sobota 28. června 2014

Den třetí aneb (už zase) ty nejlepčejší narozeniny

Od jistých zdrojů jsem se doslechl, že se o mně povídá, že na své čtenáře, cituji "seru", takže tu jest další článek. Já vím, sliboval jsem dva do týdne. Možná to tak nevypadá, ale mám toho teď opravdu přehršel a 90% těchto věcí je práce s počítačem. A nehodlám u něj sedět od rána do rána. Ač bych rád, články nejsou v těchto věcech prioritou číslo jedna. Ale jak už bylo řečeno na začátku, všechno bude, jen mi dejte trochu toho času...

Pondělí, 5. května. Vstávám v šest ráno. Poslední sousto padlo na večeři a tak se pěšky vydávám hledat obchod. Ptám se policistů, kteří číhají na neukázněné řidiče, a ti mě směrují na sámošku COOP. Za pár minut už mám plnou tašku dobrot a už se těším až to všecko sním, hmmmm :)
Během snídaně si procházím dnešní trasu. Největší obavy mám z kopce u Velké Javořiny, nejvyššího vrcholu CHKO Bílé Karpaty. Cesta se tam podezřele klikatí.
Kolem deváté už mám sbaleno a volám panu Kostelanskému, aby mě přijel zkásnout, páč včera jsme to nějak nestihli. Když přijede, povídá, že se večer díval na můj blog a že se mu ta cesta líbí a tak že prý od něj dostanu sponzorský dar v podobě ubytování zdarma. Žasnu. Upřímně, tohle bych v České republice opravdu nečekal. A na závěr povídá jednu hezkou větu, kterou si budu ještě dlouho pamatovat. "Věřte, že lidi ještě nejsou tak zkažení." O tomhle se ostatně během výpravy přesvědčím ještě mnohokrát.
Za tuto laskavost děkuji a s úsměvem od ucha k uchu vyrážím motat další kilometry. Uprostřed Lipova si uvědomuji, že mě něco tlačí v kapse. "Co to... no do prčic, to jsou klíče!" Jo, klíče, které jsem zapoměl odevzdat. Ještě, že mi ti vydřiduši z 1188 včera poslali číslo SMSkou. Volám panu majiteli, načež zjišťuji, že je asi sto metrů daleko. Předávačka za jízdy :)
Za Lipovem mě napadá další z mých skvělých nápadů - "zkratka". Proč bych měl jezdit po silnici s auty, když můžu jezdit po polňačce bez nich? A navíc se vyhnu kopci. V tomto ohledu jsem nepoučitelné individuum a tak se bezostyšně vydávám na panelku. Mírně stoupá a se stosedmatřicítkama už to jde dost ztuha. Na dlouhou dobu tedy řadím 165mm. Panelka končí, začíná štěrk. Končí štěrk a začíná hlína. Končí hlína a začíná tohle.


A já si říkám "To je dobrý, ta cesta neskončí, neskončí, hned za zatáčkou bude pokračovat dál a tam už bude silnice. Ta krásná silnice co vede z bodu A do bodu B a ne odnikud nikam". Prásk a je tu tráva! Soudě podle kolejí tu cesta kdysi byla, ale teď je zarostlá. Dole vidím silnici po které jsem měl jet. Jenže ze všech stran jsem oblkopen jetelínovým polem. A jelikož se zásadně nevracím, nezbývá mi nic jiného než se vydat skrz něj. Scházím ze svahu a říkám si kolik času jsem tou mou zkratkou promarnil a že do toho kopce budu muset stejně. Aby toho nebylo málo, tak ze zdánlivého větrolamu se nakonec vyklubal jakýsi potok. Plavat se mi nechce a tak jdu podél břehu. Za chvíli jsem na mostě a na silnici. Tož pěkný vyhlídkový okruh to byl!
Takže místo toho, abych se držel nahoře na hřebeni mimo aut, jsem teď dole pod kopcem, na silnici a s hodinovým zpožděním. Klasika :)
Tady už je to pro mě neznámé území. Když jsem ještě hodně jezdíval na kole, byly pro mě po první stovce kilometrů tyhle končiny další pomyslnou metou. Nejdál jsem se totiž dostal do Hodonína (a nazpátek) a pokaždé jsem se díval na začátek Karpat a říkal si, že tam jednou dojedu. Byl jsem tím naprosto posedlý. Vlaky, auta a autobusy pro mě neexistovaly. Jedině po vlastní ose. Lidi mi tvrdili, že nejsem normální. Však já ale nejsem a nechci být normální, ne?
A dneska je ten den, kdy tu opravdu jsem. Sice ne úplně na kole a ne na jeden zátah, ale jsem tady. Pomalu se smiřuji s tím, že tu barevnou rovnou pláň pár týdnů neuvidím. Na kopci před Velkou nad Veličkou dávám pomyslné "na shledanou" tomu kraji, který tak dobře znám. Odteď už můj pohled bude směřovat vpřed. Neustoupím ani kousek zpět. Jenom kupředu. Za kopce, za obzor a ještě dál. Dokud mi síly budou stačit...
U Javorníku už je krajina úplně jiná. Místo polí louky a sady, místo rovných plání kopce a místo měst jen malé vesničky.


Začínám pomalu ale jistě stoupat proti proudu Veličky. Vesniček ubývá, stromů přibývá a už se těším na ty chvíle, kdy se budu sám poflakovat někde tam nahoře. Nikde žádný cyklista, vlastně je tu tak nějak obecně pusto. Jen pár starousedlíků v Suchovských Mlýnech okukuje jednokolku. Tak tedy zastavuji a spouštím tu svou...
Ve Vápenkách už odbočuji na samostatnou cyklostezku. Stoupání je ale nějaké příkré, to se mi nezamlouvá. Ne že by mi to nějak vadilo, tomu se stejně nevyhnu, ale podle profilu mělo být mírnější. Taky že jo, vždyť jedu špatně! Tohle vede přímo na vrchol Velké Javořiny. Tam nechci, byť je to přímo na čáře. \Taková menší vsuvka - dneska už vím, že kdybych tamtudy jel, dostal bych se na perfektní hřebenovku s výhledy (a že tehdá bylo krásné počasí). Tak jindy no.\
Za pár minut už jedu zase podle plánu. Stoupání tak akorát. Zabíračka to je, ale dá se to vydržet s prstem v nose. Samozřejmě jak pro koho ;) Asi v půlce kopce hodlám zastavit, dát si malou sváču a zjistit, jak jsem na tom dneska časově a kilometrově. Asi to každému došlo, ale kdyby ne, pak vězte, že tahle cesta bylo jedno vleké počítání s časem, kilometry a dny. Takhle moc a dlouho jsem se nesoustředil snad ani ve škole.
Hledám mapu. "Kde mám mapu?" V kapsách nic. Totiž, abych trošku zasvětil do takových těch věcí "co a jak jsem řešil". Z praktických důvodů jsem nemohl vozit mapu na aktuální etapu v batohu nebo v brašnách. Dost často jsem se do ní totiž díval. A pod tímto pojmem se dá představit interval v rozmezí tak 15 - 20ti minut. Někdy i míň. Takže jsem ji měl v bermudách v kapse. V té druhé jsem měl foťák, abych mohl fotit značky během jízdy a taky abych furt nemusel sundávat batoh, který byl s přibývajícími kilometry čím dál těžší. Tolik k první z následujících mnoha "vychytávek", které jsem vymýšlel buď během tréninků, nebo až během cesty.
Zpátky k lapálii s mapou. Samozřejmě mi došlo, že jsem ji cestou někde vytrousil. A tohle byl zrovna balíček map na dva dny (vycházel tak klad listů v atlasu). Tomáš bez mapy je jako mlýn bez vody, takže mi nezbývá nic jiného, než udělat tu nejpotupnější věc, a sice otočit to zpátky a jet ji hledat. Poctivě vyšlapané metry jsou rázem pryč. A to jen proto, že jsem si tu mapu nestrčil do kapsy pořádně. Jedu, hledám a nadávám si do oslů. Po deseti minutách vidím na cestě jakýsi balíček. Ha! To je moje mapa! Na tohle si budu muset dávat pozor. A zase nahoru.
Stoupání je po čase příkřejší, ale to nemění nic na tom, že mě dnešek neskonale baví. Pro někoho je tohle možná bláznovství, někdo by si raději válel šunky někde u móře. Nu což, proti gustu žádný dišputát. Pro mě je tohle závislost, na kterou neexistuje lék. Něco, co nelze popsat. Co se musí prožít. A samota ten pocit ještě umocňuje. Na telefonu žádný signál, nikde ani noha, jen stromy, ptáci, slunce, vítr. A ten kopec...


Přicházejí první zákruty. Už tam budu. Už budu nahoře. Vpřed a ani o píď zpět! Zatím žádný výhled do otevřené krajiny. Svaly pracují, dech se prohlubuje, srdce maká o stošest. Už pomalu začínám cítit, jak mi tuhnou stehna, potřeboval bych si chvilku odpočinout, ale na druhou stranu vím, že když teď slezu, už se na jednokolku v takovém sklonu nedostanu. Takže se začínám hecovat. "Ještě dvacet metrů. Ještě kousek. A ještě za támhletu zatáčku. Vydrž ještě chvilku!" Těsně ke konci se však asfaltová cesta mění v šutry, což v téhle situaci není zrovna nejlepší povrch. Takže tady už jdu po svých. Ale jen kousek, páč u rozcestníku Kamenná bouda se to láme a kopec končí.
Slyším hřmění a ve vzduchu cítím jakési napětí. Jako by mě mělo každou chvíli něco praštit. Blíží se snad bouřka? Nevím, páč nemám výhled na oblohu. Není to moc fajn pocit, když se člověk zrovna vyškrábal nahoru. Nejsem sice v nějaké ohromující výšce, jen něco kolem 650 m n.m., ale i tak...
Éra asfaltu končí. Alespoň teď. Nastává vláda lesních cest.


Na fotce tlačím sušenky Tuc. Nikdy jsem nebyl zrovna velkej fanda sušenek, ale cestou jsem si tyhlety docela oblíbil.
Přijíždím na mýtinu, kde mám tu čest vidět ten kus kraje, který mě dneska ještě čeká. Paráda :)


Žádné ohromující kopce to sice nejsou, ale tahle skutečnost mi rozhodně nevadí. Co mi vadí, je fakt, že opět začíná éra asfaltu. A toho nejhoršího - silnice první třídy. Jen kousek, ale i to stačí k pochroumání dobré nálady. Taky pan žaludek už se opět dožaduje pozornosti. Je to fakt kumšt dodávat včas to správné množství paliva. Tedy neustále a maximum.
Do Strání je to z kopce, kvílení a pískání ohlašují můj příjezd. Občas minu nějakého toho kravaťáka. No jo, vždyť je květen. To budou maturanti. Ta neskutečná fraška jménem státní maturita je výsměch celému školství a studentům. Ať si každej říká co chce, ale tohle je prostě stupidita stupidní. Úroveň mateřské školy. Nechápu, jak to někdo může neudělat... a zase jsem odbočil od tématu. Pardon, ale nemohl jsem si to odpustit :)
Ze strání je to zase do kopce. Pravda, už ne takového, jako z Vápenek. Doslova se vařím ve vlastní šťávě, páč i dnes vládne hranaté počasí a tudíž musím mít větrovku. Ještě, že alespoň v lese je chládek.
Na rozcestníku, nacházejícího se na vrcholku kopce, sedám do odpočívadla a doplňuji energii v podobě chia semínek s vodou. Tenhle malý velký zázrak z Mexika mi během cesty moc pomohl. Nevěřím ionťákům, přeslazeným ochranným nápojům a podobným věcem. Sáhl jsem tedy po čistě přírodním produktu, který je prakticky bez chuti a bez přidaných aditiv. Nebudu to tady rozvádět, více informací je v odkazu výše. Snad jen dodám, že na celou cestu mi při denní dávce dvou čajových lžiček stačilo necelých dvacet deka.
Přijíždí auto, vyskakují dva lidé a ptají se mě, zda na tom šlapu ty kopce. No jasně! A zas melu tu svou. Klasika. Vizitky, respekt atd. atd.
Do Březové je to zase z kopce. A ten je! Jedna vracečka za druhou, brzdím jak o život. Najednou začne něco syčet. Zastavuji, abych tomu přišel na kloub. Hmm, přehřátá brzda. No nic, tak chvilku počkáme. Mezitím se mi daří přivodit si první miniúraz. Řízl jsem se do prstu o vzorek na pneumatice. O vzorek pneumatiky! Spíš bych uvěřil tomu, že na Marsu jsou Marťani než tomuto.
V Březové se hodlám najíst. Mám štěstí. Hned u křižovatky je hospoda. K ní je to prudký, ale ne moc dlouhý kopec. Vidina jídla a pití mi dodává sil. Kopec nekopec, už tam parkuji a sedám na zahrádku. A zas ta Kofola. Doufám, že ji nebudu muset pít všude. Cestou bych uvítal nějaké domácí limonády, nebo ještě líp, mošty. Hmmm, mošt! :)
Nacpán k prasknutí, pouštím se opět do boje se zemskou přitažlivostí. Marně. Z části je to mnou, z části řidiči, kteří tu jezdí jak hovada, zatáčky nezatáčky. Někdy mám chuť podívat se do doby, kdy auta ještě neexistovala. To musel být klid. Na druhou stranu, bez nich bychom dneska nebyli tam kde jsme. Ale já se ptám, je to tak lepší? Nevím. To vskutku nevím.
Podle mapy mě v Lopeníku čeká kopec, který na jednom kilometru vyleze o víc než sto výškových metrů. To je docela dost. Zpočátku se snažím jet, ale na tohle fakt nemám. Navíc se musím šetřit. Nevím, jak na tom budou zítra kolena a vůbec, mám před sebou ještě hodně dlouhou cestu. Takže zase pěšky. I tak je to makačka. Odhodlané tempo, dívat se vpřed, ne do země, a hlavně nepolevovat. Ten výhled za to stojí.



680 metrů nad mořem. Dnešní nejvyšší bod. Odteď už to bude jen z kopce. Kéž bych tak mě kolo! Nedá se nic dělat. Vrhám se tedy, jestli se to tak dá vůbec říct, dolů po silnici. Potkávám prvního cyklistu za celý den. Jede nahoru. Jen ať si dá pěkně do těla :)
V Novém Dvoře mám přejet silnici E50. Je tam provoz jak... no prostě hodně. Tohle nehodlám riskovat. Silnici přecházím.
Jedu už přes hodinu a ten kopec nekončí. Při jízdě dolů začne zadek bolet dřív, páč se nohama prakticky nezabírá a tudíž se v sedle sedí celou vahou. A pravá ruka mě od věčného vyvažování začíná bolet. Takže chtě nechtě, musím začít cvičit brždění i tou pravou. Nic na tom není, ale je to nezvyk. Aut ubývá a jede se perfektně. Dívám se do dálky a silnice pořád klesá.


Na dohled je vesnice. Už už si myslím, že jsem v cíli, ale ten je až v Bojkovicích, zatímco já jsem teď ve vesnici Komňa. Takže ještě kousek dál.
Přijíždím do Bojkovic k zámečku. Naproti jedou dva týpci na kolech. Ptám se na ubytování. A pak následuje, jak jinak než řeč o jednokolce. Jeden je dokonce hrdý majitel dvou strojů. Tedy zkouší mou 29", kterou jsem kvůli této slavnostní chvíli ochoten odstrojit, přešroubovat pedály a snížit sedlo. Ani to ale nestačí. Ten stroj je prostě moc velkej...



Takže teď abych to všechno dal zase dohromady. Loučím se a jedu k penzionu Podzámčí. Už se chystám volat na telefonní číslo vystavené u vchodu, když v tom přichází paní s dítětem a ptá se, zda chci ubytovat. "Jo, chci :)"
Po ubytování a sprše vyrážím do hospody, co stojí hned vedle. Jsem docela utahanej, takže jedno pivo a domácí langoš bohatě stačí. Ale že mám dneska ty narozky, dám si dva kousky a dva langoše, což zase bohatě stačí k tomu, abych se do pokoje vracel lehce nakřápnutej.
Ještě namazat kolena zázračnou mastí made by Libsha, prolítnout zítřejší trasu, odeslat depeši a hurá na kutě. Když v tom někdo ťuká na dveře. "Buď jsem fakt nalitej a nebo opravdu někdo klepal."
A skutečně. U dveří stojí ta stejná paní, tentokrát s manželem, oba dva úsměv od ucha k uchu, v ruce lahev vína v dárkovém balení.
"Přišli jsme Vám popřát k narozeninám!"
"Co? Jak víte, že mám... ajo! Z občanky, že?"
"Ano, tady od nás máte dárek."
"Jééé, děkuju. Dáte si se mnou, ne?"
"Ne ne, musíme za dětmi. Dobrou noc."
Tak jsem dostal Modrého Portugala. Deset hodin. Hmm, musím se přemáhat, abych si dal maximálně dvě sklenky a šel spát. Nemám problém vyžrat celou flašku sám, ale ráno by se mi moc nechtělo pokračovat v tom velikém úkolu.
V jedenáct ulehám do obrovitánské manželské postele. Můžu se roztahovat :)

Zítra už bych se měl dostat k hranicícm CHKO Beskydy. Už se nemůžu dočkat!

pátek 20. června 2014

Pelhřimov očima nachcípanýho rekordmana

Každý rok se koná festival Pelhřimov - město rekordů. Pro nás, jakožto jednokolkaře, je tohle důležitá událost, páč se tam dá setkat s celkem početnou skupinou jezdců, mimo jiné taky s českou a dokonce i světovou elitou trialistů. Tohle jsme si nemohli nechat ujít. Minulý rok jsme tam byli jen já a Zbyněk. Letos... zase. Původně jsme tam sice chtěli dostat co nejvíc děcek z OKM, ale nakonec se to vyvrbilo tak, že jsme jeli jen my dva a ještě k tomu každý v jiný den.

Pátek
To, že je pátek, ještě nevím, páč mám furt čtvrtek. Teprve až v práci se dozvídám, že je ten "stráášný" pátek třináctého. Zítra je ta akce v Pelhřimově. Musím se sbalit, zjistit vlak a jít brzy spát. Na uni až do Pelhřimova nepojedu. Nemám na to čas. A taky na mě něco leze. Já vím, je to k nevíře, ale je to tak... Odpoledne mi přichází SMS od Zbyni, že už je na místě.

Sobota
Ráno už jsem pěkně nakřápnutej. Sopel, kašel, skoro neslyším. V pět vyrážím na vlak. Vzhledem k mému stavu upouštím od jízdy do Znojma (18 km na nádraží) a jedu do Božic (8km) po ultrakulaté silnici. Provoz je minimální, což je jedině dobře, neboť přidat se k té lapálii ještě auta, asi bych byl zlej. Vůbec, ale vůbec mě to nebaví...
Na nádraží mám ještě čtvrt hodiny čas a tak se pouštím do, alespoň prozatimní, opravy brzdy. Od epického příjezdu jsem se na jednokolku ani nepodíval, takže logicky jsem nedělal ani žádné opravy či údržbu. Vše musí být autentické.
Vlakem to do Pelhřimova trvá tři a půl hodiny. Ve Znojmě přestup, v Okříškách přestup a v Horní Cerekvi taky. Ráno jsem neměl moc času a tak jsem si ani nestihl udělat svačinu. Chci si něco koupit ve Znojmě na nádraží, ale tam mají všechny obchody zavřeno. No jo, je přece ta sobota... Takže zbývající tři hodiny o hladu a mezi lidma, kteří pořád něco žvýkají. Ale ono je to vlastně jedno, stejně nemám na nic chuť. Třeští mi hlava a cítím, jak mi slábne hlas. Sakra, proč teď?! Za celou dobu po mě průvodčí nechtějí za přepravu jednokolky ani halíř. Tak alespoň nějaké to pozitivum.
O půl jedenácté stojím v Pelhřimově na nádraží. Ráno bylo celkem hezky, ale teď je zase zima. Vydávám se na náměstí. Cestu si ještě pamatuji z loňska. Jsem zvědavý, páč letos by se tu mělo objevit pár nových tváří.
Ihned po příjezdu na náměstí potkávám Matějě Koudelku a Vítka Volfa z Prague Unicycle Uockey Teamu. Věru, čekal jsem od nich větší účast, ale to od nás ostatní asi taky. Přibíhá Honza Kunc, majitel e-shopu s jednokolkami Jednokolky.eu. Dostává se mi další várka gratulací, což nejednoho člověka zahřeje u srdíčka. Parkuji uni a nechávám ji okukovat od ostatních.
Přichází pán s dvackou s košíkem na bidon, čupr kloboukem a hůlkou s turistickými štítky. Je to Michal Měcháček, alias pivní turista. Cestovat na dvacce, to je panečku počin. Jsem žabař...
Opět se setkávám s Petrem Lindnerem z Přibližovadel, který s sebou letos přibral i malou Aničku, coby želízko v ohni malých jednokolkařek. Ta se začala v rámci jednokolkařské školy Try One loni učit jezdit a teď zvládá ptákoviny typu jízda s jednou nohou, wheelwalk... no prostě nechápačka.
Okolo mezi tím skáčou borci po paletách, což je pro mě naprosto nepochopitelná záležitost a za stánkem Trial riders vidím Zbyňu s klukama, jak tam "flatujou a streetujou", tedy dělají nejrůznější triky, komba a taky pády.
Ještě jdu pozdravit Adama Geržu (který mě v letáčku jen tak mimochodem překřtil na Tomáše Hanáka :) a domluvit se na čase jednokolkařského vstupu.
Jelikož jsem už šest hodin nejedl, lanařím Zbyňu, abychom šli na oběd. Opět končíme v té restauraci co minule a opět si dávám boloňské špagety. Domácí těstoviny jsou prostě nejlepší. Ale protože jsem celej zasoplenej, nemůžu si to tolik užít jako tehdá.
Po návratu na náměstí se jdu fotit. Dostal jsem za úkol splašit akční foto jak jedu na jednokolce.
Taky jedno foto s Aničkou a panem pivním turistou, který mimochodem po čtyřech kouscích a pár kořalách pomocí své hůlky naskočil na mou mašinu a jezdil si po chodníku! :)


Foto: Petr Lindner

Foto: Petr Lindner

Po focení následuje další jídlo, tentokrát s Petrem a Aničkou. Teď už jsem více méně najezený a tak se jdu mrknout na tu trial arenu. Přicházím zrovna ve chvíli, kdy na place čarují mistři svého oboru - dva jezdci z Maďarska, Márk Fábián a Krisz Kovács (mrknout se můžete třeba v tomto jejich videu) a Honza Střelec. Opět čučím jak puk a absolutně zapomínám cokoliv dokumentovat. Úplně stejně jako loni. A to jsem si myslel, že už mě v tomto ohledu nic nepřekvapí... hmmm.
Dostávám telefonát, že před půl druhou mám být nachystaný u pódia. Tak zase do plné polní a jde se. Ještě dostávám čajík a setkávám se s panem Ing. Vaňkem z Agentury Dobrý den.
Scénu zahajují kluci z Prague Unicycle Hockey Teamu, pak přichází na řadu mých pár minut slávy, kdy dostávám deset otázek ohledně cesty a holky s Radkem Šmejdířem z Try One dělají hezký závěr.
A jelikož jistý pan nejmenovaný na svém webu uvedl, že kluci z OKM budou hrát unihokej s klukama z pražského týmu, jsem pozván na takovej... no, jak bych to jen... no prostě si jdeme trochu zahokejovat. Dva na dva a na jednu bránu na malinkatém plácku s popelnicemi :)
Já a Honza proti Matějovi a Vítkovi. Dostávám k zapůjčení 20" QU-AX Profi se zelenou pneu, hokejku a jde se na to. Je vidět, že Matěj s Honzou chodí na tréninky, páč si dávají kličky jedna dvě, kdežto my s Vítkem jsme rádi, že jsme rádi. Ale pár gólů jsem si dal. I pár srážek bylo :)
Za chvíli mám dost, páč jsem chcípák chcíplej...


Matěj předvádí wheelwalk (před chvílí sebou pěkně mlaskl na zem :)

Honza při výskoku na... něco
Vracíme se na náměstí. Brzdit z kopečka se stovkovýma klikama jde i na dvacce špatně.
Odděluji se od hlavního chumlu jednokolkařů a směřuji do Agentury Dobrý den, abych zjistil jak je to s tím mým rekordem, páč pan Jurečka tehdá na můj příjezd zapoměl dovézt čestné prohlášení. Už cítím, jak chcípatím čím dál víc. Kapesníky došly.
V kanclu dostávám čaj a čeho si to nevšimnu, v rohu stojí zaparkovaný Brompton. No a pak nějaké to vyřizování bla bla bla. Momentálně ještě certifikát nemám a knížku dostanu později. Musí se ještě dořešit trasa a ta momentálně vázne na mě, páč ji musím znova nabouchat, tentokrát ve skutečné podobě. Už mám tři etapy, heč! :)
Když se dostanu ven, je už večer a kluci balí svoji trial arenu. No, letos jsem toho moc neviděl. Jdu si dát věci do tělocvičny a pak vyrážím s Markem a Ondrou na véču a na pivo.
Teď už se můj hlas podobá zvuku, který dělá lžíce jezdící přes struhadlo. Končíme ve středověké krčmě. No... na pivo čekáme celý středověk a Ondra si stěžuje, že mu prej, cituji: "Za 30 korun mi dali jeden a pol zemiaku?!" Může být rád aspoň za to, ve středověku přece žádné brambory neměli.
A jak jsem se těšil, že ochutnáme všechny zde točené piva, ale pochmurný stav mé maličkosti a rekordní doba točení jednoho kousku nás donutilo odejít.
Po příchodu do tělocvičny se na mě všichni tak nějak divně usmívají. Nevím, nechápu. Pak z nich vyleze, že jezdili na mojí mašině. Ještě aby ne, vždyť to jezdí skoro samo ;)
Dostávám slíbeného Kozla jako odškodné za to příjmení, kluci si ani večer nedají pokoj a pořád zkouší jakési techtle mechtle s jednokolkama.



Teď už ale totálně přicházím o hlas, jsem naštvanej, páč je toho tolik, co bych chtěl říct, ale prostě nemůžu. Tak jdu holt na kutě...

Neděle
Vlak jede ve čtvrt na deset. Nazpátek už jedu se Zbyňkem. O půl deváté opouštíme tělocvičnu a loučíme se s těmi, co už jsou vzhůru. Marek s náma jede až na nádraží.
Cesta domů ubíhá rychle, neboť její většinu prochrápeme. Tentokrát mě za jednokolku kasírují o 106.
Ve Znojmě se oddělujeme a já sedám ještě na vlak do Božic. Cestou potkávám cyklobandu posilněnou pivem. Už je mi to všechno jedno. Kurňa chci teplej čaj!
Z Božic domů je to cca 8 kilometrů. které musím zdolat po vlastní ose. Odvoz nepřipadá v úvahu, to prostě není můj styl. Tedy jedu. Toaleťák coby karton kapesníků už došel, brzda už zase nebrzdí. Hlavně že jsem jim říkal "netahej tolik za tu brzdu, je tam strženej závit". Ne.
Asi 400 metrů od silnice mě čeká překvápko. Ne, není to Kraken, to by byla moje smrt. Je to zavlažovací stříkačka, která z cesty udělala koupaliště. Takže na závěr ještě procházka.
Domů přijíždím úplně hotovej. A zítra do práce...
Letos toho na programu Trial areny bylo hodně, ale všechno se bohužel nestihlo. Ale byla sranda. Účast ze strany jednokolkařů byla dle mého názoru větší než minule.
Nebýt té podělané ani nevím čeho, zcela jistě bych si letošní festival rekordů užil víc. I tak to ale bylo fajn.

neděle 15. června 2014

Upoutávka na video

Dneska spatřila světlo virtuálního světa upoutávka na tu mou výpravu. Premiéra v Pelhřimově se nakonec nekonala, páč jsem debil a zapoměl jsem včas odevzdat režii flashku. Jinak už jsem psal, že kvůli této nádheře jsem musel koupit nový hardware. Doufám, že se bude alespoň trošku líbit. Padlo na ni celkem 45 záběrů. Absolutně nemám potuchy o termínu dokončení videa, ale v nejbližší době to určitě nebude. Momentálně chystám report z Pelhřimova, který bude zas tak trochu netradiční. Vlastně bude hooodně netradiční. Ve druhé polovině příštího týdne bych pak chtěl dokončit další článek o třetí etapě. Abych vás trošku navnadil, tak prozradím, že během třetí etapy už se začal uplatňovat můj skvělý smysl pro zkratky ala "je to sice delší, ale zato horší cesta" a začnou kopce. A ve všech pádech skloňované Beskydy se pomaloučku polehoučku začnou přibližovat. Máte se na co těšit. A mě z toho vzpomínání snad znova začnou bolet kolena :)


čtvrtek 12. června 2014

Den druhý aneb křest větrem

Jelikož nemám až na flákání se během šestnáctihodinových směn do čeho píchnout, rozhodl jsem se vytvořit další článek. Vlastně, když teď tak přemýšlím, mám jednu takovou velice zodpovědnou činnost. Hlídám vodu v bazénu než se ohřeje na přijatelnou teplotu a pak tam vlítnu. A protože je to časově a psychicky náročný úkol, krátím si dlouhou chvíli mačkáním písmenek na klávesnici.
Ale jistá nejmenovaná osoba mě neustále vytrhává ze stavu dokonalého vnitřního klidu a harmonie, potřebného k vytvoření veledíla o pěti odstavcích a nataženého o nějaké ty fotky. Skrz tento rušivý element klesla kvóta na odstavec za odpoledne. Víc nedám...
Je mi ale jasné, že předchozím větám nikdo neuvěří. Proto sem dávám alternativní důvod ultrarychlého tempa vymýšlení a psaní. Pozóór - jsem kůže líná. A věřte si čemu chcete ;)
Je tu druhá etapa, ještě pořád po rovince. Ale ne už tak hladce...

Neděle, 4. května

Neco mě bouchlo do hlavy. S leknutím se probouzím. Hmm, byla to větvička, kterou ze stromu nade mnou shodil ten fičák co tu právě úřaduje. Ještě je tma. Zapínám telefon, abych zjistil kolik to sype. Dvě hodiny ráno. No paráda. V lese rachot, páč spím kousek od kraje a vítr si sem skrz keře klestí cestu. To se dneska fakt vyspím... Za dvě hodiny mě zase budí volání přírody, pak znova fičák a to už toho mám dost a vstávám.

Moje vila těsně před sbalením
Během balení zjišťuji, že se mi v ďolíčcích v karimatce zabydlelo půl mraveniště a pár pavouků a nechce se jim ven. To tak, ještě černý pasažéry povezu, alou!
Kolem sedmé už si to štráduju k muzeu vykopávek, kde mám sraz s Luďou. Jsem po včerejšku tak nějak ztuhlý a mám docela obavy, jak na tom budu zítra, páč víc jak tři dny po sobě jsem nikdy nejezdil. U muzea vidím jakýsi tábor s ohništěm a u něj sedí týpek v dobovém oblečení z dávných vikingských dob.
"Pojď na pejvo!" slyším. No, tak se jdu ohřát k ohýnku :)
Po chvíli se na zemi začne hýbat deka a z ní vylízá další člen přenocujícího klanu. A začíná debata. Totiž, aby bylo jasno. Tito lidé patří do šermířské skupiny a včera tu měli soustředění. Jak šermířské, tak pijanské. No a teď se to postupně probouzí. A paleta témat je velmi pestrá. Od zážitků s policajtama přes politiku, dějiny a budoucnost slovanských národů až k situaci na Ukrajině.
Škoda že není večer. To bych si to pivko dal.
Kolem osmé přijíždí Luďa. Mezi tím se ze stanů linou další osoby, voní polívka a sluníčko začíná hřát. Akorát ten vítr to kazí. Ač bych tu rád poseděl déle, jsem nucen zavelet k odjezdu. Máme před sebou ještě dlouhou cestu a v plánu je taky setkání s pěší bandou.
Jedeme směrem na Lanžhot. Pořád si tak nějak nemůžu zvyknout na focení značek kvůli zápisu do České knihy rekordů a často na to zapomínám. No co už. Lanžhot holt v albu značek nebude.
Zvoní telefon.
"No nazdar, kde seš?"
"My se teď blížíme k dálnici, kde jste vy?"
"No, my asi 150 metrů od dálnice."
"Fakt?"
"Jo. Počkej, já tě vidím!"
A skutečně. Pokládám telefon, dívám se přes silnici a tam pár postav s krosnami a pohodovým krokem se k nám blíží. Na chvíli společně sedáme na hranici se Slovenskem, kde dnes borci končí a já defacto začínám.



Veselá banda. Prej spíš takoví hospodští povaleči. O tom se ostatně přesvědčujeme sami, když dostáváme nějaké ty vzorky. Po tvrdým mi vždycky ztuhnou nohy takže jen tak decentně. Na chuť. Navíc pít na jednokolce se těžce nevyplácí.
Netrvá to dlouho a přijíždí odvoz. Zbrusu nový, asi půl století starý karavan, který byl právě zakoupen :) Pár fotek, popřání hodně zdaru a jede se dál.
Suneme se po Moravské cyklostezce, kterou jsem projížděl minulý rok během jedné třídenní akce.
Nic se tu nezměnilo. Možná až na ten fujar, co už od rána bičuje krajinu a vypadá to na celý den. Holt daň za jízdu bez kopců. V některých pasážích mám celkem problémy se na jednokolce vůbec udržet.

Tu ještě krásný štěrk
Pomaloučku polehoučku se blížíme do oblasti, kterou už mám v mapě. V rámci ušetření deseti deka jsem doma nechal listy, které značí oblasti co znám. Chvíli tedy hledáme odbočku na zelenou turistickou stezku vedoucí do Hodonína.
Všechny zásoby proviantu jsem snědl k snídani a jelikož jsem ji měl před několika hodinami, dostávám hlad. Ale opravdu velký hlad. Normální hlad totiž mívám 24 hodin denně. Banán a tyčinka na chvíli kojí můj neukojitelný apetit. Je to jasný, naběhl jsem na cestovatelský režim ala sežer co můžeš a žer kdykoliv můžeš. Na rozcestí Anglická alej si náhle vzpomenu, že mám ještě dvě buchty od babičky. Už doma byly sice trochu postarší, ale popelnicovým typům tohle nevadí. Sedáme na kmen poraženého stromu a dáváme si do nosu.
Jen tak sedíme, kecáme a užíváme si sluníčka, skryti před větrem. Mám rád tyhle chvíle. Když člověk zastaví, sedne si, něco zobne, jen tak se dívá po okolí a nic mu nechybí. Je to takový fajn pocit a klidně bych takhle vydržel i pár hodin. Nikam se mi nechce. Čas je ale neúprosný a pan žaludek se opět dožaduje pozornosti.
Tedy vyrážíme směrem do Hodonína, kde se hodláme nadlábnout. Asfaltka se mění na lesní cestu, místy rozblácenou a jízda je celkem vyčerpávající. Tahle jednokolka se v blátě boří už sama o sobě. S dvanácti kily navíc to jede jako v másle. No prostě na prd.
Přijíždíme k archeologickému nalezišti Valy. Je to pozůstatek slovanského hradiště. Tam se do nás taky opírá vítr ze všech sil. To mě trochu znervózňuje, páč vím, že za pár kilometrů už nebudeme schovaní v lese, ale pojedeme v otevřené krajině. To bude žůžo.
Za Valy se cesta mění v absolutní blátolázeň, takže jdu pěšky. Pár kilometrů na to už ale míjíme značku Hodonín a už se oba nemůžeme dočkat obědu. Máme štěstí, hned u křižovatky narážíme na hospůdku. Nejhezčí okamžiky na všech výletech jsou ty, kdy člověk usedá ke stolu a nechává se obsluhovat :)
Při odjezdu z hospody ještě dělám prezentaci mého přibližovadla, rozdávám vizitky a na oplátku dostáváme tip na Kaufland. Nechávám Luďu venku coby uniguarda a vrhám se do víru nákupní horečky ve jménu proviantu. Lidi se na mě dívají jak na vraha. Nevím proč, když jednokolka parkuje venku. A pak mi to dojde. Týpek s helmou na hlavě, slunečními sklíčky, v rukavicích, chráničích a tou obrovskou žlutou karimatkou na báglu si jezdí s nákupním košem po obchoďáku. No a co jako?
Když  vyjdu ven, zneužívá mých hlídačských služeb naopak Luďa a jde si koupit zmrzlinu (beztak to byla jen záminka kvůli té slečně co ji prodávala).
Posilněni a zásobeni jídlem na později, vyrážíme namotat další kilometry. Při odjezdu z Hodonína jedeme po cyklostezce vedené po půlce chodníku. Baví mě sjíždět a zase najíždět přes ty malé obrubníky. Je to takový dobrý efekt pro přihlížející. Značka Hodonín, tedy tasím foťák, abych ji zvěčnil. Pokud čekáte, že se něco stane, pak ne. Nestalo. Foťák akorát dělá cvak a já se chystám na další obrubníček. A teď se něco stane. Sjíždím dolů a v tom jakoby se mi něco dostalo do kola, to se zaseklo no a zbytek už si asi leckdo domyslí. Šipka přímo k zemi. Naštěstí profíci jako já umí tohle ukočírovat a dopadnout na obě dvě, případně na všechny čtyři ;) ba co víc, daří se mi i chytit jednokolku.
Příčinou téhle nepříjemnosti byla ta cyklobrašna, kterou mám přidělanou na sedlovce. Moc nákladu, taška se na nerovnostech hodně prohýbala, až se prohla natolik, že ji pneumatika "sežrala" a kolo se zastavilo. Budu to muset opravit, ale až někdy jindy...
Od přístaviště v Rohatci vede krásná asfaltová cyklostezka. Tady si poprvé uvědomuji, že mám starou mapu, páč ji tam nemám značenou. A tohle se mi během výpravy stane ještě mockrát a... no nebudu prozrazovat dopředu. Asfaltka se záhy mění v polňačku a ta v panelku. Nakonec přijde jedna z nejhorších cest - silnice první třídy. Totiž jakási chytrá hlava (a přesně tento úsek jsem tu už minulý rok zmiňoval) se tudy rozhodla provést cyklisty coby turisty, kteří chtějí poznat to nejkrásnější ze zdejšího kraje. Už vidím jak je někdo zvědavej na kvadrilión kamionů, motorek a aut. Nehledě na bezpečnost celé téhle nádhery. Přitom je strášně těžký to svést někam na polňačku. No nic. Jsem si zase trošku zafňukal.
Jak už zde bylo několikrát psáno, problémům je třeba stavět se čelem. Proto se pouštíme do boje s čtyř- a vícekolisty a větříkem. Boční pruh je naštěstí dost široký. Silnice jde do mírného klesání, čehož Luďa elegantně využívá a ujíždí mi bez toho aniž by jednou šlápl do pedálů. Zato já šlapu jak barevnej, tachometr ukazuje 18 km/h, ale parťák se mi pořád vzdaluje.
U mostu přes Baťův kanál velím k přestávce, vyřizuji telefon z domu a upíjím Luďovi Magnesii, jež v sobě skrývá sílu přírodního hořčíku. Teď jsme oba hořcí.


Za mostem už je naštěstí odbočka na samostatně vdenou cyklostezku, což oba vítáme. Přijíždíme do Sudoměřic. Podle mapy jako bychom pořád stáli na místě. Abychom se z toho nezbláznili, dáváme si za záchytný bod Strážnici, která se na mapě jeví jako za humny. Vlasně je za humny, ale s furtšlapem je to na sto let.
Ale jedno mě přece jen těší. Tady už totiž silnice tvoří hranici CHKO Bílé Karpaty. Tož zítra začnou kopečky! Krajina už nebude tak jednotvárná a pojede se neznámým územím, což člověka tak nějak láká jet za další zatáčku.
V Sudoměřicích kopeček nahoru a pak Petrov. Kde je ta Strážnice?! Za Petrovem další kopeček. Vypadá celkem nepříjemně, ale že jsou tam lidi, jsem odhodlán ho se 137kama zdolat. Málem vypouštím duši, ale daří se. A jsme ve Strážnici!

Těžce vydřená meta. Ten vítr...
Tady ovšem naše cesta nekončí. Znova musíme na tu příšernou silnici. Tentokrát je to ale humus cesta a ještě větší provoz. Kraje jsou navíc frézované, což má za následek nepředvídatelné chování jednokolky. Chvíli jede rovně, pak uhne doprava (ještě v cajku), jindy doleva (špatný). Do toho  boční vítr a auta. Nejlepší jsou poryvy za kamiony. Fakt o držku. Jedeme po ní jen 3 kilometry (asi čtvrt hodiny), ale u odbočky toho mám plný brejle.
A to jsem si myslel, že po odbočení to bude lepší. No, není tu sice tolik aut, ale vítr si nebere žádné servítky. Cesta stoupá a je hodně, ale opravdu hodně nakloněná. A tohle mě těžce nebaví. Když je cesta šikmo a ještě do toho fouká vítr. Auto jede jednou za uherskej rok, ale vždycky v tu nejmíň vhodnou chvíli. Jsem zlomenej jak harmonika, abych to vyrovnal, což nesvědčí zádům. Tohle chce banán. A oplatek! :) Na vrcholku kopečku se cesta srovnává a je to lepší. Ale už toho začínám mít tak akorát.


Přijíždíme do Žeravin. Bože ta cesta je nekonečná! Luďovi jede (tuším, teď přesně nevím) ve 3/4 na devět poslední vlak z Veselí nad Moravou. Teď je něco před sedmou a my furt šlapem. Za dnešní cíl jsem vybral Lipov, páč podle mapy by tam měl být penzion. Kašlu na spacák, dneska se chci umýt a pořádně vyspat...
Za Žeravinami Hroznová Lhota. Už tam budem. Ještě Tasov a po chvíli míjíme značku Lipov. Teda, dneska to byl boj. Hranaté počasí, vítr, tuna aut.
Vyřizuji další telefonát. Připadám si teď jako nějaký manažer, všichni mě shánějí a furt se telefonuje. Pod slůvkem "furt" rozumějte dva až tři hovory denně. Nejsem mobilní typ, takže tohle na mě bylo opravdu hodně.
Jde se hledat ubytování. Nacházíme informační tabuli, která značí penzion Kostelanský nahoře u tratě. Proč musí být všechno na kopci? Jedeme tam. Přijíždíme k velikému domu, zjevně nově postavenému, ale nikde nikdo. Ani nevíme, zda jsme tu správně, páč nevidíme žádnou ceduli. Luďa zkouší internet. Není signál. Poprvé v životě tedy volám na 1188, aby mi zjistili číslo.
Trvá to minutku a už volám panu majiteli. Už je skoro osm večer a v telefonu to zní, jako bych ho zrovna vyrušil. Ale prý přijede. Hurá, dneska mám kde spát :)
Společné foto, přání hodně štěstí a Luďa mizí v dáli. Kdo ví, kdy se zase potkáme...



Pan Kostelanský mě ubytovává, já na oplátku dávám vizitku a zmiňuji se o mé cestě. Vypadá celkem překvapeně (je pravda, že tak vlastně vypadají všichni). Sprcha, večeře, postel. Ještě mi přichází SMSka od Ludi, že stihl vlak. 73 kilometrů. Dneska už to bylo poněkud živější. Vítr dal zabrat. Už se nemůžu dočkat zítřka.
Když na to teď vzpomínám, byla to hezká etapa. Pokecal jsem s kamarádem, kterého jsem roky neviděl. Dík Luďo za doprovod. Bylo to fajné ;)

Jinak možná vás bude zajímat, že videoupoutávka už je na světě. Premiéru bude mít v sobotu na festivalu Pelhřimov - město rekordů. Příští týden pak bude pověšena na kanál OKM na YouTube. Kvůli této srandě jsem musel aktualizovat hardware, resp. odložit notebook a koupit novou stolní mašinu, páč ta stávající byla krátká na videa z nového Coolpixu. A tímto chci také ospravdelnit případné překlepy v textu. Zvykám si totiž na novou klávesnici.
Tě péro!

pondělí 9. června 2014

Den první aneb brnkačka po rovince

Po bujarých oslavách trvajících tisíc a jednu noc a které podle jistých lidí budou trvat ještě dlouho, jsem se konečně rozhodl věnovat se trošku i tomu virtuálnímu světu. Dřív to nešlo, neboť vlivem vydechovaných výparů a následnému vzniku třaskavé směsi bohaté na kyslík a alkohol (s většinovým podílem alkoholu), hrozilo v pokoji nebezpečí výbuchu. Po onom výbuchu by pak byla i vysoká pravděpodobnost příjezdu médií, které už teď nemůžu pomlouvat tak jako dřív.
A těch důvodů bylo více. Vemte si například mou pravou ruku. Pár potřesení a stisknutí ročně ještě snese, ale následky třídenního maratonu ve stavu se značně potlačeným pudem sebezáchovy na sebe nenechaly dlouho čekat. Na všechno je potřeba trénovat a přiznávám bez mučení, že v této oblasti jsem trénink oželel.
Taky jsem musel vybalit a následně pochytat oživlé části oblečení, vytřepat ze spacáku pavouky a opět si v pokoji udělat organizovaný nepořádek. Totiž během mé nepřítomnosti se tu děly velké věci. Pokoj byl vybílen, všechny mé poklady skončily "někde v krabicích", které jsem doposud nenašel a kolegyně Libsha, po mém zdárném výkonu teď dokonce nadřízená, mi na zeď namalovala jakýsi tentononc.

Pořád na to čučím jak puk. Od originálu k nerozeznání

To jen abyste věděli, jaké šoky teď má maličkost zažívá. Do toho si ještě dosaďte dnešní nástup do rachoty a nastolení krutovlády spalujících veder a získáte utrejch, který snese jen, cituji flycrosse: rozmazlený vesničan, konec citace.
Dost už ale bylo keců. Zahajuji výpravu do minulosti a občas tak trochu i do té mé makovice. Výpravu kolem toho našeho kousku světa. Výpravu, která mi změnila život, která začala nevinným "Na jednokolce? Proč ne?!", která změnila můj názor na lidi a, co je nejdůležitější, která zásadně změnila můj pitný režim :) Ne, teď už vážně. Začínáme.

Je sobota, 3. května. Tohle datum jsem vybral schválně kvůli tomu, aby se mnou mohli jet kluci jako doprovod. Ony jsou to totiž vychované děti co chodí do školy. A taky jsou, stejně jako já, ve Sboru dobrovolných hasičů Křídlůvky, což je navíc jeden ze sponzorů téhle šílenosti. A jelikož se mé plánovací schopnosti nebes dotýkají, krásně jsem trefil den, kdy byla hasičská soutěž. Jak úsměvné, že? Tuto skutečnost jsem se samozřejmě dozvěděl celý týden před odjezdem, kdy už jsem mohl měnit leda tak tlusté ponožky za tenké.
Říkám to pořád a pořád to dělám špatně. Plánování je na nic. Improvizace, to je to správné slovo. Tedy improvizuji a vymýšlím náhradní plán (už zase to plánování). Naše víska zrovna neoplývá ohromujícím počtem obyvatel a tak za kluky nemá kdo zaskočit.
Start proběhne v deset hodin ráno, tak jak se s tím od začátku počítalo. Kluci o půl deváté odjedou na soutěž a po jejím skončení budou i se stroji odvezeni na trasu, kterou pojedu. Tam se slezeme a dál budeme pokračovat společně. Tak zní plán. Ovšem, jak již bylo napsáno výše, improvizace je tím pravým ořechovým.
Aby to navenek jakože vypadalo, ráno v osm děláme společné foto, díky čemuž kluci tak tak stíhají odjezd na soutěž.



Chci si jít ještě lehnout, ale nevydržím na jednom místě. Nemám rád tyhle kritické okamžiky a snažím se na tu hodinu a půl nějak zabavit. Je to výprava do neznáma. Teda, dneska a zítra ještě do známa. Nevím co od toho mám čekat a tak se mi hlavou honí jedna ptákovina za druhou. Šmarja ať už jedem!
Krátce před desátou přijíždí pan Jurečka z Agentury Dobrý den a před domem se scházejí lidi. No, a je to tady. Vypadá to, že jsme všichni. Já, Zbyněk, taťka a mamka.
Nechávám si to od přihlížejících a podporujících odpočítat a modlím se, aby se mi povedlo nasednout. Přece jen s bagáží to nejde tak lehce... 3, 2, 1, START! S odřenýma ušima, ale povedlo se.
A je to, už se jede. Sám tomu nemůžu uvěřit. Jsem na cestě kolem České republiky! Ještě nedávno jsem davětadvacku vybaloval v Brně z krabice a říkal si, co jsem to do prkna koupil za monstrum a teď se, obtěžkán zbytečnostma, společně s doprovodem, vydávám na měsíční pouť za poznáním regionálních pivovarů :)
Je pod mrakem a sem tam nějaká ta kapka. Za vesnicí jsem ještě filmován panem komisařem coby stěžejní důkaz uskutečnění odjezdu. Přichází první kopeček, vlastně ve srovnání s tím, co bude následující měsíc následovat, hrb na cestě. Říkám si, kolik těch výškových metrů asi ještě bude. Pardon, výškových kilometrů.
V Hrádku dělám slavnostní křest ala pád do blata. To to přišlo nějak rychle, což? SMSka, píše Libsha, teď ještě stále podřízená, že jsme vyjeli o tři minuty dřív a že jsme se minuli s dalším davem obdivovatelů a obdivovatelek. Prej dostanu přes držku. Hmmm, tak to bych to raději měl doopravdy objet, páč jestli se vrátím s nepořízenou, bude to ještě horší :)
Během megavýpravy jsem zaváděl různé termíny, jako např. hranaté počasí. To znamená, že je tak na hraně. V bundě teplo, v triku zima. A to právě teď panuje.
V Hevlíně se odpojují rodiče. Nemám moc rád loučení... Dál pokračuji už jen se Zbyňkem, který teď zastává funkci štábu a zásobovače, což je podle některých nejmenovaných (například pana tajemného z Prahy) přetěžký úkol. I přes relativně nepříznivé počasí míjíme jednoho cyklistu za druhým. V Hevlíně je totiž, jak se později dozvídáme, jakási cykloakce. No prostě lidí jak na Václaváku.
Původně bylo v plánu, že v Jevišovce se k nám připojí David s Krakenem. Nicméně, ti ještě ani neskončili se soutěží, takže se prostě připojí až to bude možné.
U Březí se nás pan cyklista ptá, zda jede správně na Brno. Jelikož jsem po cyklo Krakow-Brno-Wien jezdil nějaký ten pátek do Brna do bytu (oh, období temna, černočerného temna!), mám přehled. A tudíž pána, nebo spíš sebe chi chi, těším zprávou o tom, že jede špatně :) Už postarší pán. Jel z Brna do Hevlína (asi 70 km), tam se na cykloakci občerstvil a teď jede zase nazpátek. Dost dobrý. Já jsem tehdá míval dost hlavně po cestě do Brna. Ale je fakt, že jsem to jezdíval převážně v zimě...
Snažím se maximálně zužitkovat zdejší rovinu a držím vysoké tempo. Vražedné ne, to má jen Simir s jeho kumpány z Autobahnpolizei.
A Zbyňa točí a podává banány, jablka a mazivo na klouby, kterého však rychle ubývá. Nakonec nám nezbývá nic jiného, než ten sud nechat u cesty coby odpaďák.





 Jsme v Březí. Volám druhé polovině doprovodu.
"Kde jste?"
"Teď jsme vyjeli, jsme tam za chvilku."
Ha, to by tak hrálo! Na nikoho se nečeká. Jede se dál a sraz domlouváme až v Mikulově.
Přijíždíme do Mikulova. Teď si tak uvědomuji, že jsme se nedomluvili, kde že se v tom městě sejdeme. Přes železniční přejezd právě přejíždí vlak a mezi čekajícími auty je i náš Fanouš, který ve svých útrobách skrýva dárkový balíček v podobě bráchy a Krakena.
Velím k obědu. Má eskorta náhle zjistí, že nikdo z nich nemá zámek na kolo. Mám sice jakousi imitaci, ale zamknu s tím sotva tu jednokolku. Jsem přece ten pan Gramař. Nakonec Marcela, Zbyňova mamka, kupuje v obchoďáku dlouhý zámek. A jelikož jsme v pochybné čtvrti, beru si všechny věci dovnitř.
Restaurace je taková docela nóbl. Je to vlastně hotel s restaurací. A paní na recepci je z nás tak nějak nejistá. Vypadáme, jak kdybychom se do té restaurace chtěli nastěhovat. No představte si to. V klidu se flákáte v práci a najednou tam přijdou dvě paní, což samozřejmě není nijak neobvyklé. Hned za nimi se ale vynoří kluk v teplácích a helmě, za ním koncentrované zlo s nápisem Kraken na zádech, pak zase vcelku normální osoba a nakonec dvoumetrový někdo v chráničích, se spacákem, batohem, karimatkou a třemi gumicuky...
No, naštěstí tu sedí jen dva lidi. To ale nebrání obsluze v tom, abychom na jídlo čekali doslova věčnost. Už víme, proč tu nikdo není. Čekání si krátíme poslechem legendárních Krakenových monologů. Po obědě se konečně v plné sestavě vydáváme dál. Tedy až po sto let trvajícím focení a chystání se těch dvou. Ještě dostávám na cestu jakési prášky. Jedny prý na průjem a druhý na horečku. Jsem odpůrce těchto "léků", ale abych zbytečně nenervoval mamku, beru si plato od každýho do báglu. A ještě jsem dovybaven toaleťákem, který jsem zapoměl. Jsem holt nezodpovědná osoba.



David záhy po odjezdu zjišťuje, že nemá v pořádku brzdu a přejíždí šneka poté, co jsme se mu my všichni úspěšně vyhnuli. Raději hodím rybičku než abych ty chudáky přejížděl a on udělal jenom křup a bylo vymalováno.
Cesta se začíná mírně vlnit, když v tom za sebou slyším dobře známý zvuk. Takový ten randál, když hodíte kolem o zem. A nebo když kolo hodí o zem s vámi, což se právě stalo Zbyňkovi. Holt byl ještě před jednokolkou zvyklý na to svoje cosi, co nejezdilo nebrzdilo a teď, když jel na pořádném kole zjistil, že ta přední brzda opravdu funguje.
No, každopádně teď leží na zemi, krvácí mu ruka a jak se zdá, vypadá to, že až do Břeclavi kluci nepojedou, neb mají chromého opatrovníka. Není čas, musíme pokračovat. Dneska jsem se měl ještě setkat s tou pěší bandou, kterou jsem potkal u Jaroslavic. Ty už ale nestihnu. Odjezd v deset, Mikulov a teď karambol...
U vesnice Úvaly přicházejí větší a větší kopečky. Tentokrát padá Kraken. Už jsem nervní a docela se i těším až se té skupiny zbavím. Z Úvalů je to celkem do kopce a ochromený Kraken haleká, že ho píchá bok, já asi ve 2/3 slízám s tím, že nemá cenu teď drtit kolena se 137kama. Zbyněk jede s Krakenem a David je kdesi daleko vepředu.
Blížíme se k Valticím, kde se kluci mají odpojit a ponechat mě svému osudu. Další dávka rozlučovacích gest, přání štěstí a síly a najednou jsem na cestě sám. Jako za starých časů :) Pořád tomu tak nějak nemůžu uvěřit. Volám té bandě co jede pěškobusem, že to dneska nestíhám a že se sejdeme až zítra. Škoda, slíbil jsem totiž, že jim ukážu Krakena v životní velikosti a nakonec to neklaplo. Ale myslím, že pro ně je to tak lepší...
Zbožňuji kraj v Lednicko-valtickém areálu a jeho okolí. Je to tu prostě tak nějak zvláštní. Ikdyž, je pravda, že tohle říkám prakticky o každé krajině. Ale zase na druhou stranu všechno má své kouzlo. Při průjezdech stromořadími starých jírovců si připadám tak nějak jinak. Dobře, klidně a soustředěně. Říkáte si, první den a už z toho magoří. Možná je to pravda, kdo ví :)



Stavím u hotelu a restaurace Celnice, abych natankoval. Pan číšník vyskakuje ven a ochotně mi jde doplnit vodu. Tomu říkám servis. Od doby, co jsem tenhle podnik poznal, se sem rád vracím. Tohle je opravdu restaurace na úrovni. Skvělé prostředí, obsluha a perfektní jídla...
Míjím Františkův rybník, pak přes koleje a už se přede mnou otevírá obora Soutok. A nebo, jak říkám, Rohan. Tenhle název vznikl před pár lety. Během výletu jménem Akce Pálava jsme tak zdejší kraj pojmenovali společně s cykloparťákem. S Rohanem sice nemá nic společného, ale to je úplně, ale úúúplně jedno.
Už se pomalu blížím do dnešního cíle. Hodlám přenocovat poblíž Pohanska. Sjíždím ze stezky a těsně před oborou rozdělávám spacák. Předpověď hlásí noc bez deště, takže stříška zůstává v batohu. Teď už jen se navečeřet, pro jistotu namazat kolena zázračnou mastičkou made by Libsha (teď jsem si tak uvědomil, že tahle postavička měla na zdárný konec výpravy nemalý vliv, to jsou mi věci :) a spát. Vlastně ne, ještě musím odeslat depeši do základního tábora s technickým zázemím.
Na usínání venku se mi líbí ten okamžik, kdy všechno utichne. V jednu chvíli je všude živo, ptáci zpívají, a najednou všechno jako lusknutím prstu zmlkne. To se to pak spí.
Akorát ta sprcha. Ta chybí...
Zítra by mě měl doprovázet kamarád Luďa, se kterým jsem se seznámil během ježdění v jižním Rakousku. Už se těším.

74 km. Po fyzické stránce pohodová etapa.

pátek 6. června 2014

Jak chutná úspěch?

Jak by řekl Homer. Hmmmm, úspěch :)
No nic, nebudu to protahovat. Včera kolem 3/4 na pět jsem v doprovodu našeho početného jednokolkařského klanu dorazil zpět do Křídlůvek. Poslední etapa - Mašovice, Znojmo, Hodonice, Valtrovice, Křídlůvky. 30 km.
Bouřlivé přivítání, věnec, kytka, transparent s nápisem "Vítej doma rekordmane", občerstvení, spousta lidí a taky spousta dalších věcí, jako například cedulky cestou do vesnice "to dáš, ještě 1100m", "za Hostan!", "poslední zatáčka". Křest šampáněm jak na formuli jedna :)
Ještě to všechno musím vstřebat.
Čeká mě teď spousta práce. Třídění fotek, tvorba videa, články, zaměstnání... Dal jsem si za cíl vypouštět jeden až dva články týdně. Na všechno dojde, jen mi dejte trochu času.

Momentálně sepisuji poděkování a vypadá to, že to bude jeden z nejdelších příspěvků. Jediná osoba, které však chci poděkovat sólo, je jistý pan kolega z OKM.
Děkuji Zbyňkovi za poskytování technického zázemí, shánění informací, věčné čekání na mé depeše z terénu a jejich následné umisťování na blog. Dík Zbyňo!


Těším se na opětovné prožití této cesty. Tentokrát společně s vámi.

středa 4. června 2014

Za humny...

Zdravím z Mašovic u Znojma. Není moc času na psaní reportů, takže...
Včera Šejby, Nové Hrady, České Velenice, Nová Bystřice, Slavonice. Rovných 107km. Jel jsem od pěti od rána do devíti do večera. Masakr...

Dneska Slavonice, Písečné, Rancířov, Vranov nad Dyjí, Podmolí, Mašovice. 68km. Už je to znát a jízda je čím dál těžší. Ale zítra už budu doma, heč! :)
Pak postupně začnu vypouštět články. Podrobné články.
Tě péro!

pondělí 2. června 2014

30. + 31. DEN

30. DEN: České Žleby, Stožec, Pěkná, Nová Pec, Lipno nad Vltavou, Vyšší Brod. 77 km.


Ze začátku nic moc ale pak se to rozjelo. Kvůli restauracím Tom mírně upravil cestu, aby nepošel hlady. Cyklostezky kolem Lipna si pochvaluje. Večer byl pozván na pivo a noc mu "zpříjemnili" hluční žáčci Německa, kteří se ubytovali na stejném patře jako on. Naštěstí ho předběhla učitelka, takže to rádio jim nemusel jít osobně vypnout.

31. DEN: Vyšší Brod, Horní Dvořiště, Pohorská Ves, Dobrá Voda, Šejby - 69 km.


Ve Dvořišti Tom potkal výpravu z Finska, jdoucí z Budapešti do Prahy. Pak půl dne nikoho nepotkal, pouze posedy, krmelce, zaniklé vesnice a rozbité cesty. Novohradské hory na něj tajemně zapůsobily.

Televize Nova už odvysílala onu reportáž s Tomem, odkaz zde (pusťte od 14:52).

ZÍTRA se pokusí dostat ke Slavonicím, kde už to zná! :)