úterý 29. dubna 2014

Počítám sekundy



Během nedělního výletu, doprovázeného Krakenovým výkladem v klingonštině, jsem si tak nějak uvědomil, že start už je na spadnutí. Ještě necelé tři dny a jede se... Pořád tomu vlastně tak nějak nemůžu uvěřit. Vždyť ještě pár neděl nazpátek to bylo 13 měsíců!
Už jen dolaďuji detaily, peču müsli a sbírám kontakty na lidi s doprovodem. Tréninku už moc nebude. Vlastně už nebude žádný.
Co se počasí týče, tak jsem to fakt vyhrál - od soboty má být zima a má taky pršet, místy dokonce i sněžet. Nu což. Když už, tak se vším :)
Cítím se tak nějak zvláštně. Na jednu stranu mě nebaví to čekání, ale na stranu druhou je mi jasné, že se vlastně vrhám do neznáma. Sice trávím hodiny studiem map (ne proto, že bych si to snad chtěl zapamatovat, ale prostě proto, že mě to baví), vyhodnocuji výškové profily a přemýšlím kudy kam. Ale i přes to všechno to pro mě bude něco jako objevitelská výprava za oceán.
Trochu mě znepokojuje fakt, že poslední týden mě malinko zlobí levé koleno. Ikdyž, ono mě zlobí už asi šest let...
Počítám s tím, že v každém "nej" bodě udělám den pauzu plus ona záležitost v Peci pod Sněžkou. Dohromady bych si tedy od ježdění měl minimálně čtyři dny odpočinout. Takže non-stop týden ježdění a pak den voraz. Takhle to nezní zas tak hrozivě. Jasně, že zní. To já jen tak :D

Ještě jednou, a tentokrát už naposled, podotýkám, že během výpravy nebudu na internetu k zastižení. Jediný spolehlivý způsob komunikace bude mobil, jehož číslo sem veřejně nedám (už tak mě furt všici otravujou s naprosto neodolatelnými nabídkami na všechno možný). Pokud by se ještě někdo chtěl na pár kilometrů přidat, nechť se do pátečního večera ozve na můj mail.

Závěrem bych ještě chtěl poděkovat všem sponzorům za podporu akce.

Děkuji serveru Přibližovadla.cz za poskytnutí vybavení.


Děkuji obecnímu úřadu obce Křídlůvky za finanční podporu.



Za finanční podporu děkuji také dalším organizacím, jimiž jsou:

Český svaz žen II Křídlůvky


Sbor dobrovolných hasičů Křídlůvky

Vinaři Křídlůvky


A samozřejmě také občanskému sdružení O kolečko míň, jehož někteří členové se budou první den lopotit se mnou.

No, snad krom aktualizace výstroje je tohleto na dlouhou dobu poslední příspěvek v mé režii. Těším se na lidi, se kterými se (doufám) během cesty setkám a pevně věřím, že ač tohle hraničí s holým šílenstvím, podaří se mi dosáhnout na pomyslnou metu.
Jsem připraven!


sobota 19. dubna 2014

Buschberg aneb "Dein Einrad ist lustig"

Ha! Třináct dnů do začátku mého konce :) Světe div se, dokonce i já jsem v leckterých směrech osoba zvědavá a abych si vyzkoušel kopečky s bagáží, vydal jsem se dneska, vyzbrojen a obtěžkán věškerýma kravinama, směrem k oné kuličce na horizontu. Tedy do Naturschutzgebiet Leiserberge, nacházející se pod vrcholkem jménem Buschberg. Internet mi nakukal, že to bude měřit 88 kilometrů a 650 výškových metrů stoupání. To jsem si prostě nemohl nechat ujít...

Ráno v 5:40 zvoní budík. Jsem ranní ptáče a tak vstávám jen o chvilku později, v osm (!). Tento týden jsem venku spal jen dvakrát, nějak mě to přestalo bavit... Kolem deváté už frčím po ulici a akorát míjím děcka, co jdou vyhrkávat výslušku. Mezi nimi je i Kraken, který mě samozřejmě okamžitě zmerčí, běží za mnou a pouští do mě proudy zla v podobě vnuknutí představy, že pojede se mnou. Jó to už jsme si zažili.
Počasí vypadá slibně. Mám ale takové podezření, že odpoledne sprchne. No co, je to jen déšť, těch už bylo... Cesta ubíhá celkem rychle a já poprvé zkouším v terénu novou foto/video techniku. Musím uznat, že povídání si s foťákem je tak nějak úchylné, ale jinak to prostě nejde.
Míjím staršího pána, který venčí, spíš tedy trápí, svého psa na kole. Tak jsem si zase po dlouhé době oprášil tu němčinu a jede se dál. V jinak liduprázdných rakouských vesnicích je teď nějak živo. Ajo, vždyť ona je ta bílá sobota! Lidé reagují různě, od chichotání přes obdivování až po zabarikádovávání se v domě :)
Rovina se pomalu ale jistě začíná vlnit. Proto zastavuji a posilňuji se. Už dlouho jsem tu nebyl a tak se snažím nesjet z pochybně značené cyklostezky č. 821. Ono v Rakousku je to značení, jak bych to jen řekl slušně, no prostě na prd.




Murphyho zákony ale fungují bezchybně a tak se mi daří najet na polňačku vedoucí po všech čertech. Během sjíždění z kopce se málem zažívám blízké setkání s povrchem zemským, páč ta cesta není ve zrovna nejlepším stavu (takže ČR nemá monomol na špatné cesty, jak úsměvné). Po krkolomném sjezdu jsem opět na cyklostezce a neohroženě se šnečím tempem přibližuji k dnešní metě.
Přichází první větší kopec, který jsem odhodlaný vyjet se 137kama. A daří se. Stoupání není zase tak strmé, takže stačí "jen" vydržet až do konce. Asi v půlce mě předjíždí černé mafiánské auto, o kousek dál zastavuje, vyskakují dva lidé a tasí foťáky. Chci ukázat, že jsem tvrďák a taky taky tasím svůj stroj. A tak všichni tasíme a fotíme se navzájem. Málem jsem při tom vypustil duši, ale zjevně je to pobavilo. Ještě že se blížím ke konci stoupání a můžu si dát pauzu.


Ještě s novým foťákem neumím pracovat a byl jsem rád, že se mi vůbec něco v tom záhulu povedlo vyfotit... A to jsem netušil, že s těma dvěma si dneska ještě užiju pár legrácek.
Při sjezdu mě pak dva silničáři předjíždějí rychlostí světla a já, poslouchajíc bědování Magury, jim jen tiše závidím tu jejich svobodu.
Ve vesnici Gnadendorf začíná ta pravá zábava. Buschberg už je na dohled a silnice začíná lehce stoupat. Po chvilce za mnou slyším "Servus!", načež se vedle mě těsná cyklista, už postarší chlapík, a nevěřícně kroutí hlavou nad mým přibližovadlem. Chvíli tak nějak vysvětluji klasické "já nemám řazení, dneska jedu tolik a tolik a ano, jde s tím jezdit do kopce". Zastavujeme a za námi se pomalým a záludným tempem sune černé mafiánské auto. Tentokrát s rukou vystrčenou ze střešního okna a v ní zas ten foťák. No jo, známá dvojka z kopce :) Tentokrát vychechtaní ještě víc než před tím. Na otázku, zda mám webové stránky, okamžitě tasím vizitku a auto zase mizí i s cyklistou v dáli.
Dávám další sváču, přičemž se mě jiný kolemjedoucí cyklista ptá, zda nepotřebuji pomoct. Ne, díky, svačinu fakt zvládnu sám :)


Co jsem si poctivě vyšlapal nahoru, teď sjíždím dolů, abych si to o kus dál mohl vyšlapat znova. Tady už jde do tuhého a tak přezouvám na 165 mm. Mé obavy se nenaplnily a do serpentinů se jede naprosto bez potíží. Chce to jen trošku zabrat a vydržet. Provoz je minimální.

Moje první panoramatická fotka, to jsem vždycky chtěl! :)
Za to nahoře je celkem rušno. Proto nechávám vyhlídku vyhlídkou, páč stejně je špatná viditelnost, a opět se vrhám z kopce dolů. No a co se nestane. Během sjezdu se vedle mě plíží to mafiánské auto, stahují se okénka a spouště foťáků jen cvakají. Kdyby místo nich měli ti dva samopaly, bylo by to jako scéna z hollywoodského filmu :) Před vesničkou Au si dávám oddych, neboť mě čekají dva nepříjemné krpály. Míjím jedny z početných řad dětí s hrkačkami a za užaslého "Sieh, Einrad!" se vrhám do boje se zemskou gravitací.


Oba kopce jsou tak dlouhé a prudké, že vždycky kousek před koncem sesedám a jdu pěšky. Je dusno. Jak sviňa... odpoledne určitě něco přijde.
Nyní mě čeká pohodový pojezd v Ernstbrunnerském lese. I přes to, že se jedná o intenzivně využívaný hospodářský les, mě k němu odjakživa něco táhlo. Je tam prostě hezky. A přímo jeho středem vede perfektní houpací cyklostezka. Řadím zpět na 137, přičemž u mě staví další obětavý cyklista s nabídkou pomoci. A já mu vysvětluji, že jen řadím jiný stupeň. Tak zas nic no :) Je vidět, že mentalita zdejších lidí je prostě někde jinde. Říkal jsem to vždycky.
Asi v půli lesní cesty stavím na další sváču (tentokrát jsem se vyzbrojil proviantem pro celý regiment). Z okolních stromů na mě doslova prší housenky. Za chvíli je mám úplně všude.
Když přijíždím k okraji lesa, zjišťuji nemilou věc. A sice, že vítr značně zesílil a k mé smůle mi bude foukat do boku. Když vyjedu z lesa úplně, čeká mě ještě dvacet kilometrů. Vítr je opravdu nepříjemný a navíc jedu po silnici, kde hrozí, že mě to sfoukne rovnou někomu pod kola. Provoz je naštěstí chabý, ale vítr čím dál silnější. Už začínám jak se říká chytat rapla. Přestávky jsou čím dál častější a výjezdy kopců neskutečně namáhavé. Navíc se ze severu blíží temné mraky, které slibují nějakou tu kapku. Déšť se ale nekoná. Místo něj vichr nabírá směr dokonale kolmý k tomu mému a jednokolkaři jistě uznají, že tohle není dobré.


Po úmorných dvou hodinách a kopě sakramentů konečně stojím u hraničního přechodu. Jaký to povznášející pocit :)


Jen kousek od hranic potkávám skupinku výletníků s krosnami a tak jedu vyzvídat. A teď se podržte. Tahle banda je právě na cestě po hranici kolem České republiky! Pardon za ten výraz, ale to mě fakt poser :D Dostávám dvě nálepky, na oplátku dávám vizitku a je tu jistá reálná šance, že je v květnu potkám, páč chodí na etapy a můj a jejich další termín se kryjí.
Tady si musím něco půjčit z blogu night.shine. Ten vítr nezačal foukat jen tak. Začal proto, aby mě zdržel (a taky pěkně dopálil), páč kdyby se tak nestalo, letěl bych jak střela a ve chvíli, kdy ta banda šla kolem, bych už nejspíš byl dávno doma. Takže i přes to, že bych nikdy nevěřil, že to dneska řeknu, díky větře za to peklo :) A díky i tobě, night.shine. Za to, žes ve mě podnítila tento pohled na svět.
No a teď, povzbuzen tímto radostným setkáním, se pouštím do dalšího boje s neviditelným živlem. K němu se, aby toho nebylo málo, přidávají i kulaté české silnice. Do toho jedno auto za druhým. Jednokolkařova noční můra. Poslední asfaltový úsek jdu pěšky, páč na to už fakt nemám nervy.
Domů přijíždím kolem půl osmé. Tachometr ukazuje 87,5 km. Dneska to byla ne bílá, ale šílená sobota :)

Během cesty jsem točil nějaké ty záběry. Většinou jen nudné žvatlání o průběhu cesty. Pokud z toho půjde něco vytvořit, učiním tak a pověsím to na web.

neděle 13. dubna 2014

Podyjí potřetí - tentokrát bez újmy

Po minulém úspěchu s bráchovic doprovodem v Purkrábce (55 km, tři ultrakrpály, plná polní) jsem si řekl, že by nebylo na škodu sesmolit pár řádků o naší včerejší trénovačce v NP Podyjí. Zde tedy krátké povídání.

Kolem desáté ranní tahám toho lenocha ven z postele s tím, že dneska konečně pojedeme do Podyjí. Chvíli to ale vypadá, že nad výletem zvítězí televize, páč v ní běží dokument o vesmíru. David je totiž astronom toho nejtěžšího kalibru. Za jasných nocí svým teleskopem loví po obloze světýlka. Ale na mé manipulační schopnosti je televize krátká :) O půl jedenácté už oba sedíme v sedlech a míříme na západ. Ne na ten divoký, prostě jen na západ.
Na vlak už je pozdě a tak do Znojma musíme po vlastní ose. V rámci úspory kilometrů a energie jedeme velkou část po silnici, kde David zažívá dnešní první setkání s povrchem zemským. Nechci bráchu přetěžovat. Už tak nás toho dneska čeká požehnaně. V Hodonicích pak přichází první větší kopec (pro místní, není to ten na hlavní silnici, ale ten horší - ve vesnici), který se stosedmatřicítkama úspěšně zdolávám.
Na odpočívadle vysoko nad kaňonem Dyje voláme na vodáky "Ahóóój!". Proběhlo totiž otevírání řeky Dyje a tak se to tu jimi jen hemží. A náladu mají opravdu veselou. A proč taky ne, když je tak hezky, že?
Znojmem projíždíme opravdu jen okrajově. Ani jeden z nás nemá rád městský ruch a přehršel lidí ženoucích se odněkud někam. Nebo spíš odnikud nikam... Za Znojmem na nás čekají serpentiny a stoupání do Hradiště. Jsem v náladě, nasazuji rychlé tempo a dávám si jasný cíl - vyjet až nahoru. Celý kopec má asi kilometr a je celkem rušný. Ale jede se kupodivu dobře. A pořád v režimu 137. Poslední klopená zatáčka mě ale trošku vyvádí z rovnováhy a jsem nucen zastavit. Asi dvacet metrů před koncem... kurňa! A tak ve stínu čekám na Davida. Ten to, jednak kvůli kratším klikám a jednak kvůli slabším nohám, bere pěšmo.


Nahoře pak poslouchám, jak ho z toho chození bolí záda a že se mu dneska nejede moc dobře. Hmm, raději se nebudu zmiňovat o tom, co nás ještě čeká :)
Za Hradištěm se konečně dostáváme na okraj lesa a sjíždíme na lesní cestu. A zas do kopce, ikdyž jen mírného. Já opět úspěšně, David opět pěšmo. Teď ho pro změnu začala bolet hlava. Velím tedy k přestávce a svačině.
Když se cesta zlepší a začneme dokonce i jezdit z kopce, lepší se i Davidův stav a nálada. Ovšem nikdo nemůže mít všechno. Na žluté stezce na nás čeká další stoupání. A tady volím pěškobus i já.


A tak to jde vlastně pořád. V lese, do kopce a z kopce, vůně dřeva, květů a čerstvého vzduchu. Balzám na tělo a duši.

Parádní kopeček, jen kdybychom ho nemuseli je(í)t v opačném směru :)
Po sérii skvělých houpáků jsme venku z lesa a míříme do Podmolí, páč tam znám jednu takovou hospůdku. Vůni lesa teď pro změnu střídají postřiky z obilných polí. Cestou potkáváme tohoto krasavce.


Jedeme podél okraje lesa a cesta nám hezky ubíhá. Je tak akorát. Ani teplo, ani zima. Vane příjemný vánek a vůbec celé je to takové veselé.


U hospůdky sice sedí pan majitel, ale je zavřeno. Kafe mi prý rád uvaří, ale já kafe nepiju, takže jedeme ke zlatému hřebu dnešní výpravy - králi kopců na Znojemsku jménem Šobes. Je to přesně ten, kde jsem si minulý rok namlel žebra. Akorát teď ho pojedeme po protějším břehu a tudíž po asfaltu a ne po kamenech.
Kopec je to prudký a dost dlouhý. Na kole jsem ho jel vždycky jen nahoru (jsem vocas já vím :). V prudkých pasážích mi začíná pištět brzda. A jak! Musím být slyšet na míle daleko. Cyklisté, kteří se trápí při výjezdu nahoru, se při pohledu na můj zoufalý výraz v obličeji smějí! Je to opravdu hudrovadlo hadr. Ale sjezd to byl parádní. Zvlášť, když se při něm naskytly výhledy jako tento.


Když přijíždíme ke stánku s vínem, všichni do jednoho sledují tu běsnící příšeru na mé jednokolce. Zastavujeme a já se začínám omlouvat za ten kravál. Na to dostávám odpověď, že to je v pořádku, že prý je udivující, jak "hladce" jsme si s tím kopcem poradili. Jsme prostě profíci no :)


Při cestě ven z Podyjí na nás číhá další kopec. Tentokrát rozbitý povrch a prudké, dlouhé stoupání. Jdeme tedy pěšky. Bráchu nic nebolí, bojová morálka je vysoká. Tak to má být.
V Šatově stavíme do restaurace na oběd. Jím ale jen já, páč Davida po obědě a následném šlapání bolí žebra. Česnečka, brynzové halušky, litr Kofoly - tu si dávám zcela výjimečně - a jede se dál.
Míjíme hraniční přechod Hatě. Místo plné rakouských Turků, Vietnamců a kdo ví čeho všeho ještě.

Víceproudá polňačka ;)
Hned za Hatěmi je první panelka/kopec s "krásným" stoupáním 25%. Ani na kole jsem to nikdy nevyjel. Tady to není jinak.


Jedeme po staré cestě, která dřív sloužila pohraniční stráži. Dnes slouží cyklistům a traktoristům, což je myslím smysluplnější poslání.
Davidova jednokolka už nějakou dobu trpí na povolování klik. Ani pojišťovací tmel na závity nepomáhá. Asi to už bude někde vymačkané. Vytahujeme tedy klíč a klikdy dotahujeme.
Nyní je cesta domů už jen taková rutina - do kopce, z kopce, do kopce a z kopce.
Ještě na nás číhá jedna panelka (tentokrát už asi "jen" 18%) a pak krásně táhlé sjezdy.


V Jaroslavicích pak ještě potkáváme bandu vyhulděcek. Nasazujeme světla a domů přijíždíme kolem půl deváté. Naprosto nezmožení, nebolaví a nadšení z příjemně prožité soboty. Nějakej vesmír v televizi se může jít zahrabat, ale Davidovi to neříkejte :)
Doma pak zjišťuji, že během dotahování klik David ztratil 8ičku imbus a tak mi teď nezbývá nic jiného, než tam pro něj zajet.

Celkem 69 kilometrů, dohromady deset hodin a z toho asi hoďka chození. Paráda...