Do chvíle, než se Dejv neodebral do říše snů a nezačal řezat dřevo. Asi má dost zakázek, protože do rána nařezal snad celej Amazonskej prales. Začal menšíma fošnama, ale na konci šichty už to byly pořádný trámy. Ten člověk chrápe hůř než naše kočka a to jsem si myslel, že Fanouš nemá ve světě konkurenci. Příští noc mu nasadím tlumič, kterej jsem vyrobil z klacku a včerejších ponožek.
Naše místo bylo tak tajný, že nás v noci málem přejel kdosi na kole. Jel jak hovado a úplně potmě. A nebo to byly halucinace způsobený přiotrávením z rakouskýho čerstvýho vzduchu a zelenější trávy. Za rozbřesku tudy dokonce proběhla nějaká sportovkyně. A to hned dvakrát.
Teď je šest ráno a Dejv už jenom polehounku brnká na pilu, jakoby si chválil dobře odvedenou práci.
Když se konečně vybelhá ze spacáku, jsem už po snídani a sbalen.
Hned zkraje doplňujeme vodu u dětskýho hřiště. Na Rakousku je super, že tu člověk dost často narazí na funkční pítka.
Jedeme do Mekáče. Potřebujeme se dát trochu dohromady a při té příležitosti si dáváme limču. Stojím tam a čekám až mě odbaví. Po včerejší jízdě mám solidní odér a chvilkama mám i pocit, že kolem mě krouží hejno much.
Chviličku se motáme po různých cestičkách, ale zanedlouho se před náma objevuje naleštěnej asfalt, úplně rovnej, vedoucí podél břehu Dunaje a přímo vyzývající k rychlé jízdě.
Dejvovi se v očích objevují malinký jiskřičky, načež mu ze zadku vyroste obrovská vrtule, od kol stoupá dým a na cestě za ním je jen ohnivá čára. Ten kluk se dočista splašil jako kůň a uhání a uhání a já se choulím za ním v závětří, abych mu stačil. Jedeme pilu. Sypeme to po hrázi 36 km/h.
V duchu začínám panikařit. Je mi jasný, že tohle prostě nevydržím. Naštěstí zasáhl osud a vypustil Dejvovi zadní kolo.
Nejdřív ho jenom dofukuje, což je tady v tom vedru skvělý způsob, jak trávit přestávku.
Nepomáhá to a tak po pár kilometrech, za mé kamarádské asistence, kdy mu do všeho kecám a všelijak radím, kolo lepíme.
Protože je vedro k nesnesení, stavujeme se na radler a hranolky. Je to prasárna, ale přijde vhod.
Jaký překvapení, když Dejv přijde k prázdnýmu kolu. Lepíme podruhé. Ale to jenom proto, že jsme první lepení zfušovali.
Dejv zase bere pilu. Makáme. Mocný proudy potu z nás doslova stříkají.
Už snad podesáté se stavujeme v parku doplnit vodu.
Jak tak makáme a střídavě odpočíváme, předjíždíme se navzájem se stejnými lidmi. Mezi nimi je i sólo slečna s kolem ověnčeným brašnami.
Když už ji u města Ybbs míjíme potřetí, nedá mi to a pozdravím ji. Chvilku se bavíme.
Vyrazila před sedmi měsíci z Francie a pořád si tak jezdí. Hustá je.
Jedeme s Dejvem po naprosto mňamózní silničce, sluníčko pomalu zapadá nad kopci kolem řeky a my hledáme místo na spaní.
Nakonec se nám povede jedno celkem slušný i s přístupem k vodě.
Večerní koupačka, napapat a už musím jít spát, protože zatímco tu píšu tyhle slova, tak mi komáři stihli sežrat aspoň tři prsty na rukách.
Dejv se jenom tiše směje, protože má spacák s moskytiérou.
Inu, bude to zajímavá noc.
Dnešní skóre nás těší. Ujeli jsme 149 km a o pár desítek km snížili manko. Jsme borci a víme to 😇
