Horhany. Peklo nebo ráj?

"Nemáte zaplacenou bagáž! Můžete si to doplatit u řidiče."
Řidič přichází celej vynervovanej. V puse cigáro a v ruce jakejsi papír.
"Chci si zaplatit ruksak."
"To není potřeba. Sedejte."
A tak se kodrcám, společně s dalšíma snad dvaceti lidma, maršrutkou do Rachova. Je to dodávka přestavěná na autobus. Nikdy bych nevěřil kolik lidí a věcí se sem vejde a že to pak ještě pojede. Řidič je skutečnej kouzelník. Stíhá řídit, telefonovat, kouřit, obsluhovat kasu a ještě při tom bavit ženský vedle sebe. Nevím jestli je to pravidlo, ale ty nejhezčí jsem neviděl nikde jinde než vedle řidiče (později jsem milerád zjistil, že to tak není).
Jízda je rodeo. Po silnici se jezdí stylem ideální stopa a ne vlevo vpravo. Ideální stopou rozuměj místa, kde je nejmíň děr a nebo nejsou aspoň tak hluboký, že ti v nich zůstane kolo.
Za hodinu se auto pokazilo. Řidič, teď vynervovanej ještě víc, pořád někam telefonuje. Že prej za chvilku dorazí další maršruta a odveze nás do Rachova. Paní s obrovským zadkem se to ale nelíbí, protože prej nebude mít místo na sezení. A tak se to tam nějak pohádalo.
Auto je tu. Řidič je fakt drsňák. Je nás ještě víc než před tím, ale vejdeme se všichni. Neuvěřitelný. Vsadil bych svoje rozšlapaný boty na to, že se to auto nepohne z místa, ale v pohodě držíme stovku. Jenom ve vesnici to řidič krotí a letíme 80.
První půlhodinu musím stát. Je nás moc. Tak nějak zachycuju, že se téma stočilo směrem ke mně.
"Jak se česky řekne ruksak?"
"Batoh. A nebo ruksak. Slováci říkají batožina."
"Á, batožina!"
"Řekni mu to!"
"Máte pěknou bradu."
Teď nevím, jestli si ze mě nedělají srandu.
"A to je dobro nebo pohano?"
"Dobro, dobro! Ženám se to líbí. Je to trend."
Ženský vzadu se chichotají.
Po nějakých 190ti kilometrech jsme v Rachově. Lístek stál kolem stovky.
V obchodě jsem vyfasoval tři bonbóny. Ony se totiž hřivny, stejně jako naše koruny, dělí ještě na sto kopějek. Jenže ty, stejně jako naše halíře, nemají žádnou cenu. A tak se vrací v bonbónech.
"Pojďte na pivo!" volá na mě pán cestou na hřeben Svidovce.
"Jó, Morava. V Libavě jsem sloužil. To když jsem byl na vojně."
Je strašný vedro. Večer ale teplota padá tak, že mi vařič začíná stávkovat. Ráno je pak taková rosa, že mám pod plachtou instantní déšť. To jak se na ní sráží kapičky vody.
Svidovec. Jedno z ukrajinských pohoří, který bych rád zdolal. Ráno mě budí bača a jeho rodina. Nejsou zrovna milí. Spíš se diví kdo jsem a co tu dělám. Ostatní bačové jsou v pohodě. Jenom ti jejich psi zas tak ne.
Na jednom z vrcholků jsem natrefil na skpinku turistů.
"Zdrávstvujte, můžete nás vyfotit?"
Líbí se mi tady. Lidi jsou moc fajn. Sotva ze mě vylezlo, že jsem z Moravy, začala salva fotek a taky jsem dostal nějaký cukrátka.
Chvilku jdu s tou skupinkou.
"A co máš za mapu?"
"Takovou blbou polskou."
"Á, ta není dobrá na chození."
"Lepší jsem u nás nesehnal."
Po chvilce už jdu zase sám. Ráno je zas vedro jak v peci. Ale z hřebene vidím, jak se blíží bouřka. Těsně pod Tempou. Asi minutu přemýšlím co dál. Další asi minutu oblíkám pončo a nasazuju pláštěnku na batoh a za další minutu je bouřka přímo nade mnou. Sešel jsem pod hřeben, zaklekl tak, aby mě batoh trochu kryl a najednou to začlo. Hromy, blesky, déšť a kroupy. Z horka je najednou řádná kosa. Jenom čupím a modlím se, aby si blesk nevybral moje hliníkový tyčky na přístřešek.
Za chvilku je po všem. Déšť vystřídala mlha, ze které se vynořil bača. Kape z něho jak z vodníka.
"Kudá?!"
"Na Usť-Čornou."
Ukazuje cestu a mizí v mlze.
Jak byla zima, je teď zase teplo. O to větší, když jsem asi po hodině pochodu zjistil, že jdu špatně. A to jsem šel hodinu z kopce. Spočítal jsem si, že tak či onak by mi do Usť-Čorné měl stačit litr vody a tak přebytečný dva litry liju na zem. Kdo by se s tím tahal zpátky nahoru na horu.
Stojí mě to hodně potu, ale nakonec jsem zpátky na hřebeni. Ale co to? Lidi? Beru dalekohled.
"Cyklisti? To není možný! Mně už fakt hrabe! No jo, cyklisti! A tlačí to do toho šílenýho kopce."
Jasně že to jsou našinci. Nějak se sekli a musí tahat kola a všechen náklad tady přes ty hory. Vašek, jeden z nich, v tom krpálu těžce trpí a tak mu pomáhám s částí nákladu. I o ten litr vody se s ostatníma podělím (teď lituju těch vylitých dvou ). Kluci jsou z Moravy. Na Ukrajině jsou podruhé a zřejmě i naposled. To protože už projeli celý Zakarpatí.
Před nima jde Roman. Ukrajinec na výletě. Čeká nás těžkej padák do Usť-Čorné. Na konci skoro necítím nohy. V hospodě děláme domorodcům težkej kšeft a noc strávíme společně na pokoji, kde hrajeme čuráka. Takovou speciální karetní hru.
Ráno se loučíme. Roman musel vstávat před šestou, aby stihl maršrutku. To jsme ještě spali. Chlapi jedou kamsi na jih a pak směrem na Košice. Já jdu nakoupit jídlo do mahazinu a pak hurá do Horhan.
Cesta je dlouhá a vede skrz několik vesnic.
Tři děvočky sedí na zápraží. Může jim být nanejvýš dvacet. Letní šaty, krátký sukně. Usmívají se na mě. Jéjej!
Za Německou Mokrou začíná lesnická cesta. Sváží se tudyma dřevo na pilu do Usť-Čorné. Jeden řidič mě bere s sebou. Cesta je daleká a naprosto příšerná.
Kodrcáme se starým Zilem. V autě skáču tak, že hlavou mlátím o strop kabiny. A to jedeme skoro krokem.
"A jaká je u vás zima?"
"Katastrofa. Po prsa sněhu. Traktor tu často odhrnuje sníh. Morava? Já jsem pracoval u Žiliny. Na Slovensku. Jako řidič kamionu. Ženu a dítě máš?"
Asi po hodině jsme na křižovatce, kde se naše cesty rozdělují.
"Ďákuju a ščaslývo!"
Ani jsem se nezeptal na jméno...
Horhany. Nejodlehlejší a nejnepřístupnější část Ukrajinských Karpat. Doporučuje se tu chodit minimálně ve třech. To protože tu není moc signálu, tak aby ti dva mohli toho třetího nést, kdyby se něco stalo.
K večeru přicházím ke dřevorubecké chatce. Chlapi zrovna startujou vařič.
"Kudá?"
"Na Popaďu."
"Sám?"
"Tak."
"To tu, pres riečku a pak hore."
Dívám se kde je most ale nic nevidím. Jenom kmen od ořezanýho smrku.
"Tudy? To je lávka?"
"Tak tak."
Hregot. Vody není zas tak moc, snad po pas. Ale ten proud by mě stopro smetl, kdybych tam zahučel. Kmen se zužuje a tak, čím seš dál, tím je to zajímavější. První pokus nedopadl. Seskočil jsem dolů ještě na břehu. Chlápek sedí na lavičce a čeká jestli to přejdu nebo ne. Vytahuju trekovky. Musí na mě být srandovní pohled, jak s krosnou jdu po kládě přes řeku a dělám u toho tyjátr jak provazochodec.
Balím to kousek za sedlem. Zítra to bude sranda.
V osm ráno přichází první bouřka. Tahle oblast je jedna s největším výskytem bouřek minimálně na Ukrajině. Hned po ní je tu druhá.
Postupuju pomalu. Samej vývrat, samý blato. V botech rybník. Kolem to hřmí. Občas hodně blízko.
"Co tady sakra dělám?! V bouřce jít do 1 700 metrů?"
Často zastavuju, abych se ujistil, že jdu dobře. Mapa je na nic. Ověřuju to podle značek.
Mým cílem je Popaďa. Prej jeden z nejodlehlejších vrchů Horhan. Nahoře má být hraniční kámen ČSR z dvacátých let a na něm československý lev. Je to řehole. Když se konečně dostanu nad les, pohltí mě mlha. Nejtěžší bylo překonat kamenný pole. Musím si dávat sakra majzla, abych nešlápl vedle a nezlomil si nohu. To by byl konec. Hodně kamenů se hýbe. Občas mám fakt strach. Zapřít se hůlkama, udělat krůček. Pěkně v klidu.
Odpoledne jsem nahoře. Zničenej jak Hirošima. Ten kámen tady fakt je. Musím smeknout před lidma, kteří ho sem dostali.
Všude kolem jsou patrný zbytky zákopů. Za první světové se tady těžce bojovalo. Ježišmarja, jak tu mohli bojovat, když je člověk rád už jenom když sem vyleze? Muselo to být peklo.
Popaďa se nade mnou smilovala a dokonce mi dopřála výhledy na všechny strany. Při zpáteční cestě mě ale zase zlil déšť a zase bouřilo. V botech zase rybníky.
Na další den servisuju výstroj. Opravil jsem (už zase) pouzdro na nůž a zašil si kraťase. Neměl jsem jehlu a tak jsem tu záplatu přilepil sekunďákem.
Uprostřed práce přišel Vitalij a Saša.
"Včera jsme byli na Popadi."
"Jo, viděl jsem vás ze sedla."
"Kudá?"
"Jdu do Osmolody."
"My taky."
A tak jdeme spolu. Cesta vede řekou. Včerejší sušení bot u ohně padlo vniveč. Zase rybník.
"Dneska spíme v hotelu. Šest hvězdiček!"
Je to takovej velkej barák. V každý místnosti několik postelí, kamna a výbava na vaření. Zadáčo. Supr.
Venku je veselo. Spousta lidí. Spousta jídla a samozřejmě horilka samohonka.
"Jak se ti líbí na Ukrajině?"
"Super. Prekrásna."
"A Ukrajinci?"
"Skvělí."
" A Moskali?"
"Nevím, nebyl jsem v Rusku."
"Chytrý, chytrý je!" Chlapi se usmívají. Evidentně jsem se nevědomky nenechal nachytat.
"A ženu máš? Ni? Tak to si večer musíš pomoct sám, co? Tu na Ukrajině není problém jich mít několik. Na mě doma čekají dvě :)"
Je veselo. Čím víc piju, tím líp rozumím. Aspoň si to myslím. Nakonec mi pánové ohřáli vodu na teplou sprchu.
Je zajímavý, že lidi potkám vždycky když se blíží doba nákupu a batoh zeje prázdnotou. Můžu nabídnout jenom sušenky.
Ráno se vezeme s chlapama starou dodávkou. Jako cesta tu slouží řeka. Občas je to docela zajímavý. Motor sem tam chcípne, strom zatarasí cestu a nebo překáží bagr. Je neděle, silničáři nemakají a tak s tím krámem nemá kdo odjet. Musíme jinudy. Jsem rád, že se můžu vézt, páč jít tím korytem několik kilometrů by nebylo zrovna příjemný.
Pánové nás nechávají na cestě kousek od Osmolody. Balíme to u řeky. Další den vstáváme v pět ráno, abychom na šestou stihli bus. Jenomže tomu cestou sem upadlo kolo a tak pojedeme až tím dalším.
Máme čtyři a půl hodiny, během kterých můžu sledovat dění ve vísce na konci světa. Ráno začíná kolonama Zilů mířících do lesa pro dřevo. Pak přijede pár lidiček na šichtu do místní pily. Nejdřív je potřeba nanosit vodu na čaj ze studny, která patřila k jednomu domu. Je to ruina, dneska se z něho využívá už jenom ta studna a kadibudka (ukrajinský záchody jsou někdy dobrodružství samo o sobě).
Půl jedenácté. Bus je tady. Cestou vidíme ten, kterej ráno nedojel. Fakt mu chybí kolo. Zdejší cesty jsou prostě moc velký sousto. Je horko a auto je narvaný. Lidi se na sebe musí dost lepit. Vyfasoval jsem zrovna takový mladý kočky, nestěžuju si :)
V Kaluši přestupuju společně s turisty z Kyjeva na další bus do Ivano-Frankovska. Vitalij se Sašou vystoupili o pár zastávek dřív. Spletl jsem se a řídiči dal místo deseti hřiven eura. Chlapík to vzal sportovně a s úsměvem mi je vrátil.
Ivano-Frankovsk. Na můj vkus velký město. Teď už zbývá jenom sehnat spoj do Jasině.
"To je Zakarpatská oblast, tam jízdenky u kasy neprodáváme. Běžte na zastávku číslo dvě a kupte si to přímo u řidiče."
Řidič "Tam já nejedu, zeptej se tam toho chlápka."
"Ne, tam se takhle nedostaneš. Musíš přestoupit v Jeremši. A pak teprve do Jasině. Lístek si kup u kasy."
Nádraží je zavřený. Mají přestávku. Panenko skákavá, já se z toho zblázním!
Jdu si nakoupit. V parku potkávám dvojici z busu. Čekají na vlak, jede jim za chvilku. Za šest hodin.
"Jeď do Vorochty, tam se dostaneš lehce a je to přímej spoj."
U kasy paní ani nepípla. Lístek mám v kapse a za hodinku mi to jede. Aspoň je čas na ochutnání kvasu.
V maršrutě s náma jede policajtka. Ještě na nádraží autem stihl projít žebrák a skásnul pár lidí. Jinak furt stejná písnička. Horko a sukně nalepený na moje stehna. Skoro až mám chuť jim nabídnout sezení na klíně. Vyšlo by to na stejno.
Řidič je pohodář. Ještě mi nabídl, že mě sveze dál, odkud můžu jít rovnou na Hoverlu, ale nechtěl jsem.
Bloudím. Je jak v peci. Foťák mi spadl na zem a praskl mu displej. GPSka v něm je nejspíš kaput. Skrz několik dnů mokrý boty mi na pravým palci vyrašil puchýř.
Večer nacházím pěkný místo u vody. Kolem jedenácté projíždí Zil. Jede pro poslední várku dřeva. Chlapík jenom tiše otevře závoru (aby nerušil můj spánek) a auto s rachotem mizí v lese. Jede, jak jinak, než po řece, ve které jsem se koupal. Kolem půlnoci se vrací.
Ráno mě brutálně bolí zub. Nemám na nic chuť. Ani na jídlo. Během dne to přestalo. Že jsem blbců král, dal jsem si k svačině Snickersku. Myslel jsem, že mi ten zub vystřelí z pusy ven.
Pot ze mě teče proudem. Jsem rád, že jsem došel aspoň do Jasině.
Je tu spousta turistů. To se mi nelíbí. Vitalij mi ukazoval fotky z Hoverly. Jak v lunaparku. To nemám za potřebí. V Jasini jsem se ubytoval a zítra, budou-li mi hvězdy nakloněny a celníci budou mít dobrou náladu, opustím území Ukrajiny a vydám se vstříc dobrodružstvím, která na mě v Rumunsku jistě již netrpělivě čekají.

Ovce - jsou všude

Ukrajinsko - český klub přátel přírody

Před bouřkou

Po bouřce

Zleva: Tomšus, Vašek, Peťa, Bárt, Tomáš, Jura

Sežrali jsme jich pět

Zil - nejlepší traktor na Ukrajině :)

Pan Řidič

Cesta na Popaďu

Zákopy

Československý lev žije!

S Vitalijem a Sašou cestou necestou

Náš hotel

Jedem řekou

привіт!

"Pojedeš s náma na přehradu? Bajkovačka a pak koupačka. Co?"
Je to fakt lákavý. Na nový slovenský kamarády jsem si zvykl fakt rychle. Ale s takovou bych se odtud nikdy nedostal. Po obědě se loučíme. Pro chalány to znamená pokračování dovolené. Pro mě novou kapitolu...

Na nádraží chytám síť a tak se dávám do práce. Přes noc jsem vymyslel plán. Abych to upřesnil. Na Slovensku jsem měl, co se trasy týče, tak nějak jasno. A hlavně podrobný mapy, který nebyly psaný v žádný hatmatilce. Ostatní mapy už jsou trochu jiný. Nejlepší mapa Zakarpatí, kterou se mi povedlo sehnat, je polsky (to by zas tak nevadilo) a v docela brutálním měřítku (to už vadí). Vlastně jsem ani nevěděl, kudy kam.
Teď, když už vím, mě čeká mravenčí práce. Zjistit a taky si zajistit dopravu přes hranice a dál do vnitrozemí. Trvá mi to pár hodin než ze všech těch možností něco zbastlím.
Nejbližší, pro mě použitelnej, bus jede až za dva dny. Takže jsem na tu přehradu klidně jet mohl. Ale nevadí. Mám lepší plán. V okolí jsou celkem tři zříceniny hradů. A ty má Tomáš moc rád. Úplně nejraději, když jsou velký a mají tu správnou atmosféru na přenocování.
Takže se sápu na Jasenovský hrad, kde vařím véču. Přibíhá chlapík.
"Dávám si běh do kopce. Ale ještě nemám takovou fyzičku, abych to dal naráz."
"Mně by to zabilo, kdybych do toho krpálu musel běhat."
"Ty jsi Moravák, co? Tak turistika jo? A dál na Ukrajinu? Pěkný. Tam to ještě nemám tolik pochozený. S kamarádama děláme výzkum bojišť první světové. Byli jsme všude možně. Tady se hodně řezali."
"Jo, viděl jsem to nahoře. Celej hřeben musel být úplně rozkopanej. Muselo to být hrozný."
"Tak se měj. Kdybych nebyl tak nalehko, skočil bych dolů pro pivo."
Ještě ani nemám dovařeno. Dva chlápci na motorkách. Jenom kývou na pozdrav a řeší něco s mašinama.
Jím. Tři chlápci jdou z opačné strany.
"A frajerka je kde?"
"Nevím, třeba někde po cestě."
"Co člověka přinutí ukončit zaměstnání a takto se vydat? Jaký je důvod?"
Toto je fakt dobrá otázka a přiznám se, že na ni hledám odpověď ještě teď, když píšu tyhle slova.
"Šel jsem 35 kilometrů přes hory a vzal si s sebou jen chléb a vodu. Spojil jsem si to s modlitbami. Nikdy jsem se necítil tak najezený a odpočatý. Jak dlouho cestujete?"
"Teď měsíc, ale loni jsem byl pryč půl roku."
"Tak dlouho?"
"No snažím se, dokud si to časově můžu dovolit."
"To já už si to bez dětí a manželky neumím představit. Máte dobrý základ do manželství."
Tohle jsem nepochopil, ale budiž. Mám dobrej základ do manželství :)
Z ochozu pozoruju krásnej západ slunce.
Ráno před osmou se to tu začíná hemžit robotníkama.
"Opravujeme hrad. Je to vládní projekt. Zachraňme naše hrady se to jmenuje. Snižujou takhle nezaměstnanost. Jde to z jakýchsi fondů. Každej si přerozdělí kolik chce a nám dají pár drobných. Třista let ten hrad stavěli a my ho máme postavit za deset? Má pršet. Když bude mokro, nevyjede sem traktor co nám vozí zásoby. Písek, cement a tak."
"Jó, na Moravě jsem robil. I v Čechách. Pro Škodovku, pak tu na Slovensku. Dělal jsem rozvaděče pro Orange a tak. No, teď dělám tady."
"Znáš Orlický hory? Tam jsem bydlel. Dívej se, jaký mi dali monterky. Jsou mi velký. Holku nemáš?"
Přemýšlím, kolikrát se mě na to dneska ještě zeptají a co se ještě dozvím. Další hrad je Brekov. Na hřebeni zase není voda. Schovávám batoh a jdu ke studánce. Po necelé hodince jsem zpátky. Konečně se můžu nasnídat. Je hrozný dusno. Jsem celej ulepenej od potu a lepí se na mě všelijaká havěť. Déšť přichází co nevidět. Ideální čas pro koupel v Laborci. Voda se totiž za deště zdá nejteplejší. Stejně to moc nepomohlo. Ven jsem lezl jako holka. Tak studený to bylo.
Na hrad Brekov přicházím navečer. Je o dost větší a takovej, no, impozantnější. K dokonalosti to dotáhla bouřka, která nad hradem večer později prošla.
Čtyři ráno. Musím si přivstat, abych stihl vlak do Michaloviec, kde sedám na bus. Málem jsem ho prošvihl. To protože jsem nemohl najít správný nástupiště.
Od rána prší. Jsem nervní. Můj pas má v sobě sice jenom jeden štemplík ze Srbska, ale má toho za sebou fakt hodně. Asi nejhorší byl pro něj půlroční pobyt na dně batohu během cesty za polární kruh. Byl sice v pytlíku, ale moc mu to nepomohlo. Dokonce se mi ho jednou provedlo vyprat. Ale čip to přežil a tak mi novej nevystavili. Jsem zvědavej, jak na něj budou reagovat. Vypadá fakt dost hnusně.
"Proč jedete na Ukrajinu?"
"Za turismem."
Paní na ukrajinské straně si mě dvakrát prohlídne a to je všechno. Asi po půlhodince pokračujeme v cestě.
Hned za hranicema je to klasika - samej žigul, jedna maršrutka za druhou, občas koňský povozy.
V Užhorodu většina lidí vystupuje. Chvilku ještě frčíme po dálnici (má to dva pruhy a slušnej asfalt, tak bych to tak tipoval, ale ten cyklista silničář mou dedukci značně naboural).
Mukačevo. Nevím proč jsem jel zrovna sem. Možná proto, že ten bus tady končí. Z té dohromady asi hodiny, kterou jsem věnoval studiu azbuky, jsem toho moc nepobral. Ale tak pár věcí zmáknu. Jde se hledat obmin valút - směnárna. V Užhorodu jich bylo požehnaně, tak tady musí být taky. Ale kde nic tu nic. Autobusový nádraží - buď jsem slepej a nebo tam fakt není. Vlakáč - krom čekáren a pár okýnek zhola nic. Chtěl jsem se zeptat na zítřejší vlak do Rachova, ale nakonec jsem to vzdal a šel se nejdřív ubytovat. Tohle nemá cenu hrotit. Cestou zkouším bankomat. Kartu bere, ale i po zvolení angličtiny na mě prvních pár kroků zase svítí ta azbuka. Jedu podle odhadu a ejhle! Z mašinky lezou peníze.
Nejdřív se tu musím aklimatizovat a hlavně shodit ze sebe ten bágl. Protože perfektně splývám s davem, jsem ani ne dvě hodiny po příjezdu odchycen reportérem a jeho kameramanem z Kyjeva. Že prej dělají rozhovory se zajímavýma lidma a já musím být stopro cizinec. Během chvilky o mých cestách ví první poslední. Došlo dokonce i na můj plat. A jedna z prvních otázek byla, jak proboha dokážu být tak dlouho bez holky. Budu si muset zvyknout na to, že takový vyptávání bude asi můj denní chleba.
Internet mi nakukal, že personál hotelu rozumí česky. Týpek ve skutečnosti dával jenom ruštinu a tak jsme to sfoukli klasicky slova ruce nohy. Ještě že je ten formulář dvojjazyčně, jinak bych to luštil ještě teď. A ještě, že jsem vybral hřivny. Platební terminál totiž nebere mou kartu.
Po sprše nahazuju civilní oblečení a jdu zas hledat tu směnárnu. Nosí se tady ledacos, tak bych teď neměl tolik vyčnívat. Jenomže ono je to horší. Lidi se při pohledu na mě smějou. Děti si ukazují. Asi to bude tím tričkem. Nevím proč jsou tak vedle z mýho ptáka (na tom tričku samozřejmě). Dokonce celý autobusy otáčí hlavami!
Takhle jsem našel tu směnárnu a vešel do obchodu v marné naději, že je to samoobsluha. Já totiž na nákup potřebuju čas. Rád se procházím mezi regály a přemýšlím co si vezmu. Hned z fleku mě nenapadne kloudnej seznam. Samozřejmě tam hnedka po mně vešli další a já jsem neměl čas vysvětlovat prodavačce co po ní vlastně chci.
Na ulici je dost frmol. Jezdí se docela divoce. Cesty jsou ale místama tak špatný, že to jinak než pomalu nejde. U kláštera (nevím kterýho, je jich tady sto padesát) zajímá jistýho pána moje cesta. Když je ochota, dá se domluvit celkem dobře. To je fajn. V Rumunsku to už bude jiný kafe.
Zítra je neděle. Doufám, že seženu odvoz dál na východ.

Jasenovský hrad

Jsou tu spousty roháčů

Bouřka u Brekova

Západ slunce z Jasenovského hradu

Hlídač

Jeden z mukačevských kostelíků

Můj poslední slovenskej bejvák

Odpočinkovej (skoro) týden

"Tak se měj a drž se!" loučí se se mnou Milan a mizí společně s Krisem na lesní pěšince mezi stromy. Dál už musím sám. Nechce se mi. Nějak jsem ztratil takovej ten správnej zápal. Nevím kam dál. Nemyslím vpravo či vlevo. Myslím tak jako obecně. Z představ mě vyvede až pronikavá bolest. Pravý chodidlo. Nevím proč, ale najednou začlo bolet. K přístřešku jsou to ještě asi dvě hodiny.
"Hergot co je? Ta noha bolí čím dál víc! "
Vím, že jsem si na to stěžoval už dřív, ale čekal jsem, že pauza v Košicích to napraví. Toto jsem fakt nečekal. Sotva lezu a kulhám jak mrzák. Konečně tady! Je tu krásný ohniště, ale jsem rád, že se vůbec dokážu zabydlet a běhat po lese a nosit dřevo, to teď nepřipadá v úvahu.
Hrozím se rána. Jsetli to bude horší, nedostanu se do civilizace a budu si muset někoho zavolat. Ráno je nakonec stejný jako včerejší večer. Pajdám lesem. Je nádherný počasí, jde se po krásné pěšince (ještě že tak!) a hezky po vrstevnici. Všechno mi teď dělá problém. Postupuju opatrně a dávám si sakra bacha jak došlapuju. Jedna chyba a noha se v bolestech úplně  "vypne". Často odpočívám a mažu chodidlo gelem nebo ho chladím v potoce. Není nijak oteklý ani zarudlý. Zřejmě bude chyba někde ve šlachách. Na to pomůže jenom nechat nohu v klidu. Ale to teď nemůžu. Musím se dostat do Kysaku. Tam je vlakáč a tam se uvidí.
" Ježišmarja, kde to je?! Nekonečná cesta!" kamení se mi zrovna moc nehodí. Konečně Kysak! Je pět odpoledne. To, co by normálně mělo zabrat dvě hodiny, mi trvalo skoro celej den. Tak špatně na tom jsem. Nevím co dál. Sednout na vlak a jet... kam ale? Dom? Zpátky do Košic? Jakobych už tak nevyužíval pohostinnosti přátel až dost. Připadám si směšně. Celej svět je přede mnou a já se nemůžu hnout z místa. Zase na mě jdou pochybnosti. Co tady vlastně dělám? Kdo si myslím, že jsem? Že si jenom tak přijdu do hor a jenom tak si je pro nic za nic přejdu? Bez jakékoliv přípravy? Bez zkušeností? V sandálech? Nechci jet domů. Ne teď. Ne když jsou ukrajinský hranice takovej kousek odtud.
Za nádražního hemžení vymýšlím plán a dávám echo Milanovi. Nemám přístup na internet a tak googlení přenechávám jemu. Odpajdám kousek za Kysak, namažu nohu a jdu si lehnout.
Druhej den jdu zpátky na nádraží a sedám na vlak. "Můžete mi vysvětlit, jak chcete vystoupit v Ťahanovcích, když jedete rychkíkem?"
"Tohle je rychlík? Aha, moje blbost, zaplatím si jízdenku až do Košic."
"Bude to s přirážkou. Dvě padesát pět."
"Můžu Vám dát desetieurovku?"
"Ježišmarja ani drobný to nemá! Co s Váma?"
A tak jsem se svezl až na nádraží. Průvodčí nade mnou definitivně zlomila hůl. Jenomže to se mi nehodí. Potřeboval jsem vystoupit o stanici dřív. Na nádraží honem hledám spoj MHD. Mám tam být v deset a to je teď. Nakonec přicházím v jedenáct. U toho baráku čeká týpek. Ví že jsem to já.
"Moc se omlouvám, měl jsem potíže s dopravou."
"Takže jednu? A do kdy?"
"Do pátku"
"A jak to vezmete? Má to přes dvacet kilo."
"Vlakem. Zastávka je přes most. Můžem to tam odvézt autem?"
"Není problém."
Přijíždí vlak.
"Ty mrcho těžká, tak tam zalez!" jsem zlitej potem od nakládání nákladu. Jedu nazpátek. Přes Kysak do Richnavy. A koho to nepotkám? Tu stejnou průvodčí.
"Dobrý den, jízdenku prosím."
"Nemám."
"Nemáte?"
"Nastupoval jsem v Ťahanovcích." (tam není pokladna)
"A kam jedete?"
"Do Richnavy. Už mám i ty drobný :)"
Richnava. "Pomůžu Vám." chlapík mi s paní pomáhají vyložit to ven. Ještě se rozloučím s tou průvodčí a vlak je v čudu. Dál to musím nést sám. Batoh na zádech a v rukách dalších dvacet kil. Je snad miliarda stupňů a k cíli je to tak 600 metrů.
"Mně jebne! Fakt! Jebne mi! Čí to byl nápad?!"
Dostávám se na stezku, kterou chodí hnědší spoluobčané ze své čtvrti do vsi. Spousta dětí. Používám osvědčenou taktiku. Útočím jako první - pozdravím jak nejlíp umím. "Ahoj."
"Dobrý deň, ujo."
Dva z nich mě nakonec dovedou k vodě a ještě mi pomůžou vybalit a nafouknout tu potvoru. Kdybych si uvědomil, že mám v báglu mraky Horalek, pár bych jim jich dal. Takhle muselo stačit prosté díky.
A co že to vlastně teď mám? No, půjčil jsem si nafukovací loďku. Do pátku s ní musím být zpátky v půjčovně.
Řeka Hornád není zas tak klidná jako v Kysaku. Most je plnej děcek. Některý se i koupou. Jsem atrakce.
"Doviděnia ujo!"
Nikdy jsem nedělal zadáka a už vůbec jsem tohle neřídil sám. A už vůbec ne na takovéhle vodě! Je to rychlý a co chvilu to peřeje (ne jako ty v amerických filmech samozřejmě). Zpočátku bojuju, hodil by se háček. Kočírovat sám chce jinej styl. Ale nakonec se do toho dostávám. Nikdy v životě jsem se snad nebál tak, jako když jsem najel na tu starou nádrž od traktoru. Musel jsem opodál zastavit a oddychnout si. Loďka drží a nevyklopí mě. Mám radost. Noha odpočívá, já nemusím dom a navíc pořád v pohybu. Radost skončila u hráze. Dostat tu mrchu dolů mě stálo spoustu sil, nadávek a prsty potrhaný od lana. Použil jsem k tomu rybí schody. Jenom jsem tak nějak počítal, že to v těch zatáčkách půjde líp. Korunu tomu nasadil vodotrysk na konci, kvůli kterýmu jsem musel loď zase vytahovat a o kus dál spouštět. Lilo ze mě jako z konve.
Den končím na palouku, kterej jsem musel pomocí pádla vyrvat z náručí přírody. Samý kopřivy... Nikde jinde nešlo zakotvit a už jsem byl moc unavenej na hledání dalšího fleku. Přece jenom ranní útrapy s cestou na vlak, pak zmatek ve městě, prokletá cesta od nádraží k vodě a nakonec ta přehrada, tohle všechno bylo na jeden den až moc. Přežil jsem. Stavím tábor a dělám oheň. Dneska si to dopřeju. Je mi tady dobře a mám radost. Ta ale skončila potom, co jsem si nedopatřením do batohu vysypal asi tunu granulovanýho česneku. Takže nejenom že mi chybí důležitý koření, mám navíc česnekový mýdlo, chleba nebo třeba spoďáry. Musel jsem to hned uklidit, což znamenalo komplet vybalit batoh.
Večer sedím a zírám do ohně. Žene se bouřka. Za doprovodu hromů cvičím na flétnu. Je to tak zvláštní. Když končím a uklidím věci i sebe pod plachtu, začne pršet.
Ráno se prodírám skrz houfy šneků a hmyzáků, kteří se ke mně přes noc nastěhovali. Dneska mě čeká asi největší makačka. Musím přepádlovat Ružín. To je vodní nádrž. Loďka se loudá a když foukne protivítr a udělá vlny, skoro stojím. Cestou ale vidím plno krásných míst. Teda... krásný by byly nebýt tady toho všudypřítomnýho bordelu. Připadám si jak někde v Indii a ne na Slovensku. Hračky, PETky, oblečení, nábytek, injekční stříkačky! Je to humus.
Večer kotvím přímo před hrází. Je docela velká a tak si její překonání nechám na další den. Už tak mám ruce až na zem.
Tři čtvrtě kilometru. Tři čtvrtě kilometru! Nikdy bych nevěřil, že tahle vzdálenost může být tak velká. Přenášet všechno vybavení naráz je fakt úleva pro to chodidlo. Ještě že dneska přenáším hned dvakrát. Při hledání místa ke spuštění kanoe na vodu si připadám jak v deštným pralese. Dusno a člověk by potřeboval mačetu, aby se skrz větve dostal dál.
Ruce už si na pádlování zvykly a nebo už jsem je přestal cítit. Už jenom snést to kolem další hráze a Košice už jsou na dohled. Nakonec to mám odjetý za tři a půl dne. Ale jsem hotovej. Opět jsem skončil u Šviderů, neboť moje další kroky směřují do hůř přístupných oblastí a nejbližší spoj mi tam jede až zítra ráno.
Ne že by ta noha byla úplně v cajku, ale vynasnažím se to nepřehánět a snad bude časem líp.

Jedna s Krisem

Jánošíkova bašta

Pomocníci

Hornád v plné kráse

Snášení kolem první hráze

Za hrází

k

Jsem gramař

Občas byla sranda (na vodě jsem byl všehovšudy 4x)

Konám dobrý skutky

Z posledních pár dnů mám takový špatný tušení. Krásný počasí, pěkná krajina a do toho všeho ještě fajn pocit, že člověk udělal něco dobrýho. To se mi nelíbí, protože to jednoznačně ukazuje na to, že se to v nejbližší době pěkně podělá...

Druhej den je v Rožňavě na zdechnutí. Začly horka. Než projdu město a znova nakoupím zásoby, který jsem včera sežral, jsem úplně mokrej. Mířím na takovou náhorní plošinu NP Slovenský kras.
V cestě leží telefon. Asi někomu vypadl. Asi těm cyklistům. Beru ho s tím, že jestli se pro něho budou vracet, dám jim ho.
Nějak ztrácím sílu a tak na vyhlídce zkouším zas pár písniček na ty moje píšťalky, páč jsem tady doposud nikoho neviděl a tak nemám strach, že by mě snad někdo slyšel. Za chvilku je u mě biker a spouští: "Vidím cedulu Dívčí kámen a slyším flétnu, tak si říkám, že tady bude hrát nějaká holka a on je to chlap. Snad příště..."
Dole v údolí je docela dost lidí. Vede sem silnice a je tu parkoviště, takže je to jasný. Nevím jak, ale těžce jsem se spletl a místo plánovanýho výletu na hrad jsem se dostal do Medzeva. Sem jsem měl dojít až pozítří.
"Ja som bezdomovec. Som hladný."
"Mám dvě piva, jedno můžu postrádat."
"Nie, lepšie ak máte pet centov. Jaj! Ta Horalka by bola fajn."
"No tak si vemte Horalku..."
"Ďakujééém! Ja som bezdomovec. Som hladny..."
Kopec z Medzeva je boj. Nechce se mi, fakt ne. Balím to kousek od studánky v takovým přístřešku. Později se celej přístřešek začal hemžit myšíma rodinama. Ale nepadl ani ždibíček jídla. Jenom kravál dělaly...
Ráno mě při páchání hygieny potkal Tomáš z Medzeva. Prej jde dneska až do Košic. Asi čtyřicet kilometrů. Nechodím kdovíjak rychle, ale říkám si, že přidat se na nějakou chvilku by nebylo špatný. A že se tady tenhle ujo vyzná, ubíhají naše kroky rychle.
Zanedlouho už, posilnění nejsilnější českou desítkou, kráčíme společně s Milanem, kterej nám na svojí jedokolce přijel naproti, do Košic. Je neuvěřitelný dusno.
V Košicích nás čeká Zuzka s takovým malým speciálním človíčkem. Pal'ko si mě pamatuje z minulé návštěvy. Moc dobře věděl, že přijde ujo s píšťalkou. A tak tu jsem už pár dnů, umývám společně s Pal'kem tužky a vařím imaginární čaje. Musel jsem několikrát projít jeho osobní prohlídkou, která byla zvlášť důkladná, když přišla na řadu peněženka. Snad se mi povedlo do ní vrátit všechny důležitý doklady.
Mimo to se Milanovi povedlo vypátrat majitele toho telefonu. Pán se zastavil, poděkoval, že prej dobří lidé ještě existují, já jsem obdarován výsluškou coby nálezným a je dobře na světě.
Zároveň jsem měl možnost přednést místním dětem školou povinným o mé cestě za polární kruh. Znaly mě už z dřívějška, páč celá třída díky panu učiteli sledovala postup a dokonce už i trailer měly za sebou. Je hezký, když tě čtvrťáci zasypou otázkama a završí to nejhezčím potleskem, jakej jsi doposud sklidil. Dokonce jsem zjistil, že děcka daly výslovný zákaz mazat z tabule to, co tam Tomáš napsal. Totiž jména islandskýho ledovce a sopky. Musel jsem jim slíbit, že se zase přijedu podívat.
Tak takhle nějak to vypadá. Dneska odcházím.

Ke statistice, kterou už nějakou dobu nevedu, přibylo pár piv. Pásek jsem díky Zuzčině kuchyni musel povolit a příjemně těžkej batoh se teď prohýbá pod domacím kváskovým chlebem a jinýma dobrotama. Potichu jsem si slíbil, že to nesním první večer...

Štola

A její obyvatel

Už nejsem závislej na čokoládě

Jezevec Fridolín

Vlk nebo pes?

Takto jsme doputovali do východoslovenské metropole