úterý 28. října 2014

Den desátý aneb „Nemáš centrklíč?”

Po téměř vydařené expedici ve jménu doručení důležité zásilky do Bratislavy jsem toho moc nenajezdil. Jen včera jsem si střihl 25 kilometrů na upravené 36". Už dlouho tady nezasvítilo sluníčko a tak mě to k výletování moc neláká. Mám takový pocit, že ke zlomení 170 km hranice dojde až příští rok. Ale co už, však pevný termín jsem nezadal. Je to tak asi lepší, protože už je to solidní nálož a je potřeba ještě potrénovat.
Jinak se Zbyňkem jsme natočili takové, dalo by se říct, pokračování klipu Život je jedno velké kolo. Je to sestřih z nedělní jízdy Národním parkem Podyjí a jmenuje se jak jinak, než Život je jedno velké kolo II.
V neděli také na Přibližovadlech vyšel článek o rozhovoru s mojí maličkostí.

Výprava se blíží do první třetiny. Tak nějak nejsem schopný držet se plánu o dvou třech článcích týdně. Ale na druhou stranu si myslím, že fotky z jarních Krušných hor nebo Šumavy čtenáře v zimě jistě potěší :)
Rovinky v okolí Opavy a Krnova mám za sebou. Na obzoru se rýsuje Hrubý Jeseník, meteorologové straší s deštěm a jednokolka začíná podivně vrzat...

Pondělí, 12. května
Budí mě hlad. Ten ždibec jídla, co jsem měl včera k večeři, ani trochu nestačil. Skoro mě až děsí, jak bezedný je teď můj žaludek. Připadám si jako medvěd před zimním spánkem, kterému v hlavě pořád zní "Jídlo, kde je jídlo?! Kde se najím?" Lidé, kteří mě znají, ti vědí, že už tak poměrně hodně jím. Ale to všechno je nic ve srovnání s tím, jak jím teď. Během výpravy. O to horší to pak bývá, když nějakou dobu není kde nebo co jíst a tělu rychle ubývají síly. Skoro jakoby se pojídalo zevnitř. Ne, fakt si nedělám srandu. Každé dvě až tři hodiny musím něco sníst. A tím "něčím" nemyslím jablko nebo rohlík. Mluvím o ekvivalentu běžného obědu pro běžného smrtelníka. Opravdu neskutečné kvantum jídla. A čím víc toho sním, tím větší mám chuť na další. V restauraci na mě občas civí jak na vola, když jim říkám, ať mi ten jídelák neodnášejí, že si později ještě něco vyberu (po vybrání předkrmu, hlavního chodu a dezertu). První položka, na kterou se dívám, je gramáž. Nikoliv cena nebo druh.
Teď mě tak napadá... někde jsem četl, že snem každé holky je žrát a nepřibrat. Tudíž tady méte návod - vydejte se na dlouhou výpravu a můžete spořádat cokoliv v jakémkoliv množství a zaručeně nepřiberete ani kilo :) Zá následky po návratu do běžného režimu však autor tohoto blogu neručí...
O jídle během výpravy bude s jistotou napsáno ještě pár řádků. Byla to jedna z nejdůležitějších věcí. Důležitější než počasí nebo technický stav jednokolky.
Paní z penzionu mi včera řekla, že je tu obchod s potravinami. Je šest hodin. Než se sbalím a obchod najdu, tak snad budou mít už otevřeno. Sbalený jsem během chvilinky. Večer jsem se ani moc nevybaloval, páč i přes včerejší skvělou etapu, kdy jsem prakticky doplnil síly, jsem se večer akorát umyl a buchl sebou na postel a spal jak mimino. Kolem sedmé vyrážím do centra Bohušova. Obchůdek je naštěstí hned u cesty a tak už jen nezbývá nic jiného,, než slavnostně zvolat "Heureka!".
Před obchodem je udělané posezení a zrovna tam sedí postarší pán a se zájmem si mě prohlíží.
"Dobrý den."
"Dobrý."
Jednokolku ani nezamykám. Z obchodu na ni jde vidět a nevypadá to, že bych se vevnitř dlouho zdržel. Procházím se mezi regály a s úsměvem od ucha k uchu si vybírám snídani. Samozřejmě vzbuzuji pozornost místních, páč vypadám jak exot v chráničích s chladičem na batohu a ještě k tomu si vykládám sám se sebou, jak se těším až to venku na tom posezení všechno sním. Během placení pak vstupuje dovnitř ten pán a vykládá prodavačkám, ať se jdou podívat na čem jsem přijel.
Najednou nejsem podivín, ale skoro až kamarád. Zmiňuji se tedy o své cestě a sklízím obdiv. Klasika :) Na dotaz "Jak se na to leze?" odpovídám "Až se najím, ukážu vám to."
A tak sedím před obchodem a tlačím košík plný všeho možného a to všechno možné zapíjím Magnesií, abych byl patřičně hořký, neboť síla přírodního hořčíku, to je panečku něco. Říkají to v televizi, tak to přece musí být pravda, ne?
Na cestu si ještě nechávám nějakou svačinku v podobě pečiva, banánů, zeleniny a něčeho sladkého.
Vcházím zpět do obchodu.
"Už!"
Celé osazenstvo vybíhá ven.
S plným žaludkem vyskakuji na jednokolku a dělám kolečko po parkovišti. Dámy jsou z toho celé paf a tleskají. Přejí mi šťastnou cestu a já mávám na rozloučenou. Perfektní ráno!


Po jedné zapadlé silničce mířím do vesnice Karlov. Už sice není zataženo, ale je pořád chladno, takže stále jedu navlečený ve větrovce. Klasické hranaté počasí, tj. pojem, který jsem zavedl pro počasí ala zima na triko a teplo na bundu. Taky fouká východní až severovýchodní vítr. To mi ale nevadí, protože zanedlouho se stočím jeho směrem.
Napojuji se na poněkud rušnější silnici, která se už pomalu začíná vlnit nahoru a dolů. Ale zatím není potřeba řadit na 165 mm. Stejně jsem se v Bohušově nacpal až k prasknutí a tak to nemá smysl hrotit. Do kopce jdu pěšky. Řidiči to tu hrnou o 106. Začínají mi pěkně lézt na nervy. Jak by tu bylo krásně...
Cesta zatím nic moc. Pořád ta stejná silnice, pořád auta. Teď mě navíc čeká nekonečná štace. Mapa tvrdí, že musím projet čtyři nudlovité vesnice. Arnultovice, Jindřichov, Janov a Petrovice. Takže po silnici, mírně do kopce podél Osoblahy a víc než hodinu prakticky pořád v jedné a té samé vesnici. Řadím tedy na 165 mm, páč se mi to nechce moc hnát. Stejně vím, že na konci toho všeho začíná strmé a dlouhé stoupání na hřeben, který stojí mezi Petrovicemi a Zlatými Horami.
Už během plánování jsem se této pasáže doslova děsil, protože na mapě a i na výškovém profilu vypadala hrozivě. Ale jsem odhodlaný dostat se nahoru stůj co stůj. Vždyť tohle přece nemůže být horší než Beskydy! A skutečně. Zatáčku za zatáčkou, metr po metru, s těžkým dechem mířím k bodu zlomu. Není to zrovna nejlehčí. Nohy mi těžknou. Jako kdyby byly z olova. Docela rychle ztrácím výkon. Už je to moc strmé. Ale snažím se ujet ještě pár metrů. A pak ještě pár. A ještě další dva... takto se hecuji, abych dojel co nejdál. Ale stejně musím po čase slézt a jít pěšky. Silnice je zrovna v rekonstrukci a tak je místy provoz sveden jen do jednoho pruhu. Ale aut tu moc nejezdí.
Nechci toho nachodit moc, protože moc dobře vím, co to dělá s nohama. Po nasednutí totiž ztuhnou a je těžké je zase rozhýbat. Chce to jen slézt, ujít pár desítek metrů svižným tempem a pak hned pokračovat dál. Žádné zastavování. To to pak můžete vyjít pěšky rovnou celé. Těsně pod vrcholem doplňuji síly u studánky. Momentálně považuji studánku za ten úplně nejlepčejší vynález. Kam se hrabe voda z naší studny. Ta je plná srágor z postřiků. Voda z hor, to je to pravé osvěžení. Je čistá, studená a taková, jak bych to řek... taková hutná. Člověku až vylezou oči z důlků, když se jí napije.


Za studánkou pak další zářez na pažbu. Další kraj zdolán.


Čeká mě sjezd do Zlatých Hor. Mám chuť předělat pedály do rychlejšího režimu, ale výškový profil ukazuje, že hned za městem bude další kopec. Takže nic. I tak je ale sjezd parádní. A když na mě civí traktorista, který žene stařičký Zetor naproti do toho krpálu, je to o dost parádnější.
Ve městě již tradičně špatně odbočuji, resp. neodbočuji. Naštěstí si to brzy uvědomuji a tak se někteří lidé v ulicích dočkali nášupu v podobě druhého pohledu na maníka co má o kolečko míň.
Cesta ze Zlatých Hor do Dolního Údolí je naprosto skvělá. Zpočátku mírně do kopečka a pak mírně z kopečka. Jsem zvědavý na další dlouhé stoupání.


To přichází hned za Dolním Údolím. Stejná situace jako na cestě do Zlatých Hor. Zákrut za zákrutem. I zde na mě číhá studánka. Dokonce i s vyhlídkou a sluníčkem, které se rozhodlo na chvíli vystrčit růžky. Ideální místo a čas pro sváču. Studánky jsou kůl! :) I přes to je ale poměrně zima a tak jsem furt v té větrovce.


Projíždím Rejvízem. Samá cedule "Místní produkty, Domácí sýr..." dal bych si, ale ještě mám něco ze zásob zakoupených v Bohušově a tak pokračuji v cestě. Ještě chvíli to bude trvat, než se kopec zlomí a silnice opět začne klesat.
Najednou začíná jednokolka podivně vrzat. Ten zvuk znám. Je to výplet, o jehož povolování jsem tu už kdysi psal. Zatím je to jen pár drátků, ale kdo ví, jak na tom to kolo bude za pár dnů. Měl bych sehnat centrklíč. Ano, čtete správně. V rámci úspor váhy jsem nevzal ani tenhle blbej tentononc. Už jsou ale skoro čtyři odpoledne a pochybuji, že mají někde v cykloobchodě ještě otevřeno. I kdyby ano, do nejbližšího města, Jeseníku, to mám tak hodinu. A to už bude fakt pozdě.
Nedá se nic dělat. Musím prostě jet dál a lupání nevnímat. Během půlhodiny se frekvence zvuků zmnohanásobuje a teď to vrže prakticky po celém obvodu kola. Tak rychlé zhoršení jsem věru nečekal. Zastavuji cyklistu silničáře a ptám se, zda nemá potřebné nářadí. Nemá.
Vjíždím do Dětřichova. Sjezd mám za sebou. Jednokolka se tváří, jakoby se měla za chvíli sama rozložit, zabalit a poslat domů. Míjím nohejbalové hřiště, u kterého stojí týpci s koly. Oni si všímají mojí maličkosti, já si všímám cyklobrašen, ve kterých zcela určitě bude i centrklíč a tak se rozhoduji chopit příležitosti a parkuji hned u nich.
Už od pohledu je to taková veselá banda, ale centrklíč nemají. Začínáme řešit jednokolku, moji cestu a kolem se schází čím dál víc lidí. Kluci jdou totiž hrát nohejbal a tak se postupně dostavují na místo a s sebou berou patřičnou dávku paliva. Tedy piva. Všichni se mi představují. Mám mizernou paměť na jména a tak se snažím maximálně seoustředit. Frenk, Mara, Kovi, Jeňa, Findy, Zdenál a Vedroš.
Od Frenka dostávám kombinačky, kterými alespoň prozatimně dotahuji povolené dráty a do toho vedeme žhavou debatu. Kluci totiž chtějí, abych si s nimi zahrál nohejbal a přespal tady v Dětřichově, že prý můžeme večer zajít do hospody na hokej. Váhám. Ani zdaleka nejsem v cíli dnešní etapy. Ale stejně už je skoro šest večer a při pohledu na orosené krýgle od piva nakonec přistupuji k jejich návrhu. Prakticky okamžitě začíná celá tahle banda vymýšlet, kde se dá ubytovat, kde je volno a jak je co daleko od hospody.
Netrvá to dlouho a už bydlím v hotýlku hned naproti hřišti s hospodou vzdálenou co by kamenem dohodil. Parkuji jednokolku, hážu na sebe vycházkové oblečení a už frčím zpátky na hřiště, kde už se pomalu schyluje k nohejbalovému zápasu. Dostávám pivo a můžeme začít!



Do balónu už jsem dlouho nekopal a nohejbal jsem hrál asi třikrát v životě, takže moje první podání je naprosto otřesné. Ale jsem na návštěvě, můžu si to dovolit :) Postupně se do toho dostávám, ale raději bych se při té hře neviděl...
Po nějaké třičtvrtěhodince nabíráme směr hospoda, abychom mohli sledovat zápas našeho nároďáku proti Kanadě. Zápas sice dopadl strašně, (to protože rozhodčí Kanaďanům nadržovali), ale zato se od kluků dozvídám spoustu věcí. Třeba to, jak spolu jezdí na motorkách, na kolech... To, že v Jeseníku jsou dvě roční období - zima a kurevská zima, jak tu pár dnů nazpět vyhořel hotel Mýtinka a spousty dalších zajímavých věcí. Mimo jiné taky to, kde zítra seženu ten centrklíč a tip na pokračování v cestě.
Po zápase, páru vypitých piv, kořalek a pizze opouštíme hospodu a loučíme se. Na pokoj přicházím dost pozdě a v poněkud rozjařilém stavu. Perfektní den a ještě perfektnější večer. Díky!

úterý 14. října 2014

Lámání osobního rekordu a dvojnásobný pokus o sebevraždu

Mnozí z vás jistě vědí, že naše občanské sdružení O kolečko míň čas od času nechává tisknout originální trička, o která si může říct kdokoliv. Ne, neživíme se tím. Ale když se chystá další várka, tak se to prostě rozhlásí a kdo chce, řekne si.
Jedním takovým zájemcem byl i Igor z Bratislavy a domluvili jsme se, že mu triko dovezu na Novodubnický maratón. Dlouho se ale čekalo na další zájemce, kteří nakonec stejně nebyli. Takže jsem tam to triko nedovezl, neboť bylo tou dobou někde ve fabrice. A tak jsem se zavázal, že to osobně doručím do Bratislavy. A jak jinak než na jednokolce. Internet mi nakukal, že po cyklostezkách by to tam mělo být nějakých 140 km, což mi přišlo jako rozumná dávka pro 36" před tou ostře sledovanou metou jménem 170. A tak se plánovalo a plánovalo, až nadešel den D.
Musím tu upozornit ještě na jednu věc. Díky mé nekonečné šikovnosti se mi v sobotu 4. září povedlo úplně odrovnat 36" Foss duši. Měl jsem defekt - zapíchnutý trn - a duše pomalu ucházela. Při lepení jsem zjistil, že Fossky nejdou lepit standardními fleky, což byl problém, neboť žádné jiné jsem neměl. Výrobce ale tvrdí, že se dají lepit zatavováním - zahřejete zapalovačem, prstíkama pomačkáte okolí dírky a je hotovo. No, zkoušel jsem, zkoušel a nakonec to dopadlo tak, že z malinkaté dírky, kterou by vzduch z duše utíkal celou věčnost, než by se vypustila, jsem udělal lochnu jak prase a duše byla na odpis. Samozřejmě, že v německém e-shopu neměli skladem ani Foss ani obyč a v ČR se tohle prostě nedá sehnat. Tudíž Oracle se stal nepojízdným. Sice se tam údajně dá nasoukat 29" duše, ale na to jsem neměl odvahu. Naštěstí mám hodné unikamarády a Milan, jednokolkař z Košic, mi prakticky okamžitě poslal jeho náhradní. Ve středu už tedy bylo vše v pořádku. Ale skoro dva týdny jsem na šestatřicítce neseděl... až do toho Dne.

Sobota

Vstávám v šest, abych mohl v sedm vyrazit. Nicméně vydatná snídaně, příprava ještě vydatnější svačiny a navlékání se do cykloprádla nakonec zapříčiňuje, že vyrážím až po sedmé. Ne moc, asi ve čtvrt.
Venku je mlha tak hustá, že by se dala krájet a nějakých dvanáct stupňů. Není to zrovna moc ideální počasí pro celodenní šlapání do pedálů. Nedá se nic dělat.


Všudypřítomná kondenzující voda na sebe lepí všemožný bordel a ten pak dře o kotouč. Při vyměňování duše je totiž nutné sundat d'brake a pak znovu nastavit pozici destiček. Asi jsem to doma neudělal úplně správně a tak si s tím hraju teď. Asi po deseti pokusech se daří a může se jet dál. Ale furt to není ono, brzda je sice v cajku, ale mlha je furt hustá, špatně se v tom dýchá a vlhnou mi fousy :) V Laa a.d. Thaya zastavuji, abych rozmyslel další postup. Není to sice moc velké město, ale pořád je to město a je vědecky dokázáno, že moje maličkost je v jakémkoliv městě doslova a do písmene ztracená.
Prakticky ihned přichází chlapík a vyptává se na jednokolku. Ono občasné oprášení němčiny nikdy neuškodí. Na závěr pokládá důležitou otázku (vrátím se k tomu později) - "Padáš z toho často?"
"Z téhle ani moc ne."
Naladěn o kousek pozitivněji, vyrážím skrz město k cyklostezce, která mě má dovést až na hranici "mého světa", tedy oblasti, kterou relativně dobře znám. V tomto známém světě je pár nepříjemností. Kopečků. Tyto, pro nás Jihomoraváky, zcela nepochopitelné a fascinující útvary, které tolik ztěžují jízdu na velkém jendokole. Pár jich pokořuji, ale ten největší nechávám být, protože je toho na pořadu dne ještě spousta a nemá cenu se odpálit hned na začátku. Nahoře je už znát, že mlha pomalu ustupuje.


Doteď cyklostezka vedla více méně po silnici, nyní se ale dostávám na samostatnou stezku. Někdo by si možná řekl, že mám vyhráno - žádná auta, dnes dokonce ani žádní cyklisté. Jenže ten někdo asi nikdy nejezdil po rakouských stezkách. Jejich značení je totiž naprosto facinující. Přiznávám, že ani můj orientační smysl není kdovíjak skvělý, ale bloudit na rakouských stezkách stojí fakt za to. A když vás taková stezka dostane do městské zástavby, kde je někdy značená ne klasickým číslem se šipečkou, ale jejím ofociálním názvem, pak teprve začíná ta pravá legrace.
Naštěstí jsem ještě pořád ve známém území a prakticky tu není kam uhnout. Stezka sleduje potok Mistelbach, který protéká stejnojmenným městem. Do něj ale nemířím, páč bych se tam zcela určitě zamotal. Stáčím to do Ladendorfu. Tachometr ukazuje 40 km. Vybaluji první sváču. Dokonce jsem si i doma namíchal nápoj z chia semínek, který jsem používal během cesty kolem republiky.
Posílám první depeši Igorovi, který na mě bude čekat v Hainburgu, těsně před plánovaným cílem. Trasu jsem se snažil udělat tak, abych se vyhnul kopcům. Nabyl jsem falešného dojmu, že stezka, vedoucí podél železnice a potoka, bude rovná. Jeden prudký a krátký kopeček za druhým. Nahoru to nevyjedu a dolů jedu dost pomalu a s obavami, zda to na hrbolatém povrchu nepodělám. Navíc po opětovné montáži d'brake začala brzda zase vibrovat. Takže jízda touto krajinou je jedna radost.
Počasí se nijak razantně nelepší. Mlha sice ustoupila, ale na její místo přišlo silné mrholení. Viditelnost je tedy větší, ale vody je pořád všude až moc. Cyklostezka má taky sklon měnit povrch, takže po pár kilometrech je jednokolka zaliskaná až po sedlo.

Stačí si vybrat :)
Přijíždím ke studánce, což je perfektní příležitost pro doplnění vody a taky čas na další sváču. A taky na promyšlení dalšího postupu. Už dávno jsem totiž opustil známé území a nyní musím být opatrný, páč mě čeká z navigačního hlediska asi ta nejtěžší pasáž - průjezd Wolkersdorfem. Ale to až za chvíli, teď se jde jíst a pít! Posílám druhou depeši Igorovi a dodávám, že jsem se ještě neztratil.

Dojezeno, dopito, doplánováno
Cyklostezka teď jde mírně z kopce po proudu jakéhosi potůčku. Občas potkávám pejskaře, což svědčí o tom, že civilizace není daleko. A skutečně po chvíli míjím ceduli Wolkersdorf im Weinviertel. Noční můra začíná. Kříží se tu několik cyklostezek. Eurovelo 9, po níž jsem doteď jel a která vede do Vídně, č. 940 Zweigelt Radroute, zasvěcená stejnojmenné vinné odrůdě, Dampfross Radweg a konečně cyklostezka číslo 91 ala Marchfeldkanal Radwanderweg, na kterou se teď musím dostat. Leží na druhé straně města. Na mapě se to zdá jednoduché, ale ona není moc podrobná a jak už jsem se zmiňoval výše, značení rakouských cyklostezek v městské zástavbě je prostě otřesné. Nikoho tedy nepřekvapí, že jsem se tam totálně zamotal. Končím u cedule Eurovelo 9 a Energie Radweg. Ani jedna z nich mě teď ale nezajímá. Ptám se paní, která jde kolem, ale ona mi odvětí, že sama neví, kde pořádně je, že před chvílí přijela autobusem na nádraží. Vytahuji tedy foťák a zapínám kompas. K mému zděšení směřují obě stezky na sever. To je ale totálně špatně, páč ze severu jsem přijel a potřebuji jet na jih! Nezbývá mi tedy nic jiného než zapnout GPS, která je sice v tomto přístroji pochybné kvality, ale dává mi alespoň přehled o tom, v jaké části města jsem.
Nakonec se po projetí ukrutně úzkých stezek (asi ne cyklo, nevím) dostávám na vlakové nádraží úplně mimo Wolkersdorf. Zase špatně. Civím do mapy a budoucí vlakoví cestující civí na můj stroj. Nemám teď ale náladu dělat přednášku.
Mapa tvrdí, že hned kolem nádraží vede souběžně s železnicí stezka, po níž se dostanu na požadovanou 91čku. Ovšem tato stezka vede zpět do města a všelijak se jím proplétá a teprve až někde na konci se napojuje tam kam chci. Je to tématická cyklotrasa zaměřená na historii železnice v Rakousku. První byla totiž vybudována právě mezi Vídní a Wolkersdorfem. A patrně ze zbytků parní lokomotivy tu dokonce udělali kolo :)

Konkurence :)


Pěkné zpestření už skoro hodinového bloudění. Když v tom najednou vidím cedulku s číslem 91. Paráda. Vrhám se tedy jejím směrem, ale po chvíli se ocitám na hlavní silnici a další cedulka nikde. Pracně tedy otáčím mašinu a vydávám se hledat místo, kde se stala chyba. Chybějící ceduli ale nenacházím a už jsem tady z toho tak dopálený, že se uchyluji k zoufalému řešení. Vjíždím nazpátek na hlavní silnici a jedu po ní do Grossengersdorfu, kde se podle mapy hned u kostela začíná ta zpropadená 91čka stáčet na jih. Pryč z města. Po hodině jsem konečně venku.
Cyklostezka se mění v celkem příjemnou polňačku a netrvá to dlouho a jsem v městečku jménem Deutsch Wagram. I tímto mám projet, ale tady je situace poněkud jednodušší. Vede tudy totiž jen jedna cyklostezka. I tak mám ale zpočátku potíže s navigací, neboť klasická tabulka s číslem se mění na větší zelenou tabuli s miniaturními písmenky a šipečkami a cyklostezka je tu značená jako Marchfeldkanal Radwanderweg. Jak u blbečků na dvorečku. Naštěstí mi toto ale brzy dochází a cedule jsou jedna na dohled od druhé, takže jsem za pár minut venku.
Nyní se stezka mění na parádní "dvouproudovou" jednostopovku podél toku jménem Rußbach. A nejlepší na tom je, že míjím ceduli, která na mě volá, že Hainburg je odtud 45 km. Přeposílám tedy údaj Igorovi.


Přijíždím na křižovatku s asfaltkou. Po ní teď mám jet. Je to cyklostezka č. 5, která se později v blízkosti Dunaje napojuje na Eurovelo 6, která prochází Hainburgem. Asi 100. kilometr. Dávám si krátkou pauzu a chystám se nasednout. Náhle se mi však noha jaksi zamotá do pedálu, ztrácím kontrolu nad strojem a řítím se z výšky dvou a půl metrů na zem, přičemž ve vzduchu ještě stíhám zakřičet "piča!" (pardon, ale opravdu to tak bylo). Dopadám na lokty a hlavou narážím přímo do asfaltu. Je to rána jak prase. Chvíli nevím čí jsem. Sbírám sebe, jednokolku a kšilt helmy ze země a odklízím se pryč ze silnice. Začíná mě bolet čelist a z nosu si otírám krev. Chvíli sedím a zjišťuji situaci. Mám obavy ze zlomeného nosu či dokonce čelisti. Ani otřes mozku bych teď nevyvrátil. Byla to opravdu silná rána, která šla nejen cítit, ale především taky slyšet. Brrr! A k tomu všemu jsem si pěkně poškrábal brýle. Ikdyž... je fakt, že tyhle sklíčka už jsou vlastně i tak na odpis.
Naštěstí mám nos jen lehce ošmirglovaný a naražený, taky brada to trochu schytala, ale není to nic vážného. Hlava nebolí a s rovnováhou problém nemám. Ufff! Můžu hovořit o štěstí, protože se mi prakticky nic nestalo. Plyne z toho jedno ponaučení - pokud budete padat na ksicht, křičte nějaké krátké slovo končící na "a", případně "á". Nepřekousnete si jazyk, nevyrazíte zuby a čelist zafunguje jako tlumič, takže ani mozek to neodnese :)
Nasazuji kšilt, opravuji pokřivený T-Bar a sedlo a pokračuji dál v cestě. To triko tam prostě musím dovézt!

Nouzové zrcadlo...
Jsem z toho ale trochu roztřepaný a tak jedu pomalu. Pomaleji než bych chtěl. Zvoní telefon. Igor. Volá, že už je na místě. Jsem zrovna v Andlersdorfu, kde doplňuji vodu a umývám si obličej, který má nyní novou vizáž, doplněnou mimo oděrky taky o enormně oteklý nos.
Podle Igorových slov mě od Hainburgu dělí asi 15 km, takže mi vyráží naproti. Jaké překvapení, když asi po dvaceti minutách od ukončení hovoru dorazím k ceduli, kde stojí Hainburg 20 km :)
Únava už je znát a ten pád mě z toho nijak neprobral. Ale jedu dál a snažím se držet tempo nad 21 km/h. Občas tu projede i nějaký ten cyklista. Legendární dunajská cyklostezka je celkem nudná. Ale zpoza mraků se dere sluníčko, což je velmi příjemný okamžik, který ještě vylepšuji přikusováním okurky.

Jako vždy se nade mnou paní Příroda nakonec slitovala
V tom v dáli vidím skoro až neidentifikovatelný, pomalu se pohybující objekt. Že by Igor? Jsem zhruba v půli cesty mezi tou cedulí a Hainburgem, tudíž je zde velká pravděpodobnost, že je to právě on. Aby se neřeklo, vyskakuji na jednokolku a jedu co mi nohy stačí, aby to vypadalo, že to takto hrnu celou cestu. Objekt se přibližuje a začínám poznávat jednotlivé rysy. Kolébavý pohyb, typická jednokolová frekvence šlapání... je to on! A s ním je i Berta 2. Tak pojmenoval svoji novou devětadvacítku. Přece jsme se jen shledali. Později zjišťuji, že mi na to neskočil a poznal, že jsem tam u toho posedu seděl na zemi.
Díky mému chybnému odhadu doby příjezdu musel chudák šlapat víc než deset kiláků naproti. Mnozí čtenáři tohoto blogu, zvyklí na 60 a víc kilometrů, mohou říct, že to nic není, ale naproti tomu i mnozí jednokolkaři považují mé běžné dávky za brutální, takže...
Igor tasí dvě ovocné tyčinky, páč z SMS zpráv ví, že už pár kilometrů jsem bez proviantu. A taky proto, že ví jak to u mě chodí s jídlem. Tomu říkám záchrana v pravou chvíli :)
Debatujeme o mašinách, já detailně líčím průběh oné nepříjemnosti s blízkým setkáním s povrchem zemským a oba pak šroubujeme pedály do jiných dírek. Já kliky zvětšuji, abych jednokolku zpomalil, on kliky zmenšuje, aby svůj stroj zrychlil. To vše pod palbou hejn komárů, kterými se zdejší národní park jen hemží.
Vyrážíme. Nejprve jdeme, aby si odpočinuly určité partie. Poté chvíli jedeme a já koukám, jak to Igorovi na nové uni hezky jezdí. Krajina je sice jednotvárná, ale je hodně o čem se bavit, takže to utíká celkem rychle. Dáváme další pauzu. Slnce už pomalu zapadá, což nám dělá čáru přes rozpočet, neboť Igor mě chtěl do Bratislavy vzít po pravém břehu Dunaje. Místo toho teď budeme muset jet po cyklostezce někde u silnice. Ale ještě tam ani zdaleka nejsme.
Chystáme se pokračovat v cestě. Ale to bych to nebyl já, kdyby se něco nestalo. Chci nasednout, ale levou nohou zase zakopávám o pedál a zase se řítím ksichtem k zemi. Tentokrát mi ale hlavou probleskne, že jestli zase spadnu na obličej, mohlo by to tentokrát dopadnout mnohem hůř. Načatý nos by to nemusel vydržet a ty kamínky na zemi by tomu taky nepomohly. Ani nevím jak jsem to udělal, ale dopadám vší vahou na bok. Ruce už jsem měl namožené z předchozího pádu a tak tento moc nezbrzdily. Spíš vůbec. Tentokrát nekřičím nic. Jen se na zemi svíjím jako žížala, do které koušou mravenci.
Igor přibíhá a podává mi ruku, aby mě zvedl. Není mi moc dobře. Ten bok dost bolí. Chvíli váhám, zda se na něj mám vůbec dívat. Nakonec vyhrnuji tričko a společně zjišťujeme, že jeden kamínek mi v boku udělal díru. Ne moc velkou, ale na první pohled docela hlubokou. To mi na dobrém pocitu moc nepřidává. Fakt mi teď není do zpěvu. Rána ale moc nekrvácí. Vytahuji tedy lékárničku a Igor, coby polní ošetřovatel (snad jsem to napsal správně) mi to hned přelepuje. I loket trošku krvácí a taky se dočkává ošetření. Na focení není nálada.
Tak tedy zase chvíli jdeme. Po pár stech metrech se odhodlávám k nasednutí, které naštěstí dopadá na výbornou a jedeme dál. Hainburg už prý není daleko. Cestou pak probíráme naše pády z dřívějších let. Jakékoliv. Zjišťuji, že Igor je taky pěkný kvítko :)
Do Hainburgu přijíždíme skoro až za tmy. Měníme plán. Jelikož nemá můj nynější parťák světla a především proto, že já se stěží udržím na jednokolce, padá volba na autobus. Těch posledních patnáct kilometrů se prostě dojede BUSem. Ovšem je to sázka do loterie. Není totiž známo kolik v něm pojede lidí a jestli nás vůbec řidič vezme. Doprava přijíždí sice pozdě, ale řidič nás bere. Za sklem autobusu už je tma jako v pytli a jediné, co z Bratislavy vidím, je krásně osvětlený hrad.
U Igora doma nás vítá Kačka, před kterou bratislavskému unijezdci předávám to proklaté triko, které už nikdy nechci vidět! :D Junior metalista má momentálně nějaké záležitosti v Hajanech. Dostává se mi dalšího ošetření, Kaččiny skvělé večeře a ještě skvělejší ochutnávky slovenských piv a hudby z Igorovy nemalé sbírky. Náročný den, ale s pěkným zakončením. Usínám možná ještě dřív než dopadám na postel. Jo, abych nezapoměl. Tachometr se zastavil na čísle 136,96. Tedy necelých 137 kilometrů. Sice jsem do cíle úplně nedorazil po vlastní ose, ale i tak je rekord ještě z éry devětadvaceti palců, čítající 123,9 km, překonán.
I Igor si trhl rekord. 22,2 km. Nemusím snad zdůrazňovat, že jen díky mému skvělému smyslu pro odhad :)
Abych se vrátil k tomu pánovi z Laa a.d. Thaya. Asi jsem to tam zakřikl, protože takový držkopády se mi už doufám nikdy nepovedou. Ten druhý mi dokonce Igor i pochválil.




Neděle

Z postele se zvedám v bolestech. Všechno, až na nohy a zadek, se teď ozývá a na povrch se derou i nějaké ty modřiny. Ruce mám totálně slabounké a pohybově velmi omezené. Bok pořád bolí a frňák jde taky cítit. Ne, nebyl to sen :)
Celá rodinka už je dávno na nohou a to včetně juniora metalisty, který se teď věnuje rannímu poslechu té správné muziky.
Po snídani následuje letmé probrání politické situace. Ona trocha černého humoru nikdy neuškodí...
Z původního plánu, navštívit druhý den Vídeň a odtud pak jet vlakem domů, jsem vzhledem k mému stavu nucen upustit. A to je dneska tak hezky. V parku by se to určitě hemžilo lidmi a možná by se tam našli i nějací příznivci jednoho kola. Nevadí. Příště.
Loučím se s Katkou a Igor, coby v současnosti moje jediná naděje na úspěšný návrat domů, mě provází městem směrem k vlakovému nádraží. Jednokolky samozřejmě budí obvyklý rozruch.
Přijíždíme před Prezidentský palác. Ptám se, zda máme čas. Prý ano (toto si prosím zapamatujte). Tasím foťák, abych pořídil nějaký ten důkaz, že jsem tu skutečně byl.



Cesta po chodnících není moc pro velké kolo. Navíc po chvíli začíná Igor připomínat zbývající čas. 5 minut, 4 minuty... Poslední kopeček tedy šlapu na plyn, abych stihl koupit jízdenku. Igor, jak se později dozvídám, má problémy s nastoupením a tak mu nevědomky ujíždím.
Přicházím k pokladně, kde je jen jeden pán a už strká pokladní peníze. "Ten bude rychle pryč."
Přicházím na řadu. Paní cosi ťuká do počítače a kroutí hlavou. Já nervózně přešlapuji a v tom slyším hlášení o mém vlaku. Stojí na nástupišti a je připraven k odjezdu. Hned na to paní říká, že jim spadl rezervační systém na kola, ať prý chviličku počkám. No skvělý, jindy se to stát nemohlo!
Zvoní mi telefon. Vlak prý zrovna odjíždí, jestli prý v něm sedím. Ne, já furt stepuju před pokladnou.
Nakonec se opět setkáváme a paní nás posílá na zákaznický servis, kde nám prý poradí co a jak. Tam sedí druhá paní, která neví co dřív, páč jí prý kdosi volal, že jim nejde onen rezervační systém a že je v tom teď zmatek a že mě do mezinárodního vlaku s kolem prostě nevezmou. Ušetřím vás té debaty. Další vlak prostě jede za necelé dvě hodiny a Igor se rozhoduje, že počká se mnou. Skvělá příležitost pro otestování 36". Bohužel, po včerejší estrádě k ní nechová moc velkou důvěru a tak se jen vyhupuje do sedla, což mu bohatě stačí :)

Igor a jeho nová Berta

Já se sice projíždím na Bertě, ale jen tak, aby se neřeklo. Líbí se mi ta brzda - narozdíl od Oraclu nebrní...
Krátce před odchodem na nádraží se loučíme. Teď už jen dostat se domů.
Na nádraží ještě potkávám pár z Kalifornie. Jednokolka je jim dobře známá a ptají se mě, kolik jsem najezdil. Hrubým odhadem říkám, že 80 mil. "Nice!" :)
Před třetí hodinou už sedím v Břeclavi v místní nádražní vývařovně a dávám si do nosu. Dršťková, plněné knedlíky, zelí a na zapití ledová malinovka. Mňam! Z Břeclavi už je cesta domů rutina. V Božicích pak nasedání věnuji maximální pozornost. Domů dorážím něco před pátou.
Ještě jednou díky za čupr víkend!

pondělí 13. října 2014

140 km aneb první popis výletu s 36"

Jelikož se dny nezadržitelně zkracují, zkracuje se i termín pro uskutečnění zvedání laťky na 170 km. Abych si vyzkoušel, jaké to je jet celý den na šestatřicítce, rozhodl jsem se v sobotu 27. září udělat trochu delší výlet. Je pravda, že už toho spolu s novou uni máme naježděno hodně. Převážně o víkendech. Někdy se sice projíždím po práci, ale to jsou jen takové zanedbatelné výlety do 50 km. Ovšem článek z výpravy na 36ce tu stále chybí. Tak tedy hurá na to.
Jelikož se mi víkend před tím povedlo 105 km bez větších potíží, naplánoval jsem si protentokrát 140 km trasu s 1 100 metry stoupání s plánovanou delší zastávkou u Janova hradu, kde se tou dobou měl konat Festival cyklospecialit. A jak to celé dopadlo?

Budím se v sedm ráno. Věci mám nachystané už od včerejška. Už jsem se to konečně naučil dělat včas. Jsem prostě bourák :) O půl deváté, za vyčítavých pohledů našich hafanů, vyrážím na doposud nejdelší jednodenní výpravu. Je pod mrakem a skoro to až vypadá, jakoby chtělo pršet. Není ani moc teplo, nějakých 13°C. Oblíkám si proto návleky, které jsem dostal na Novodubnickém maratonu. Být o velikost větší, byly by super. Takhle jsou "jen" fajn.
Nemám za sebou ani deset kilometrů a přichází první lehká sprška. Nevypadá to moc dobře. Ale předpověď hlásí, že se má dneska ukázat sluníčko, takže neztrácím optimistickou náladu a pokračuji dál v deštíku. Alespoň se lépe dýchá. Mám rád vzduch během deště i po dešti. Je jakoby takový vyměněný.


Po dvacátém kilometru přichází druhá sprška. Za Hraběticemi už najíždím na cyklostezku, kterou teď brázdím s tímto strojem častěji, než je zdrávo. Prostě mě baví vyrazit o víkendu na tuhle cyklotepnu jižní Moravy a sledovat výrazy lidí, které potkávám. Toho se prostě nikdy nenabažím. Mlask! :)
Dnes tu ale není nikdo. Je totiž všeobecně známý fakt, že civilizovaní lidé se padající vody bojí. S výjimkou těch, kteří jsou zavření v plechových tentononcech se čtyřmi koly.
Jedu z mírného kopečka. Ne moc rychle, páč ještě nejsem zcela rozjetý. Slyším za sebou udivené hlasy. Chvíli na to projíždí první cyklista, vzápětí druhý, který si mě natáčí na chytrofon a za ním třetí. Po prohození pár vět se skupinka rozhoduje mě opustit a pokračovat dál vlastním tempem. V tu chvíli se rozhoduji, že už jsem rozjetý a rozehřátý a tak přikládám pod kotel. Kluci mi ale stále mírně ujíždějí a tak přikládám ještě víc. 25 km/h a pomalu se začínám řpibližovat. Tohle sice moc dlouho nevydržím, ale před námi se rýsuje nájezd na most, který je příkrý a krátký, takže je tam určitě doženu. A taky že jo. Cyklisti na mostě zastavují, já využívám příležitosti a spouštím tu svou...

Nebojte se šáhnout :)
Ještě předvádím nasednutí (až napodruhé, nějak nejsem ve své kůži) a na rovince mě opět předjíždějí a mizí v dáli. Nemám na to držet s nimi krok. Za Novým Přerovem ale začíná táhlý kopeček, kde se moje šance na předjetí zase zvyšuje. Naposledy jsem s ním sice trošku bojoval, ale teď to určitě bude lepší. Po chvíli před sebou vidím známou trojici a jsem odhodlaný je dohnat. Už je skoro mám, chybí tak tři metry, když v tom přichází zloma a kopec jde dolů. Teď už jsem bez šance. Ale kardio to bylo dobré :) U Březí potkávám tuto skupinku ještě jednou, tentokrát je s nimi i jejich čtvrtý a poslední člen výpravy.
Provoz na stezce rapidně roste. Deštík už dávno ustal a dokonce se i oteplilo. Kousek před Mikulovem tedy sundávám návleky a vedu debatu s další skupinkou cyklistů mířících do Sedlece na vinobraní. Přes Sedlec vede i má trasa, takže se určitě ještě uvidíme. V Mikulově je to jeden cyklista vedle druhého. Je zde i početná menšina našich jižních sousedů, kteří pořád nemůžou pochopit, jak se na tom dá brzdit a já nejsem sto jim to vysvětlit po německu a ještě k tomu dávat pozor na rozbité cestě. Mezitím mě dohání skupinka z Mikulova a tak se furt handrkujeme. Do kopečka jsem rychlejší já, z kopčka zase oni. Takto jedeme až do Sedlece na to místní vinobraní.
Už se těším až si dám něco na zub a možná i nějaký ten burčák, byť moje střeva z něj posledně neměly zrovna dobrý pocit. Jaké překvapení, když zjišťuji, že jsem si nevzal peníze. Vlastně vzal, ale eura. Prostě zkrat no... Naštěstí s sebou mám platební kartu, takže v Lednici zneužiju bankomat. To ale znamená, že z vinobraní mám prd.
Pokračuji tedy dál do Hlohovce. Mezi vinicemi je teď poněkud rušno. Ani ne tak kvůli sklizni, jako spíš kvůli nejrůznějším plašičům ptáků. Vinaři to mají vychytaný. Jednou to kráká jak pterodaktyl, pak to štěká jak pes a nakonec to vypustí salvu jak na vojenském pohřbu. Cyklostezka ze Sedlece do Hlohovce vede podél břehu Nesytu, největšího rybníku na jižní Moravě. Ještě před čtyřmi roky bych se tu brodil blatem, ale teď je tu krásný asfalt. Aspoň k něčemu ta Eunie je...
Za Hlohovcem zastavuji na křižovatce cyklostezky se silnicí vedoucí do Lednice. Se mnou tu staví skupina cyklistů, které jsem na festivalu potkal loni a někteří její členové si dokonce zkoušeli 29". Po krátkém rozhovoru se rozdělujeme, neboť já potřebuji k tomu bankomatu a oni si jedou dál po stezce.
Do Lednice je to kousek. Přímo před nosem trčí celkem prudký kopec. "To musím vyjet!" Rozjíždím se a první třetinu zvládám jak nic. Pak ale cítím, jak stroj zpomaluje a zpomaluje a zpomaluje. Už je to na hranici šlapatelnosti. Ale nedávám se a zabírám ještě víc. Kolo pomalu začíná zrychlovat a najednou jsem nahoře. Zdoláno. Ale kdyby byl o sto metrů delší, už bych to asi vzdal...
V Lednici na náměstí se vyptávám lidí na bankomat. Kdysi jsem tady vybíral, ale už si nepamatuju kde. Připadám si jako blbec, když se ptám dvou pánů a přitom hned za nimi je cedule s ukazatelem "bankomat". Naštěstí si toho všímám a ti dva jsou tak udivení z jednokolky, že jim to asi ani nedochází.
Mašinku na peníze okupují dvě slovenské slečny, které jsou unešené z české pětistovky a jsou rozhodnuty se s ní fotit. To jsou mi ale věci :D
Vybráno, už můžu pokračovat dál. K Janovu hradu už je to kousek. Cesta k němu vede jednou takovou krásnou alejí... tedy, vedla. Nevím kdy se to stalo, ale v nedávné době ji museli vykácet. Zbylo tam pár stromů. Je to docela šok. Nefotil jsem to, páč jak už jsem tu psal, fotím jen věci, které se mi líbí.
Těsně před Janovým hradem volám Petrovi, který je na festivalu s celou rodinou. "Přijď k nafukovacímu cíli."
Chystám se přejít lávku, když v tom vidím, jak je zatlučená prknem a na tom prkně stojí "Přísný zákaz vstupu na lávku. Je v dezolátním stavu!" Stojím a přemýšlím co dál. Mám jet zpátky do Lednice a vzít to po jiném mostu a nebo to risknout přes "lávku v dezolátním stavu"? Po chvíli už nás tam takhle stojí a přemýšlí dobrých deset lidí. Kašlu na to. Beru jednokolku do ruky a pouštím se na lávku. Prkna se prohýbají, ale vcelku nic hrozného. Za pár desítek sekund strachu jsem na druhé straně. Jako první na mě volá Anička, jednokolkovéhý potěr, jak říká Petr :) následuje Lenka, Albert a nakonec i Petr. Všichni čtyři dorazili na svých koloběžkách.

Anička se pořád chtěla vozit
Přijíždím těsně před spanilou jízdou skládaček Brompton, lehokol, koloběžek a pána na starém kole s flašinetem. Na návrh, zda bych se nemohl také zúčastnit, rád kývu ano. Ještě před startem stíhám prohodit pár technických žbleptů o lehokolech přímo s pánem z Azubu a taky něco málo o nábojích Schlumpf (jednokolkové převodovky).
Přichází start. Kolona jede extrémně pomalu a tak tam stojím jak tvrdé y, páč čekám, až budou mít trochu náskok. Takhle pomalu bych to nedal. Když už konečně jedu, jsem napomenut Petrovým "Dělej, kde seš?!" Kolona se trhá a tak mám prostor pro manévrování. Předjíždím Lenku s Albertem a za chvíli už slyším flašinet. Ten pán jednou rukou řídí a druhou hraje. Celou cestu (asi 15 minut). Lidé tleskají, mávají, zdraví. Na zdejší závody anglických skládaček přijely i týmy ze zahraničí, např. z Itálie nebo Maďarska. Atmosféra je tedy taková, no... mezinárodní :)
Ihned po spanilé jízdě se koná samotný závod. Ve stylu skládaček. Tedy závodníci musejí přiběhnout ke svému kolu, složit ho a až pak mohou vyrazit. Překvapil mě netradiční start výstřelem z děla.
Ti nejrychlejší mají sedmikilometrovou trasu odjetou pod třináct minut.

Jediná fotka, která se mi více méně povedla

Podle plánu bych měl za chvíli pokračovat dál v cestě za zlomením osobního rekordu, ale lidi zajímá můj stroj a já tomu prostě nemůžu odolat. A tak povídám a povídám.
Poté se mi od Petra dostaví pozvání na jídlo a pití, spoluúčast při představování jednoho kousku z cyklokuriozit Martina Zehnala a pak další pití. Nakonec ještě navštěvuji místní vinárnu, páč jsem v té nejlepší náladě. Tohle všechno způsobuje, že nejsem schopný odtud jen tak odjet. Ale je tady sranda.

Fotila Anička

Taktéž fotila Anička :)

Jsem praktický člověk. Lze mě použít např. jako stojan.

Dalších šestatřicet palců
Seznamuji se s dalším Petrem a Janou, kteří tu jsou taky na svých koloběžkách. Mají v plánu navštívit nově otevřený pivovar Frankies v Břeclavi. Na dokončení výpravy už je stejně pozdě a tak se loučím s Lindnerovými a přidávám se k pivní exkurzi. Ale napřed společná fotečka. Během odjezdu opět přecházíme přes lávku v dezolátním stavu, přes kterou teď proudí davy lidí najednou. Ta tady bude stát ještě sto let!


Vyrážíme do Břeclavi, což je odtud asi sedm kilometrů. Cesta je super. Sice se nevyplácí jezdit na tomhle stroji se značnou stopou zbytkáče v krvi, ale naštěstí jsem nikoho nesundal.
Ve městě zrovna probíhá jakási akce (už si přesně nepamatuji jaká přesně). Je tam spousta lidí a atrakcí. Na chvílí se atrakcí stávám i já, ale jen tak aby se neřeklo.
Pivovar chvíli hledáme, Petr tasí svůj chytrý telefon a všichni dostáváme jasné instrukce. Hledáme číslo popisné 121/8. Už se pomalu stmívá, ale nevzdáváme to. Nakonec je to právě Petr, kdo adresu nachází, ale taky zjišťuje nemilou věc. Pivovar se neotevírá dnes, ale až v pondělí. Zkouší volat majiteli a světe div se, ten že se prý za půl hodiny dostaví. Jedeme tedy zbylý čas strávit na vlakové nádraží v naději, že uvidíme ještě něco z oslav výročí 175 let železnice. No... stojí tu už jen jeden vlak s rudou hvězdou. Už je prostě pozdě. Vracíme se tedy zpět k pivovaru, kde už na nás čeká onen pán. Krátké povídání, nahlédnutí do výrobního procesu, ochutnávka a zakoupení nějakých těch vzorků na cestu. Ještě nikdy jsem v pivovaru nebyl. Ikdyž je pravda, že tohle je jen takový minipivovárek, ale to je jedno. Je to možná lepší než nějaký velkovýrobní gigant, páč tyhle malé podniky podporují rozmanitost místních piv. Příjemná zkušenost s příjemnými lidmi.
Když vycházíme ven, je už skoro tma. Zapínám tedy alespoň tu blikačku. Cesta domů po vlastní ose nepřipadá v úvahu.
Na nádraží se pak naše cesty rozdělují.


Ve vlaku jsem poctěn, když pan průvodčí říká, že jízda na tomto je umění a že to vlastně není jízdní kolo, takže mi nemůže nic účtovat.
Domů přijíždím krátce po deváté hodině s necelými osmdesáti kilometry na kontě.

Takhle tedy skončil pokus o zdolání 124 km. Skvěle! Poznal jsem další parádní lidi a prožil parádní den, který zpočátku vypadal nic moc, ale večer přece jen vykouklo sluníčko. Jak kdysi řekl jeden pán, jednokolka je skvělý sociální lubrikant :)

středa 1. října 2014

Den devátý aneb "mrtvej pes"

Chystám. Chystám se na pokoření stosedmdesátikilometrové hranice, která padla v anketě. Naposledy se mi povedlo namotat 105 km, vypít u toho litr burčáku a málem i provést průplach střev. Naštěstí jsem to ale udržel a o to rychleji jsem byl doma.
Přes třicet kilometrů v hodině jsem se ještě nedostal. Ale ono to přijde. Musí!
V nynějších deštivých dnech nemám nic lepšího na práci než vysedávat u chytré bedny a smolit články. No... alespoň mám takový záměr.
Osmá etapa. Po doplnění kalorií a s hřejivým pocitem u srdce, neboť náš hokejový nároďák právě vyhrál zápas se Slovenskem...

Neděle, 11. května
V sedm ráno vstávačka. Pomalu se z toho stává rituál. Tak nějak jsem se už naučil vybalovat jen to, co budu danou noc potřebovat. Takže pěchování batohu mi už nezabírá celé ráno. Mám tedy čas si v klidu promyslet trasu. Bylo by totiž vhodné, abych z ní dnes nesjel. Budu mít další doprovod. Okusit na vlastní kůži mé hlemýždí tempo se dnes rozhodla Klára. Autorka blogu night.shine, skrze který jsme se seznámili a také osoba, jejíž názory a články mě leckdy donutily zamyslet se.
V osm snídaně. Klasika. Tou klasikou mám na mysli onu povídačku o tom kdo jsem, co tady dělám, na čem jsem přijel. Tohle člověka vždycky zdrží. Ale já se zdržím rád...
S Klárou jsem se měl setkat v Kateřinkách. Nakonec ale došlo ke změně plánu a prý že pojede naproti směrem od Krnova. Tohle asi bude ještě zajímavý :)
Čeká mě nejtěžší úkol dne - nejprve se zamotat do města a následně se z něj vymotat zase ven. Skrz něj totiž vede cyklostezka, která posléze sleduje tok řeky Opavy a kopíruje tak hranice s Polskem. Už asi víte, že jakmile se moje maličkost dostane do města, je s orientací v koncích. A Opava nebyla výjimkou.
Zpočátku jde všechno hladce. Dostávám se přes vlakové nádraží k jakési hlavní silnici. Na chodníku vidím namalovaného panďuláka na kole, takže se ihned pouštím po známé červené dlažbě, která je místy proklatě úzká. Nechtěl bych tu někomu poškrábat auto. Věřím, že existují lidi, kteří by mě za to i lynčovali. Jaké překvapení, když se náhle ocitám přímo v centru v nějakém parku. Přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout. Tak zpátky.
Na mapě to vypadá jednoduše, ale když tady je tolik uliček a cykloukazatel furt nikde. Nakonec jeho hledání vzdávám a pouštím se do první uličky, kterou uvidím a která jde paralelně s údajně existující cyklostezkou. Samozřejmě, jak později zjišťuji, je to jednosměrka určená pro výjezd hasičských vozidel. Doufám, že teď nikde nehoří, páč jinak by se asi při otevření vrat od zbrojnice dost divili.
Aby toho nebylo málo, vjíždím mezi paneláky. Nesnáším sídliště! Člověk se tam ztratí jedna dvě, protože je tam všechno stejný... Ovšem jako spása se mi jeví oranžová cedule s šipečkou a číslem 55. Cyklostezka! Držím se jí zuby nehty. Stezka vede po břehu řeky, takže teď už se ztratit nemůžu. Hezky mimo provoz. Tak to má být.
Uplynula hodina a já jsem ještě pořád v Opavě. Zdá se to být tak trošku nekonečné. Ale městská zástavba už je za chvíli skoro pryč a na obzoru je jedna velká rovina. Inu, čekal jsem tu alespoň nějaké kopce. Zatím to ale tak nevypadá. Ne že bych si stěžoval. Ale přeci jen to vypadá tak nějak... no, prostě nudně. Je pod mrakem, jakoby každou chvíli mělo začít kapkat. Je to fajn, protože po poslední etapě mám spálenou kůži na rukou a tak jsem i rád za chladnější počasí, kvůli, nebo spíš díky kterému jsem nucen jet ve větrovce.


Jedu po cyklostezce č.55. Je vedená hezky mimo hlavní silnici a její povrch tvoří perfektní nový asfalt. Zdejší krajina se od té na jižní Moravě moc neliší. Dokonce i tu řepku tu mají taky. Předjíždí mě postarší pán se svým kolem. Dobrá motivace k tomu, abych nasadil svižnější tempo a trochu rozproudil krev. V kopečku před Holasovicemi se opět ujímám vedení, načež slyším nějaké řeči typu "A jak se šlape na jednom kole?". Ve vesnici pak těsně unikám srážce s dalším postarším pánem, který zrovna vyjíždí se svým kolem ze dvora. Na první pohled si mě zřejmě nevšiml a vyrazil vpřed. Já jsem už nestihl zareagovat, páč jsem byl docela rozjetý a on, když si uvědomil, co že se to na něj řítí, z toho kola raději spadl sám. A druhou ránu dostal od vrat :)
Zastavuji a ptám se, zda je v cajku a nechce pomoct. Že ne, že se jenom lekl.
Za Holasovicemi mě cestou z kopečka předjíždí ten samý pán, který se mě ptal jak že se to jezdí na jednom. "Jak? Dá se to."
Využívám fotogenickou krajinu a dobrou náladu, vylepšenu o onen cizí karambol, a natáčím nějaké průjezdy do videa. Takové ty klasické záběry, které trvají dvě tři minuty a využije se z nich šest sekund. Položit na stativ (v případě cesty kolem republiky na pařez, zábradlí nebo zem), zapnout, odejít k jednokolce, nasednout, projet a dělat jakože nic, sesednout, vrátit se pro kameru...
Kontroluji pořízený záběr, když v tom slyším "Ty šneku, kde seš?". Hledím vpřed a vidím, jak se nějaká cyklistka blíží mým směrem a usmívá se. To bude Klára. A taky že ano.
U té hlášky se šnekem bych se trošku pozastavil. Podle Kláry to bylo skutečně tak. Podle mě to bylo "Ty šmejde...". Jelikož mě ale lze regulérně titulovat oběma způsoby, je v tomto případě pravdivá verze zcela nepodstatná.
Tak tedy vypadá naše radostné setkání. Já mám radost, že si mám během jízdy s kým povídat a podle Klářiných slov má ona zase radost z toho, že to sem na tom kole zvládla.
Během naší společné jízdy se ze mě stává drbna těžkého kalibru. Oproti včerejšku potkáváme míň cyklistů, kteří ani moc nezdraví. Tohle nemám rád. Když někoho pozdravím, tak by mi měl přece odpovědět. Netrvá to dlouho a asfalt vystřídá tahle krásná (podle mě, podle Kláry je na houby)  pěšinka. Škoda toho nákladu. Jet tudy nalehko, to by byla teprve zábava!


Blížíme se k městu Krnov. Jedeme v těsné blízkosti hranic. Využívám Kláru coby průvodkyni a nechávám se protáhnout městem. Za pár minut už jsme z Krnova venku. Kdybych jel sám, bylo by to na zbytek odpoledne. Ale zase by to bylo s prohlídkou historického centra jako v Opavě :)
Obloha se zatahuje čím dál víc, ale déšť pořád nikde. Je skoro až ideální počasí. Není ani teplo ani, zima. Na ježdění ideál.
Dáváme přestávku. Jednu z mnoha, které si vždycky vyžádá moje chatrné tělo, které nevydrží jet déle jak půl hodiny. Někdy ani to ne. Dostávám hlad. Mám ještě poslední řízek od tety Jany z Havířova, ale moc se mi ho nechce před Klárou vytahovat, neboť je vegetariánka, přičemž se mi ihned vybavuje Zbyňa, který je pro změnu vegan, jak mě tituluje barbarem, když si v restauraci ISIS ve Strachotíně během lámání 120 km rekordu dávám kapra. Jsem ale ujišťován, že to nevadí a tak vesele tlačím sváču.
Teď už jedeme prakticky přímo po čáře, kterou tu tvoří řeka Opavice.


Před námi Město Albrechtice. A taky oběd. Klářina mamka, paní Marta, mi udělala špagety a pro Kláru, protože je prej, ciuji: "dýně"... něco jiného (přiznávám, už si přesně nevybavím co to bylo, ale určitě to bylo mňamózní).
Už od příjezdu na dvorek nejstaršího domu Albrechtic slyším štěkot. To nebude nikdo jiný než Tobi, klářin hafan, o kterém také píše na blogu. Může na ní oči nechat. Ještě jsem neviděl, že by pes byl takhle zaměřený na paničku/pánečka. Takovej malinkatej voříšek. Absolutně vůbec si mě nevšímá. Nu což, lepší než kdyby vrčel...
Během oběda se dozvídám spoustu zajímavých věcí, jako například fakt, že tahle rodinka má zvláštní schopnost měnit počasí, což mě donutí sekat latinu ve snaze vyhnout se na cestě hromům, bleskům a krupobití.
Po skvělém obědě jsem svědkem přehlídky povelů, které Tobi zvládá. Klasické "sedni" a "lehni" netřeba zmiňovat, ale překulování ze strany na stranu nebo třeba pac jednou a druhou nohou už vypadají zajímavě. Korunu tomu nasazuje povel "mrtvej pes", při němž Tobi na chvíli umře, aby se mohl vzápětí znova oživit :) Je něco jiného vidět tohle v televizi a pak na vlastní oči. Mazlíčky lze naučit spoustě kulišáren. Tobi si mě dokonce na chvíli všímá a přetahuje se o hračku. Pak si ale asi uvědomí, že si hraje se mnou, přičemž náhle přestane a nahodí takový nejistý kukuč. Zábava zjevně skončila...
Příjemné odpoledne a kopec srandy. Tak by se dala popsat návštěva Albrechtic. Na cestu dostávám ještě nějaké to ovoce. Děkuju ;)

Tobiáš opět dělá, jako kdybybych byl vzduch
Loučím se s Martou, která celá prochladlá už asi hodinu venku čeká, až uvidí, jak se na ten stroj leze. Čeká proto, že mi trvá, než se vykecám a vypravím. Holt se mi moc nechce no...
A zase v sedle. Tentokrát jsme tři. Klára přibrala ještě Tobiho, který cupitá vedle kola. Po chvíli už ale jdeme pěšky, páč kopec do Piskořova už se mi jet nechce.
Na rozcestí se loučím i s Klárou a Tobim. Ten se ke mně točí zády, jak přátelské gesto :)
Už jsem v tom zase sám. Teda až na celou hospodu v Křídlůvkách, kde každý večer očekávají depeši s informacemi a zapichují špendlíky do nástěnné mapy. A taky až na všechny ty lidi, kteří čtou blog, rodiče, babičky, dědy, strejdy, tety... když si tohle člověk uvědomí, zjistí, že nikdy není sám. To je dobrý vědět.
Těsně před Piskořovem se kopec láme a za vesnicí se cesta mění na kamínkovou lesní cestičku. Chvílemi mám strach, že to někde uprostřed ničeho skončí. Ale jede se skvěle a tak přímo letím dál. Vyjíždím ven z lesa a ocitám se prakticky na konci světa. Nikde nikdo. Nikde nic. Jen tahle cesta, která je na mapě značena jako silnice III. třídy.


Na křižovatce potkávám auto, které se plíží obdobným tempem, jako mafiáni v amerických filmech. Tady je to naštěstí kvůli katastrofálnímu stavu silnice. Na polské straně je to krásný uhlazený asfalt. Na té české je to "jen" o trochu horší.
Je mi fajn. Ale už je to dneska dlouhé. Do Bohušova, dnešního cíle, je to ještě pár kilometrů. Snad tam bude volné ubytování. Mapa říká, že by tam měl být jeden penzion. Před Bohušovem mě ještě čekají vesničky Hrozová a Ostrá Hora. Pár domečků a uřvaní psi...
Přijíždím do Bohušova. Chvíli bloudím, než se mi daří, za štěkotu čtyřnohých hlídačů, najít penzion, který je součástí místního kempu. Zvoním a vychází slečna, která mě ale v půlce věty zastaví se slovy, že tu jen bydlí, že nemá s majiteli nic společného. Volám tedy na telefonní číslo, které visí na dveřích. Paní je ale nedostupná. Sám mám problémy se signálem. To je obecný problém pohraničí, jak jsem se již párkrát přesvědčil. Po třetím pokusu už to zvoní, ale paní to pro změnu nebere. Zkouším to ještě dvakrát, ale furt nic. V tom vidím dvě postavy, jak vycházejí z penzionu a jdou dozadu na zahrádku. Ptám se jich tedy, zda neví, kde by mohla ta paní "ze dveří" být a oni, že jí mám zavolat.
"To jsem ale zkoušel a nebere mi to."
"Vydržte, já jí zavolám. Počkat, vy jedete na tomhle?"
"Jo."
Pán se dovolává téměř okamžitě a celá tahle věc kolem ubytování nakonec končí úspěšně.
Na večeři už mi toho sice moc nezbylo, ale i tak to byl parádní den.
Zítra už začnou další kopečky...