Den 11 - silou vůle a mastičky

Ráno je věru krušné. Spal jsem dobře, protože jsem byl mimo dosah chrápání. Ale bouřka tu zanechala dobrou spoušť. Všechno je od blata. Dejv spí jak zabitej. Vzhledem k tomu, jak náročnej byl včerejšek, mhouřím oči a nechávám ho spát.

Pouštím se do likvidování škod, sušení, odbahňování atd. Za hodinku a půl mám hotovo a milostpán pořád spí.

Píšu článek. V tom se ozve "Bé, bž, hň, bůůů...", pohne se spacák a vykoukne z něj očičko.

"No dobrý poledne!"

"#_@+&%£?"

"Vstávat, už mám sbaleno!"

"Ti jebe?"

"Ne, je devět hodin."

"Není!"

"Je."

"Ehm, bů, kňůů..."

Začíná se belhat ven a o dobrou hodinu později i balit. Nemůžu se na to dívat a tak mu pomáhám. Opravil jsem mu osmici na kole, zkouším seřídit přehazku, ale vypadá to, že je to jeho kolo dobrej bastl 10 rychlostního řazení a 11 rychlostní kazety. To jaksi mezi sebou úplně nespolupracuje.

Odbíjí poledne, když konečně vyrážíme. POLEDNE. 

Ve městě se stavujeme pro zásoby. Začínám dostávat pro mě tolik typickou žravou.

Po "obědě" se úplnou náhodou dostáváme na cyklostezku, která vede po bývalé železnici. Taková naše druhá Alpe Adria. Nechybí mosty ani tunely a byť si první třetinu musíme vyšlápnout nahoru, zbytek svištíme hezky z kopce. Dokonce se tu objevují další lidi na kolech. A to jsme si mysleli, že máme celý Slovinsko jenom pro sebe.

Čas hraje proti nám. I počasí začalo hrát proti nám a posílá deštík.

V městečku Radlje ob Dravi se dostáváme do patu. Dejv chce zůstat a přenocovat v místním turistickým přístřešku a ráno pokračovat. Hned za městem totiž začíná stoupání do průsmyku k hraničnímu přechodu do Rakouska. 

Já chci jet dál a lehnout někde cestou. Tak jak vždycky. Nechci spát ve městě lidem na očích. To je proti všem mým zásadám.

A tak tam sedíme, dohadujeme se, čas letí a nakonec teda svolím, že přístřešek ano, ale až po setmění a před rozbřeskem už budeme pryč.

Sám tomu nevěřím, protože všechny tady ty hory okolo vznikly rychlejc, než je můj parťák schopnej se vyprdelkovat ze spacáku.

Abychom si zkrátili čekání na tmu, vyrážíme do místního Bike baru.

Dáváme pivko, možná i víc pivek, kecáme s místníma borcema a nakonec nás majitel nechává přespat na terase.

Akorát se nám to vyprávění veselých historek z natáčení trochu protáhlo a jdeme spát až o půl jedné ráno.

Dejv mě ujišťuje, že vstávačka v 5 platí. To možná platilo večer, teď to posouváme na 6:30 a ani tak tomu nevěřím.

Dneska jenom nějakých 77 km. Zítra se polepšíme. Teda jestli vůbec vyrazíme.

Den 10 - co by na to řekl Žižka

Budí mě hrom. Ještě je tma a tak se dívám na radar, abych zjistil, že za chvilku zmokneme.

"Dejve, vstávej. Začíná chcat!"

"Ehmmm, béé, bůů, kňůůů..."

Balíme, valíme, ještě stihnu fofrem spořádat nachystanou snídani a v 6 ráno už sedíme v sedlech našich neohrožených strojů, abychom se v doprovodu deště vyškrábali na kopec a následně překonali hranice mezi Itálií a Slovinskem.

Prakticky okamžitě na slovinské straně začal značnej provoz.

Déšť postupně přestává a my přijíždíme do prvního městečka, kde hodláme vyplenit místní pekárnu.

Otevírá za čtvrt hoďky. Čekáme. Čekáme, abychom pak zjistili, že má pekárna tenhle týden dovču. Tak zkoušíme další obchod. Teď už úspěšně.

Není tady zrovna moc cest a pokud je člověk limitován povrchem, nemá v podstatě jinou možnost, než jet po silnici.

Vyrážíme do Lublaně. Silnice je přecpaná auty. Je to nonstop šňůra. Musím ale slovinský řidiče pochválit. Jsou ohleduplní a nechávají nám hodně prostoru.

Jede se špatně. Neodsýpá to, samej kopec. Je dusno a tak jsme imrvére mokří. Morálka je mizerná a na našich tělech se najde jen pár míst, která nás nebolí. Třeba vlasy.

U jednoho pítka na Dejva dolehne splín kvůli problémům se sedlem. Řekněme, že nemá během jízdy úplný pohodlí a tenhle stav trvá už pár dní.

"Dejve, to zmákneme. Jak to říkal Jan Žižka? Hrrr na ně!"

"Jo, ten měl vozovou hradbu, koně a palcát. Co mám já? Jenom zkurvený kolo..."

Tolik k menší kulturně-historické vložce.

Zanedlouho přijíždíme k útulně vyhlížející restauraci. Venku je plno a tak se my dva bezďáci usádlíme vevnitř v tom nejzapadlejším rožku a děláme, že tam vlastně nejsme.

Po obědě o třech chodech je nálada o chlup lepší a tak se můžeme pustit do dalšího kopce.

Dokonce se zničehonic objevila i cyklostezka a taky dlouhej sjezd. Nálada se lepší.

Musím uznat, že pokud mají Slovinci někde cyklostezku, je zatraceně dobře udělaná.

Vůbec nejlíp je mají vyřešené v hlavním městě, díky čemuž jsme jím prosvištěli podobně rychle, jako okolní auta.

Teda až na přestávku v obchodě, kdy jsem během hlídání kol seděl na lavičce a pozoroval každodenní shon. Někteří lidi vypadali, že by mi snad i chtěli hodit pár drobných.

Z Lublaně míříme na sever. Po stezce to frčí. Dejv vybírá potenciálně skvělý místo na spaní u jezera. Je to celkem štreka. Ale je rozhodnuto a tak teď musíme zaříznout pořádnou pilu. Čas hraje proti nám a v cestě nám stojí poslední velkej kopec dnešní etapy. Stezka končí a tak jedeme zase po silnici.

Je zataženo a začíná se šeřit, takže nasazujeme světla. Kopec začíná celkem nevinně. Držíme tempo, nohy nás pálí, plíce makají, kola se točí. To dáme, říkám si.

V tom Dejv oznámí, že se mu vybila blikačka. Speciální super duper... šmejd, kterej nejspíš vymyslel někdo, koho nenapadlo, že by člověk nohl na kole vyjet z baráku na dýl než pět minut.

Naštěstí mám záložní a jsem takovej formát, že mu ji půjčím. Hrozba zažehnána, jede se dál.

Kopec už teď o sobě dává dost vědět. Skoro už není kam podřadit. Nesmíme polevit. Nestihli bychom dojet za světla a vykoupat se.

Konečně přichází sjezd. Sypeme to dolů čtyřicítkou i víc. Pořád je to ale ještě 20 km do cíle.

Provoz ustal a tak si během sjezdu můžeme užívat krásy slovinské přírody.

K našemu jezeru je to po takové úzké silnici a čekají tam na nás ještě nějaký kopečky.

Dokonce tu míjíme tři jednotky hasičů. Asi nějaký cvičení.

U jezera strávíme nějakej čas hledáním místa. Když už ho konečně máme a já se nemůžu dočkat koupačky, ozve se hrom. Zpoza hory se vynoří černej mrak a nám je jasný, že bude pršet.

Narychlo stavíme plachty proti dešti a sotva máme hotovo, spouští se liják s hromy, větrem a blesky. Každej spíme trochu někde jinde a tak se jenom rozloučíme a bouřku přečkáváme odděleně.

Při takovéhle průtrži teče po zemi voda v proudech a tak jsem stejně za chvilku mokrej. Dávám všechny věci, hlavně spacák, batoh a brašnh, na sebe jako na vor a rukou držím jeden roh plachty, protože mi proud vody podemlel jeden kolík a ten povolil.

Za hodinu je po bouřce a tak jdu ven opravit příbytek a konečně si dávám koupel.

Dejv to taky přežil a tak se jdu zababušit do teplých a suchých věcí, něco málo povečeřet a pak už jenom padám únavou.

Dneska jsme namotali 156 km. I pár kopečků bylo. Jsme vyřízení, ale živí a zdraví.

Den 9. - kterak Dejva přeprala moucha

Dneska nikam nespěcháme. Check out je až v poledne, takže ráno ještě v klídku řešíme nějaký organizační věci, doplňujeme zásoby, pereme, plánujeme další postup.

Pp jedenácté opouštíme kemp a vyrážíme do města na oběd. Co jinýho by si člověk mohl v Itálii dát, než pizzu? Krom těstovin teda.

Dejv vybral podnik jménem Amore, kde obsluha dokonce umí česky.

Po obědě se definitivně loučíme s Bibione a vyrážíme po té silnici hrůzy na sever.

Původní plán byl projet si Toskánsko, dostat se na západní pobřeží a odtamtud do Boloně na vlak.

Nicméně po potížích s Dejvovým kolenem a zjištěním, že Itálie nemá krom nejznámějších cyklostezek zrovna dvakrát dobrou infrastrukturu, jsme se rozhodli plán změnit.

Náš nový cíl je... chvilka napětí: Brno.

Přesně tak. Rozhodli jsme se vrátit po vlastní ose. 

Toskánsko je hodně kopcovitá krajina a umím si představit, jaký galeje by nás tam čekaly. S místními cyklostezkami celkem bojujeme. 

Krom větších měst, kde je to většinou dobře zařízený, je to boj. Buď člověk jede oraništěm, nebo sice po stezce, ale plné boulí od kořenů a děr. Nebo je třeba někde ve městě kousek perfektní stezky, jenže ta nikam nevede. Prostě skončí bez možnosti dostst se zpátky na silnici. Je to škoda, protože pak je člověk nucen jezdit po silnicích.

Je vedro jak v dromedárově řiti. Ale my, statní, tvrdí, větrem ošlehaní borci, nehledíc na stupně, pobízíme svými ocelovými svaly naše hliníkové a karbonové oře, jenž poslušně ukrajují další a další kilometry z naší výpravy.

Tak nějak se o tom nejspíš bude vyprávět v příbězích a zpívat v ódách, pokud je na naši počest někdo někdy složí. 

Skutečnost vypadá malinko jinak. Trpíme jak zvířata. Naprosto nechápu, že mi ještě fungují potní žlázy. Za poslední týden bych jejich výkon měřil snad v hektolitrech.

Bolí nás prakticky všechno. Od zadků, přes dlaně, až třeba po trapézy. Naštěstí nám nohy pořád slouží.

Doslova záchranou života jsou pro nás veřejný pítka a prameny vody. Učiněná oáza.

Je takový dusno, že se z nás pot už ani neodpařuje, což nám dost ztěžuje navigaci, protože kvůli mokrým prstům nedokážeme dobře ovládat telefony. Zní to jako banalita, ale když se spojí dohromady mizerný nebo žádný značení, potřeba neustále během jízdy vytahovat mobil kvůli mapě a nefunkční ovládání, vznikne z toho nepříjemná věc.

Jedeme do Slovinska a trasa vede podél pobřeží k městu Triesete a od něj na severovýchod.

Není tu zrovna výběr kudy to vzít. Podle mapy by tudy měla vést dálková trasa Eurovelo 8. Realita vypadá o dost hůř. Přes hodinu jedeme po fakt nepříjemně rušné silnici, která vede převážně do kopce a vůbec to není dobrý.

Asi v půlce tohoto úseku doplňujeme vodu u pítka. Kousek opodál sedí chlápek u své silničky a vypadá, že je to jeho poslední hodinka. Je vyčerpanej. Čepuje si s náma vodu, dostává od nás pendrek a po zjištění, že žije a žít nejspíš bude, pokračujeme dál. A to to byl prosím pěkně místní Ital.

Nakonec se z té zpropadené silnice dostáváme pryč a chvíli na to uleháme zmožení kdesi na louce. Jsme tak vyšťavení, že si Dejv ani nedokáže odcvrnknout z dlaně mouchu.

Dneska 95 km. Vypadá to jako nic moc, ale vyrazili jsme až po poledni a jelo se za ne úplně standardních podmínek.

Já si k tomu můžu ještě přihodit ranních uběhnutých 7 km 😇

Zítra vstoupíme do dalšího státu.

Osm dní jsme bojovali

Je jak v peci. V noci nás nic nesežralo a tak nám nezbývá nic jinýho, než pokračovat v naší cestě. Už mám skoro sbaleno, když se po patnáctým budíku ze svýho spacáku vykutálí i Dejv a kopne do sebe životabudič ve formě Monstera.

Na pláž v Bibione to máme jenom nějakých 70 km. Ale dneska to bude krušný. Cesty tady nejsou nic moc, navigace podle značek mizerná a navíc má být 34 stupňů.

Volíme tedy lehce větší zlo v podobě rušnějších silnic a doufáme, že k vodě dorazíme dřív než nás to tu úplně sežehne.

Valíme, makáme. Jedeme mlčky a čistě na čas. Doprava postupně houstne a přibývá cizinců, včetně našich krajanů.

Dejv chce pomoct, že to prej potáhne. Jenže jak ho teď po selhání mé voodoo panenky nic nebolí, tak je moc rychlej. Nestíhám navigovat a ještě s ním držet tempo. 

Občas odbočíme blbě, občas nás (hlavně Dejvovu silničku) potěší pověstnej "zpičenej" štěrk.

Nakonec však přijíždíme do města, kde jsem kdysi dávno v roce 1999 byl s taťkou poprvé u moře.

Máme to dneska za 71 km. Po osmi dnech cesty stojíme na břehu Jadranu a těšíme se z dosaženého cíle.

Bereme kemp a dostáváme pro sebe velký místo pro karavan. Asi vypadáme dost hrozně a zuboženě, protože se za chvilku vynoří paní a nabízí vodu. 

Dáme se trošku dohromady, vypereme věci, namažeme těla krémem a míříme na pláž, kde zůstáváme vykožení na lehátcích až do večera.

Nějaký to pivko na oslavu zdárného příjezdu tam taky padlo.

Večer si ještě povídáme na našem čupr místě v kempu, načež se manžel od té paní, která nám donesla vodu, slituje a donese nám dvě kempovací stoličky.

A tak tu sedíme, popíjíme pivo, který tu Dejv schoval jako překvápko, křoupeme Pringelsky, zajídáme je mým s láskou vypěstovaným chilli a povídáme si. A já si znova uvědomuju jak moc je život fajn a že je přesně takovej, jakej si ho člověk udělá.

Teď je neděle ráno. Měl jsem včera slíbený nejaký fotky od pana kolegy. Ještě jsem je ale nedostal. To protože ještě pořád chrápe a jestli do něj nekopnu, tak prochrápe zbytek svý dovolený.

A ještě jedna věc. Nikdy jsem v tom neviděl nic sexy, ale zkusil jsem to. Dneska jsem si byl za východu slunce zaběhat na pláži. A bylo to věru famózních 7 km. 

Edit: Dejv už je vzhůru a poslal mi fotečky. Odvolávám tedy svoje škaredý výlevy na jeho adresu a nechám si je až na zítřejší ráno.

Den 7 - Perla jménem Alpe Adria

Protože jsem nám včera vybral supr místo na spaní hezky na minipláži u vody, dávám si ranní koupel. Je to super. Ledový, ale super.

Pomalu si chystám věci a čekám až se ten pacient vzbudí. Osm hodin a pořád spí. Nezbývá mi, než ho vzbudit. Ale teda že se musím snažit. Povede se to až napodruhé.

Po drahné chvíli vyrážíme. Naneštěstí je do konce prázdnin uzavřená lávka přes řeku a taky most opodál. Musíme se proto vrátit a zkusit to jinudy.

Dneska začíná nejznámější a asi i nejkrásnější etapa cyklostezky Alpe Adria. Z Tarvisia do Venzone vede po bývalé železnici.

Je prostě boží. Na hranice je to krapet do kopce, ale pak už se vezeme 70 km prakticky pořád dolů. Cestou se nám otevírají výhledy nepopsatelných rozměrů, vodopády, údolí, hory...

Chvilku jede člověk tunelem, pak zase po mostě. A pořád z kopce.

Je tady taky dost živo a co jsme si tak všimli, Italové skoro nepoužívají elektrokola. Dokonce ani babičky ne. Tady je svět, zdá se, ještě v pořádku.

Stavíme v restauraci a dáváme si pivko a špagety. Velká dobrota. Chtěli jsme pizzu, ale nebyla.

Kousek za Venzone už nikoho nepotkáváme. Italský vesnice jsou skoro jak po nějaké apokalypse. Je tu úplně mrtvo, nikde nikdo, ticho jak v hrobě.

Dejvovi zas jeblo v kuli a že prej pojede v čele, že potáhne. Zařezává takovou pilu, že to po chvilce vzdávám a nechávám ho jet.

Hergot, stačí mu vypít dvě piva a je z něho úplnej superman. Dokonce ho přestalo bolet koleno.

Počkal na mě a v kopci zas "vžum!", je pryč!

Chvilku mám nutkání udělat mu voodoo panenku a vrazit jí do nohy stovku hřebík, ale pokušení odolávám.

Projíždíme jedním městečkem a náhodou tady začíná něco, co bych přirovnal asi k našemu historickýmu vinobraní třeba ve Znojmě nebo v Mikulově.

Všude stánky, hradní stráže s halapartnami, hry pro děcka atd.

Stmívá se a já chci mermomocí zase místo u vody. Jedeme nejdřív po polňačce, pak po trávě, pak se doslova prošlapáváme džunglí, pak pro změnu jedeme po oblázkové cestě, kde riskujeme tak akorát zničení našich trýzněných kol těsně před cílem.

To všechno proto, abychom zjistili, že řeka tu prostě není. Jenom jedno velký a vyschlý koryto.

A tak hledáme jiný místo. Nakonec uleháme na louce těsně před setměním a máme toho dneska tak říkajíc až po krk.

Ještě nám to tu dělá zajímavý nějaký zvíře, který zní, že je to pěknej macík, láme větve a dupe. Nakonec odchází pryč. Co to bylo, nevíme.

133 km.

Roztrhl se mi pytlík s maltodextrinem a všechno mi teď lepí. Supr.