středa 24. prosince 2014

Bonusové video z Cesty

Po nějaké době jsem se znovu začal přehrabovat ve videu z Cesty. Zjistil jsem, že mi zbylo celkem dost nepoužitých záběrů. V drtivé většině jsou to jen mé komentáře. Rozhodl jsem se tedy, že z toho udělám jakýsi bonusový materiál, tak jak to mají i ostatní tvrďácké filmy :) Jelikož se mi teď nechce nikoho otravovat, aby to nahrál do éteru, byl jsem nucen video rozkouskovat na šest dílů, páč jinak bych to letos ani nestihl nahrát. TADY je první díl.


středa 17. prosince 2014

Den sedmnáctý aneb jak málo stačí člověku k radosti

Pondělí, 19. května
Po vydatné snídani a sbalení vypraných a usušených věcí, mě Tomova mamka odváží zpět do Frýdlantu, kde mi ukazuje náměstí a kde se taky loučíme. Na cestu ještě dostávám svačinu. Ještě jednou díky.
Z Frýdlantu jsem venku za pár minut. Podle včerejší debaty ohledně dalšího postupu by mi v cestě měl nyní stát docela dlouhý kopec a musel bych jet po frekventované silnici. Abych se jí maximálně vyhnul, beru to přes Větrov v naději, že dál budu pokračovat řes Dětřichov a Heřmanice, kde se napojím na cyklostezku a pak mi bude zbývat už jen kousek po té hlavní silnici. Je pondělí ráno, takže se to tam auty bude jistě jen hemžit.
Přijíždím na panelku. Po včerejších přeháňkách panuje vlhké klima a to je jako dělané pro šneky a slimáky. Na cestě je jich tolik, že se jim nedokážu vyhýbat. Podle mapy by panelka měla být jen kousek a tak, abych nemusel ty chudáky rozjíždět na kaši, sesedám dolů a jdu pěšky. Na štěrku už jich potom tolik není a lépe se tam manévruje, protože se nemusím vyhýbat té prostřední díře mezi panely.


V Heřmanicích probíhají nějaké stavební práce a je uzavřený most. Naštěstí kousek před ním je odbočka na cyklostezku. Asfaltová cesta a totálně zaplněná slimáky. Větší slalom jsem s jednokolem nezažil. Snažím se jich přejet co nejmíň. A z toho snažení dostávám hlad. Dávám tedy přestávku a tlačím do sebe rohlíky se sýrem. A najednou slyším, jakoby někdo kutálel ocelovou trubku. Cestou, po které jsem přijel, jede parní válec. Tedy ne ten na páru. Normální diesel, ale mám takové tušení, že tento název mu už zůstal. A jak si to tak krokem šine vpřed, přejíždí všechny ty slimáky, kterým jsem se snažil vyhnout. Všechna snaha přišla vniveč...
Nechávám ho projet. Po chvíli ho ale doháním a on dělá totéž. Jedeme skoro stejně rychle a tak mám motivaci k razantnímu tempu do kopce. Nahoře mi pak přichází SMSka od Zbyňka. Prý jsem v novinách. A rovnou na titulní straně! Tohle se musí oslavit. Dávám další pauzu a další sváču. Je zataženo, ale vypadá to, že pršet nebude. Už jen probít se tím kouskem frekventované silnice a... u odbočky stojí, že je silnice uzavřena. To však neznamená objížďku, nýbrž žádný provoz :) A je to luxusní cesta. Celá lemovaná alejí stromů a tak nějak jakoby nade vším a nade všemi.

Labůžo!


Neodolám a u odpočívadla dávám ještě jednu sváču. Už poslední, páč jsem všechno sežral. A to je teprve deset hodin. Mraky se protrhávají a otepluje se. Vypadá to na skvělý den. To se hodí, protože bych se dnes rád dostal až do Rumburku a to je dost daleko. Nehledě na to, že cestou budu muset překročit dva takové jakoby hřebeny. Doufám, že to nebudou krpály, jako prve v Beskydech.
Sjíždím z asfaltky a pokračuji po cyklostezce, která jde těsně u hranic. Je tu ale celkem špatně značená a vede spíš jen po stopách od aut v trávě než po cestách. Chvílemi mám obavy, zda nejsem někde jinde. Někde, kde bych být nechtěl. Zem je promočená a kolo se do ní boří. Taky je to dost ve svahu a hodně mě to naklání. Většinu těchto cest tedy procházím pěšmo. Nikdo tu není, jen pár ovcí. Počasí je mňamózní.


Po téměř hodinové vycházce, kdy začínám pochybovat, zda se do cíle vůbec do tmy dostanu, se konečně můžu vyhoupnout do sedla. Lepkavou hlínu střídá asfalt a přijíždím do vesničky Uhelná. Přesně takto se jmenuje střední škola, do které jsem chodil :)


 V Hrádku nad Nisou sedám do restaurace a cpu se jako obvykle. Sice mě čeká překonání obtížného terénu, ale nedělám si žádné iluze. Vede to po pěší stezce a ty mají většinou brutální sklon a taky jsou plné kamení a kořenů. Takže stejně na 90% půjdu pěšmo.


Hádal jsem správně. Chvíli sice po pěšince jedu a to zrovna ve tehdy, kdy mi jde naproti paní obtěžkaná krosnou. Nevěřícně hledí, jakoby nemohla uvěřit vlastním očím. Nahazuji pohodový výraz a úsměv, ale ve skutečnosti mám co dělat, abych to ušlapal a uřídil. Hned za zatáčkou už jednokolku tlačím. To bylo o fous :)
Po nějakém čase už se stoupání pěkně opírá do mých lýtek. A to jdu pěšky... Táhnu se s tou těžkou mrchou, na zádech další bágl a těžce odfukuji. Z pěšinky z jehličí je teď kamenitá a kořenovitá struha, která strmě stoupá vzhůru. Je to boj. U odpočívadla si musím dáchout. A dělám to tím stylem, že nejdřív prásknu s jednokolkou o zem a pak prásknu sebe na lavičku a říkám si co to tady provádím. Proč jsem to proboha plánoval tudy? Asi protože je to nejkratší varianta a vede pěkným lesem.


Míjím Tobiášovu borovici. Je (tedy byl) to pořádný kus stromu. Cesta se zase zlepšuje a už je to pěkně z kopečka.



Nádhera
Dostávám se ven z lesa. A zase jsem na louce. Cesta tu je, ale spíš jen takový otisk v trávě. Nechce se mi v tom jet, ale musím. Kvůli času. Do tmy musím být v Rumburku. A tak mávám rukama nohama, abych to uřídil a napínám všechny svaly, abych to ušlapal. Asi po kilometru se dostávám do Petrovic. Spíš bych měl uvést, že se dostávám z Petrovic... Na druhý kopec se nevydávám, protože by to trvalo moc dlouho a asi bych tam zdechl, jestli by byl takový jako tento. Ne-li horší.


Místo toho se stáčím na jih a kousek zase musím jet po hlavním tahu, ale provoz tu ani moc není. Po chvíli odbočuji na cyklostezku. A jakou! Perfektní. No přímo skvělou! Asfaltová cestička, která se klikatí mezi zelenými kopci. Kolem dokola stojí krávy a neúnavně přežvykují trávu. A to počasí. Tvářím se skoro jak Homer Simpson :) Tyhle okamžiky se člověku vryjí do paměti. Ono to ve skutečnosti nebylo nic přenádherného, ale když si uvědomíte, co bylo dva dny nazpátek... udělá vám obrovskou radost i to, že jenom vyleze sluníčko. Nebo třeba skutečnost, že můžete kdykoliv zastavit a jen tak hledět do krajiny. Čas přestane existovat, všechno je takové jiné. Lepší, hezčí...
Tahle chvíle cykloeuforie netrvá dlouho, páč stezku střídá "jen" obyčejná silnice. Ale byl to ráj. Kousek ráje mezi kopci. Dnešek je čím dál lepší.


Mířím na sever do Krompachu. Je to prakticky nonstop do kopce, ale jsem tak dobře naladěný, že to jede skoro samo a jízdu si nesmírně užívám. Silnice je ve skvělém stavu, aut jen pár.



Nemůžu si pomoct, ale zdejší krajina je taková magická. Okolní vrchy působí skoro až zlověstným dojmem. Neumím to popsat. Možná jsem se zfetoval endorfiny co já vím :D



Zrovna jedu po vrstevnici jednoho takového. Cítím se skvěle. Schovaný mezi stromy, ženu stroj vpřed a s vidinou večeře o deseti chodech mířím rovnou za nosem. Občas tu projede auto, cyklisté žádní. Jen u křižovatky s dalším hlavním tahem potkávám pěšího turistu. Lehce našlapuje a přitom letí jako vítr. Asi už má taky hodně v nohách... Volám Markovi a dávám mu vědět o aktuálním stavu, poloze a odhadu doby příjezdu. Na křižovatce je cedule "Rumburk 20" ale po téhle silnici nepojedu. Samý kamion, motorky, auta. To ne. Bylo by to o nervy. Nebo snad dokonce i o život.

Mírně z kopečka, to je vono ;)
Co nejrychleji přejíždím silnici. Stezka po ní vede asi 200 metrů. Zařadit se do provozu je fakt něco. Když se tak zamyslím, během Cesty jsem trávil spoustu času tím, že jsem čekal na to, až auta za mnou projedou a já budu moct nastoupit. Vždycky jak na potvoru jezdili všichni tak akorát, že jsem se nachystal, ohlídnul a jelo auto. Počkal jsem tedy, znova se nachystal, ohlídnul a jelo další. Takhle to někdy šlo i pětkrát. To jsem se na to pak vykašlal a raději vytáhl kus žvance a chvíli jedl. A nebo jsem dělal, že studuji mapu, protože mi bylo trapné stát jak tvrdé Y čučet na řdiče. Někdy jsem už z toho byl tak vytočený, že jsem jim normálně nadával. Když jedete po silnici, proženou se kolem rychlostí kulového blesku, ale když čekáte až přejedou, jedou jak pos.. no prostě pomalu. A nejlepší je, když jedete po zapadlé silnici, přijíždíte na křižovatku, dobrou čtvrthodinu jste nepotkali auto a zrovna na křižovatce jedno malý smradlavý jede a vy musíte zastavit. A pak zase sedlat naložený stroj. Tohle jsem fakt nesnášel.
Naštěstí teď mizím v lesích a jedu pořád z kopečka. Rámus ze silnice brzy odeznívá. Je to lambáda.


Co jsem si sjel dolů, musím zase vyšlapat nahoru. Ale nevím kde se ta síla bere. Zemská přitažlivost jakoby neměla šanci. Pro pořádek, celý den jedu se 137kama. Ke konci už to ale jde cítit a tak si posledních pár desítek metrů vycházím pěšky.
Následuje prudký sjezd, během kterého přes kvílení brzd slyším nějaký hřmot. Ale nevěnuji tomu moc pozornost. Mám za sebou už víc než 60 km a Rumburk je ještě daleko. Vypadá to na prozatimní rekord. Hřmění se ozývá znova. Ha! To je přece bouřka! Ohlížím se a vidím černý mrak, jak se motá relativně blízko odtud. Zrychluji tempo, ikdyž vím, že s přírodními živly se nikdy nebudu moct měřit. Ale z psychologického hlediska to pomáhá. Vypadá to sice jen na přeháňku, ale i taková přeháňka dokáže člověka pozlobit.  Uháním co to dá a potkávám lidi, kteří se jdou schovat do svých chat.




Za Rybništěm už to s provozem vypadá bledě. Jendo auto za druhým. Šlapu o 106 a stejně se zdá, že mě bouřka dohání mílovými kroky. Ono se to nezdá, je to tak. Začíná pršet a tak vytahuji větrovku. Je teplo a tak by pláštěnka byla spíš ke škodě než ku prospěchu.


Nakonec prší tak, že jsem nucen se schovat v čekárně. A daří se mi vyfotit duhu :)


 Z Krásné Lípy je to do Rumburku už jen kousíček. Ale je tu dost aut, takže je to jeden z těch méně příjemných kousíčků. Konešně přijíždím ke značce. Jsem tu!


Pokračuji v cestě. Musím ještě dojet ke strejdovi a tetě a jelikož jsem tu byl naposledy před sto lety a nikdy ne na kole, bude to asi ještě sranda. V tom na mě troubí protijedoucí auto. To je Marek! Objevuje se v pravou chvíli. Líp už to vyjít nemohlo. Spolehlivě mě provádí přes město a poskytuje krytí před ostatními auty a taky plní funkci kameramana. Akorát zapadá slunce, když přijíždíme do cíle. A kolik že jsem to ujel? 93 kilometrů! Teď už jen ta večeře o deseti chodech a další hokejové utkání.

Strejda Honza mi dělá číšníka :)
Zítra s Markem vyrazíme do Severní. A nejlepší na tom je, že všechny krámy nechám tady a pojedu jen tak nalehko. Sice má být horko, ale už se nemůžu dočkat!

pondělí 15. prosince 2014

Den šestnáctý aneb cesta rájem na dvou jednokolech

Neděle, 18. května
Ráno zjišťuji, že po včerejšku ne všechno uschlo. Chrániče jsou mokré, boty se prakticky nezměnily, rukavice mokré, rukávy mikiny... Je to ale tisíckrát lepší, než kdybych to zabalil v tom lesíku. To by byl pak mazec. Však ono to uschne až to na sebe hodím. Po snídani vracím paní na recepci zapůjčené pantofle a ještě před devátou odjíždím.
Ve vzduchu jde tak nějak cítit, že dnešní den bude super. Je po dešti a všude je taková tajemná mlha a ticho. Mapa slibuje, že většina dnešní trasy povede mimo provoz a taky krásnou krajinou. Volá Tomáš. Viditelnost je prý tak pět metrů :) Domlouváme si sraz v Jizerce. Je to skoro dvacet kilometrů odtud.


Za Horním Polubným se silnice zužuje, mizí v lese a je to naprosto fantastický kus asfaltu. Nikde ani noha a ve struze kvanta a kvanta vody v barvě piva. Někdy i spěnou :)
Je to ale prakticky pořád do kopce a tak jsem nucen jet s delšími klikami, což můj příjezd pozdrží. Ale je to nádhera.
Kolem půl jedenácté přijíždím do Jizerky. Volám Tomášovi. Zjišťujeme, že jsme od sebe asi kilometr a tak se s hlasitým hvízdotem brzd pouštím dolů z kopce. Tady už je o poznání rušněji a na otázky typu „Kde máš druhý kolo?” odpovídám „Jede mi naproti.”

Jizerka
O chvíli později už pod kopcem vidím, pro nás jednokolkaře, tak známou siluetu s typickými pohyby. Je to on! Pan kolega. Na úplně stejném stroji. QU-AX Cross 29. Co mě udivuje, tak 125 mm kliky. A samozřejmě se hned ptám, jak se mu na nich tady v tomto členitém terénu jezdí. No že prý jsme mu je sami doporučili. Takže to byl on, komu jsem tehdá na OKM stránkách odepisoval :)
Abych neplnil funkci hlavní brzdy, přehazuji pedály do rychlejšího režimu a za chvíli už se ženeme přes tento krásný kousek světa. Míříme na Smědavu, kde bude oběd.
Stezka je naprosto skvělá. Schovaná v lese a dokola furt ty pivní potůčky. Je tu spousta rašelinišť tak proto ta zlatavá barva. Přijíždíme k restauraci a u pultu si objednáváme.
„Můžeme si to vzít ven?”
„Ven? No, chápu, vy cyklisti jste otužilí. Klidně.”
Bereme tedy nádobí a nakrájený chleba. Ten se mi vzápětí daří rozsypat venku po zemi. To během otevírání dvěří. Jsem holt gramla.
„Ale tak vám cyklistům to nevadí, ne?”
Jasně že ne, ale nemuselo se to stát. Jak je to fajn. Jídlo, pití, krásná krajina.
Tomáš popisuje dnešní trasu. Prý pojedeme kousek pod nejvyšším vrcholem Jizerských hor - Smrkem. Spousta lidí si prý plete zdejší nejvyšší horu s Jizerou. Ale ta je o dva metry nižší než Smrk.
Po obědě pak za dohledu zvědavých očí opouštíme Smědavu a s plnými žaludky se pouštíme do jednoho z dnešních kopců. Po pár minutách to ale vzdávám a tak jdeme pěšky. Je to tu úžasné.


V tom Tomáš říká:
„Tady je někde myslím keška.”
A mizí ve skále, aby se po chvilce objevil s pixlí v ruce. Tohle je druhá keška, do které jsem se kdy podepsal. Ta první je v Černé Hoře ve výšce 2523 m n. m. Parťák se také skvěle ujímá funkce fotodokumentaristy.


Tam někde byla...
Teď nás čeká sjezd. Parádní sjezd až k červené turistické stezce. Ta je o dost prudší a taky plná kamenů, takže raději jdeme pěšky. Ani to mi ale nebrání v pokusu o blízké setkání s povrchem zemským. Míříme k rozcestníku Hubertka. Je tam banda nějakých lidí a tak zkoušíme poslední metry sjet. Tomáš s tím nemá problém, ale já to po pár pokusech vzdávám, protože z toho nemám moc dobrý pocit. Míjíme Singltrek pod Smrkem. Vlastně jen jeho část, protože je to soustava několika tras. Toto místo je hojně vyhledáváno bajkery. Převážně z Prahy.
U Obřího sudu dáváme další pauzu. Limonáda a párek v rohlíku. Pan prodavač tvrdí, že párek je německé výroby, zaručená kvalita. Při kousnutí mi dochází, že i ta hořčice bude z Německa, protože mi nejspíš vypálila všechny chlupy v nose. Jsou tu anglicky mluvící bajkeři, celí zaliskaní od blata a pár lidí, kteří se baví o jednom týpkovi s jednokolem, kterého včera viděli u Pece pod Sněžkou.
„Říkáte, že jste ho viděli včera ráno?”
„Ano, v plné polní a docela valil.”
„No tak to jsem byl já.”
Všichni na sebe zíráme. Tohle je prostě mazec! :)



Včera jsem skončil o něco dřív a tak dnešní trasu upravujeme, abychom byli do tmy v cíli. Ve Frýdlantu. Odbočujeme tedy z cyklostezky a vyhýbáme se Novému Městu pod Smrkem. Na silnici je malý provoz a tak se jede celkem dobře. Už to ale není tak velkolepé, jako cesta z Jizerky.




Po pár kilometrech asfaltu znovu odbočujeme na cyklostezku, která nám přichystala cestu, do které se nám boří kola, je mírně do kopce a nebe do toho začíná strašit s deštěm. Makáme a makáme, chvílemi mám pocit, že to neušlapu, ale nakonec to oba zvládáme a před námi je krásný asfalt. Jako kdyby ho tu včera silničáři položili. No krása :)



V lese nás potkává přeháňka. Tomáš sahá po pláštěnce, ale já jsem moc líný a moc tvrdohlavý na to, abych oblékl tu svou. A tak jsem za chvíli zas jak houba na nádobí. Ale déšť není kupodivu tak nepříjemný jako včera. Sice se nám daří špatně odbočit, ale i přes to všechno je dnešek prostě super. Jedeme po zapadlých cestách a kolem dokola vůbec nikdo. Jedna kaluž je tak nasátá olejem z traktoru, že její projetí je pro jednokolku spása, neboť ji olejový film alespoň na měsíc dopředu ochrání před vlivy okolního prostředí :) Příznačně ji tedy nazývám kaluží konzervační. Trocha toho černého humoru. A návod pro budoucí hledače ropných ložisek.
Opět nenechávám nic náhodě a v čekárně velím k pauze, abych si mohl natáhnout návleky na kolena.


Kolo i s řídítky ;)
Za Pertolticemi opouštíme osamocenou silničku a pomalu, ale jistě se blížíme k cíli dnešní etapy. A snad jako odměna za včerejší galeje a dnešní spršku, přichází Oskar, který se na nás směje a dokresluje už tak skvělou tamosféru k dokonalosti.


Poslední kopec. Z Kunratic se musíme dostat na silnici do Frýdlantu. Je to makačka. Obdivuji Tomáše, protože podle jeho slov na jednokolce jezdí jen tak rekreačně a dnes tu jede takovou dálku a s batohem na zádech. Během dešťové přeháňky mi přestal měřit tachometr, ale odhaduji, že minimálně 70 kilometrů dáme.

Je to dřina...
Na kopci už je provoz o poznání hustší, ale do Frýdlantu je to zase dolů a tak to celkem jde. Míříme do města, kde má Tomáš domluvený odvoz. Už mi zbývá jen sehnat nějaké ubytování. Dneska to byla makačka, ale perfektní. Parádní.



Přijíždějí Tomášovi rodiče, pan a paní Sobotovi. Na mou otázku, zda nevědí o nějakém ubytování tady ve městě, mě ochotně zvou k sobě domů. Dobří lidé existují. Čím déle jsem na této výpravě, tím víc si to uvědomuji.
Sprcha, večeře a večer strávený příjemným povídáním o všem možném i nemožném. Po měření na online mapě zjišťujeme, že dnešní skóre činí 83 kilometrů. Taky dostávám pár rad na zítřejší postup. Pouhé poděkování je žalostně málo, ale víc v tuto chvíli udělat nemůžu. Děkuji vám všem za krásný večer a Tomášovi zvlášť za perfektní doprovod krásami Severu :)

neděle 14. prosince 2014

Den patnáctý aneb trocha vody ještě nikoho nezabila

Sobota, 17. května
Po včerejším polehávání a popíjení se dnes budím ve skvělé náladě a odpočatější, než kdy předtím. Předpověď sice straší s deštěm a prakticky celou noc taky pršelo, ale teď počasí vypadá celkem stabilně. Je sice zataženo a ne zrovna moc teplo, ale neprší. Po vydatné snídani nakládám věci na jednokolku a jsem připraven vyrazit.
Abych mohl pokračovat směrem na severozápad, musím se kousek vrátit. Taky se mi nechce překonávat Krkonoše. To by asi bylo nad mé síly. Vracím se tedy do Svobody nad Úpou a odbočuji na Černý důl.


Silnice je uzavřena. Je ale sobota a tak v domnění, že silničáři a spol. o víkendech nedělají, ignoruji zákazy a jedu dál.  Nic jiného mi ani nezbývá. Objížděl bych to totiž celý den. Je to do kopce, ale ne moc. Jízda mě baví čím dál víc. Nevím čím to je, ale je to prostě tak. S úsměvem od ucha k uchu zdolávám ten kopeček metr po metru. Občas musím přejet rozblácený výkop. Tahají tu nějaké trubky a tak vždycky rozkopou silnici, položí potrubí a zasypou. Některé přejezdy jsou celkem zajímavé.
V tom mi jede naproti chlápek na kole. Ptám se, zda to projedu. Prý ano, ale není si jistý, jestli na jednokolce.
Kopec se láme a jízda je o dost zábavnější. Potkávám skupinu pěších turistů, kteří jen kroutí hlavou. Jak jinak taky :) Přejezdy rozkopaných částí silnice by byly o to zábavnější, kdybych nemusel pořád myslet na náklad, který vezu. Vlastně ani ne tak na obsah, jako spíš na tu tašku, kterou mám na jednokolce přidělanou. Terén jí moc nesvědčí a při větším drncání má pořád tendenci blokovat kolo. A to bych byl nerad, kdyby se kolo zase zaseklo a já letěl držkou přímo do toho marastu od bagrů. A tak jedu hezky v klídku.
A nejadneou šok. Dělníci! V sobotu bych to fakt nečekal. Ale stejně jen stojí a čučí. Jeden u bagru, druhý v bagru a kolem nich totálně zablácená silnice. Nános je tak silný, že to raději přecházím pěšky.
„Na tom se dá taky jezdit?”
„Jo. Vy děláte i v sobotu?”
„Někdo to oddřít musí...”


Z Černého Dolu už vede sólo cyklostezka. Panuje naprosto skvělé počasí. Tedy zdůrazňuji, že pro moji maličkost. Vrcholy okolních kopců jsou zahaleny v mlze, čerstvý vzduch a jemný vánek. Dobře se v tom jede.
Ovšem tohle netrvá moc dlouho. Chvíli poté, co do kamery říkám, jak jsem nadšený a jak mě to dneska baví, začíná kapat. Asi o půl hodiny později už prší.


Zkouším na sebe dát pláštěnku, ale jízda v ní je o hubu a tak ji zase balím a jedu jen v mikině a větrovce. Ze zkušenosti vím, že tento způsob oblékání člověka sice neochrání před vodou, ale zato vám není zima když jste mokří. Chce to mít to správné oblečení a případně tělo schopné vzdorovat chladu. Zatím je to ještě v pohodě. Mikina do sebe stíhá vcucávat vodu. Tohle byla asi jediná věc, kterou jsem doma nevyzkoušel. Věnoval jsem tolik pozornosti přístřešku, že jsem si nevyzkoušel jízdu v pláštěnce typu pončo.
Vrchlabí jen tak prolítnu a to dokonce bez bloudění. Najíždím ale na asfalt a to je problém. Nejde totiž ani tak o vodu, která na člověka padá shora, ale o tu, kterou na jezdce vyhazuje kolo. Tedy tu odspoda. A jelikož mám na sobě jen lehké bavlněné bermudy (s nápisem Amon Amarth, to je důležité :), je to prakticky hned cítit a je to hodně nepříjemné. Takže momentálně jsou kaluže moji úhlavní nepřátelé a snažím se jim vyhýbat. To je ale trochu problém. Trochu víc...



Hned za Vrchlabím jsem nucen jet po hodně frekventované silnici a tak jsem sprchován i vodou od okolních aut. Říká se tomu tuším aquaplaning. Je to hnus. Po této silnici bych podle plánu měl jet až kousek za Jilemnici, ale volím náhradní plán. Je to nebezpečné a taky dost o nervy. Odbočuji na Horní Brannou a do Jilemnice jedu po vedlejších silnicích.


Déšť je rozmanitý. Někdy neprší skoro vůbec, jindy padají doslova provazy. Aby se neopakovala situace z Beskyd, kdy jsem byl ráno rád, že můžu chodit, oblíkám si na návleky na kolena. Jsou sice hned nacucané vodou, ale termomateriály mají tu skvělou vlastnost, že hřejí i mokré. Nezbývá mi než to dneska prostě nějak překousnout a jet dál. Je ale fajn, že už nefouká vítr.
V jakési vesničce mě právě potkává jeden z největších přívalů a zrovna jedu do kopce. Všechna ta voda se hrne dolů. Po silnici se doslova prohánějí vlny. A jednokolkaři vědí, že čím rychleji jede člověk do kopce, tím menší sílu musí vynaložit. U "nákladních" jednokolek toto platí dvojnásob. A tak jak jsem se pořád snažil udržet spodní partie v suchu a teple, přišlo všechno během třech minut vniveč, neboť na kopci můžu kalhoty ždímat.
Mnozí by se ptali, proč jsem nešel pěšky. Protože jsem zrovna projížděl mezi lidmi a nebyl jsem zvědavý na jejich posměšné poznámky, kteých jsem byl svědkem o pár vesnic nazpátek.
Mikina už je teď nacucaná jak houba. Je to nepříjemný pocit. Zažil jsem to už mnohokrát na kole. Když si to teď tak vybavím, na kole jsem nikdy pláštěnku nepoužil, ba dokonce jsem ji ani neměl. Jeden den v Alpách nám 60 z celkových 120 km pršelo. A fakt hustě. Ke konci už je člověku všechno jedno, ale když pak večer ulehnete do postele, je vám najednou moc dobře. To teď ale není moje situace. Začínám toho mít plné zuby. Voda úplně všude. Úplně...
Aby toho nebylo málo, narážím na tuhle cyklostezku. Je teprve ve výstavbě a nebudu nikomu zazlívat její stav, ale momentálně mě to doopravdy sere, neboť mám pocit, že jsem obětí nějakého spiknutí. Nedá se po tom jezdit. Musím tlačit.


Ani chodit se po tom moc dobře nedá. Jednokolka se pořád zasekává o kameny a v kopci si pěkně máknu, abych ji tam dostal. V tuhle chvíli si přeji, aby tahle zpropadená část cesty skončila. Ať už můžu aspoň nasednout a jet, nebo takhle se nikam nedostanu.
V lesíku, téměř na vrcholu kopce, nacházím odbočku v podobě krásné a úzké asfaltové cesty. Je mi jedno kam vede, nehodlám se dál plahočit po té hromadě kamení. Jedu po vrstevnici po té hezké cestě a říkám si, jak jsem s tím vším vypekl. Déšť jakoby neexistoval.
Když v tom se asfalt mění na hlínu. Ta je samozřejmě nasátá vodou a tak se do ní okamžitě bořím. Zase pěšky. A jelikož jsem v tomto ohledu strašně paličatý, nehodlám se vracet nazpátek. Z polňačky se za chvíli stává už jen louka, uprostřed které stojí maník s jednokolkou a hledí doleva doprava a neví co, kde a kam. Boty jsem měl doteď relativně suché. Ale mokrá tráva se postarala o to, aby na nich nezůstala jediná nitka bez vláhy.
Zapínám GPSku. Chvíli to trvá, ale nakonec zjišťuji polohu. Tohle je snad poprvé, co mi selhal i vnitřní kompas. Byl jsem přesvědčený, že postupuji na sever, ale šel jsem na západ. Silnice by měla být za kopcem, který se nezdá moc prudký a ani moc vysoký, ale zdání klame. V tomto případě klame těžce.
Výstup je nekonečný. Při každém kroku cítím, jak mi v botech čvachtá voda, z rukávů a z nosu mi padají kapky. Ale musím jít dál. Jinak to nejde.
Když už jsem konečně nahoře, silnici pořád nevidím. Je o něco dál než jen ten kousek. Už přemýšlím i o tom, že to tady zabalím a vyspím se v lesíku. Nechce se mi pokračovat. Ale pořád se přemlouvám.
„Ještě další kilometr. Ještě jeden.”
Dostávám se na kamenitou polňačku. Nasedám a jedu. Místy musím projíždět obrovskými kalužemi a kameny na dně mi vždycky dělají nepříjemné zpestření. Chvílemi je to dost nebezpečné. A náhle vidím, že se blížím k nějakým zemědělským budovám.
„Civilizace!”
Kousek od nich stojí skupinka lidí s pláštěnkami a deštníky. Jsou to turisté s průvodkyní.
„Zdravím, nevíte kde se tady dá sehnat ubytování?”
„Kdybych neměla plno, ubytovala bych vás já.”
„Hmm, to mi moc nepomůže. O ničem jiném nevíte?”
„Tady v okolí o ničem bohužel nevím, ale zkuste to ve Vysokém nad Jizerou. Je to trochu dál, ale měli by tam mít volno.”
Děkuju. Myslíte, že mě vemou, když vypadám takhle?”
„Jo. Vůbec nejste mokrej :D”
Už to není o fyzické výdrži. Jde o to, co snese hlava. Snažím se maximálně soustředit na cestu. Ještě pár metrů a pak dalších pár. Nezdá se to, ale tenhle způsob uvažovaní dost pomáhá. Zvlášť když člověk nemůže zrychlit jako na kole.
Konečně přijíždím do cíle. Zvoním u prvního penzionu, který uvidím. Vychází pán. Ani ho zpočátku nepouštím ke slovu.
„Dobrý den, já se moc omlouvám za to, že vypadám tak jak vypadám, ale nemáte volný pokoj?”
„No máme.”
„A ubytujete mě?”
„No, ubytujeme, no.”
Jdeme nahoru po schodech a při každém šlápnutí se ozývá čvachtání z mých bot.
„Tady máte klíč, běžte se ubytovat a usušit, pak dolů doneste doklady a sepíšeme to. Já se jdu dívat na nájezdy.”
Všechny ta hadry musí dolů. Je to boj, všechno jakoby se na mě přilepilo. Za chvíli to v pokoji vypadá jako v nějaké sušárně. I topení mi pustili. Neotestovaný batoh obstál na výbornou. Veškerý jeho obsah zůstal suchý. A je neskutečně fajn, když na sebe můžu hodit suché triko i kalhoty. Jenom ty boty asi do rána neuschnou. U paní na recepci si vysomruji pantofle, vyřizuji ubytovací formality (takové bíle gumové) a už si to hrnu dolů do restaurace na večeři. Připadám si hrozně trapně. Restaurace je nacpaná lidmi. Jedno pivo, dvě, pak veliká porce jídla a šup na kutě.
Večer si ještě pro jistotu mažu klouby mastičkou made by Libsha a za pár minut už spím.

Tohle byl zatím nejhorší den. Ale i tak jsem zvládl ujet 59 km, na což jsem patřičně hrdý. Jen doufám, že takových dnů nebude moc. Jednokolkař Tomáš mi zítra se svou 29" bude dělat doprovod. Už se těším :)


čtvrtek 11. prosince 2014

Den čtrnáctý aneb leháro a skorovýšlap na Sněžku

Pátek 16. května
Budím se o sedmé. Už se z toho stala taková rutina. Ani budík už nařizovat nemusím.
V osm scházím dolů k baru. Je tam pro mě nachystaná snídaně. Během doplňování kalorií, toho v poslední době tak akutně nedostatkového zboží, zjišťuji situaci o dnešním počasí a taky trochu surfuji po internetech, páč mi pan a paní provozovatelé penzionu zapůjčili notebook. Samozřejmě že první navštívená stránka je tento blog. To abych zkontrolovoal, zda to Zbyňa nefláká a taky se podíval, kolik že to mám za sebou kilometrů. Je to neuvěřitelné, jsem skoro v půlce. Na mapě to vypadá jako strašlivá dálka, ale naživo mi to tak daleko nepřišlo. V okamžiku, kdy zjistím vše potřebné, počítač odkládám, páč kdybych se pustil do vyřizování pošty, asi bych se odtud jen tak nedostal.
Po snídani vedeme živou diskusi, neboť jsem na pochybách, zda se mám vůbec pokoušet vyjít na tu Sněžku. Odpoledne má přijít déšť a tvrdit, že teď je tam přívětivé počasí, bych si taky netroufal. Navíc vzhledem ke gramaření jsem si ani nevzal dlouhé kalhoty. A jít tam v chráničích.. no to bych byl exot na nekonečno v závorce na druhou. Během omrkávání blogu jsem si ale nemohl nevšimnout Zbyňkovy poznámky „Tom sice tvrdí, že zítra nikam nepůjde, ale stejně se tam vypraví.”. Je tedy rozhodnuto. Jde se nahoru! Balím si jen pár věcí, pláštěnku, trochu jídla a vodu. Je fajn mít zase jednou lehký batoh.
Hned naproti penzionu začíná turistická stezka. Venku pěkně fouká vítr a i přes sluneční svit není nijak teplo. Na mikinu tedy přidávám ještě větrovku, na chodidla dávám teplé ponožky od oveček a na kolena termonávleky. Nikdy jsem nebyl na pěší turistiku, ale moc se na tu dnešní výpravu těším. Ani jedno šlápntí do pedálu. Super.
Cestička zpočátku vede docela strmě a lesem, ale později se dostávám na louku mezi domy, kde už stoupání není tak velké. Ušel jsem možná dva kilometry a už teď je tu hezký výhled.


Vybíhá na mě nějaký pes. Paní ze snad tisícikilometrové vzdálenosti volá ať se ho nebojím. Však já se ho taky nebojím. Ale je to celkem solidní psisko a dotyčná by ho mohla mít trochu blíž u těla. Vítr nabývá na síle. Zvlášť venku z lesa je to dost cítit. Ty kraťásky člověka moc nezahřejí. A neprofukavé taky nejsou :)
Míjím bandu silničářů, kteří na mě koukají, jak na E.T. mimozemšťana. Jednokolku ale nemám, takže důvodem bude asi můj výšlap v tomto počasí. Přidávám do kroku a mizím mezi stromy.
Cesta jde pořád pěkně do kopce. A ještě pořád se pohybuji po asfaltové značené cyklostezce. No tahat se tady s jednokolkou, to by mě mohlo. A na kole by to byla taky pekelná zabíračka.
Všude to syčí a sviští, stromy se ohýbají a je čím dál chladněji. Už i tady mezi stromy jde cítit jak fouká.
„Jestli takhle fouká tady dole v lese, jak asi bude fučet tam nahoře, kde není ani větvička?”
U rozcestníku nakonec volím trasu pro návrat, neboť mi v mém sporém oděvu začíná být zima a mám obavy ze slibovaného odpoledního deště.


Dolů se jde o poznání lépe. Musím uznat, že pěší turistika má něco do sebe. Má tak nějak blíž k přírodě. A za celou dobu jsem nepotkal jediné auto :) No výjimku tvořili akorát ti silničáři...
Asi v půlce potkávám skupinku asi 20ti polských turistů. Obtěžkaných krosnami a ťukajících o zem trekovými holemi. Vepředu usmívající se slečny a vzadu skoro až nemohoucí páni, kteří se ptají, jak daleko ještě. Ti si ještě dají. Jenom než vyjdou tam kam já, tak to ude makačka. Mne už totiž začínají bolet nohy i z chůze z kopce. Co potom musejí zažívat oni :) Je to holt krpál.
Kolem jedenácté otevírám dveře od pokoje a jsem rozhodnutý, že zbytek dne budu lenošit. Sotva jsem došel, začalo venku lít jako z konve. Myslím, že líp už to dopadnout nemohlo.
Večer se stavuji k baru na další pivko(a), večeři a další pokec. I na tu televizi jsem se trochu podíval. Jenom jednokolku jsem neviděl. Ani na vteřinu...
Ale zítra to zase začne. Další objevování. Další ukrajování metrů...

středa 10. prosince 2014

Den třináctý aneb auta, auta a Krakonošovo království

Čtvrtek, 15. května
Dneska bych se měl podle plánu dostat až do Pece pod Sněžkou. Jsem na to nesmírně zvědavý, neboť zítra bych se měl vydat pěšmo na její vrchol. To se ale ještě uvidí. Hlavní roli bude hrát počasí, páč nemám moc oblečení. Přece jen jsem bral opravdu jen to nejnutnější a i to jsem poněkud oželel. Mohl bych připomenout, že veškerá má zavazadla na tuhle výpravu čítala včetně 2,5 l vody pouhopouhých dvanáct kilo. Tedy ani ne deset kilo harampádí, což je msylím docela extrém. Pro srovnání druhý extrém, jakýsi chalán ze Slovenska si na desetidenní cyklovýpravu z Bratislavy do Benátek bral neuvěřitelných 60 kilo krámů. Tedy včetně kola. Je sice pravda, že jsem narozdíl od něj prakticky nonstop spal v suchu a teple penzionů, ale na přespávání venku jsem výbavu měl a párkrát jsem ji dokonce i použil :) Na druhou stranu, když jsem jeden den zmokl, nezbývalo nic jiného, než to druhý den sušit na sobě. A jízda v mokrých botách taky není zrovna eňo ňůňo...

Krátce před devátou hodinou vyrážím. Ještě jsem nesnídal a tak hlad na chvíli zaháním chia semínky. Kousek za městem se stavuji v obchodě a kupuji zásoby na dnešní etapu a část z nich hned mizí v útrobách mého těla, kde si s ní pan Žaludek jistě poradí. Trasu jsem byl nucen kvůli časovému skluzu poupravit. Jinými slovy jsem ji celkem drasticky zkrátil. Úplně se vyhnu Broumovsku. Tím ušetřím nějaké ty kilometry, ale hlavně drahocenný čas, protože na neděli už mám domluvený další doprovod a bylo by nanejvýš vhodné tam do té neděle dojet. Dnešní etapa proto bude jen takový krátký a rychlý úprk. Tedy snad...
V Hronově mě trochu mate jedna křižovatka. Z vytahování mapy a následného civění do ní se stala rutina. Nejlepší na tom je, že po zorientování a následném naplánování dalšího postupu přijde další křižovatka, kde ještě tak nějak tušíte kam a hned po ní další, kdy je potřeba tu mapu zase vytáhnout. Tohle se děje tehdy, kdy městem neprochází cyklostezka a nebo jsem mimo ni a snažím se kní mermomocí dostat. A nebo tehdy, kdy městem vede milion cyklostezek a všechny si furt lezou do cesty.


Jakmile je mi vše jasné, mizím pryč z ulic na jakousi boční silničku a prchám směrem na Stárkov. Jakmile ale vyjedu ven z městské zástavby a za ní stojícího lesíka, opírá se do mašiny a mojí maličkosti celkem solidní vítr.
„No to zas bude den.”
Silnice vede otevřeným prostranstvím a všemožně mění směr, takže jednou fouká protivítr, což mě stojí jen síly. Jindy ale fouká boční vítr, což mě díky provozu stojí taky nervy.


Naštěstí aspoň ten terén není moc členitý a většinu času mám nohy na pedálech a ne na zemi. Na kole má člověk aspoň kam podřadit a z kopce, byť to považují za srabáctví, šlapat nemusí a tak nějak si oddychne. Ale tady... dřu se jak mezek a tachometr přesto neukazuje víc než nějakých 13 km/h. Pořád mám ještě krátké kliky, do dlouhých se mi jít nechce, protože to bych potom jel ještě pomaleji. Ale o to víc teď musím makat.


Do toho se před chvílí přidal i terén a zrada teď probíhá na všech frontách. Tedy, skoro. Už chybí jen déšť. Ale vidina SMSky, kterou večer pošlu domů a v ní bude stát "Dalsi etepa za mnou. Jede to samo.", mi dodává síly a tak se plahočím touto krajinou dál. Při pohledu do mapy nejsem zrovna nadšený. Nemám totiž na výběr a musím projet celý Trutnov. Vzhledem k tomu, že podle mapy to je místní dopravní uzel, tam zcela nepochybně budou kvanta aut. Však ono to nějak půjde.


Kousek před Radvanicemi se kopec láme a tak můžu na chvíli vydechnout. Přece jen se ve větru jede líp z kopce než do kopce. Provoz ale začíná nebezpečně houstnout. K osobákům se přidávají nákladní auta. Takový větrný poryv za návěsem kamionu není nic příjemného ani tehdy, kdy člověk jede na kole. Chudák jednokolkař má sakra co dělat, aby se společně s nákladem neskutálel v lepším případě do toho příkopu. Ovšem tohle všechno se ještě tak nějak dá přežít.
Ke slovu se zase hlásí ta bezedná jáma, která by nejraději spořádala úplně všechno. Přesně tak. Mám hlad. Naštěstí právě přijíždím na okraj Trutnova, kde je restaurace plná kol. Opět si jako jediný sedám ven (ono totiž není zrovna velké teplo) a nechávám se obsluhovat.
Během ládování čučím na cyklisty, soudě podle vyjadřování, na Pražáky. Koukají na mou maličkost tak nějak s pohrdáním. Něco jako „Já šlapat nemusím, ty jo.” Mají totiž elektrokola. No a navlečení jsou jak na pól. Myslím, že můj sporý oděv v podobě rozepnuté větrovky a 3/4 kalhot je trochu vyděsil :)
Řádně nadlábnutý, jsem nyní odhodlán pustit se do boje s městskou vřavou a rychle odtud zmizet. Na mapě je vyznačená turistická stezka, ale ani po několika pokusech nejsem schopný najít její začátek. Tak to tedy vzdávám a volím tu nejhorší možnou trasu. Směrem do centra. Ale ne úplně. Podél řeky totiž vede cyklostezka a tak mi stačí, když se dostanu k ní. I tak je to docela daleko a je tu tolik aut, že je silnice totálně ucpaná a všichni jen tak popojíždějí. Rychlejší a především bezpečnější to tedy bude pěšky.
Za neustálého chichotání a posměvačných pohledů těch lidí, zavřených před světem ve skloželezných krabicích, se pěšmo, metr po metru, přibližuji k řece Úpě. Trvá to věčnost a nebaví mě to. Doslova a do písmene mě to tu sere. Chci pryč a jednou pro vždy nechat tohle místo za sebou.
Po dobré půlhodině usedám zpět do sedla mého jednoduchého stroje a uháním po cyklostezce směrem na sever.
Ale ne dlouho. Stezka totiž míří do lesů a kopců v okolí. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se motat v postranních uličkách, abych nemusel jet po hlavním tahu. Ten mi stejně nakonec zkříží cestu, ale jen na chvilku. Za Mladými Buky už ale nemám na výběr a pouštím se na silnici. Provoz tu naštěstí není velký a jedu po perfektní asfaltce se širokým bočním pruhem. A pořád mírně do kopce.


Vítr už tu nemá takový vliv, neboť je silnice kryta kopci po stranách. Z celodenního šlapání jsem ale docela unavený a tak v nekončícím stoupání měním polohu pedálů. Je to pořád nahoru a sil ubývá. Ale Krakonošova cedule hlásá, že už to není daleko.



A skutečně. Po několika zatáčkách přijíždím do Velké Úpy. Až do Pece nepojedu, protože jsem rozhodnutý, že vejdu do prvního penzionu, který uvidím. A tak tedy zvoním u Pensionu Říp.
„Dobrý den, máte volný pokoj?”
„Dobrý den. Hmmm, máme.”
„A ubytujete mě?”
„Jasně. Teď se dívám, Vy nemáte rozbité kolo, že?”
„Ne, to je všechno :)”
„A já jsem si myslel, že nesete jen půlku a druhá někde leží...”
A tak dostávám pokoj, své osobní pantofle a zbytek dne trávím s panem a paní Tillovými a jejich hafanem, kteří ochotně kojí můj neukojitelný apetit.
Večer ještě posílám SMSku a jdu spát. Zítra se uvidí, jestli se mi bude chtít na ten náš nejvyšší kopec...