Už je to nějakej ten pátek od poslední velké cesty. Letos je to vlastně deset let od doby, co jsme se společně s Gertrudou vydali prozkoumávat svět. Za tu dobu se sice udála spousta věcí, ale k žádné velké cestě už nedošlo. Teda pokud se bavíme jen o cestování. Má životní cesta samozřejmě pokračuje dál a nemůžu říct, že bych se zrovna nudil.
Jednokolek jsem se za celou tu dobu skoro nedotknul. Ještě v roce 2017 jsem s Gerdou brázdil Brno, protože jsem neměl peníze na šalinkartu a tak jsem na ní několik měsíců dojížděl do práce. Pak jsem ji párkrát vytáhl na menší výlet a následujících pár let strávila ve sklepě, později na dvorku. Tam drahnou dobu zarůstala kopřivami, načež ji uviděl kamarád
Martin a rozhodl se ji odkoupit, opravit a dodnes na ní jezdí v okolí Vizovic.
 |
| Martin s Gertrudou |
Loni Křídlůvky slavily 770 let a tak jsem si od Martina Gerdu na chvilku půjčil, aby si užila večer v síni slávy. Strach mi ale nedovolil usednout do sedla té zelené potvory.
Zprava: Martin, Lenka, Gerda, má žena Eli, moje maličkost
Devětadvacítku jsem poslal do světa dokonce ještě dřív. Koupil ji jeden známý v Brně. Věřím, že pořád slouží, byť o ní nemám žádné zprávy.
Loni se mi nicméně po jednokolech zastesklo a rozhodl jsem se, že to zase zkusím. Odkoupil jsem tedy devětadvacítku od bráchy, který ji kdysi odkoupil od Zbyňka.
Po osmi letech neježdění člověk dost věcí zapomene. Třeba to, jak na prd přibližovalo to je ☺️
Postupně jsem si stroj oťukával, sbíral zkušenosti a odvahu. Během té doby jsem taky kontaktoval jednoho ze skalních fanoušků tady toho skvělýho blogu, kterej už nejspíš nikdo jinej nečte. A naplánovali jsme spolu výlet...
Budím se už v pět ráno. Nemá cenu civět do stropu a tak vyrážím o něco dřív. Cesta rychle ubíhá. Vybral jsem si kochací variantu, při které obdivuji vesničky na Vysočině. Na nebi není ani mráček. Dneska by to rozhodně šlo.
Do Havlíčkova Brodu přijíždím skoro o hodinu dřív. Aspoň se můžu projít po okolí a zajít si do obchodu pro svačinu. Je tu celkem mrtvo, což chválím.
V domluvený čas přijíždí flycross. Majitel konkurenčního
blogu, s nímž už řadu let svádím lítý boj o čtenáře.
Tohle město jsme zvolili proto, že je na půli cesty mezi Prahou a Brnem, odkud jsme oba vyráželi. Teda, v Brně už nebydlím, ale jsem hned vedle.
Přivezl s sebou svůj starožitný Nimbus, takže by se dalo říct, že to dneska bude taková jízda veteránů. Chvilku si povídáme, prohlížíme si navzájem stroje, načež vyrážíme na cestu.
Naplánovali jsme si takovou hezkou hvězdici na všechny světové strany kolem města.
Jako otvírák mě fly doslova vyděsí tím, jak v klidu vyjede obrubník hned na parkovišti.
Na cyklostezce schytávám kritiku za to, že jedu moc rychle. Že prej s takovou budeme brzo doma. Když mně to pomalu nejde.
V momentě, kdy ale přijdou prudký zatáčky, kopečky, polňačky s trávou, křižovatky, obrubníky, kamínky nad 2 mm, hustší vzduch, no zkrátka cokoliv mimo rovné a upravené cesty, mám problém.
Abych se úplně neznemožnil, snažím se projíždět i ty pasáže, který bych jinak nejspíš jen prošel. Mám sice smrt v očích a křeč ve svěrači, ale nedávám to znát.
Makám. Říkám si, jak jsem dobrej. Tečou ze mě mocný proudy potu. Fly si zatím v klidu se svými 150 mm klikami putuje krajinou a občas, aby se neřeklo, lehce upíjí ze svýho půllitříku, kterej si veze v batůžku. Už nějakou dobu ho podezřívám, že je mimozemšťan. Nejí, nepije, nepotí se, nekňučí...
Pasáže, po kterých akorát suše zvolá "pohodička", mě strašily ještě několik nocí po našem výletu.
Pomyslnou korunu tomu dává, když jedeme do dlouhýho kopce, já funím jako parní lokomotiva, přemýšlím o smyslu své existence a on soustavně mluví v rozvitých větách. Teď už není pochyb o tom, že je to mimozemšťan. Nebo robot.
Nechci tu udělat úplný faux pas, takže měním taktiku. Abych se tu úplně nerozsypal, tak často zastavuju a snažím se zapříst rozhovor. Většinou to sice sklouzne k mýmu monologu, ale účel to plní. Během těchto přestávek tak můžu nenápadně nabrat další dech, psychicky se zotavit a připravit na další z mnoha neúspěšných pokusů o nasednutí na jednokolku. Funguje to. Fly určitě nic netuší a ochotně poslouchá historky z natáčení. Teda vždycky po pár minutách naskočí a ujede, ale je to cenný čas nutný pro mé přežití.
Asi tak po třetině cesty naražíme na trailík. Tam poprvé padám na všechny čtyři. Ale do měkkýho. Cajk. Doteď jsem padal jen na nohy. Člověk by se měl posouvat dál. Jenom nevím, jestli se zrovna neposouvám tím horším směrem. Fly to neviděl, protože zrovna drtil kopec. Až se bude ptát, tak musím zatloukat. Takhle by to nešlo.
Vracíme se zpátky do města, kde hodláme projet místní park. Projíždíme přes přechod. A najednou, bác! Ležím tam rozpláclej na dlažebních kostkách.
"Co je? Vždyť to bylo úplně v pohodě, ne?" povídá fly.
"No normálně jsem jel a z ničeho nic ze země vyskočil obrubník. Metr na výšku. Nepřekonatelná překážka!"
Dobře jsem to zahrál. Ten Pražák se nikdy nedozví o mé neschopnosti vybrat pravoúhlou zatáčku na chodníku za přechodem.
Bilance je slušná. Odřená dlaň, odřený prst, odřené koleno a odřený loket, který se hned začíná krásně nafukovat. Rozhodně se neposouvám správným směrem. O tom jsem už přesvědčen.
Fly moje zranění komentuje jen prostým ukazováním svých chráničů loktů, rukou a nohou. Nějakej chytrej.
Mám hlad a dochází mi voda. V parku je studánka a o chvilku později dokonce nacházíme otevřenou kavárnu a tak si dáváme oběd. Za celou hodinu se tam krom nás nikdo neukázal. Je sobota, na nebi vymeteno, teplo, prodloužený víkend a... mrtvo. Skoro až začínáme mít podezření, že někde vybuchla elektrárna a všichni prchají ze země. Musím ale říct, že tahle prázdnota nám vyhovuje. Davů je všude jinde dost.
Po obědě se vrháme na závěrečnou etapu. Směřujeme na východ. Je to pořád do kopce, ale tak hezky na hraně, že to člověk se zaťatými zuby vyjede. Aspoň při tom nemusím myslet na bolavou ruku. Asi se bude nějakou dobu hojit.
Začínám tušit, že fly prokoukl mou taktiku ohledně prodlužování přestávek a tak je potřeba jednat.
Jsem všemi mastmi mazaný a tak se mi teď vyplácí se "jako" zdržet někde vzadu. Třeba proto, že jsem musel pouštět děti, aby mohly projet atd. Potenciál výmluv je prakticky nevyčerpatelný a tak nemám strach, že by mohl fly pojmout sebemenší podezření.
Nemůžu říct, že bych byl úplně v cajku. Ruka bolí, tělo je znaveno, kůže spálená od jarního slunce. Míjíme brod a tak parťákovi jemně vsugeruji nápad, že si ve vodě opláchneme nohy. A tak se i stane. Ještě mám naději, že dnešek přežiju.
Poslední pasáž vede po travnaté pěšině. Jedu v čele a šlapu na to v marné naději, že flycrosse demoralizuji. Je to ale spíš proto, že už to chci mít za sebou. Ale to mu taktně zamlčím.
Zpátky k autům přijíždíme v pozdním odpoledni. Lidí už je znatelně víc, ale pořád přijatelně. Uznávám, že to pro mě bylo náročný (v duchu, navenek se tvářím, že brnkačka, jak jinak), převlíkám se a se slzami dojetí po rozloučení opouštím parkoviště a mířím domů.
Ty slzy jsou ve skutečnosti slzy štěstí a trošku i bolesti. To protože jsem rád, že žiju a taky už mi je pár let třicet.
Pokud tohle někdo dočetl až sem, tak gratuluju. Nejednou jsem byl nařčen z grafomanství, že tvořím nepřečtitelné články a že bych to měl zkrátit. A víte vy co? Jebat 😎
Text je samozřejmě s nadsázkou. Výlet jsem si náramně užil a pevně věřím, že parťák též. Nebýt toho karambolu, tak bych si i snad zachoval tvář. Každopádně roky neaktivity si vybraly svou daň a nemůžu říct, že by mi jízda zrovna dobře šla. Fly je fajn chlapík a těším se na náš další počin, který bude doufám o chlup dřív, než až v roce 2036.
Jednokolkám zdar a modřinám zmar!
PS: Dovolil jsem si použít pár parťákových fotek. Díky
