středa 18. března 2015

Jak to vypadá, když se z jednokolky stane náklaďák

Už je to skoro týden, co mám na zelené potvoře oba nosiče. Těšil jsem se, že to budu mít hotové a že konečně budu moct začít jezdit s alespoň poloviční polní a ono ejhle, furt musím řešit problémy. Co jsem taky mohl čekat, když návrh, tech. dokumentaci i konstrukci má na svědomí právě moje maličkost.
Problém s předním nosičem, kdy mi náklad vadil při šlapání, jsem prakticky už odstranil. Pořád o to sice trošku šoupu stehny, ale to je jen těmi dlouhými kalhotami. Tehdá, když mi je Ježíšek koupil, jsem byl trochu těžší a tak mi jsou dnes malinko velké.
Chce to jen šikovně zabalit, chytře rozmístit a stáhnout popruhy. Pak je náklad stabilní a nezavazí. Ještě pořád vymýšlím co kam dát a jak to přesně přidělat, takže během nakládání vždycky zkouším různé fígle.

Celkový přírůstek necelé dvě kila

Samotné nakládání bude taky sranda. Doma, když si s tím hraju a zkouším co kam, tak to trvá i hodinu. Představa, že každé ráno budu trávit hodinu jen nakládáním (bez balení) jednokolky, mi značně kazí chuť. Proto musím vymyslet nějaké to „know-how”.
Po namontování zadního nosiče se objevil další problém. Celkem velký problém. Ani jeden z nosičů není naprosto stejný a přesně pozohýbaný (k jejich původnímu určení to ani není potřeba), takže po opření o rám je každý z nich na jedné straně blíž a na jedné dál od pneumatiky. No a zadní nosič se dostal tak blízko, že při rozjezdech a nabírání rychlosti v kopcích o gumu škrtal. Když jsem pak vjel do blata, kolo se o oba nosiče prakticky zadřelo. Nejprve jsem popřeházel pořadí podložek na spodních objímkách, ale to pomohlo jen trochu.



Řekl jsem si, že takhle to nepůjde a začal hledat řešení. To bylo nakonec velmi jednoduché. Oba nosiče jsem prostě posunul výš. A hotovo, nikde nic neškrtá, všechno drží, může se do světa.
Konstrukce úchytů je skoro stejná jako ta předchozí. Jen jsem trochu prodloužil objímku, abych udělal místo pro brzdové vedení. A taky jsem zmenšil utahovací šroub, páč jsem už doma nenašel vnitřní šestihran s M8 závitem.
Tady fotka ještě se „škrtací” verzí.

Hmotnostně asi poloviční náklad, objemově 2/3

Z nasedání jsem měl hrůzu, ale doma se mi to povedlo už asi na desátý pokus, což považuji za úspěch. Největší problém je dostat se s tím vším nahoru. Člověk už obecně musí na velké jednokolce hodně zabrat a vyšvihnout se do sedla. S nákladem to platí dvojnásob. A pak je třeba ještě pořádně šlápnout, aby se to kolo hnulo. Budu to muset ještě hodně zdokonalovat, neboť ke konci jsem nasedal asi tak na dvacetkrát. Na moji obranu - foukal celkem silný boční vítr. Nasedání do kopce je bez šance. Alespoň „static mount” způsobem ne.
Celá konstrukce je dost pružná a hýbe se do stran. Není to ale nosiči, není to ani uchycením. Je to rámem. Ten je neskutečně měkký. Při rozjezdech se kolo v pohodě vzdálí od osy klidně i o 3-4 mm (bráno u pneumatiky). Při prudkých vracečkách pak jde slyšet, jak kotouč vlivem vzpříčení rámu drhne o destičky. 36 palců je už holt slušná páka. Měl jsem si tehdá připlatit ty dva tři tisíce za poštovné z Kanady a koupit ocelového Impulse... Měl bych to i s tím Shadow udělátkem místo T-Baru a byl by pokoj.
Co se báglů týče, tak ještě časem přidám dva menší postranní. Původně jsem je chtěl dát dozadu. Ty by mi sice při jízdě nevadily, ale nedostal bych se přes ně při nasedání. Navíc větší váha vzadu = peklo při naskakování. Takže na to půjdu od lesa a jednoduše je dám dopředu. Hmotnost každého z nich bude kolem dvou kil. Bude v nich převážně oblečení. Pomůžou při nasedání, páč budou jednokolku mírně převažovat dopředu. Otázka je, co to udělá s jízdními vlastnostmi. Naopak při protivětru je budu proklínat. Vítr jsem ostatně měl možnost vyzkoušet hned při první testovačce. Do protivky je to sakra cítit a z boku je to hrůza. Brašny několikanásobně zvětšují plochu stroje a fungují jako plachta. V silnějším nárazovém bočním větru se prostě jezdit nedá.
Tím se dostávám k jízdním vlastnostem polonaložené jednokolky. Byl jsem mile překvapen, jak dobře se s tím jezdí. Po rozjezdu jednokolka svižně nabere rychlost a pak už to valí. Vychylování do stran vlivem šlapání je prakticky nulové. Akorát je potřeba myslet na to, že je člověk těžší a déle mu trvá, než zpomalí nebo zastaví. Jízda do kopce je logicky víc zničující, z kopce se musí víc brzdit. Nevím, zda to byl jen takový pocit, ale připadalo mi, že s nákladem vzrostla odolnost vůči šikmým cestám. Ještě to vyzkouším na nějaké šeredné šeredě šikmé, abych se ujistil. Zatím mám ale pořád respekt z těžkotonážní verze a tak jezdím pomaleji. Maximálku s bagáží mám jen 25 km/h :)


středa 11. března 2015

Den třiadvacátý aneb zase vedro, fanklub a grilovačka

Kurňa já to snad nikdy nedopíšu! Slíbil jsem si, že do roka to stihnu. Už zbývají jen necelé dva měsíce. To půjde :) Konec Krušných hor. Překrásný konec Krušných hor. Bylo žůžové počasí, vzduch byl po dešti svěží a já jsem se těšil jak malej Jarda, až potkám Kubu, kamaráda ještě ze školky, se kterým jsem se před odjezdem bavil, že ho ve Františkových Lázních navštívím. A taky jsem se těšil, až poznám všechny ty skvělé lidi tam...

Neděle, 25. května
Jelikož jsem si včera svým způsobem docela odpočinul, vstávání mi dnes nedělá problém. Obvykle totiž ležím a ležím a ležím a vůbec se mi nechce vylézt z postele. Dnes je tomu jinak a už před sedmou ranní pobíhám po pokoji a balím věci, které jsem od včerejška sušil. Boty jsou ještě mokré. Chrániče taky. To je jedno, to se dosuší.
Do Kraslic jsem se včera nedostal a tak mám v plánu jet až do Frantovek. Myslel jsem, že to bude pořádná štreka, ale nakonec jsem se v plánování celkem příjemně zmýlil. Nebude to ani sto, ani osmdesát kilometrů.
Scházím dolů na recepci, kde si vyzvedávám balíček na cestu, který jsem si včera objednal, v kolárce si beru stroj a pak, v doprovodu personálu, jdu ven, abych za přihlížení všech okolo tu bestii osedlal a nechal Horní Blatnou za zády. Ještě pár pozdravů směrem do druhého patra, kde na mě z okna mávají členové expedice Sever - Znojmo a může se jet.


Je nádherně. Po dešti je vždycky krásně a tady to platí dvojnásob. Nebe bez mráčku, cesty ještě mokré, kolem dokola lesy, potoky a louky. Ale taky kopce. Sice se pořád držím relativně vysoko (okolo 800 metrů), ale cesta střídavě klesá a stoupá. Není to jako na začátku, kdy člověk překonal jeden hřeben a pak jel prakticky po rovině. Všemožné potůčky tu vyhloubily údolí a rokle, přes které je třeba se dostat. Jedu kochacím tempem, nikam nespěchám. Využívám hezkého počasí a natáčím nějaké záběry. Skoro nikdo tu není. Jen pár lidí na vycházce. Jinak pusto. Ó, jak se to krásně jede!



Nejvíc mě fascinují louky. Člověk jede lesem, lopotí se do kopečka nebo se za pískotu řítí z kopečka dolů a najednou se stromy rozestoupí a široko daleko jen zelená tráva, kterou křižují potoky a silnice. Na křižovatkách pak bývají domy. Jeden, dva... Po včerejší tak trochu podpásovce mi tohle paní Příroda vrátila i s úroky.


Vjíždím zpět do lesa a cesta se začíná svažovat. Sjezd je to celkem dlouhý, ale takový nějaký nudný. Kraslice, můj včerejší cíl, prolítávám jak nic. Něco se stalo. Něco tu skončilo, páč jsem rázem v úplně jiné krajině. Ani jsem se nenadál a z travnatých a lesnatých pahorků je rázem krajina na chlup stejná jako ta u nás na Jižní Moravě. Rovina, rovina a dokonce i to počasí je stejné jako u nás - pařeniště. A čemu svědčí teplo a vlhko? Houbám! Rostou jako... no jako po dešti.


Doléhá na mě hlad a tak vytahuji balíček z hotelu. Je mi horko a jsem nějaký unavený. Vytahuji karimatku a lehám si do trávy. V tom mi zvoní telefon. Nějaké neuložené číslo.
„To budou zas nějací vocásci s nabídkou tříset programů na satelit nebo stupidních paušálů...”
A ejhle! Zjišťuji, že mám ve Frantovkách vlastní fanklub a že se se mnou po příjezdu chtějí setkat. Super!
K tomu všemu se mi na bermudech usadil motýl a ne a ne odletět. Křtím ho tedy na Frantu a dávám si ho na rameno. Veze se dobrých pár kilometrů se mnou. Buď ho to horko taky vysává a už chudák nemůže dál a nebo ho složil ten smrad kolem mě :)

Franta
Krajina je teď až na větrné elektrárny naprosto jednotvárná, skoro až nudná a ke všemu skončily zapadnuté silničky, takže se zase peru o každou píď místa s auty a motorkami. Kousek před obcí Křižovatka si dávám oddych a měním ponožky. Ráno jsem totiž kvůli mokrým botám oblékl vlněné merino, abych to dosušení bot nějak přežil. Přežil, ale teď je to spíš na škodu, páč jsou moc teplé. Ono je to ale asi jedno. Všechny páry už jsou na pokraji ožití, uvědomění si vlastní existence a následného úprku z batohu. Musím je vézt v igeliťáku. Nějak jsem zapomněl je včera vyprat.
Volám Kubovi, ohlašuji předpokládaný čas příjezdu a domlouváme se na místě srazu.
Po chvíli dávám druhý oddych, abych zase doplnil síly. Sedám si na kraj polní cesty a civím na vzdálené kopce. A pak se přistihnu jak spím. Asi půl hodiny jsem tu dřímal a probudila mě až projíždějící motorka. To byl šok! :) Jsem teď ale takový čilejší a cíl už není daleko. Jede se dál.
Jak se postupně přibližuji k Chebu, houstne provoz. Ve Skalné proto odbočuji. No... odbočuji tak nějak zvláštně, neboť se za chvíli ocitám uprostřed louky. Zpátky se mi nechce a tak chvíli přemýšlím, kudy dál.


Naštěstí za chvíli zpozoruji projíždějící auto a tak se vydávám jeho směrem. O pět minut později už frčím po silničce, na kterou jsem se měl dostat. Je ale celá kulatá a hodně úzká. Při míjení protijedoucích aut bych nechtěl vidět svůj výraz ve tváři. Je to o fous. Z Vonšova do Nového Drahova je to pak fakt na houby cesta.
Konečně kolem čtvrté odpolední míjím ceduli Františkovy Lázně a dávám echo. Zbývá už jen najít kostel. To by nemělo být těžké. Až na to, že tu jsou dva... Ale nakonec to dopadá dobře. Vyjíždím zpoza rohu a už vidím Kubu a Barču.
Odebíráme se k Barčiným rodičům, kde poznávám Růžu, Dominiku, Aleše, Pepu a psa Falca. Po sprše a odevzdání skoroživého oblečení do péče pračky dostávám od Růži štamprle na uvítanou. A pak ještě pár :)
A zase volá fanklub. Vydáváme se tedy s Kubou a Pepou zpět ke kostelu. Je to místní hobby tým výletníků. Chvíli povídáme, dělám názorné ukázky jízdy a nakonec dostávám sponzorský dar...

Večer je v plánu grilovačka. Během opékání se zkouším na zahradě přetahovat s hafanem o pneumatiku. Má sílu jako stádo volů. Zametá se mnou jako s kusem hadru.
A pak už jen spousta dobrého jídla, pití a zábavy. Super, paráda!

Ve Frantovkách bylo krásně a já tímto děkuji za přivítání, napojení, nakrmení, příjemně strávené odpoledne a večer a samozřejmě taky za nocleh. Díky!

sobota 7. března 2015

Přední nosič a problémy s ním spojené

V předchozím článku jsem se zmiňoval o výrobě úchytů pro cyklonosič. Vzadu ničemu nezavazel a tak jsem jej přemontoval dopředu, abych zjistil, zda mi nebude jeho šířka překážet a jestli je vůbec možné s tímto nějak kloudně jezdit. S nosičem samotným problém nebyl. Po pár kilometrech jsem si na něj zvykl. Potíže nastaly až při přidělání stanu, který hodlám vepředu vézt společně s jedním vakem s oblečením. Náklad byl moc široký a dost mi při jízdě vadil. Navíc i přes přikurtování třemi popruhy se náklad hýbal do stran. A to tak, že velmi. Mám „jen” deset popruhů, tedy na každý vak dva. Není to otázka financí, ale nervů při nakládání. Čím míň toho budu muset zapnout a zavázat, tím líp. Takže si nemůžu dovolit dávat jich stopadesát na přidělání jedné kraviny. Nezbývalo tedy než se vrátit zpět k pomyslnému rýsovacímu prknu.
Navrhl a následně jsem vyrobil takové vedení pro náklad vepředu. Má hned dvě funkce. Zabraňuje přečuhování přes okraj nosiče, takže mi při jízdě nic nepřekáží. A náklad je stabilizovaný. Stačí dva popruhy (možná to dotáhnu až na jeden) a ani se to nehne. Zarážky na konec nosiče nejsou třeba. Navíc se na to teď díky váze vepředu docela dobře nasedá. Ale to je jen dočasné, páč až přibyde i zadní nosič s nákladem, bude to s osedláváním ještě horší než nalehko. Na to se fakt netěším...

Vylepšení pro přední nosič. 67 gramů / kus.

Stan bych tedy měl vyřešený. Další problém ale nastal, když jsem přidal druhý vak. Ať popruhy utáhnu sebevíc, stejně se mele do stran. Musím tedy vymyslet, jak na to. Napadlo mě našití suchých zipů na spodní stranu vrchního a vrchní stranu spodního vaku a následné podlepení švů, aby byla zachována jejich vodotěsnost. Na hoře by pak byly očka, kterými by se vrchní vak přikurtoval k T-Baru. Ale vůbec se mi do toho nechce. Nicméně to budu muset nějak vyřešit, protože v rámci vyváženosti nákladu potřebuju dopředu dostat alespoň pět kilo. Čím víc tím líp. A čím jednodušeji, tím ještě líp.

Původní neúspěšná koncepce. Jedna z mnoha.

Nynější stav (zatím jen poloviční náklad)

Vzadu povezu jeden velký vak nahoře na nosiči. V něm bude můj megavelký spacák. Další dva vaky budou po stranách. Už jsem je zkoušel a nikde to nevadí. Spacák má dvě kila, postranní vaky budou mít plus mínus stejně. Takže dohromady bude zadek vážit něco kolem šesti kil, možná víc. Předek čtyři až pět a batoh do sedmi kilo. Dohromady tedy 17 - 18 kg. No už vidím, jak s tím funím do kopce a jak budu podělanej při jízdě z kopce :D
Dneska jsem si dal testovacích 80 km se 40l batohem a stanem na nosiči. Dohromady jsem vezl něco kolem šesti kilo. Šlo mi hlavně o náklad vepředu. Na jízdu samotnou to zatím vliv nemá. Jelo se celkem hezky a až na unavený konec to bylo super. Jsem holt chcíplotina chcíplá.

Z dnešního výletu. Zapomněl jsem doma světla...

S výrobou úchytů pro druhý nosič jsem v 50%. Do příštího víkendu bych to chtěl dodělat a začít nakládat. Taky už jsem prakticky dokončil seznam výstroje pro Druhou výpravu a nakoupil nějaké vybavení. Všechno časem vypustím na blog. I ty zápisky z Cesty. Dal jsem si zas nějaké to volno :)