neděle 29. září 2013

Festival cyklospecialit

Byla sváteční sobota a krásné počasí. Byl by hřích se nikam nepodívat. Už pár neděl jsem byl s Petrem (Přibližovadla.cz) domluvený, že se ukážu na Festivalu cyklospecialit. Tak jsem tedy jel.

Z časových důvodů jsem cestu tam absolvoval vlakem. Akce se konala u Janova hradu poblíž Lednice. Vlak mi jel kolem půl dvanácté a na nádraží je to osm kilometrů. Hned na začátku jsem nabral zpoždění a musel jsem přiložit pod kotel. I tak jsem měl obavy, že to nakonec nestihnu. Těch osm kilometrů jsem stihl za půl hodiny po hnusné kulaté asfaltce a jako na potvoru jedno auto za druhým.
Když jsem dojel na stanici, vlak už byl slyšet. Stihl jsem to opravdu za pět dvanáct. Paní ve vlaku se na mě podezíravě dívala a ptala se "To je jako kolo, jo?". Ne, to je jednokolka ;) Ve vlaku bylo neobvykle hodně lidí a taky dost teplo. Po hodině a něco jsem stanul v nádherném Lednicko-valtickém areálu. Čekala mě cesta z Valtic k Janovu hradu. Nechtěl jsem jet po silnici a tak jsem to střihl cyklostezkou.
Už na prvních pěti kilometrech jsem potkal snad sto lidí. Bylo mi jasné, že dneska to bude nářez :)


Všude chumly cyklistů, pěších a sem tam i koňáci. Potkal jsem dokonce i pár na dvojkole. Asi vám nemusím žíkat, že při každém míjení těchto skupin bylo slyšet "mazec, super, blázen", atd. To už je běžná rutina :)
Občas jsem zastavil a spustil přednášku o jednokolkách a plánované cestě, rozdával vizitky a nechal lidi vyzkoušet si toto skvělé přibližovadlo. A dneska nebyla o dobrovolníky nouze.

V jednu chvíli pánovi pomáhalo tolik lidí, že jednokolka nešla ani vidět





Sunul jsem si to dál směrem do Lednice. Cyklistický provoz byl značný. Už jsem neříkal nic jiného, než "Ahoj" a "Ne, řídítka fakt nepotřebuju".



Lednice byla doslova přecpaná cyklisty, kteří vysedávali na terasách před restauracemi. Rád s jednokolkou dělám rozruch. A tady se to opravdu povedlo. Tohle mě baví! Za tohle se vyplatí po zbytek cesty trpět :)
Naneštěstí jsem v Lednici odbočil na špatnou stranu, což jsem si uvědomil asi po čtyřech kilometrech. Nabral jsem tedy ještě větší zpoždění. Původně jsem měl na festival dorazit něco po jedné hodině, ale skrz vykecávání a bloudění jsem se tam dostal až o půl třetí. Prošvihl jsem tedy závod Bromptonů.
Po zmateném domlouvání pěs telefon jsem se konečně setkal s Petrem.

Zdroj
Šel jsem se podívat na vyhlášení vítěze nejlepšího kostýmu. Vyhrála slečna s kostýmem akvabely.

Lepší fotku bohužel nemám
Zaparkoval jsem jednokolku na trávník, chvíli jsem se nedíval a už u ní byl chuml lidí a fotili se s ní. Začalo hromadné zkoušení. Doborovlníci byli samozřejmě posilněni burčákem, který byl k prodeji na každém rohu. Ač nerad, raději jsem si nedával. Čekala mě ještě dlouhá cesta.


Petr mi poté věnoval hydrauliku od Magury, coby vůbec první sponzorský dar, rozloučili jsme se a já jsem se vydal na cestu domů. Ještě jednou díky.


Opět jsem se vydal do Lednice. Tentokrát na oběd. Když jsem přijížděl před restauraci, ohlídla se po mě skupinka turistů mluvících anlgicky. Okamžitě tasili foťáky a mobily. Už jsem ale byl z jednokolky dole a tak na mě volali "Again, again!" Jsem těžkej neangličtinář, ale z dob hraní flashovek ve školních počítačových učebnách se mi vybavilo "Play again". No jasně, chtěli, abych zase naskočil! :) Tak jsem zapózoval a oni pořád něco šprechtili. Rozuměl jsem jim velký kulový...
Hned za Lednicí jsem to pálil po této skvělé pěšince.


Občas jsem míjel cyklisty. Vyhýbání nebylo snadné, ale většinou ani nebylo potřeba, páč jak spatřili jednokolku, uhýbali sami.
U stánku s burčákem stála početnější skupina cyklistů. Neodolal jsem a zastavil se. Zbytek už byla klasika. Dal jsem si burčák a díval se na marné pokusy lidí osedlat jednokolku. Nezapoměl jsem na vizitky, kterých mi rychle ubývalo. Nemám zkrácenou sedlovku a tak je devětadvacítka prakticky pro každého moc vysoká... Ale byla sranda :)



Přišla ke mě slečna s foťákem a spustila anglicky, zda bch jí taky nedal vizitku. Samozřejmě. Pak říkala něco ve smyslu, že je to super a tak a nakonec jsem se dozvěděl, že je až z daleké Kolumbie.
Přišlo na řadu focení. Svojí zrcadlovkou fotila každý můj pohyb na jednokolce. Škoda, že tam se mnou nebyl nějaký flatař. Ten by nabídl víc podnětů k focení. Bylo to perfektní! Děkuji.
Neujel jsem ani kilometr a už jsem stál u další skupinky lidí, kterí lenošili u rybníka a popíjeli burčák. Dostal jsem vzorek červeného a... a dál už to znáte, ne?


Vjížděl jsem do Sedlece. Byla tam spousta lidí a folková skupina hrála Smoke on the water. Zajímavé :) Ale to byla jen taková raritka. Poté už hráli tradiční písničky. V tom jsem od jednoho stolu slyšel "Hezky! Votoč to o 180 stupňů!" Provedl jsem a sklidil potlesk. No co vám budu povídat, prostě paráda! U stánku jsem si dal vinný mošt.
Bylo šest hodin a já jsem se ještě ani pořádně nevymotal ze Sedlece, odkud je to domů skoro padesát kilometrů.
Už jsem cítil první známky únavy a tak mě napadlo, že bych mohl z Mikulova jet vlakem. Na ten bych ale musel hodinu a půl čekat. Rozhodl jsem se to tedy odřídit až domů.
Sluníčko už zapadalo za obzor a citelně se ochladilo.


Oblíkl jsem si teplé prádlo, nasadil světla, zapnul mp3jku a mohlo se jet dál. Podzimní západy slunce patří k těm nejkrásnějším...


Teď jsem měl možnost pořádně vyzkoušet novou čelovku. Už asi týden mám doma model Fenix HP11. Na plný výkon dosvítí 150 metrů. Bič na řidiče, kteří jezdí proti cyklistům s dálkovými světly :) Pokud chcete na cestu vidět a né jenom být viděni, vřele doporučuji.
Cesta pomalu ubíhala a na nebi se začaly objevovat první hvězdy. Při přestávkách jsem sundával sluchátka a poslouchal chvílemi až děsivé ticho. Teď už jsem, až na jednu skupinku, nepotkával nikoho. Byl jsem sám uprostřed polí. Předemnou černo, za mnou černo. Nemůžu si pomoct, ale ta noc mi přišla nějakým způsobem magická. Dokonce jsem viděl padat meteorit. Byla to jasně žlutá kulička s "ocáskem", podobná té, kterou jsme viděli tehdá se Zbyňkem. A ne, nebyl jsem opilý ;)

 
Musela být pěkná kosa. Ještě, že jsem si vzal návleky na kolena, jinak bych si je ten den asi odrovnal. I přes ně jsem totiž cítil pronikavý chlad. Chvílemi se mi dokonce zdálo, že vidím jinovatku, ale to se mi určitě jen zdálo.
V Jevišovce jsem se díval na odjezd posledního vlaku. Byl to ten, na který bych musel v Mikulově čekat. Čili poslední šance na odvoz byla pryč. Ale zcela úmyslně.


Občas na mě z polí a lesů zíraly páry světýlek. Zvědavé oči srn, kun, zajíců a koček. Jednou mi doslova přímo před nosem přeletěl netopýr. Pěkně jsem se lekl.
Obloha zářila hvězdami. Blížil jsem se do Hevlína. U odpočívadla mezi stromy kolem mě pořád něco pobíhalo. Dojedl jsem svačinu a vydal se na posledních 11 kilometrů.
Přestávky už byly častější a taky mi docházela voda. Měl jsem už asi jen deci a půl. Kapičku... Ale domů už to nebylo daleko, takže smrt žízní nehrozila :)
Na pětikilometrovém úseku silnice I. třídy jsem potkal jen dvě auta. Někdy bych se rád dožil chvíle, nepotkám žádné, ale to bych asi musel jet mnohem později.
Domů jsem dorazil celý umorousaný ve 23:15 s 92 kilometry na kontě. Kdyby nebylo tak pozdě a naši mi nevolali, kde že to pořád jsem, zaokrouhlil bych to na stovku. Ale i tak je to si myslím slušný výkon.
Parádní sobota to byla!


čtvrtek 26. září 2013

Těžká váha...

Kolik kilo už je na jednokolce moc na to, aby se celý náklad mohl vézt na zádech? Je to 10? Je to 12? Nebo snad 15? Chci to zjistit...

Dneska se v práci končilo dřív. Mohl jsem tedy s hledáním odpovědi na tuto otázku začít hned. Vytáhl jsem seznam věcí, které s sebou povezu na výpravě (možná ještě něco přibude) a nacpal všechno do krosny. Celková váha byla 11,5 kg. Trochu mě to vyděsilo, ale když už jsem si dal tu práci s balením...
Kolo jsem nepřifukoval, nechal jsem tam tlak 3,2 baru. Jen jsem si trošičku zvýšil sedlo, abych měl co nejefektivnější záběr. Kliky jsem nechal v nastavení 125 mm a mohlo se vyrazit.
Obával jsem se, že nasedání bude podobná lapálie, jako v případě 100 mm klik, ale byl jsem mile překvapen, když jsem se bez problému vyhoupnul do sedla.
První metry nebyly nijak slavné. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvyknul. Je třeba se trochu víc nahnout dopředu. Záda z toho ale nebolí, páč krosna vás hezky vyváží. Jelikož mám už s balením velkých batohů nějaké zkušenosti, náklad se nijak nehýbal a ani mě nepřevažoval na stranu. Jen zatím nedokážu, nebo spíš nechci, jezdit rychleji.
Vyrazil jsem to zkusit do lehkého terénu. Polňačka byla rozbitá od traktorů, ale doslova jsem valil oči, když jsem projel (přiznávám, že s námahou) jeden úsek, který vždycky raději přecházím. Obtěžkaná jednokolka se chová podobně jako obtěžkané kolo a to se zase jízdními vlastnostmi podobá lokomotivě - je poměrně těžší to rozjet, ale když už to jede, jede to samo. Potom je to samozřejmě těžší zastavit. Proto, když jsem byl dostatečně rozjetý, kolo přejíždělo hrby hlava nehlava. A je tu další "výhoda". Díky zátěži už jednokolka nemá tak velkou tendenci katapultovat ven ze sedla.
Přejel jsem na slušně rozbitou kamenitou cestu. Kameny nekameny, jelo to o moc líp, než bych kdy dokázal uvěřit. Pneumatika byla i přes poměrně vysoký tlak stále houževnatá a pohlcovala drobné hrbolky jedna radost. Jednokolka neposkakovala, ale držela na zemi jak přibitá.
V kopcích je to samozřejmě na houby, ale čekal jsem to horší. Přes zimu stačí nabrat víc svaloviny na nohách a problém bude, alespoň částečně, vyřešen.
Z kopce je těch pár kil navíc taky znát. Chce to takhle najezdit co nejvíc kilometrů, abych si na to zvyknul a naučil se konečně zacházet s tou brzdou.
Foukal solidní severozápadní vítr, který mi to nijak neulehčoval.
Zjistil jsem ale taky pár těch nepříjemných faktů. Po chvíli ježdění mě začalo bolet pravé rameno (ruka, kterou "řídím"). Bylo to kvůli tlaku vyvíjenému batohem. I přes široké krosňácké kšandy je to po chvilce cítit. Tohle je podle mě ale jen o zvyku.
Při pádech se logicky hůř dobíhá. Bude to umění zůstat po celou dobu nezraněn v důsledku pádu držkou na zem.

Celkově jsem byl docela překvapený, protože jsem nečekal, že to půjde tak hladce. Krosna je na zádech velmi pohodlná. Na to jsem ostatně při jejím výběru hodně dbal. Uvažuji o tom, že na výpravu přece jen vezmu tuhle šedesátilitrovku.
Najezdil jsem pouhopouhých 14 kilometrů. Ne větší vzdálenost nebyl čas a taky se musím šetřit. Pracovní týden ještě neskončil :) Uvidíme, co to udělá na větší vzdálenosti. O víkendu se pokusím o větší vzdálenost a postupně s tím začnu jezdit šedesátky. Tréninky s malým batohem by byly k ničemu...
A na závěr, věc, která všechny zajímá asi nejvíc. Otázka těžkého nákladu versus pohodlnosti posedu. Jel jsem sice jen 14 km, ale sedělo se mi fajn. Možná je to tím, že už jsem si vypěstoval prdelní mozol na těch správných místech, možná je to tou vzdáleností. Uvidíme jak to půjde dál.


Až vypadnu z toho čas a energii beroucího vinohradu, budu se snažit jezdit každý den. Počasí nepočasí. Do odjezdu zbývá už jen sedm měsíců a kousek. A to je míň, než si většina lidí myslí...

neděle 22. září 2013

Purkrábka podruhé

Včera jsem se rozhodl znova navštívit Purkrábský les, ale nakonec z toho byl jen dvacetikilometrový "výlet" plný pádů a zkažené nálady...
Pokus vyšel až dneska, kdy se dokonce udělalo solidní počasí. Vyrazil jsem již tradičně před dvanáctou. Jednokolka už se zase nějak začínala zmítat a jízda nebyla plynulá. Možná je to tím, že jezdím jen o víkendech. V týdnu kvůli práci bohužel nemůžu. Dojíždím domů kolem půl šesté a jsem rád, že jsem rád. Je to jen dočasné, od listopadu už zase bude času dost.
Polňačky jsou místy dost rozježděné a plné kaluží, kterým samozřejmě nedokážu odolat. Bohužel jsem si tentokrát nevybral zrovna přívětivou cestu, páč byla buď zarostlá, nebo šikmá jak... vy víte co. Jednou jsem dokonce zůstal viset ve větší kaluži, kterou nešlo nikudy objet. Zrovna jak na potvoru byl na dně písek a kolo se tam zapíchlo jak nůž do másla. Samozřejmě jsem padl oběma nohama do vody a vymáchal si v ní i sedlo. Naštěstí ani já, boty, či sedlo nejsme z cukru a ve vodě se nerozpustíme. Díky čemusi na způsob syntetické kůže, z čeho je udělán potah, sedlo žádnou vodu nenasáklo a já jsem tak nemusel po zbytek cesty sedět v nacucané houbě. Ani tachometr nepřišel k újmě. Ale jemu moc nechybělo...


Místy foukal silný protivítr, ale v porovnání se včerejškem to byl jen vlahý vánek. Včera to byl teror... Kousíček jsem musel po silnici, kde mě mimo jiné minul osobák jedoucí tak možná 110 km/h. A ani mě moc neobjel. Vůbec se s tím nesral. Doufám, že ho někde čapli a dali mu mastňoučkou pokutu. Já vím, jsem naivní snílek :)
Konečně jsem měl na dohled Purkrábský les. Ještě mě čekal výjezd jednoho kopce a mohl jsem se prohánět po těch čupr cestách. Pěkně jsem se zadýchával. I se 150kama to byla makačka. Jsem hrozně chcíplej, musím zvýšit a zefektivnit trénink, jinak pojdu hned, jak se mi do cesty postaví Beskydy. Ale vydržel jsem a vyjel až nahoru.

Pokračuje to ještě až za ty stromy v dáli
A teď už jsem byl opravdu v lese, o čemž mě informovala cedulka LČR a odpočívadlo, které jsem hned využil ke svačině a naplánování dalšího postupu.


Pustil jsem se do lehčího terénu a dýchal čerstvý vzduch bez smradů co lidem touhle dobou lezou z komínů. Zmrzliny jsou to! Ještě pořád mám v pokoji otevřené okno. Pravda, jen přes den, ale odmítám v září třeba jen na sekundu zapínat topení. Za to bych se styděl!
Potkal jsem paní na kole. Nevím na co civěla, jestli na jednokolku, nebo na můj letní oděv :) V lese se cesty dost vlní a není nouze o pěkné kopečky. Proto ho využívám jako takový trenažér, když chci zjistit, jak na tom jsem.


Jednokolka už se zklidnila a jelo se parádně. V lese praktický žádné blato a ani vítr tu logicky nefoukal. Mám lesy moc rád. Škoda, že u nás žádný větší není.
Už jste si mohli všimout, že s oblibou fotím všelijaká zvířátka, která na cestách potkám. Dneska jsem měl opravdové štěstí. Posuďte sami.



Tahle je fakt boží!

Z té poslední housenky by se někdo možná i najedl. Tak byla veliká :D Ještě jsem pak na silnici míjel krásnou kobylku, ale nechtělo se mi zastavovat. Stejně mám už jednu vyfocenou z dřívějška...


Měl jsem namířeno k vysílači na vrcholku jménem Deblínek. Tentokrát už jsem to nahoru vytlačil. Je veliký, jeden z největších v okolí. Větší už je jen ten na Děvíně na Pálavě.

Při téhle fotce se mi rozpadl ministativ...
Přede mnou byl sjezd nějakých sto výškových metrů dolů k protékajícímu potoku. Bylo to po asfaltové cestě, která k dokonalé kulatosti neměla daleko. Musel jsem jet uprostřed, kde byl kluzký mech a do toho všeho jednu ruku na brzdové páčce. Těšil jsem se, až budu dole, abych se pak zase mohl trápit při výjezdu nahoru.


Přeřadil jsem zpět na 125ky a mohlo se to pálit domů. Už jsem se naučil počítat s větrem v zádech a využít ho ve svůj prospěch stejně jako na kole. Dřív jsem s tím měl problémy.
Asi po hodině pohodové jízdy jsem dorazil zbytek svačiny.


Že se blížím domů mi bylo jasné hned jak jsem uviděl tuhle zarostlou cestu. Dřív v téhle oblasti byly excelentní polňačky, ale dneska je tam leda velký kulový...


Vzal jsem to tedy pěšky po poli a nakonec jsem se dostal k vyhovující cestě, vedoucí podél železniční trati. Teď už mě jen čekal super sjezdík po písku. Míjel jsem týpka s kolem, který to tlačil nahoru. Nechápavě se na mě podíval...
Dneska jednoznačně vydařený výlet. Až na tu kaluž teda :) Najel jsem 54 km.


středa 18. září 2013

Kolik to dělá?

Využil jsem deštivého počasí a chvilkového návalu lenosti, vzal tužku, mapy, kalkulačku a dokončil definitivní verzi trasy. Od listopadu jsem ji předělal celkem třikrát. Už naposledy, páč další předělávání už by bylo trapné a taky mě to zrovna moc nebaví.
Snažil jsem se co nejvíc držet cyklostezek, ale zároveň jsem u toho tentokrát doopravdy přemýšlel a zvažoval jsem technickou stránku věci. Jednokolka + bágl + mé sklony k sebevražedným pádům = žádné horské singletraily a hřebenovky. Místy se jede po silnici (většinou zapadlé okresky), místy i po frekventovaných silnicích, ale těchto přejezdů je zanedbatelné množství. Naopak vedle frekventovaných silnic budou i pasáže s poněkud členitějším terénem. Nechybí ani pěší stezky, ale to jen v nezbytných případech, kde by asfaltová varianta znamenala přílišné vzdálení od hranic nebo nemálo kilometrů navíc. Co jsem se díval, tak většina pasáží po pěších stezkách budou pěkný krpály, kde se stopro projdu. Proto ta treková obuv.
Také jsem se snažil rozvrhnout jednotlivé úseky tak, aby byly jednak zvládnutelné a taky jsem zohlednil možnosti ubytování u známých či naopak nemožnost táboření např. v národních parcích, CHKO apod.

Dva dny (spíš dvě noci) práce...

Téměř vždy etapa končí u vody a v blízkosti penzionu. Jsou tím tedy zajištěny obě možnosti přenocování. O způsobu táboření ještě pořád přemýšlím a vedu debaty s parťákem.
Největší peklo bude s největší pravděpodobností v Beskydech a v Krkonoších. Nejde ani tak o převýšení, jako spíš o typy cest a jejich orientace, kdy v těchto oblastech (hlavně v Krkonoších) prakticky neexistují odlehlejší cesty, které jdou souběžně s hranicemi (hřebenovky nepočítám). To také způsobí značný nárůst celkové vzdálenosti. Naopak třeba na Šumavě to bude pohodička.
Celková délka mi vyšla 1 881 kilometrů. Počítal jsem to podle kilometráže v mapě, která je sama o sobě přesná. Není ale všude a tak jsem na pár místech musel odhadovat. Dávám si toleranci 20 km :)
Vychází to akorát na třicet dnů včetně jednodenního pěšího výletu na Sněžku, který by se měl konat třináctý den výpravy. Každý den se pojede 60+ km. Neříkám, že se pojede přesně podle plánu. Bude záležet na dané situaci, ale bude snaha tento plán dodržovat kvůli důvodům výše (přespávání, atd...).
Letos už asi žádný vícedenní testovací výlet nestihnu, páč teď na to nebude čas. Maximálně víkendovky. Stejně ještě nemám všechno potřebné vybavení, resp. mám, ale ne v takové kvalitativní třídě, jakou si představuji. Třeboňsko vzalo za své kvůli zraněnému hrudníku.
Trasa je zatím jen offline v papírové podobě. Až se zase budu nudit, začnu ji etapu po etapě bouchat do počítače, aby případní zájemci o doprovod byli plus mínus v obraze. Samozřejmě se dá domluvit a cokoliv během cesty v rozumném rozsahu změnit. Tak trochu počítám s tím, že se měnit bude třeba z důvodu uzavřené cesty, případných jarních záplav či čehokoliv jiného. Mimo jiné elektronická podoba trasy prozradí také denní převýšení, které mi sice v ničem nepomůže, ale mám se pak alespoň čím chlubit :)

neděle 15. září 2013

Zase ty kaluže ;)

Čekal jsem, že mě po včerejšku bude možná něco pobolívat, ale nestalo se tak. Kolem páté odpolední jsem tedy vyrazil na další výlet. Tentokrát sám a opět s bojovým úkolem - vyhýbat se silnicím. Venku začíná mé nejoblíbenější období. Lehký deštík, čerstvý závan větru, večer pořádná rosa, ráno mlha a chladno...
Jel jsem po známé trase s tím, že po čase odbočím a budu dál prozkoumávat zapomenuté cestičky podél břehů Dyje v okolí Hevlína. Ještě je na polňačkách bahýnko, ale už to neklouzalo tolik co včera. A pořád jsou taky kaluže, čímž bylo o zábavu postaráno.
Po staré kamenité signálce jsem to docela hnal a dost mě to bavilo. V Hevlíně jsem pak na odpočívadle po vzoru Fantomase nechal vizitku a přejel na druhý břeh Dyje, kde signálka pokračovala v poněkud rozbitější verzi (ještě že tak :)
Jen tak jsem se poflakoval, užíval si večerního vzdoušku a těšil se na překvapení, která mi nová trasa přichystá. Je to zvláštní. Člověk může jezdit pořád to samé, ale nikdy to není stejné. To ale nebyl dnešní případ. Čekala mě změna. V lesíku jsem odbočil na blátivou cestičku a už to jelo. Kaluže, bláto, hromady sutě a spadené stromy. Paráda :)

Tady zrovna uhlazená pasáž...

Někdy se sem musím vypravit na kole. To bude žůžo. Na chvilku vylezlo sluníčko a mně bylo moc fajn, ikdyž jsem to místy musel tlačit.

Jedno ze slepých ramen Dyje
Sem tam spadlo pár kapek, což mi absolutně nevadilo. Naopak, dokreslovalo to atmosféru pozdního léta. Bylo docela teplo, ani jsem nemusel použít větrovku. Všude bylo takové to zvláštní ticho, které pak ale přerušila auta na nedaleké silnici.
Pokračoval jsem po zapadlé cestičce a sledoval pozvolný západ slunce. Míjel jsem šneka, který vypadal jakoby se chtěl postavit "na zadní". Jenže než jsem se k němu vrátil a nastartoval foťák, lezl dál a vypadal už jen jako šnek, který neohroženě pokračuje ve své výpravě. Popřál jsem mu šťastnou cestu, vyhoupl se zpět do sedla a vyrazil za zapadajícím sluncem.


Po chvilce jsem dojel ke skvělé cestě plné kaluží a ještě k tomu byla mírně z kopečka. Tak jsem to rozvalil a voda jen stříkala. Já vím, jak malej kluk. Ale když mně to tak baví! :)
Sešeřilo se, cvrčci začali cvrdlikat a já jsem si rozsvítil světla. Zatím nebyla moc potřeba, jen jsem chtěl mít jistotu, že mě případný maniak na čtyřkolce či jiném smaradlavém vehiklu spatří včas. I tak je to hazard. V zimě jel za bílého dne jeden takovej chytrák na čtyřkolce proti mně na cestě sotva pro jedno auto a ani nezpomalil. Naopak ještě přidal. Asi si chtěl něco dokázat, vocas jeden... A motorkáři jsou to stejný, ba někdy i horší.
Naštěstí se nic podobného neopakovalo. V dáli sice svítilo nějaké auto, ale za chvíli bylo pryč. Lidi se často ptají, zda se nebojím jezdit ve tmě sám a ještě k tomu "mimo civilizaci". Jediné, čeho jsem se kdy při těchto situacích obával, byli právě lidé. Srnka před váma uteče, divočáka jsem tu jakživ nespatřil a stromy vám hlavu neutrhnou. Ale u lidí nikdy nevíte, na koho můžete narazit a jak se dotyčný zachová.


Setmělo se. Najel jsem zpět na bývalou signálku plnou kamenů. Už jsem tu psal, že stávající čelovka je na jednokolce ve tmě celkem na prd, když se jede po tmavém a nerovném povrchu. Nedokážu rozeznat, zda je předemnou dolina, či hrb. Někdy nedokážu rozeznat, jestli tam vůbec něco je. Kdyby bylo světlo níž (např. na vidlici) a dopadalo na zem pod menším úhlem, vrhaly by všechny překážky stín, ale tuto variantu jsem zkoušel a rychle zavrhl, protože to svítí pořád přímo, což je při zatáčení na draka a taky to při nasedání oslňuje. Poohlídnu se po výkonnější čelovce, která snad tento problém vyřeší.
Do cesty se mi něco zapletlo, asi kámen, a já jsem doslova letěl vzduchem, protože jsem na to vůbec nebyl připravený a neodpružil jsem. Ozvalo se sprosté slůvko, ale jinak vcelku nic hrozného :)
Kilometry ubíhaly a na mně přicházela únava. Dnešní program byl celkem nabitý, není se čemu divit. Měl jsem docela hlad, páč jsem si s sebou vzal jen dvě jablka. Nepočítal jsem, že pojedu tak dlouho. Poslední pasáž po zarostlé polňačce jsem odchocil, páč tam jsem prakticky neměl šanci projet bez úhony. Ale taky proto, že jsem se prostě chtěl projít za chladného večera. Spadlo hodně rosy, měl jsem na kost promočená chodidla. Ale to ticho, no paráda...
Domů jsem dorazil kolem deváté s dalším z krásných výletů na kontě.
Po projíždění kaluží byste vzadu na jednokolce těžko našli původní odstín laku. Je totálně zaliskaná :) A takhle dopadly kalhoty.





Najel jsem 47 kilometrů. Výletům zdar a dobrou noc ;)

sobota 14. září 2013

Prší, prší, to se nám to dobře jede!

Jsem zpět, živý, zdravý a... to je asi tak všechno. Když jsem se ráno podíval z okna a uviděl provazy vody, říkal jsem si, že je to dobře, páč mě to aspoň nebude lákat k projížďce. Jenomže jak je známo, absťák je sviňa a já jsem totální závislák.
Hned po obědě jsem se proto začal chystat na výlet. Brácha měl jet dneska s klukama, ale v takovém počasí by s ním asi nikdo nejel a tak seděl v obýváku a čučel do blba... Navrhl jsem mu, aby jel se mnou a očička se mu rozsvítily :)
Sotva jsme vylezli na dvůr, spustila se z nebes další sprcha. Než jsem ale připravil stroj k odjezdu, přestalo to. Hned za vesnicí jsem v kamenitém kopci spadl a pro jistotu se mi taky protočila sedlovka, což se mi u téhle dvojité stalo celkem asi jen dvakrát. Rovnou jsem i sundal mikinu, páč nebyla taková zima, jak jsem si původně myslel. Jednokolka se mi asi mstila za poněkud delší abstinenci, protože o pár desítek metrů jsem musel zastavit a rovnat sedlovku znova... zajímavé.
Jindy musím na Davida čekat, ale teď to bylo naopak. Sotva jsem mu stačil. Po pár kilometrech jsem se srovnal a už se jelo líp. Jeli jsme po polňačkách a věřte nebo ne, bylo mokro :) Ale na zdejším písčitém povrchu se kola nebořila a jelo se více méně hladce. Ve vinici jsme dali vzorek.


Chvíli jsme pak museli jet po ultrakulaté silnici. Jeli jsme prakticky po trávě vedle krajnice, páč tam se jelo líp než po té šikmině. Po nepříjemné silnici nás však čekala odměna v podobě parádní šotolinky pěkně v lesíku. A těch kaluží!
Nachystal jsem pro Davida překvápko - sjezd ke studánce. Je to kopec dolů s vracečkou. I já mám problém to vytočit a zároveň brzdit :)
Dojeli jsme ke studánce a brácha doplnil vodu. Dali jsme si každý jedno jablko, což byla vlastně půlka naší svačiny, a v odpočívadle jsem nechal vizitku.



Od studánky vedla lesem perfektní cesta. Na zemi spadané barevné listí a ve vzduchu taková ta vůně. Už se těším na podzim. Doufám, že bude vydařený jako loni a předloni. Chvilku nám kapkalo, ale nic vážnýho. S tím se počítalo.



Občas nám to trošku uklouzlo a nevyhnuli jsme se pádům, ale byla alespoň sranda. Při jízdě z kopce nám brzdy na mokrých ráfcích hodně kvílely. Nesnáším ten zvuk, ale už nevím co s tím mám dělat, aby to nehvízdalo. Co jsem viděl v různých videích, tak dokonce i ty Magury pískají, tak nevím...
Když jsme míjeli bažantnici, běhali všude kolem nás bažanti. A že jich bylo! Jenže než jsem stačil vytasit foťák, zmizli v kukuřici.



Cesta pod námi ale začala jaksi rychle měknout a to nebylo zrovna moc dobře. Bráchovi se v tom zrovna né moc dobře manévrovalo. Vlastně ne, manévry to byly skvělé, ale ne takové, které by chtěl. Se mnou to samozřejmě lomcovalo taky. Tady jsem ucítil, že plášť už je solidně sjetý a hrabe jak při rozjezdech, tak i při zastavování. Místy jsme se dost prošli.


Stopy po marném souboji se zemskou gravitací
Na Davida pak přišla menší krize, protože pořád padal a už ho taky začaly bolet nohy. V blátivém terénu je to na nohy makačka, nedivím se mu. Nakonec jsme díky mé blbosti skončili na zarostlé cestě, vedoucí odnikud donikam. Zvolil jsem alternativu. Asi dva kilometry tohoto :)


Tady už jsem si chvíli myslel, že budu bráchovi muset zavolat odvoz, páč jsem se zase tahal s obouma jednokolkama a on se sotva plazil. A přitom jsme toho zatím moc nenajeli. Sotva 23 kilometrů. Po kukuřičné cestě jsme dorazili přímo do Hevlína. Očistili jsme si boty a vyrazili po silnici domů. Ze začátku od nás odletovaly kusy bláta jako od traktoru.
Brácha najednou chytil druhou mízu a mně se značně ulevilo. Sice jsme museli dávat pozor na auta, ale za to to jelo samo. Dokonce vylezl i Oskar.


Jenomže v nepravou chvíli. Jeli jsme na západ a sluníčko nám svítilo přímo do očí. A aby toho nebylo málo, provoz jak na potvoru zhoustl a nás začaly honit mraky.




David ale nepolevoval v tempu, což mě velice těšilo.V kopci šel sice po svých, ale na to měl plné právo.


Najeli jsme 36 kilometrů. Žebra drží a brácha žije :)