Jestli tu existuje někdo, jako věrnej čtenář, mohl si všimnout, že jsem na psaní více méně dlabal. Spíš více než méně. Pořád jsem to odkládal a odkládal až se nakonec stalo, že tenhle příspěvek píšu z pohodlí a tepla domova. Toho tepla by nemuselo být zas tak moc, ale tak už to u nás na slunné Moravě holt chodí. Aspoň si můžu pustit ten úža větráček s modrým světýlkem.
Poslední dva a půl měsíce jsem, když opomenu ty čtyři dny na vodě, strávil chozením po horách. Ne že by mě to přestalo bavit, ale mám rád změny a protože jsme si s jistou Andulkou v dubnu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi (hroznej název) u piva řekli, že by nebylo špatný dát si další pivo v Rumunsku, páč jsme oba věděli, že tam tak nějak ve stejnou dobu budem, rozhodl jsem se to vzít přímo na jih k Dunaji. Pozdějc se plán ještě vylepšil, a sice tak, že jsem dostal za úkol sehnat nějaký přibližovadlo a připojit se k ní na cestě k Černýmu moři. Vrátit se po letech k cestování na kole mi přišlo jako fajn změna. A jet s někým dalším jako ještě lepší změna a tak jsem do toho šel...
„Tak se měj!”
„Šťastnou cestu!”
Davida nechávám na nádraží a vyrážím do ulic sehnat to kolo. Radu, chlápek, kterej nám včera koupil pivo, mi poradil jistou stránku, kde lidi prodávají použitý věci. Našel jsem na nádražní wi-fi chlápka v Craiově, což je město po cestě, kterej prodává pěkný kolo za fajn cenu. Jenže po telefonu to nepude. Neumí anglicky.
Jdu do obchodu s kolama. Je na druhé straně města.
„Nejlevnější kolo je tohle dámské městské. 1000 lei.”
„Hmm, to ne. Můžete zavolat tomuhle pánovi a zeptat se ho na kolo, který prodává? Já neumím rumunsky.”
„Nebere to. Nechte tu číslo a my se ozvem až se mu dovoláme.”
A tak jdu zpátky na nádr. Aspoň je tam lavička a chládek. Volají mi.
„Dneska má tři zájemce. Zřejmě to někdo koupí.”
Hledám dál. Hypnotizuju ukazatele baterky, aby vydržela co nejdýl. Připojení je pomalý a každou chvíli padá, ale je zadarmo.
Po dvou hodinách jsem našel ideální kousek a přímo tady v Brašově. Volám.
„Mluvíte anglicky?”
„Nu.”
„Aha. Bicykl, Giant Terrago, Brašov.”
„Da da! Pošlu číslo na Andreje!”
Volám Andrejovi. Mluví anglicky.
„Jasně! Vem taxík a přijeď! Mám ho tady.”
Kolo jsem vyzkoušel, probrali jsme naše cestování, páč Andrej hodně jezdí a zašli k bankomatu.
„Kde mám kartu? Kde mám, do prdele, kartu?!”
„Ztratils kartu?”
„Fix! Dneska jsem s ní platil v obchodě. Kde sakra je?!”
Hrabu se ve všech kapsách, pak v batohu, pak v kapsách jiných kraťas a při tom myslím na to, že jsem v loji. V kapse mám třicet lei, jinak nic. Pak jsem si vzpomněl. Bunda! Měl jsem na sobě bundu! No jasně že karta byla v náprsní kapse!
Odlehčil jsem teda účet o další prachy a spokojeně na tom kole odjel na nádraží. Šlape jako hodinky a má i nosič.
„Chci bilet Bukurešť, Craiova, Calafat.”
„Nu.”
„Bukurešť.”
„Da.”
„Bicykl?”
„Nu.”
Neberou kola?! Oni do vlaku neberou kola? Mně jebne!
Rakouskej pár cyklistů.
„Kola berou jenom regionální vlaky. Napiš si na papírek číslo vlaku, počet osob, kolo a dej jim to.”
„Nu. Jděte ke kase naproti.”
Stojím v té frontě už potřetí. Paní se na lístek dlouho dívá, pak do počítače naťuká písmenka a prásk, je to tam! Ale vlak jede až ve čtyři ráno. Za osm hodin. Skvělý.
Do půlnoci čekám venku. Na to mám ještě odvahu. Zbytek času trávím ve vestibulu. Policajti mě po dvaceti minutách spánku vzbudili, že prej tady se spat nesmí. Nechtěl jsem, ale prostě se nedalo neusnout.
Noc je klidná. Jenom jedna rvačka mezi pochybnými existencemi (to zmákli ti samí policajti) a jeden bezdomovec, kterýho ochranka vyváděla celkem čtyřikrát. Naposled securiťákovi došla trpělivost a kolem bezdomovce lítaly blesky z paralyzéru.
Ve vlaku nikdo není. Snažím se usnout, ale nejde to. Prohlížím si novej přírůstek do mé výbavy. Kolo je mi trochu malý a na zadním kole je osmica, ale pohon je komplet vyměněnej, brzdy odvzdušněný a špalíky skoro nový. Sedlo příšerný.
Nejezdi na jih od Karpat, říkali mi. Nejezdi tam. Těsně před Bukureští vidím na vagonech vyskládaný T-72jky. Je jich fakt hafo.
Na nádraží se mě chytil chlápek a zařídil pro mě jízdenku až do Calafatu, mý cílový stanice. Taky mi pohlídal kolo když jsem šel na záchod, dal si se mnou pivo, povyprávěl o místních poměrech a pomohl mi s kolem do vlaku. Už jsem o něm začal mít dobrý mínění, ale natáhl mě o 50 lei. Na druhou stranu byla jeho pomoc neocenitelná. Nevyspalýmu mi to těžce nemyslí a ani nálada nebyla nejlepší. Takže dohadovat se s paní u okýnka o tom, že to kolo do vlaku prostě nacpu ať se jí to líbí nebo ne, jsem nechal na jiných.
Vlak jede jenom do Craiovy a tam čekám čtyři hodiny. Dost času na sehnání gumicuků a vymyšlení naložení krosny na nosič. Pomáhá mi v tom jeden bezdomovec. Za odměnu dostal dvě lei.
Dál jede jakejs takejs vláček, co nepřesahuje 40 km/h.
Vevnitř je tak milion stupňů a protože sedím kvůli kolu hned za mašinou, jsem celou cestu tráven spálenou naftou. SMSka.
„Pořvávají tady na mě cigáni. Kde seš?”
Andulka má o zábavu zřejmě postaráno. Cesta vůbec neubíhá. Vlak staví v každý prdeli. Postupem času se ukazuje pohled na první osady obklopený bordelem. Je to tady úplně jiný než na severu. Začínám z toho mít nedobrej pocit.
Je to k nevíře, ale vlak dojel přesně. Průvodčí, chlap jak hora, mi pomáhá s kolem ven. Mám dost. Šestnáct hodin ve vlaku a dvacet minut spánku za dva dny dá pořádně zabrat.
Chvilku mi trvá než se z toho trošku vzpamatuju, načež si všímám jisté postavy, která evidentně není zdejší. No jo, je to ona. Od července na svojí koloběžce brázdí cesty Dunajské cyklostezky a tady, v Calafatu, na okraji Rumunska, jsme se potkali. A jdem na to pivo. Musím uznat, že se mnou docela zamávalo. Holt únava.
„Ráno musíme vyjet brzo. Bývá totiž velký horko...”
To se nám samozřejmě nepovedlo. Ještě že se můžu vymlouvat na předchozí den a nedostatek spánku. Protože je to už nějakej pátek, kdy jsem seděl na kole, dává o sobě zadek vědět hned za Calafatem. A abych ukázal, že jsem fakt tvrďák, vyškemral jsem si volnější den, aby to nebyl takovej šok. Ostatně je třeba si na sebe zvyknout. A není lepšího způsobu, jak si co nejrychleji začít lézt na nervy, než zevlit na kraji silnice pod stromem, kterej vrhá aspoň trochu stínu.
Všímám si, že koloběžka přitahuje dost pozornosti. Hlavně chlapi jsou celí nakřivo, když vidí holku v sukýnce, jak s úsměvem a notnou dávkou elegance projíždí vesnicí. Oni totiž Rumuni moc rádi vysedávají na zápraží, pozorují dění na návsi a kecají při tom se sousedama. Můžeme se proto umávat. To jak vehementně zdravíme, abychom mezi místní co nejlíp zapadli. S naším outfitem to nebude problém.
Že prej mám vybrat místo pro stan, když jsem teď ten zkušenej táborník. Že prej to je jeden z mých úkolů na téhle cestě. Plac je, krom všudypřítomnýho bordelu, téměř dokonalej. Teda až do doby, kdy kolem postupně prošla půlka vesnice, včetně nehezky vyhlížejícího pána, mafiánů v dodávce a bači se svým stádem. O psech nemluvě. Jinými slovy skvělej první dojem, co se mých schopností týče.
Ráno jsem nařčen, že jsem si prej dovolil v tom stanu usnout, když všude kolem byly takový divný zvuky. Tak teda slibuju, že se příště budem bát spolu.
Další den dostávám šanci to napravit. Píchlý kolo jsem lepil už stokrát. Jenže tohle ne a ne držet. Sundám, zalepím, nafoukám, ujde. A to tak, že hned. Po sedmým pokusu už začínám mít nervy. V hospodě se snažím něco vyhandlovat. Ideálně novou duši. Je to fajn, když člověk zná celých pět rumunských slovíček. Jeden z násosků sedl na kolo a s mou duší kamsi odjel. Vzal si pět peněz a kdesi to nechal spravit. Stejně nedrží. Jdu handlovat znova. Daří se mi přesvědčit jinýho násosku, aby mi prodal duši ze svýho kola.
Kvůli tomuhle a naší lenosti jsme zase nic neujeli. Další den praskla i ta vyhandlovaná. Na pláži u řeky, kde jsme dali koupačku a oběd. Zase kšeftuju. Dvě holčiny v plavkách dost odvážnýho střihu mě po obvolání obchodů v okolí vzaly autem do města, kde jsem mohl nakoupit všechno potřebný.
Protože je slunko sviňa a pálí jako čert, přibyl mi do seznamu povinností ještě mazač a masér. Jakoby nestačilo, že musím štěkat na psy. Tady by se mohlo použít rčení, že kdo maže, ten jede. My sice mažem za čtyři, ale ani trochu nejedem. To mazání nás totiž tuze baví a když je venku takový teplo, že dokonce i Rumuni nemají trička (oni v létě občas nosí péřovky, toho jsem si všiml na severu), nechce se ani tomu nejzarytějšímu sportovci nějak přemáhat.
Takovej začarovanej kruh. Ráno je potřeba snídaně, páč jinak by ta holka byla protivná. To nechceš. Hned na to je potřeba druhá snídaně, to aby mohla jet. To chceš. Potom je potřeba se namazat opalovacím krémem a namasírovat zmožené údy. To chvilku trvá, z čehož nám logicky musí vyhládnout, takže se jede k nejbližšímu obchodu. To v Rumunsku znamená půl kilometru.
Na tomhle jsem bitej, páč jsem se prej mohl cestou dívat na krásný stehna a velký prsa, ale když furt takhle žerem, mám smůlu, páč nohy tak nějak kynou a zbytek se přesouvá kamkoliv jinam, jenom ne tam, kde by měl být. Náš jídelníček je pestrej stejně tak jako nabídka těch vesnických krámků. Croissant a pivo. Pak croissant a pivo. Croissant a pivo občas dáváme taky. Jindy ale děláme změnu a tlačíme croissant a colu nebo ovocný pivo.
No a pak jsou tady odpočívací pauzy. Po nich logicky člověku taky vyhládne a tak je potřeba další přesun do krámu. My tady vlastně nonstop bojujeme o přežití. Sice to není úplně podle mých představ, páč po nás nejde čínská mafie a nerozprodává nás na orgány, jak mi tvrdil ten Slovák s medovinou. Já tak sice nemůžu plnit úlohu ochránce, ale třeba takový vyhladovění je děsně vážná věc a je dobrý se preventivně prasit tady těma dobrotama. Myslím, že croissant si pár neděl nedám. U piva ale zatnu zuby a pár kousků ještě snesu.
V noci nás přišli zkontrolovat pohraničníci. Přivítal jsem je s čelovkou na hlavě a kartáčkem v puse.
„Dokument!”
Stanovat u řeky hraničící se Schengenským prostorem tady asi není obvyklý. Beztak nás nabonzovali ti Bukurešťáci, kteří se tvářili jako strašně fajn a starostliví lidi.
Jsem docela překvapenej z řidičů. Dělají kolem nás velký oblouky. Na druhou stranu mi přijde, že ve vesnici zásadně nejdou pod 80 km/h. Na silnici potkáš mraky koňských a oslích povozů. Některý ještě s železnými koly a, co je divný, povozy mají svoje SPZky. Takže kůň musí logicky chodit na technickou. Tyhle zvířata tady obecně dostávají pořádný čoro moro. Kdybych byl koněm, nechtěl bych žít v Rumunsku.
Je 42 stupňů. Vzpomínám na chladný vrcholky Fagaraše. Povedlo se nám sehnat super místo u vody. Bača povídal „no problem”. Bačův pes si to ale nemyslel.
Je pravda, že až na krvelačný komáry to bylo v cajku. Odpolední liják spláchl polňačku a tak máme místo našich přibližovadel dvě guče blata. My totiž zásadně vyrážíme kolem té druhé až čtvrté. To protože budík nám zvoní až ve směšných pět ráno a pak, viz. začarovanej kruh, to nemá dopadnout takhle. Podotýkám, že to blato je rumunský. Kaluže jsou, krom bordela všemožných typů, plný ještě ovčích, kravských, koňských a psích kentusů. Taková rozmanitá kašička.
Andulka se v tom přímo vyžívá. Kolobka je totiž fakt praktickej stroj na tlačení takovýmahle sračkama a tak se tím bavíme celý dvě a půl hodiny. Po kilometru a půl mi bylo řečeno, že už se nikam daleko nejede, protože je pozdě a není síla. A to je do mě furt rýpáno, že to jenom kvůli mojí maličkosti se tak couráme. Že prej v Srbsku to odsýpalo po sedmdesáti kilometrech. Ta ženská mě buď chce zničit a nebo kecá. Tohle prostě není možný.
Postupem času si začínám všímat jistých maličkostí. Přirovnal bych to k pomyslné oprátce, která se pomaloučku utahuje. Tak například mi jsou postupně přidávány další a další funkce, jako například tulič, podržtaška nebo návnada pro psy. Zároveň je tady jistej systém odměn typu „Zítra vstaneme dřív, ujedeme víc kilometrů a prasečinky si necháme až na večer v hotelu.” Mám dojem, že snad začínám být vychováván a dotoho i ohrožován tím jejím klackem, co dostala kdesi v Srbsku a furt ho s sebou tahá. Že prej na zlobivý psy.
Ty kopce, co nedávno začly, nám od časovýho skluzu asi moc nepomůžou. V tom jsem se ujistil v den, kdy nám k moři chybělo snad 300 kilometrů (našim tempem možná další měsíc) a přesně tenhle den byl vybranej jako ten Den, kdy si vyvalíme těla na pláž.
Teprve na hlaďounký silnici zjišťuju, jakej byl tenhle bajk skvělej kauf. Zadní kolo má osmicu a vajíčko dohromady. Šroub na jedné brzdě se pořád povoluje. Utahuju ho až když to přestane brzdit. To protože druhá brzda skoro nebrzdí. Většinovej podíl v rumunských kalužích tvoří olej, kterej hezky maže ráfky. Trochu jsem si ho tam nandal i sám, páč jsem šikula a při mazání řetězu jsem to vzal z gruntu a pokecal taky ráfek. Andulčina kolobka už má taky dost. Zadní náboj protestuje a viklá se, přední kolo se zase nechce točit, nosič se utrhl.
Když mi k úkolům přibyl i pan opravář a já tak musel logicky lepit nosič páskama, přišel jistej pan děda Rumun a pořád nám něco povídal.
Chvilku dělám, že mě to děsně zajímá. Myslím, že i kdyby mluvil česky, rozuměl bych prd. To kvůli tomu, jak se z horka vlní vzduch. Pak mu už asi po sté svým vytříbeným slovníkem, obohaceným za dobu pobytu o dalších pět slov, řeknu, že neumím rumunsky. Chlapík se ale dál vehementně snaží a dokonce mě láká na záchod. Proč mě, sakra? Nakonec se ukázalo, že ten pán si prostě chtěl jenom šáhnout na prsa (kupodivu ne na moje) a dostat pusu na rozloučenou.
„Dneska budeme spát v klášteře. Četla jsem, že tam ubytovávají.”
Pánové se na naši otázku, zda tu můžeme přespat, tak nějak zarazí a jdou kohosi hledat. Za chvilku přichází duchovní.
„Vítejte. Je mi líto, máme plno. Ale můžete zůstat ve stanu na zahradě a použít naši koupelnu.”
Andulku jsem, jako správnej chlap, nechal stavět stan a šel s mnichem zkouknout místo, kde se dá osprchovat. Cestou ke koupelně mi týpek vysvětluje co jsou vůbec zač a ptá se na náboženský poměry u nás. Ani nevím, jestli jsem mu to vysvětlil správně. Každopádně už potom nebyl tak sdílnej a varoval mě, tak jako všichni ostatní Rumuni, před zlodějíčkama.
V noci zas nic, páč klášter plnej ortodoxních křesťanů a ta stovka lidí na pokojících by nás asi hnali klackem. Možná dokonce právě tím, kterej nás má cestou chránit. Aspoň ráno fakt vstanem brzo a konečně něco ujedem.
Brzo jsme vstali, ale hned u kláštera stojí prodavačka ovoce. O sto metrů dál stojí další. Tohle ale není fér. Je přece úplně jasný, že do toho zase spadnem, páč po meruňkách musíme za chvilku dát záchodovou pauzu, která se zvrhne v pauzu poněkud delší. Takovou kombinovanou. To protože slunko. V poledne zase pařák, takže kysnem na místě.
Sice to teď zcela určitě vypadá, že kecám, ale po pár dnech jsme se dostali až na nějakých 80 km od moře. Jenže Němci neumí dělat mapy a spletli směr kopců. Místo dolů se plazíme nahoru, kdy chtěl Andulku nějakej chlápek strčit do auta. Zrovna když jsem byl mimo dohled a čekal nahoře na kopci. Ještě k tomu s jejím mobilem. Snažil jsem se totiž dovolat do toho čupr levnýho penzionu, kterej jsem na dnešek zamluvil. My jsme totiž tvrďáci a řekli jsme si, že to dneska dáme až k moři.
Ale padá tma a díky mojí blbosti, při které jsem zapomněl čelovku kdesi na stromě, kde kolem ní můžou leda tak lítat nenechaví komáři, berem posledních deset kiláků vlakem. Protože motat se na dvouproudovce a pak nočním městem za tmy, to fakt nechceš.
Jízdenky prej až ve vlaku. Průvodčí jenom přišel, zděsil se kol a když se dozvěděl, že bude muset vytahovat tužku a vypisovat lístky, jenom mávl rukou a řekl si o osm peněz. V Constantě je skoro tma. Coby přeborník na dělání věcí zajímavějšími, píchám pro změnu zadní kolo. Kilometr před cílem. Hned se nás chytá chlápek. Tatar. Moc ho zajímá naše cesta a strašně moc nám chce ukázat svoje elektrokolo. Je dost aktivní a vede nás na adresu penzionu, do kterýho jsem se nemohl dovolat. Přiznám se, že mě trošičku začíná rozčilovat. Dnešek nebyl zrovna košér a ten chlápek se nedá odbýt. Kolo tlačím. Jdem takovou hezkou uličkou. Na sloupech miliarda drátů, temný zákoutíčka a skupinky lidí postávající ve stínu.
Jenže ouha! Na tom baráku stojí „Na prodej”. Vybírání míst na spaní mi fakt nejde. Chvilku to tam řešíme. Týpek volá kámošovi, pak kámošovi kámoše a pak známýmu od kámoše jeho kámoše. Nikdo nás nechce. Ani ve stanu. Načež leze ven další Tatar. Teda ne, boss Tatar. Aspoň využívám situace a měním tu duši, protože Petra, Andulčina kamarádka a naše spojka s civilizací v podobě internetu, nám našla lepší bejvák kilák a půl odsud. Je jedenáct v noci, tak bychom měli pohnout zadkem. Začínám nervovat. Je horko, potím se jak vrata od chlíva a ti dva mě pořád otravujou otázkama. Myslí to dobře, ale nevybrali si dobrou dobu.
Nakonec jsme se jich zbavili. Barák na adrese toho ubytka vypadá jako normální barák. Že jsem dlouhej jak týden před výplatou, vidím přes bránu chlápka na dvorku. Je to pan majitel a s radostí nás ubytuje. Ale jenom do pozítří, ne na tři dny.
Ještě jdem do města sehnat kus žvance a padáme úplně mrtví a s vidinou brzkýho vstávání, páč si chcem užít nějakej čas na pláži, když už jsme u toho moře. A tak se stalo, že jsme se k vodě vydali už ve čtyři odpoledne.
„Dneska se budem slunit a zítra seženem ty mořský kajaky. To jsem ještě nezkoušela.”
Další den jsme se vydali o dost dřív. V půl čtvrté. To protože jsme se nemuseli balit. Paní k nám totiž přiběhla celá šťastná, že prej zákazníkovi kdosi umřel a tak zrušil rezervaci.
Na kajaky jsme si vzpomněli až večer, když se na nich proháněli nějací cápci u vlnolamu. Takže nic.
Třešničku na dortu máme v podobě rumunských drah. Že jsem těma jejich vlakama už párkrát jel, vím do čeho jdem.
„Chci lístek na dvě kola.”
„Kola si kupte až ve vlaku.”
„Chci lístek na dvě kola.”
„Ne. Problém. Kupte si lístek na pokladně.”
Snaha byla. Kola s náma pojedou lístek nelístek. Průvodčí ani moc nepindá. V Bukurešti už je to horší. Jízdenka do Budapešti stála těžký prachy. Pojedeme tam osmnáct hodin.
„Do tohoto vlaku s kolem nesmíte. Kupte si lístek na pokladně.”
„U pokladny mě poslali za váma.”
„Zeptejte se u předního vagonu.”
„Ne, tu nemůžete mít kola. Zeptejte se u zadního vagonu.”
„Říkal jsem vám, že to není možný. Jděte se zeptat tam za tím pánem.”
Vlak už měl dávno jet a my ještě pořád běháme po peróně a děláme smutný oči na průvodčí. Teda já ne, páč začínám být zase nasranej. Nakonec se zadařilo.
„Tady kola mít nemůžete. Dejte 45 lei za kolo a my to vyřešíme.”
Opouštíme Rumunsko a jedeme domů. Je to zajímavá země plná extrémů. Na jedné straně supermoderní hřiště zaplacený z evropských fondů a vedle chlápek s oslíkem a vozíkem s hromadou PETek, který plní vodou z hydrantu, protože doma nemá vodovod. Animovaný semafory s časovačem a vedle nich chatrče, který musí zákonitě spadnout, když foukne větřík. Uklízí se tak, že se bordel hodí na zem. Však on to spláchne déšť, odvane vítr a nebo sežerou kozy. Večer se z dálky ozývá oslí hekání a psí matky samoživitelky chodí kolem silnice pro jídlo. Všude slunečnice. Rumuni jsou posedlí loupáním a jedením slunečnice. Vesnice plný romských dětí, mávajících babiček, pasoucích se krav a koní. Je to zkrátka země, která má svoje kouzlo a lhal bych, kdybych řekl, že se mi po ní nebude stýskat.
Na maďarských hranicích.
„Kolo se v tomhle vlaku nevozí. To je problém. Dejte deset eur za kus a nebude problém.”
V Budapešti platíme další těžký prachy za ECčko a dalších deset eur za každý kolo. Tentokrát už oficiálně.
V Břeclavi se loučíme. Divnej pocit. Vždyť ta holka je vlastně moc fajn a ty dva týdny s ní byly pěknou tečkou za výpravou skrz karpatský pohoří plný vší té divé zvěře, říček, lesů a krásných výhledů. Na jednu stranu se chci otočit a co nejrychleji odejít, protože loučení je jedna z věcí, který nerad protahuju. Na druhou stranu se do toho vlaku chci vrátit a jet dál.
Na světě prej existují dva typy nomádů. Jeden je doma všude, druhej nikde. Čím dál častěji mám pocit, že jsem spíš tím druhým. Chce se mi vlastně jet do rodné vísky? Jasně že chce. Jistá osoba mi totiž kdysi řekla, že domov má člověk tam, kde ho mají rádi...
Díky
 |
| Na návštěvě u hodných lidí |
 |
| Poklidný místo na spaní |
 |
| Policejní stanice |
 |
| Bez komentáře |
 |
| Další fotka s chlastem - to samo |
 |
| Matka samoživitelka |
 |
| Rozbouranej kostel - některý obrázky byly fakt jedlý |
 |
| Stefan a Lilly z Německa |
 |
| Zima nám věru nebyla |
 |
| Před bouřkou |
 |
| Po bouřce |
 |
| Pěknej západ slunce před hnusným městem |
 |
| To když si krátím chvíli čekáním na kopci |
 |
| Nejezdi do Rumunska, sežerou tě tam psi! |
 |
| Sežerou! |
 |
| V Budapešti na nádraží |
