údolíčko. Je takové zvláštní.
Náhle mi cestu zkříží spadlý, asi tak šest metrů vysoký strom. Jen takové stéblo. Rozhoduji se tedy pro dobrý skutek a chci cestu zase zprůjezdnit tím, že kmen shodím z dalšího stromu a odtáhnu ho na kraj. Myslel jsem si, že to nebude těžké, ale kdepak! Má snad miliardu kilo a ne ane spadnout potvora! Chvíli s tím zápasím a nakonec se mi podaří kmínek sundat. Pak už jen odklidit pryč a tadá, hotovo. Tímto dobrým skutkem jsem vyčerpal veškeré zásoby energie na dnešní výpravu :) Ovšem mělo to svůj důvod. Krátce před nasednutím si všímám cedulky s ukazatelem k Samaritánce. Četl jsem o tomto místě někde nějaké řádky a tak jsem se vypravil po žluté stezce. Cestou necestou, nahoru a dolů (spíš hlavně nahoru). A pak ji spatřím. Krásnou, velkou, přímo obrovitánskou lípu, u ní kapličku a studánku. Na studánkách a památných stromech prostě ujíždím. Pravda, na kapličkách už zas tak moc ne, ale tady tahle tu dotváří zvláštní atmosféru. Prý tu kdysi dávno žila víla Samaritánka, která dávala prameni léčivé účinky. Později tu postavili tu kapličku a časem se dostala do rukou nějakému chamtivci, který za vodu z pramene požadoval peníze. Víla se urazila a odešla. Spolu s ní zmizely i léčivé účinky vody. Víla se vrátí až tehdy, zmizí-li ze světa nenasytnost a chamtivost. Hmmm, tak ta už je asi hodně daleko odtud. Zdržuji se tu skoro hodinu. Sedím pod tím velikánem, poslouchám zvuky lesa a tlačím jabko.


Později se dostávám do Hradiště a napojuji se na modrou turistickou stezku. Za chvíli se ale zase nedobrovolně odpojuji a ocitám se v ovocném sadě. Uprostřed jsou v trávě vyjeté koleje od auta a tak se jimi nechávám vést. Vida, cyklostezka! Tady už to znám a tak se rozhoduji pro navštívení Králova stolce, vyhlídkové plošiny. Je to fantastické místo, jedno z mnoha tady v Podyjí. Už pomaloučku začíná rodeo, páč se do cesty pletou kořeny a kameny. Ještě míjím pár turistů a jsem na vyhlídce. Úplně zničený. Vytahuji tedy další jabko, kochám se a jím. Přichází pán a paní, které jsem potkal před chvílí a dáváme se do řeči. Dobrá hodina příjemného povídání o cestování, jednokolkách, větrných mlýnech a o tom, jak je ten svět malý. Tohle člověka vždycky tak nějak nabije. A nebo to byla ta tyčinka, kterou jsem dostal? Za tu každopádně díky, bodla :)


Ideální kombinace...

Sunu si to dál lesem až do Podmolí, kde zastavuji už u dobře známé Hospůdky u rybníku. Je tam spousta lidí, hlavně cyklistů. Objednávám si domácí hambáč a Kofolu a jdu bavit dav.
„Co to je? No to musel vymyslet nějakej debil toto. Na tom jako jezdíš?”
Odvykládám svoji básničku a zmíním se o plánech na Druhou výpravu.
„?!”


 Přichází přeháňka, během které dojídám ten hambáč a ihned po ustání deště mířím směr Šobes. Chvíli váhám, zda dolů jet po asfaltu a nebo zkusit překonat svůj strach a střihnout to po strmější štěrkové cestě, kde jsem se před dvěma roky dost dobře rozbil. Nejhorší pád, jaký jsem kdy na jednokolce měl. Pud sebezáchovy nakonec vítězí a já to beru po asfaltu. Řeka dole v údolí krásně meandruje a vytváří tu doslova ráj na zemi. Všude voní nejrůznější květy a jde slyšet tlumený hukot splavu.

MLASK!

Krpál za hvízdotu brzdy sjíždím až k vinici, kde jsem okukován nasávajícími turisty. Poslední kamenitou pasáž dojdu pěšky, páč ta je fakt o držku. Ještě chci navštívit mlýn jménem Papírna, který prý byl opraven. Tedy jen torzo, všechny bývalé mlýny ve zdejší oblasti byly totiž zničeny. Mlýn nic moc, ale když se chci vyškrábat zpátky na cestu, spatřím na hromádce kamení něco divného. Dívám se pozorněji a pak mi dochází, že hledím na hada. A ne na ledajakého hada! Je to užovka stromová, velice vzácný had, kterého jsem jakživ ve volné přírodě ještě neviděl. Opatrně sundávám batoh, abych vytasil foťák a mohl si tak krásný úlovek zvěčnit, načež se užovka snaží schovat mezi kamení. To už pomalu začínám skoro až brečet, páč teprve šmátrám po foťáku a je mi jasné, že to nestihnu. Had ale nakonec zjistí, že se tam nevleze a tak vyleze ven. Bomba, mám fotku! Nechávám tu krasavici v klidu odplazit do bezpečí a vracím se zpátky s hezkým pocitem. Hadi jsou hustí! ;)



Cesta do Havraníků je super. Polňačka s vystouplými skalkami, které zde působí jako skvělé zpestření jízdy. Hop sem hop tam, hlavně se nerozbít. Opravdu si teď ty sjezdíky užívám, je to fakt sranda. U pumpy (té na studni), kde se dočítám, že nepumpuje pitnou vodu, si alespoň chladím makovici, páč je celkem solidní dusno. Pořád se tu nahánějí bouřkové mraky.


Mířím po modré zpátky do Znojma. Vede mezi vinicemi a místy je fakt dost hopsací, neboť jsou tu zbytky uschlého blata od traktorů. Mám moc rád víno, ale co mi fakt vadí, tak všudypřítomný zápach síry, kterou se vinice ošetřují. Jet v tom půl dne, asi by se mi udělalo špatně...
Ve městě využívám takovou super zastrčenou cestičku a dostávám se po ní až ke Kauflandu, kde si dávám XXL točenou míchanou zmrzlinu. Lahoda :)


 Cesta z města už je taková rutina. Nemám odvahu vlézt do autobusu. Jsem sice škodolibé individuum, ale tak moc trápit ty lidi mým kvalitním odérem zase nechci. Poslední kilometry už stojí za to, páč celý den sedím v sedle, na které nejsem zvyklý a které samo o sobě není zrovna žádný zázrak. Sice mám ocelovou zadnici, ale ani ta ocel není všemocná. Domů přijíždím o půl sedmé s osmašedesáti kilometry na kontě. Parádní výlet to byl.



úterý 19. května 2015

Expedice za poznáním smyslu značení rakouských cyklotras

Vzhledem k tomu, že plány na poslední čtyři dny minulého týdne tak nějak nevyšly, zbyly mi čtyři dny volna a tak jsem přemýšlel co s nimi. Původně jsem totiž měl doprovázet Tomáše na jeho cestě kolem hranic ČR, ale zasáhla vyšší moc a Tom musel trip po třech dnech ze zdravotních důvodů ukončit. Každý den holt není posvícení a není se za co stydět. Patří k těm málo lidem, kteří se do toho nebáli jít. A to si zaslouží respekt. Přeji ti Tome brzké uzdravení a těším se na naše další setkání někde na cestě. Trhni si nohou! :)
Za další, jelikož jsem jantar té nejvyšší jakosti, už to budou dva týdny, co mi ujel Ed Pratt. Týpek z Británie, kterej momentálně objíždí na svém Oraclu (ten stejný krám na kterém trhám asfalt i já) zeměkouli. Chtěl jsem ho doprovázet v okolí Vídně no a on nějak zrychlil nebo zvýšil dávky či co a najednou byl ve Vídni. A to už bylo ale pozdě, páč mi to zrovna nevycházelo pracovně. No byl jsem dost naštvaný. Vzhledem k tomu, že neumím žbleptnout anglicky, by to totiž byl nejspíš dost zajímavý výlet. Takže ať ti to šlape Ede! Jen tak mimochodem - já jsem na samotné jednokolce nikdy nevezl víc než deset kilo a furt tady remcám jak se na to blbě leze. On veze 26 kilo. Nechápu!
Abych se ale vrátil zpět k tomu nevyužitému volnu. Rozhodl jsem se, zcela překvapivě, vyrazit na další vícedenní akci. Jak už název napovídá, bylo to převážně k našim jižním sousedům. Ale zpočátku to vůbec nebylo jisté...


Kam až mě vítr zanese

Kolem jedenácté hodiny stepuji před domem a snažím se té bestii domluvit. Furt ne a ne poslouchat. Myslím, že býk by se krotil snadněji, páč tohle když si postaví hlavu, tak s tím prostě nehnu. Mrcha jedna! Konečně se rozjíždím a hned za vesnicí se do mě opírá silný severozápadní vítr. Jedu jak ponocný. Zkusil jsem totiž na druhý přední vak přidělat i karimatku, abych ji nemusel mít na batohu. Jenže ta funguje jako plachta a úplně mi strhává řízení do strany. Na prvním kilometru jsem tedy nucen krapet předělat rozvržení nákladu a pak už to frčí. Tedy až poté, co půl století čekám na volnou silnici. Je přece ten pracovní týden a tak tu jezdí hlavně kamiony. Větrné poryvy za jejich návěsy působí jako slušné nitro. Jak pro zrychlení jednokolky, tak pro urychlení nadělání si do gatí.
Vyrazil jsem naslepo. Mám sice mapu, kterou vozím neustále - Moravské vinařské stezky, ale ta stačí jen po Uherské Hradiště a nebere v úvahu jiné státy. Jelikož tedy fouká severozápadní vítr, rozhoduji se sledovat jeho směr a mířím na jihovýchod. Tím směrem tak nějak leží Bratislava a ještě dál za ní je Budapešť. A takto jsem zvolil směr výpravy. V Laa a.d. Thaya zneužívám bankomat, páč mám s sebou jen železnou zásobu eur. Chvíli jedu po cyklostezce, ale i přesto, že tuhle oblast relativně znám, je velké umění se stezek držet. Ani nevím kam přesně vedou. Je jich tu moc a jmenují se podle vín (Sylvaner, Portugieser, Chardonnay...) a pak mají ještě čísla. Takže jedna cedule říká 894 doprava, druhá o kus dál říká Portugieser doleva. Přitom je to jedna a ta samá stezka. No a pak si vyber, když narazíš na rozcestník s pěti cedulkami. Takže po chvíli na cyklostezky dlabu a jedu po paměti podle názvů vesnic.
V Mistelbachu se mi do cesty připlete Eurovelo 9 a tak pokračuji dál po ní. U jedné křižovatky poprvé zapojuji do dění i místní, abych od nich vyloudil nějaké instrukce ohledně trasy. Za minutu nás tu stojí tak deset a jen koukám, jak se mezi sebou ostatní dohadují. Nakonec jsem naveden tím správným směrem. Vítr fouká jak o život a tak rychlost neklesá pod 23 km/h. Sice to hezky frčí, ale lije ze mě jak z konve. Vjíždím do kraje rozlehlé větrné farmy. Jsou tu spousty větrných elektráren. Když jsem tu byl kdysi poprvé na kole, napočítal jsem jich z nedaleké rozhledny kolem 200. A to bylo jen v rámci viditelnosti.




V další vesničce, ani nevím jak se jmenovala, se nějakým záhadným způsobem opět ztrácím a končím někde na polňačce před lesem. A to jsem si říkal, když jsem se dral do toho kopce. „Nejezdi po neznačených rakouských asfaltových cestách, změní se v polňačku a pak skončí úplně!” Takže stojím nahoře a skoro až zničený zapínám GPS ve foťáku. Úplně jsem ztratil pojem o světových stranách. A v tom pžijíždí nějaká slečna na koni. Hned se ptám a povídám, že jsem „Ganz perplex” a že se potřebuji dostat na silnici. Má z toho akorát srandu :) Navádí mě zpátky do vesnice. Tak tam jedu, najíždím silnici a zase musím vyjet ten kopec. No a koho nahoře nevidím! Ten samý člověk i kůň. Kdybych zůstal na té polňačce, dojel bych sem tak jako tak. No jo.
„Hast du den Weg gefunden?” Našel jsi cestu?
„Ja!” Jistěéé :)
Chvílemi drtím kopec já, chvílemi on mě. Krajina už se tu citelně vlní. Sluníčko pálí, vítr už zas tak moc nefouká a najednou se ocitám v Texasu uprostřed ropných polí...


Ke slovu se hlásí pan Žaludek. Poslední dobou se ho snažím krotit, aby na cestách tolik nejedl, páč se musím připravit na ne tak velký přísun jako během Cesty. Za oběť tedy padá první tyčinka - Mixitka. Jedna z věcí, u kterých jsem se nechal inspirovat Tomášovou cestou. Sjezd je s tou nefungující brzdou docela zajímavý. Ona jako brzdí, ale jen tak decentně. Má to však jednu výhodu - nikdy neulomím d'brake, páč to s ním ani nehne. A ta rychlost, boží! Problém nastává až tehdy, chci-li v kopci zastavit. To už prostě nejde a musím použít nohy.

Karpaty na obzoru!

Začínám se přibližovat k Moravě. K řece. Tady se stezek musím držet chtě nechtě, páč jinak bych najel na tu rychlostní silnici nebo co to tu je. Dochází mi voda a tak u zdejší vinné restaurace zastavuji. Samozřejmě mám na sobě dres s oblíbeným nápisem a tak je lidem hned jasné, odkud že mě to ten vítr přivál. Ale nedám se a tak chlapácky konstatuji, že víc kol prostě nepotřebuji a že taky musím šetřit, načež jsem hned „jejich” člověk. Vcházím upocený do té restaurace, načež jsem poslán na záchody, kde tankuji plné obě nádrže. Cestou ven už jsem podroben křížovému výslechu, zda to má volnoběh a jak dlouho jsem se na tom učil a kolik jsem najel a takový ty běžný kecy.
Začíná se šeřit a tak pokukuji po místě k přenocování. Ta megera zas ne a ne poslouchat a tak, než se na ni konečně dostanu, jsem úplně vyřízený. Ještě rozmlouvám se skupinkou lidí, kteří se při každém dalším slově děsí, kolik že jsem to dneska už najel a jak běžně jezdívám. V této zemi se jezdí tak monstrózní akce, jakou je Salzkammergut, ale všichni tvrdí, že jednokolku vidí poprvé. Asi mysleli takto velkou... Den končím v lesíku na jedné travnaté mýtině, kde mě při stavbě stanu žerou komáři. K večeři křoupu müsli Nahoď batoh. Dneska 100 km.

V noci se každou chvíli budím hrůzou v domnění, že nastává konec světa. Lehl jsem si tak šikovně, že mě projíždějící vlaky dokážou spolehlivě vzbudit. Ale zavlažovací stříkačky mě zase po chvíli ukolébají. Spánek jak má být :)

 Ty jsi náš?

Ráno se budím někdy kolem sedmé, ale mám těžký kopr a tak se válím až do devíti. Je to snad poprvé co se jen tak válím ve stanu a přijde mi to skoro jako na gauči. Nakonec se ale neochotně hrabu ven, abych začal s balením. V deset už pokračuji v cestě. Oproti včerejšku je o dost jinak. Bezvětří, chladněji a zataženo.


V Marcheggu si dávám na lavičce snídani - zase müsli, páč to musím pořádně otestovat - je to jeden z favoritů pro Druhou výpravu. Rakouské cyklostezky po starých chodnících jsou otřesné. Raději bych jel po štěrku než po tomto nerovném, zalátovaném a po metru se měnícím asfaltu. Navíc po levé straně, kde člověka sebemenší chyba pošle pod kola aut. Jsem rád, když mám Marchegg za sebou. Ale ani to není žádná výhra, neboť jedu po uzounké silnici, která je slepená z nějakých kusů čehosi. Je to skoro jako panelka, ale ještě k tomu je to kulaté a řidiči se tu s tím nijak nemažou. Jaký super pocit, když se člověk dostane na ultraširokou cyklostezku, kterou má jen pro sebe. A ten most!




 Přejetím mostu se ocitám na Slovensku. Mám hlad a tak baštím další tyčku. Ovšm ihned, jak přijíždím do Děvína, kde je pod hradem restaurace se zahrádkou, neodolám a usedám ke stolu. Hovězí vývar a penne se smetanovou omáčkou a žampiony. Asi to není na trávení nejlehčí jídlo, ale chutná to skvěle! V okamžiku, kdy se sem nahrnou desítky Maďarů, podnik opouštím a dokonce se mi daří nasednout jen asi napopáté. Samozřejmě před zraky všech těch lidí. Slovákům vysvětluji, že po obědě to prostě moc nejde a na zbytek prdím. Ujedu kousíček a jsem u soutoku Moravy a Dunaje. Ani nevím jak jsem se sem dostal. A tak zase zastavuji, chvíli si to tu prohlížím, načež přichází pár starších lidí a mluví na mě anglicky. Sice tvrdím, že po anglicku neumím, ale nejsem zase takovej tragéd, abych se nedomluvil. Vysvětluji tedy věci okolo jednokolek a taky trochu vyzvídám. Tito dva lidé přicestovali z Indie a putují po Evropě. Řecko, Itálie, Slovinsko, Rakousko, Slovensko, Švýcarsko a zpátky domů. 50 dnů.


Jelikož v Bratislavě bydlí Igor s Katkou a metalistou juniorem, domlouvám si krátkou schůzku. Ta je vlastně domluvená už od včerejška. Nejdřív se ale chvíli courám po městě. Jen tak decentně. Žádné centrum, tam se stejně nedá pořádně jezdit. V parku si dávám zase do nosu a znova tlačím müsli. Syce to člověka docela zasytí a zpočátku je to i chutné, ale překvapilo mě, za jak krátkou chvíli mi to přestalo lézt.


Volá Igor, aby mě navedl přesně na místo, kde jsem už byl. Alespoň se neztratím. Po další jednokolkové přednášce a předváděčce domorodcům se oba shledáváme. Ihned Igora využívám coby sluhu, který mi ochotně dojde pro vodu :)


Po chvíli už zase frčím směrem na Vídeň. Ano, musím to tu zmínit, tedy až po několikerém pokusu o osedlání oře. Snad se to jednou naučím... Váhal jsem nad Budapeští, ale to město je moc daleko a už bych se nestihl vrátit domů po vlastní ose. A dávat těžký prachy za EC se mi dvakrát nechce. Razím tedy po stezce podél Dunaje do Hainburgu, kde si nechtěně dělám okružní jízdu, páč rakouské značení je prostě dementní. Jedeš po zelených cedulkách s čísly, v městečku uvidíš tři zelené cedulky s čísly pod sebou a ukazují nějakým směrem. „Fajn”, říkáš si a jedeš podle nich. Po kilometru zjistíš, že jedeš po vedlejší stezce, která má za úkol provést tě po nejzajímavějších místech toho či onoho města nebo vesnice. Není to špatný nápad, ale když se chceš dostat z bodu A do bodu B bez zbytečného prohlížení mapy, je to na pytel. Alespoň mohli ty cedulky trochu víc odlišit. Třeba barevně. Lopotím se tedy bočními uličkami, kopečky a kočičími hlavami, abych se nakonec dostal zpátky ke břehu Dunaje. Ale smaozřejmě až potom, co mě na křižovatce zastavil provaz z aut. Za Hainburgem přejíždím dlouhatánský most s uzounkým prostorem pro cyklisty a míjím to místo, kde jsem si loni nabil kokos a bok. Tentokrát bez újmy. A pak už jen legendární a přitom jednotvárností ubíjející Dunajská cyklostezka.

Nekonečná, nekonečná a nikdy nekončící Donauradweg

Je mi jasné, že za světla do Vídně nedojedu. A co bych tam dělal v noci? Přespím někde tady. Sice jsem v chráněné bolasti, kde se z nalajnované cesty nesmí sjet, ale jsou tu odpočívadla a tak prostě jedno využiju k odpočinku. A zrovna jak na potvoru tu dlouho žádné není. Nasedání už je horor a ani mi to nijak valně nejede. Aktuální rychlost někde kolem 17 km/h. No to je ale bída!
Konečně přijíždím k odpočívadlu. Dávám si další jídlo (müsli) a asi 3/4 hodiny jen čekám, zda tu ještě někdo pojede. Těsně před setměním projíždí maník na kole a vypadá to, že fakt spěchá. To už jsem převlečený do domácího a rozdělávám spacák. 84 km.

V noci mě probouzí světlo na obloze. Letí neskutečně rychle a trčí z něj kužel dalšího světla. „Co to kurňa?!” Ne, nespatřil jsem UFO. Je to letadlo jdoucí na přistání. Kousek odtud je vídeňské letiště a tak je tu velký letecký provoz. Předtím jsem tomu nevěnoval pozornost. Až po chvíli jde i slyšet. A dál mě pak budí lodě. Ty obrovské lodě vezoucí rudu nebo uhlí nebo co to vozí. My lidé jsme neuvěřitelně hluční tvorové. Ale srnci z lesa tu mordu taky nezavřou...


„Aber nicht heute”

Ráno je chladné a mlhavé. Při probuzení málem padám z těch třech prkýnek na kterých jsem spal. Probudil mě myslivec, který se tu prohnal ve své káře. Ne že by mě vyháněl, jen mě probralo to auto. Zase tlačím to müsli, páč nic jiného teď nemám.

I dres jsem skoro usušil :)
Vídeň je nějakých 25 km. Ale ještě předtím se stavuji na občerstvení. Apfelsaft (skvělé pití z jablek, které považuji za povinnost, když jedu do Rakouska na víc dnů) a nějaké ty buřtíky se zeleninou a pečivem. Během druhého jídla se bavím s Franzem a jeho kámošem o světě jednokolek. Ještě doplnit vodu a hurá zpátky na cestu. Sotva však vyjedu, dohání mě na e-biku ten Franzův kámoš, že prej jedu špatně, že musím přejet na druhou hráz (stezka vede po protipovodňových hrázích). A tak se tedy zase pracně soukám do sedla. Cestou do Vídně je to samé kolo. Někteří zdraví, jiní čumí, jiní nereagují. Holt měšťáci no...
Dohání mě týpek na kole. „How are you doing?” ptá se. Co to děláš?
„Where are you from?” Odkud jsi?
„Slovakia.”
„Tak mluv slovensky :)”
Jede naproti kamarádům, kteří jedou z Pasova zpátky domů na Slovensko...
A pak už stojím před branami Vídně. Asi nemá cenu popisovat všechny zážitky. Spousta lidí, opravdové němčinářské soustředění. Sem tam nějaký ten vtípek, jakože tenhle stroj mě přivede do hrobu atd. Přejíždím na ostrov uprostřed řeky a jedu si pohodovým tempem parkem. Pak ale neodolám, páč sluníčko se má dneska čile k světu a jdu si k vodě alespoň vyráchat nohy.
Jelikož nemám co jíst, vypravuji se do města. Jedu po takovém dlouhém mostě, kde na mě mávají Japončíci s foťákama a volají „Cool!”. A děcka u nás mi říkají „Wtf?”...


Skoro jako citadela v Half-life 2

„Nebudu zbytečně utrácet, nebudu zbytečně utrácet!” Stejně nedokážu odolat. Beru plný bágl jídla. Ovoce, pečivo, salám, plnotučné mléko, dokonce i meloun! A skvělé čokoládové buchty. Při zpáteční cestě mám štěstí na semafory a nemusím zbytečně zastavovat. Vracím se zpátky do parku, kde větší část proviantu mizí v mých útrobách.
Přejezd celé Vídně po Donauradweg mi zabírá docela dost času. Nečekal jsem, že to bude tak dlouhé. Je tu spousta lidí. Na kolech, pěšky, na bruslích, se psy, s dětmi, na kolečkových lyžích, na koloběžkách... od silničářů po výletníky.
Kolem druhé jsem z města venku. A začíná foukat protivítr...


Mířím do Stockerau, kde se hodlám stočit na sever. Zpátky k nám. Na tacháči mám 60 km. To už dneska domů asi nedojedu. V tom vepředu stojí týpek u svého kola a máva na mě, ať zajedu ke straně. Skoro jako policajt. Když zastavím, vidím proč. Po asfaltu se plazí nádherný velký had. Než však stačím nastartovat foťák, je pryč. A tak se alespoň bavíme o svých strojích. Včera prý pil a tak si dneska dává jen decentní dávku kilometrů (asi 70). Na otázku, kam že to mám namířeno, odpovídám, že ke Znojmu, ale „nicht heute”. Tedy ne dnes, páč je to daleko a do kopce...
Před Stockerau se napojuji na nějakou divnou ckylostezku a po chvíli jízdy po šotolině se to mění v divokou terénní šílenost. Na 36", s báglema. Kameny. Kořeny! Jsem posranej strachy, ale projíždím to. Bez zaváhání, bez pádu. Sám nevím jak :)
Ve Stockerau pak zase bloudím. Bože, to je tak debilní značení! Tam, kde je ta cedulka úplně k ničemu, ji dají. A tam kde je potřeba, není. Je zatáčka doleva a před ní cedulka mírně doleva. Ne vole, asi pojedu rovně skrz baráky! Už z toho mám docela nervy a vše vyvrcholí pádem na kruhovém objezdu. Ale ukočíroval jsem to na "jen" odřený T-Bar.
K večeru už mám Dunaj, Vídeň i tu cyklostezku za sebou. Rovina končí, kopce začínají. Na tacháči osmdesátka. Přemýšlím, zda to nevezmu až domů.


Nakonec se rozhoduji pro nonstop jízdu. Kopce jsou zdrcující. Už toho mám dneska docela dost. Ale sjezdy s nefungující brzdou jsou libové. Jede to opravdu samo :)


V jedné pasáži, kdy je to vesměs pořád z kopce, jen občas se objeví nějaký zákeřný krátký prudký hrbolek, dokonce jedu úplně bez brzdy. Nevím, nějak jsem se to teď naučil. Není to žádný krpál, ale prostě nebrzdím a nechávám kolo udávat tempo. Je to super. A proč? Protože se začíná stmívat a to je „ta chvíle”.
V Enzersdorfu už jsem na známém území a tak je cesta domů už pohou rutinou. Tuto cestu jsem kdysi absolvoval na kole (tam a nazpátek, 171 km) a celkem jsem doplatil na malé množství vody. Od té doby piju víc než je potřeba. Už nikdy nechci zažít ten stav...
Posledních 30 km jedu ve tmě. Mám plné zuby aut a tak nějaké 3 km před koncem jdu pěšky po polňačce. Domů přicházím úplně vycucaný a se 126 km na kontě. Je to tedy můj další rekord, páč natěžko jsem tolik ještě nikdy neujel.

pondělí 11. května 2015

Kterak jsem se dal na dráhu detektiva

Při posledním výletu mi to praskání kdesi dole u kola tak moc lezlo na nervy, že možná jen proto jsem těch 193 km ujel, neboť jsem chtěl té megeře dát co proto, aby furt neremcala. Hned v neděli jsem se rozhodl jednou provždy skoncovat s tímto život zkracujícím pazvukem a tak jsem se pustil do rozebírání. Bylo nádherné počasí s trochou toho větru a já, místo toho, abych proháněl mašinu po asfaltu, jsem se hrabal mezi klikami, pedály, vrstvami vazelíny a po každém neúspěchu jsem si jen povzdechl a zkoušel to dál odjinud.


Vyzkoušel jsem snad všechno. Věděl jsem, že problém je někde uprostřed. Takže jsem to zpočátku přisoudil již tradičně nedostatku vazelíny mezi ISIS osou a klikami. Tomu bych se nedivil, jenže to bych týden předtím nesměl přímo do těchto míst pumpovat tak ohromné množství, že by to stačilo pro tank na týden. Ale přece jen jsem to rozdělal, vyčistil, namazal (opravdu pořádně), složil, přebytky setřel hadříkem a... furt stejný. Tak jsem usoudil, že jsou moc dlouhé spacery (podložky vymezující rozteč mezi klikami a ložisky), neboť kliky šly podezřele dobře dolů. A tak jsem je zkrátil. Kliky teď držely jako přibité, ale ten zvuk a citelné vibrace to neodstranilo.
Takže jsem usoudil, že bude nejspíš vymačkané osazení na klikách. A tak jsem je vyměnil. Místo KH Moment 125/150 mm jsem nasadil Qu-Ax 100 mm a jal se to vyzkoušet. Sice jsem si užil spoustu legrace s kraťounkými klikami, ale problém stále existoval a já už jsem si představoval, jak se mi tam nahoře někdo strašlivě chechtá. Takže kliky dolů. Tuhle práci nesnáším. Je to zdlouhavé a na pytel. Nasadil jsem originální Nimbus Venture 125 mm, ale bylo to snad ještě horší. Takže klikami to taky není.
Ještě jsem zkoušel vyčistit závity pedálů, ale vůbec ničemu to nepomohlo. Takže jsem to zase celé rozdělal a napral vazelínu kam se vešla. Mezi ložiska a misky, mezi spacery, prostě všude. A ono furt NIC! Už jsem si začínal zoufat a dokonce jsem jednokolce vyhrožoval, že jestli s tím nepřestane, vyměním ji. Ikdyž, možná to nebrala jako výhružku, páč je to právě technika, co mými dávkami kilometrů nejvíc trpí... :)
To byla neděle. Vzdal jsem to a šel se odreagovat k počítači, kde jsem do noci sváděl tankové bitvy. Moc jsem se neodreagoval, páč mi tam jenom nadávali, že to prej neumím a že jsem „noob”. Nakonec jsem napsal přímo do Nimbusu, že jsem zoufalý a nevím si s tím rady, ať mi poradí, páč jsou to přece oni, kdo to vymyslel a vyrábí.
Dnes mi přišla odpověď od nějakého Rogera, že prý je jim to líto, ale že kompozitní náboje (ze dvou a více různých materiálů, v tomto případě ocelová osa a duralové tělo náboje) se spojují lisováním a prostě čas od času vržou. Že prý jestli je tam nějaká vůle, mám to zkusit reklamovat. Tůdle nůdle! Posílat to někam do Německa a čekat měsíc, ne-li víc na vyjádření se k reklamaci? Teď když je sezona v plném proudu? Ani náhodou!
Ovšem rada to přece jen byla. To slůvko kompozit. Už v neděli večer jsem se díval na eshopu na fotky toho náboje, kde je bez ložisek. A tam to šlo krásně vidět. Napadla mě tedy jedna kulišárna.
Dnes hned po práci, kde jsem si jen tak mimochodem půl hodiny před padla krásně uřízl polštářek na prostředníčku pravé ruky, jsem to celé zase rozebral, vypůjčil si stahovák a sundal ložisko. Jen jedno, páč ke druhému jsem se kvůli kotouči nedostal. A abych mohl sundat kotouč, musím sundat ložisko. Zapeklitá to věc. Naštěstí nebylo potřeba. Vzal jsem ložiskový olej a nakapal přímo na přechod náboj - osa. Nechal to chvíli pracovat, nakapal znova a furt dokola. Asi po hodině jsem to složil a šel to vyzkoušet. A ono to funguje! Nic nepraská, do nohou nepřecházejí žádné vibrace. Takže už vím kde je jádro problému. Pokud bude stačit jen občas máznout, tak se jim na reklamaci vyprdnu. Ale jestli se to časem nějak vymele, tak se k tomu zřejmě uchýlím. A nebo koupím toho Schlumpfa :)
Příběh ale ještě nekončí. Jak jsem tak v neděli operoval s vazelínou a dneska s olejem, zaprasil jsem od toho kotouč. No a tak jsem vlastně jeden problém vyřešil, ale druhý způsobil - nebrzdí mi to. Takže jsem to zkoušel nejdřív chemicky acetonem. Mírné zlepšení. Následovala lázeň destiček. Zase o kousek lepší. Nakonec jsem to zkoušel mechanicky obrousit z kotouče šmirglem. Zas o píď lepší. Ale furt to není ono. Budu to muset holt nějak vyjezdit. Až bude blato, dám si tak 50 km a ono se to ošoupe. No není to jednokolkování jedna radost? Možná, že až se večer budu dívat do zrcadla, najdu si na hlavě první šedivé vlasy :)
Mezi osou a nábojem je prostě nějaká mikrovůle, která při vyšším zatížení povolí a celá sestava se o kousíček pohne (řádově v setinách či možná i tisícinách mm), ale jelikož jsou hliníkové slitiny relativně křehké, vedou dobře vibrace, tedy i zvuk. No a tak celá klika funguje vlastně jako takový zesilovač toho odskoku a proto jde v noze cítit. Rám pak zase funguje jako zesilovač zvuku, neboť duralové rámy moc rády vedou nechutné zvuky až k uchu jezdce. Tolik teorie. Kašlu na to, už jsem se nad tím napřemýšlel dost. 
Jinak když už jsem to měl rozdělané, trošku jsem doladil nosiče a konečně jsem přidal ochranu laku před šoupáním. Taky to odstranilo vrzavé zvuky, které nosiče vydávaly, když nebyly zatížené.

A na závěr jedna otázka. Proč se mi tohle děje zrovna v tu dobu, kdy potřebuju mít jednokolku ve 100% stavu? Kdyby to bylo minulý nebo příští týden, tolik by mě to nepálilo...
No protože mě zase někdo zkouší. A já mu na to co? Já mu na to PÍÍÍÍÍP!

neděle 10. května 2015

„A na tom se dá něco ujet?”

Ptá se pražský spoluobčan, který právě na asfaltované cyklostezce u jednoho ze sklepů v Lednicko - valtickém areálu zakončuje svůj pětadvacetitikilometrový výlet na celopéru s pomalu trojkovými plášti. No tak se pojďme mrknout, kolik že se to vlastně dá na šestatřicítce ujet, páč včera to bylo krapet víc. Dokonce víc než jsem čekal.

Zvoní budík. Je pět ráno. Včera jsem si řekl, že bych mohl zkusit ujet trošku víc než běžně jezdívám a třeba bych konečně mohl odjet těch 170 km, které mi naordinovali čtenáři. Naklikal jsem si šílenou 220 km trasu do Bílých Karpat a nazpátek a byl jsem zvědavý, z jak velké části se mi ji povede odjet. Jenže jakmile se nejde do práce, jde to brzké vstávání ztuha. Z postele se tedy hrabu až před sedmou, ale pak už následuje ultrarychlé chystání a příprava snídaně. Před osmou už stepuji v obchodě, abych nakoupil nějaký proviant a v osm už šlapu do pedálů. Prakticky okamžitě se ozývá nechutné praskání. Zase ten nešťastný střed. Už opravdu nevím co s tím. Minulý týden jsem dělal servis, dokonce jsem zkrátil spacery, aby se klika víc natlačila na osu, nacpal jsem tam tunu vazelíny, všechno festovně utáhl a stejně je to čím dál horší. Mám takové obavy, že ty kliky budou vymačkané a proto mají mikrovůli. Toto se ale děje od samého počátku ježdění na Oraclu. Za ty prachy bych si představoval něco jiného. Takže hned ze začátku nepříjemné překvapení. Dělá to mnohem víc, než tehdá při Cestě, kdy jsem si musel zavolat technickou pomoc v podobě zapůjčeného a částečně i darovaného flycrossova nářadí. Teď je to echt flašinet.
Cesta na cyklostezku už je rutina. Byl jsem tu tolikrát, že bych to možná zvládl i poslepu. I s vyhýbáním se dírám v silnici :) Na stezce zatím moc lidí není, je teprve devět hodin. Kolem desáté ale potkávám první pár. Co následuje netřeba popisovat. Focení, přednáška...
Za Jevišovkou, jako když luskne prsty, se to hemží barevnými provázky lidí na kolech a bruslích. To je panečku pozdravů. Už jsem měl obavy, že dneska nikdo nejezdí. Fouká západní vítr a jelikož mířím na východ, letím jako střela. To je účel, neboť chci najet co nejvíc a taky vím, že ke konci se tempo značně zpomalí. U Mikulova je pak provoz jak na Václaváku. Vítr neustává a tak do kopců přímo letím, načež mě cyklouši pozorují s pusou dokořán. Ach, kdyby tak ještě byl ten střed v pořádku!
Kousek za Lednicí potkávám cyklistku Martinu (nejsem si jistý, zda je to správně, má paměť na jména je asi tak dobrá, jako jsou lyžáky ná běhání, takže pokud píšu špatné jméno, moc a moc se omlouvám), která hledá cestu k Minaretu. Vlastně tak nějak všichni se tu snaží dostat do zámeckého parku. A pozor, přichází první foto, neboť během najíždění kilometrů není na focení moc času.


Jsou tu mraky lidí. Dostat se do Břeclavi rovná se slalom na úzké stezce. Ve městě jsem pak zase za atrakci a když na otázku „Kolik se s tím dá najet?” odpovídám „Sto kilometrů bez problému.”, kroutí lidé hlavou. Když pak odvětím, že dnes útočím na 200 km, udržují si dotyční značný odstup, páč asi nabrali podezření, že nejsem z této planety.
Pokračuji dál směrem na Hodonín. Je horko, vítr fouká čím dál víc a vypadá to, jako by se chtěla odpoledne přihnat bouřka. Jedna hodina a na tacháči 70 km. To se mi ještě nikdy nepovedlo :) Cesta podél kolejí je ale rozbitá a nebo je to panelka a tak se postup citelně zpomaluje. A ty kliky. Bože to je hnus! Za Hruškami na mě doléhají první známky únavy. Rozbaluji tedy sváču a sedím u hydrantu schovaný před větrem.


Dostávám se do Moravské Nové Vsi, kudy jsem, obtěžkán bágly, za vytrvalého deště projížděl v neděli. Odtud do Mikulčic a v Lužici se stavuji na oběd v místní hospodě. Je to fajn, když si člověk může dát studenou limču a teplé jídlo. Přemýšlím, zda mám skutečně pokračovat po trase a nebo se začít vracet. Mám už skoro 90 km a k rozhledně Travičná, jež leží na úpatí Bílých Karpat, je to ještě kus. Návrat vlakem nepřichází v úvahu. Ne dnes. Dnes se bude bojovat až do konce. Stůj co stůj.
Volím tedy návrat. I tak to bude pěkné číslo.

V Mikulčicích opět zabočuji ke slovanskému hradišti a tentokrát si platím vstup na rozhlednu. Celkem nic moc výhled, ale skoro až zničující výšlap schodů je takové příjemné zpestření.


S dámami na vyhlídkové plošině pak dělám výměnný obchod - já fotím je, ony moji maličkost. Na podzim se sem musím vrátit. Až bude les hrát všemi barvami... 




Dole potkávám cyklistu Járu, který kolem mě a mašiny krouží jako hladový žralok a se slovy „To se musím podívat.” sleduje, společně s těmi dámami z rozhledny, náskok na jednokolku.
Opět mířím do toho lesa provoněného medvědím česnekem a připojuji se k Járovi. Ten na svém celopéru jede až z Kroměříže a míří k Pohansku. Má v nohách už 140 kilometrů. Já se zatím blížím jen ke stovce. A tak jedeme lesem a kecáme. Tempo je vysoké. Cesta krásně ubíhá a zanedlouho už sedíme u muzea vykopávek a tlačíme cigára s hořčicí. Já samozřejmě bavím lidi výkladem o jednokolce, minulých a té plánované budoucí cestě. Nevím proč, ale všichni si pod pojmem polární představují metrové závěje a vlaječku na severním pólu. Ne, opakuji, nejedu na severní pól, ale jen za severní polární kruh, kde v létě bývají teploty přes den celkem vysoké.
S Járou pak ještě pokračuji na okraj Břeclavi, kde se loučíme. Má na tacháči 168 km a ještě kousek domů. Takže dneska to má za 170. Fantastický výkon!


A zase sám. Na celodenních výpravách jsem si všiml jedné věci. Ráno na stezkách není nikdo. Kolem oběda je narváno a toto se drží až tak do pěti šesti hodin. Kolem osmé už je prakticky liduprázdno a v noci jsem na stezce snad ještě nikdy nikoho na kole nepotkal.
Beru to přes Celnici až do Valtic. Kopeček k hranicím mi dává celkem zabrat, ale jak jistě víme, nastává ta nejlepší doba - stmívání. Jediný okamžik, kdy se ze mě stává nemyslící stroj. Metr po metru ukrajuji, svaly pracují, srdce buší. Jo! Ještě žiju!

Aleje mě vždycky fascinovaly. A tyhle jírovce jsou obvzláště krásné.
 Do Valtic přijíždím už skoro za tmy. Nasazuji proto světla a modlím se, aby mi šťáva v čelovce vydržela až domů. Bez ní jsem v hajzlu. Na plný výkon vydrží svítit jen pět hodin, páč je to prostě kanón. A tak šetřím energii jak se dá a nepouštím ji naplno. Mohl jsem si vzít náhradní baterky. Ve městě už to začíná pomalu žít nočním životem. Jen to tak prosvištím a na silnici do Hlohovce to pálím 24 km/h. Je to fofr. Kopečky neexistují a dolů skoro ani nebrzdím.
Hlohovec už jedu ve tmě. Vzhledem ke stavu jeho silnic je to tak trochu boj. Batoh je až podezřele lehký. Zase mi dochází voda. Takže si dávám úkol, že v Sedleci musím dotankovat, jinak se nehnu. Zvedá se silný protivítr, který víří prach a já ho mám plné oči. Nic nevidím, páč čelovka na ten prach svítí a zaclání mi tak ve výhledu na cestu. Málem házím echtovní tlamu.
Při výjezdu do otevřeného prostranství ještě rozeznávám mraky a Pálavu. Vypadá to bledě. Fouká vítr, občas v nárazech a ty mraky jsou až podezřele velké a černé. No snad nebude bouřit!
V Sedleci doplňuji vodu v hospodě a abych se nemusel lopotit ve tmě po té kodrcací stezce skoro až do Mikulova, beru to po silnici I. třídy. Provoz je minimální. Před Mikulovem mi tachometr hlásí 137 km. Právě jsem vyrovnal svůj rekord. Okamžitě píšu SMSku Milanovi, slovenskému kolegovi a hrdému majiteli dalšího šestatřicetipalcového monstra.
Do Mikulova je to do kopce. A je to nekonečný kopec. Není sice nijak extrémní, ale už jsem citelně unavený a tak to cítím víc než obvykle. Ale dneska se bojuje a tak kopec zdolávám. Zdolávám dokonce i kopce v Mikulově a zanedlouho jsem z města venku a hrnu to po silnici do Březí. Během přestávky tlačím nějaké sladkosti, abych se trošku probral. Nic mě nebolí, ale chce se mi spát. A chlastám jak duha. Už mám v sobě přes 6 litrů a pořád to je kam dávat.
V Březí se mi daří špatně odbočit - už jsou to roky, co jsem v té vesnici byl naposledy. Ale nakonec poměrně snadno a rychle nacházím cestu ke stezce. Už to zase můžu osolit, páč tady žádné díry nejsou a provoz taky ne. A tak pádím dál na západ. U Nového Přerova dělám další svačinovou a počítám, kdy asi tak dorazím domů. Vychází mi to tak nějak v rozmezí půlnoci a jedné hodiny. Nelením tedy a pokračuji dál v cestě. S nasedáním už teď řádně bojuju. Přestávky jsou čím dál častější a sil už ubývá. Mírné stoupání za Jevišovkou mi dělá vrásky na čele. Ale nakonec to ustojím bez problémů. Před Hevlínem pak ve vzduchu cítím kvašáky. Nekecám, normálně cítím kvašáky a dostávám na ně ukrutnou chuť!
Z Hevlína už pokračuji po silnici, neboť o půlnoci už moc aut nejezdí a stezka je místy dost rozbitá. Nerad bych se rozsekal na posledních deseti km. Domů přijíždím chvíli po jedné hodině. Unavený, ale s pocitem dobře odvedené práce. A kolik že se na tom dá vlastně ujet? Hafo. Dneska to bylo rovných 193 kilometrů. Tím tedy prohlašuji úkol z ankety za splněný. 200 sice nepadlo, ale i tak si myslím, že překročit limit o 23 km je celkem úspěch.
Vzhledem k tomu, že tato akce byla plánovaná jen pár hodin předem, neměl jsem trvalý doprovod. A tak video z tohoto počinu není a nikdy nebude. Nezbyde vám tedy nic jiného než mi věřit. Ale předem upozorňuji, že nikomu nic dokazovat nemusím. Byl jsem tam a to mi stačí.

Závěrem bych chtěl podotknout, že s přibývajícími kilometry začínám být na tomto sportu čím dál víc závislý a tak trochu mám obavy, kam až to zajde. Už jen proto, že letos by měl přijít na trh nový model převodovky Schlumpf, který půjde dát i na širší náboje, tedy i na tu mou zelenou mrchu.
Také děkuji všem zúčastněným za zpříjemnění dne.
A jen tak pro zajímavost, na tuto výpravu padlo 6 litrů čisté vody, tři limonády a jeden půllitr vody s chia semínky. Dohromady tedy osm litrů.





neděle 3. května 2015

Jižní Morava je placatá

Ach, cha cha cha cha cháááá! CHA CHÁÁ!! Ch..(kašel), chhhh...(dávivý kašel)! Pardon za poněkud divný začátek článku, ale přesně toto udělám, až mi někdo řekne výrok z nadpisu. Poslední tři dny jsem totiž trávil s tou velikou zelenou potvorou, zásobami a výbavou na přežití tím, že jsem se na vlastní kůži přesvědčoval o kruté realitě. Samozřejmě z pohledu jednokolkového dálkoplaza s báglema až po uši, permanentním hladem a zlomyslným větrem v ksichtě. Takže pro ty, kteří si skrze mou neaktivitu tady na blogu mysleli, že jsem už někde ve škarpě, mám vzkaz. Ne, nejsem a makám o 106, abych do příštího roku stihl všechno vychytat a hlavně nabrat nějakou tu formu, páč, jak jsem si všiml, mi přes zimu zase narostl pupek a nohy zlenivěly. Kdokoliv vám bude tvrdit opak, neposlouchejte ho. Pravda je taková, že současný stav je tak na úrovni před Cestou. A to je málo. No nic, zpět k víkendovému cestování.
Jelikož jsem byl na Uniweekendu, což byla mimochodem skvělá akce (fotky a report TADY) a vy všichni, co jste tam nebyli, litujte svých (ne)činů, označen jednou nejmenovanou osobou za grafomana, který píše články tak dlouhé, že nejdou přečíst, rozhodl jsem se tento zkrátit, abych vám čtenářům ušetřil práci a čas. Že tomu nevěříte? Dobře děláte, páč nic zkracovat nehodlám a pan Míla to holt bude muset překousnout a nebo to přečíst tak jako obvykle ;) Ještě k tomu Weekendu - jsem moc rád, že jsem tam mohl být a že mi bylo dovoleno pronést pár slov o Cestě a taky pustit video. Byla tam super banda. Tímto děkuji Petrovi za zapůjčení jeho ďábelsky nevyzpytatelné 26", Sašovi z týmu jménem Kundatry za zapůjčení jeho dvacky na minipřekážkovou dráhu (to, že mě tam Ade a spol napsali a až pak mi o tom řekli, jsem jako neviděl), taky Radkovi za zapůjčení jeho dvacky na unihokej. Tu dvacku jsem mu rozšteloval a on to pak chudák musel dávat dohromady, tak sorry no :) Markovi, coby šéfkuchaři a vůdci MUNI výpravy. A taky Márkovi Fabiánovi za ten fígl se sirkama a za lekce maďarštiny, ikdyž je pravda, že jsem byl v dosti pochybném stavu (my všichni), abych si to nějak zapamatoval. Zároveň se chci omluvit za tu zlomenou hokejku a doufám, že ten podpis na zdi, který tem zanechala šestatřicítka, déšť za pár neděl smyje. Konečně se taky na ní povozili i jiní lidé. Na mašině mi přibyly dvě nálepky - Uners Litoměřice a Try one Weekend. Osobně jsem se setkal s lidmi, které jsem celkem dlouho znal jen virtuálně.
A ještě taková perlička - akce se konala v Brně, tedy jsem chtěl dorazit po vlastní ose, ale pršelo a jelikož jsem podle flycrossových slov slečinka, vzal jsem to po 26 km do Brna vlakem. Nazpátek už ale panovalo přívětivější klima, tudíž jsem to vzal hezky poctivě. Byla neděle a celé Brno se rozhodlo jít bruslit. Sice jsem skoro celé město projel v doprovodu dvou mladých bruslařek, ale za cenu neustálého se probíjení davem. To ovšem vzhledem k mé hrůzostrašné siluetě nebyl zase takový problém. Na kraji města jsem potkal Petra s Janou, které jsem poznal minulý rok u Janova hradu. No a pak se mě ujal jeden týpek na kole, že prý zná zkratku, že nebudu muset jet tolik do kopce. Dal jsem na jeho slova a nakonec z toho byla taková pekelná MUNI jízda, že se mi ještě dneska při těch vzpomínkách klepou kolena, jak jsem zápasil s rozbombardovanou polňačkou a zavazadly na nosičích. Ale až na dva schody jsem to projel! :) Uf, už je toho tolik a ještě jsem se ani nedostal k té výpravě. Jdu si tedy udělat další pití a hned se bude pokračovat...
 Jo vlastně, ještě jedna maličkost. Přepnul jsem se do letního režimu, takže proces gandalfizace byl ukončen. Byl to opravdu zvláštní pocit vidět zase po bez pár dnů roce vlastní bradu. Od té doby mi lidé v okolí neříkají „Ohol se!”, ale „Kde máš vousy?”. Člověk si nevybere.

A teď už doopravdy.

Pátek

Jelikož nám první máj vyšel na pátek, rozhodl jsem se toho využít a vyzkoušet co vydrží jednak moje maličkost a jednak taky technické zásahy do mašiny. Ve čtvrtek jsem si tedy zabalil věci (asi 70% plánované bagáže na Druhou výpravu) a těšil se na pátek.

Budík zvoní o půl sedmé. Jako obvykle, vyjíždím až v jedenáct. Asi už se nepolepším. Taťka mě od cesty odrazuje, že prý bude pršet. Jo, bude, ale já jsem dal slovo, že dneska dojedu do Brna na důležité setkání a přes to prostě nejede vlak. Ovšem už jen dostat se ven z vesnice mi dělá problém. Holt rozkopané cesty nejsou moc vhodné. Za Hevlínem skutečně začíná pršet, ale je to jen tak trochu a tak jedu dál v tričku. Mám fakt velké problémy s nasedáním. Na jednom prokletém místě se ne a ne dostat do sedla. Už začínám chytat nervy, ale nakonec se to podaří, načež kousek opodál mě na křižovatce zastaví neblikající auto, které následně těsně před křižovatkou odbočí někam do prčic. Mám sto chutí hrozit pěstičkou, ale ještě se ovládnu. Po dalším vysilujícím několikapokusovém nasednutí už frčím jak to jen jde. Moc lidí nejezdí. Byli by totiž mokří a jak je známo, voda škodí. Mnohem víc než třeba chlast nebo cigarety a proto se jí lidé štítí.
Před Brnem prší trochu víc a tak nahazuji voděneodolnou větrovku, abych tu nebyl za exota. Přijíždím k soutoku Svratky a Svitavy a tam už na mě čeká ta osoba. Tím dotyčným je Tomáš Jankůj, který za pár dnů vyráží na objezd hranic na kolobce.


Po vyčerpávajícím pokecu a otestování jeho stroje oba vyrážíme do nedalekého stánku, kde sedí zbytek osazenstva. Standa a Žanet. A kecáme a kecáme, dozvídám se nevídané věci, ale o tom snad až někdy jindy. K večeru a za hustějšího deště odjíždím a jelikož jsem zjistil, že jsem doma nechal mapu Drahanské vrchoviny, kam jsem se hodlal vypravit, měním plány a následující víkend se budu prostě „někde” poflakovat. Mířím zpět za Brno a v lesíku rozbaluji nedávno zakoupený stan. Pečlivě vybraný a určený speciálně ke Druhé výpravě. Je dobře, že prší. Alespoň ho pořádně vyzkouším. Samotný stan zhodnotím v jiném článku, neboť bych tím tento už tak dost natažený vytáhl do závratné délky. Večer se pak nacpu ze zásob z batohu a spokojeně usínám za zvuku kapek dopadajících na stan. 90 km.



Sobota

V noci mě furt budil nějaký nadržený srnec, který tu určitě vyřvával na srnky. Taky jsem po něm chtěl štěknout, ale když už jsem to chtěl udělat, zase jsem usnul. Ale jinak se mi spalo dobře. Balím věci a, teď, pokud čtete vestoje, sedněte si, daří se mi nasednout na první pokus. No fakt! Sám tomu nemůžu uvěřit a tak o pár kilometrů opodál raději zastavuji, abych se nasnídal. Ještě pořád ze včerejších zásob. V Židlochovicích pak doplňuji proviant a frrrr směrem na jihovýchod. Mám s sebou mapu vinařských stezek, tak jedu podle ní. Déšť už přestal a naopak začala tahle suprová cesta.



Prostě ujíždím na šnecích :)
V další vesnici doplňuji vodu z cisterny pro domorodce, kterým kvůli opravám potrubí neteče voda. A už mi nic nechybí. Mám jídlo, pití, stroj a úsměv na tváři. Ten úsměv se ale brzy vytrácí. To když začínají první kopečky a hlavně otravný boční vítr, který se mě snaží hodit autům pod kola. Mám co dělat, ale ndeám se. Dostávám pěkně zabrat - z kopečka do kopečka. Nejsou to žádné vysoké vrchy, ale zkuste si to jet na obtěžkané zelené potvoře. Fakt to člověka ubíjí. Ovšem sjezd do údolí dutých hlav mě opět rozesměje.



Následuje další, tentokrát delší stoupání. Další a delší, divné :) V půlce toho kopce si dávám sváču, neboť jsem na pokraji sil.



Sedím na karimatce a pan majitel místního sadu se na mě škaredě dívá. Asi si myslí, že se mu tu chci zabydlet. Nakonec kopec pěšmo zdolávám a začíná sjezd. Perfektní sjezd. Připadám si jako na střeše světa a to jsem v uvozovkách nastoupal jen pár metrů. Serpentiny a 24km/h na tachometru. Trošku jsem totiž potrénoval techniku jízdy a postupně zrychluji i sjížděcí tempo :) Bájo. V Boleradicích mě pak zastavuje týpek v reflexní vestě, že dál prý nemůžu, že je tu cyklozávod KPŽ. No tak zastavuji, tasím foťák a bavím se pohledy na zničené statné muže a usmívající se ladné ženy, jak sviští na kolech kolem rybníka, povzbuzováni jásajícími opilými rybáři, kteří tu před chvílí skončili zase jejich závod. Tady pár foteček.








Zatím co tu stojím, stačím se toho dozvědět spoustu o místní obci a kraji v okolí. Nakonec neodolám a i s jednokolkou se vypravuji za těmi rybáři, páč vidím, že tam něco opékají. Ani se nenaděju a v jedné ruce mám chleba, ve druhé dvě makrely a kolem jednokolky zástup zvědavců a zvědavkyň. A tak s plnou pusou vykládám a vykládám a poté všichni bouřlivě povzbuzujeme poslední opozdilce na trati. Nakonec přijíždí i poslední jezdec z řad pořadatelů a dostává zaslouženou odměnu.



Nedá se nic dělat, musím pokračovat v cestě. Nasednutí se mi opět daří napoprvé, za což sklízím potlesk. A zase do kopce. Sice ledva dýchám, ale neskutečně mě to baví. Navíc už dávno vylezlo sluníčko a tak jedu a kochám se výhledy do dálky. Dokázal jsem to, dostal jsem se do vlastního snu!
V kopci z Bořetic do Vrbic to asi tak ve 2/3 vzdávám, páč už se fakt nedokážu hecnout a dát to na jeden zátah. Je to moc dlouhé a ke konci i prudké (na jednokolku). Předjíždí mě nejdřív kluk, pak další, pak holka, pak dospěláci a pak ještě si deset dalších. Nahoře s nimi házím krátkou řeč, ukazuji naskakování a už zase frčím dolů do Vrbic. Tady, jak jsem později zjistil, mám vinařství. Budu to tam muset někdy zajít zkontrolovat.



Tahle víska, ty Vrbice, mi dává pěkně zabrat. Znova potkávám tu bandu z kopce a všichni jedeme do kopce, kde se mi ostatní ztrácí. Jsou tu rozkopané silnice a tak mám fakt problém to vyjet. Nakonec zase tlačím a malé děti okolo s mi smějí a říkají mi „Wtf?” Poprvé se zamotávám a končím za vsí někde uprostřed pole. Následně se ale nacházím a později už jsem zase na správně cestě. A ten výhled. Mlask!



Cestou do Čejkovic potkávám zase tu bandu z kopce a na otázku, zda neví o nějaké hospodě, kde můžu doplnit vodu, se ani nenaděju a už jsem u nich na základně v kuchyni a čepuju do vaku dva a půl litru. A ještě dostávám radu ohledně navigace. Jsem sice naveden správným směrem, ale ne úplně přesně tam, kam jsem chtěl. Jenže ihned zjišťuji, že je to ještě lepší, neboť přijíždím k větrnému mlýnu. Záhy na to přijíždí i týpek na skútru a tak zase řešíme jednokolky, pózuji pro fotku a nechávám se natáčet jak odjíždím. Asi po kilometru si uvědomím, že jsem si ten mlýn ani necvaknul. Nu což, moje škoda to není.
U mlýnu jsem dostal tip na rozhlednu a tak mířím k ní. Snad to stihnu ještě před tmou. Páni, dneska se toho tolik událo a den ještě nekončí. A nic z toho nebylo plánované. Asi budu naslepo jezdit častěji. Je to super.
V Novém Poddvorově se zase peru s kopcem. Neúspěšně. Ale vidím ceduli „Točíme (teď už nevím jaká přesně piva)”, to nic, ale z druhé strany stojí „Pizza.” Jídlo! Vcházím do ještě novotou vonícího penzionu a hospody v jednom, objednávám si pizzu a limču, hostům vysvětluji nápis na drese (Pozor, mám o kolečko míň!) tím, že dovnitř dotáhnu i jednokolku a pak už jen sedím a cpu se.
Když vylezu z hospody, ujedu pár metrů a zase slezu, volá na mě pán, že prý ať zajdu na pohárek. Ach! Já bych moc rád, ale ještě chci jít na rozhlednu. A tak se alespoň chvíli bavíme a zjišťuji, že před rokem nějaký mladík na té rozhledně dělal stojku. Napoprvé mu to vyšlo, napodruhé už ne, spadl a zabil se. To se nedá nic dělat...
O dva sklepy dál klábosím s dalšími lidmi, turisty z Krkonoš. Bože, já to na tu rozhlednu fakt nestihnu! Ale nakonec se daří a k věži přijíždím tak akorát. Zapomněl jsem počítat schody, ale bylo jich hafo. A nahoře fouká vítr, což způsobuje takové zvláštní uklidňující zvonění celé konstrukce. Rozhledna - jó to je vynález.



Už se šeří. Pokračuji dál k Prušánkům a v takovém sympatickém větrolamu opět rozdělávám stan. Sice je to na zvířecí pěšině, ale v přesvědčení, že tu nežije žádný predátor, který by se na mě mohl zlobit, stavím stan hned u ní. Napapkat a chrupkat. 65 km.

 

Neděle

V noci lituji svého rozhodnutí, neboť mě furt budí přechody místní zvířeny. Je tu provoz jak na Václaváku. Ale nakonec se dočkám rána a jsem celkem dobře vyspaný. Jen to balení a nakládání. To mě moc neba. Dohromady to vezme celou hodinu. A hned jak to všechno sbalím, začíná pršet.
A tak se s obličejem jako po citronu valím po silnici. Pár stovek metrů vepředu zastavuje auto a někdo se dere ven. No a ten člověk mě fotí!
„Nepotřebuješ něco? Jídlo, suché prádlo?”
„Ne dík. V pohodě.”
„Vlastně jo. Potřeboval bych vypnout ten déšť :)”
A tak se chvíli bavíme a vzniká z toho tato fotka. Děkuji Michalovi za toto fajn setkání a za foto a věřím, že jsme se neviděli naposled.



V Mikulčicích mají takové krásné odpočívadlo a tak vybaluji obsah batohu. Jde se snídat. Déšť zatím neustává a tak jedu ke slovanskému hradišti zase s číňanskýma očima. Ale baví mě to. Moc!




Radost se zdvojnásobuje, když se přede mnou rozprostře les provoněný medvědím česnekem a tahle úžasná cesta. Takže to až teprve teď jsem se dostal do snu. Mířím k soutoku Moravy a Dyje, páč jsem se včera dozvěděl, že tam prý udělali dřevěnou lávku. A taky proto, že to místo mám moc rád a cesta oborou je pro mne vždycky zážitek. Ikdyž v poslední době tam až děsivě rychle ubývají stromy. Tomu kraji přezdívám Rohan. Už jsem tu o to mjednou psal ve starším článku. Ale ještě předtím znovu po roce a půl navštěvuji entí sněm. Mohutné duby a uprostřed kámen s nápisy - na jednom z nich stojí „Pamatuj, že zeleň v lese nad člověkem nebe nese.” Více než trefné. Chvíli se tu zdržuji. Připadám si takhle malinkatý. Mám z těch velikánů respekt. Kdo ví jak dlouho tu ještě budou stát než je pohltíme. Nevěřím totiž tomu, že tu ten les bude stát věčně. Už teď se tu řeže jak o život. Hlavně kvůli výstavbě nových ropných vrtů.









Frčím oborou. Doslova lítám přes ty tyčkovité přejezdy, načež si u jednoho málem rozbíjím ústa. A pak, velké finále, dřevěná lávka od branky obory až k soutoku. Sorry za rozmazané fotky, chtěl jsem je trochu víc akčnější. Je vidět, že toto místo se začalo víc propagovat. Na jednu stranu je to dobře, páč je tu opravdu hezky, ale na stranu druhou to tu ztrácí to kouzlo relativně odlehlého místa, o čemž se přesvědčuji při zpáteční cestě, kdy potkávám spousty lidí. Když jsem tu byl tehdá poprvé na kole, nepotkal jsem tu nikoho. A nebyly tu takové paseky.





Cestou ještě párkrát zastavuji. Líbí se mi tady. Pozoruji ptáky při lovu (čápa a nejspíš káně či něco podobného). Prostě Rohan, který nemá s tím pravým nic společného :)





Původně jsem chtěl jet až domů, ale tachometr už před Břeclaví ukazuje 60 km a jsou tři odpoledne. Neprší! Ale stejně bych to domů nestil do tmy a zítra musím do práce, takže jedu do Bořího Lesa a tam nastupuji na vlak. Akorát, čekám jen pět minut. Jsem tak utahaný, že cestu do Božic proklimbám. A vůbec se mi nechce zpátky. Jak ty tři dny rychle utekly. Super výlet!


Konečné skóre 224 kilometrů. Sice o dost méně než jsem předpokládal, ale celé to vyvážilo množství zážitků a příhod, které tu všechny ani nemůžu napsat, páč by to bylo na knížku.