Den třiatřicátý aneb rovina, vedro jak v pr... a známý kraj

Středa, 4. června
Po včerejší „vydatné večeři” mám pocit, že se moje vnitřnosti přeměnily ve vzduchoprázdno a že je jen otázka času, než se smrsknu jak hrozinka. Ale nestalo se tak a po snídani, vyparkování jednokolky a následné předváděčce personálu hotelu na náměstí, se vydávám vstříc dalším kilometrům.

Jako kdybych si měl vybrat

Je vidět, že jsem na Moravě. Vzduch horký jak v peci, čím dál větší rovina a taky čím dál větší únava. Je to jeden z nejteplejších dnů, které jsem na Cestě zažil. A lidé z jednokolkové branže mi potvrdí, že jezdit v horku, zvlášť jezdit daleko, je na jednokolce celkem otrava. Kdysi mi jeden člověk řekl, že žít ve zdejším kraji je jako žít ve vyhnanství. Všude jen obrovská pole a ve vesnicích mrtvo. Je to vlastně takový kraj na konci světa.

 Těsně před vjezdem do okresu Znojmo, se potkávám s místním cyklistou. Doteď byla silnice špičková, ale hned za značkou začíná kostitřas a kostilam po kulaté, hnusné a rozbité asfaltce. Dal bych nevím co, kdybch mohl celou etapu, ba i celou trasu projet po lesních cestách. Rozbitý asfalt dá člověku zabrat, pěkný zase nudí a v obou případech je tu nebezpečí aut. Vlastně ne, nebezpečné auto neexistuje. Jsou jen nebezpeční řidiči. Ovšem v těchto končinách není provoz nijak valný, takže jsem relativně v klidu. Až moc v klidu. Skrze počasí se často válím v trávě někde ve stínu a odpočívám. A někde tady, když chci natočit nějaký report do kamery, zjišťuji, že jsem v hotelu nechal tu tyčku, na kterou se dá přidělat foťák a která mi po celou dobu tak dobře sloužila. Vím úplně přesně kde. Leží v prachu před tou kůlnou, ve které jsem měl přes noc zamčenou jednokolku. Ráno, při nabalování věcí, jsem si to položil na zem, abych mohl nahodit spacák. No a zrovna tam přišla paní, se kterou jsem začal rozmlouvat a tak jsem na to zapomněl. Vracet se mi fakt nechce, to by znamenalo další den navíc. A jelikož jsem už dávno překročil plánovaných 30 dnů, okamžitě ten plán zavrhuji.

Mě nedostanou!

Jak tak tudy projíždím, vracejí se mi vzpomínky na zdejší kraj. Hlavně na okolí Podhradí nad Dyjí, kam jsem jezdíval s babičkou na chatu. Zřícenina Frejštejnu, kterou jsem jako malý kluk prolezl snad stokrát, splavy na Dyji, kde jsem na této řece poprvé a asi i naposled viděl vodní šneky (ty živé, ne ty ocelové) a spousty úhořů, zřejmě taky ti z posledních, kteří mizeli po nájezdech rybářů. Už jen samotná cedule s nápisem Dyje mi dává jasně najevo, že jsem prakticky doma.

 Cesta do Vranova je jeden velký sjezd. Cesta z Vranova je vyčerpávající tlačení jednokolky nahoru po strmých lesních cestách, v neuvěřitelném dusnu a za neustálého zakopávání o kameny. Tak trochu mi to připomíná Beskydy. Tam byl ale trošku chládek. Chtěl jsem se za každou cenu vyhnout silnici a tak jsem to vzal přímo lesem NP Podyjí. Na následující pasáž se těším. Jsou to takové příjemné cestičky podél lesa a více - méně po rovině. Volám kamarádovi Standovi do Mašovic, zda bych se tam mohl stavit a přespat, páč dneska to domů nestihnu a ani tam dojet nesmím. To mi bylo sděleno po telefonu. Že prý musím dojet až zítra. Asi tam na mě něco chystají...

Čáp černý - jeden ze dvou, které jsem ze celý měsíc viděl

Po celkem dobrodružné cestě do Podmolí, kdy jsem s krátkýma klikama a báglema kličkoval po pěší stezce a modlil se, aby mi neselhala brzda, přijíždím do Mašovic. Jsem nakrmen, osprchován a uložen. Děkuji tedy Standovi, druhému Standovi a Janě, že mě u sebe nechali přespat.
Zítra už dorazím do rodné vísky. Je to nějakých ani ne 30 kilometrů.

Den dvaatřicátý aneb na plný kule!

Úterý, 3. června
V noci mě budí kapky deště. Dopadají mi na obličej. Šmátrám po nějakém hadru, kterým si zakrývám hlavu a spím dál....
Ve čyři ráno mě vzbudí hlasitý štěk. Vystřelím jak kuna a koho nevidím! Asi deset metrů po mém boku vznešeně stojí srnec. Štěkne znova a než bys řekl švec, je fuč. To byl budíček, znova usnout už se mi nedaří. Ne že bych snad nebyl unavený, to ne, spal bych jak dudek. Ale pan Žaludek se má čile k světu a začíná mě požírat zevnitř. A jelikož jsem skoro všechno snědl ke včerejší večeři, zbylo mi na snídani jen několik sušenek a trocha čokolády. Věru skvělá a zdravá snídaně. Míchám chia semínka, hned půlku dávky spořádám a vyrážím. Tedy až všechno pobalím a převleču se. V pět ráno už jsem v sedle a pomalu se sunu vpřed. A když myslím pomalu, tak opravdu pravou a nefalšovanou rychlostí couvajícího šneka. Hlad je totiž sviňa. Zvlášť, má-li člověk, tak jako to je v mém případě, milionjednakrát zrychlený metabolismus a každé dvě hodiny potřebuje dávku energie, která by stačila běžnému dospělákovi na celý den. Do Nových Hradů je to relativně kousek, ale ta cesta je fakt strašná. Když se po ní dá jet, musím se prodírat skrz větve a když nejsou větve, je cesta skoro nesjízdná. Ale nepřestávám šlapat, páč je to pořád rychlejší než chůze.
V Nových Hradech mají ještě zavřeno a tak pokračuji dál do Českých Velenic.

Krajina se jako mávnutím proutku mění z kopcovité na rovinatou a jasná obloha slibuje parný den. Řadím na rychlejší převod. Při komentářích do kamery už totálně blbnu. Nevím co mám povídat, zadrhávám se, šišlám, zívu, no prostě všechno. Před Českými Velenicemi je ještě pár kopců. Jsem úplně zesláblý, absolutně bez šance to vyjet. Začínám pociťovat celkovou únavu z prakticky nonstop jízdy. V Českých Velenicích, asi jednom z nejhnusnějších měst, ve kterých jsem kdy byl, kupuji zásoby a na lavičce se pouštím do pořádné snídaně. Je tu spousta hnědočechů toho horšího kalibru a tak spěchám. Nelíbí se mi tu. Ani trochu.
Po chvilkovém motání, kdy nešťastnou náhodou vjíždím do Gmündu, se dostávám zpět na stezku, která vede nekonečnými borovými lesy. Jednotvárnost občas přeruší nějaká z četných pískoven a nebo přejezd přes hlavní tah. Cyklisty a poznámky typu „Kde máš řídítka?” už prakticky nevnímám. Jídlo ve mně probudilo jakousi sílu, která mě teď žene kupředu.

Prakticky není kam zabloudit a tak to razím rovnou na sever a cestou si tak nějak propočítávám, že vzhledem k brzkému startu bych mohl dojet až do Slavonic, což už je pro mě prakticky známý kraj, neboť jsem tam kdysi strávil dobrých pár dní na kole. Je to už sice poměrně dávno, ale pořád si to vybavuji. Kopce u Písečné. Tehdy mi to alespoň jako kopce připadalo. Nebo třeba trojmezní hraniční kámen, ke kterému se chci dostat i teď.
Ve Staňkově si dávám rybu opékanou na ohni. Jsem přece v kraji rybníků! Podobnými podniky se to tu určitě musí hemžit. Prostě jen plácek s lavičkami a „hladovým oknem”, kolem kádě s rybami. Člověk si řekne, oni mu dané jídlo uklohní a pak z okna jenom slyší „Kapr!”

Začínám mít problémy s jízdou. Asfaltka je tady taková divná. Jsou na ní spousty vln, které nejdou vidět a tak, když do nich vlítnu svojí obvyklou cestovní rychlostí, mám pak co dělat, abych se neporoučel. A když to ustojím já, tak to většinou neustojí brašna vzadu na jednokolce, začne šoupat o kolo a stejně musím zastavit, páč jinak bych ji odtamtud nikdy nedostal.

Přijde mi, že velocipedy jsou v poslední době nějak v módě

V Bystřici tak nějak odbočuji jinak než jsem zamýšlel a dostávám se do Kláštera. Ale aspoň jsem se vyhnul celkem velkému kopci. Začíná se pomalu stmívat, ale Slavonice jsou ještě poměrně daleko. Zvlášť, když uvážím, že cestou ještě chci navštívit hraniční kámen, který nejdřív budu muset najít.

Tomu říkám ukazatel

Cesta k němu vede ze silnice mezi Starým Městem pod Landštejnem a Slavonicemi. Landštejn je mimochodem krásná zřícenina. Ale to bych to nebyl já, kdybych se nerozhodl pro zkratku v naději, že tentokrát bude skutečně kratší a já se tak dostanu do Slavonic ještě před setměním, neboť už v půlce cesty kolem hranic jsem usoudil, že už nemá cenu kupovat baterky do blikačky, že když už jsem bez ní dal těch 1000 km, tak že těch dalších tisíc dám taky. A tak se trmácím nahoru po polňačce, která se později mění v cosi, co kdysi možná byla cesta. Jdu po značené běžecké trati a jen orientačně držím směr, kde tuším, že se nachází cyklostezka vedoucí kolem onoho kamene. Jenže najednou to padá hodně dolů, sice sjízdná cesta, ale vede někam úplně jinam. Zapínám tedy GPSku, abych zjistil, že jsem asi kilometr za rakouskou hranicí. Takže zpátky nahoru. A za doprovodu kapek zvěstujících nadcházející déšť. „Jóó, tak na tohle jsem fakt čekal!”
Šero čím dál větší, kámen nikde a uprostřed lesů pobíhá kreautra s ještě podivnějším strojem. Nakonec, ani nevím jak, se přede mnou zjevuje asfaltová cyklostezka a tak se rozhoduji pro urychlenou cestu do Slavonic. Jsem ale zklamaný, páč jsem se opravdu těšil, že ten kámen zase po dlouhé době uvidím. S údivem zjišťuji, že se tu před pár minutami musela prohnat solidní přeháňka, neboť na zemi je souvislá vrstva vody a citelně se ochladilo. Že by opět nějaký zásah shora? Nevím, každopádně jsem rád, že mě to minulo.
Frčím jak jen mi to stroj, tělo a ošoupané pedály dovolí. V posledních pár dnech jsem si všiml, že už prakticky vůbec nedrží podrážku na místě a levý má dokonce vůli. Holt dostaly dost zabrat a nepatří zrovna ke špičce. Když už to vypadá, že se za další zatáčkou dostanu do Maříže, vesnicí s muzeem samorostů, která je kousek od Slavonic, vidím periferním viděním po své pravici bílý flek. A když se otočím... no je to on! Našel jsem ho! Spíš on našel mě :)

Dělám symbolický krok na Moravu a jsem nesmírně šťastný. Ten krůček mi vytvořil úsměv na tváři stejně tak široký, jako na začátku putování po Karpatech. Cítím, že se vracím domů. Nemůžu se tu ale zdržet moc dlouho. Teda jestli nechci spát venku. A jelikož jsem zhýčkaný a opravdu se mi nechce rozdělávat spacák a střechu, jedu hned dál. Z Maříže jsem ve Slavonicích za necelých 15 minut. Rychleji jsem snad nikdy nejel. Už je skoro tma a proto alespoň nasazuji na batoh pláštěnku, která má reflexní barvu. Ale auta tu prakticky nejsou. Vlastně celé město je takové mrtvé. Nikde nikdo není. Vidím billboard s číslem na ubytování. Zkouším volat, je devět hodin večer a tak nevím, zda mě ještě někde vemou. Ne, paní mě odmítá a tak jedu na náměstí. Nikdy v životě jsem nebyl na prázdném náměstí. Až doteď. Vidím hodně zašlý nápis HOTEL a uvnitř rozsvíceno. Jsem za pár kaček ubytován, ale k večeři na mě zbyli jen dva utopenci a pár piv. Ale je mi to jedno, beru věci tak jak jsou. Dneska to bylo hodně dlouhé, ale přitom to uteklo tak rychle, že jsem to pořádně ještě nevstřebal. Tachometr ukazuje 107 kilometrů. V plné polní. Mám ze sebe radost :)

Jak jel Tomáš bez mapy do světa

Ministerstvo zdravotnictví varuje: Tento článek je až příliš dlouhý na to, aby ho průměrný člověk zvládl přečíst bez doplnění tekutin a kalorií. 

Hlásím se z rodné hroudy, z poněkud jiného místa a poněkud dříve než jsem předpokládal. Události posledních dnů nabraly úplně jiný směr a všechno nakonec dopadlo úplně jinak, než jsem čekal. Ale dopadlo to skvěle a myslím, že dokonce líp, než kdybych se držel původního plánu.
Po závodě jsem skutečně vyměnil jednokolku, sbalil si svých pět švestek a v pondělí vyrazil na cestu. Následující text je ve většině psán přímo v terénu, ale kvůli potížím s napíchnutím se na internet (nenašel jsem nikde volnou wifi a na privátech jsem tentokrát nespal ani jednou) jsem to všechno neměl jak odeslat. Bude to tedy všechno naráz....


Z domu vyjíždím něco po půl jedenácté. Prší. Po deseti kilometrech se rozhoduji pro pláštěnku, ale vzápětí pršet přestává. Kvůli hustému provozu se na jednokolku nemůžu pořádně dostat, páč je to jedno auto za druhým. Do Znojma se tedy dostávám až o půl jedné, což mi nedovoluje směnit si eura. Prostě není čas. Kupuju jízdenku do Vídně a s pětieurovkou v kapse nasedám do vlaku.
Ve Vídni mi ujíždí přípoj a tak musím čekat na další. Využívám  tedy pár minut ke koupení jízdenky. Cena 59 eur mi tak trochu dělá vrásky na čele. Teprve později zjistím, že jsem si nedopatřením koupil jízdenku na IC vlak. No to to hezky začíná.
Ve vlaku musím dvakrát přestupovat do jiného vozu, páč vždycky vlezu do špatného (mám rezervaci kvůli jednokolce). Po půlhodině lítání sem a tam, kdy si připadám jak největší vocas pod sluncem, už konečně sedím a snažím se spát. Ještě ale zkouším, zda tu není připojení k internetu. Není, což mě docela překvapuje. V sedm večer vlak přijíždí na konečnou.
V Salzburgu se motám jak vítr v bedně. Pořád jen chodím se strojem sem a tam a připadám si zase jak idiot. Nakonec se mi daří sehnat plán města, podle kterého se dostávám k řece Salzach. Vede podle ní cyklostezka a tak prostě jen pokračuju v jejím směru. Stejně nemám páru o tom, kam vlastně jedu a už se stmívá. Hledám tedy nějaké místo pro nocleh, ale všude jenom domy a ulice. Ale mezi nimi nacházím bankomat, tak alespoň nejsem bez hotovosti. Nakonec se rozhoduji pro návrat na cyklostezku a stelu si na jedné z laviček. Je jedenáct hodin. Usínám prakticky okamžitě...

Ráno mě sice probouzejí projíždějící cyklisté a taky běžci, ale nenechávám jsem se jimi rušit. S balením si dávám načas. Pro místní to musí být šok - běžíš si tak po ránu parčíkem, když v tom vidíš kohosi, jak v trenkách s pomačkaným výrazem ve tváři balí spacák a nakládá krámy na velikou jednokolku.
S nasedáním mám neskutečné problémy. Už včera jsem se jednou dokonce musel přidržet zdi.
Jelikož nemám mapu a nikde se mi nepodařilo chytit ani kousek internetu, nevím, jak se mám dostat na Innskou cyklostezku. Včera jsem sice viděl velké zelené ičko, ale zase bych musel jet nazpátek, rozuměj tam, kde jsem to otáčel. Proto na fleku vymýšlím plán B a točím se čelem vzad. V Salzburgu nabírám zásoby proviantu a vody a mířím přes celé město směrem na sever podél Salzachu. Při pvní příležitosti peru v ledové vodě propocené prádlo a chladím si chodidla, která mám od závodu dorasovaná. Věděl jsem, že brát si nové boty není dobrý nápad, ale jiné jsem tou dobou prostě neměl k dispozici. Pořád mě to tlačí a tak je pro nohy ledová lázeň něco jako pro mě oběd o sedmi chodech.

Skoro automatická pračka

Líbí se mi cykloinfrastruktura města. Všude cyklopruhy, podjezdy pod mosty, semafory. A hlavně, na kole tu jezdí opravdu spousta lidí. A vůbec se s tím nemažou. Po cyklostezkách se jezdí rychle, náznak odbočování se moc neřeší. Jezdí tu stavaři v montérkách i ekonomové v oblecích. U nás si asi budeme muset ještě hodně dlouho počkat na něco takového. A není to kvůli penězům. Je to o vnímání lidí. Dokud bude u nás ten, kdo do práce jezdí na kole, považován za magora, nic se nezmění. Ježdění na kole je přece úplně normální, ne?

Řeka Inn

Na křižovatkách trapčím s nasedáním. Všichni se dívají co z toho bude, ale když po pár pokusech pořád nejedu, ztrácejí lidé zájem. Kousek za městem (po další lázni) proto nasazuji 150 mm kliky. Nasedání je o mnoho lepší. Za cenu menší rychlosti. Ono je to ale lepší. Jedu si v klídku, stíhám vnímat svět kolem sebe, zdravit lidi, reagovat na delikátnosti, které stavitelé cyklostezek na nás tak rádi nastražují. Vůbec všechno se tak nějak zpomalí. Jen ta řeka uhání. Je to super, mám rád tyhle chvíle neexistence. Telefon zapínám jen večer pro odeslání SMS domů. Většinou je to typu „100 km, Linz, ziju.” Žádný plán, čas pro mě neexistuje, nemusím vůbec nic stíhat, nemusím nikam dojet, jsem jen já, jednokolka, krajina, cesta a lidé na ní. Jediné starosti jsou jídlo, pití, záchod a spaní.

Pořád se mi promenádoval před večeří...

Místo mapy občas používám GPS ve fotáku. Je to ale jen takové orientační, abych věděl kde asi tak jsem. Vůbec nemám páru kam vlastně mířím a to se mi na tom líbí. Sice vím, že někde tam daleko na severu je Pasov, ale nevím co je cestou. A už vůbec nevím, kde budu spát. Ještě včera jsem to chtěl zabalit, ale dneska už se s tím začínám sžívat a pomalu se dostávám do takového pohodového a bezstarostného režimu. Lidé se usmívají, počasí je skvělé. Večer, tedy spíš v noci, nacházím perfektní místo přímo u vody. Stan se mi stavět nechce. Ještě ani neulehnu a už spím.

Že bych to stočil na Řím?

Kolem půlnoci se budím. Prší. A neprší zrovna málo. Musím tedy vylézt z rozehřátého spacáku a dát se do stavby stanu. Ještě že je tma. Nechtěl bych se vidět jak tam pobíhám a za ustavičného mumlání si pod nos to dávám dohromady. Samozřejmě, že než to všechno udělám, mám spacák dost nacucaný vodou. Ale neřeším to. Jsem na dovolené! :)
Ráno si chci zaplavat v té říčce, ale voda je tak studená, že od toho upouštím. Místo toho balím věci. A jako když mávne kouzelným proutkem, je to tu samý pejskař. A tak se pokaždé pozdravíme, já většinou projdu vstupní kontrolou u psa a můžu pokračovat v práci. Ovšem někteří hafani nejsou zrovna moc vlídní. Asi jsem jim zabral oblíbený flek. Smůla, byl jsem tu první.

Vypadá to, že rukavice jsou po dešti umyté...

Byli úplně všude

Je velké dusno. Skoro jako před pár dny na tom závodě. Už od včerejška je ta cyklostezka docela nudná. Člověk pořád jen jede nahoře po protipovodňové hrázi. Bez mapy toho ale těžko moc vymyslím a tak prostě pokračuji dál podél Salzachu. Do Pasova to není podle všeho moc daleko, ale dostávám kopr těžkého kalibru. Buď jím, nebo si ráchám nohy ve vodě (musím, páč puchýřky se mi nestíhají hojit) a nebo se jen tak válím. Tohle na cestách zbožňuju. Když chci, jedu. Když chci odpočívat, odpočívám. Sice jezdím třeba i přes stovku denně, ale lážo plážo tempem a po každých pár km dávám přestávku. A i tak mám ale co dělat. Ke konci stejně bývám dost unavený. 
Už podruhé potkávám pána a nějakého kluka, otce se synem, s velkým vozíkem a tažnou gumou pro kolo s největším nákladem. Později je potkávám znova a znova, tak se dáváme už potřetí do řeči. Zrovna píchli kolo u vozíku. Jedou v podstatě to samé co já a prakticky stejnou průměrnou rychlostí. V tom všem jsem se jich zapomněl zeptat na jeména.

Je už odpoledne a moc jsem toho nenajezdil. Spíš jsem to proválel u vody. Prostě si jen užívám cestu. Do Pasova, resp. do města na druhém břehu (jméno si už nepamatuju) dorážím po sedmé večerní. Musím se proplítat dlážděnými a úzkými uličkami a to mě stojí veškerý můj uniskill a poslední zbytky sil. Člověk tu musí mít i kapku drzosti, jinak se mezi auty neproplete. Řidiči uhnou :)
Znám pár lidí co tu bydlí, ale jelikož se od začátku této výpravy nemůžu dostat na internet (spím pořád venku a Mekáč jsem ještě neviděl), nemůžu se s nimi nijak spojit. Návštěva města mě nijak nezajímá a tak podle rady dvou týpků frčím dolů k Dunaji. Sice jsem se chtěl z Pasova tak nějak dál držet severním směrem a dorazit k nám, ale bez mapy do toho nejdu, páč jet po silnici jen podle dopravního značení se mi nechce. Napojuji se tedy na slavnou a u Vídně příšerně nudnou Donauradweg. Prší. Už zase. A stmívá se. Dolehá na mě únava. Ale pořád jsem ve městě, místo na spaní žádné, takže zastavit nemůžu.

Mimo město to ale není o dost lepší. Kopec, silnice, voda. Není si kam lehnout, takže zase musím dál. A furt prší. Už jsem ujel snad deset kilometrů a pořád stejná písnička. Je celkem tma a tak rozsvěcuji světla. U odpočívadla jím poslední jídlo, které mi ještě zbylo. Ale ne všechno, něco musí za každou cenu zůstat na snídani.

Kolem deváté konečně objevuji skvělé místo. Je to hned u vody. Pro jistotu stavím stan, kdyby náhodou o půlnoci zase chtělo pršet. Kousek dál od vody, kdyby náhodou proplula jedna z těch nákladních lodí. Ještě večerní lehká koupel (celý jsem tam nevlezl, bylo to na mě moc studené) a šupky hupky do Hajan.
V noci mě budí zvuk příboje. Pravý a nefalšovaný příboj jako u moře. Až mám strach, že mě to odnese i se stanem a všemi věcmi v něm.Vlny jsou od proplouvající nákladní lodi. Mám obavy, abych se vůbec vyspal, když tu budou taková vlnobití, ale od té doby už jsem spal až do rána.

Je to jedna loď za druhou. Nechce se mi, fakt ne, ale raději začínám balit, než aby tu na mě přišel nějaký aktivista. Trvá mi to dost dlouho. Silničáři začínají s pokosem trávy u krajnice, ale když vidí mé ležení, raději popojedou kousek dál a začnou tam.
Co nejdřív bych měl najít nějaký obchod, páč už nemám ani drobek něčeho poživatelného. A s vodou jsem taky na štíru. Tu se mi naštěstí daří doplnit celkem rychle. Ono v Rakousku většinou s vodou problém není. V každé větší vesnici je k dispozici veřejný vodovod nebo, jako tady, studánka. Ano, ten skvělý vynález.

Jídlo pořád nikde. S nepřítomností obchodů už jsem se smířil, takže hledám alespoň nějaké občerstvení. Když už něco najdu, mají zavřeno. A pak přichází i konec stezky, takže se musím nechat převézt loďkou na protější břeh. I s mašinou to vychází na dvě eura. Čekal jsem větší zlo. Vzhledem k tomu, že mám v kapsi posledních dvacet eur a bankomaty tu jistě nejsou, musím citelně šetřit.

A hned poté konečně nějaký podnik, kde se dá jíst. Potkávám tu dvě známé tváře z přívozu. Pána zřejmě s jeho dcerou. Dávám si jídlo a jelikož všude, kde se objevím, přitahuji zcela pochopitelně pozornost, dlouho to netrvá a už jsem zasypán otázkami. A tak začal náš rozhovor. Vcelku nic nenormálního, ale když z nich vypadne, že jsou z Norska, okamžitě zbystřím. Dan a jeho dcera Vivianna z Osla. Zpočátku se stydím, páč mé současné znalosti norštiny jsou velice omezené, ale po pár minutách to nevydržím a začínám ze sebe loudit první jednoduché věty. Na to se Dan rozzáří jako sluníčko, že se najdou duše, které se učí jejich řeč. Většina hovoru se ale stejně odehrává v angličtině, nebo jak já říkám v němgličtině, páč já umím anglicky velice málo a Dan zase dobře anglicky, ale jen trochu německy. Minulý rok projel na kole Dánsko, Německo, Benelux, Francii, Španělsko a Portugalsko. Čtyřicet dní a pět k tomu. Prý to bylo "awesome". No tomu věřím.
I přes příjemné chvíle musím pokračovat dál, neboť nemám jídlo ani hotovost. Cesta je skvělá. Bál jsem se, že Donauradweg bude hodně nudná, ale tady je to ještě takové záživné. Zatáčky, stoupání a klesání... Dělám hodně dlohé přestávky a taky dost často. Občas někdo zastaví a optá se na jednokolku a odkud jedu a kam. Já vždycky odpovím, že jedu ze Salzburgu, ale kam, to nevím, neboť nemám mapu. Mým cílem je cesta, po které jedu. Hodně si povídám. Vlastně tahle cesta je mimo jiné jedno velké jazykové soustředění. Všichni říkají, že takovouto jednokolku nikdy neviděli, chtějí se s ní fotit, vyzvídají nějaké informace a v neposlední řadě třeba líčí zážitky z vlaku poté, co kolem mě projel. Že prý se od té doby o mně bavil celý vagón. Hmm, jak potěšující :)
I skrze loudavé tempo, dlouhé kliky a megapřestávky, mé denní nájezdy neklesají pod 90 km. Vděčím za to velkému kolu, ale hlavně vlastnímu nadšení pro věc. Jezdím v průměru od osmi od rána do desíti do večera.

V Aschachu před Sparem

V Aschachu opět potkávám Dana a Viviannu a společně jdeme do obchodu pro jídlo. Vůbec celý den se mi zdá, že potkávám ty samé lidi. Předjíždíme jeden druhého a tak se mi stane, že rodinu nabalenou i s dětmi až po uši, potkám třikrát nebo i čtyřikrát. Děcka mají vždycky radost a snaží se se mnou závodit. Pokaždé z toho ale vyjdu jako vítěz, páč je rodiče včas zarazí. Jinak bych byl rozprášen.
Jedu schválně pomaleji, abych ještě mohl pokecat s mými novými norskými přáteli, kteří jsou někde vzadu. Ale vypadá to, že už je neuvidím. Posledních pár kilometrů do Lince jsou za trest. Frekventovaná silnice s cyklopruhem, sice odděleným trávou, ale i tak dost napeříjemným. Rychlá auta, rychlí cyklisté. Lincem jen tak fofrem projíždím. Kousek dál po proudu nacházím super místo pro nocování. Je to na písečné pláži. Tentokrát mě v noci budí rybáři, kteří jsou až moc hluční na to, abych mohl nerušeně spát. Mají tam s sebou flašky piva. Ó, jak já bych si dal jedno chlazené!

Ráno jen tak polehávám. Na písku se leží skvěle ikdyž ho pak člověk má úplně všude. Jsem zavrtaný ve spacáku a rozmýšlím nad tím, zda mám vůbec vstávat. Nakonec ale zvítězí hlad. Jednak po jídle a jednak ten po zážitcích. Postupně zdokonaluji techniku nakládání věcí. Co mi na začátku vývoje nosičů trvalo hodinu, zvládám teď do 15ti minut. A bez nervů.
Ranní nástupy vždycky bývají zlo, ale jak tak celé dny jezdím, stává se z toho poněkud rutina. Už se toho tolik nebojím. Tak nějak jsem si v hlavě ujasnil, že ta jednokolka vlastně vůbec není velká, že já jsem mnohem větší, tak nevím, proč bych se jí měl bát. A taky není rychlá. Tato sugesce mi dovoluje cítit se v sedle v pohodě a nedávat pořád takový pozor jen na metr asfaltu před sebou. Jedu na kochačku.

Lidé stále nechápou můj styl výletování. Nechápou proč jezdím na tomto a ne na kole jako všichni ostatní. Obdivují, ale nechápou. Už ani nevím kolikátý jedu den. Nevím, jaké je datum, jestli je úterý nebo pátek. A tak, když se mě ptají, jak dlouho jedu, odpovídám, že nevím. Toto je většinou dostane. Dneska chtějí všichni statistiky. Najeté kilometry, nastoupané metry, hodiny, dny, počet prdů, které člověk vypustí do ovzduší. Já říkám, že je to k ničemu. Je k ničemu něco zaznamenávat a pak se tím někde na internetu chlubit. K čemu mi je výlet, který z 90% prožiju skrz objektiv foťáku nebo kamery a nebo display přístroje s grafy? Je z toho sice potom třeba hezké video, ale vzpomínky jsou přece mnohem lepší, ne? Jasně, jde o to sdílet své zážitky, ale můj osobní názor je ten, že ty zážitky by si měl každý prožít na vlastní kůži, protože ani sebelepší článek nebo video nikdy nenapodobí tu atmosféru, která je vždycky jenom během té dané situace. Přijde mi, že lidé dneska běhají nebo třeba jezdí na tom kole jenom proto, aby se mohli srovnávat s ostatními na virtuálních žebříčcích. Myslím, že sport by měl být provozován především pro zábavu a ne jako nějaký nástroj pro hodnocení a srovnávání.

Zdymadla na jedné z mnoha rakouských přehrad

V Ybbsu mě stíhá tma a tak hledám nějaký plácek. Ale je to pořád dokola. Buď domy a nebo řeka spoutaná silnicí. Nakonec přece jen uprostřed zástavby nacházím lesní cestičku a tak si za měsíčního svitu stelu na mechu pod uschlými bezovými keři. Kolem občas proběhne nějaká místní zvířena. Je to fajn, člověk nikdy není nikde sám. Hlavně ti vlezlí slimáci, ti jsou všude. Na cestě, ráno na jednokolce, večer na spacáku. Vždycky je musím odnášet prač, abych je nezalehl nebo nevzal s sebou.
Ráno tak trochu s podivem pozoruji místo, kde jsem spal. Je to mezi továrnami. Zase nemám moc co jíst a tak navštěvuji obchod. Platím vždycky kartou, páč hotovost mi už prakticky došla. Mám jen pár eur na přívozy. Podle všeho to vypadá, že bude hodně horko. Je i větrno. Cestování je náročné a tak si kupuji půlku melounu, džus, koblihy a půl kila arašídů. Mám zvláštní chutě. Během ládování (s melounem se trápím, páč jsem zjistil, že nemám lžičku a tak ho kuchám rybičkou) se u odpočívadla vystřídá několik skupinek lidí. Samozřejmě musím hodně povídat, páč jejich hlad po informacích je ohromný. Musím jim připadat jako nějaký exot, ale je mi to šumák. Hlavně v obchodech, kdy jednokolka čeká venku, jsem dost komická kreatura. Vždycky si raději beru čerstvě vyprané tričko, abych nebyl příliš rušivý element.
Počasí je dnes tropické, teploměr na nábřeží ukazuje 40°C, čemuž ale nevěřím, neboť je na sluníčku. Rozhoduji se pro odpočívací den a tak si vyhlédnu pláž, kde trávím převážnou část dne. Není na škodu o dovolené občas i odpočívat :)

Je super si takhle po ránu zaplavat ve vaně

Melk

Ani při práci se vyzvědačů nezbavím

Cestování po vlastní ose je fakt dřina

Večer pokračuji ještě kousek dál, ale už ne moc, protože se dostávám k dalšímu super místu pro nocování. I přes flákání jsem dneska dal 60 km. Ani nevím jak.

Okolí Wachau

Ráno je opět deštivé, ale ven ze spacáku mě déšť tentokrát nedostane. Jen se víc zavírám dovnitř a spím dál. Myslím, že s výběrem spacáku jsem loni neprohloupil. Je sice celkem neskladný, ale co se komfortu týče, nemá chybu. Ikdyž je nacucaný vodou, tak to člověk prakticky moc nepozná. Je (to) prostě Prima.
Dneska jedu zvlášť pomalu. Už nejsem daleko od oblasti, kterou znám a tak přemýšlím, zda pokračovat dál (nabízí se zase jenom Donauradweg) a nebo zda to nestočit domů. Ještě nevím, to se teprve uvidí. K večeři jsem včera nic neměl, k snídani mám kousek čokolády. To jediné mi zbylo. Chci si nakoupit v obchodě, ale všude je zavřeno. Ona je totiž neděle. Má bezstarostnost mi připravila překvápko. Neřešil jsem dny a nenakoupil zásoby dopředu.
Potkávám dvě holky, co jsou z Německa a jedou z Pasova k Balatonu a odtamtud že prý snad by chtěly až do Francie. Celkem dost dlouho kecáme o cestování. Během přestávky dostávám i nějaké jídlo, ale snažím se držet na uzdě, abych nevypadal jak nějakej houmles co týden nejedl. Po snídani se loučíme.

Hanka (vlevo) a její kamarádka (jméno mi nějak uniklo)

Je dusno a po chvíli zase začíná pršet. Míjím AKW Zwentendorf, jedinou rakouskou jadernou elektrárnu, která nikdy nebyla spuštěna a ze které je nyní muzeum. Jsou tu spousty lidí a dostat se přes ně chvíli trvá.

AKW Zwentendorf

Později potkávám Pascala a Patricii, manželský pár z jižní Francie. Mají problém s angličtinou stejně jako já, ale nakonec se domlouváme. Vysvětluji jim cestu do Vídně (a to nemám mapu!), popisuji domovský kraj (hlavně víno), zkoušíme se navzájem učit česká a francouzská slovíčka, prostě sranda jak má být. A je úplně jedno, že nám prší. Na rozloučenou od nich dostávám cosi jako karamel s oříšky. Je to dost sladké a tvrdé. Kdybych měl něco na jídlo, taky bych se podělil.

S Pascallem a Patricií v Tullnu

U cesty se mi daří ukořistit ze stromku meruňku (u cesty, tudíž to asi nikoho není, tudíž to není krádež ;) a poté narážím na ostružinový keř. Jím prostě co se dá. Pak potkávám tři lidi z Indie. Jedou na kolech z Pasova do Vídně. Jsou to veselé kopy a kdyby déšť nezesílil, určitě bychom se bývali bavili déle.

Zrava: Sike(fakt nevím jak se to píše), Eduard a paní se mi nepředstavila

Ve Stockerau se definitivně rozhoduji pro návrat. Montuji zpátky 125mm kliky, šteluji sedlo a psychicky se připravuji na posledních 65 kilometrů. Vzhledem k tomu, že stejné číslo jsem už dneska ujel, je to ne zrovna příjemná představa. Zvlášť, když je sedm večer. Na poli si natrhám pár kukuřic, které vzápětí zdlábnu, načež zjistím, že mi v báglu zbylo ještě pár tyčinek a chia semínka. Takže to do sebe všecko naláduju, zapiju vodou a pak se řítím skrze kopcovitou krajinu směrem na sever. Jezdí to teď hodně rychle. Špatně se nasedá, ale frčák je to pořádnej. Nevím, kde se ta síla bere, ale jedu naplno a dost mě to baví. Rád bych se tento stav naučil nějak vědomě navodit, abych to pak mohl používat na závodech. Do kopců to rvu hlava nehlava, z kopců mi nožičky jen kmitají. S plně naloženou jednokolkou dávám rychlostní rekord 26,3 km/h. Za tři a půl hodiny jsem se 130ti kilometry na dnešním kontě doma, kde navštěvuji hospodu. Ono doma je stejně nejlíp :)

Dvě hodiny po zavíračce...

Z článku to možná moc nevyzní, ale tato cesta byla taková v klidu, ale zároveň i nadivoko. Prakticky nic jsem neřešil. Na obědě jsem byl jen dvakrát a pokaždé jsem si musel objednat tak, aby mi vyšly peníze. Poslední den jsem měl v peněžence dvoueurovou minci a pár měďáků. I přes nepohodlí z nových bot jsem se těšil z každé chvíle, kterou jsem trávil na cestách. Poslední den byl opravdu zajímavý a jsem rád, že jsem zase někam na chvíli vypadnul. Většinu vybavení jsem vyzkoušel (hlavně novou pláštěnku a goretexové boty) a upínání nákladu vyladil téměř k dokonalosti. Samozřejmě v rámci možností. Jen mě mrzí, že jsem ani jednou neposlal žádný live článek.
Celkem jsem najel něco kolem 600 kilometrů a nebýt toho vlaku, vyšlo by mě to na nějakých 10 eur na den. V podstatě je to jen za jídlo plus asi tři převozy přes řeku.
Nejčastější otázkou bylo, proč jezdím na jednokolce. A proč tedy jezdím na něčem takovém? Protože mě to baví.