"Máme na to celej den, není kam spěchat, pojdedeme na pohodu." Ach... kdyby to tak byla pravda...
Co to je? Zní to jako déšť. Ha! Je to déšť! A zrovna dneska, když se máme vypravit na již poměrně dlouho chystanou epickou výpravu. Mrknu na hodiny, které ukazují pět ráno. "Budiž, teď ať si prší, ale v osm už ani kapku!" Tato mocná slova vyřčena pánu Bohu rovnou do oken asi zapůsobila, neboť kolem šesté skutečně přestává pršet. Ještě stíhám odepsat na pár mailů a kolem půl osmé se začínám pomaloučku chystat. Dávám si zeleninový salátek s tunou olivového oleje a chleba se sýrem. Po chvíli mi v batohu škytne telefon. Je to jasný, Zbyněk už je na cestě! A jde po svých, páč má stroj u nás doma. Trošku jsem mu to včera poladil tak snad to dneska pojede ;-)
K mému úžasu se Zbyněk dostavil s takovou menší krosnou na zádech se slovy "Já si to chci dneska vyzkoušet, takže jsem si naložil šest kilo." Nevěřícně civím a v duchu si představuji jeho dnešní muka. Samozřejmě nic nenamítám :) Patláme na sebe opalovací krém a už už vyrážíme.
Na vlak je to osm kilometrů a máme na to 3/4 hodiny. Dost času. Cesta na vlak je naprosto bez problémů, oba jsme ještě natěšení, neboť nevíme, co nás dnes potká. Kdybychom to byli bývali věděli, asi bychom se netvářili tak nadšeně.
Na vlakové stanici sbíráme první fandy. Zaměstnanci ČD si pozorně prohlížejí naše přibližovadla a nevěřícně koukají. Po krátkém, leč příjemném rozhovoru přijíždí vlak a my mizíme v jeho útrobách s přáním šťastné cesty od těch dvou lidiček.
Ve vlaku líčím Zbyňkovi všechno možné i nemožné, neboť se už nemůžu dočkat. To pak bývám nervózní a když jsem nervózní, mluvím.
Na nádraží v Mikulově dáváme první pauzu (cestování vlakem je přece velice namáhavé, že?), banán a za přítomnosti zvědavců odjíždíme směr Sedlec. Tempo máme pohodové, protože se nám to nechce moc hnát a taky přece není kam spěchat. Alespoň zatím. Za necelou hodinku přijíždíme do Sedlece a já poprvé vytahuji mapu. Ale jen tak pro jistotu, přece tento kraj znám naprosto dokonale, ne? Ze Sedlece zdoláváme první a zároveň největší kopec dne. Sluníčko krásně pálí, z nás padají provazy potu a já po chvilce slízám, páč mi hlavou bleskne, že mám přece ty "specionální" kliky. Vytahuju klíč a přařazuji na lehčí kvalt. Rázem jedu jako král, ale po chvíli stejně slízám, protože kopec se prostě rozhodnul, že ani jednoho z nás nepotěší. Tak děláme alespoň uklidňující foto a dál pokračujeme pěšky.
Po chvilce už zase jedeme. Teda vlastně ne, nejdřív jsem přeřadil zase zpátky na "dvojku". Co jsme pracně šlapali nahoru teď jedeme dolů. Docela mazec. Obdivuji Zbyňka, že to z kopce dokáže tak rozpálit. Oproti němu jsem jak slimejš.
Přijíždíme do vesnice Bulhary. Díky poškozenému nápisu na značce z dálky čteme Suchary, ale můj skvělý orientační smysl se nemýlí a skutečně jsme v Bulharech, kde Zbyněk podává první report na kameru o stavu jeho sedla a zadnice. Z Bulhar se vydáváme po skvělé pěšince směrem do Lednice. Cyklisté už se zde nejspíš probudili, páč už začínáme tu a tam potkávat nějaké osoby. Samozřejmě nevěřícně koukající a ukazující si na nás prstem. Proč? To je ve hvězdách...
Potkáváme dva přespolní rybáře. Prohazujeme pár slov a ani se nenadějem a v ruce třímáme hrníčky s vínem. Kecáme a kecáme, uběhne skoro hodina a my pořád kecáme. Však je čas, ne? Druhý hrnek vína a debata pokračuje. Opravdu skvělé popovídání, zasmání a tak nějak všecko. Nakonec děláme společné foto, které mi snad bude brzy poskytnuto a budu ho sem moci nahrát.
Zjišťujeme, že právě minula druhá hodina a tak vyrážíme v poněkud značně vylepšené náladě a taky s velmi poladěným smyslem pro rovnováhu. Víno dělá svoje a hned po asi stovce metrů posílá Zbyňka k zemi. Naštěstí je to "běžný" pád. Chvíli na to letím já.
Přijíždíme k Janově hradu. Jen tak pro fotku. Cestou samozřejmě potkáváme nekonečné zástupy fascinovaných, jindy skoro až vyděšených cyklistů. U Janova hradu děláme foto, Zbyněk hází krátký rozhovor s prastarým dubem a jedeme zpátky na křižovatku, odkuk máme v plánu konečně dojet do Lednice na oběd.
Za zvuku vzdálených hlasů turistů přejíždíme stylovou lávku přes Starou Dyji a najednou ucítím něco jako kručení v žaludku. "Co to? Vždyť já nemám hlad!" Otočím se a vidím Zbyňka, jak se sbírá z prašné cesty. Hopla! Zase se proletěl! A tentokrát pořádně. Odnesl to loket.
Ujedeme asi dvacet metrů a narazíme na zástup cyklistů. Házíme krátkou řeč, rozdáváme vizitky (ty dnes rozdáváme doslova na každém rohu) a též děláme foto. Teda my ne, nýbrž dvě cyklistky :)
Lednice. To krásné město! Jsme tu! Jde se na oběd! V první restauraci se nám nikdo nevěnuje a tak jedeme zkusit štěstí jinam. O kus dál zastavujeme a objednáváme těstovinový salát, polívku, Kofolu a vodu. Zbyněk samozřejmě salát bez sýru. Já jak jinak než se vším.
|
Opravdu velice nadšený pohled :D |
Asi po hodince pokračujeme v naší epické a doposud ještě zábavné výpravě. Zjišťujeme, že s tím časem už to nevypadá tak růžově a tak místo v plánovaných šest přesunujeme odjezd na osmou. Jedeme se podívat k zámku, kde potkáváme další hordy turistů. Holt sobota a atraktivní lokalita. Co víc si přát? Necháme se vyfotit, tentokrát už konečně na můj foťák. Takže foto je zde. Dáváme řeč s další příjemnou partičkou cyklistů a pak už mizíme v zámeckém parku.
Následuje cesta do Břeclavi po asi nejfrekventovanější cyklostezce v širém okolí. Z neustálého "ahoj!" už nás pomalu bolí pusy. Občas si s někým za jízdy i plácneme. Ale tady pozor, nedoporučuji to s cyklistou, který jede v protisměru. Je to docela mazec ;-) Nálada z požitého vína už je ta tam, takže cesta už není tak zábavná. Zbyněk dává další report o stavu jeho sedla a zdanice. Už se pomaloučku začíná projevovat absence prdelního mozolu. Ale nic hrozného. Zatím. Díky mému skvělému a absolutně neomylnému orientačnímu smyslu a mapě snad ještě po Němcích špatně odbočujeme. Naštěstí na to hned přijdem a já si okamžitě nacházím výmluvu.
Po asi dvou kilometrech, které se tváří jako dvacet se dostáváme na skvělou pěšinu. Pálíme to lesem a doslova si chrochtáme blahem. BUM! Letím k zemi. Ale jen tak decentně. Bohužel pěšinka končí dřív než začíná, my míjíme ropný vrt a jedem vstříc obloučkové dráze, bo jak se tomu nadává (No taková ta dráha se skokánky. Jezdí na tom hlavně kluci s BMXkama). Samozřejmě za účelem projet ji na jednokolkách. Já si netroufám, Zbyněk zkouší a dva malí kluci se kolem nás prohánějí jakoby s nechumelio. Házíe řeč s chlápkem, co už jednokolku zkoušel a s přáním šťastné cesty pokračujeme.
Tentokrát nás čeká les mezi Charvátskou novou vsí a Valticemi. Můj geniální smysl pro orientaci opět nezklamal a my bloudíme po lese okolo jisté obory. Doléhá na nás první menší krize. Ovšem tu nemilosrdně zaháním tyčinkou Kaštanů. Zbyněk má smůlu. Čokoládu nepapká. Chvíli jdeme pěšky, neboť i na mě doléhá absence prdelního mozolu. Konečně jsme venku z lesa a dokonce na značené cyklostezce a věře tomu nebo ne, jsme na té správné! Se mnou se člověk prostě neztratí. Naopak uvidí místa, která by jeho zraku zůstala navždy skryta :)
Najíždíme na polňačku pokrytou pískem. Ten posílá Zbaňka k zemi. Musím se smát, to už se prostě nedá! Dáváme další "prdelní" pauzu a Zbyněk podává report o stavu jeho sedla a zadnice. Doléhá na nás únava. V nohách máme něco kolem 50 kilometrů. Dáváme si napůl banán a řešíme další postup. "Pojedeme támhle podél té aleje a pak to stočíme na ten statek." Tak zněl můj plán. Cesta u aleje (mimochodem jedné z mnoha překrásných a starých alejí v oblasti) je neprůjezdná a tak volíme náhradní trasu. Takoví mazáci jako my mají vždycky nějakou náhradní trasu. Vyměňujeme si jednokolky, abych po následujících deseti kilometrech mohl taky podat report o stavu sedla a mé zadnice.
Přijíždíme na statek s koňmi, kde chceme doplnit vodu. Ovšem poté, co vidíme mafiánská auta s nápisem "Vymáhání pohledávek", mizíme.
Přichází další krize. Tentokrát nám však nedochází síly, ale voda. Posledních pár kapek si v nesnesitelném parnu lijeme na hlavu a leháme na silnici s prosbou o zázrak. Ne, tak daleko to nezašlo. O zázrak jsme neprosili, protože jsme věděli, že stejně žádný nepřijde :)
Celí vyprahlí přijíždíme do Valtic, kde stavíme v první hospodě, tankujeme a dáváme si občerstvení. Já Svijany, Zbyněk Bonaqu. Venku slyším hluk a jdu se podívat, zda nám nespadly jednokolky ze stojanu. Ne. Drží. Při zpáteční cestě do hospody jsem se prásknul do hlavy tak, že se mi nosní dírky málem obrátily vzhůru...
|
Těch fleků na dresu si nevšímejte. A nemůžu za to, že můj fotograf neumí fotit :D |
Čas už nás celkem dost tlačí a tak to do sebe jen kopnem a jedem dál. Samozřejmě potkáváme asi deset lidí, kteří o nás jeví skoro až nezdravý zájem. Zahajujeme tedy krátkou konverzaci a předváděčku našeho umu. Potěšeni poklonou "Helma dolů, pánové!" a přáním šťastné cesty vyrážíme pokořit kopec vedoucí z Valtic. Ve 3/4 padám a nasedat už se mi opravdu nechce. Za chůze tedy podávám report o stavu Zbyňkova sedla a mé zadnice.
Teď už nám dochází, že musíme pořádně šlápnout do pedálů. Máme asi hoďku a půl a před sebou 13 kilometrů. Naše monstrózní kola polykají metr po metru a my s každým tím ujetým metrem funíme čím dál víc. Jedeme už doslova jen "na výpary". Voda sice je, ale teď zase nechtějí poslouchat nohy. Nicméně nedá se nic dělat, musíme pokračovat!
Kopec z vesnice Úvaly vycházíme pěšky. Následuje série celkem prudkých kopců nahoru a dolů. Opravdu tak akorát na rozbití držky při tom našem vražedném tempu. Držím jednokolku na uzdě a ze všech sil se snažím nenadřít si kokos. Zbyněk to samozřejmě hrne se slovy "Teď je ten správný čas, abychom se naučili jezdit rychle." daleko přede mne. Jen se na chvíli kouknu na stranu a uslyším takové "pufff". Hledím do dálky a Zbyněk nikde. Jen obláček prachu. Sekundu na to vidím Zbyňka, jak se zvedá ze země. Holt se mu podařilo se excelentně rozplácnout. Už zase :D Ovšem teď už byl tak dodřený, že mi bylo až trapně, neboť já jsem na sobě neměl za celý den ani škrábaneček. Teď si odřel pro změnu obě dlaně. Jenu jsem mu musel ovázat šátkem. Nebyl to zrovna pěkný pohled...
Valíme dál. Už jen pět kilometrů a něco málo kolem 3/4 hodiny. To stihnem! A taky že jo! Na nádraží dorážíme deset minut před příjezdem vlaku. Celí zmordovaní si sedáme na lavičku a vytahujeme svačiny. Spokojeně papkáme, když v tom si všimnu, že nemáme zpáteční jízdenku. Měl jsem za to, že pán u dráhy nám prodal i zpátěční. Jo, jeden myslel a druhej do toho šlápnul. Tři minuty před příjezdem tedy letím k pokladně, kde s hrůzou zjišťuji, že kromě fronty lidí tam nikdo není. Nikdo, kdo by mi prodal lístek! Po nekonečných a nervy drásajících deseti sekundách přibíhá pán s červenou čapkou a konečně začíná prodávat. Hodný pán ve frontě mě při pohledu na můj zoufalý výraz ve tváři pouští před sebe. Kupuji lístek. Vyběhnu ven a vlak ještě nedojel. Paráda.
Netrvá to dlouho a už sedíme ve vlaku, cpeme se vším co nám zbylo a jsme nesmírně šťastní, že jsme to stihli. Po příjezdu do Božic oblíkáme bundy, Zbyněk dává řeč s jeho kamarádem, já doplňuji vodu a už si to štrádujeme domů. Posledních osm kilometrů. Ovšem sezení na jednokolkách po pobytu ve vlaku jsou taková muka, že po asi třech kilometrech tlačíme. Dáváme poslední reporty o uplynulém dni, natáčíme poslední záběr a půl hodiny na to už jsme každý hezky doma.
Dávám si asi tu nejlepší sprchu v mém životě (to je každá sprcha po podobných výkonech), večeři a teď smolím tenhle článek.
Je půl jedné ráno a já bych už dávno měl spát. A to taky teď udělám. Asi se se Zbyňkem shodnem, že to byl náš doposud nejtěžší, ale taky nejlepší a nejkrásnější výlet na fantastických jednokolových mašinách. Potkali jsme spoustu skvělých lidí, viděli úchvatný západ slunce a krásný kus kraje, do kterého se moc rád vracím. Zbožňuju ho. Člověk se nemusí hnát tisíce kilometrů někam k moři. To nejlepší má většinou přímo před nosem...
Jak jsem již zmiňoval, točili jsme. Takže se můžete těšit na video. Možná to teď bude trošku delší. Ale bude sranda!
Dobrou noc vám všem :)
JO! Abych nezapoměl.
Tady je trasa. Přičtěte si ale ještě 16 kilometrů za cestu na nádraží a zpátky. Už se mi to tam nechce bouchat...