neděle 30. října 2016

Osmsetpětatřicítka

"Ty tady chceš spat?"
"Jo, je to problém?"
"Běž spat do vísky. Tam, je to kousek."
"Ale když já už jsem to všechno vybalil."
"Víska je lepší, je zimno!"
"Ale ne, není, na spaní je teplo."
"A je zimno!"
"A není."
"A je!"
"Není!"
Stařík jen mávne rukou, odkráčí k té své herce a s rachotem střílejícího výfuku odjíždí. Já mu dám zimu. Noci jsou jediný chvíle, kdy je mi fajn. Ani horko, ani zima. Prostě cajk.
Wieszlawa, Mirek a jejich vnoučata mě přichýlili na noc. Byl to vskutku kouzelný večer. Já jsem vyprávěl o téhle cestě a oni zase o jejich cykloputování po Znojemsku. Poprvé za hodně dlouhou dobu jsem se přejedl a toho pití bylo taky požehnaně :)
"A ještě jednu, ať se ti dobře spí."
Mirek obvolal půl Lublina a snažil se sehnat mi brzdový destičky. Už pár dnů totiž brzdím vším možným, jenom ne brzdou. Když přijde kopeček dolů, zopakuju si v duchu modlitbu ke všem možným i nemožným silám a duchům. To aby se mi to kolo pod nohama nesplašilo.
Sláva, je tam jistý obchod, kde to mají. Doposud jsem v několika cykloobchodech nepořídil. A je tam další obchod, kde seženu i plyn do vařiče. Jasám, ta kartuše, kterou jsem dostal v Norsku, mi už dochází a v celým Polsku ne a ne sehnat novou.
Jenže to by bylo moc jednoduchý. Druhej den, kdy jsem vypraven se zásobou jablečné přesnídávky a zavařovačkou kvašáků (óóó), skutečně po strastiplné cestě mezi auty a s bočním větrem, kterej mě už fakt štve, dojíždím do Lublina. Byla to docela štreka a tak jsem rád, když stíhám aspoň ty destičky. Na plyn už není čas.
Je to tady děsný. Provoz jak na Václaváku. Mimo cyklostezky nemám šanci. Ve městě mě zastihla noc a jelikož si moc dobře pamatuju tu osudnou noc, od které už uplynul rok a po níž jsem si vinou karambolu nemohl dva týdny kvůli rozbitýmu kolenu ani pořádně sednout na záchod, beru to pěškobusem. Stejně začalo pršet. Aspoň můžu zase použít deštník.
Trvá to několik hodin (!), než najdu les. V okamžiku, kdy začínám vybalovat stan, se rozprší úplně. Když už je řeč o tom stanu. V tomhle počasí ho nedokážu usušit. V chladu se zkrátka rosí. Spát v mokrým stanu není nejmenší problém, to je mi úplně fuk. Potíž je ale v tom, že skrz to mokro začíná chlapík plesnivět. A docela mu to jde...
Lublinem pro mě skončilo to poklidný Polsko, který jsem znal z pohraničí. Na silnici 835 jsem vržen do víru chaosu. Je to jediná použitelná cesta na jih. Zbytek jsou vesměs dálnice. Jenže tohleto je prostě šílený. Má standardní polský rozměry (o něco širší něž švédská cyklostezka) a jezdí tu úplně všechno. A ve velkým! Takhle ne. Musím pryč.
Po silničkách mezi vesničkami je to lepší, ale musím pořád vytahovat mapu. A ona ta megera není zas tak podrobná. Vrcholí to mým překvapeným výrazem, kdy se další den dostanu do vísky, v níž jsem byl předešlý večer. Tak takhle taky ne.
Vracím se teda zpátky na tu pekelnou silnici. Ale co to? Je široká, s perfektní krajnicí a bez hrbolů. Když to vydrží, můžu se jí držet skoro až na Slovensko. To, že je to tady samej kamion, mě nemusí moc trápit. Jenom když vydrží být tak pěkná.
Jenže takhle jednoduchý to prostě mít nemůžu. Hned za městem, jehož jméno jsem zapomněl a nechce se mi ho hledat v mapě, je to zas ta hrůza z dřívějška. Takže zase jinak.
Nevím, kdo nebo co mě takhle vede, ale co vím jistě, tak že po bočních silničkách je to jednou tolik daleko. Pravda, aut tu většinou moc není. Takže si ten zbytek Polska možná i užiju. Co na tom, že na Slovensku teď už zcela určitě zmrznu. Můj postup se totiž neuvěřitelně zpomalil. Dny jsou čím dál kratší a já, když ráno otevřu ty vrata od stanu a vidím a slyším, jak ta vnější vrstva stanu křupe a padá z ní led, tak ty vrata zase zavřu, zavrtám se zpátky do vyhřátýho spacáku a ještě chvilku (rozuměj pár hodin ) čekám. Když ujedu 50 km, beru to jako "splněno ". Při šedesáti ze sebe mám dobrej pocit. A každej kilometr nad 60 je důvod k malé oslavě.
Dušičkovej víkend. Právě při něm jsem se loni cestou z Brna rozsekal. Moc dobře si to pamatuju. Moc dobře. Tady v Polsku jsem se na to připravil. Teda aspoň jsem si to myslel.
Beru ty nejzapadlejší silnice, ale ani to nestačí. Aut jak... no zkrátka jak nasraných. Všichni v houfech do kostela, pak zas v houfech na hřbitovy, pak zas kamsi. V podvečer je to fakt děs. Berou se prostě odnikud. Z lesa, z polozarostlý cesty, se najednou vynoří starej Fiat, kterej podle toho čmoudu vypadá, jako by jezdil na páru. A do toho všeho zdejší vesnice. Polský vnitrozemí je ve srovnání s pohraničním o dost hustěji osídleno. Jedeš skrz vesnici, na jejím konci stojí značka s přeškrtnutým názvem a hned vedle, ne za, ale VEDLE, ní je druhá značka s dalším jménem. A tak jedeš patnáct dvacet kilometrů mezi barákama. Všude ten smrad z komínů. U každýho baráku malej otravnej vořech, kterej by se ti nejradši zakousl do boty. Je tu moc lidí. Moc očí, který mě sledujou a čekají až něco zpackám.
Mně se tu nelíbí. Chci zpátky do Švédska. Do těch liduprázdných končin se svými lesy. Už dva dny mám severozápadní fičák. V otevřené krajině jsem bez šance. Večer padám únavou. Právě jsem si na zbytku plynu uvařil rýži. Jestli to takhle půjde dál, budu rád, když dom dojedu letos.



Mám tu všude spoustu kamarádů

Gertruda protestuje



Rovinatý Polsko

středa 19. října 2016

Uwaga! Kraina żubra!

Polsko

Můj novej parťák

U běloruských hranic...

Ramute, já, ukazujíc jak fotit a Bella

Ráno




Transakce zamítnuta.
A tohle je zase co jako?! "Prosím, můžete to zkusit znovu?"
Transakce zamítnuta.
Zkouším ještě jednou.
Transakce zamítnuta.
Platil jsem kartou všude možně a vždycky to šlo. Dokonce jsem kdesi v Norsku použil záchod co se otevíral kartou (zadarmo, ale na otevření byla potřeba karta, jo... byl strašně nóbl a děsnej zároveň) A teď, v posledním litevským obchodě, to nejde?
"Venku je bankomat."
Nejde mi to pod vousy. Stav účtu jsem kontroloval v Estonsku. Tolik peněz jsem utratit nemohl. No snad mi to tam někdo nevybílil?
Bankomatům všechno trvá a to čekání mě zabíjí. Zůstatek: něco. Ze srdce mi padá kámen těžkej jak půl světa. Beru dvacku a jdu si zpátky pro svoji igelitku s nákupem. Správně, je to moje igelitka, kterou jsem byl nucen kousek za Tallinnem koupit, páč ta, kterou jsem si vezl z Islandu, už celkem nevábně vyhlížela a stejně tak i zaváněla.
Chci už konečně pryč z tohoto města. Došel, správně, DOŠEL, jsem sem po několika dnech. To když se pan Vítr rozhodl mi to trochu opepřit. Mohl jsem si vybrat. Buď vedlejší silnici = písek, což je problém na jakékoliv 1kolce, a nebo asfaltové silnice = krocení Gertrudy ve vyjetých kolejích a kolony kamionů, přičemž za každým z nich, nezávisle na směru, tlaková vlna. Párkrát tak silná, že jsem byl pod jejím náporem vytlačen do krajnice a jednou mě to tak strašně štvalo, že jsem mašinu hodil do škarpy a šel se uklidnit krátkou procházkou po okolí. Naneštěstí tam po mém návratu pořád byla. Co dokáže větřík z té správné strany...
Litevští pohraničníci si mě fotí. Rozhodl jsem se pro pískovou cestu. Radši se projdu mezi stády krav než aut. Spím u řeky, na jejímž druhém břehu je Rusko.
Cestou vidím scénu jak z americkýho filmu. Policejní auto, za ním nablýskaná tmavá kára s majáčky vevnitř a v něm sedí kravaťáci. Za nima ještě větší, tmavší a nablýskanější krám a v něm další kravaťáci. A za světel majáků uhání kamsi prašnou cestou.
Ramute a Gintautas jsou mými dalšími hostiteli. Na jejich statku, po němž jsem důkladně proveden, chovají krávy. Je to vskutku hezký večer, během něhož se dozvídám leccos o místním životě a samozřejmě chutnám domácí speciality, jako máslo, nakládané višně, sýr a snad tucet druhů bylinkových čajů. I na Tatranský čaj došlo. A taky jsme si vyměnili názory o naší veleslavné EU. Tahle organizace je, jak tak na Druhé výpravě zjišťuju, "oblíbená" všude stejně.
Další den je mlha a v noci evidentně mrzlo. Takovýmto počasím mě přivítalo Polsko. A to není všechno. Je tady setsakramentsky hodně kopců. Taková naše Vysočina. Zírám. Potřebuju mapu. Ideálně celý Polsko. Jdu na jistotu na benzinu.
"Máte mapu Polska?"
"Ne, jen kousek Polska"
"Fajn, vezmu ji."
A pak seženu lepší.
Další pumpa.
"Máte mapu Polska?"
"Jen kousek."
Další.
"Ne, jen okolí."
Nakonec, asi po pětapadesátém pokusu, kupuju levně podrobnou automapu.
Polsko. Líbí se mi tady. Lidi mi rozumí a já jakž takž taky. V obchodech se to hodí, páč na vesnicích nejsou samoobsluhy. Je to podobně jako u nás v Křídlůvkách. Když už je řeč o těch obchodech, tak v Polsku je to sklep. Ne sklep jako to místo, kam se dává a chodí koštovat víno, ale prostě sklep.
Hlavní silnice jsou hrozný a úzký. Mezi vesničkami je asfalt mnohem lepší. Taky mají hodně hliněných cest. Kolo dostává zabrat, kdesi tam něco klape, asi levý ložisko. Ale já na tu potvoru dlabu. Jestli se někdy dostanu dom, tak na stroji, kterej bude stejně unavenej, jako já.
Opravdu moc se mi líbí polsko-běloruský pohraničí. Je to prostě polňačka mezi lesy a pastvinami. Občas nějaká víska, spousta krav, ovcí a vesnických psů. Ti největší si vandrujou jak se jim zlíbí. Zatím jsem neměl tu čest pocítit sílu jejich stisku, byť mě v lásce zrovna nemají.
V noci mě budí hluk. Dusot snad kopyt a hlasité funění. Nějaký zvíře. Sakra velký zvíře! Přemýšlím co by to tak mohlo být. Nic mě nenapadá.
Následující noc slyším to stejný. A praskání větví. Co větví, možná celých stromků!
"Proboha, to zvíře musí mít tak půl tuny!"
Dupání nejen slyším, ale i cítím, jak se mi chvěje hruď. A ten dech. Ňuf ňuf! A pak mi to docvaklo.
"No jo, vždyť co by kamenem dohodil je Bělověžský prales, domov zubra evropského! Musel to být on! Musím nějaký vidět!" 
Ráno jsem v parku. Chodím pěšky, snažím se být tiše, ale suchý listí tomu moc nepomáhá. Prvně jdu na pozorovatelnu ke krmelcům. Nic. Jsem tu moc brzo, dokrmovat se začínají až v prosinci. Ale jako cena útěchy přišla liška.
Nachodil jsem tu křížem krážem patnáct kiláků. Viděl jsem stopy, spousty povídání a obrázků, obrovský koblihy a rozrytou zem. Ale zubry, krom těch na plechovkách od Żubra, což je mimochodem skvělý pivo, zhola nic. Teda aspoň co se zubrů týče.
Z lesa samotného jsem nadšený. Vypadá jako normální smíšený les. A v tom to je. Není to ta plantáž na pěstování smrčků, které my doma říkáme les. Jsou tu mokřady, mladé stromky, stejně tak jako obrovité duby a spousta mrtvého dřeva. Co by asi pověděl takovej chlapík, kdyby uměl po našem? Troufám si tvrdit, že asi nic moc pěknýho. Div si krk nevyvrátím při pohledu do rozložité koruny jednoho z nich.
Strávil jsem tu celý den a z města musím ujíždět, co mi nohy stačí. Stmívá se a já musím opustit chráněnou oblast, abych si měl kde lehnout. Ne, rýpavci, jsem poslední člověk, kterej by si dovolil porušit pravidla. Budu spát mimo ochranné pásmo.
Jen je mi líto, že jsem neviděl místní chloubu. Jenže... jedu po zapadlé silničce a v tom mi po pravici něco proběhne. Otočím se a... já se picnu, to je ON! Zubr! A další a... no tady je celý stádo! Na třech metrech stojím a nepřestávám valit oči. Jsou to hory masa a je jich dobrých patnáct, možná víc! Okamžitě zaujímají obrannou formaci. Mladí dozadu, dospělí dopředu a nasazují na mě ten jejich kamennej výraz. Asi jako Boromir, když ho Aragorn v Roklince na radě o rozhodnutí, co s Jedním prstenem, setřel jak h... no prostě když mu řekl, ať sklapne a sedne si (a nebo to bylo v Páru pařmenů?)
Stojím na cestě jako přikovanej. Jsou asi 60 metrů daleko, ale mně to stačí. Ani se nehnou. Čekám co bude. Pokládám jednokolku na zem a hned na to se stádo vydává do lesa a je fuč. Viděl jsem je. Viděl! Ne u krmelce, kam je lákají pro turisty. Ne v nějaké ohradě. Viděl jsem je na vlastní oči v lese na pasece.
Ale je mi z toho tak nějak smutno. Dřív to bývali vcelku běžní obyvatelé evropských lesů. Tihle vlastně ani nejsou divocí. Jsou dovezení odněkud ze Zoo. Pravda, už tomu bude nějakej pátek.
Já bych se tak rád vrátil zpátky třeba jen o sto let. Do doby, kdy v lesích ještě pořád bylo čeho se bát. A nebo ještě dál. Vidět třeba takového pratura, jak se s býčím temperamentem prohání po loukách. Kdesi jsem zaslechl, že se je někdo snaží zpětně vyšlechtit. Možná se to už povedlo a možná už dokonce pár z nich našlo domov v nějaké rezervaci. Ale tohle není nic jiného, než snaha napravit chyby našich předků. A ještě k tomu ubohá. Budou někde za plotem, kde je bude ve dne v noci někdo šmírovat. Pryč je jejich hrdost. Pryč je jejich vznešenost. Už nikdy nebudeme moci vkročit do divokého lesa a spatřit jej v plné kráse. Už nikdy nepocítíme jeho nebezpečný dech.
Dneska je všechno postřílený, vykácený a zničený. A to něco málo, co nám zbylo, je pod tak tvrdou ochranou, že si tam ani prdnout nemůžeme. Mám doma knížku. Sto let starý místopis. Žasl jsem nad tím, kolik druhů zvířat a rostlin v naší oblasti tehdy žilo. A je to jenom sto let. A to, co tu doteď přežilo, se každoročně střílí na honech, páč je to "přemnožený " a dělá to škody zemědělcům. Jasně, kdybych byl srnec, taky bych se přiživoval na polích. Co by mi taky zbylo, když z lesa zbylo velký hnědý a ke všemu je to samej blbej akát. V alejích, pokud je silničáři nepokáceli, rostou místo jírovců nebo dubů nějaký nově vysazený stříbrný javory, ze kterých má užitek možná tak krajinářova kapsa a týpek, kterej mu je za těžký veřejný prachy dodal.
Už nikdy nebudeme v kruhu sedět u velkých ohňů a radovat se z pouhé prostoty bytí. Jsme svazováni naším vlastním pokrokem, jak tuhle celou maškarádu nazýváme. Docela závidím těm "primitivním" národům, jak jim říkáme. Protože oni doteď žijí stylem, který má, na rozdíl od toho našeho, budoucnost. Ztratili jsme hodně. Hodně...
Tak přece

pondělí 10. října 2016

A umíš na tom triky?

Krucinál, to je ale zima. Není divu, jenom idiota napadne běhat v dešti po lese se sekyrkou a štípat dřevo v marné naději, že z něj později vykouzlí oheň, na kterým uvaří a usuší se u něj. Nepovedlo se mi to. Poprvé za celou Druhou výpravu se mi to nepovedlo. A tak lezu celej mokrej do stanu a vařím vevnitř. Abych se aspoň trošku rozveselil, jím samý dobroty. A mezitím vzpomínám na uplynulé dny...
Ilmar měl fakt dobrej nápad a tak nadále zůstávám u Anu. Je to vskutku zajímavá holka. Škoda, že mám tak omezený znalosti angličtiny. Rozhovory by mohly být daleko zajímavější.
Mischa, ten chlápek z videa, slaví narozeniny. V baru. Zrovna je tam koncert. Tak jdem. Je tam pár dalších lidí. Dokonce i nějaký Češky. Nakonec jdeme pokračovat k jednomu z Mischových přátel. Příjemnej večer, kterej končí až ráno, kdy nás odváží elektrotaxík. Je to jak v letadle. Všude samý mačkátko a blikátko...
Další den se s Anu loučíme a... najednou je pryč. Prostě pryč. Je to divný. Více méně celou cestu jedu sám. Lidi přichází a odchází, ale teď se mi tak nějak vůbec nechce dál.
Mám dost času a tak dopisuju deník. Poslední měsíc jsem to pěkně flákal. Celkem 0 zápisů. No a v tom, Mischa! Tartu je asi fakt malý město.
"Nepůjdeš s náma na pizzu?"
"Jo, proč ne?"
"Fajn, tak ve dvanáct."
Začínám balit, když v tom přichází chlápek.
"Nemohl jsem si nevšimnout toho kola, jakej je tvůj příběh? "
Stojíme tam v dešti pod stromem a dobrou hodinu a půl vykládáme. Jméno se mi (zase) tak nějak vykouřilo z hlavy, ale poslouchám příběhy z devět měsíců trvající cesty. Nejdřív, tuším tři měsíce, na koni v Mexiku. A pak tak nějak dál.
"Jak se ti pak dařilo vrátit se do normálního života?"
"Bylo to těžký. Trvalo mi to pět měsíců."
Téhle věty se nemůžu zbavit. Není den, kdy bych si na to nevzpomněl. Návrat zpátky bude totiž čekat i mě a čím víc se to blíží, tím víc se toho bojím.
Po pizze, po první pizze za posledních skoro pět měsíců, se v tom pobaltským větru odebírám do školy, kde už na mě čekají děti s Ilmarem. Používají tu nekonvenční výuku a děcka se tak nebojí zeptat. Docela mě to překvapilo. Stejně jako první otázka.
"Umíš na tom dělat triky? A máš prasklou špici."
"Kde si nabíjíš mobil?"
Hezký. Jo, na tu špici prdím. Strana u kotouče se hrozně blbě vyměňuje. Tím pádem mám pořád ještě dvě náhradní :)
Po přednášce jsem vyzván k projetí slalomu. No... ta mrcha Gertruda se brání, ale nakonec to zvládáme.
Ilmar mě zve na oběd. Jedeme skoro na opačnou stranu města. A fouká jako prase. Hotový peklo. Nakláním se jako koráb.
"To je jablečnej mošt?"
"Jo, domácí. Máme teď hodně jablek. A hodně moštu. Už nevíme kam ho dávat."
Rád pomůžu s jeho likvidací. Jablečnej mošt je fakt dobrej vynález.
Nakonec jsem na cestu zásoben jablečným moštem, jablečnou přesnídávkou, křížaly a... no jasně, jablky! Je to paráda. Ilmar mi taky věnoval mapu a doporučil trasu.
Jednomu stromu se zřejmě zachtělo dělat si legrácky a tak mi nastavil větev.
"To je jenom halouzka, tu rozhrnu helmou."
Ha! Větev jak sloní chobot mě poslala expresem rovnou na zem. Takže šestej pád. Aspoň myslím. Heil městským cyklostezkám.
Ten fičák ne a ne přestat. Ve městě, pravda, deprimován tím incidentem se stromem, to ještě jde, ale jakmile jsem mezi poli, nemám šanci. Balím to kousek za městem. Po dlouhé době bez stanu.
Ráno prší. Už mi ale dochází čas a tak tu nemůžu jen tak sedět a čekat. Kupuju ten nejlevnější skládací deštník a za jízdy ho držím nad hlavou. A ono to docela funguje. Vítr v noci přestal foukat, takže je deštník použitelnej. Jenom před kamiony ho musím schovávat. To bych taky mohl začít lítat... Takhle komicky jsem dorazil do Lotyšska.
Hodně lidí tu mluví rusky. Já rusky neumím, ale leccos si rozumíme. Nejčastěji když mi chtějí pomoct dostat se do sedla. Taková sympatická paní s trekovými holemi.
"Nejde to? Nechceš podržet?"
He, to zní tak zajímavě :)
Líbí se mi zdejší obchody. Hodně ryb. Syrový na ledu, pečený, smažený, sušený (ty jsou skvělý) a já nevím jaký ještě. No a druhá půlka obchodu je vyhrazena... no přece pitivu. Velký výběr piv.
Hlavní silnice jsou většinou v mnohem horším stavu než vedlejší. Kvadrilion záplat na čtverečním metru. Je to výzva. Ten povrch by ani tak nevadil. To spíš ty kolony kamionů. Do Rigy ale vede jen málo silnic a většina z nich jsou v podstatě dálnice. Nemám moc na výběr.
Riga. Nevím proč jsem Mischovi kývl na setkání se v tomto městě. Vždyť až do minulého týdne jsem se jim snažil maximálně vyhnout. Ale jsem tu. Obrubníky mají v německým stylu. Kdybych přes celý město jel, zřejmě bych zničil ráfek. Stejně fouká další fičák.
Opět využívám warmshowers a daří se mi sehnat nocleh. Madara, Oto a jejich malý syn Rūdis.
"U nás doma teď nikdo není, tady máš klíčky, je to tady ten dům na mapě. Vyjdeš nahoru a seš tam. Přijdu kolem sedmé." Zírám. Jsem zásobován spoustou informací o zajímavých místech v okolí. Začínám uvažovat o malém prodloužení trasy. Jenže to ne. Vítr opět nabírá na síle a mění směr. Nemůžu jet na západ. Stěží udržím jižní směr. Problematika větru je na jednokolce hodně složitá věc a pro většinu lidí naprosto nudná a nepotřebná, takže ji přeskočím. Zkrátka je to na prd. Litva. Teplota padá volným pádem a vody přibývá. Každej následující den končím s mokrým oblečením a každý ráno se do něj zpátky převlíkám. Nemá cenu strkat suchý a čistý ponožky do mokrých bot, takže šup do mokrých. Divím se, že mám ještě pořád zdravý chodidla. Lidský tělo vydrží hodně, chce-li hlava. A v tom je právě problém. Čím dál častěji se přistihuju, jak si dokola opakuju, že už nechci. Už nechci dál moknout. Nechci si na každým dvacátým kilometru vyklepávat písek z mokrých bot. Nechci se donekonečna prát s větrem. Už se nechci ráno budit a poslouchat déšť, jak ťuká na střechu stanu, jediného teplého a bezpečného místa. A nechci se už dál strachovat pokaždé, když za sebou slyším hučet kola a motor. Chci jeden perfektní den. Proč se pořád musím brodit ve sračkách? Proč? Dejte mi pero, nůž a papír a já se klidně upíšu. Jeden perfektní den. Jeden jedinej z těch skoro 190ti. Asi chci ale moc. U ohně se snažím usušit boty, ale místo toho jsem propálil jazyky. Aby toho nebylo málo, vysypal jsem si do batohu rýži. Gertruda čím dál víc protestuje, dneska jsem oficiálně vyměnil krátký kalhoty za dlouhý a koupil si za půl druhýho Éčka nový rukavice. Večery už trávím navlečenej jak na pól. Teď mi přijde vhod ta čepice upletená a posléze věnovaná jistou slečnou, jejíž jméno jsem už zase zapomněl. Myslím na svoje zimní boty, který mám doma ve chlívku. Na ty teploučký, vysoký a neuvěřitelně těžký boty, do kterých nenateče ani když v nich člověk brodí potůček.
Jdu spát. Ale ještě před tím poprosím stromy a popřeju jim hodně zdaru. Nechci, aby mi v tom větru nějaký spadl na hlavu...




Konečně jsem je sehnal