úterý 29. září 2015

To byl zase jednou víkend

V rámci třídenního volna jsem se rozhodl prásknout do pedálů, zmizet tak zase na chvíli ze všedního života a vydat se vstříc dalším zážitkům. No nakonec z toho vylezla taková... ehm, ale to až později. Nejdřív přišel takový ten klid před bouří.

Je sobotní ráno. Balím si harampádí na cestu. Beru to všechno tak nějak hopem. Už to mám celkem dobře nacvičené a vím co vzít/nevzít. Stejně ale vyrážím pozdě a místo, abych byl před polednem v Lednici, trapčím ještě kolem jedenácté před barákem a domlouvám té zelené obludě. Nebýt relativně silného větru, byla by cesta k Janovu hradu celkem rychle a pohodově zmáknutá. A kdybych zase nenechal doma mapu (letos už potřetí), nemusel jsem bádat po nové stezce. No a nebýt odfláknutého připevňování spacáku, nespadl by mi tento hned za Mikulovem na kolo a nehodil mě v kopci na zem.
Do místa určení, totiž na Festival cyklospecialit, dorážím jen s téměř tříhodinovým zpožděním. Hlavní program už je tentam, ale pivo furt mají a tak, společně s Petrem, Helou, malým šídlem jménem Hynek, dalším Petrem, Janou a spoustou lidí, okukujících tu věc, na které jsem dorazil, nasáváme. Teda až na Hynka, ten přísun energie nepotřebuje.
Po třech pivech a skoro až zapomenuté klobáse s křenem, jsem donucen obecenstvu předvést, že na jednokolce skutečně jezdím, že ji jen tak jako machrovinku netlačím vedle sebe. Musím podotknout, že alkohol se mnou docela zamával, páč jsem toho od rána moc nesnědl. Ale i přesto, nebo možná právě proto, nasedám na první pokus a sklízím úspěch. Jsem zavalen otázkami, lidi si dělají fotky, no skoro bych tu až chtěl napsat, že se mi to začíná zajídat, ale není to pravda. Jasně že mě o baví.
Před sedmou večerní se odebírám společně s Petrem, Helou a Hynkem, o kterém začínám uvažovat, že ho překřtím na Krakena s pořadovým číslem dvě, do ATC Apollo, kde po postavení mého skromného stanu, míříme do bufáče, abychom doplnili tekutiny. A tam jsme vlastně až do noci.

Ráno mám bohužel tu smůlu, že jako druhý se na svět vyklube Hynek, který mě nakonec donutí zahrát si s sním dvě partičky Černého Petra. Napoprvé vyhrává, ale napodruhé zasahuje vyšší moc a vítězství je moje. No, vlastně jsem tak trošku fixloval. Ale bylo to v zájmu zachování rovnováhy :)

Ti dva pořád balí, v pozadí má, už asi dvě hodiny nachystaná, mašina
Jsem línej jak veš a fakt se mi nechce jet proti větru, načež se všichni rozloučíme a já se vezu s větrem do Břeclavi. Bez mapy mi nezbývá nic jiného, než se toulat po již známých zákoutích Břeclavska a Hodonínska. Původně jsem totiž chtěl opět navštívit Ždánický les, byť by to s 36" byly galeje. Projíždím si Pohansko, mířím k Soutoku, ale ne úplně až tam. Od té doby, co postavili ten dřevěný chodník, jsou tam spousty lidí a to místo tím pádem úplně ztratilo své kouzlo. Cestou samozřejmě potkávám hromady lidí, některé i víckrát.
Jelikož jsem poslední snad tři měsíce od mého mladšího bratra neustále dotazován, zda budu vstávat ráno ve 4, abych viděl zatmění Měsíce, které vychází právě na dnešní noc, nemůžu tento fakt dostat z hlavy a rozhoduji se, že si dnešní nocleh zařídím tak, abych na ten Měsíc v noci viděl. Tou dobou by měl být někde na jihu. Ve virtuální mapě, kterou neustále nosím v dutině lebeční, nacházím skvělé místo. Je to tam ale ještě kus cesty. Takže zpátky do Břeclavi, kde jsem od místních nadopován, pak přes Celnici, kde doplňuji vodu, hurá směrem k hranicím.

Byl jsem jimi doslova zalit burčákem
Cestou k tomu perfektnímu místečku se mi zakusuje jeden z pedálů do lýtka. To když jedu, už potmě, s napůl rozsvícenou čelovkou, neboť je prakticky bez šťávy, po takové zrádné cestě. Je v ní zaasfaltovaná nějaká trubka, která trčí podobně jako retardér. A jak se tak na ni soustředím, nevšimnu si lochny jako prase hned za ní. Trubku tedy přejedu v pohodě, ale ta díra mě dokonale rozhodí, noha se mi smekne po pedálu a ten ji celou zezadu „pohladí”. Kdybych neměl chrániče, měl bych místo malého říznutí hezky vykuchané lýtko. A ještě jsem špatně došlápnul a místo na chodidlo jsem stoupl na kotník. Poslední dva kiláky tedy beru pěšky.
Na okraji pole postavím stan, nařídím budíka na 04:10 a jdu spát. To proto, že v místních lesích jsou pořád zbytky nevybuchlé munice z války. Dárek od spojenců. Po probuzení je ale vidět z prdu kulička, páč je zataženo. Nařizuji na 06:45, tedy osm minut před východem slunce, načež zase ulehám. A ráno pak vidím tu krásnou podívanou. Ten okamžik, kdy se rodí nový den...




 Za lesem do mě udeří takovej fičák, že jedu krokem. Spal jsem totiž na závětrné straně. Ve Valticích pak v kopci předjíždím bajkery, div při tom nevypustím duši. Tu svou samozřejmě. Na odpočívadle kecám s Tomem a Laďou, pro změnu motorovými bajkery, kteří se právě vracejí ze čtyřdenního výletu zpátky do Liberce. Je svátek, spousty aut a turistů.





Zatím docela nuda, že? Tak toto byl ten zmiňovaný klid před bouří. Teď už to bude jen takové útržkovité. Přijíždím do Úval. Taková malá vesnička, ještě menší než ta naše, kde na mě někdo ze zahrady volá ať zastavím, že to není možný, že se mu to snad zdá. A tak zastavuji. Okamžitě je mi nabídnut burčák, že ten ale je! Ne jako ten sirup v Břeclavi. Tenhle je pěkně řízlej, tak jak to mám rád a což se po chvíli, řekněme po půldruhém litru, projevuje. Ten týpek se mi představí jako Paliza a ještě si vybavuji jeho kamaráda Standu. Je tu samozřejmě mnohem víc lidí, ale nějak to nepobírám.
Ani nevím pořádně jak, ocitáme se ve sklepě, kde kontrolujeme naložené maso, pak v dalším sklepě, kde kontrolujeme víno, které se mnou fakt hodně zamává. V hlavě mi bliká varovné světýlko. Jenže když ono se tak hezky sedí a pije!
Vracíme se zpátky na zahradu, kde si při spatření jednokolky uvědomuji, jak jsem se to sem vlastně dostal. Paliza startuje traktor, Standa pomáhá zapřáhnout brány a se slovy „Sedej, jedeme do vinohradu!” lezu jako záchodovej pavouk na traktor. Holt práce nepočká. I přes to, že jsem napitý jak žok a sotva se držím, přes toto mám strach, že se v nějakém výmolu neudržím, spadnu pod traktor a bude hej. Naštěstí motor v kopci vypovídá službu a tak můžeme sesedat. Tady mám nějaký výpadek, jen takové vize, jak jsme dva ten traktor drželi, když se startovalo. No... raději to nebudu popisovat. Po pobránování vinohradu jedeme zpátky. Když vidím ten kopec dolů, který nás čeká, vynutím si zastavení a radši jdu pěšky. Standa jde taky. Jednokolka pořád stojí i se všemi věcmi na zahradě a tentokrát se ozve „Jdem do hospody!”. A tak se taky stalo. Sedíme v hospodě, já tlačím gulášovou polívku a piva se radši moc nedotýkám, neboť podle hodin mi za chvíli jede poslední vlak a pořád nejsem s to na jednokolku v takovém stavu vylézt.
Nakonec se loučím a z Úval odcházím, ano ODCHÁZÍM, něco kolem šesté. Do Sedlece, nejbližší zastávky, je to pěkných pár kilometrů po kopcích. Jsem rád, že dokážu jít v mezích cesty. Tak moc kličkuji. Ještě potkávám nějaké Slováky.
„Copak, nejede?”
„Když je člověk ožralej, tak ne, nejede.”
Smích.
Na zastávce se pak snažím probudit k životu pár mozkových buněk a rozluštit jízdní řád. Vzdávám to. Sedám si na nástupiště a hodlám tam sedět tak dlouho, dokud něco nepojede. Sotva mi tato myšlenka probleskne hlavou, ozývá se zvuk železničního přejezdu a vlak skutečně přijíždí. A dokonce z té správné strany! Když nastupuji, je už skoro tma. Vevnitř skoro nikdo není. Celou cestu si v duchu nadávám a snažím se nějak vystřízlivět. Jsem už sice ve stavu, kdy je mi víc než jasné, že to prostě takhle rychle nejde, ale pořád ještě věřím na zázraky. Vlak k mé smůle jede jen do Hrušovan, což pro mě znamená ne osm, ale sedmnáct kilometrů ve tmě, s bludičkou místo světla a s tělem z gumy. To všechno na obtěžkané šestatřicítce, která mi dělá problémy i za střízliva a za bílého dne. Odvoz si volat nehodlám, nechci nikoho otravovat. Naopak je příjemné překvapení fakt, že mě nikdo neodbavil a tak jsem jel zadarmo.
Nasedání je peklo. Dalo by se skoro až říct, že jsem při něm opravdu vystřízlivěl. Když už se mi to konečně povede a já zjišťuji, jak špatně, ne, jak příšerně se to teď řídí, v duchu (možná i nahlas) si říkám, že už nesmím slézt, jinak se dneska dom nedostanu. No a jako na potvoru se objevují retardéry. Za normálních podmínek žádný problém. Teď? Nepřipadá v úvahu! Takže dolů ze sedla a za nimi zase milion a jeden zoufalý pokus navíc o zkrocení neposedného stroje. Když sedím nahoře, jsem pevně odhodlaný nezastavovat. I kdybych měl nevím co.
No jede se mi fakt hrozně. Hned na začátku mi došla voda, kterou bych teď tak moc chtěl, protože mám ukrutnou žízeň. Zastavit a doplnit ale nemůžu. Nohy jsou slabé a neposlouchají, neustálé vyvažování na poslední chvíli, před sebou vidím kulový a když jede v protisměru auto s dálkovými, je to fakt jako kdybych zavřel oči a jel poslepu. Jenomže zázraky se dějí a tak po necelé hodině míjím ceduli Křídlůvky, dávám si u Janka limonádu a domů už docházím po svých. Nejsem, opravdu nejsem hrdý na to, že jsem takto riskoval, toto není můj styl. Ale až do té chvíle, co jsem vystoupil z vlaku, to byla fakt sranda :)

pondělí 21. září 2015

Šestihodinovka v Karviné

Onehdá v Brně, kdy jsem se poprvé setkal s osobou jménem Tomáš Jankůj, jsem ještě ani zdaleka nevěděl, k čemu toto setkání nakonec povede. Bylo to na jaře, kdy jsem tohoto chlapíka, společně s Žanet a Standou, poznal. Od té doby už uplynul nějaký ten pátek a moje maličkost byla v rámci události na FB pozvána na šestihodinový závod na koloběžkách. Samozřejmě s jednokolkou. Pak zase uplynul nějaký ten čas a já jsem, po pár hodinách jízdy vlakem a zpestření jinak nudného čekání na odjezd ukázkou odváděním imigrantů z nádraží v Břeclavi, stanul v Albrechticích u Českého Těšína.
Jak číhají
Vystupuji a na perónu už čeká Tomáš s kolobkou. Po uvítání sedáme na své stroje a jedeme do bytu. Já rozsezený z vlaku, on protažený z cesty na nádraží. No... mám co dělat, abych udržel krok.
Po příchodu Tomášova táty Standy jedeme na pivo. Jednokolka již tradičně budí pozornost, jak cestou, tak i v hospodě. Po svižném návratu jedeme na další pivo. Večer jsem nakrmen a ubytován. A pak ještě jedno pivko, tentokrát domácí. No paráda :-)
Druhý den ráno vstávám v sedm. Jako poslední, neboť Tomáš, coby organizátor celé akce, vstává ve 4, aby všechno stihl připravit. Standa vstává rovněž brzy. Sice jsem si nařídil budík na půl šestou, ale nějak jsem zase usnul.
Po snídani nakládáme hromadu věcí potřebných pro akci do vozíku a štrádujeme to na místo konání - Park Boženy Němcové v Karviné. Tam už Tomáš úřaduje, rozděluje úkoly, buduje společně s pomocníky a pomocnicemi zázemí a také prezentuje závodníky. Následuje zahřívací kolo, kde je nám vysvětleno kudy vede trať, na co si dát pozor atd.
Krátce po deváté je odstartováno a všichni se ve stylu Le Mans rozbíháme ke svým strojům a závod může začít. Chci se trochu vytáhnout a tak to pálím hned ze začátku, čehož po chvíli lituji, neboť musím po dvou kolech zastavit a trochu se zase protáhnout. Sleduji, jak to lidem s koloběžkama hezky jezdí. Abych je předjel, musím na to fak šlápnout. Ale do čela se nedostávám. Na to bych musel být o dost rychlejší a nedělat tak často přestávky. První dvě hodiny utíkají jak nic, snažím se držet vysoké tempo a moje rychlost prakticky neklesá pod 23 km/h. V podstatě jedu pořád naplno, což mě stojí dost sil. Nebýt šikovně vymyšlené občerstvovačky, asi bych brzo skončil.
V půlce, tedy po třech hodinách, už to jde docela cítit jak v nohách, tak i v sedacích partiích. Jednou málem zažívám blízké setkání s povrchem zemským, to když mi do cesty z nenadání skočí veverka. Ještě, že tahle drobotina má tak rychlé reflexy...
Poslední hodina už je náročná. V sedle jsem už sice mnohokrát strávil víc času, ale ještě nikdy jsem celou dobu nejel tak rychle. Nejsem tu přece jen na návštěvě, ale proto, abych reprezentoval nás jednokolkaře a podal tudíž nějaký ten výkon.
Posledních dvanáct minut už mě fakt nebaví. Dobrou půlhodinu už sedím v sedle a po předchozím čase v něm stráveném mě dost bolí zadek. O to lepší je ale pak průjezd cílem. Myslel jsem si, že se závod povleče a nebude to utíkat, páč tohle je v jiném stylu - neujet trať za co nejrychlejší čas, ale ujet toho co nejvíc za čas stanovený.

Vyhlašování výsledků
Celkem jsem ujel 50 kol za 6 hodin, jednu minutu a dvě sekundy. Trať měřila 2316 metrů. Najezdil jsem tedy 115,8 km. Čas strávený v sedle byl 5 hodin a 13 minut, takže jsem se 3/4 hodiny flákal, pojídal a popíjel. Průměrná rychlost byla 22,1 a maximálka 28,3 km/h.
Co se koloběžkářů a koloběžkářek týče, tak nejlepší výsledek měl kolobkář Ondra - 56 kol za 05:58:28. Kompletní výsledky a fotogalerie jsou zde na stránkách akce.

Skoro všichni
 Po vyhlášení se náš dav oficiálně rozpouští. Zbývá už jen naložit všechny ty krámy zpátky na vozík a později vynosit do bytu. Nevím jak, ale nazpátek se tam toho vejde dvakrát tolik. Skvělá večeře a jde se zase na pivo! Hmm, hned na dvě :) A pak do Hajan.
Na neděli je pro mě nachystáno překvápko v podobě sedmimílových bot. Tomáš má totiž tuto šílenost doma a nejen to - vyšel v tom například na Lysou horu. Po krátké ukázce, kdy všelijak hopsá a chodí, a po krátkém školení jsem do tohoto navlečen (a že to byl boj s těmi mými mamutími chodidly), postaven a následně i málem připosrán.



 Je to fakt vysoko a není to jen tak. Člověk balancuje hlavně na patách, nikoliv na špičkách. První nesmělé kroky se musím neustále přidržovat - však víme. Nové věci se učím slimáčím tempem a jsem neskutečné nemehlo. Ale asi tak po pěti deseti minutách už na krátké vzdálenosti chodím sám. Tom mě zkouší učit i skákat. No... za pár dalších minut mám dost. Je to makačka. Respekt před Tomášem a přede všemi lidmi, kteří na tom dokážou dovádět. Vždycky jsem si tuhle vychytávku chtěl vyzkoušet. Díky!

Tomáš, Standa a Pegas, jak říká svému kolu a... moje maličkost

Po obědě vyrážíme na nádraží, kde chlapům mizím za dveřmi vestibulu. Ale ještě předtím umožňuji panu organizátorovi pohled na svět ze sedla jednokolky. No, aspoň byla sranda.


Po dalších čtyřech hodinách a něco už mažu z nádraží v Božicích, s mezizastávkou na jedno chlazené, rovnou na rodnou hroudu.

Je fajn, když se pár lidí sejde v parku a společně si změří síly. Ale je ještě víc fajn, že se někdo na vlastní popud dokáže sebrat a všechno okolo zorganizovat. Oběhat úřady, natisknout čísla, obstarat ceny, pozornostní balíčky, časomíru... je to spousta práce. Tím někým je právě Tomáš. A pak taky samozřejmě Standa a všichni ostatní, kdo s věcmi kolem hladkého chodu pomáhali.

Dík za perfektní víkend!

neděle 13. září 2015

Den čtyřiatřicátý aneb „Ať tě ani nenapadne přijet před čtvrtou!”

Čtvrtek, 5. června
Tak a je to tu, poslední, ale úplně ten nejposlednější den Cesty. Je sice pravda, že to pro mě skončilo už dřív, tam u Hojné Vody, ale teď to bude oficiálně. Včera jsem byl informován, ať mě ani nenapadne přijet dřív než ve čtyři odpoledne. Oni tam na mě něco chystají, určitě!
Proto si se snídaní dávám načas. V Hradišti mě překvapí výmol v asfaltu, načež jednokolka dostává o zem takovou do nosu, že mám chvíli pochybnosti, zda to vůbec přežila. Je to ale houževnatý stroj a tak, potupen zraky přihlížejíchích, zvedám mašinu ze země. Abych se vyhnul centru, do kterého bych se stejně musel škrábat až kamsi nahoru (a že už těch kopců mám tak trošku plný brejle), beru to Gránickým údolím. Je to má nejoblíbenější část města, dá-li se to tak říct. Pamatuju si, jaký pro mě byl problém tohle projet, když jsem sem poprvé vyrazil s devětadvacítkou. Pravda, měl jsem ji chvíli. Teď všechno projíždím naráz, bez pádu, s báglema a ještě přitom stíhám udělat jeden záběr na kameru.

U cykloturistického informačního centra se setkávám s Česťou, chlápkem, který má na starost chod tohoto v ČR unikátního projektu a také přijíždí můj poslední doprovod - Zbyněk, David a Petr, alias KRAKEN.

Na nákupu
 Máme čas a tak to na můj popud bereme po všech čertech. Abychom se vyhnuli silnici, míříme na polňačku. Ta je ale šíleně zablácená a tak, jak je vidět i na videu, jen jdeme (kromě Zbyňka, ten je vyzbrojený druhým kolem a přehazovačkou) a jsme rádi, že se nám vůbec točí kola. Stavujeme se ještě za Marcelou, Zbyňkovou a Krakenovou mamkou v Hodonicích na nádraží. Dostáváme čaj a sušenky. A tam mi taky zvoní telefon. Mamka.
„Kde jste?”
„V Hodonicích, však jsou teprve ty čtyři, máme čas, ne?”
„Pohněte nebo tady budeme všichni ožralí.”
Zbyňka tedy vysíláme jako předvoj, já se s klukama dál plazím po silnici a společně ukrajujeme z posledních deseti kilometrů. Jedeme o stošest a každé dvě minuty se ptám, zda jsme všichni, neboť jedu v čele a udávám těm nebožákům tempo. Na křižovatce u Strachotic dáváme poslední přestávku. A ve Valtrovicích to začíná. Na kraji silnice jsou v určitých rozestupech rozmístěny papírové značky. Už si to přesně nepamatuju, ale stálo tam něco jako „Poslední dva kilometry, Jedu, jedu! Za (obrázek krýglu s pivem)! Poslední zatáčka!”
Na mostě do Křídlůvek už stojí náš početný klan jednokolkařů a jednokolkařek a je mi předána česká vlajka. Mám prý jet pomalu, jenže ta vlajka se mnou kvůli větru dost lomcuje a tak je to docela těžký. Už vidím, jak kdosi u hospody u Janka natahuje cílovou pásku. Ten někdo byl Milka a Janek mě při průjezdu kropí šampáněm, načež z jednokolky padám. Toto jsem ale ve videu hezky vystřihl a tak to na povrch vybublalo až teď :) Při té příležitosti si připíjíme a pokračujeme dál k našemu. Ve chvíli, kdy projíždím onu skutečně poslední zatáčku, spatřím na ulici dav lidí, nad nimi transparent a vzdáleně slyším „Už jede, už jede!!!”, načež se rozeřvou píšťalky, pouští se song We are the champions od Queenů a dav jásá. Přiznávám, že tohle jsem vůbec nečekal a jsem docela nervózní. Zvlášť když mi bylo přikázáno, abych dojížděl pomalu. Po průjezdu druhou cílovou páskou to ze mě ale všechno padá. Sice nevím co mám dělat, ale to už je jedno. Stoupám si na slavnostní bednu, přijímám gratulace, věnec, kytku, no prostě jak průkopníci v kosmonautice, když se vrátili zpátky na Zemi.
Jsem zasypáván otázkami, cukrovím, skleničkami vína, je mi dovoleno zapíchnout si do mapy poslední špendlík, znázorňující dnešní etapu. A pak sedíme na lavičkách a já samozřejmě musím vyprávět. Jenže ono to prostě nejde říct všechno naráz. I přes to, že vedu prakticky monolog.


Pak byla mapa vyvěšena v hospodě


V hospodě jsem potom zpovídán znova. Trvá mi dobrou hodinu dostat se z jednoho konce hospody na druhý. Musím se přes ty lidi prostě propovídat.
No a dál už je to vlastně známá písnička. Jelikož je čtvrtek, je mi vyčteno, že jsem nedojel v pátek, kdy jsme se mohli pořádně zrumplovat. Toto si ale v plné míře vynahrazujeme následující den mezi sklepy a další den pro změnu ve sklepech, neboť je Den otevřených sklepů. Tyto tři dny prakticky nevím kde mám přední a kde zadní. O to lepší pak byl návrat do pracovního procesu :) Takový byl tedy můj poslední den na výpravě, kterou jsem si takříkajíc vycucal z prstu, když jsem zevloval v jednom z ošklivých paneláků kdesi v Brně. Výpravě, která mi do slova a do písmene změnila pohled na svět a na lidi a která ve mně něčím pohnula. Toto „něco” o sobě dává s odstupem času vědět čím dál víc a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Příští rok to začne znova, ale v daleko větším měřítku a v trochu jiném stylu. Ale o tom až jindy. Ještě jednu věc bych tu totiž chtěl zmínit.

Poděkování


Jsem věčný za veškerou pomoc, která mi byla během Cesty poskytnuta. A chci všem poděkovat.

Děkuji Petrovi a Lence za darovanou brzdu, bez které bych si nabil ciferník hned třetí den, za podporu na serveru Přibližovadla.cz, poskytnutí rozhovoru a za ubytování.

Děkuji lidem ze zastupitelstva OÚ Křídlůvky za uhrazení zápisného do České databanky rekordů.

Děkuji SDH Křídlůvky za finanční podporu.

Děkuji ČSŽ II za finanční podporu.

Děkuji Libě za finanční podporu.

Děkuji Libshi za tu mast z oné zázračné kytky, bez ní by se mi zcela určitě kolena rozpadly hned po Beskydech.

Děkuji Zbyňkovi, Davidovi a Petrovi za doprovod, který mi dělali po téměř celý první den. Zbyňkovi pak ještě jednou za funkci spojky a zpravodaje během Cesty.

Děkuji Luďovi za doprovod na druhé etapě.

Děkuji Jirkovi a jeho bandě, která bere naše hranice pěkně po čáře a pěšky, za podporu, tu skvělou domácí kořalku a fajn pokec.

Děkuji panu Kostelanskému za poskytnutí ubytování zdarma v jeho penzionu.

Děkuji klukům z Francovy Lhoty za uhrazení útraty v hospodě, super povídání a spoustu zábavy.

Děkuji tetě Janě a strejdovi Pepovi za ubytování a spoustu jídla, které jsem tlačil ještě další den.

Děkuji Kláře za doprovod, podporu na jejím blogu a taky paní Martě za oběd. Tobi si mé díky nezaslouží, páč mě zjevně neměl moc v lásce :P

Děkuji dětřichovské moto-cyklo-nohejbalo-hospodské bandě za pomoc při hledání centrklíče, nohejbalový mač a tu akci v hospodě během zápasu našeho nároďáku s Kanadou.

Děkuji Tomášovi za navigaci po telefonu, doprovod a následnou ochutnávku náchodského Primátora.

Děkuji dalšímu Tomášovi za doprovod v Jizerkách a taky celé jeho rodině za ubytování a zajímavý večer, kdy jsem se o našem severu dozvěděl spoustu zajímavých věcí.

Děkuji Strejdovi Honzovi a tetě Miluši za ubytování.

Děkuji Markovi za doprovod a, ikdyž jsem to vůbec nechtěl, také za zprostředkování té reportáže v televizi. Ono se totiž nakonec ukázalo, že to u našinců způsobilo takovou tu zdravou dávku hrdosti, když viděli v televizi vesničku, která není na většině map.

Děkuji flycrossovi za doprovod, poskytnutí proviantu a nářadí. Jeho osmičku imbus, kterou mi daroval, s sebou stále vozím v kapsičce pod sedlem na své šestatřicítce. Pojede tedy se mnou třeba i na ten konec světa. Také mu patří velké díky za zveřejnění videa z našeho společného pojezdu. Jasně a taky za ten super článek :)

Děkuji Kubovi, Barči, Růži a celé její rodině za poskytnutí ubytování, skvělé jídlo a tu večerní grilovačku.

Děkuji cykloklubu z Frantovek za finanční podporu.

Děkuji paní z Penzionu Všeruby za zprostředkování odvozu do Kdyně. Bez ní by se mi shánění nového pláště pěkně zkomplikovalo.

Děkuji té holandské rodině (na jména jsem se bohužel nezeptal) za odvoz do Kdyně.

A samozřejmě děkuji všem, kteří mě po celou dobu sledovali, mým nejbližším a taky Křídlůvákům za to uvítání.

Zároveň se chci omluvit, že mi sepsání celé výpravy trvalo tak dlouho. V tomto ohledu se už ale asi nezměním. Taky se tak trošku stydím za tu rozežranost během výpravy a hlevně za to nocování. Fakt jsem chtěl spát převážně venku. Proto jsem s sebou taky tahal ty krámy. Ale holt to nějak neklaplo. Tak příště....
Cesta tedy definitivně skončila a v pomyslném hledáčku se už pár měsíců rýsuje Druhá výprava. Už jenom nějakých osm a půl měsíce!