Den 4. - herbář bolesti

Říkáme si to vždycky, když jdeme spát, že je potřeba usnout co nejdřív, ať se vyspíme.

A tak jsme včera vedli sáhodlouhý rozhovory až do půlnoci...

Máme zálibu v místech blízko rušných cest, páč teď spíme kousek od kolejí. Dejvovi je to samozřejmě jedno. U mě je to pořád stejná písnička. S každým vlakem je to takový menší probuzení. Však víme.

Ráno se nám daří vypravit v rekordním čase. Máme dobře našlápnuto. Jenže přichází první větší problém naší výpravy. Dejvovo koleno zahájilo protest a odmítá se smířit s naším plánem dojet na kolech k moři. Nepříjemná věc.

Stavujeme se v lékárně pro nějaký medikamenty a rozhodujeme se pro volnější den. 

Kousek je tu hezký jezero s veřejnou pláží, kde hodláme beztrestně vyvalit svoje pupky a pořádně odmočit špínu, která na nás během těch pár dní ulpěla.

Je to fajn si takhle spočnout. Plavčo, válení, sluníčko, plavčo, jídlo...

Dejv ale rozhodně není z cukru a tak rázně zavelí, že se tady nehodlá flákat celej den a že odpolko strávíme v sedlech.

Inu, jak řekl, tak se i stalo. Je všeobecně známo, že pokud jde o kvalitní naplánování adekvátní trasy, nemám ve světě konkurenci. A protože má Dejv bolístku, kterou je potřeba šetřit, zahajujeme horskou etapu.

Plazíme se do ultrakrpálu, řetězy trpí, kola se kroutí, moje nehty na nohách se hrůzou bortí, pot z nás proudí v řekách, až to nakonec vzdáváme a kola tlačíme.

Po této rozehřívačce následuje lesní cesta. Samej šutr, hang jak prase. V duchu Dejva lituju a sebe vidím za trest zmlácenýho a hozenýho někde v ostružinách.

Když už se to konečně zlomí a cesta začne klesat, je to ještě horší. Místy prakticky nejde jet. Samej šutr.

Nakonec naše martyrium končí prudkým sjezdem k silnici. Moje brzdy od druhýho dne nevysvětlitelně kvílí a už mi to docela vadí. Teda po dnešku mě to spíš pěkně sere. Ale brzdí a tak si nebudu stěžovat.

Odměnou za naše útrapy jest nádherný výhled na údolí a horské masivy okolo.

Chvilku se bojím říct, že tady to zpestření vlastně nebylo vůbec nutný, že jsme mohli jet v klidu podél jezera po asfaltové cyklostezce. Ale to by byl život moc nudnej a taky bych se předtím musel do té mapy podívat pořádněji. Naštěstí to parťák bere sportovně a jenom díky tomu jsem ještě živ a zdráv.

Sjíždíme dolů do města a protože nám oběma dneska cinkla výplata, volíme odměnu ve formě dobrýho jídla.

Vybíráme si restauraci hned u vody. Na tohle nezapomenu. Jdeme dovnitř jako dva vagabundi, kolem mě lítají muchy a týpek na recepci se nás ptá, jestli máme rezervaci.

Po zjištění, že rozhodně nic takovýho nemáme, nás usadí do nejzažšího rohu nejzažšího koutu zahrádky.

Ochotně se nás ujímá slečna a s bezchybným profesionálním přístupem začne vyřizovat objednávku.

Ještě tomu nasadím korunu, když se jí ptám, jestli si nemůžu nabít powerbanku. Že prej beze všeho.

A tak tam my dva smradlavci sedíme, pijeme nealko pivko, papkáme nóbl burger, kolem nás hejno much, občas nám z podtrička ještě vyleze nějakej brouk, kterej se tam dostal na pláži u jezera a je nám fajn.

Z města pak ještě zdoláváme jeden nepříjemnej kopeček, načež uleháme na nedávno pohnojené louce. Takže ráno budeme dozajista vonět ještě líp. 

Dneska necelých 50 km. Na klidovej den docela slušný. Dejv pořád jeví známky života a dokonce se zdá, že se lehce zotavuje, takže se zcela určitě hýbeme správným směrem.

Den 3. - adventní kalendář bolesti

Dneska v noci už to bylo lepší. Dejv odpadl hnedka a tak mi společnost dělali komáři. Kdyby byl vzhůru, určitě by říkal, že jsou taky zpičení.

Když už konečně usnu, proplouvá kolem nákladní loď, což se projevuje v podobě menšího zemětřesení s následným vlnobitím.

Když pak po několika lodích konečně usnu, začne Dejv noční šichtu a tou svou pilou do rána pořeže celej les. Supr.

Ráno v 7 zvoní budík. Dejvovi pak ještě asi šestkrát. Když se pět sekund po zazvonění ozývá chrápání, tak si říkám, jak to ten kluk hergot dělá, že tak rychle usne. 

Musím ho vzbudit sám, jinak se nehneme.

Ozývá se hrom a za chvilku i prší. To je taky supr.

Naštěstí jen na chvilku. Po skromné snídani vyrážíme, za občasného halekání a bědování nad našimi bolavými těly, vstříc dalšímu dobrodružství.

Předjíždí nás takovej hezkej vystajlovanej páreček se silničkama. Nejedou zas tak úplně rychle a tak se rodí plán je dohnat a pověsit se za ně do háku, aby nám rozráželi vítr.

Daří se. 

O to větší máme radost, když na to chlápek přijde a v očích se mu zablesknou jiskřičky strachu. Oba dva do toho začnou docela šlapat, chlápek začíná ujíždět, ale jeho polovička takovou páru nemá a tak jedeme hezky ve vláčku za ní. Chlápek to po chvíli vzdá a jedeme všichni. Sypeme to hezky po hrázi, páreček si povídá, občas nás očkem zkontrolují, jestli fakt jako pořád jedeme za nimi a na světě je krásně.

Nakonec odbočují na zmrzku, načež jim děkujeme za svezení.

V Mauthausenu kupujeme nějaký jídlo. Jen co vyjdu z obchodu, vidím Dejva, jak s imbusem v ruce komusi nastavuje sedlovku. Ten týpek si snad chce otevřít pojízdnej servis nebo co.

Je vedro jak v psí řiti. Rozhodujeme se trošku poupravit trasu, vynechat Pasov a vydat se rovnou do Salzburgu. Na stezce nás při špatném odbočení předjede cyklista. Taky na silničce. Je to jasný. Dneska budeme paraziti. Dojedem ho, načež zjišťuji, že je to holka. Snaží se nám ujet, ale nemá šanci. My totiž, když rozjedeme to naše pojízdný hokynářství, tak nás nic nezastaví. Což se ovšem nedá říct o naší nové průvodkyni. Vypadává jí sluchátko a tak dál pokračujeme sami.

Ve stejné chvíli Dejvovi rupne v bedně a najednou díky tomu maniakovi letíme 37 km/h. Tohle nedám. Musím se ozvat, že takhle prostě ne.

Zanedlouho Dejv zjišťuje, že má zas měkký kolo. Že to prej jenom dofoukne. Je jak v prádelně. Vzduch se skoro nehne.

Po dofouknuti a pár kilometrech je to zase na prd, zase měkký. Takže vyměňujeme duši. Už naposled. Už nemá nárok chlapec.

Potřebujeme nějaký občerstvení. Počasí s náma nemá slitování a tak parkujeme u zahrádky jedné hospody.

Objednám si radler, dostanu pivo. Dejv chce pivo, dostane něco jako pivo.

Pak mám týpek jen tak donese pečivo, že prej vypadáme hladoví. Říkáme si, jak je hodnej. Pak nám ho ale ochotně naúčtoval. Doteď nevíme co si o tom myslet.

Jedeme už jen z povinnosti. Ani moc nemluvíme. 

Potkáváme dva borce se silničkama a při předjíždění jim nadhodím návrh, zda by nás chvilku netáhli. Souhlasí a my tak poprvý v životě jedeme v pelotonu 2x2, svištíme a během cesty nás borci zpovídají kdo jsme, kam jedeme a tak. Parádní jízda trvá tak akorát dlouho, abychom si to užili a zároveň nezkolabovali.

Doplňujeme (dneska asi po dvacáté) vodu a pokračujeme.

Dejva začíná bolet koleno. Včera ho bolela achilovka a den předtím druhý koleno. Tak jsem zvědavej co to bude zítra.

Každopádně jde vidět, že to opravdu bolí. Musím ale říct, že je to bojovník. 

Hledáme tedy místo na spaní. Hledá se blbě. Když už to vypadá, tak narazíme na soukromou cestu a nebo zákaz vjezdu kol. Už nás to trošku se... kaká. Nakonec to balíme na jedné louce a padáme vyčerpáním se 125 kilometry na hrbu.

Teploměr dneska ukazoval 34 stupňů. Dvakrát jsme se koupali a vypili každej jedno menší kanadský jezero.

Den 2. - že prej horko už bylo

Noc byla... prostě skvělá. Skoro do půlnoci jsme si vyprávěli veselý historky z natáčení, pozorovali hvězdy, občas zahlídli nějaký ten meteor a všechno bylo fajn.

Do chvíle, než se Dejv neodebral do říše snů a nezačal řezat dřevo. Asi má dost zakázek, protože do rána nařezal snad celej Amazonskej prales. Začal menšíma fošnama, ale na konci šichty už to byly pořádný trámy. Ten člověk  chrápe hůř než naše kočka a to jsem si myslel, že Fanouš nemá ve světě konkurenci. Příští noc mu nasadím tlumič, kterej jsem vyrobil z klacku a včerejších ponožek.

Naše místo bylo tak tajný, že nás v noci málem přejel kdosi na kole. Jel jak hovado a úplně potmě. A nebo to byly halucinace způsobený přiotrávením z rakouskýho čerstvýho vzduchu a zelenější trávy. Za rozbřesku tudy dokonce proběhla nějaká sportovkyně. A to hned dvakrát.

Teď je šest ráno a Dejv už jenom polehounku brnká na pilu, jakoby si chválil dobře odvedenou práci. 

Když se konečně vybelhá ze spacáku, jsem už po snídani a sbalen.

Hned zkraje doplňujeme vodu u dětskýho hřiště. Na Rakousku je super, že tu člověk dost často narazí na funkční pítka.

Jedeme do Mekáče. Potřebujeme se dát trochu dohromady a při té příležitosti si dáváme limču. Stojím tam a čekám až mě odbaví. Po včerejší jízdě mám solidní odér a chvilkama mám i pocit, že kolem mě krouží hejno much.

Chviličku se motáme po různých cestičkách, ale zanedlouho se před náma objevuje naleštěnej asfalt, úplně rovnej, vedoucí podél břehu Dunaje a přímo vyzývající k rychlé jízdě.

Dejvovi se v očích objevují malinký jiskřičky, načež mu ze zadku vyroste obrovská vrtule, od kol stoupá dým a na cestě za ním je jen ohnivá čára. Ten kluk se dočista splašil jako kůň a uhání a uhání a já se choulím za ním v závětří, abych mu stačil. Jedeme pilu. Sypeme to po hrázi 36 km/h.

V duchu začínám panikařit. Je mi jasný, že tohle prostě nevydržím. Naštěstí zasáhl osud a vypustil Dejvovi zadní kolo.

Nejdřív ho jenom dofukuje, což je tady v tom vedru skvělý způsob, jak trávit přestávku.

Nepomáhá to a tak po pár kilometrech, za mé kamarádské asistence, kdy mu do všeho kecám a všelijak radím, kolo lepíme.

Protože je vedro k nesnesení, stavujeme se na radler a hranolky. Je to prasárna, ale přijde vhod.

Jaký překvapení, když Dejv přijde k prázdnýmu kolu. Lepíme podruhé. Ale to jenom proto, že jsme první lepení zfušovali.

Dejv zase bere pilu. Makáme. Mocný proudy potu z nás doslova stříkají.

Už snad podesáté se stavujeme v parku doplnit vodu.

Jak tak makáme a střídavě odpočíváme, předjíždíme se navzájem se stejnými lidmi. Mezi nimi je i sólo slečna s kolem ověnčeným brašnami.

Když už ji u města Ybbs míjíme potřetí, nedá mi to a pozdravím ji. Chvilku se bavíme.

Vyrazila před sedmi měsíci z Francie a pořád si tak jezdí. Hustá je.

Jedeme s Dejvem po naprosto mňamózní silničce, sluníčko pomalu zapadá nad kopci kolem řeky a my hledáme místo na spaní.

Nakonec se nám povede jedno celkem slušný i s přístupem k vodě. 

Večerní koupačka, napapat a už musím jít spát, protože zatímco tu píšu tyhle slova, tak mi komáři stihli sežrat aspoň tři prsty na rukách.

Dejv se jenom tiše směje, protože má spacák s moskytiérou.

Inu, bude to zajímavá noc.

Dnešní skóre nás těší. Ujeli jsme 149 km a o pár desítek km snížili manko. Jsme borci a víme to 😇

Den 1. - proč jsme nejeli na motorce?

Uteklo to jako voda. Ještě nedávno jsem stříhal metr a už je tu první den veleslavné výpravy.

Pěkných pár dní jsem ladil výbavu na kolo, co vzít, co nebrat atd. Psal jsem tu, že přece pojedeme skoro nalehko. S každým dalším dnem na kole něco přibylo a nemůžu tvrdit, že by toho bylo zrovna málo. 

Po dopoledním srdceryvném loučení s mojí milovanou ženou vyrážím směr Židlochovice. Protože jsem od přírody pečlivý ohledně příprav a testování nových věcí... bejvávalo. Jedu s bagáží hned naostro, abych po pár kilometrech zjistil, že jsem nejspíš něco ztratil a celý náklad na nosiči mi visí na stranu. Pecička.

Nějak jsem to poupravil a po zbytek cesty už to drželo hezky. V Židlochovicích je rušno. Dejv nikde. Akce jede přesně podle plánu. S malou odchylkou, páč jsme měli vyrazit v 8 (moje velký voči) a teď je 11.

Když Dejv konečně přijede, vidím vystajlovanýho týpka s vystajlovaným kolem. Budeme fajn dvojka. Chvilku si porovnáváme naše stroje, načež vyrážíme.

Jede se krásně, jede to samo, lidi se usmívají, sluníčko svítí, kolo hezky přede a ochotně spolupracuje.

U Jevišovky dáváme Kofolu. Pohodinda.

Zandelouho jsme v Rakousku. Pohodinda skončila. Začínají kopečky, sluníčko už není tak příjemný, naše kůže se i přes opalovací krém barví do odstínu vařenýho humra. Ještě, že skoro nefouká vítr. To abychom se v kopcích dokonale podusili ve vlastní šťávě.

Každej ví, že jsem skvělej navigátor a tak občas jedeme špatně. Občas taky jedeme po horších cestách, což je super pro jeho silničku. Bere to ale sportovně. 

Vypadáme čím dál líp a tak sotva v jedné vesničce zastavíme na pauzu, vyleze odkudsi pán, že nám prej pomůže, že prej jakej máme problém. Pověstná rakouská dobrosrdečnost. Nebo možná nechtěl, abychom mu zkolabovali před domem.

Hezky se nám střídají kopečky a, abych citoval Dejva "zas ten zpičenej štěrk".

Po pár špatných odbočkách, následovaných oblíbeným štěrkem konečně přijíždíme do Stockerau a kocháme se výhledem na Dunaj.

Jsme tak uchváceni tímto evropským veletokem, že nevědomky zajíždíme do prostor elektrárny, kde se za námi zavřela automatická brána. Jsme v pasti a pomalu se smiřujeme se smrtí hlady. Opět se ale objevuje jiný dobrosrdečný Rakušan, houkne na chlápka od hráze, ten zmáčkne čudlík a my jsme vysvobozeni.

Sluníčko.... pardon, Dejvovo "zpičený" slunko už pomalu zapadá a tak se chýlýme do jedné restaurace na véču, kde chce Dejv nechat obsluze dýško asi 25 eur. Holce se na cjvilku rozsvítí očička, ale pak jí dojde, že jde asi o chybu a jazykovou bariéru. Jaká škoda.

Kemp už má zavřeno a tak uleháme na tajným místě hluboko v temných hvozdech, kde přikrytý pod rouškou tmy píšu tyhle řádky.

Kdyby se mi hned v Židlochovicích nezasekla Strava, věděl bych i kolik jsme toho ujeli. Vím prdlajs. Ale bude to něco kolem 130 km. Dnešní plán byl 150. Všechno jde hladce a tímhle tempem to do Toskánska určitě stihneme. Letos...

Testík

S odstupem času od uplynutí Druhé výpravy mě trošku mrzí to, že jsem se nevěnoval víc psaní příspěvků a obecně jsem se moc nezabýval zaznamenáváním celé cesty.

Psaní, focení a natáčení zabíralo spoustu času, taky mě to tehdy ani moc nebavilo a nebo mi to v tu chvíli nepřišlo podstatný. 

A tak jsem bádal hloubal a dloubal a přemýšlel jak si to usnadnit. Jak psaní příspěvků zrychlit a ideálně jak zážitky podávat ještě za tepla. 

Tady tenhle ten článek právě tvořím v jednom lesíku na okraji naší jižní Sahary. A je to takový pro mě v podstatě pionýrský počin, protože tu jenom tak stojím a mluvím. Mezitím telefon můj hlas přepisuje na text a na mně už pak je jen to trochu učesat, odstranit překlepy a nebo třeba občas přidat čárku.

Už to určitě existuje roky, ale protože každý, kdo mě zná, tak ví, že stárnu pomaleji a tudíž se ke mně tyhle libůstky dostávají později.

Abych to tedy zkrátil. Tento text je strojový přepis mého hlasu přímo z terénu.

A přesně takhle budou vznikat články o cestě do Toskánska, která mimochodem startuje už tuto sobotu 😉