Tohle je snad nejdéle vznikající článek. Nějak jsem se k tomu furt nemohl dokopat. Spíš by to mělo patřit do učebnic dějepisu.
V rámci prodlouženého víkendu (31.10. - 2.11.) jsem se rozhodl uspořádat průzkumnou výpravu do Chřibů. Ještě nikdy jsem tam nebyl a už podle mapy a husté sítě cyklostezek bylo jasné, že to bude zajímavé místo. Předpověď slibovala přijatelné počasí. Ve čtvrtek jsem si tedy sbalil saky paky, pozjišťoval vlaky a natěšenej jak malej Jarda šel spát.
Den 1.
Zvoní budík. Je pět ráno. Jen idiot nebo pravej výletník by o volnu vstával o hodinu dřív než běžně vstává do práce :) Stejně se z pelechu hrabu až po půl. Příprava snídaně, oblíkání, klasika...
Během odjezdu se zdržuji dobrou čtvrthodinu, když se zabývám montáží blikačky na 29". Buď už mi fakt hráblo a nebo tam prostě něco chybí. Nakonec to sice nějak vyřeším, ale už je tolik hodin, že si o pohodovém tempu na stanici mohu nechat jen zdát. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych na vlak vyjel včas. Ale ještě nikdy mi neujel (myslím ten na lince Božice - zbytek světa). Navíc, abych se vyhnul ultrakulaté silnici a rannímu pátečnímu provozu, beru to po polňačce. A jelikož na tuto výpravu beru krosnu, páč s naloženou jednokolkou, tak, jako tehdy během Cesty, se bez T-Baru špatně jezdí, není hrbolatá cesta pro moji zadnici zrovna pohodlná. V půlce je pak cesta celá rozhňápaná.
"No já to snad nestihnu!"
Tohle je jediný, prakticky ideální spoj, při kterém budu minimálně čekat. Jestli to prošvihnu, tak to bude řádný průser. Naštěstí se tak nekoná a mám ještě deset minut rezervu. Na výrok průvodčího, že "to není celé", se jednokolka zase veze zadax.
V Břeclavi mám hodinu čas. Vybrat prachy, nakoupit jízdenky, nakoupit jídlo, najíst se v místní vývařovně... hodina ubíhá jak nic a už se vezu rychlostí kulového blesku rychlíkem do Otrokovic. V kupé jsem okukován spolucestujícími.
Po půlhodině pocitu za největšího exota ve vlaku konečně vystupuji v Otrokovicích. Je zima, mlhavo a musím se prodrat městem. Zatím tedy nic moc začátek. Ale divoké hvozdy tam nahoře v kopcích to jistě změní.
Ihned za mostem přes Moravu se cesta prudce zdvihá. Mikinu dolů, větrovku nahoru, zařadit 165 mm. V kopci ale rychle ztrácím výkon a tak mi nezbývá než jít pěšmo a jednokolku tlačit. Během chvilinky ze mne lije jak z konve. Představa, že dnešní nejvyšší bod bude někde nad 500 m n.m. a cesta tam bude furt nahoru a dolů, mi nedělá moc dobře. S tou krosnou to nejde zrovna moc dobře. Taky už jsem dlouho takto tvrďácky nejezdil. Naposled snad někdy v květnu :D
Po chvíli útrap se kopec srovnává a ocitám se v obci Žlutava. Hned za ní začíná další kopec. Ten zpestřují auta a tuny prachu a kamení, které tu roznášejí stroje ze zdejšího kamenolomu. Tento kopec už ale zdolávám. Nahoře zastavuji a otáčím se, abych se podíval do krajiny. Nic. Jen bílo. Viditelnost na pytel. Dneska na rozhlednu nepojedu...
Cyklostezka za Žlutavou mi snad spraví chuť.
Příjemná změna oproti tomu rušnému krpálu. Na lesní cestě se ale moc neohřeju, páč za chvíli už jedu zase po silnici. Ta nekopíruje vrstevnice, ale jde rovnou za nosem. Takže furt nahoru a dolů a boj s auty o každý centimetr u krajnice. U odpočívadla si všímám cedule, která odkazuje na slovanské mohylové pohřebiště. Je to jen pár set metrů.
Vjíždím na pěšinku, která mě za chvíli dovede k mohylám. Jsou tu už nějaký ten pátek a tak jsou to dnes už jen takové malé kopečky. Ale pořád jdou rozpoznat. Podle cedule je jich na tomto místě asi 80.
Vracím se na silnici a pokračuji dál směrem na Bunč. Za vesnicí Kostelany se to zase zvedá a už mi docházejí síly. A to mám za sebou pár kilometrů. Je chladno, mlhavo a na loukách fouká vítr. Začíná mi docházet, že tohle nebude pohodový výlet. Tuhnou mi stehna. Nedokážu pořádně zabírat a tak to vzdávám a jdu pěšky. Přitom ten kopec není zas taková hrůza...
Asi tak po kilometrové chůzi usedám zpět do sedla a kopec se začíná lámat. Z Bunče potom vede perfektní cyklostezka. Lesem, daleko od aut a z kopečka. Zjišťuji zajímavou věc. A sice, že brzda nějak nechce brzdit. Sice píská, to ano, ale i když za páčku zatáhnu větší silou, necítím v nohách, že by se něco výrazně změnilo. To je problém. Teď pojedu z kopce poměrně dlouho a jestli všechno budu muset brzdit nohama, tak to teda bude žůžo labůžo... Zatím je to ale jen mírný kopec dolů.
Potkávám prvního cyklistu. Jede opačným směrem. Zrovna dělám fotící přestávku, jsem vysoko nad cestou a okukuji místní skalní útvary.
Týpek jede zrovna opačným směrem a tak má dost práce s kopcem. Usedám zpět na pekelného oře a pokračuji v cestě. Míjím hájovnu, pak jednu zatáčku, druhou, třetí... a konečně jsem u studánky. U lvích hlav. Někdo si dal tu práci a nedávno hlavy opravil. Někdo další si dal taky práci a hlavy opět rozflákal. Nakopat!
Ale na kvalitě vody tohle nic nemění. Je ledová a skvělá. Tankuji plnou nádrž a při té příležitosti papkám další sváču :) Batoh je teď zase o dost těžší. Sice jsem ho trochu odlehčil o nějaký ten kus žvance, ale tak jsem do něj nalil dva litry vody. Nedá se nic dělat, voda je potřeba.
Kopec dolů je teď dost prudký a brzda prakticky nebrzdí. Je tu krásné ticho a je mi proti srsti kňučet tu s brzdou a tak ji držím jen na „nepískací” úrovni. Samozřejmě na úkor nohou. Po chvíli už mě ale tak bolí svaly, že na to kašlu tahám za páčku co to jenom jde. Ale kýžený výsledek se nedostavuje a brzdný výkon roste jen nepatrně. Ovšem kvílení je to kvalitní. Hmmm.... Potkávám další dva cyklisty, načež jeden z nich zvedá palec a chválí mě slůvkem „borec”.
Kopec nebere konce. Nevím co je v tuto chvíli lepší. Jestli se trmácet nahoru, nebo s obtížemi jet dolů. Je to dřina tak jako tak.
Před Salaší odbočuji a vrhám se do dalšího kopce. Teď zase nahoru. Už je šero, ale teprve půl čtvrté odpoledne. To ty mraky a stromy. Po chvíli už jdu zase pěšky. Batoh je čím dál těžší a lije ze mne jako z konve. Zastavuji. Sundávám batoh a vytahuji mapu. Ke Kazatelně se dneska určitě nedostanu. Ledaže bych ji chtěl hledat potmě. Luštím v mapě, kudy se vydat a kde eventuelně přespat, když v tom mě něco vyruší. Vlastně mě neruší nic, jen mě překvapuje, jaké je tu ticho. Absolutně absolutní ticho. Fakt něco. Stojím tu bez hnutí dobrých dvacet minut a poslouchám. Nikde nikdo. Jen ten kopec. Nezbývá mi než pokračovat dál. S každým krokem je to ale těžší a těžší. Nevím čím to je. Jako by mi tu něco bralo sílu. Ale přitom je tu tak krásně.
Před pátou hodinou se dostávám k odpočívadlu pod vrcholem Pěkné hory (560 m n. m.). Dávám další svačinu a chystám si nohy na sjezd do Starých Hutí. Je to sice krátký kopec, ale o to prudší. Začínají mě bolet kolenní jamky. Bez brzdy je to fakt otrava.
Staré Hutě jen tak projíždím a opět se pouštím do dalšího kopce. Zase pěšky, protože je cesta rozježděná od traktoru. Už se stmívá. Je čas začít s hledáním místa pro přenocování.
Všude tu jsou louky s elektrickými ohradníky. Tady raději ne. Pokračuji tedy dál. Míjím statek a po chvíli útrap na rozhňápané polňačce se dostávám na novou asfaltovou cyklostezku. Už je tma.
U odpočívadla do sebe soukám poslední dnešní kus žvance, nasazuji čelovku a jedu dál.
Podle hluku usuzuji, že se blížím k nějaké hlavní silnici. Tam spát nechci. Rozhoduji se tedy zalomit to přímo tady a teď, na okraji dubového lesa poblíž hradu Buchlov.
Rozdělat spacák, karimatku, převlíknout se do suchýho. Kolem šesté večerní už spím. Mám toho dost.
Noc
Budí mě kroky. Spousty kroků. Ležím totiž na suchém listí. To abych slyšel, kdyby se někdo blížil mým směrem. No a ta situace právě nastala.
Podle zvuku to odhaduji na stádo nějakých zvířat, ale zatím nejsem schopný určit kterých přesně. Svítí sice měsíc, ale je zataženo, takže vidím jen jeden placatý tmavý obrys a slyším těžké kroky a funění.
„Co to je?!”
V tom se jeden návštěvník odděluje od stáda a míří přímo ke mně. Civím do tmy div mi oči nevypadnou z důlků, ale nejsem schopen vidět nic kloudného. Snad jen to, že zvíře není moc vysoké. Mám rád ten pocit absolutního soustředění. Bušící srdce, smysly napjaté a trocha toho strachu z neznáma...
„Ty vole, vždyť jde přímo sem!”
Napadá mě jen jediná věc.
„Kššššc!”
Zastavuje se a čenichá. Taky bych čenichal, kdybych to uměl.
„Kššššššššc!”
Jde zpět ke stádu. To se zdržuje na louce a chvíli tam dělá humbuk. V tom mi hlavou bleskne, že mám přece na helmě nasazenou tu čelovku! Zapínám ji na max. a svítím po okolí. Je ale mlha a tak vidím jen bílé světlo.
Stádo se vrací zpět po stejé cestě. Zase ten šelest listí. Náhle slyším prasečí kvičení.
„Divočáci!”
Stádo mě míjí v těsném oblouku a za občasného zakvičení mizí v lese. Ležím a poslouchám. Vzdalují se.
„Kurňa!”
Je to stejně zvláštní. Bylo jich docela dost, ale i tak dělali menší hluk, než já samotný, když jsem se sem večer lopotil skrz spadané listí. V tomhle je lesní zvěř naprosto dokonalá. Umějí se chovat tiše a nenápadně.
Hodiny ukazují půl jedenácté. Jelikož spím skoro od šesti, ne a ne usnout. A do toho kolem furt poskakují nějací mrňousci a hrabou se v listí. Jeden je dokonce tak blízko, že mám pocit, jako by mi každou chvíli měl skočit na hlavu. Nechce se mi ale otáčet, páč stejně bych nic neuviděl. A tak jen máchám nohou do listí, abych udělal nějaký ten hluk a potvůrka rychle mizí pryč.
Den 2.
Po noční návštěvě divoké zvěře se mi nakonec povedlo na chvíli zamhouřit oči. Budím se ještě před rozedněním a tak se jen tak válím ve spacáku a poslouchám neutichající hluk provozu z nedaleké silnice. Hlad mě nakonec vytáhne ven. Pan Žaludek je totiž nekompromisní.
|
Ložnice, garáž a můj zvěčněný dech |
Balení je otázkou několika minut. Mám v tom už praxi. Ne z Cesty, to jsem toho venku moc nenaspal. Poslední dobou totiž nespávám v domě, nýbrž právě venku ve spacáku. Asi si říkáte, že jsem cáklej a možná máte pravdu, ale po návratu z té výpravy se mi prostě spí líp venku. I když je jen pár stupňů nad nulou. Vzbudím se odpočatější, usnu prakticky okamžitě a ráno nemusím větrat :) Možná bude něco mít do sebe i fakt, že v pokoji mám wi-fi router a dva počítače. Je totiž všeobecně známo, že tyhle vychytávky mají neblahý vliv prakticky na všechno. No, ale to jsem odbočil....
Ráno je chladné a prakticky stejné, jako celý včerejšek. Tedy mlhavo a zataženo. Ani dneska to nevypadá na výhledy z Chřibských pahorků. A já jsem se tak těšil...
Zase v sedle. Zadek mě informuje, že včerejší útrapy s krosnou nebyly sen a nohy svědčí o tom, že nebrzdící brzda taky nebyla výplod mé fantazie. Musím už konečně vyměnit špalíky nebo to už se fakt nedá.
Přejíždím silnici a upaluji na cyklostezku. Mapa totiž tvrdí, že v blízkosti je studánka. A studánky jsou přece kůl :) Na hromadě klád se rozhoduji sníst něco k snídani. Už mi toho moc nezbylo a tak bych to spíš než snídaně nazval dojídání zbytků.
A tak si sedím a papkám, když v tom slyším klapat podkovy po cestě.
„Á, někdo si vyrazil na ranní projížďku.”
Za horizontem se objevuje hlava koně, který jde pomalu mým směrem a pak... nic. Ten kůň jde totiž dočista sám.
„No co je? Kde ses tu vzal?”
Na mou otázku odpovídá jen dlouhým upřeným pohledem. Asi se šel taky nasnídat, páč začíná okusovat listí a po chvíli odchází pryč.
A zase z kopce. Nohy mě během brždění docela bolí. Nevím, jak bych odjel těch dva a něco tisíc kiláků bez brzdy. Asi nijak. Konečně míjím ukazatele ke studánce. K ní je to pro změnu do kopce. Ovšem za ten doušek ledové vody a dotankovanou nádrž to stálo. Taky je to skvělá příležitost se po ránu trochu opláchnout. Je to prostě vynález.
Nicméně kvůli nepřízni počasí a hlavně kvůli mému aktuálnímu stavu, kdy nedokážu kopec vyjet a dolů to jde taky ztuha, rozhoduji se pro návrat. Naivně si myslím, že odteď už se povezu jen dolů. No jsem docela překvapený, když jsem na kopci až po dvacetiminutovém výšlapu.
Zase mokrej jak myš. Naštěstí už na dohled žádný větší kopec není a podle mapy bych teď měl kopírovat potok. Tedy z kopce.
Přijíždím do Osvětiman. Teď už mě bolí snad úplně všechno. Rameny počínaje, přes zadek a nohami konče. Asi jsem nějak zechcípákovatěl nebo co. Nebaví mě to. Kdyby aspoň to sluníčko vylezlo...
|
Nevěděl jsem, že v Osvětimanech mají i sjezdovky |
|
Nemá cenu jet na rozhlednu... |
Jsem zpátky na silnici. Venku z lesa. Pravda, představoval jsem si poněkud delší a příjemnější pobyt, ale vždycky holt není posvícení. Lopotím se do Moravského Písku, odkud chci sednout na vlak do Břeclavi. Provoz je značný.
|
Tihle tvorové mě fascinují. Jdou pomalu, ale nikdy se nezastaví |
Mezi újezdcem a Syrovínem přijde dokonce i na pár serpentin. Škrtím páčku div ji neurvu, abych alespoň trochu ulevil nohám. Funguje to. A řev je to kvalitní. Nejeden člověk na mě civí, jako bych byl snad z Marsu. Chápu. Musí to být ale srandovní pohled :)
|
Zdá se mi to a nebo tam fakt něco chybí? |
Těsně před Bzencem dojídám poslední železnou zásobu. Do M. Písku už je to kousek, ale poslední asi dva kilometry cyklostezky vedou po polňačce, která se spíš podobá poušti, páč je všude písek. Nemá cenu se v tom pachtit. Jdu pěšky.
Konečně přijíždím na nádraží. Vlak jede za hodinu. Čekání na vlak už je pro mě taková rutina. Letos jsem se ve vlacích najezdil asi nejvíc za celý život. Je to celkem fajn způsob, jak se přemístit z bodu A do bodu B. Občas je to i dobrodrůžo (viz. průjezd tunelem během cesty do
Nové Dubnice).
Rychlíkem jsem v Břeclavi za pár desítek minut a sotva vylezu z vlaku, už v už tak dobře známé a vyzkoušené vývařovně a tlačím do sebe oběd.
Další vlak jede za půl hodiny. Vylezlo ale sluníčko a tak se rozhoduji pro putování po vlastní ose do Valtic, kde sednu na další spoj a pojedu domů.
Chvíli se motám ve městě. Opět míjím minipivovar Frankies, který jsem měl tu čest prozkoumat společně s Petrem a Janou ještě před otevíračkou, projíždím cyklostezku, kde na mě civí snad všichni řidiči a už jsem venku z města. Na té čupr žluté pěšince...
Kopcovitou asfaltku z chřibských pahorků měním za rovnou lesní cestu v lesích Lednicko - valtického areálu. Je tu dokonce i pár lidí. Zpoza mraků občas zasvítí Oskar a jede se krásně. Najednou ta záhadná únava opadá a dokonce se mi to začíná i líbit :) Na takové cestičce to člověka prostě nemůže nebavit.
Pohodovým tempem se sunu rychlostí couvajícího šneka směrem k Valticím. Zčásti kopíruji trasu, kterou jsme onehdá jeli se Zbyňkem. To jsme trhli 85 kilometrů a mysleli si, že nám ty prdele snad upadnou. Ve srovnání s nynější situací byl ten výlet úplně v pohodě. Zatracená krosna!
Zastavuji, abych se chvíli prošel, načež se mi skýtá pohled na zajímavou ceduli. Procházku raději ruším, vracím se na cestu a pokračuji dál.
Během příjezdu do Valtic míjím policejní hlídku.
„Kde máte řídítka?”
„Ukradli mi je. Chci to nahlásit!”
„Ježiš... jeďte. Hlavně jeďte odsud!”
Po dvacetiminutovém čekání už se vezu ve vlaku a shodou okolností potkávám část publika z takové minipřednášky o mé Cestě, na kterou jsem byl v rámci Evropského týdne mobility pozvaný do Cykloturistického informačního centra ve Znojmě. Takže cesta vlakem je celkem upovídaná.
Domů se vracím až za tmy. Unavený, opět hladový, ale tak nějak pozitivně naladěný. Škoda jen, že to s tou viditelností moc nevyšlo. Z té rozhledny by byl jistě hezký výhled.
Udělal jsem si celkem věrný obraz toho, jak by to vypadalo, kdybych na tu megavýpravu jel bez brzdy a s krosnou. V Beskydech bych se na to vykašlal a jel domů. Vyplatí se špekulovat co a jak ;)
To mi připomíná, že bych měl koupit ty špalíky.