úterý 27. června 2017

Horhany. Peklo nebo ráj?

"Nemáte zaplacenou bagáž! Můžete si to doplatit u řidiče."
Řidič přichází celej vynervovanej. V puse cigáro a v ruce jakejsi papír.
"Chci si zaplatit ruksak."
"To není potřeba. Sedejte."
A tak se kodrcám, společně s dalšíma snad dvaceti lidma, maršrutkou do Rachova. Je to dodávka přestavěná na autobus. Nikdy bych nevěřil kolik lidí a věcí se sem vejde a že to pak ještě pojede. Řidič je skutečnej kouzelník. Stíhá řídit, telefonovat, kouřit, obsluhovat kasu a ještě při tom bavit ženský vedle sebe. Nevím jestli je to pravidlo, ale ty nejhezčí jsem neviděl nikde jinde než vedle řidiče (později jsem milerád zjistil, že to tak není).
Jízda je rodeo. Po silnici se jezdí stylem ideální stopa a ne vlevo vpravo. Ideální stopou rozuměj místa, kde je nejmíň děr a nebo nejsou aspoň tak hluboký, že ti v nich zůstane kolo.
Za hodinu se auto pokazilo. Řidič, teď vynervovanej ještě víc, pořád někam telefonuje. Že prej za chvilku dorazí další maršruta a odveze nás do Rachova. Paní s obrovským zadkem se to ale nelíbí, protože prej nebude mít místo na sezení. A tak se to tam nějak pohádalo.
Auto je tu. Řidič je fakt drsňák. Je nás ještě víc než před tím, ale vejdeme se všichni. Neuvěřitelný. Vsadil bych svoje rozšlapaný boty na to, že se to auto nepohne z místa, ale v pohodě držíme stovku. Jenom ve vesnici to řidič krotí a letíme 80.
První půlhodinu musím stát. Je nás moc. Tak nějak zachycuju, že se téma stočilo směrem ke mně.
"Jak se česky řekne ruksak?"
"Batoh. A nebo ruksak. Slováci říkají batožina."
"Á, batožina!"
"Řekni mu to!"
"Máte pěknou bradu."
Teď nevím, jestli si ze mě nedělají srandu.
"A to je dobro nebo pohano?"
"Dobro, dobro! Ženám se to líbí. Je to trend."
Ženský vzadu se chichotají.
Po nějakých 190ti kilometrech jsme v Rachově. Lístek stál kolem stovky.
V obchodě jsem vyfasoval tři bonbóny. Ony se totiž hřivny, stejně jako naše koruny, dělí ještě na sto kopějek. Jenže ty, stejně jako naše halíře, nemají žádnou cenu. A tak se vrací v bonbónech.
"Pojďte na pivo!" volá na mě pán cestou na hřeben Svidovce.
"Jó, Morava. V Libavě jsem sloužil. To když jsem byl na vojně."
Je strašný vedro. Večer ale teplota padá tak, že mi vařič začíná stávkovat. Ráno je pak taková rosa, že mám pod plachtou instantní déšť. To jak se na ní sráží kapičky vody.
Svidovec. Jedno z ukrajinských pohoří, který bych rád zdolal. Ráno mě budí bača a jeho rodina. Nejsou zrovna milí. Spíš se diví kdo jsem a co tu dělám. Ostatní bačové jsou v pohodě. Jenom ti jejich psi zas tak ne.
Na jednom z vrcholků jsem natrefil na skpinku turistů.
"Zdrávstvujte, můžete nás vyfotit?"
Líbí se mi tady. Lidi jsou moc fajn. Sotva ze mě vylezlo, že jsem z Moravy, začala salva fotek a taky jsem dostal nějaký cukrátka.
Chvilku jdu s tou skupinkou.
"A co máš za mapu?"
"Takovou blbou polskou."
"Á, ta není dobrá na chození."
"Lepší jsem u nás nesehnal."
Po chvilce už jdu zase sám. Ráno je zas vedro jak v peci. Ale z hřebene vidím, jak se blíží bouřka. Těsně pod Tempou. Asi minutu přemýšlím co dál. Další asi minutu oblíkám pončo a nasazuju pláštěnku na batoh a za další minutu je bouřka přímo nade mnou. Sešel jsem pod hřeben, zaklekl tak, aby mě batoh trochu kryl a najednou to začlo. Hromy, blesky, déšť a kroupy. Z horka je najednou řádná kosa. Jenom čupím a modlím se, aby si blesk nevybral moje hliníkový tyčky na přístřešek.
Za chvilku je po všem. Déšť vystřídala mlha, ze které se vynořil bača. Kape z něho jak z vodníka.
"Kudá?!"
"Na Usť-Čornou."
Ukazuje cestu a mizí v mlze.
Jak byla zima, je teď zase teplo. O to větší, když jsem asi po hodině pochodu zjistil, že jdu špatně. A to jsem šel hodinu z kopce. Spočítal jsem si, že tak či onak by mi do Usť-Čorné měl stačit litr vody a tak přebytečný dva litry liju na zem. Kdo by se s tím tahal zpátky nahoru na horu.
Stojí mě to hodně potu, ale nakonec jsem zpátky na hřebeni. Ale co to? Lidi? Beru dalekohled.
"Cyklisti? To není možný! Mně už fakt hrabe! No jo, cyklisti! A tlačí to do toho šílenýho kopce."
Jasně že to jsou našinci. Nějak se sekli a musí tahat kola a všechen náklad tady přes ty hory. Vašek, jeden z nich, v tom krpálu těžce trpí a tak mu pomáhám s částí nákladu. I o ten litr vody se s ostatníma podělím (teď lituju těch vylitých dvou ). Kluci jsou z Moravy. Na Ukrajině jsou podruhé a zřejmě i naposled. To protože už projeli celý Zakarpatí.
Před nima jde Roman. Ukrajinec na výletě. Čeká nás těžkej padák do Usť-Čorné. Na konci skoro necítím nohy. V hospodě děláme domorodcům težkej kšeft a noc strávíme společně na pokoji, kde hrajeme čuráka. Takovou speciální karetní hru.
Ráno se loučíme. Roman musel vstávat před šestou, aby stihl maršrutku. To jsme ještě spali. Chlapi jedou kamsi na jih a pak směrem na Košice. Já jdu nakoupit jídlo do mahazinu a pak hurá do Horhan.
Cesta je dlouhá a vede skrz několik vesnic.
Tři děvočky sedí na zápraží. Může jim být nanejvýš dvacet. Letní šaty, krátký sukně. Usmívají se na mě. Jéjej!
Za Německou Mokrou začíná lesnická cesta. Sváží se tudyma dřevo na pilu do Usť-Čorné. Jeden řidič mě bere s sebou. Cesta je daleká a naprosto příšerná.
Kodrcáme se starým Zilem. V autě skáču tak, že hlavou mlátím o strop kabiny. A to jedeme skoro krokem.
"A jaká je u vás zima?"
"Katastrofa. Po prsa sněhu. Traktor tu často odhrnuje sníh. Morava? Já jsem pracoval u Žiliny. Na Slovensku. Jako řidič kamionu. Ženu a dítě máš?"
Asi po hodině jsme na křižovatce, kde se naše cesty rozdělují.
"Ďákuju a ščaslývo!"
Ani jsem se nezeptal na jméno...
Horhany. Nejodlehlejší a nejnepřístupnější část Ukrajinských Karpat. Doporučuje se tu chodit minimálně ve třech. To protože tu není moc signálu, tak aby ti dva mohli toho třetího nést, kdyby se něco stalo.
K večeru přicházím ke dřevorubecké chatce. Chlapi zrovna startujou vařič.
"Kudá?"
"Na Popaďu."
"Sám?"
"Tak."
"To tu, pres riečku a pak hore."
Dívám se kde je most ale nic nevidím. Jenom kmen od ořezanýho smrku.
"Tudy? To je lávka?"
"Tak tak."
Hregot. Vody není zas tak moc, snad po pas. Ale ten proud by mě stopro smetl, kdybych tam zahučel. Kmen se zužuje a tak, čím seš dál, tím je to zajímavější. První pokus nedopadl. Seskočil jsem dolů ještě na břehu. Chlápek sedí na lavičce a čeká jestli to přejdu nebo ne. Vytahuju trekovky. Musí na mě být srandovní pohled, jak s krosnou jdu po kládě přes řeku a dělám u toho tyjátr jak provazochodec.
Balím to kousek za sedlem. Zítra to bude sranda.
V osm ráno přichází první bouřka. Tahle oblast je jedna s největším výskytem bouřek minimálně na Ukrajině. Hned po ní je tu druhá.
Postupuju pomalu. Samej vývrat, samý blato. V botech rybník. Kolem to hřmí. Občas hodně blízko.
"Co tady sakra dělám?! V bouřce jít do 1 700 metrů?"
Často zastavuju, abych se ujistil, že jdu dobře. Mapa je na nic. Ověřuju to podle značek.
Mým cílem je Popaďa. Prej jeden z nejodlehlejších vrchů Horhan. Nahoře má být hraniční kámen ČSR z dvacátých let a na něm československý lev. Je to řehole. Když se konečně dostanu nad les, pohltí mě mlha. Nejtěžší bylo překonat kamenný pole. Musím si dávat sakra majzla, abych nešlápl vedle a nezlomil si nohu. To by byl konec. Hodně kamenů se hýbe. Občas mám fakt strach. Zapřít se hůlkama, udělat krůček. Pěkně v klidu.
Odpoledne jsem nahoře. Zničenej jak Hirošima. Ten kámen tady fakt je. Musím smeknout před lidma, kteří ho sem dostali.
Všude kolem jsou patrný zbytky zákopů. Za první světové se tady těžce bojovalo. Ježišmarja, jak tu mohli bojovat, když je člověk rád už jenom když sem vyleze? Muselo to být peklo.
Popaďa se nade mnou smilovala a dokonce mi dopřála výhledy na všechny strany. Při zpáteční cestě mě ale zase zlil déšť a zase bouřilo. V botech zase rybníky.
Na další den servisuju výstroj. Opravil jsem (už zase) pouzdro na nůž a zašil si kraťase. Neměl jsem jehlu a tak jsem tu záplatu přilepil sekunďákem.
Uprostřed práce přišel Vitalij a Saša.
"Včera jsme byli na Popadi."
"Jo, viděl jsem vás ze sedla."
"Kudá?"
"Jdu do Osmolody."
"My taky."
A tak jdeme spolu. Cesta vede řekou. Včerejší sušení bot u ohně padlo vniveč. Zase rybník.
"Dneska spíme v hotelu. Šest hvězdiček!"
Je to takovej velkej barák. V každý místnosti několik postelí, kamna a výbava na vaření. Zadáčo. Supr.
Venku je veselo. Spousta lidí. Spousta jídla a samozřejmě horilka samohonka.
"Jak se ti líbí na Ukrajině?"
"Super. Prekrásna."
"A Ukrajinci?"
"Skvělí."
" A Moskali?"
"Nevím, nebyl jsem v Rusku."
"Chytrý, chytrý je!" Chlapi se usmívají. Evidentně jsem se nevědomky nenechal nachytat.
"A ženu máš? Ni? Tak to si večer musíš pomoct sám, co? Tu na Ukrajině není problém jich mít několik. Na mě doma čekají dvě :)"
Je veselo. Čím víc piju, tím líp rozumím. Aspoň si to myslím. Nakonec mi pánové ohřáli vodu na teplou sprchu.
Je zajímavý, že lidi potkám vždycky když se blíží doba nákupu a batoh zeje prázdnotou. Můžu nabídnout jenom sušenky.
Ráno se vezeme s chlapama starou dodávkou. Jako cesta tu slouží řeka. Občas je to docela zajímavý. Motor sem tam chcípne, strom zatarasí cestu a nebo překáží bagr. Je neděle, silničáři nemakají a tak s tím krámem nemá kdo odjet. Musíme jinudy. Jsem rád, že se můžu vézt, páč jít tím korytem několik kilometrů by nebylo zrovna příjemný.
Pánové nás nechávají na cestě kousek od Osmolody. Balíme to u řeky. Další den vstáváme v pět ráno, abychom na šestou stihli bus. Jenomže tomu cestou sem upadlo kolo a tak pojedeme až tím dalším.
Máme čtyři a půl hodiny, během kterých můžu sledovat dění ve vísce na konci světa. Ráno začíná kolonama Zilů mířících do lesa pro dřevo. Pak přijede pár lidiček na šichtu do místní pily. Nejdřív je potřeba nanosit vodu na čaj ze studny, která patřila k jednomu domu. Je to ruina, dneska se z něho využívá už jenom ta studna a kadibudka (ukrajinský záchody jsou někdy dobrodružství samo o sobě).
Půl jedenácté. Bus je tady. Cestou vidíme ten, kterej ráno nedojel. Fakt mu chybí kolo. Zdejší cesty jsou prostě moc velký sousto. Je horko a auto je narvaný. Lidi se na sebe musí dost lepit. Vyfasoval jsem zrovna takový mladý kočky, nestěžuju si :)
V Kaluši přestupuju společně s turisty z Kyjeva na další bus do Ivano-Frankovska. Vitalij se Sašou vystoupili o pár zastávek dřív. Spletl jsem se a řídiči dal místo deseti hřiven eura. Chlapík to vzal sportovně a s úsměvem mi je vrátil.
Ivano-Frankovsk. Na můj vkus velký město. Teď už zbývá jenom sehnat spoj do Jasině.
"To je Zakarpatská oblast, tam jízdenky u kasy neprodáváme. Běžte na zastávku číslo dvě a kupte si to přímo u řidiče."
Řidič "Tam já nejedu, zeptej se tam toho chlápka."
"Ne, tam se takhle nedostaneš. Musíš přestoupit v Jeremši. A pak teprve do Jasině. Lístek si kup u kasy."
Nádraží je zavřený. Mají přestávku. Panenko skákavá, já se z toho zblázním!
Jdu si nakoupit. V parku potkávám dvojici z busu. Čekají na vlak, jede jim za chvilku. Za šest hodin.
"Jeď do Vorochty, tam se dostaneš lehce a je to přímej spoj."
U kasy paní ani nepípla. Lístek mám v kapse a za hodinku mi to jede. Aspoň je čas na ochutnání kvasu.
V maršrutě s náma jede policajtka. Ještě na nádraží autem stihl projít žebrák a skásnul pár lidí. Jinak furt stejná písnička. Horko a sukně nalepený na moje stehna. Skoro až mám chuť jim nabídnout sezení na klíně. Vyšlo by to na stejno.
Řidič je pohodář. Ještě mi nabídl, že mě sveze dál, odkud můžu jít rovnou na Hoverlu, ale nechtěl jsem.
Bloudím. Je jak v peci. Foťák mi spadl na zem a praskl mu displej. GPSka v něm je nejspíš kaput. Skrz několik dnů mokrý boty mi na pravým palci vyrašil puchýř.
Večer nacházím pěkný místo u vody. Kolem jedenácté projíždí Zil. Jede pro poslední várku dřeva. Chlapík jenom tiše otevře závoru (aby nerušil můj spánek) a auto s rachotem mizí v lese. Jede, jak jinak, než po řece, ve které jsem se koupal. Kolem půlnoci se vrací.
Ráno mě brutálně bolí zub. Nemám na nic chuť. Ani na jídlo. Během dne to přestalo. Že jsem blbců král, dal jsem si k svačině Snickersku. Myslel jsem, že mi ten zub vystřelí z pusy ven.
Pot ze mě teče proudem. Jsem rád, že jsem došel aspoň do Jasině.
Je tu spousta turistů. To se mi nelíbí. Vitalij mi ukazoval fotky z Hoverly. Jak v lunaparku. To nemám za potřebí. V Jasini jsem se ubytoval a zítra, budou-li mi hvězdy nakloněny a celníci budou mít dobrou náladu, opustím území Ukrajiny a vydám se vstříc dobrodružstvím, která na mě v Rumunsku jistě již netrpělivě čekají.


Ovce - jsou všude




Ukrajinsko - český klub přátel přírody

Před bouřkou

Po bouřce

Zleva: Tomšus, Vašek, Peťa, Bárt, Tomáš, Jura

Sežrali jsme jich pět


Zil - nejlepší traktor na Ukrajině :)


Pan Řidič


Cesta na Popaďu


Zákopy

Československý lev žije!




S Vitalijem a Sašou cestou necestou




Náš hotel

Jedem řekou

sobota 17. června 2017

привіт!

"Pojedeš s náma na přehradu? Bajkovačka a pak koupačka. Co?"
Je to fakt lákavý. Na nový slovenský kamarády jsem si zvykl fakt rychle. Ale s takovou bych se odtud nikdy nedostal. Po obědě se loučíme. Pro chalány to znamená pokračování dovolené. Pro mě novou kapitolu...
Na nádraží chytám síť a tak se dávám do práce. Přes noc jsem vymyslel plán. Abych to upřesnil. Na Slovensku jsem měl, co se trasy týče, tak nějak jasno. A hlavně podrobný mapy, který nebyly psaný v žádný hatmatilce. Ostatní mapy už jsou trochu jiný. Nejlepší mapa Zakarpatí, kterou se mi povedlo sehnat, je polsky (to by zas tak nevadilo) a v docela brutálním měřítku (to už vadí). Vlastně jsem ani nevěděl, kudy kam.
Teď, když už vím, mě čeká mravenčí práce. Zjistit a taky si zajistit dopravu přes hranice a dál do vnitrozemí. Trvá mi to pár hodin než ze všech těch možností něco zbastlím.
Nejbližší, pro mě použitelnej, bus jede až za dva dny. Takže jsem na tu přehradu klidně jet mohl. Ale nevadí. Mám lepší plán. V okolí jsou celkem tři zříceniny hradů. A ty má Tomáš moc rád. Úplně nejraději, když jsou velký a mají tu správnou atmosféru na přenocování.
Takže se sápu na Jasenovský hrad, kde vařím véču. Přibíhá chlapík.
"Dávám si běh do kopce. Ale ještě nemám takovou fyzičku, abych to dal naráz."
"Mně by to zabilo, kdybych do toho krpálu musel běhat."
"Ty jsi Moravák, co? Tak turistika jo? A dál na Ukrajinu? Pěkný. Tam to ještě nemám tolik pochozený. S kamarádama děláme výzkum bojišť první světové. Byli jsme všude možně. Tady se hodně řezali."
"Jo, viděl jsem to nahoře. Celej hřeben musel být úplně rozkopanej. Muselo to být hrozný."
"Tak se měj. Kdybych nebyl tak nalehko, skočil bych dolů pro pivo."
Ještě ani nemám dovařeno. Dva chlápci na motorkách. Jenom kývou na pozdrav a řeší něco s mašinama.
Jím. Tři chlápci jdou z opačné strany.
"A frajerka je kde?"
"Nevím, třeba někde po cestě."
"Co člověka přinutí ukončit zaměstnání a takto se vydat? Jaký je důvod?"
Toto je fakt dobrá otázka a přiznám se, že na ni hledám odpověď ještě teď, když píšu tyhle slova.
"Šel jsem 35 kilometrů přes hory a vzal si s sebou jen chléb a vodu. Spojil jsem si to s modlitbami. Nikdy jsem se necítil tak najezený a odpočatý. Jak dlouho cestujete?"
"Teď měsíc, ale loni jsem byl pryč půl roku."
"Tak dlouho?"
"No snažím se, dokud si to časově můžu dovolit."
"To já už si to bez dětí a manželky neumím představit. Máte dobrý základ do manželství."
Tohle jsem nepochopil, ale budiž. Mám dobrej základ do manželství :)
Z ochozu pozoruju krásnej západ slunce.
Ráno před osmou se to tu začíná hemžit robotníkama.
"Opravujeme hrad. Je to vládní projekt. Zachraňme naše hrady se to jmenuje. Snižujou takhle nezaměstnanost. Jde to z jakýchsi fondů. Každej si přerozdělí kolik chce a nám dají pár drobných. Třista let ten hrad stavěli a my ho máme postavit za deset? Má pršet. Když bude mokro, nevyjede sem traktor co nám vozí zásoby. Písek, cement a tak."
"Jó, na Moravě jsem robil. I v Čechách. Pro Škodovku, pak tu na Slovensku. Dělal jsem rozvaděče pro Orange a tak. No, teď dělám tady."
"Znáš Orlický hory? Tam jsem bydlel. Dívej se, jaký mi dali monterky. Jsou mi velký. Holku nemáš?"
Přemýšlím, kolikrát se mě na to dneska ještě zeptají a co se ještě dozvím. Další hrad je Brekov. Na hřebeni zase není voda. Schovávám batoh a jdu ke studánce. Po necelé hodince jsem zpátky. Konečně se můžu nasnídat. Je hrozný dusno. Jsem celej ulepenej od potu a lepí se na mě všelijaká havěť. Déšť přichází co nevidět. Ideální čas pro koupel v Laborci. Voda se totiž za deště zdá nejteplejší. Stejně to moc nepomohlo. Ven jsem lezl jako holka. Tak studený to bylo.
Na hrad Brekov přicházím navečer. Je o dost větší a takovej, no, impozantnější. K dokonalosti to dotáhla bouřka, která nad hradem večer později prošla.
Čtyři ráno. Musím si přivstat, abych stihl vlak do Michaloviec, kde sedám na bus. Málem jsem ho prošvihl. To protože jsem nemohl najít správný nástupiště.
Od rána prší. Jsem nervní. Můj pas má v sobě sice jenom jeden štemplík ze Srbska, ale má toho za sebou fakt hodně. Asi nejhorší byl pro něj půlroční pobyt na dně batohu během cesty za polární kruh. Byl sice v pytlíku, ale moc mu to nepomohlo. Dokonce se mi ho jednou provedlo vyprat. Ale čip to přežil a tak mi novej nevystavili. Jsem zvědavej, jak na něj budou reagovat. Vypadá fakt dost hnusně.
"Proč jedete na Ukrajinu?"
"Za turismem."
Paní na ukrajinské straně si mě dvakrát prohlídne a to je všechno. Asi po půlhodince pokračujeme v cestě.
Hned za hranicema je to klasika - samej žigul, jedna maršrutka za druhou, občas koňský povozy.
V Užhorodu většina lidí vystupuje. Chvilku ještě frčíme po dálnici (má to dva pruhy a slušnej asfalt, tak bych to tak tipoval, ale ten cyklista silničář mou dedukci značně naboural).
Mukačevo. Nevím proč jsem jel zrovna sem. Možná proto, že ten bus tady končí. Z té dohromady asi hodiny, kterou jsem věnoval studiu azbuky, jsem toho moc nepobral. Ale tak pár věcí zmáknu. Jde se hledat obmin valút - směnárna. V Užhorodu jich bylo požehnaně, tak tady musí být taky. Ale kde nic tu nic. Autobusový nádraží - buď jsem slepej a nebo tam fakt není. Vlakáč - krom čekáren a pár okýnek zhola nic. Chtěl jsem se zeptat na zítřejší vlak do Rachova, ale nakonec jsem to vzdal a šel se nejdřív ubytovat. Tohle nemá cenu hrotit. Cestou zkouším bankomat. Kartu bere, ale i po zvolení angličtiny na mě prvních pár kroků zase svítí ta azbuka. Jedu podle odhadu a ejhle! Z mašinky lezou peníze.
Nejdřív se tu musím aklimatizovat a hlavně shodit ze sebe ten bágl. Protože perfektně splývám s davem, jsem ani ne dvě hodiny po příjezdu odchycen reportérem a jeho kameramanem z Kyjeva. Že prej dělají rozhovory se zajímavýma lidma a já musím být stopro cizinec. Během chvilky o mých cestách ví první poslední. Došlo dokonce i na můj plat. A jedna z prvních otázek byla, jak proboha dokážu být tak dlouho bez holky. Budu si muset zvyknout na to, že takový vyptávání bude asi můj denní chleba.
Internet mi nakukal, že personál hotelu rozumí česky. Týpek ve skutečnosti dával jenom ruštinu a tak jsme to sfoukli klasicky slova ruce nohy. Ještě že je ten formulář dvojjazyčně, jinak bych to luštil ještě teď. A ještě, že jsem vybral hřivny. Platební terminál totiž nebere mou kartu.
Po sprše nahazuju civilní oblečení a jdu zas hledat tu směnárnu. Nosí se tady ledacos, tak bych teď neměl tolik vyčnívat. Jenomže ono je to horší. Lidi se při pohledu na mě smějou. Děti si ukazují. Asi to bude tím tričkem. Nevím proč jsou tak vedle z mýho ptáka (na tom tričku samozřejmě). Dokonce celý autobusy otáčí hlavami!
Takhle jsem našel tu směnárnu a vešel do obchodu v marné naději, že je to samoobsluha. Já totiž na nákup potřebuju čas. Rád se procházím mezi regály a přemýšlím co si vezmu. Hned z fleku mě nenapadne kloudnej seznam. Samozřejmě tam hnedka po mně vešli další a já jsem neměl čas vysvětlovat prodavačce co po ní vlastně chci.
Na ulici je dost frmol. Jezdí se docela divoce. Cesty jsou ale místama tak špatný, že to jinak než pomalu nejde. U kláštera (nevím kterýho, je jich tady sto padesát) zajímá jistýho pána moje cesta. Když je ochota, dá se domluvit celkem dobře. To je fajn. V Rumunsku to už bude jiný kafe.
Zítra je neděle. Doufám, že seženu odvoz dál na východ.

Jasenovský hrad


Jsou tu spousty roháčů

Bouřka u Brekova

Západ slunce z Jasenovského hradu

Hlídač

Jeden z mukačevských kostelíků
Můj poslední slovenskej bejvák

středa 14. června 2017

Jak Juro posral Polsko a Tomáš poblil penzion

"To není tak, že si teď sedneš na BUS a odjedeš si tam. To je konec světa, tam to jezdí jednou dvakrát denně."
Je fakt, že moc lidí se mnou nejede. Do Humenného to ještě šlo, ale dál je nás tu všehovšudy deset. Nevím jestli to byl dobrej nápad. Totiž vydat se sem s chromou nohou. Ale tak snad to nějak pude.
Medzilaborce. Od loňska, kdy jsem tudyma projížděl v sedle Gertrudy, se změnil jenom ten barák, u kterýho jsem tahal peníze z bankomatu. Opravili ho.
Už po prvních metrech začínám cítit chodidlo. Je to zlý a zhoršuje se to. Cesta je zarostlá a je dusno. Vyrobil jsem si improvizovanou mačetu a prosekávám si pěšinku skrz šípkový keře. Moc dobře to nejde. Připadám si jak někde v tropech.
Za první světové války tudyma vedla frontová linie a odehrály se tu tři velký bitvy. Pěšinu lemujou zbytky zákopů a občas je vidět nějakou tu dělovou patronu nebo pomník. Až z toho běhá mráz po zádech. Ty hory byly celý rozkopaný. Neumím si představit tu dřinu, když se semka táhli s dělem nebo zásobama. A ty boje. V zimě bojovat o nějakej kopec... Bajonetový útoky a podobný věci. No hrůza.
Dochází mi voda. Ono je to tady s vodou docela boj. Na hřebeni je málo studánek a některý netečou. Občas musím pro vodu scházet dost daleko a hluboko. Jindy, to když mám štěstí, natrefím na kaluž a filtruju.
Bouřka. Už jsem si zvykl, že je to tady docela častej jev. Dešťovku chytám do flašky. Zrovna když se převlíkám, míjí mě dva chlápci v německých vojenských uniformách a s batohama na zádech. Za ty dny první lidi, který jsem tady potkal.
Stojím pod bukem. Nechce se mi v tomhle jít a ani vytahovat pláštěnku a tak prostě stojím. Za chvilku přichází další. Něco povídá, ale skrz bouřku mu nerozumím. Spouští anglicky, že prej jestli jsem neviděl jeho kamarády, že na něho nečekají a že ho tím štvou. Že mu došla voda a je unavenej.
A tak mu dávám část svojí, stojíme pod stromem a povídáme.
Rafal a jeho kamarádi jsou hledači pozůstatků z války. S detektorama kovů běhají po kopcích a vyhrabávají mince, bajonety, náboje a podobný blbiny. Jsou to Poláci, ale že prej česky vůbec nerozumí. Aspoň si opráším tu angličtinu.
Jdem kousek spolu. Má strach z bouřky. Není to příjemný, ale déšť zesílil tak, že prší i přes korunu stromu a tak je zkrátka lepší jít. Připadá mi, že je docela vyčerpanej. Sušenku ale nechce. Prej nachodili deset kilometrů.
Je zajímavý vidět, že někomu může v horským prostředí dělat takovej kousek tak velký problémy. Pořád si stěžuju na velkej batoh a tu nohu, ale teď jsem zjistil, že to, s čím jinej bojuje, je pro mě zábava. Takže jsem na tom vlastně skvěle.
Nakonec s mou malou pomocí nacházíme cestu, po který se chlápek dostal k autu. Jestli ho tam ti jeho kamarádi čekali, to nevím. Já to dneska balím pod střechou odpočívadla. Je krásná, ale děravá. Že jsem ale koumák, nandávám si na spacák pončo, aby na něj nekapalo. No dopadlo to tak, že se pončo do rána orosilo a spacák to dost schytal. Takže zas takovej koumák nejsem. V noci mě navíc vzbudili kolemjdoucí opilci. Ne úmyslně, ale tím, že mluvili dost nahlas.
Je to tady zvláštní. NP Poloniny. Les, kterej se za stovky let pralticky nezměnil. Uvnitř je málo světla a tak se jde po pěkné široké pěšince přímo po hranici.
Mají tady fakt pěkný útulny s ohništěm a posezením. U plápolajícího ohýnku cvičím na flétnu, když v tom přichází taková veselá skupinka Slováků. Později se ukázalo, že to byli oni, kdo mě vzbudil.
Tomáš, Tomáš, Peťo, Juro a Igor. Moji noví kamarádi. Je fajn si zas s někým popovídat. Oheň hoří, Igor brnká na ukukytaru (nevím jak se to jmenuje, prostě něco mezi ukulelem a kytarou) a je dobře na světě. I na píšťalky došlo. Ale nijak valně to nedopadlo.
A tak jsem se k nim na pár dnů přidal. Igora v noci přepadla nějaká nevolnost a tak se druhej den oddělil s tím, že se pořádně vyspí v chaloupce, jak ostatní povídali, a že se ještě setkáme.
Že mi už nějakou dobu dochází jídlo a jídelníček značně zeskromněl, je docela utrpení sledovat to slovenský hodování. Ale pánové mi vždycky něco nabídnou. Až je mi to blbý. Nemám nic na oplátku.
Vrch Kremenec. Nejvýchodnější bod Slovenska a zároveň trojmezí. Nejvíc nás láká ukrajinská strana. Taková exotika. Konec Schengenu. Však jsme taky včera potkali pohraničníky. Juro si může vybrat kam na záchod. Vyhráli to Poláci.
Tomáše zradilo koleno a my jsme si při sestupu nějak nevšimli, že jsme mu úplně utekli. Už je to dost dlouho a tak vysíláme spojku. Je v pohodě. V ruce má obrovskej klacek jako hůlku a pomaloučku se sune dolů. Že prej na něho počkáme dole v nejbližší hospodě. Dostal moje hůlky.
Jdem nádherným pralesem. Stromy jsou obrovský. Je to kouzelný místo. Je vidět, jak jeden strom umírá, další už se rozkládá a z jeho zbytků raší nová generace. Malinkatý kvítka, ze kterých budou za desítky let kmeny vysoký jak čtyřpatrovej barák.
Nová Sedlice. Krásná víska mezi horama. Z rádia hrajou rusínské písně, pravda, v trochu modernějším stylu, slunko svítí a opodál se rýsuje terasa s reklamou na pivo. Oblíbenej podnik. Opravdovej konec světa. Povídá se, že slunko vychází právě tady.
V hospodě se chalánům daří vybavit čtyřkolku i s řidičem a tak za chvilku i Tomáš sedí s náma a místníma u stolu. I Igor se tady s náma sešel. Už má zdravou barvu. Dal si sedmnáctihodinovýho šlofíka.
V dobrý náladě se ubytováváme v penzionu. Bydlí tady taky Zbyněk s Andreou. Krajánci kousek od Hustopečí. Potkali jsme je cestou dolů. Že tady jsou na motorce, byl pro ně výšlap docela dobrá drtička. Chytám slinu a tak po chvilce pijeme slivovicu a ještě později borovičku. Panovala super nálada a tak jsme se tam řádně zmatlali. Až tak, že jsem, jak jsme ráno zjistili z fotek, s Jurem tancoval tango. Místo růže jsem měl v puse účet. Taky jsme zjistili, že jsem si přes zábradlí řádně zatelefonoval (po lopatě - večeře skončila na dvorku toho penzionu ), načež nás slečna rázně vyhodila, ať prej mažem na pokoj.
Tam jsem, jak se ráno ukázalo, zvracel znova. Ale už jenom trošku. Pouklízel jsem to a vypral si od toho věci. Po snídani nám slečna (už jiná, naštěstí) sdělila, že prej máme uvést balkón do původního stavu.
No jasně že jsou blitky taky tam! Malá rada - nikdy nezvracej na šindele, špatně se to umývá.
Toto se mi fakt povedlo. Nevím, prostě jsem měl opíjecí náladu a nějak jsem to (samozřejmě zcela výjimečně :) neukočíroval. Vzpomněl jsem si na Hrocha, jak mi loni psal, že borovička je šialené pití. Ale vzpomněl jsem si moc pozdě.
Teď si válím šunky v hotelu, kde bydlím společně s Jurem a Peťem. Tomáš, Igor a Tomáš už teď budou určitě doma.
Dalo by se říct, že Slovensko mám za sebou. Na moje pomalu se rozpadající pohory teď čeká Ukrajina.
Prádlo je kdesi v prádelně, za oknem se po obloze honí mraky, já ležím na posteli a učím se azbuku. Těším se.
Kraj vlků, bizonů a medvědů


Najdi stezku (vede k té borovici)

Moje ocelová kamarádka

Pozůstatky z války

Zákopy

Užovka stromová

Poprvé v životě jsem viděl mloka


Cesta je občas bahenní lázeň

Lesy, lesy, lesy - karpatský výhledy neomrzí

Zleva: Juro, Tomáš, Tomáš, Tomáš, Peťo, Igor

Poloninská hřebenovka
 
Naše slavná chvilka na Ukrajině

Kostelík v Krivém

Na konci světa

Se Zbyňkem a Andreou byla sranda