Všude jsem sice vykládal, že jedu na Lofoty, ale situace se změnila. V Norsku jsem už skoro měsíc. Měsíc se pachtím do kopců. Taky měsíc nakupuju za norský ceny. A dospěl jsem k závěru, že na ty ostrovy už zkrátka nemám čas, sílu ani peníze. Denní vzdálenosti, který jsem schopnej ujet, klesají. Je zatraceně těžký se tady s jednokolkou někam dostat. Spotřeba jídla roste. Stávám se závislej na zmrzlině. Mnozí mě možná budou chtít pověsit za kule do průvanu, páč Lofoty jsou prostě úchvatný, ale v tom je vlastně taky ten háček. Je to takovej malej Island uprostřed Skandinávie. Mraky aut, říkali mi to cyklisti, který jsem potkal. A po Islandu turistickej megaprovoz fakt nenávidím. Už tady u Bodø je to docela hustý. A někteří řidiči se s tím moc nemažou.
Jednoduše řečeno jsem to dneska otočil na východ. Už prostě nemůžu. Potřebuju trochu toho plochýho Finska. Nepovažuju to za neúspěch, byť Lofoty v původním plánu figurovaly. Už jen to, že jsem přežil Island je takovej malej zázrak. A polární kruh je daleko za mnou. No, dobře, zas tak daleko ne.
Dvacátý srpen je tedy ten den, kdy se Tomáš vydal na cestu domů. Cestu domů... zní to tak zvláštně.
Taková poznámka: ode dneška začne pršet a přestane jenom tehdy, začne-li sněžit. Je to logický. Jsem totiž nejdál od domova za celej svůj život. Uvidíš-li tedy na obzoru černý mrak a provazy vody z něj se valící, můžeš mít jistotu, že jsem někde pod ním.
A ještě jedna poznámka: potkal jsem chlápka, cyklistu, kterej den nazpátek ztratil svoji goretexovou bundu. Byl vyděšenej jak malá holka. "Co když teď přijde déšť? Co budu dělat?" Je neuvěřitelný, jak moc se bojíme obyčejný vody...
Žádné komentáře:
Okomentovat