úterý 25. listopadu 2014

Den dvanáctý aneb „Kde mám ku**a tu mapu?!”


Středa, 14. května
Už od sedmi od rána běhám po pokoji a balím si věci. Včera jsem cestou do hospody uviděl obchod s potravinami a tak se chystám na velký nákup, páč si snídani musím dneska obstarat sám. Něco málo před devátou vyjíždím s už nachystanými dlouhými klikami. Je chladno. Poprvé tedy vytahuji i mikinu a jedu navlečený jak na pól. Hned na začátku dnešní etapy mě čeká docela dlouhý kopec, takže se v tom všem docela hezky peču, ale sundávat vrstvy nechci, protože zase fouká vítr a nerad bych, aby se z toho později vyklubala nějaká nepříjemnost v podobě nachlazení. Kopec je řádný a i přes vydatnou snídani mě nějak opouštějí síly a jsem nucen jít pěšky. Jako by mi totálně ztěžkly nohy a nemohl jsem je rozhýbat. Kopu do sebe půlku dnešního přídělu chia semínek v naději, že se to časem zlepší.


Kousek za hraničním přechodem se to začíná lámat. Štrachal jsem se nahoru skoro hodinu. Teď můžu zase chvíli jet.
Je to tu zvláštní. Připadám si, jako bych byl na konci světa, ale je tu všechno, co bych čekal kdekoliv jinde. Vesnice, silnice, zastávky, pole, no prostě všechno. Ale něco je tu jinak. Nevím co, ale něco rozhodně ano. A líbí se mi to.
Na kládách, srovnaných podél cesty, si dávám přestávku a tlačím sušenky. Sedím si tu sám, kolem jen louka. Slyším krávy. Otočím se a... ve vzdálenosti asi dvaceti metrů je jich najednou celé stádo.
„Kde se tu tak rychle vzaly?”
Mašírují přímo za "vedoucí" krávou, která valí přes louku přímo sem. Nechci je vylekat na poslední chvíli a tak dávám vědět o své přítomnosti. Prostě a jednoduše si stoupnu, abych byl vidět. Vedoucí kráva na fleku brzdí, div nenadělá rýhy do trávy a zírá. Najednou si uvědomuji, že všechny ty stovky párů očí hledí na jediný bod v širém okolí. Tím bodem je moje maličkost a řeknu vám, že to není moc příjemný pocit. Chvíle ticha, kdy jakoby všichni čekáme, co z toho vyleze. Krávy se jen opatrně protahují okolo na cestu a mizí za zatáčkou. I stádo velkých zvířat se dokáže nepozorovaně přkrást...
Vezu se pěkně z kopečka a u Zemské brány na mě čeká cedule, která ohlašuje další pomyslný zářez na pažbu. Je tu krásně. Dole pod mostem šumí Divoká Orlice, kolem skály a takový ten příjemný vlhký vzduch. Na chvíli zastavuji, abych si to tu prohlídl.



Za Zemskou bránou cesta střídavě stoupá a klesá. Pěkná silnice a minimální provoz. Ale nohy mě furt nějak nechtějí poslouchat. Plazím se sotva dvanáctkou. Možná je to tím počasím. A nebo už toho mám dost, kdo ví.
Zastavuji a z báglu vytahuji kus žvance. Dávám vědět o své aktuální poloze Tomášovi, který by mě měl odpoledne doprovodit do Náchoda.


Přijíždím do Bartošovic v Orlických horách. Na louce sedí dvě slečny a každá na plátno maluje krajinku. Ve vesnici jsou další a za vesnicí další a další dvojice a všechny tyto mladé umělkyně malují jak o život. Kdo ví, třeba jsem byl nevědomky zvěčněn štětcem a barvou :) Holky čučí jak vyorané myši, což mi dodává trochu té šťávy, neboť mám radost, že se mi dnes povedlo zas někoho přistihnout s udiveným výrazem.
Pořád si to šinu po celkem slušné silnici s celkem slušně malým provozem a většinou pořád celkem slušně do kopce. Ranní sluníčko vystřídaly mraky.


Z Orlického Záhoří je to do kopce pro změnu nonstop. Zpočátku jen mírně, ale později se sklon mění tak, že nejsem schopný ani se dlouhými klikami jet dál. Kopec není zas tak prudký, že by se nedal vyjet, ale nejsem stroj, abych dokázal makat naplno tady půl hodiny nebo kolik, než se dostanu nahoru. Jdu tedy pěšky. Kopec se zdá být nekonečný. Je dlouhý, dlouhatánský.... U občasných parkovacích míst se vždycky pokouším nasednout a chvíli jet. Pár set metrů, víc to nejde.


Skoro nahoře
Dostávám se kousek pod vrchol Šerlich. Je tu ukazatel "Masarykova chata". O té mi povídali kluci nohejbalisti. Prý tam můžu přespat a když řeknu „Co v práci, dobré?”, budou tam hned vědět, odkud jedu :) Nicméně mi to tu kilometrově moc nevychází a tak pokračuji dál. Dnešní zastávka je až v Náchodě.
Konečně jedu z kopce. Abych trochu rozproudil krev, řadím na rychlejší režim. To to sviští! Kopec nahoru byl táhlý, ale teď jedu z poměrně prudkého kopečku okořeněného serpentiny. Levá, pravá, levá! No boží :) Brzda dostává pěkně zabrat. Nechc ani pomyslet, co by se stalo, kdyby teď selhala. Veškerou práci totiž momentálně odvádí ona. No to by byl rachot...
Deštné v Orlických horách. V parku na lavičce si dopřávám další sváču a prohlížím si mapu. Do Náchoda je to ještě kus. Likviduji zbytek dnešní dávky chia semínek.
A zase do kopce. Je to fuška. Po příjezdu na křižovatku se chci podívat do mapy, když...
„Kde mám tu mapu?”
Šmátrám po kapsách a mapa nikde.
„No kurnik kde je?!”
Přemýšlím a přemýšlím a pak mi to dojde.
„Nechal jsem ji v tom parku na lavičce! Do psí prdele měl jsem tam svazek map na další dva dny!”
Vracet se mi nechce, když už jsem se vykodrcal na ten kopec. Volám Tomášovi. Trasu si tak nějak pamatuju, ale ne úplně podrobně. Do cíle bych nejspíš trefil, ale nevím, zda bychom se setkali. Návádí mě tedy do vesnice Nový Hrádek. Tam už bychom se prý měli setkat.
Zapínám GPSku a jedu podle ní do Sedloňova. Během cesty si nadávám do vocasů a přemýšlím, jak to zítra udělám.



Za Sedloňovem se rozhoduji pro další svačinovou přestávku. A co na mě nejukne při rozepnutí batohu? Mapa! Neztratil jsem ji, nýbrž založil na místo, kde neměla být. Na jednu stranu jsem rád, že ji mám, na druhou si zase nadávám do vocasů, že jsem se do toho batohu měl podívat hned.
Volám tedy Tomášovi, že jse všechno v cajku a že už se řítím do Olešnice v Orlických horách.
Oproti ránu a dopoledni se teď jede naprosto fantasticky. Uháním co mi nohy stačí.
Perfektní silnice a prakticky pořád z kopečka podél Olešenky. V tom do protivky jede jakýsi cyklista...

To je von! V barvách Primátora :)
V krátkém triku a v kraťáscích. A já tu jedu navlečený v mikině a větrovce. Ale co už, do konce zbývá pár kilometrů, to už nemá cenu sundávat. Míříme do Pekla. Na chvíli se zase měním na drbnu toho nejtěžšího kalibru. Ale jen na chvíli. Po odbočení na cyklostezku se totiž mění povrch. Respektive ten zůstává stejný - asfalt, ale je to taková kulatá, na stranách hodně rozbitá cesta. No kroutím se jak had, abych z mašiny nespadl.
Tomáš chvíli přebírá roli kameramana a fotografa a zanedlouho jsme v Pekle.

Primátor. Za chvíli si jednoho dáme.
Z Pekla už vede krásná cyklostezka přímo do města. Hemží se to tu sportovci. Bruslaři a bruslařky, cyklisti a cyklistky, běžcy a běžkyně... prostě město, které žjie sportem.
Míjíme pivovar a hledáme nějaké místo, kde bych mohl složit hlavu. Podle mapy je něco hned naproti pivovaru. Mají ale obsazeno. Od pána ale dostáváme tip na dalšího pána, který taky ubytuje a je jen pár domů odtud. Hledáme, hledáme a nakonec nacházíme. Pán přichází rovnou z hospody a už má zřejmě hladinku. Ale to mu nebrání v tom, aby mě ubytoval za skvělých 250 korun. No super :)
Hned naproti přes ulici je restaurace, kde se po krátkém rozchodu opět setkáváme.
Pokec nad půllitrem Primátora (no dobře tak víc než jedním) a horou špaget. No není nad to se před spaním pořádně napráskat.


Dík za doprovod Tome!

sobota 22. listopadu 2014

Den jedenáctý aneb „Pošli fotku voe!”

Jsem flákač toho největšího kalibru a tak je to teď s články jedna velká bída. Bože, než já to dopíšu, tak už si nikdo nějakou Cestu nebude ani pamatovat. Flycross odhaduje, že k naší společné etapě bych se mohl dostat do Vánoc. No... ještě, že se nezmínil do kterých :)
Musím s tím ale trochu pohnout, neboť za dveřmi už je megaprojekt s pořadovým číslem dvě. Po návratu jsem se totiž dozvěděl o celkem značném počtu lidí cestovatelů. Tak nějak se to samo seběhlo. Mnozí by to nazvali náhodou, ale po jistých zkušenostech jsem na náhody přestal věřit. Někteří z těch lidí byli dokonce mladší než já. A to mě inspirovalo. Není potřeba mít to nejlepší vybavení, sto sponzorů a milion na účtě. Jde to i jinak. A tak teď většinu času trávím spřádáním dalších plánů, učením se dalšího cizího jazyku, studováním map a průvodců.
Ještě neprozradím co, kdy a kam, ale pokud to vyjde, strčí tahle výprava cestu kolem hranic ČR hravě do kapsy. Snad jen to, že hlavním aktérem bude nový přírůstek do rodiny jednokolek. Taková ta velká zelená mrcha, co se mě dvakrát pokusila zabít. Tolik k současnému dění.

Úterý, 13. května
Zvoní budík. Je sedm ráno. Včerejší návštěva hospody se docela podepsala na mém aktuálním stavu. Kašlu na nějaké balení. Válím se až do osmi, načež se ubírám dolů do přízemí, kde už mám nachystanou snídani. Není přece kam spěchat, když jsem to včera zapíchl o nějakých 25 km dřív, ne?
Nacpaný k prasknutí se jdu sbalit. Trvá mi to věčnost. Mám kopr. Vůbec se mi nechce.
Kolem desáté se konečně vykodrcávám i s tou ukrutně těžkou jednokolkou ven před hotel. Stojí tam dva pánové. Pan majitel a pravděpodobně pan host. Pana majitele jsem už včera večer obeznámil o mých záměrech objet na tomhle přibližovadle tu naši zem a tak hned povídá.
„No to je on jak jsem ti povídal. Tak na tomhle to prosím tě chce objet.”
„No vy jste tedy dobrej blázen. To vám povím.”
Prostě taková ta klasika. Kolik to jede, kolik ujedu, kolik toho vezu, odkud jsem vyrazil a jak dlouho už jedu. Kopr je rázem pryč a jsem rád, když můžu pózovat pro spoušť foťáku. Na závěr předvádím nasednutí a krátkou jízdu. Pan majitel dodává.
„No, myslel jsem si, že už jsem tady měl snad všechno. Od lehokol po velocipedy. Ale vidím, že jsem se spletl.”
Pozitivně naladěný, vrhám se do města. Musím přece sehnat ten centrklíč. Od kluků jsem včera dostal tip na cykloobchod.
„Jak se to jenom jmenovalo? Něco 3 000...”
Nejsem schopný si vzpomenout a tak jedu na náměstí na informace, abych se zeptal tam. Paní mi ochotně radí cestu do cykloobchodu, ale jakmile se říká doleva doprava rovně, jsem v koncích. To si nikdy nezapamatuju. Beru si tedy plán města a jedu podle něj. Jako na potvoru je ten obchod jménem SPORT 2000 (takže dva a ne tři) kousek od hotelu. Takže přes město zase nazpátek. Jeseník je naštěstí malý. Nejdřív se ale stavuji v obchodě pro nějaký ten proviant...
Centrklíč ve sportovních potřebách mají. S vidinou naděje na další postup bez samorozkládacího stroje opouštím město a začínám kousek po kousku zdolávat další kopec.


Předpověď hlásí přeháňky tak snad to nebude moc zlé. V kopci pálím poslední zbytkáč a kousek za Ramzovou cesta začíná mírně klesat. V Ostružné usedám v místní restauraci, coby jediný exot, na zahrádku a nechávám se obsluhovat zřejmě cizincem, který neumí moc dobře česky. Ale pokaždé se zeptá, zda mi jídlo chutnalo. A chutnalo. Ty švestkové megaknedlíky byly vskutku vynikající.

Fešný kostelík v Ramzové
Sjíždím ze silnice a najíždím na cyklostezku v domění, že se konečně vyhnu autům, byť jich tu moc nejezdí. Z asfaltu se rázem stává cesta ze šutrů a při sjíždění jednoho krpálu si málem nadělám do gatí. Ale žiju. Při nejbližší příležitosti se vracím zpátky na silnici, neboť cesta po něčem takovém by zabrala spoustu času a sil. Oproti tomu jednokolka zase začíná vrzat a je víc než jasné, že je to zase ten výplet, který jsem včera jen tak trošku polepil. Ono kombinačkama toho stejně moc neopravíte. Takže zastavuji, sedám do trávy a začínám dotahovat dráty. Toto je jediná chvíle, kdy proklínám QU-AX za to, že svoje jednokolky dělají tak robustní. Dotáhnout těch 48 drátů mi totiž trvá věčnost. Ale je to taky příležitost k přešroubování pedálů do rychlejšího režimu. Pojede se totiž z kopce!
Je kolem druhé hodiny a teprve teď jsem v místě, kam jsem včera chtěl dojet. Ale co, jsem na dovolené.
Cesta z kopečka je prostě boží. Už jsem se naučil sjíždět táhlé mírné kopce rychleji a tak tachometr místy ukazuje i 18 km/h, což je vzhledem k té náloži, co vzdau vezu, poměrně dost. Nožičky mi jen kmitají a já si to nesmírně užívám, neboť je krásně, jsem schovaný před větrem, auta skoro nejezdí a jedu nádhernou krajinou.
Vjíždím do Jindřichova. Další vesnice ala nudle podél silnice. V tom cítím, jako bych měl mokrý nos. Sahám na něj a zjišťuji, že je mokrý. Od krve. Jendou za uherský rok se mi to stává. A zrovna ve vesnici hergot! Zastavuji a hledám něco, čím bych krvácení zastavil. Lékárničku se mi kvůli nosu vytahovat nechce, kapesníky nemám, toaleťák došel. Jako totální nouzovku volím lískty z hospod. Mám totiž takový zlozvyk strkat si tyhle věci všude možně do kapes. Než nějakou vyštrachám, je pode mnou kaluž krve, jak kdyby tu někomu někdo rozmlátil ciferník. Tady bych měl další moudro - účtenky se na funkci špuntu do nosu moc nehodí. Ale dá se to :)
Krvácení zastaveno a já teď vypadám, jako bych právě někoho vykuchal, neboť mám tu krev úplně všude. No dobře, zas takovej hororo to nebyl, ale ruce mám zašpiněné. Naštěstí tudy protéká potok a tak se mám kde opláchnout.
U Potůčníku mě přepadá krutá kroupová přeháňka. Naštěstí v tu chvíli fouká i poměrně silný vítr a tak se můžu schovat u jednoho vzrostlého stromu. Toho využívá i jeden pan cyklista, kterému už deštník nestačil. Spíš se začal měnit v jetpack...
Po přeháňce chci pokračovat, když v tom si všímám budovy se známým nápisem. Kostka. Totiž Kostka je výrobce koloběžek. A kolobky znám hlavně z Přibližovadel. Tasím tedy telefon a píšu Petrovi SMSku a pokračuji dál.
"Jsem pred Kostkovic fabrikou voe! :-D"
Chvíli na to mi přichází odpověď.
"Super! Posli fotku voe! :-D"
A jak to mám asi udělat? Sotva mi tato myšlenka probleskne hlavou, telefon začne zvonit. Samozřejmě volá Petr. Že prý jestli chci, můžu se do té továrny mrknout, že mi to domluví se šéfem. Samo sebou!
A tak se vracím zpátky k továrně a ptám se na pana Neugebauera. Po chvíli se oba shledáváme, děláme fotku a pak se odebíráme dovnitř na čaj. Krátké povídání, prohlídka koloběžek. Už pár něděl nazpátek jsem pokukoval po jejich Racerovi a musím uznat, že i naživo je to pěkný model. Mám holt rád velké věci :) A taková byla má návštěva největšího výrobce koloběžek v Evropě.


Krátce po půl čtvrté jsem už zpátky v sedle a štráduji si to do Králíků. Je sice květen, ale panuje typické aprílové počasí. Chvíli svítí sluníčko, chvíli je zataženo a vypadá to na další déšť. Pak začne foukat vítr a zase vyleze slunko. To celé navozuje společně s okolními vrchy skvělou atmosféru, kterou ruší jen provoz na silnici. Ten ale není nijak monstrózní a tak si nynější cestu užívám. A těší mě to o to víc, když si vzpomenu na tu návštěvu Kostkovic fabriky a představu, že se moje maličkost po odeslání té fotky na příhodné místo zase objeví na internetu.


Jedu teď prakticky pořád mírně do kopečka proti proudu Moravy, jejíž pramen se nachází nedaleko odsud a sice na Králickém Sněžníku. Velice rád bych se tam někdy podíval, ale ne teď. Prameny jsou jedny z dalších věcí, které mě fascinují. Voda vybublává odněkud ze země. Na začátku je to jen malinkatý potůček a po několika stovkách či tisících kilometrů je to mohutný vodní tok. Morava samozřejmě nemá tisíce kilometrů, myslím to obecně. Ale u svého ústí do Dunaje už je to pořádná řeka. Je jen škoda, že naše nenechavé ruce mají tendenci tyto krásné klikaté útvary prznit, trávit a nechci ani vědět co všechno ještě. Jen takový menší úlet do kruté reality :)
Z pomyslného seznamu si odškrtávám další kraj. Ó jak krásně se to dneska jede!


Mezi loukami, stromy, za občasného slunečního svitu a doprovodu smradlavých vehiklů, snažím se uniknout zlověstným mračnům. Podruhé mě dneska nedostanou! Sice mám pořád ještě přehozené pedály na rychlejší režim, jenže mých 14-15 km/h nemůže soupeřit s přírodními živly. Ale je to dobrá motivace. A navíc krásný pohled. Absolutně nic mi teď nechybí. Vlastně ano. Ke slovu se totiž hlásí pan Žaludek a tak jsem nucen zastavit a spořádat poslední zbytky proviantu. Mraky nemraky.



Před Králíky se cesta začíná zmítat v kopcích a tak dojde i na procházku. Provoz tu totiž houstne a co fakt nesnáším, je pachtění se na jendokolce do kopce za neustálého „vžžžžuuuuuuuuuuumm”. Navíc je to nebezpečné.
Míjím pozůstatky z meziválečného období. Netušil jsem, že v těchto končinách, byť jsou v česko-polském pohraničí, bude tak hustá síť bunkrů. Ale jakých! Dělostřelecké megabunkry... některé z nich dnes plní daleko smysluplnější funkci a staly se z nich muzea. Jedno takové jsem se pokusil zvěčnit.


Králíky prostřeluji rychlostí kulového blesku, neboť nejsem na města moc zvědavý a taky chci uniknout všudypřítomným autům, což se může zdát jako nemožný úkol. Ale i ve Střední Evropě je to možné, to mi věřte.



Dostávám se na rovnou, hladkou, ale velice rušnou silnici. Den se začíná chýlit ke svému konci a tak začínám hledat v mapě nějaký ten nocleh. Jsem zhýčkaný a proto se mi nechce ani tentokrát spát venku. Snažím se co nejrychleji dostat pryč z té silnice. Baterky do blikačky jsem totiž již tradičně zapoměl koupit a tak se nemám jak bránit proti smetení plechovou obludou z povrchu zemského. Podle mapy by v Lichkově měl být penzion.


Mají tu k němu i ceduli. Hurá tedy na statek (odmítám používat slovo farma). Je ale plno a tak jsem nucen pokračovat dál. Mám ukrutný hlad. Před chvílí jsem sice jedl, ale to bylo jen takové polechtání. Žaludek doslova a do písmene zpívá. A Óda na radost to rozhodně není. Jedu dál, ale díky nedostatku kalorií jsem takový nějaký zpomalený. Jak bych si teď dal zase ty knedlíky!
Přijíždím do Mladkova. Jestli tady nenajdu ubytování, tak musím najít aspoň hospodu a řádně se tam nadlábnout. Pak to můžu zalomit někde pod stromem, to už je jedno.
Ptám se místních na ubytování a nějakou vývařovnu a dostávám pár tipů na ubytování a místní hospodu, kde jednak ubytují a taky vaří. Kupodivu i dotázaní mají svoje ubytovací zařízení.
Hospoda se mi moc nelíbí a tak hledám dál. První penzion je obsazený geodety, ale pán je velice ochotný a na můj dotaz, zda za Mladkovem není ještě nějaké zařízení, mi odpovídá, že ano a že tam i skvěle vaří. Tasí telefon a volá tam. Taky mají plno. Kruciš! A tak pán volá dál. Další ubytování tady v Mladkově je plné.
„Tak zkusím ještě poslední možnost.”
A daří se. Je volno. Vysvětluje mi cestu, já děkuji na stokrát a vydávám se hledat onen domek kousek od radioaktivních pramenů.


Shodou okolností mi otevírá stejná paní, která mi při příjezdu do Mladkova radila hospodu a ubytování. Jaká „náhoda” :) Dnešní noc tedy strávím v penzionu U Chaloupků za perfektní cenu 250 Kč. Parádně zařízený pokoj s kuchyní a koupelnou. A to je to prý na jednu noc dražší. Krása!
Neotálím a letím se vysprchovat, páč mám pocit, že se za chvíli sežeru zevnitř.
Po sprše šupajdá do hospody na pár piv a vepřo knedlo zelo. Je to krásný pocit, vracet se zpátky s nacpaným náckem a v poněkud poupravené náladě s vědomím, že dnešek byl naprosto skvěle prožitý den.

Zítra bych měl mít další doprovod. Tomáš z Náchoda se ke mně rozhodl na chvíli připojit. Už se těším.

čtvrtek 20. listopadu 2014

Unichřiby

Tohle je snad nejdéle vznikající článek. Nějak jsem se k tomu furt nemohl dokopat. Spíš by to mělo patřit do učebnic dějepisu.
V rámci prodlouženého víkendu (31.10. - 2.11.) jsem se rozhodl uspořádat průzkumnou výpravu do Chřibů. Ještě nikdy jsem tam nebyl a už podle mapy a husté sítě cyklostezek bylo jasné, že to bude zajímavé místo. Předpověď slibovala přijatelné počasí. Ve čtvrtek jsem si tedy sbalil saky paky, pozjišťoval vlaky a natěšenej jak malej Jarda šel spát.

Den 1.

Zvoní budík. Je pět ráno. Jen idiot nebo pravej výletník by o volnu vstával o hodinu dřív než běžně vstává do práce :) Stejně se z pelechu hrabu až po půl. Příprava snídaně, oblíkání, klasika...
Během odjezdu se zdržuji dobrou čtvrthodinu, když se zabývám montáží blikačky na 29". Buď už mi fakt hráblo a nebo tam prostě něco chybí. Nakonec to sice nějak vyřeším, ale už je tolik hodin, že si o pohodovém tempu na stanici mohu nechat jen zdát. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych na vlak vyjel včas. Ale ještě nikdy mi neujel (myslím ten na lince Božice - zbytek světa). Navíc, abych se vyhnul ultrakulaté silnici a rannímu pátečnímu provozu, beru to po polňačce. A jelikož na tuto výpravu beru krosnu, páč s naloženou jednokolkou, tak, jako tehdy během Cesty, se bez T-Baru špatně jezdí, není hrbolatá cesta pro moji zadnici zrovna pohodlná. V půlce je pak cesta celá rozhňápaná.
"No já to snad nestihnu!"
Tohle je jediný, prakticky ideální spoj, při kterém budu minimálně čekat. Jestli to prošvihnu, tak to bude řádný průser. Naštěstí se tak nekoná a mám ještě deset minut rezervu. Na výrok průvodčího, že "to není celé", se jednokolka zase veze zadax.
V Břeclavi mám hodinu čas. Vybrat prachy, nakoupit jízdenky, nakoupit jídlo, najíst se v místní vývařovně... hodina ubíhá jak nic a už se vezu rychlostí kulového blesku rychlíkem do Otrokovic. V kupé jsem okukován spolucestujícími.
Po půlhodině pocitu za největšího exota ve vlaku konečně vystupuji v Otrokovicích. Je zima, mlhavo a musím se prodrat městem. Zatím tedy nic moc začátek. Ale divoké hvozdy tam nahoře v kopcích to jistě změní.
Ihned za mostem přes Moravu se cesta prudce zdvihá. Mikinu dolů, větrovku nahoru, zařadit 165 mm. V kopci ale rychle ztrácím výkon a tak mi nezbývá než jít pěšmo a jednokolku tlačit. Během chvilinky ze mne lije jak z konve. Představa, že dnešní nejvyšší bod bude někde nad 500 m n.m. a cesta tam bude furt nahoru a dolů, mi nedělá moc dobře. S tou krosnou to nejde zrovna moc dobře. Taky už jsem dlouho takto tvrďácky nejezdil. Naposled snad někdy v květnu :D
Po chvíli útrap se kopec srovnává a ocitám se v obci Žlutava. Hned za ní začíná další kopec. Ten zpestřují auta a tuny prachu a kamení, které tu roznášejí stroje ze zdejšího kamenolomu. Tento kopec už ale zdolávám. Nahoře zastavuji a otáčím se, abych se podíval do krajiny. Nic. Jen bílo. Viditelnost na pytel. Dneska na rozhlednu nepojedu...
Cyklostezka za Žlutavou mi snad spraví chuť.


Příjemná změna oproti tomu rušnému krpálu. Na lesní cestě se ale moc neohřeju, páč za chvíli už jedu zase po silnici. Ta nekopíruje vrstevnice, ale jde rovnou za nosem. Takže furt nahoru a dolů a boj s auty o každý centimetr u krajnice. U odpočívadla si všímám cedule, která odkazuje na slovanské mohylové pohřebiště. Je to jen pár set metrů.
Vjíždím na pěšinku, která mě za chvíli dovede k mohylám. Jsou tu už nějaký ten pátek a tak jsou to dnes už jen takové malé kopečky. Ale pořád jdou rozpoznat. Podle cedule je jich na tomto místě asi 80.


Vracím se na silnici a pokračuji dál směrem na Bunč. Za vesnicí Kostelany se to zase zvedá a už mi docházejí síly. A to mám za sebou pár kilometrů. Je chladno, mlhavo a na loukách fouká vítr. Začíná mi docházet, že tohle nebude pohodový výlet. Tuhnou mi stehna. Nedokážu pořádně zabírat a tak to vzdávám a jdu pěšky. Přitom ten kopec není zas taková hrůza...


Asi tak po kilometrové chůzi usedám zpět do sedla a kopec se začíná lámat. Z Bunče potom vede perfektní cyklostezka. Lesem, daleko od aut a z kopečka. Zjišťuji zajímavou věc. A sice, že brzda nějak nechce brzdit. Sice píská, to ano, ale i když za páčku zatáhnu větší silou, necítím v nohách, že by se něco výrazně změnilo. To je problém. Teď pojedu z kopce poměrně dlouho a jestli všechno budu muset brzdit nohama, tak to teda bude žůžo labůžo... Zatím je to ale jen mírný kopec dolů.


Potkávám prvního cyklistu. Jede opačným směrem. Zrovna dělám fotící přestávku, jsem vysoko nad cestou a okukuji místní skalní útvary.


Týpek jede zrovna opačným směrem a tak má dost práce s kopcem. Usedám zpět na pekelného oře a pokračuji v cestě. Míjím hájovnu, pak jednu zatáčku, druhou, třetí... a konečně jsem u studánky. U lvích hlav. Někdo si dal tu práci a nedávno hlavy opravil. Někdo další si dal taky práci a hlavy opět rozflákal. Nakopat!
Ale na kvalitě vody tohle nic nemění. Je ledová a skvělá. Tankuji plnou nádrž a při té příležitosti papkám další sváču :) Batoh je teď zase o dost těžší. Sice jsem ho trochu odlehčil o nějaký ten kus žvance, ale tak jsem do něj nalil dva litry vody. Nedá se nic dělat, voda je potřeba.



Kopec dolů je teď dost prudký a brzda prakticky nebrzdí. Je tu krásné ticho a je mi proti srsti kňučet tu s brzdou a tak ji držím jen na „nepískací” úrovni. Samozřejmě na úkor nohou. Po chvíli už mě ale tak bolí svaly, že na to kašlu tahám za páčku co to jenom jde. Ale kýžený výsledek se nedostavuje a brzdný výkon roste jen nepatrně. Ovšem kvílení je to kvalitní. Hmmm.... Potkávám další dva cyklisty, načež jeden z nich zvedá palec a chválí mě slůvkem „borec”.
Kopec nebere konce. Nevím co je v tuto chvíli lepší. Jestli se trmácet nahoru, nebo s obtížemi jet dolů. Je to dřina tak jako tak.
Před Salaší odbočuji a vrhám se do dalšího kopce. Teď zase nahoru. Už je šero, ale teprve půl čtvrté odpoledne. To ty mraky a stromy. Po chvíli už jdu zase pěšky. Batoh je čím dál těžší a lije ze mne jako z konve. Zastavuji. Sundávám batoh a vytahuji mapu. Ke Kazatelně se dneska určitě nedostanu. Ledaže bych ji chtěl hledat potmě. Luštím v mapě, kudy se vydat a kde eventuelně přespat, když v tom mě něco vyruší. Vlastně mě neruší nic, jen mě překvapuje, jaké je tu ticho. Absolutně absolutní ticho. Fakt něco. Stojím tu bez hnutí dobrých dvacet minut a poslouchám. Nikde nikdo. Jen ten kopec. Nezbývá mi než pokračovat dál. S každým krokem je to ale těžší a těžší. Nevím čím to je. Jako by mi tu něco bralo sílu. Ale přitom je tu tak krásně.
Před pátou hodinou se dostávám k odpočívadlu pod vrcholem Pěkné hory (560 m n. m.). Dávám další svačinu a chystám si nohy na sjezd do Starých Hutí. Je to sice krátký kopec, ale o to prudší. Začínají mě bolet kolenní jamky. Bez brzdy je to fakt otrava.
Staré Hutě jen tak projíždím a opět se pouštím do dalšího kopce. Zase pěšky, protože je cesta rozježděná od traktoru. Už se stmívá. Je čas začít s hledáním místa pro přenocování.


Všude tu jsou louky s elektrickými ohradníky. Tady raději ne. Pokračuji tedy dál. Míjím statek a po chvíli útrap na rozhňápané polňačce se dostávám na novou asfaltovou cyklostezku. Už je tma.
U odpočívadla do sebe soukám poslední dnešní kus žvance, nasazuji čelovku a jedu dál.
Podle hluku usuzuji, že se blížím k nějaké hlavní silnici. Tam spát nechci. Rozhoduji se tedy zalomit to přímo tady a teď, na okraji dubového lesa poblíž hradu Buchlov.
Rozdělat spacák, karimatku, převlíknout se do suchýho. Kolem šesté večerní už spím. Mám toho dost.

Noc

Budí mě kroky. Spousty kroků. Ležím totiž na suchém listí. To abych slyšel, kdyby se někdo blížil mým směrem. No a ta situace právě nastala.
Podle zvuku to odhaduji na stádo nějakých zvířat, ale zatím nejsem schopný určit kterých přesně. Svítí sice měsíc, ale je zataženo, takže vidím jen jeden placatý tmavý obrys a slyším těžké kroky a funění.
„Co to je?!”
V tom se jeden návštěvník odděluje od stáda a míří přímo ke mně. Civím do tmy div mi oči nevypadnou z důlků, ale nejsem schopen vidět nic kloudného. Snad jen to, že zvíře není moc vysoké. Mám rád ten pocit absolutního soustředění. Bušící srdce, smysly napjaté a trocha toho strachu z neznáma...
„Ty vole, vždyť jde přímo sem!”
Napadá mě jen jediná věc.
„Kššššc!”
Zastavuje se a čenichá. Taky bych čenichal, kdybych to uměl.
„Kššššššššc!”
Jde zpět ke stádu. To se zdržuje na louce a chvíli tam dělá humbuk. V tom mi hlavou bleskne, že mám přece na helmě nasazenou tu čelovku! Zapínám ji na max. a svítím po okolí. Je ale mlha a tak vidím jen bílé světlo.
Stádo se vrací zpět po stejé cestě. Zase ten šelest listí. Náhle slyším prasečí kvičení.
ƒ„Divočáci!”
Stádo mě míjí v těsném oblouku a za občasného zakvičení mizí v lese. Ležím a poslouchám. Vzdalují se.
„Kurňa!”
Je to stejně zvláštní. Bylo jich docela dost, ale i tak dělali menší hluk, než já samotný, když jsem se sem večer lopotil skrz spadané listí. V tomhle je lesní zvěř naprosto dokonalá. Umějí se chovat tiše a nenápadně.
Hodiny ukazují půl jedenácté. Jelikož spím skoro od šesti, ne a ne usnout. A do toho kolem furt poskakují nějací mrňousci a hrabou se v listí. Jeden je dokonce tak blízko, že mám pocit, jako by mi každou chvíli měl skočit na hlavu. Nechce se mi ale otáčet, páč stejně bych nic neuviděl. A tak jen máchám nohou do listí, abych udělal nějaký ten hluk a potvůrka rychle mizí pryč.


Den 2.

Po noční návštěvě divoké zvěře se mi nakonec povedlo na chvíli zamhouřit oči. Budím se ještě před rozedněním a tak se jen tak válím ve spacáku a poslouchám neutichající hluk provozu z nedaleké silnice. Hlad mě nakonec vytáhne ven. Pan Žaludek je totiž nekompromisní.

Ložnice, garáž a můj zvěčněný dech
Balení je otázkou několika minut. Mám v tom už praxi. Ne z Cesty, to jsem toho venku moc nenaspal. Poslední dobou totiž nespávám v domě, nýbrž právě venku ve spacáku. Asi si říkáte, že jsem cáklej a možná máte pravdu, ale po návratu z té výpravy se mi prostě spí líp venku. I když je jen pár stupňů nad nulou. Vzbudím se odpočatější, usnu prakticky okamžitě a ráno nemusím větrat :) Možná bude něco mít do sebe i fakt, že v pokoji mám wi-fi router a dva počítače. Je totiž všeobecně známo, že tyhle vychytávky mají neblahý vliv prakticky na všechno. No, ale to jsem odbočil....
Ráno je chladné a prakticky stejné, jako celý včerejšek. Tedy mlhavo a zataženo. Ani dneska to nevypadá na výhledy z Chřibských pahorků. A já jsem se tak těšil...
Zase v sedle. Zadek mě informuje, že včerejší útrapy s krosnou nebyly sen a nohy svědčí o tom, že nebrzdící brzda taky nebyla výplod mé fantazie. Musím už konečně vyměnit špalíky nebo to už se fakt nedá.
Přejíždím silnici a upaluji na cyklostezku. Mapa totiž tvrdí, že v blízkosti je studánka. A studánky jsou přece kůl :) Na hromadě klád se rozhoduji sníst něco k snídani. Už mi toho moc nezbylo a tak bych to spíš než snídaně nazval dojídání zbytků.
A tak si sedím a papkám, když v tom slyším klapat podkovy po cestě.
„Á, někdo si vyrazil na ranní projížďku.”
Za horizontem se objevuje hlava koně, který jde pomalu mým směrem a pak... nic. Ten kůň jde totiž dočista sám.
„No co je? Kde ses tu vzal?”
Na mou otázku odpovídá jen dlouhým upřeným pohledem. Asi se šel taky nasnídat, páč začíná okusovat listí a po chvíli odchází pryč.


A zase z kopce. Nohy mě během brždění docela bolí. Nevím, jak bych odjel těch dva a něco tisíc kiláků bez brzdy. Asi nijak. Konečně míjím ukazatele ke studánce. K ní je to pro změnu do kopce. Ovšem za ten doušek ledové vody a dotankovanou nádrž to stálo. Taky je to skvělá příležitost se po ránu trochu opláchnout. Je to prostě vynález.


Nicméně kvůli nepřízni počasí a hlavně kvůli mému aktuálnímu stavu, kdy nedokážu kopec vyjet a dolů to jde taky ztuha, rozhoduji se pro návrat. Naivně si myslím, že odteď už se povezu jen dolů. No jsem docela překvapený, když jsem na kopci až po dvacetiminutovém výšlapu.
Zase mokrej jak myš. Naštěstí už na dohled žádný větší kopec není a podle mapy bych teď měl kopírovat potok. Tedy z kopce.


Přijíždím do Osvětiman. Teď už mě bolí snad úplně všechno. Rameny počínaje, přes zadek a nohami konče. Asi jsem nějak zechcípákovatěl nebo co. Nebaví mě to. Kdyby aspoň to sluníčko vylezlo...

Nevěděl jsem, že v Osvětimanech mají i sjezdovky

Nemá cenu jet na rozhlednu...
Jsem zpátky na silnici. Venku z lesa. Pravda, představoval jsem si poněkud delší a příjemnější pobyt, ale vždycky holt není posvícení. Lopotím se do Moravského Písku, odkud chci sednout na vlak do Břeclavi. Provoz je značný.

Tihle tvorové mě fascinují. Jdou pomalu, ale nikdy se nezastaví
Mezi újezdcem a Syrovínem přijde dokonce i na pár serpentin. Škrtím páčku div ji neurvu, abych alespoň trochu ulevil nohám. Funguje to. A řev je to kvalitní. Nejeden člověk na mě civí, jako bych byl snad z Marsu. Chápu. Musí to být ale srandovní pohled :)

Zdá se mi to a nebo tam fakt něco chybí?
Těsně před Bzencem dojídám poslední železnou zásobu. Do M. Písku už je to kousek, ale poslední asi dva kilometry cyklostezky vedou po polňačce, která se spíš podobá poušti, páč je všude písek. Nemá cenu se v tom pachtit. Jdu pěšky.
Konečně přijíždím na nádraží. Vlak jede za hodinu. Čekání na vlak už je pro mě taková rutina. Letos jsem se ve vlacích najezdil asi nejvíc za celý život. Je to celkem fajn způsob, jak se přemístit z bodu A do bodu B. Občas je to i dobrodrůžo (viz. průjezd tunelem během cesty do Nové Dubnice).
Rychlíkem jsem v Břeclavi za pár desítek minut a sotva vylezu z vlaku, už v už tak dobře známé a vyzkoušené vývařovně a tlačím do sebe oběd.
Další vlak jede za půl hodiny. Vylezlo ale sluníčko a tak se rozhoduji pro putování po vlastní ose do Valtic, kde sednu na další spoj a pojedu domů.
Chvíli se motám ve městě. Opět míjím minipivovar Frankies, který jsem měl tu čest prozkoumat společně s Petrem a Janou ještě před otevíračkou, projíždím cyklostezku, kde na mě civí snad všichni řidiči a už jsem venku z města. Na té čupr žluté pěšince...


Kopcovitou asfaltku z chřibských pahorků měním za rovnou lesní cestu v lesích Lednicko - valtického areálu. Je tu dokonce i pár lidí. Zpoza mraků občas zasvítí Oskar a jede se krásně. Najednou ta záhadná únava opadá a dokonce se mi to začíná i líbit :) Na takové cestičce to člověka prostě nemůže nebavit.


Pohodovým tempem se sunu rychlostí couvajícího šneka směrem k Valticím. Zčásti kopíruji trasu, kterou jsme onehdá jeli se Zbyňkem. To jsme trhli 85 kilometrů a mysleli si, že nám ty prdele snad upadnou. Ve srovnání s nynější situací byl ten výlet úplně v pohodě. Zatracená krosna!
Zastavuji, abych se chvíli prošel, načež se mi skýtá pohled na zajímavou ceduli. Procházku raději ruším, vracím se na cestu a pokračuji dál.


Během příjezdu do Valtic míjím policejní hlídku.
„Kde máte řídítka?”
„Ukradli mi je. Chci to nahlásit!”
„Ježiš... jeďte. Hlavně jeďte odsud!”
Po dvacetiminutovém čekání už se vezu ve vlaku a shodou okolností potkávám část publika z takové minipřednášky o mé Cestě, na kterou jsem byl v rámci Evropského týdne mobility pozvaný do Cykloturistického informačního centra ve Znojmě. Takže cesta vlakem je celkem upovídaná.
Domů se vracím až za tmy. Unavený, opět hladový, ale tak nějak pozitivně naladěný. Škoda jen, že to s tou viditelností moc nevyšlo. Z té rozhledny by byl jistě hezký výhled.

Udělal jsem si celkem věrný obraz toho, jak by to vypadalo, kdybych na tu megavýpravu jel bez brzdy a s krosnou. V Beskydech bych se na to vykašlal a jel domů. Vyplatí se špekulovat co a jak ;)

To mi připomíná, že bych měl koupit ty špalíky.