Verso I'Italia - pár čísel

 Výprava do slunné Itálie (a překvapivě i nazpátek) skončila. Vůbec poprvé mám k dispozici víc dat, než jenom počet kilometrů. Výdobytky moderní doby se ke mně sice dostávají později, ale nakonec mě stejně neminou. Ttakže jsem mohl vesele zaznamenávat jak vzdálenosti, tak i některé zdravotní metriky.

Fitness náramek 

Používám Fitbit Charge 6. V rámci stability procesu nahrávání jsem zaznamenával bez polohy, protože se mi párkrát stalo, že přestala fungovat kokunikace mezi mobilem a náramkem. Náramek pak neměl data o poloze a celou aktivitu mi zaznamenal bez ujeté vzdálenosti. Polohu jsem proto zaznamenával zvlášť přes aplikaci Strava. Tenhle způsob se hned první den ukázal jako ne úplně šťastný, protože mobil úplně nezvládal chod několika aplikací naráz - Mapy, Strava, občas něco vyfotit, platby kartou a přepis textu pro Blogger.

Hned po prvních dvaceti kilometrech aplikace spadla (mám podezření, že ji shodil právě Blogger, když jsem mluvil první příspěvek) a zbytek 130 km trasy prostě nezaznamenala.

Proto jsem druhý den přešel na klasický způsob, který používám běžně. Záznam s polohou, přičemž polohu obstarával mobil, aby se šetřila baterka v náramku, která by jinak nevydržela ani jednu jízdu. Takto stačilo náramek nabít dvakrát za celou dovolenou.

Tím jsem sice docílil záznamu všech hodnot, ale z neznámého důvodu se mi to nechtělo samo importovat do Stravy, která data dál zpracovává do statistik a přidává do nich další informace, jako třeba výškové metry, čistý čas atd.

Google totiž nedávno udělal migraci a celý Fitbit teď funguje v aplikaci Health. Samozřejmě všechno vypadá jinak, což mě vždycky velice "potěší", ale taky se na internetu objevily stížnosti, že se zadrhává automatický import dat do jiných aplikací.

Nejprve jsem jízdy začal rozdělovat na menší úseky, což sice fungovalo, ale bylo to nepraktické. Proto jsem po pár dnech přišel na způsob, jak data ručně exportovat z Health jako .tcx soubor a ten pak nahrál ručně do Stravy. Celý proces nebyl úplně jednoduchý, protože Android v aplikaci nenabízí jednoduchou možnost Uložit jako, ale umí jen sdílet do dalších aplikací. Proto jsem si soubor vždycky nahrál jako přílohu do mailu, ten uložil, přílohu z něj stáhl a pak to šlo konečně nahrát.

Fungovalo to do doby, než začaly být soubory moc objemné (dlouhé trasy). To už jsem začal být mírně zoufalý. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem soubor poslal do Chat GPT a nechal ho poslat mi na něj link pro stažení. Vždycky se mi při tom vysmál, že posílám soubor z bodu A do bodu A, ale v terénu mě nic lepšího nenapadlo.

Možná automatický import funguje jinak, když je člověk na datech, nebo je to jenom věc nastavení a nebo jsem prostě jenom guma, ale nakonec se to povedlo a já si teď můžu libovat v číslech.

Ujetá vzdálenost 

Celkově jsme urazili 1660 kilometrů za 14 dní, což je průměrně 118 km denně. Nejdelší etapa měřila 173 km a jeli jsme ji poslední den. Nejkratší měřila 45 km a byl to 4. den, kdy jsme si dali trochu pauzu, aby Dejv mohl regenerovat a abych si mohl zaplavat. Celkem srandovní na tom je, že na oněch 45 km jsme nastoupali 734 m, což se řadí mezi ty dny s větším převýšením. Navíc po lesní cestě. Takže zase takový volno to nebylo.

Výškové metry

Celkem jsme nastoupali 10 939 m, což je průměrně 781 m denně. Největší stoupání bylo 1 494 m (156 km) a nejmenší 56 m v den našeho příjezdu na pláž. Nejnáročnější pro nás bylo rakouské Štýrsko, které je svým charakterem podobné naší Vysočině. Jenom jsou kopce větší. Pro nás jednoznačně nejtěžší druh kopců.

Čas strávený v sedlech

Celkem jsme na kolech naseděli 96 hodin a 15 minut. Je to čistý čas strávený aktivitou, očištěný od přestávek. Průměrně jsme v sedle strávili 6 hodin a 52 minut denně. Nejdelší čas byl 10:20 h (156 km), nejkratší 3:27 h (73 km)

Kalorie spálené jízdou 

Za mě nejzajímavější číslo, byť se jedná jen o odhad na základě tepovky, hmotnosti, druhu pohybu a převýšení. Hodnoty, které mi vypočítal Health jsem ponížil o 30%, což je udávaná maximální chyba tohoto výpočtu. Získal jsem tím minimální množství spálených kcal. Reálné číslo může být o něco větší, ale pro kontext tohle bohatě stačí.

Celkově jsem jízdou spálil 54 600 kcal. Průměrně 3 900 kcal každý den.

Pro představu uvádím ekvivalent celkového množství spálené energie v jídlech.

Burger s hranolkami - 46 porcí 

Kebab - 61 porcí 

Čokoláda - 9,9 kg

Zmrzlina - 27 kg

Banán - 520 ks

Vejce - 720 ks

Chléb - 546 krajíců 

Vařené brambory - 70 kg

Spánek 

Spánku se mi obecně moc nedostávalo a prvních pár nocí bylo vyloženě mizerných. Mohlo za to vícero faktorů. Největší z nich bylo spaní venku ve spacáku, kdy obecně spím míň a víc se převaluji. Nemalou míru mělo taky Dejvovo neuvěřitelný chrápání a taky prostředí. Jednou mě budily vlaky, jindy zase ohňostroje.

Celkově jsem naspal 90 hodin a 54 minut, což je v průměru 6 hodin a 29 minut denně.

Nejkratší spánek trval 4 hodiny a 59 minut a nejdelší pak 8 hodin a 46 minut.

Jel jsem tedy se značným deficitem a dřív nebo později by se to negativně projevilo na celkové kondici.

Klidový tep

Bylo zajímavé sledovat, jak se mi (ne)mění tepovka v závislosti na předchozím výkonu a regeneraci. Čím menší číslo, tím lepší.

I přes ne úplně učebnicový spánek se výrazně neměnila. Nejvíc mi tepovku zabil alkohol, kdy jsem měl ráno po čtyřech pivech 60 bpm. Nejlepší hodnota byla 55 bpm a v průměru moje srdíčko v klidu bimbalo 57krát za minutu.

Poslední tři dny pak stabilně 60 bpm, protože se začala projevovat naakumulovaná zátěž.

HRV - variabilita srdečního tepu

Čím větší číslo, tím líp. Udává časový rozdíl mezi jednotlivými tepy a ukazuje na stav nervového systému.

Průměrně jsem měl 56 ms, přičemž můj běžný rozsah je 50-70 ms.

Nejnižší bylo po těch čtyřech pivech. A sice 22 ms.

Nejvyšší pak 116 v den, kdy jsme jeli nejhezčí pasáž Alpe Adria. Mimochodem, 116 je můj historický rekord a pokud se nejednalo o chybu měření, udělalo mi to, vedle alpských panoramat, velkou radost. Druhá nejvyšší hodnota byla 85 ms hned první den.

VO2MAX 

Celkem zajímavý ukazatel fyzického stáří organismu. Tedy, jeden z mnoha. Udává množství kyslíku, které je tělo schopno přijmout, přenést a využít při fyzické zátěži. Čím víc, tím líp.

Výpočet je složitý a záleží na mnoha faktorech - věk, pohlaví, hmotnost, tep, dech, ekonomika pohybu atd atd. 

V mém případě je to jen odhad na základě měření tepu a tempa při běhu plus pár čísel typu hmotnost, věk atd.. Ale pro sledování trendů stačí.

Od letošního května, kdy jsem svoje VO2MAX začal sledovat, jsem se zlepšil z 39 na 40,3 ml/kg/mim - to je o 1,3 ml za 3 měsíce.

Během posledních dvou týdnů jsem se dostal na 42,5 ml/kg/min - o 2,2 ml za dva týdny.

To mě těší velice. Byť se jedná o odhad, který má vždycky větší chybu, než měření, trend je jasný.

Rychlost

Naše průměrná rychlost nebyla nijak závratná, celou výpravu jsme v průměru odšlapali rychlostí 17,6 km/h.

Moje maximální rychlost pak byla 65 km/h. Dejv ze své žiletky určitě vymáčkl ještě víc.

Většinou jsme jeli ve vytrvalostním tempu kolem 24 km/h, občas jsme si užívali rychlejší pasáže kolem 30 km/h. Hlavně podél řek se dalo jet svižněji. Byly momenty, kdy jsme drželi i vyšší tempo kolem 35 km/h - ale řádově to byly jen desítky minut až hodia. Výjimka byl poslední den, kdy jsme jeli přes 30 km/h posledních několik hodin.

Stravování 

Letošní rok je pro mě trošku revoluční z hlediska přístupu ke sportu, výživě a regeneraci.

Něco jsem si o tom pozjišťoval, vyzkoušel, zkonzultoval a teď trénuji víc funkčně.

Proto jsem se na cestu zásobil nějakými věcičkami.

Abych to celé vůbec mohl dlouhodobě zvládat a průběžně doplňovat energii ve formě sacharidů, vezl jsem s sebou 650 g maltodextrinu. Je to druh cukru, chemicky je to glukóza v dlouhých řetězcích a jeho výhoda je, že nezatěžuje žaludek tolik co obyčejný cukr a není sladký. To dost pomáhá, protože po pár dnech by člověk sladké nemohl už ani cítit.

Každý den jsem rozpouštěl 50 g maltodextrinu ve 2 l vody v hydrovaku. Co do množství je to málo, protože při takovémto druhu cyklistiky by člověk měl přijmout asi 40 g sacharidů každou hodinu. Proto jsem to kombinoval s různými sladkostmi - od sladkých limonád, přes gumové medvídky, pendreky, kyselé jazyky až k mléčné čokoládě. Čokoláda není zrovna vhodná kvůli velkému množství tuků, ale je to moje droga, takže jsem cestou mohl legálně hřešit.

K snídani jsem první týden jedl domácí směs ovesných vloček, proteinového prášku, chia semínek, dýňových semínek, sezamu a čokolády. Připravoval jsem je formou overnight oats - večer jsem směs zalil studenou vodou, dal do sáčku, abty mi tam nevlezli mravenci a ráno snědl. Tím jsem na start získal 800-1000 kcal.

Během dne jsme se stravovali především u obchodů a brali jsme kaloricky bohatá jídla. V tomhle je civilizace velice štědrá. Člověk má velký výběr. Většinou to byly různé pizza a kebab taštičky, pečivo, sýr, občas párky (není to ideál), cola, sladké limonády, v nouzových případech se dá využít energetický nápoj.

Taky jsme si často zašli na teplé jídlo do restaurace.

Večeři jsem pak stavěl hlavně na bílkovinách kvůli regeneraci. A něco málo tuků.

První týden jsem večeřel smaženou sušenou čočku se sušeným masem, směsí ořechů a olivovým olejem a špetkou mého s láskou vypěstovaného chilli. Energeticky bohatá strava. Možná trochu těžší na trávení, ale skvěle zasytí a vymaže sladkou pachuť z celého dne.

Druhý týden jsem pak stavěl víc na cukrech a živočišných bílkovinách. K snídani většinou müsli, během dne pečivo, teplé jídlo a sladkosti a k večeři tuňák z konzervy.

S výpravou se neodmyslitelně pojí dlouhodobé nadměrné pocení a potem člověk krom vody ztrácí také minerály. Hlavně sodík a v menší míře hořčík. Jejich nedoststek pak vede k různým metabolickým komplikacím a nebo třeba ke svalovým křečím.

Proto jsem s sebou vezl 650 g domácího sušeného hovězího masa. Používám ho už roky. Je to vítaná změna po všech sladkostech, dobře se skladuje a je to zdroj bílkovin pro regeneraci a taky minerálů. Dá se to suplovat přidáním soli do pití a večer spolknout tabletku magnesia. Ale to nechutná tak dobře a nezasytí to.

Elektronika

Krom smartphonu jsem s sebou vezl ještě nabíječku, kabely na nabíjení a 20 Ah powerbanku. Taky světla a zmíněný náramek. 

Nabíjel jsem povětšinou v kempech a nebo v restauracích během jídla.

Na jedno nabití powerbanky jsem vydržel 4 dny. Nejvíc energie spotřebovaly mapy, sdílení polohy a psaní. 

Cena

Celkové výdaje na moji maličkost byly 14 500 Kč. Největší položkou bylo jídlo. Hlavně džusy a čokoláda. Pak taky pár teplých obědů a jedna absurdně velká útrata na pláži v Itálii za pár piv a dvě pizzy.

Průměrně jsem tedy utratil něco málo přes 1000 Kč denně. 

Závěrem 

Na závěr chci říct, že to byla hezká cesta, zajímavý experiment na vlastním těle, zatěžkávací zkouška našich kol (všechna čest) a hlavně parádní dovolená, ze které jsem se vrátil o dvě kila lehčí.

Teď si jdu sednout na vlastnoručně vyrobenou lavičku, na našem vlastnoručně vytesaným stole nakrájím naše vlastnoručně vypěstovaný super eko bio jablka a budu u toho pít vlastnoručně vyrobenou kvašenou limonádu z rakytníku.

Život je prostě fajn ☺️

Den 14 - když tady zahneme doleva, můžeme si to dát ještě jednou

Je šest ráno a budí mě budík. Ještě bych spal, ale čas hraje proti nám. Pískám na Dejva, kterej leží ne druhý straně kanálu. Jenom se pohne, otevře jedno očičko a zase usne.

Nedá se nic dělat. Začnu balit a vzbudím ho kopancem do řiti, tak jak vždycky.

Není zrovna lehký se převlíkat a balit věci v prostoru, kterej nemá ani metr na výšku. Tahám z podmostu kolo a protože jsem nenapravitelně poznamenanej cestovatelskou náladou, povídám mu:

 "Pojď, nestyď se. Vylez!"

Když vstanu, tak na mě z auta se slovenskou SPZ civí týpek. Asi mě pozoroval celou dobu. Jebat. Je mi to jedno. Mám hlad.

Balím věci, snídám, týpek zatím jde i s dámským doprovodem ke kanálu chytat železný věci na magnet na provázku. Jsou oba takoví... divní. Myslím, že na něčem jedou.

Za chvilku jde kolem pán s pejskem. Nejprve zkoumá moji maličkost a až pak si všimne i druhýho bezďáka pod mostem. Mírně přidá do kroku, aby byl rychleji pryč.

Jdu si kopnout do parťáka.

"Dejve, ty vole, vstávej! Je 7 hodin, mám všechno hotový a čumí tady na nás divnej Slovák!"

"Ehm, bžmmm.... puc."

Magnet fisheři to po chvilce balí, na mou otázku, jestli berou, odpoví, že neberou a nakonec sedají do auta a mizí. 

Je vlhko. Po nočním dešti nám oblečení nechce schnout. Nemá cenu to nějak řešit. Dneska totiž dojedeme až do cíle. Domů.

Míříme na benzínku, kde si dáváme náš již tradiční pit stop. 

Netrvá to dlouho a jsme na předměstí Vídně. Vzpomínáme si na supr průjezd Salzburgem a dokonce bych až řekl, že se na Vídeň těšíme. Že to půjde jako po másle.

Jaký nebetyčný omyl! Na začátku jedeme hezky po Eurovelo 9. Pak, z nějakýho neznámýho důvodu, stezka zmizela (spíš jsem ji ztratil, ale budeme se tvářit, že prostě zmizela), nahradila ji nějaká no name a ta nás dovedla až do velkýho nákupáku a tam skončila.

A tak tu stojíme, vedle nás několikaproudová silnice a my se tu motáme jak vítr v bedně.

Nezbývá, než jet po chodníku vedle té silnice, načež se stezka zase záhadně objeví.

Krom centra, kde jsou stezky hodně dobře udělaný, je Vídeň jeden velkej opruz. Kvadriliarda semaforů, jejichž provedení není jednotný, takže se v tom turistovi blbě orientuje a může tak lehce dojít k mýlce.

Nekonečná série rozjezdů a zastávek, přejezdů zleva doprava, studování mapy, zase semafor... V poledním slunci navíc nejde moc dobře číst displej mobilu, což je samo o sobě takový fajn koření ke směsici výše uvedeného.

Trvá nám celý dopoledne, než konečně necháváme Vídeň za zády a můžeme se po bývalé železnici, teď už cyklostezce (jaká náhoda), vydat na sever.

Naše euforie z opuštění betonové džungle netrvá dlouho, neboť ji vystřídaly kopce. Nejsou to takový obludy, jako byly ve Štýrsku, ale i tak potrápí naše zmožený těla. Dejvovi to navíc komplikuje ne úplně funkční pohon jeho kola.

"Už jenom 100 kilometrů!"

"Taková štreka!"

V Mikulově jsme se měli potkat s Víťou, kolegou z práce. Potáhl by nás na Střele, jak říká své silničce. Ale je moc pozdě a už by nestíhal svůj odpolední program, takže měníme plán. Dobře pro něj. My bychom totiž byli schopní ho lanem zapřáhnout a nechat tahat doslova 😇

Místo u Mikulova se rozhodujeme překročit hranice u Nového Přerova. Je to o chlup kratší a skoro bez kopců. Tohle rozhodnutí nám vlévá novou krev do žil. Těšíme se domů a tak to bereme chvatem.

Jižní vítr nám pomáhá. Ženou se další mraky a my už nechceme opakovat scénář ze včerejška. Makáme. Jedeme 34 km/h. Teď si můžeme dovolit jet nadoraz. Zítra nás už nic nečeká a jak jinak završit výpravu, než sprintem do cílové rovinky?

Letíme doslova jako vítr. U hranic dáváme krátkou pauzu na focení a nabrání dechu. Možná padlo pár sprostých slov adresovaných počasí, tempu a vzdálenosti, ale to taktně zamlčím.

V naší domovině už nepotřebujeme mapu a tak se postup ještě víc zrychluje. U Pasohlávek se naše cesty rozdělují. Rozloučení je krátké. Nikdo z nás neuroní ani slzu, protože se potíme jak vrata od chlíva a na slzy už zkrátka nezbylo.

Nabírám kurz domů a moc se těším. Projíždím známá místa a cesta už je jenom taková rutina.

Kolem sedmé konečně přijíždím do naší vísky, kde před domem čeká má milovaná.

O chvilku později píše i Dejv, že úspěšně dorazil do Brna.

Na hrbu máme 173 km, což je rekord celé cesty k moři a nazpátek.

Zazvonil zvonec a výpravy je konec.

Ještě pár slov na závěr. Jsem nesmírně šťastný za slova podpory od všech lidí, kteří nás během našeho dobrodružství sledovali a patří jim můj dík.

Jsem rád, že mě Dejv vzal s sebou a že mě i přes neustálý popichování a ranní budíčky neposlal k šípku. Za to mu patří můj velký dík.

Obdiv si zaslouží i naše kola. Moje kolo třetí cenové kategorie, značně olítaný už dávno před touhle cestou, zvládlo celou anabázi s jedním prasklým drátem a párem vypadených šroubků z nosiče. Ořech sice cvaká, ale pořád funguje. Smekám pomyslný klobouček a věřím, že si spolu ještě užijeme nějakou tu srandu.

Dejvovo kolo, karbonová silnička z druhý ruky, si sice vedlo o něco málo hůř, avšak když zohledním některý hrůzostrašný cesty, který to kolo během cesty zažilo, tak to není vůbec zlý. Nefunkční řetěz na konci je jenom věc opotřebení. Píchlý kolo je do velké míry věc náhody a že jsme museli seřídit přesmykač a občas něco podotahovat? Otázka pěti minut. Určitě bude chtít vyměnit středový ložiska, ale pořád ještě udělá hodně zábavy.

A na úplný závěr, samozřejmě největší dík patří mé milované ženě, která mě ve svém osmém měsíci těhotenství pustila na takovou bejkárnu. Díky, zlato! 😘

Den 13. - když už našim ořům taky dochází dech

Protože nás v noci nikdo nezastřelil, musíme dneska pokračovat ve strastiplné cestě domů. Při balení věcí nás míjí týpek v Dusteru. Jenom se tak divně dívá a jede dál. Hmm...

Včera jsem musel někde vytrousit další šroubek z nosiče. Mám poslední náhradní. Pak budu muset začít rozebírat Dejvovo kolo, abych do cíle zdárně dojel.

Abychom se patřičně posilnili, navštěvujeme místní Mekáč a dáváme si snídani. BigMac je sice hned po ránu docela hardcore, ale my teď pálíme všechno.

Máme dneska takovej plán. Protože časově na tom nejsme zrovna úplně ideálně (z hlediska zbývajících dnů), potřebujeme dnes dojet za Vídeň. Rozuměj mezi Vídeň a Brno.

Je to 170 km. Nebyl by to zas tak velkej problém, kdyby mezi náma a Vídní nestály dva celkem slušný kopce. To nás zdrží. Každopádně jsme hezky vyspinkaní, dobře napapaní, nádrže na vodu máme plný a tudíž nás nic nezastaví.

S patřičnou dávkou motivace se pouštíme do prvních 50 km stoupání. Zní to hrozivě, ale většina z toho je celkem mírná.

Počasí nám přeje. Už dlouho jsme se takhle negrilovali. Naposledy včera.

Od té naší příhody s bouřkou u jezera, tehdy ještě ve Slovinsku, mi blbne ořech na zadním kole. Proud vody asi vyplavil vazelínu, nebo odplavil špínu, která to tam všechno držela pohromadě, a teď v něm nepříjemně praská. Někdy se dokonce protočí volnoběžka. Doufám, že těch pár km ještě zvládne.

Začíná první krpál. Slunko je dneska fakt dravý. Pečeme se jak vepřový medailonky. 

Dejvův řetěz se už před nějakou dobou odebral do věčných lovišť a tak mu přestaly fungovat nejpoužívanější rychlosti. Řetěz mu na nich střílí. Nic příjemnýho.

Nezbývá mu tedy nic, než kopce dupat na těžší převody, což ho stojí hodně sil a musí kolo často tlačit. To na náladě jednomu zrovna nepřidá.

A tak na něj vždycky čekám na různých checkpointech. 

Musím říct, že vyšlapat tady ty dva chlapáky bylo brutální. Nohy tak nějak jedou to svoje. Hlavní boj probíhá v hlavě. 

Z jedné strany zní "Ještě kousek. To půjde! To zmákneš!"

Z druhé pak slyším pořád jenom "Vzdej to! Vzdej to!"

Je to těžkej boj. Zvlášť potom, když už toho má člověk tolik za sebou. Ne úplně dobře spí, nemá úplně dobrý zázemí a neustále se koupe v potu.

Naštěstí každá bouřka jednou skončí a tak se i my ocitáme na vrcholku, kde se posilníne dobrým jídlem a pitím, abychom to konečně pořádně rozparádili.

Dokonce nám v tom pomůže jihozápadní vítr.

Přesně podle našeho plánu. Doslova letíme dolů a ukrajujeme jeden kilometr za druhým.

Vypadá to slibně. Jenže pak se vítr najednou otočí, koukneme za sebe a tam černý mraky.

Díváme se na radar a jaký to překvápko!

Paní příroda se nám to rozhodla ještě trochu zpestřit a zároveň konečně vyslyšet prosby o déšť. Tudíž nám posílá sérii mraků roztažených po polovině Evropy. Skvělý.

Chvilku nevíme co dál. Jestli hledat místo na spaní a nebo jet dál, jestli nás to mine, nebo co teda?

Hledáme most pod kterým bychom se mohli schovat. Nevědomky přitom projíždíme stavbou. Dělňasi zrovna makají na tom mostě a tak musíme stavbu projet zase zpátky, za což od bagristy schytáme ťukání na čelo.

Déšť nás dohnal u obchodu. Využíváme čas na nákup a svačinu a pak nám holt nezbývá nic jinýho, než zatnout zuby a vyrazit dál.

Je nám jasný, že za Vídeň dneska nedojedeme. Vítr nám sebral rychlost a rozhodování zase čas.

Stmívá se a tak hledáme místo na spaní. V noci má zase pršet a tak nakonec spíme pod čupr mostem. Nic pro klaustrofobiky a arachnofobiky. 

Na hrbu máme něco přes 130 km. Domů je to 170 km. Zítra si přivstanem (budu do něj kopat dokud nevyleze ven) a dorazíme to až do konce, i kdyby měly koblihy padat!

Den 12 - Už nemůžu! Ale můžeš! Nejde to! Sklapni už!

Včerejší nápad zajít si na pivko nese svoje ovoce. Ráno je to fakt kvalitní. Moc jsem toho nenaspal, protože mi dělalo společnost Dejvovo neuvěřitelný chrápání, který ještě znásobil alkohol.

Oční víčka mám jak kdyby byly z žužu, v puse sušák a vůbec skvělej pocit. Po patnáctým budíku už to nevydržím a začnu parťáka budit lehkým kopáním. Raději bych kopal silněji, ale nechci ho ušetřit dnešních kopců. Tak snadno se z toho nevyvlíkne.

Balíme věci a míříme na benzínku. Je mi děsně. Jsem unavenej. Dávám si čokoládový croissant.

Hned za městem nás čeká solidní kopec. Dárek na rozloučenou od Slovinska. Zpočátku tiše trpíme, asi v půlce se to zlomí a dál už to jde o chlup líp.

Nemá to konce. Šlapu už přes půl hodiny a konec v nedohlednu.

Konečně vrchol. Dávám si Fantu a čekám na Dejva. Aspoň mám čas na dopsání článku.

Když pak společně sjíždíme dolů na rakouskou stranu, upadne mi část nosiče. Těma všema hrbolama se mi povolily šroubky a začalo se to samo rozebírat. Vezmu jinej šroubek a za chvilku je opraveno.

Je horko. Sluníčko peče jak divý. Před námi je členitá krajina Štýrska. Není to vůbec jednoduchej terén. Spousta cestiček, odboček, silniček. Hromada kopců, který nemají konce. Je to dost demoralizující a náš postup to dost zpomaluje.

Je to kvalitní zkouška vůle. Naše mluvení se prakticky omezilo jenom na organizační věci. Zkrátka šetříme síly. Občas nějakej ten vtípek padne, ale do smíchu nám moc není.

Navigování je tady děs. Člověk tráví hodně času nad mapou. Díky za to, že je elektronická. S papírovou bych bojoval dvojnásobně dlouho.

I tak občas odbočíme špatně. Všechno nás to stojí spoustu sil a i telefony se skrz neustálý nahlížení vybíjí rychleji než bychom chtěli.

"Tohle je nehumánní!"

"Zpičený kopce, zpičený slunko!"

Občas si člověk trošku uleví ☺️

Během doplňování zásob dostávám spásný nápad. Protože nás tady ten milion kopců fakt bolí, rozhodujeme se využít říční údolí a, byť o kousek delší trasou, kopce objet.

Zabírá to. Frčíme dolů, pak jenom chviličku nahoru a ani se nejnadějeme, je večer a hledáme místo na spaní.

Nejdřív to zkoušíme u jednoho rybníka, ale po rozložení karimatky se kolem začnou hemžit lidi. Nedá mi to a projedu si rybník kolem dokola, načež zjistím, že je to soukromý pozemek a je tu zakázáno všechno, včetně dýchání, prdění a i pouhé existence.

Přesouváme se kousek dál k řece, kde si slibuju koupel. Ale je zarostlá a tak zas nic. Uleháme na loucea chvilku po setmění se z blízkého které ozve rána z pušky.

"Skvělý. Teď nás ještě zastřelí myslivec."

"Já už nikam nejdu. Mám dost..."

Na hrbu máme něco přes 130 km a domů je to ještě kus. Náš plán je dorazit v pátek večer. 

Rozhodne o tom čtvrteční výkon. Čím dál dojedeme, tím větší naděje na úspěch. Držte nám palce.

Jdu vzbudit Dejva.

Den 11 - silou vůle a mastičky

Ráno je věru krušné. Spal jsem dobře, protože jsem byl mimo dosah chrápání. Ale bouřka tu zanechala dobrou spoušť. Všechno je od blata. Dejv spí jak zabitej. Vzhledem k tomu, jak náročnej byl včerejšek, mhouřím oči a nechávám ho spát.

Pouštím se do likvidování škod, sušení, odbahňování atd. Za hodinku a půl mám hotovo a milostpán pořád spí.

Píšu článek. V tom se ozve "Bé, bž, hň, bůůů...", pohne se spacák a vykoukne z něj očičko.

"No dobrý poledne!"

"#_@+&%£?"

"Vstávat, už mám sbaleno!"

"Ti jebe?"

"Ne, je devět hodin."

"Není!"

"Je."

"Ehm, bů, kňůů..."

Začíná se belhat ven a o dobrou hodinu později i balit. Nemůžu se na to dívat a tak mu pomáhám. Opravil jsem mu osmici na kole, zkouším seřídit přehazku, ale vypadá to, že je to jeho kolo dobrej bastl 10 rychlostního řazení a 11 rychlostní kazety. To jaksi mezi sebou úplně nespolupracuje.

Odbíjí poledne, když konečně vyrážíme. POLEDNE. 

Ve městě se stavujeme pro zásoby. Začínám dostávat pro mě tolik typickou žravou.

Po "obědě" se úplnou náhodou dostáváme na cyklostezku, která vede po bývalé železnici. Taková naše druhá Alpe Adria. Nechybí mosty ani tunely a byť si první třetinu musíme vyšlápnout nahoru, zbytek svištíme hezky z kopce. Dokonce se tu objevují další lidi na kolech. A to jsme si mysleli, že máme celý Slovinsko jenom pro sebe.

Čas hraje proti nám. I počasí začalo hrát proti nám a posílá deštík.

V městečku Radlje ob Dravi se dostáváme do patu. Dejv chce zůstat a přenocovat v místním turistickým přístřešku a ráno pokračovat. Hned za městem totiž začíná stoupání do průsmyku k hraničnímu přechodu do Rakouska. 

Já chci jet dál a lehnout někde cestou. Tak jak vždycky. Nechci spát ve městě lidem na očích. To je proti všem mým zásadám.

A tak tam sedíme, dohadujeme se, čas letí a nakonec teda svolím, že přístřešek ano, ale až po setmění a před rozbřeskem už budeme pryč.

Sám tomu nevěřím, protože všechny tady ty hory okolo vznikly rychlejc, než je můj parťák schopnej se vyprdelkovat ze spacáku.

Abychom si zkrátili čekání na tmu, vyrážíme do místního Bike baru.

Dáváme pivko, možná i víc pivek, kecáme s místníma borcema a nakonec nás majitel nechává přespat na terase.

Akorát se nám to vyprávění veselých historek z natáčení trochu protáhlo a jdeme spát až o půl jedné ráno.

Dejv mě ujišťuje, že vstávačka v 5 platí. To možná platilo večer, teď to posouváme na 6:30 a ani tak tomu nevěřím.

Dneska jenom nějakých 77 km. Zítra se polepšíme. Teda jestli vůbec vyrazíme.