středa 31. července 2013

Modlitby byly vyslyšeny!

Třikrát hurá! Počínaje včerejškem se počasí snad konečně umoudřilo, ikdyž asi jen nachvíli, páč meteorologové zase straší s pětatřicítkama, ale i přesto je to skvělá změna. Místo 38 °C je venku nějakých 27 a fouká vítr, což je příjemný skok.
Ty hice bez sebemenšího vánku byly k nevydržení. Celé dny jsem byl doma a ven jsem se odvážil maximálně do bazénu a pak ještě večer se psy do Dyje. Na nějaké ježdění nebylo ani pomyšlení. Člověk se pomalu už zpocený probudil. No prostě hnus...
Včera jsem toho tedy hned využil a vyrazil s bráchou otestovat nové boty a Camelbak. Hmm, vak na vodu funguje dle očekávání. Co se týče bot tak tam mám trochu problém s podrážkami. Jsou tvrdší, neboť se jedná o trekovou obuv a tím pádem moc dobře necítím jak chodidlo sedí na pedálu. Ale je to jen o zvyku.
Oba jsme sebou párkrát docela dobře mlaskli. Mě se při tom povedlo spadnout tak blbě, že jsem dostal pecku přímo do žeber a na úplně stejné místo jako v NP Podyjí. A kdo za to může? No přece brácha! Kvůli němu musím jezdit pomalu a pak padám... Dali jsme si rozehřívacích 19 km.
Doufám, že se to teplo bude trochu krotit. Sice je léto, ale nemusí být tak extrémní. Fakt nemusím mít všechno.

Chtěl jsem se vyfotit před bouřkou, ale žádná k nám nedošla :)

čtvrtek 25. července 2013

Existuje peklo? Jo, každý léto na Jižní Moravě :D

V rámci tréninku jsem si včera vystřihnul 56 kilometrů. Přezul jsem ale na Momenty, páč se mi nechtělo dřít na QU-AX 100i. A taky..., jel jsem terén, což by s kraťasama jaksi nešlo...
Původně jsem chtěl vyrazit před desátou ranní a jet k našim jižním sousedům na jednu krásnou vyhlídku. Ale takový výlet by měřil minimálně 70 km a na to jsem v tom parnu opravdu (zatím) neměl. Místo toho jsem se vydal do Břežan, abych si po letech oťuknul tamní větrný park.

Čekal jsem doma hezky v chládku než pominou největší vedra a krátce po třetí hodině jsem vyrazil. Zásoben třemi litry vody a svačinou jsem ukrajoval metr po metru. Jednokolka se ale jaksi zmítala ze strany na stranu. Dofoukl jsem tedy kolo, které ale podle mého mínění bylo již před tím dost nafoukané. Problém setrvával. Příčina byla v mé rychlosti. Vím, pořád se vymlouvám na počasí, ale v tomto parnu se prostě nejezdí moc dobře. Jel jsem tak pomalu, že jsem jakž takž balancoval. Jakože nejel jsem zrovna krokem, ale už jsem si zvykl na vyšší rychlost a taky na řízení s oběma rukama na madle. No a teď to nešlo...
Ale tak nějak jsem se s tím smířil a jel dál. Opět jsem míjel Muchovu cyklostezku a už konečně vím kam vede. Nikam! Je to okružní trasa :)


Cesta podél tratě byla ale tak zarostlá, že jsem raději přepl do režimu 150 a jel pro změnu ještě pomaleji :) Byla to taková kochací jízda. Musel jsem obrňovat hlavu vůči tomu žáru tam venku, páč jinak bych se z toho asi zbláznil.


K větrníkům to bylo rovných 20 km. V plánu byly i památné platany, ale jaksi jsem na ně v tom lesíku pozapoměl a už se mi k nim pak nechtělo vracet. Snad příště. Vrtule se točily jak divé, ale dole na zemi se nepohla ani větvička. To protože kolem cesty rostla přímo megakukuřice, přes kterou se vítr jaksi nedostane.





Po svačinové přestávce jsem to vzal směrem na Hrušovany n. Jevišovkou a toulal se po místních cestičkách. Narazil jsem na dvě koňojezdkyně a chvíli s nimi držel krok. Jenže když si mě všimly, vzaly to obě holky tryskem a byly fuč. Když jsem ale vyjel kopeček, zase jsem je dohnal. Tak jsme si všichni zamávali a pokračovali každý svou cestou. Příjemné zpestření :)
150ky mě začínaly nudit a tak jsem si pedály našrouboval zpět do rychlejšího módu. A zjistil jsem jeden nemilý fakt. Když jede člověk dlouho a ještě k tomu v teple s dlouhými klikami, rozedírají se mu vnitřní strany stehen. To mě trochu znepokojuje, neboť očekávám, že se 150kama pojedu drtivou většinu megacesty. Musím vymyslet co s tím. Nejsem zrovna mastičkový typ. K těmto a jim podobným věcem mám celkem značný odpor. Cyklokalhoty už mám. Však ono se něco najde...
Cesta mě nebavila čím dál víc. Při jízdě jsem se kymácel a taky už padla za oběť první 1,5l lahev.
Ovšem začínalo se pomaloučku stmívat, což mě celkem potěšilo.


Ale jediné, co zapadající slunce přineslo, byla mračna komárů. Opravdu vééliká mračna komárů. Pivovarské kvasnice jsem nesehnal... no dobře no, ani jsem je nesháněl :) a tak se do mě ty potvory s chutí zakusovaly.



Kolem dokola vonělo posekané obilí. Teď se to tu totiž kombajňáky jen hemží. Takže cyklostezky teď slouží jako dopravní tepny mezi poli. Už byla tma a tak jsem nasadil světla. Jednou mě předjela Liazka, podruhé John Deer, pak stařičký Zetor, pak zas kombajn no a pak jela kolona, před kterou jesem raději slezl. Kdybych jel po té silnici, možná by to vyšlo nastejno :)
Domů jsem dorazil krátce před desátou hodinou, s prázdnou nádrží a žaludkem a zmordovanej jak stará kobyla.
Prosím vás, nechte si ty vedra někde tam u móře! A to prej v neděli má teplota útočit až na hranici 40°C. Oni v televizi sice hlásí pro Jižní Moravu tady 38, ale u nás si člověk musí ještě takové dva stupínky přidat. A taky se spoléhat na to, že když hlásí déšť, nebude pršet.

























neděle 21. července 2013

Prvních 41 km s "kraťasama"

Včera jsem za doprovodu dvou cyklistů poprvé testoval 100 mm kliky na delším výletě. Ještě pořád si na ně zvykám. Hlavně to nasedání je terno. Pro jistotu jsem si vzal chrániče, které jsem stejně po 15 km sundal, páč je v nich vedro jak pes.
Posuďte sami. Když jsem začínal s dálkařinou na jednokolce, měl jsem průměrku někde kolem 10 km/h. Postupem času a používáním stále kratších klik má průměrka vzrostla až na včerejších 16,8 km/h. A dál poroste. Jen si na to prostě musím ještě chvíli zvykat.
Tohle je ale samozřejmě údaj z rovinatých plání jižní Moravy. V kopcích, třeba na takové Vysočině, bych byl ztracený.
Kliky jsou opravdu rychlé. Někdy až moc. Jednokolka ale reaguje pomalu a člověk musí vynakládat velkou sílu na to, aby mohl provést nějaké úpravy rychlosti. Proto je lepší jet plynule a bez zbytečných seků. Čili jezdit po rovném povrchu. Z kopečka pak samozřejmě přibržďovat brzdou. Nohama to s tímhle prostě ubrzdit nejde.
Zkoušel jsem i kamenitou cestu a polňačku. Kamenitá cesta bylo docela dobrý peklo, páč jsem musel celou dobu zabírat stejně jako při rozjíždění. Drtička kolen... Polňačka už byla lepší. Ale hrozně to po ní skáče. Nevím čím to je, ale s krátkýma klikama se prostě špatně pruží.
Obecně je tedy jízda rychlejší, v některých pasážích i těch 22 km/h, ale o to nebezpečnější. Člověk si pořád musí dávat pozor a myslet trochu dopředu, aby mohl provádět potřebné kroky s časovým předstihem. Například na STOPce nemůžete z 20 km rychlosti brzdit tři metry před čárou tak jako na kole, ale musíte začít mnohem dřív a pozvolněji.
Ještě taková technická poznámečka. Při používání kratších klik doporučuji zvýšit sedlo. Je to logické, protože klika zkrátí vzdálenost mezi sedlem a pedálem a tuto ztrátu musíte vykompenzovat. Takže teď je jednokolka docela dost vysoká :)
Za celou cestu se mi povedl celkem jeden karambol a to tehdy, kdy jsem si nasazoval batoh poté co jsem do něj vracel lahev.






pátek 19. července 2013

Jak jsme jeli (zase) pro mlíko + Zahájení dlouhodobého testu 100 mm klik na 29"

Bojový úkol

Po včerejším vydařeném výletu a dnešním bolestivém probuzení jsem si myslel, že se na jednokolku, ba dokonce i na kolo ještě nějakou chvíli neposadím. Zcela výjimečně jsem neměl pravdu :)

Můj chorý cykloparťák už není tak moc chorý a navrhnul další výpravu za účelem zásobení půlky vesnice životně důležitým mlékem. Takovou čest jsem přece nemohl odmítnout! Kolo jsem měl z posledního prašného sprintíku píchlé. Asi jsem to někde skřípnul o kámen. Mám celkem agresivní styl jízdy... Za chvíli už byla duše zalepená, plášť nafoukaný a mohlo se vyrazit.
Jelikož já jsem částečně invalida a Richard ještě není zcela zdravý, nejeli jsme moc rychle. Byl možná o kousek větší pařák než včera, což nás sice netěšilo, ale alespoň jsme měli motivaci jet dál a zbytečně nezastavovat. Do kravína je to 12,5 km tam a 12,5 nazpátek po 95% polňačkách a zbytek je imitace asfaltu. Značnou část cesty jsme zápolili s písečnými dunami a zrádnými kolejemi. No prostě pro blaho naší vísky jsme ochotni riskovat krk! :D
Po příjezdu do kravína jsme vybalili flašky a začali tankovat celých třináct litrů.


Batohy nám až hrozivě ztěžkly. Já jsem přibral 7 kilo a Richard "jen" 6. Teď už to moc dobře nejelo. Chvíli po opuštění Božic (vesnice s kravínem) se ozvalo hlasité zasyčení. A bylo to mé zadní kolo, které tak hlásilo defekt :) Pustil jsem se do oprav. Šlo přece o důležitou zásilku, kterou bylo třeba dopravit včas. Jenže když jsem se mrknul do batohu, zjistil jsem, že náhradní duši mám doma. Tam jí bylo dobře. Musel jsem tedy lepit. Dneska už podruhé.



Ono to lepení je v pohodě. Nejhorší je foukání. Zvlášť pokud vozíte tak výkonnou pumpičku jako já. Proto mi parťák půjčil jeho dvoupístovku. Kdysi jsem měl podobnou, ale když jsem ji nejvíc potřeboval, udělaly se z ní dvě. Od té doby se jim vyhýbám obloukem a používám klasické pumpy sice neefektivní, leč jednoduché a spolehlivé konstrukce.
Kolo už bylo skoro nafoukané, když v tom to zasyčelo a bylo po pumpě. Tedy, ne úplně, ale bez dílenského nářadí ji nešlo zprovoznit. Vidíte? Ještě že jsem měl s sebou svou starou dobrou jednopístovku. Foukání mě už ale moc nebavilo a tak jsem to svěřil Richardovi a šel se raději napít. Přece se nebudu dřít že jo? :) A ani mu to nějak zvlášť nevadilo...


Nasadil jsem kolo zpátky tam kam patří a jeli jsme dál. Asi po kilometru už sice nic nesyčelo, nicméně kolo bylo prázdné zase. Asi si říkáte, že jsem vůl a neumím lepit kola. Nemáte pravdu. Mám celkem čtyři duše. Dvě vozím, resp. ony vozí mě a dvě mám náhradní. A jedna z těch duší je steřelá. No a poznejte která, když jsou všechny stejné. Teď už jsem věděl která to je, ale bylo mi to platné jako hadovi kolo, páč jsme s sebou ani jeden neměli náhradní. Hrubý nedostatek! Ony totiž steřelé duše "pustí" vzduch kdy se jim zachce a většinou až při vysokém tlaku, takže kolikrát ani nenajdete díru, páč tam vlastně žádná není. No prostě vyhodit, vyhodit!
Ale co teď? Lepení nemělo smysl a tak jsme špekulovali jak doručit ono mléko lidem zoufale vyhlížejícím naše helmy na obzoru. Nějak tak jsme se bavili a v tom mi docvaklo, že jsem 1) blbec a 2) že mám přece v kapsičce na kole VŽDYCKY náhradní duši! A samozřejmě tam byla, mrška jedna! Tudíž mé "vždy připraven" opět zachránilo situaci. Pravda, do oné situace jsem nás dostal já, ale na tom už nesejde.


Tady se ještě snažím najít díru, ale smích mi to jaksi nedovoluje



Po pár minutách už jsme pokračovali v plnění našeho bojového úkolu. Do Křídlůvek jsme dorazili 3 hodiny po našem odjezdu. No prostě čas, kterým se nemá cenu chlubit...
Po příjezdu jsme vše hezky rozvezli, já jsem u prvního koše vyhodil prokletou duši a pak už na nás čekalo vychlazené pivánko :)
A teď mi řekněte, že v autě byste něco takového zažili. Tůdle!


100 mm kliky na 29"? Jen po rovince.

Dnes mi přišly 100 mm kliky, které hodlám vyzkoušet na devětadvacítce. Nechci je brát na megacestu, nejsem zrovna fanda sci-fi. Chci vyzkoušet, kolik se s tím dá pálit po našich rovinkách. Kliky jsou opravdu mrňavoučké. Menší než propiska.



Porovnání s Momenty od Krise Holma

Na jednokolce vypadají dost šíleně. Jsou takové... no prostě mi přijdou hrozně křehounké v porovnání s masivními KH Momenty a dokonce i původními 145 mm Zery.

Vlevo před, vpravo po. Nemůžu za to, že zrovna zalezlo slunko :)

Nejdřív jsem to nechal vyzkoušet bráchu, abych se ujistil, že tato kombinace není smrtelná. Když se vrátil živý a zdravý, usoudil jsem, že to zvládnu i já ;)


Zkoušel jsem jen chvilku, páč nebylo moc času. Jednokolkaři asi ví, jak se tak krátké kliky budou na velkém kole chovat. Ale že nejsem sviňa, zasvětím i neznalé a nezkušené.
Nasedání a následný rozjezd je přímo horor. Kolo je hrozně lenošné a když už se rozjede, tak bez brzdy se špatně zastavuje. Je to logické. Malé kliky = malá páka.
Když už ale zmáknete rozjezd, je to perfektní. Skoro vůbec nehýbete nohama a kolka jede sama. A jede rychle! Bez sebevětšího snažení jsem dal 25,7 km/h, čímž jsem vyrovnal Zbyňkův rekord se 125kama. Nebyl jsem rozehřátý, takže si troufám tvrdit, že po rozehřívačce je ta třicítka reálná.
Na nějaké terény a kopce můžete zapomenout. Trávu to ještě snese, ale to je asi tak všechno. Ikdyž, záleží jak má kdo namakaný stehna. Ale je to zbytečná mordovačka. Tohle je prostě jen na rychlost a dobrý povrch. Nemusí to být zrovna asfalt, i pěkná polňačka se dá.
Zítra jim naložím cca 30-40 km a uvidím jak to bude fungovat. Pokud se osvědčí, vezmu je na lámání 120 km rekordu.

NP Podyjí podruhé na uni

Zbožňuju ty cestičky co se klikatí lesem. Cestičky, na kterých nepotkáte auto. Cestičky, jejichž zdolávání je radost samo o sobě. Hmmm... a nebo ne?

Už dlouho (týden) jsem nepodniknul větší výlet a jelikož jsem měl dneska volno, uvažoval jsem, zda se nevypravit do NP Podyjí. Moc se mi nechtělo, páč venku řádilo zase těch "příjemných" 31°C. Od včerejška mě navíc trošku zlobí mandle a ten suchý vzduch jim zrovna moc nesvědčí. Ale jelikož jsem nepoučitelné individuum, rozhodl jsem se, že tedy vyrazím. Já blbec, blbec! Měl jsem se raději válet v bazénu. No, ale zase bych neměl tak skvělé zážitky. Teď už jsou skvělé, páč sedím hezky doma, čistý, voňavý a napapaný :)
Udělal jsem si vydatnou svačinu, natankoval a napatlal se opalovacím krémem. Než jsem se vymotal, bylo poledne. Stavil jsem se ještě u Zbyňka pro vizitky a hurá na výlet! Moc hurá to tedy nebylo, neboť vedro, bezvětří a suchý vzduch decimoval můj krk a náladu. Ale když už jsem vyrazil, chtěl jsem to dokončit.
Vydal jsem se po silnici směrem do Znojma. Následně jsem odbočil na polňačku a té jsem se držel. Po projetí kamionu, vezoucího klády, jsem se v tom prachu málem udusil :D Chvíli co chvíli jsem dělal přestávky na pití, abych alespoň trochu ulevil krku. Moc to nepomáhalo...
Když už jsem byl skoro ve Znojmě, naskytla se příležitost otestovat své umění brždění. V cestě stál asi 10% krátký kopeček. Škrtil jsem brzdu co to šlo a ta začala neskutečně kvílet. Prostě symfonie těch nejhorších zvuků, které si momentálně dokáži představit. Nemohl jsem se dočkat až budu dole. Ve Znojmě jsem se pak chvíli motal na přechodech a poté už jsem si to hrnul podél břehu Dyje ke Znojemské přehradě. Je tam totiž hospoda. Zaparkoval jsem před zahrádkou a poručil si vélikánskou limonádu :) Hrrrk a limonáda byla vypitá. Nezbývalo mi tedy než pokračovat v cestě.
Byla předemnou nejhorší pasáž dne (alespoň jsem si to myslel) a sice výšlap po Hradišťských terasách. Je to úzká, klikatá, strmá a kamenitá cestička. Přidejte si to peklo jménem léto, můj krk a litry potu... Trmácel jsem se vzhůru s jednokolkou na rameni a funěl jako lokomotiva.





To vedro bylo hrozné. Už jsem si zase začal vyčítat své počínání. Ale tak je to skoro vždycky.
Voda rychle ubývala, krk bolel a mně nebylo zrovna moc do smíchu. Ještě že jsem s sebou měl mp3jku s geniálně vybraným playlistem :) Nakonec jsem se vyškrábal nahoru, kde se mi naskytl krásný pohled.







Dal jsem si první sváču a neochotně pokračoval dál. K mému překvapení jsem narazil na zarostlou cestu. Teď už vím, že zarostlé cesty nejsou jen v okolí Křídlůvek :) No tak jsem se prošel. Věděl jsem, že musím šetřit každou kalorii, páč jsem věděl co mě ještě čeká.
Asi po dvou kilometrech jsem konečně dorazil k hranici parku a džungle se změnila v krásnou lesní cestu.





Nabral jsem směr Králův stolec. To je vyhlídka a jmenuje se tak, protože podle pověsti se přesně z tohoto místa díval polský král Jan III. Sobieski na pochod svého vojska přes Dyji, když roku 1683 spěchal na pomoc Turky obléhané Vídni. Opravdu úchvatná podívaná. Mám tohle místo moc rád.






Nebýt otravných mračen mušek, zdržel bych se tam déle. Cesta začala mírně stoupat, což mě zpomalilo a dalo tak možnost vražedným muškám dělat mi nevítanou společnost. Na řadu přišel sjezd po pěší stezce. Byl jsem přímo v sedmém nebi. Kolka frčela dolů a hopsala přes kořínky a kamínky. Jenže pak se z nich staly kořeny a kameny a hodně jich přibylo. Nakonec už jsem nestíhal vymýšlet trasu a poroučel se k zemi. Dostal jsem solidní pecku do kolena. Ale nic vážnýho. Tohle se prostě stává. Hlavně že mám doma ty chrániče... Sjezd vystřídalo stoupání. Byl jsem už docela unavený a stoupání, ač mírné, nepřestávalo. Navíc se na cestě začal objevovat jemný štěrk, ve kterém jsem se začal bořit. Byl jsem nucen přemontovat pedály do režimu 150 mm. Pocítil jsem značné zlepšení. Kluci v KH opravdu myslí na všechno...
Jakmile jsem se dostal ven z lesa, začala se cesta narovnávat a tak jsem zase "zařadil" dvojku. No a když jsem míjel cedulku "Hostinec u rybníka" (nebo tak nějak), byl jsem přímo nadšený. Těšil jsem se na další limču.
U hospůdky bylo pár lidí. Vycítil jsem šanci, přisedl a spustil svou nacvičenou a dokonale zvládnutou přednášku o jednokolkách :) Jeden pán si dokonce 29" vyzkoušel.







Po dvou žlutých jsem se vypravil na nejlepší pasáž dne. Čekal mě dlouhý sjezd do údolí Dyje. Nahoře jsem potkal cyklistu, který mi poradil, abych se držel pořád vpravo. Že prej je to nalevo rozbitý...
Vzal jsem si radu k srdci a vydal se trápit mé nervy a brzdu. Zpočátku naprosto perfektní kopec. Sklon tak akorát, štěrk a kameny.



Pak se ale kopec začal čím dál strměji svažovat do údolí, což mě chvílemi uvádělo do rozpaků. Ale jel jsem pořád dál krk nekrk, koleno nekoleno. Všechny smysly jsem měl napjaté a všemožně jsem se snažil to sjet až dolů. Ale pak se někde stala chyba. Buď za to můžu já (pravděpodobnější varianta) a nebo přehřátá brzda. Ať už to bylo jak chtělo, stalo se to, že se jednokolka doslova splašila a rozjela se šílenou rychlostí z toho krpálu. Teď jsem dostal opravdový strach. Hemtl jsem na brzdu co to šlo. No a co se nestalo? Následovalo katapultování ze sedla. Kvůli tomu krpálu jsem nějakou tu chvíli letěl vzduchem. Udělal jsem jeden skok, přičemž se mi v místě dotyku nohy se zamí vyzula bota, druhý skok a než jsem stihl udělat ten třetí, vrazil jsem to rovnou do škarpy do kopřiv a žebry jsem nabral nějaký šutr. Když jsem tam tak hopsal, chvíli jsem si myslel, že je to moje poslední chvilka. Kdybych se totiž rozkutálel z toho svahu, na jehož začátku jsem se zapíchl, čekal by mě opravdu dlouhý pád na jehož konci bych sotva byl v jednom kuse.

Všimněte si, jak je bota daleko. Jel jsem opravdu rychle...






Na tohoto mazlíka jsem spadnul

Bolelo to jako čert. Okamžitě jsem vylezl zpátky na cestu a začal jsem se kontrolovat, zda někde nekrvácím atd. Bolest kupodivu rychle přestala, z čehož jsem začal mít obavy. Takhle se chovají naraženiny a zlomeniny. Začal jsem ze sebe sundávat kuličky, které mi po průletu trávou utkvěly na oblečení.





Byl jsem jimi úplně obsypaný. Zjistil jsem, že nemám mp3jku a tak jsem ji začal hledat. Věděl jsel přesně kde hledat. U toho šutru! A taky že tam byla. Po důkladné kontrole jsem se odhodlal nasednout a pokračovat v cestě. Takovou držku už nikdy nechci hodit. Na fotkách to vypadá suše, ale nebylo to nic příjemného. Měl jsem štěstí. Kdybych spadl na hranu toho kamenu, zcela jistě bych si volal záchranku...
Asi po dvaceti minutách mě při každém hlubokém nádechu začal bolet hrudník. Bolest se stupňovala. Až jsem měl obavy, zda jsem si nepřivodil nějaké vážnější zranění. Občas jsem se díval, zda mi žebra nějak nenatékají, ale nic jsem nenašel. Tudíž jsem usoudil, že se jedná jen o naraženinu. Snad...
Tolik k mé doposud nejhorší bouračce.
Voda už mi skoro došla, ale právě včas jsem míjel studánku. Voda byla trošku zelená, ale podle mě možná lepší než to co máme doma ve studni :D Natankováno!







Vjížděl jsem do Šatova. Dal jsem pár vizitek partě zdejších mladistvých a jeden týpek si vyzkoušel osedlat mou mašinu :)
Značnou částí Šatova vede cesta z dlažebních kostek. Nic dobrého pro mé pochroumané tělo.
Za Šatovem jsem se rozhodl spořádat druhou sváču. Zjistil jsem, že můj předešlý karambol zdevastoval rajčata z naší zahrádky a toast byl taky na kaši. Tak jsem si dal okurku s příchutí rajčete a k tomu půl litru vody.

Dobrou chuť! :(


Domů mi chybělo asi 25 km po pohraniční cyklostezce. Ale nálada byla tatam, síly rychle ubývaly a bolelo mě snad úplně všechno kromě nohou. Nasadil jsem úsporné tempo a odpočítával jednotlivé metry chybějící k rodné vísce. V cestě mi stály dva ultrakrpály, na které jsem se musel vyškrábat, což mě stálo nemálo sil. A ti komáři!

Na fotce to není moc vidět, ale je to nefalšovaných 12%


Znojmo i NP Podyjí jsem nechal daleko za sebou a pohled jsem nyní směřoval k domovu.

Támhle vzadu v tom lese jsem boural :)

Teď už jsem se do kopců moc nehrnul, páč už jsem na to prostě neměl náladu a ani sílu. Když jsem dorazil do Jaroslavic, začalo se stmívat. A to je doba, kdy chytám druhou mízu. Nasadil jsem světla a taky skvělé tempo. Hrnul jsem to po silnici 15 km/h rychlostí. Tohle jsem držel až domů. Když jsem pak před barákem z jednokolky sesedl, padla na mě neskutečná únava. Tachometr ukázal 72 kilometrů. K tomu ZDARMA tropické teploty a dva kvalitní karamboly.
Vlezl jsem do vany, dal večeři a teď se zase smolím s článkem. Ještě že už to mám dopsaný. Už to jen zkontroluju a jdu spát. Ale jedno je jisté - bolí mě celý Tomáš :D

Dobrou noc!

čtvrtek 11. července 2013

Téměř půlka ze 120

Dneska jsem v práci skončil dřív a tak jsem se rozhodl, že si vyrazím protáhnout nohy na jednokolce. Bylo žůžo labůžo počasí a tak jsem se nachystal na poněkud delší výlet.

Plný nadšení jsem kolem druhé hodiny vyrazil. Zpočátku běžná rutina. Dostat se na silnici, pak na polňačku a před člověkem se otevírá jiný svět :)
Asi po hodince rozehřívací jízdy jsem se rozhodl improvizovat a náhodně jsem si vybíral kudy pojedu. To obvykle nedělám, ale o to víc mě to bavilo. Pohyboval jsem se těsně podél hranic. Mapu jsem neměl. Tak nějak zhruba jsem věděl, kde asi jsem, ale ne úplně přesně. A pak mi najednou došlo, že jsem v Rakousku. Oni tam mají totiž takový zvyk si ze mě dělat prdel a stavějí následující cesty. Začíná to krásným štěrkem či šotolinou, následuje běžná polní cesta, pak zarostlá polní cesta a pak, po pěti kilometrech, konec. KONEC! Už asi milionkrát jsem se nechal takhle napálit a stejně na to skočím znova a znova. Takže lidi, prosím vás, až budete v Rakousku, nejezděte po sebehezčí neznačené polňačce. Na tuty totiž skončí uprostřed polí ;)
Vracet se mi nechtělo a tak jsem se rozhodl pokračovat pěšky podél ječmenného pole. Tráva nebyla moc vysoká a tak se to dalo celkem v pohodě. Ušel jsem asi kilometr a tráva začala nepříjemně houstnout a taky se zvětšovat. Ale teď už se mi tuplem nechtělo vracet. Nakonec tráva došla takových rozměrů a druhové skladby (hlavně kopřivy a bodláky), že jsem tlačil jednokolku před sebou v tom poli a šel za ní. Přeskočil jsem kanálek v domění, že na druhé straně bude cesta. A... nebyla. Místo toho tam bylo obrovské pole brambor. A jelikož tu v noci řádila bouřka, bylo krásně mokré. Ale teď už se mi vůbec, ale vůbec nechtělo vracet. Takže jsem se prošel v tom poli a hledal cestu ven z toho marastu. Když jsem se dostal do lesíka, z dálky na mě koukal hraniční kámen. Hurá! Kolem něj to bylo totiž vysekané a dalo se tam alespoň chodit. A tak jsem se vydal přesně po čáře.




Mé radování však netrvalo dlouho, neboť se mi po chvíli postavil do cesty náhon. A ten jsem přeplavávat fakt nechtěl.


Pokračoval jsem tedy celý doštípaný od komárů dál. A najednou se mi naskytla hezká podívaná...

Že by světlo na knoci tunelu?

Brodil jsem se porostem až jsem nakonec došel na cestu. A jakou! Veškeré útrapy se vyplatily, neboť o takovéto cestě hodinu (na uni) od baráku jsem vždycky snil.


Foceno během jízdy :)

Byl to nesporný důkaz, že jsem stále v Rakousku, páč u nás v okolí nic takového není. To bych o tom věděl. Dojel jsem k budově s kamerami a ta zpropadená cesta tam zase končila!
Tentokrát jsem se vrátit musel, páč jinak bych musel přeplavávat Dyji. Alespoň jsem už věděl, kde jsem a mohl si naplánovat další postup. Už žádné improvizování.
Míjel jsem cedulku "Privatweg, betreten auf eigene Gefahr" což znamená "Soukromá cesta, pohyb na vlastní nebezpečí". To mě moc nepotěšilo, ale nikam jinam jsem jet nemohl a tak jsem pokračoval směle dál. A dojel jsem až k jakémusi statku, kterým procházela cyklostezka, kterou moc dobře znám. Já se prostě neumím ztratit :)
Stezka vedla přímo do města LAA an der Thaya. Tam jsem vyvolal menší rozruch na okruháku. Po přejetí hranic jsem se vydal po proudu Dyje po skvělé cestě.





Za Trávním dvorem jsem se napojil na cyklostezku č. 5 (Brno-Vídeň) a šupal si to po asfaltu do Hevlína. Celý den značně foukalo a tady jsem se dostal do pozice, kdy se do mě opíral boční vítr, což nebylo moc příjemné. Ale svištěl jsem jako o závod. Teda, občas :)



Vše co zbylo z odpočívadla...

Když jsem pak projížděl Hevlínem s úmyslem najít hospodu, volal mi Petr Lindner (přibližovadla.cz), který čirou náhodou taky jezdil na své uni někde v Brně. Teda, spíš zrovna dojezdil. Měl poruchu a tak si jednokolku nesl na zádech domů a já jsem poslouchal, jak nadává, že QU-AX nedávají standardně na náboje spacery :D
V hospodě jsem si dal pivko a pizzu.

Paráda :)

Pizzu mi donesli později a tak jsem ji zapoměl vyfotit. Kolem půl sedmé jsem se pomaloučku vydal na cestu domů.




Vítr už ztrácel na síle a pro mě začínala ta nejlepší doba pro ježdění. Pozdní odpoledne a večer - to je nejlepší. Můžu mít najeto kolik chci a přesto mám v těchto hodinách vždycky nutkání to oroštovat a jet dál a dál :)



Domů jsem dorazil kolem osmé. Cesta mi tedy zabrala šest hodin, z toho jedna hodina exkurze do divočiny, půl hodiny v hospodě a asi půl hodiny přestávek. Tachometr ukázal krásných 56,8 km.
Pedály se náramně osvědčily. Teď už zbývají jen nové boty. Oboje mám totiž roztrhané od ježdění na ultimatu a jednokolce. Dneska ty věci nic nevydrží...