sobota 30. března 2013

Křest 20" MUNI aneb jak jsme se hezky prošli. A nejen to...

Dnes nás poctil návštěvou jeden náš kolega. Poprvé jsme mohli spatřit jeho dvacetipalcovou MUNI. Vypadá naprosto skvěle, ale někam dál bych na tom opravdu jet něchtěl. Je to fuška.




Všichni tři jsme se tedy vydali na takovou pohodovou vyjížďku. Jak už to tak bývá, moc velká pohoda to nebyla :) Bláto se lepilo kam to jen šlo a když už jsme konečně dojeli, nebo spíš došli, ke kanálu, ve kterém jsme měli jezdit, kupodivu jsme zjistili, že je v něm docela dost vody. Jak by taky ne, když roztál všechen ten sníh, že?
Ti dva výrostci si pak vymysleli, že budou jezdit po střeše čerpačky. Když jsem se díval, jak nahoru vytahují ty jednokolky, připadal jsem si, jako bych se ocitl v jednom z dílů Pata a Mata. Nikomu se (zatím) nic nestalo. Škoda, mohl jsem ve sbírce mít o pár strojů víc :). Pokračovali jsme tedy v naší epické výpravě. Vše probíhalo více méně hladce, dokud jsem se přímo mistrovsky nenatáhl přes celou cestu. Nějak se mi povedlo zakopnout o pedál, načež jsem se nahnul dopředu a abych nespadl, tak jsem to trochu víc rozšlapal (běžná jednokolkařská praxe). Jenže jak naschvál jsem v té největší rychlosti spadnul. Už jsem to nestihnul vybrat takže jsem hodil krásnou šipku následovanou válením sudů v řídkém bahníčku ze dna kaluže. Od kamenů jsem dostal perfektní masáž a roztrh jsem si ani ne rok starou větrovku.
Po rychlé poradě bylo rozhodnuto o návratu domů. Samozřejmě přes nekonečné rozblácené cesty. Dvacítka byla tedy řádně pokřtěna skoro až k nepoznání.
Vydařený den.
Raději nebudu komentovat :D

Místo činu. Zvýraznil jsem stopy. Od jednokolky jsem letěl dobré čtyři metry...


Když už, tak pořádně. Rameno teď docela bolí.

 Kromě toho jsme taky stihli natočit další díl našeho seriálu. Těšit se na něj můžete v pondělí.



neděle 24. března 2013

sobota 23. března 2013

Oficiální logo a znělka

A je to tu! O kolečko míň má oficiální znělku a logo :) Znělka je ke zhlédnutí na YouTube
Navíc se usilovně pracuje na prvním dílu našeho seriálu.


pondělí 18. března 2013

Aktualizace blogu

Konečně jsem se dokopal k hlubším grafickým i technickým úpravám stránek. Níže je uveden stručný přehled, aby si někdo nemyslel, že jsem to sem napsal jen tak :)
- aktualizace sekce Na čem pojedu
- přidání Fotogalerie
- úplná reorganizace sekce Videa
- oživení grafické podoby blogu
- přidání tlačítek pro sdílení na sociálních sítích
- přidání odkazů
- počítadlo
- překladač
- ošetřena ignorace stránek Seznamem
- registrace URL adresy v online seznamech webových adres
- možnost přidávání anonymních komentářů

Snad jsem na nic nezapoměl. Věnoval jsem tomu nemálo času. Snad to někdo ocení...

Přece jsem na něco nezapoměl! Zanedlouho bude spuštěn projekt Videoškola jízdy na jednokolce. Vidět jej bude možno na YouTube. Průběžné info bude zde na blogu nebo na Facebooku.

Tě péro!

sobota 16. března 2013

Železný poutník

Sice to sem až tak nepatří, ale to je jedno. O tom se prostě musí něco napsat. Tak tedy: Nechal jsem se ukecat k akci zvané Železný poutník. Jedná se o padesátikilometrovou tůru ze Svatého kopečku u Olomouce do Svatého Hostýnu u Bystřice pod Hostýnem. Ono to slůvko "pod" Hostýnem tam není jen tak, ale o tom až později.
Sart byl naplánován na páteční 19. hodinu. Po mši jsme se všichni kolem půl osmé vydali na cestu. Tempo bylo zpočátku velice svižné. Co svižné, doslova jsme letěli! Po chvíli následovala organizační přestávka, kde jsme byli spočítáni a každý zde dostal perličku, kterou měl nést až do cíle výpravy. Následně se celá naše "karavana" dala do pohybu. První polovinu cesta celkem ubíhala. V půlce nás čekalo příjemné občerstvení ve formě čaje a vynikajících zákusků a krátká návštěva kostela v Prosenicích.
Pátek se elegantně přehoupl v sobotu a my jsme pokračovali dál. Ujité kilometry se začaly projevovat snad tím nejhorším způsobem - puchýři na chodidlech. Zatím to ale nebylo nic hrozného a tak jsme s parťákem směle pokračovali dál. Cesta teď už ubíhala zntelně pomaleji a byla čím dál obtížnější. Pořád jsme (zatím) ale šli po asfaltu. Po pár nekonečných hodinách jsme došli na okraj Bystřice pod Hostýnem. Padal sníh a my jsme začali pomalu stoupat do kopce. Tady už tempo nebylo tak razantní jako na začátku a puchýřky se hezky ozývaly při každém došlápnutí. To jsem si myslel, že už to nemůže být horší. Jenže ono vždycky může být hůř, o čemž jsem se záhy přesvědčil.
Kopec ne a ne skončit, sněhu bylo čím dál víc a asfalt vystřídaly dlažební kostky, které krásně masírovaly puchýře.
Když už jsme se konečně dostali ven z Bystřice, kopec ještě víc nabyl na strmosti a povrch se změnil v kamenitou lesní cestu. K cíli nám chyběly asi tři kilometry. To nejhorší mělo teprve přijít.
Cesta nabrala krkolomné stoupání a navíc se pod sněhem začaly objevovat tlusté vrstvy ledu. Tady člověk musel vynaložit velké úsilí, aby se nesklouzl dolů a nezačínal zase znovu. Ovšem i to se občas povedlo. Byla ještě tma takže orientace v takovém terénu nebyla nejsnažší. Parťák mi zmizel někde v dáli a tak jsem pokračoval svým hlemýždím tepmem sám. Puchýře teď byly opravdu cítit a já si v duchu mylsel, že snad podnikám výšlap někam na Sněžku, neboť to nebralo konce.
Bylo třeba pečlivě si rozmýšlet každý krok, neboť jediná chyba by poslala člověka k zemi a následná jízda po zledovatělém svahu by teď určitě nebyla příjemná, ne-li nebezpečná. Nemluvě o psychologickém efektu takového pádu. Po nekonečném a bolestivém výšlapu se přede mnou konečně objevily schody. Začal jsem zdolávat jeden po druhém. Bylo jich tam přes dvě stě. Umorousaný jsem se doplazil pod kostel, kde už na mě čekal kolega. Pogratulovali jsme si a odbelhali se do odpočívárny.

Byla to sice zajímavá zkušenost, ale nevím, zda se chci zůčastnit příštího ročníku...
Certifikát, který dostali všichni "přeživší"

čtvrtek 7. března 2013

Zimní spánek přechází v jarní únavu

Tak se nám oteplilo, sníh už letos snad nadobro roztál a dokonce se tu a tam začínají objevovat mnou tak nenávidění motorkáři. I přes slibované ochlazení nelze pochybovat o tom, že jaro už ťuká na vrátka. Začíná ten pravý trénink :)
Rozhodl jsem se neotálet a na středu jsem si naplánoval cca padesátikilometrovou trasu. Zrovna foukal silný jihovýchodní vítr. Pro nezasvěcené - na jednokolce se v bočním větru jezdí opravdu, ale opravdu špatně. I přesto jsem vyrazil se sebevědomým výrazem ve tváři, odhodlán pokořit veškeré nástrahy a překážky, které si na mě počasí přichystalo. S vypětím sil jsem rozrážel vzdušné proudy a všemožně se kroutil, jen abych nespadl...
Asi po šesti kilometrech se cesta srovnala se směrem větru a jelo se daleko líp. Následovala přestávka, načež jsem s hrůzou zjistil, že šroub, držící kliku na ose, je povolený a levá klika je úplně volná a drží jen silou vůle. Samozřejmě jsem s sebou jako na potvoru neměl imbus, čímž bylo rychle rozhodnuto o návratu domů. Kliku jsem na osu namlátil kamenem, šroub dotáhl palcem (bolestivá záležitost) a cestou se modlil, aby se mi to nerozsypalo. Domů jsem dojel/došel, vytáhl klíč, dotáhl a mohlo se jezdit dál. Nicméně z padesátikilometrového výletu byla nakonec ne zrovna moc příjemná procházka a výčitky typu "Že já vůl jsem si ten klíč nevzal, když se na mě tak hezky díval ze stolu!"
O víkendu se snad zadaří...