úterý 14. dubna 2015

Den devětadvacátý aneb „Prej teď nějakej maník jede na jednokolce kolem hranic...”

Sobota, 31. května
Navzdory včerejší ochutnávce piv se budím čilý a natěšený na jednu z údajně nejnáročnějších etap. Už krátce po deváté hodině opouštím Železnou Rudu. Cestou ještě vidím tři známé tváře ze včerejška. Krátký pozdrav a pak už jen vžžžžum! Sluníčko svítí, jednokolka si hezky přede a je mi... ani nevím jak bych to napsal. Nechci se opakovat, ale prostě mi je skvěle. Připadám si tak daleko od domova, přitom se už několik dnů přibližuji. Největší okružní jízda, jakou jsem doposud podnikl. A ta ještě pořád nekončí a každý den je jiný. Je to zajímavé, celá cesta je vlastně jen šlapání do pedálů a hora jídla. Ale za každou zatáčkou je vždycky něco, co mě po těch tisících kilometrů (nejen na jednokolce) dokáže překvapit. A to je ten důvod, proč stojí za to znova nasednout a jet dál. Ikdyž to někdy nemusí být zrovna žádný med. Na dnešek se těším, páč bych prakticky neměl potkat auta. Zároveň jsem ale zvědavý jak si mé umorousané tělo poradí se zdejšími kopci. Ne že by snad byl zbytek výpravy jedna velká placka, ale podle toho co říkají místní, je to tu nějaké tužší. Záleží taky kudy člověk jede.... Navíc, pokud budu fakt dobrej a časově to budu stíhat, dorazím na Kvildu na koloběžkářský závod, kde se nachází taky Petr, coby fotograf a reportér.


Hned za městem mě čeká první velikán - vrch jménem Polom. Ten si budu i přes mou katastrofální paměť na jeména pamatovat ještě hodně dlouho. Zpočátku jedu tak tak na hraně pohodlí nohou, pak už to jde cítit a nakonec už jen tlačím. Ani ne hodinu po opuštění silnice jsem mokrý jak myš a během tahání se s jednokolkou těžce funím. Doháním mladý pár. A tak, abych udělal dojem, nasedám a dojíždím je.
„Pěkněé!”
Zastavuji, páč už nemůžu. Ano, po těch asi dvaceti metrech :)
„Ach jo to je nářez. Nevíte jak je ten kopec dlouhej?”
„Nevíme. Máš pěknou jednokolku. Jsem četl na internetu, že nějakej borec chce jet na jednokolce kolem České republiky. To musí být machr.”
„Ehm, no to jsem já :)”
A teď fakt nevím jak to mám popsat. Oba dva pusu dokořán, ztuhlé tváře a oči skoro venku z důlků.
„To seš ty? To seš fakt ty?!”
„No jo. Kdo jinej by se táhl s báglama na Polom?”
„A můžu si tě vyfotit? Tohle je fakt pecka!”
A tak jsem potkal dva super lidi, kteří mě a mé úmysly znali dřív než jsem jim o nich řekl. Tohle je prostě mazec. Perfektní zážitek.
Ovšem kopec ne a ne skončit. Teprve něco před jedenáctou jsem nahoře. Tedy ne na vrcholu, ale v nejvyšším bodě cesty. Připadám si jako v pohádce. A to jen stojím a kochám se. Co teprve až pojedu! Hledím do dálky a vidím, jak se cestička vine a už se nemůžu dočkat, až tamtudy pojedu. A to počasí, no jéééé...




No, tak po té cestičce, kterou jsem z vrchu viděl, teď sice nejedu, ale to je jedno, páč ta krajina tady je něco, co člověku z kraje obilných (nyní řepkových) polí doslova a do písmene vyrazí dech. Zvlášť když je rád, že jede a nedávné události ho naučily skoro až uctívat sluneční svit.


Míjím nějaké zbytky staveb. Jsou tu houfy Němců. Hmm... Pak přijíždím na křižovatku a nějak nevím kudy. Doslova ztrácím orientaci a ani nevím světové strany. Úplně jsem zblbnul. A tak využívám svých pochybných znalostí němčiny (které jsou vedle těch anglických znalostí přímo excelentní) a společně určujeme správný směr. Je sobota, takže lidí je tu dost.


Přijíždím k silnici. Ten sjezd k ní byl prostě mňamózní. Ke křižovatce přijíždějí bajkeři a zvědavě pokukují. Mám rejpavou náladu a tak si rýpnu.
„Co? Jste ještě nikdy neviděli jednokolku?”
„No ještě ne tak velkou a ověnčenou. Kam s tím jedeš?”
„Objíždím hranice ČR. Jsem na cestě už měsíc. Za pár dnů jsem doma.”
„A kde máš podpůrný auto?”
„Nemám. Tohle je celej tým.”
„Ha! Blázni ještě nevymřeli.”
Blázni ještě nevymřeli. Tato věta mě dostala. Blázni ještě nevymřeli, to si budu pamatovat hodně dlouho :)
Se silnicí přece jen přicházejí nějaké pletky s auty, ale je to v pohodě. Většinou je vedle ní stejně vedená úzká cyklostezka buď s asfaltovým, nebo, co je žůžovější, s šotolinou.


Vesnice Prášily. Další důležitý bod a místo, které si budu dlouho pamatovat. Mají tu před restaurací ceduli:
„Kdo nás mine, hlady zhyne!”
Beru to víc než vážně a proto společně se skupinou asi třiceti dalších cyklistů provádím frontální útok. Pinglové se nás ale nezaleknou a okamžitě se všem věnují ze všech sil. Za půl hodinky jsem venku s plným žaludkem a doplněnou vodou. Jednokolku jsem ani nezamykal. Vlastně když si tak vybavím, nezamkl jsem ji za celou dobu ani jednou. Ani když jsem šel do obchodu.
„Ty bláho, já to snad na tu Kvildu stihnu!”
Kilometry i přes dlouhé kliky přibývají, úsměv na tváři už nemá kam růst. Je tu spousta cyklistů a tak si užívám ty nám jednokolkařům tak dobře známé pohledy. První jarní bajeři, kteří si myslí kdovíjak jsou hustí, když v návlecích vyrazí do lesa a pak se zjeví týpek v tričínku co má o kolečko míň... prostě sranda jak má být! :) A ty cyklostezky tady, ách to je lahoda!


Přejíždím Vydru. Ne to zvíře, ale řeku. A ne po vodě, nýbrž po mostě. Na Kvildu už to není daleko a ještě mám čas. Nyní mě čeká kopec do Modravy. Se 165kama je to v pohodě. Jedu si svým tempem a pak se kolem mě shlukují silničáři a vyzvídají. Po odvykládání té své básničky jednomu z nich vrážím do ruky foťák a nechávám ho natáčet. To je ten hustej záběr na konci upoutávky kdyby se po tom někdo pídil ;)



Z Modravy pak vede na Kvildu takový škaredý stoupák. Skoro všichni cyklisté tu kola tlačí. Je teda pravda, že jsou to z převážné většiny cyklistKY, ale co na tom. A jelikož mám fakt dobrou náladu a chci se vytahovat, říkám si, že když zbytek tlačí, já pojedu. A skutečně. Stoupání tak 8 - 10% a já, skoro až líbajíc asfalt pod kolem, šlapu kopec na Filipovu Huť! Předjíždím všechny ty lidi, kteří to se svými přehazovačkami vzdali, tahám se s krámama, které jsem většinou stejně nepotřeboval a hekám jak parní lokomotiva. Rvu pedály takovou silou, že mi ráfek škrtá o brzdu (která je od něj vlivem obroušených špalíků dost daleko) a místy mi to dokonce citelně přibržďuje. Jedná půlka mého Já to chce vzdát, druhá povzbuzuje k dalším metrům. A když už si říkám, že by to mohlo stačit, abych si třeba něco neudělal, předjedu v tu chvíli někoho dalšího a rázem mám zase sílu na další kousek. Až jsem nakonec v mírnější pasáži, kde jedu prakticky na pohodu.
V tom slyším „Indurájn!” a přibíhá týpek s malinkatou lahvičkou kořalky. Opodál stojí skupinka asi sedmi osmi lidí a všichni se chechtají. Neodolám a přidávám se k nim. Zpočátku se pití bráním, neboť vím co to se mnou nalačno dělá a taky vím, že musím pokračovat dál, ale nakonec se stejně neubráním. A hned je veselo!
Stojíme tam, sledujeme lidi, jak se dřou do toho kopce a máme z toho hroznou srandu. Někteří z nás jim pomáhají a roztláčejí je (já ne, ať si to hezky vyšlápnou! :) Děláme společné foto (které mi dodnes nedošlo, což mě tak trochu mrzí) a na závěr je tu pantomimické představení skokana Mazocha (ten jeho nešťastný pád) a hod oštěpem v podání Jana Železného i s jeho pokřikem. To vše na silnici, po které se plazí cyklisté. Představte si to - jedete si takhle na kole do kopce, najednou se za horizontem objeví chlápek, který má v ruce hypotetický oštěp, ksicht jako když sní citron, strašlivě řve a řítí se přímo na vás. Někteří si možná i nadělali do gatí. Přiznám se, že já málem taky, ale smíchy a ne hrůzou :)
Ač nerad, musím tuhle veselou bandu opustit. Kvilda čeká!



Přijíždím na náměstíčko a začínám přezouvat na krátké kliky, neboť vím, že teď pojedu dlouho z kopce. Během toho se bavím s nějakým chlápkem, který zaparkoval kolo hned vedle. A v tom slyším vzdálený ženský hlas.
„No to.. to je on! Tome, tady! Tome!”
Otáčím se a vidím nějakou paní na koloběžce.
„Ahój! My se známe?”
„Lindnerovi!”
Aha, takže někdo, kdo zná Petra. Později jsem zjistil, že to byla Iveta, jedna z účastnic toho závodu.
„Jé, no nazdar! A kde je Petr?”
„Nevím, asi někde nahoře. Já si tě musím vyfotit, ten bude mít radost! Tohle je Tom, největší borec co jede kolem republiky.” Toto si taky budu dlouho pamatovat :)
A tak se oba fotíme a pak, jelikož Iveta závodí, se jen krátce loučíme a je pryč.


Vyrážím na jeden z nejdelších sjezdů celé výpravy. Cestou dolů potkávám jedny z posledních závodníků a závodnic. Chudáci holky jsou z toho kopce celé červené a tak je alespoň povzbuzuji a řvu „Přidej! Makééj!” Ty se jen smějí. Později už je mi jasné, proč všichni tak hekali. Ten kopec totiž nebere konce. Dokonce ho musím jet na jednu přestávku, páč nevydržím tak dlouho v sedle. A tady je fotka, na kterou jsem patřičně hrdý. Po návratu jsem totiž zjistil, že většinu fotek tvoří značky. To je škoda, protože jsem viděl spousty věcí a potkal spousty lidí. Jenže já jsem zastánce názoru, že tyhle věsi se mají prožívat na vlastní oči a ne skrz objektiv. A tak mám těch použitelných fotek prostě málo. Schválně, pozná někdo kde tato fotka visí? Je to za zlatého bludišťáka.


Po celkem dlouhé době opouštím asfalt a vrhám se do lesa. Slunce už pomalu zapadá a tak se začínám pokukovat po ubytování. Už jsem tak zhýčkaný, že to považuji za samozřejmost.


Ve Strážném nacházím jeden podnik. Cestou k němu mě pozoruje sociální pracovnice (poskytující služby u silnice). Vcházím do restaurace a všichni na mě do slova a do písmene čumí. Asi jsem tu špatně, takže čelem vzad a jde se hledat jinam. Cestou nazpátek mě pozorují už dvě sociální pracovnice. Asi jim zrovna začíná noční směna.
Mám hlad. Mám brutální hlad a začínám mít chuť i na tu trávu co roste kolem silnice. Při pohledu na pampelišky se mi úplně sbíhají sliny. Jen kdyby nebyly tak hořké...


V Českých Žlebech narážím na Informační centrum NP Šumava. A tady dnešek končí. Nad talířem polívky, guláše a sklenicí piva. Dobře tak těch piv bylo možná víc. Za perfektní cenu mám suprový pokoj. Jen tak pro zajímavost, stojí polovinu co ten hotel s Polákama a je asi tak 2x větší, útulně zařízený, skvěle vybavený a se super výhledem. A jaká byla Šumava? Skvělá!



Kapitánův deník, dodatek: Po uveřejnění tohoto článku jsem dostal echo, že ti dva, které jsem potkal cestou na Polom, se jmenovali Honza a Martina. Tímto děkuji Jindrovi za upozornění. Heil Facebook! :)

sobota 11. dubna 2015

Den osmadvacátý aneb dobří lidé existují a zázraky se dějí

Pátek, 30. května

Je ráno. Ležím v posteli a přemýšlím, jak to s tou lapálií vyřeším. Nenapadá mě nic jiného než si prodloužit pobyt, sjet BUSem do Kdyně, najít cykloservis o kterém jsme se včera bavili, koupit tam plášť a duše, vrátit se zpátky a dát to dohromady. Ach jo.
Jdu na snídani. Je to tu samý Němec. Švédský stůl, paráda. Jídlo člověku (nebo alespoň mojí maličkosti) dokáže zvednout náladu. Nechci ale vypadat jako nějaká socka a tak si dávám jen průměrnou snídani.
V tom přichází paní, se kterou jsem se včera bavil o tom problému, a povídá, že mi prý domluvila odvoz autem do Kdyně. Že tím směrem jedou holanďani a že mě svezou i s jednokolkou. Tohle ráno je čím dál lepší :)
Rychle se tedy vydávám do pokoje, abych stihl všechno sbalit a kolem desáté už sedím v obytném voze a snažím se těm dvoum nějak popsat proč jedu na jednom kole, kam že to jedu a všechno to okolo. Je to ale kousek a tak toho moc nenapovídám.
Parkují auto na parkovišti v centru, loučíme se, já moc a moc děkuji. Jdu ulicemi s báglem na zádech, v jedné ruce rám a kolo, ve druhé brašnu a spacák. Lidé na mě koukají jak na zjev. Cykloservis je samozřejmě až na kraji Kdyně, takže si dělám procházku skrz. To by mi zas tak nevadilo, jen kdyby ty věci nebyly tak těžké. Do servisu přicházím s rukama vytahanýma skoro až k zemi :)
O patnáct minut později už jsem zase před obchodem a montuji jak vzteklej. Mám nový plášť na jednokolce, jeden nágradní v báglu a dvě náhradní duše, páč ty moje mají velké díry od ráfku a nevím, jestli to samotné lepení udrží. Samozřejmě se táhnu i se starými dušemi, protože je mám až někde na dně brašny. Rázem mám bágl o kilo těžší. Ale to nevadí. Teď to mám pojištěné a klidně můžu zase utrhnout další patku a klíďo píďo i někde v pustině. Ale těch peněz co jsem tam nechal, ouvej ouvej.
Při pokusu o nasednutí se skoro až děsím. Nedokážu se na tom udržet! Jakto? Oproti sjeté Kendě má tenhle plášť o dost kulatější profil a tak je krapet nestabilní. A jelikož tu jezdí spousta aut, volím taktiku pěšího návratu přes centrum. Takže jsem zase za mentouše, lidi se mě ptají proč nejedu a já jim bulíkuju, že se prostě chci projít.
Směrem na Všeruby vede kousek cyklostezky a tak si na ní osvojuji skoro až novou jednokolku. Není to tak hrozné. Jen se to dost houpe, páč je plášť celkem měkký (ne málo nafouklý, má tak udělaný vzorek). Na půl cesty do Všerub se rozhoduji pro technický zásah do seřízení brzdy. Včera jsem při sjíždění toho kopce (Čerchova) musel hodně táhnout za páčku, aby to vůbec brzdilo. Špalíky už to asi budou mít za sebou. Ale musejí ještě chvíli vydržet. V servise jsem se na ně ptal, ale neměli. Když však zkouším nastavit vzdálenost pístků od ráfku, zjišťuji, že mi nejde dotáhnout jeden šroub uchycení. Asi je to stržený závit v navárce na rámu. Zatím to ale drží a tak to nějak zbastlím, aby to fungovalo a jedu dál.





Ve Všerubech se stavuji v tom samém penzionu, ukazuji dámám jak se na tom vlastně jezdí, páč jsem jim to ráno slíbil a jdu na oběd. Mám obrovskou radost. Obsluhuje mě ta stejná slečna jako včera a jako pozornost od ní dostávám na cestu koláč a nějaké mlsky. Mám dvojnásobnou radost!
No a aby toho nebylo málo, teprve při odjezdu si všímám, že dneska vlastně nepadla ani kapka. Ono už neprší! Mám ani nevím jakou radost! Ještě včera to vypadalo tak špatně a dneska je rázem všechno pryč, jsem zase na cestě, počasí je perfektní a mám co jíst. Připadám si jako v ráji, ikdyž cestou sem bylo dost aut. A když chvílemi vykukuje sluníčko, je to jako... hmm ani nevím k čemu bych to přirovnal. Prostě nepopsatelné blaho. Jó slunko, to je vynález :)
Člověk asi musí zažít něco nepříjemného, aby si potom vážil maličkostí, které mu každodenní život přináší. Tak jako já si od jedné nepříjemné příhody na kole, kdy jsem byl na prahu silné dehydratace,  na cestách nesmírně vážím vody. Možná proto tak ujíždím na studánkách kdo ví.

To je von!
Nechávám zařazeno na dlouhé kliky, páč mě dnes čeká další stoupání a pokud to půjde, chtěl bych dojet až do Železné Rudy.


Ve vísce Fleky najíždím na samostatnou cyklostezku a vypadá to, že to bude pecka. Lesy zarostlé mechem, čerstvý vlhký jarní vzduch. Teď už vlastně skoro letní. Je sice poměrně chladno, ale je to boží. Opět se ztrácím z dosahu mobilního signálu a za celý den jsem nepotkal nikoho na kole. Vypadá to, že tu budu zase sám. Super :)
Nevím kde se ta síla bere, ale do kopce jede mašina skoro sama. Plášť hezky brouká, já si taky broukám a tak si oba broukáme.


Za chvíli už to ale tak dobře nejede, kopec je až moc strmý a tak tlačím. Ale je mi to jedno. Mám přece ten novej plášť, jídlo a ještě další plášť juchů! :) Kopec je řádný a velmi výživný i pěšmo. Podle mapy bych se měl dostat do nejvyššího bodu a pak se držet vrstevnic, takže prakticky až do Železné Rudy by to mělo být skoro po rovině a nebo z kopce. Zatím to tak ale nevypadá a ikdyž vidím na okolní vrcholy, cesta stále stoupá jakoby se před ní ty kopce nafukovaly. Dochází mi voda. Nevím proč, ale dneska chlastám jak duha. A tak beru plnou nádrž z lesního potoka. Je ledová. Míchám si další chia semínka a přikusuji ten koláč co jsem dostal.


Kousek nad cestou začínají hranice rezervace rysů. Moc rád bych nějakého viděl, ale jsou to velice plachá zvířata a šance, že tu nějakého spatřím, je prakticky nulová. A furt nahoru. Ale dřív či později je tu vrchol a pak ten skvělý pocit, když jedu vysoko nad okolní krajinou, cesta jde střídavě mírně dolů a nahoru, no paráda. Občas je tu i nějaký ten vodopád. Možná je dobře, že tu nikdo není, páč by si asi myslel, že musím být na drogách :)


Přijíždím ke studánce. To by bylo, abych nenatankoval. Vede k ní sice pár schodů, klouzavá lávka, na které si málem zpřelámu všechny kosti v těle a ke konci veliká kaluž, jejíž vzorek později ještě dlouho vezu v botech, ale stojí to za to. To je prostě úplně jiná voda než ten blivajs co máme doma ve studni.


A tak jedu dál, usrkávám zázračnou vodu a zastavuji jen kvůli čůracím přestávkám, neboť jsem toho dneska dost vypil. Takže asi každých dvacet minut... V hlavě mi pořád zní píseň Bifröst od skupiny Heathen Foray a její melodii si pískám furt dokola. Nevím proč zrovna tuhle, páč text je o válečníkovi, který vzpomíná na svůj život, když umírá na bojišti. Prostě se mi líbí, momentálně mě napadla a už se jí nemůžu zbavit.


Celé téhle superskvělé etapě nasazuje korunu výhled, který se mi konečně dostává. Pořád jsem viděl jen stromy, ale teď je tu mezi nimi skulinka a tak můžu chvíli pozorovat krajinu. Je teplo, bundu už jsem dávno sbalil do batohu.


Uteklo to jako voda. Za chvíli se cesta láme a jedu z kopce. A už je tu i rušněji. Potkávám nejdřív dva bajkery, se kterými se domlouvám na srazu v restauraci. Že půjdem na pivo.
Později je tu přímo přebajkerováno. A má to své opodstatnění. Zítra je tu totiž slavnostní zahájení sezony.


Sjezd do Železné Rudy je famózní. Tedy je to jen obyčejná asfaltová stezka, ale já jsem přece sjetej z předchozích událostí a tak vidím všude samé kytičky. Ne, to byla sranda, vidím asfalt. Ale ten kopec! Při seřizování brzdy jsem si řekl, že za to nesmím moc tahat nebo se ten jeden pístek uvolní. Ale tady to prostě nejde. Skoro mi tuhnou prsty na ruce.



Sjezd jsem přežil v klidu a v pohodě. Zase vtip. Sice jsem přežil, ale jsem rád, že s sebou mám náhradní trencle :) Dole je to samý penzion, stačí si vybrat. Vybírám si ten přímo naproti restauraci, kde se máme sejít. A jdu tam na večeři. Jím teprve polívku, když tam přicházejí ti dva. Pánové, jestli tohle čtete, tak se moc omlouvám, ale fakt jsem zapomněl, jak se jmenujete. Má hlava děravá... A pak to začíná. Jedno pivo, druhé, třetí, nevím kolikáté a do toho všeho příběhy z cestování po Indii, řešení technické stránky bajků a já už ani nevím čeho všeho ještě. Jo, mé cesty samozřejmě a taky jednokolek. Přichází další týpek, jejich kamarád. A zas ta paměť. Potřeboval bych za tohle pořádně nafackovat. Budu si muset pro tyhle účely zavést speciální debilníček... No byl to prostě super večer a na pokoj se vracím až po půlnoci. A v takové náladě, že jsem rád, když se trefím klíčem do zámku a nevzbudím při tom celej barák. Zítra ta Šumava. No jsem zvědav. Dnešek byl... však vy víte.

pátek 10. dubna 2015

Den sedmadvacátý aneb když už, tak pořádně (a třetí sprška)

Čtvrtek, 29. května
Je ráno. Připadám si, jako bych snad ani nespal. Noci jsou poslední dobou čím dál kratší, jídlo méně vydatnější, kopce strmější a bágle těžší. Rychle balím svých pět švestek a mizím z hotelu dřív než se probudí ti chuligáni. Mířím rovou do hotelové restaurace, kde bych měl mít snídani.
Znova potkávám toho správnýho týpka, který mi odemyká komoru. Jak jsem rád, že znova vidím známou tvář mé pomalu reznoucí, zašpiněné a dlouhou cestou unavené jednokolky.
„Včera jsem se ani nezeptal. Kam s tím jedeš?”
„Jedu kolem hranic České republiky. Včera a předevčírem mi pršelo. Máte tady fakt hnusný kopce a cesty. Co to je za lidi v tom hotelu proboha?”
„Ty seš blázen. Na tomhle?! Jo tihle. Zrovna jsi natrefil na polskej zájezd. To je, co?”
„To teda jo.”
„A tos neviděl co dělají Holanďani. Ty už sem neberem. Holanďany ani náhodou! Jednou se nám tady tak ožrali a zhulili, že lezli v noci z oken na střechu.”
„Tak teď jsem rád za Poláky :) Jak zní předpověď na dnešek, nevíte?”
„Jo kamaráde, asi zase zmokneš.”
„Hmm, tak já si jdu na tu snídani...”
Jelikož jsem měl včera bídnou večeři (asi jen osm rohlíků, tunu salámu, čokoládu, později jogurtový nápoj a sušenky), dělám ze sebe teď socku a k snídani málem spořádám i ten košík, ve kterém mi slečna přináší pečivo. Ani tu konev čaje nenechám poloprázdnou.
„Dozvěděla jsem se, že jedete kolem hranic ČR.”
„Jo, vlastně tady u vás spíš jdu.”
Snažím se dělat, jakože je to brnkačka, ale v místních končinách je to fakt očistec. Sice jsem všude tvrdil, že celá výprava byla v cajku a že mě to neskutečně bavilo, ale tento den nějak ztrácím pozitivní myšlení a začínám malinko nervovat. Jaká to krása, když pak vylezu ven z vývařovny a ono chčije už teď. Tak šup do pršipláště. Samozřejmě v mokrých botech, páč ty za noc prostě nemají šanci uschnout.
Od hotelu je to do prudkého kopce a přímo v půlce jsou stavební dělníci a s napětím očekávají co se bude dít. Kašlu na ně. Nemám chuť s tím kopcem bojovat a tak je jen zdravím, když tlačím mašinu nahoru. Rozhoduji se ignorovat všechny zkratky, lesní cesty a nějaké odbočky. Kašlu na všechno, jedu po silnici a ikdyby tam byl jeden kamion za druhým a sprchoval mě horem spodem, neuteču do lesa. Chci se odtud co nejrychleji dostat.
Přestávám vnímat cestu jako takovou. Jen bezmyšlenkovitě šlapu do pedálů a poslouchám kapky deště, jak se rozbíjejí o pláštěnku. V hlavě mi stále zní hlas, který jakoby říká, že pořád může být mnohem hůř, ale taky že nic netrvá věčně a že nový den přijde. Tohoto se držím. Snažím se nemyslet na nějaký deštík, hlad nebo únavu. Přece jsem věděl do čeho jdu a tady to mám. Mám přece co jsem chtěl. Nezbývá nic jiného než se s tím poprat.


Sice jsem si na začátku slíbil, že nevjedu na cyklostezku, kde bych se zase zcela určitě zamotal, ale nakonec se jí stejně nevyhnu. Kopce už ani nepočítám. Beru to jako rutinu. Dřu dokud to jde a pak tlačím. Ten okamžik, kdy vysílený slezu z jednokolky a nohama dopadnu na zem, je vždycky nepříjemný. Někdy dokonce nemůžu popadnout dech a nohy se mi podlamují.


V Rybníku zastavuji na oběd. Před chvílí přestalo pršet. Snad to vydrží. Lidi okukují jednokolku, ale je mi to úplně jedno. Nechci se s nimi bavit. Hledím si jen plného talíře a krýglu s Kofolou (už zase). Sedím tu dobrou hodinu a půl a jen se láduju. Dezert a po něm zmrzlinový pohár. Tihle dva na mě celou dobu bez hnutí zírají a nemohou uvěřit tomu co vidí. 


A je to tu zase. Šlap šlap šlap šlap a šlap. Vrnění pláště po asfaltu mě tak trochu hypnotizuje. Dneska jsem jen robot, který jede a střídavě hledí do mapy nebo na cestu a občas něco sezobne či vypije.
Déšť nabírá druhý dech. Brýle do kapsy, kapuci na hlavu a permanentní sprcha obličeje.
Najednou začínám přepadávat do stran a jednokolka se čím dál víc pohupuje v rytmu šlapání. Tohle znám, to je měkké kolo. První defekt.
Zastavuji a slyším, jak vzduch při unikání syčí. To bude velká díra. Jenže vzduch jde kolem ráfku a pláště. To vypadá skoro jako ta příhoda, která se mi stala těsně před zahájením výpravy a při níž jsem utrhl patku pláště. Modlím se, aby tohle nebylo to stejné, neboť toto je neopravitelná závada a v místech, kde je problém se najíst, se plášť bude shánět těžko. Jakoby moje skoro až zoufalství bylo cítit ve vzduchu, načež déšť zesiluje.
Na trávě rozdělávám stroj. Jeden šroubek, druhý, třetí, čtvrtý, sundat kolo, sundat plášť. Samozřejmě je všechno totálně zašpiněné a plné toho typického „vodního mazu”. Prostě takové to černé něco, co se na pláštích vyskytne při ježdění v dešti. Po bližším ohledání se mé obavy naplňují. Pletení je poškozené a je jen otázkou času, kdy povolí úplně. Měním duši za novou a doufám, že to ještě pár desítek km vydrží. Foukání milimikronanopumpičkou mě málem zničí. Během celé operace měnění a kontrolování se pořád ujišťuji, že je to v pohodě, že to nějak půjde. Že to přece nevzdám pár kilometrů před koncem. Flycross sice strašil, že Šumava bude poslední hřebíček do rakve, ale já mu nevěřím. Šumava bude jedna z posledních kopcovitých částí. Jestli dojedu tam, tak pak už přežiju všechno.


Vyměněno, nafoukáno, složeno. Můžu pokračovat. Teď už to není bezmyšlenkovité šlapání. V hlavě mi to šrotuje a vymýšlím alternativní plány. Pověřuji Zbyňka bojovým úkolem. Má zjistit, zda na ráfek, který mám na 29" jednokolce, skutečně dostanu 28" plášť, neseženu-li devětadvacetipalcový. Dále pak volám do banky, abych zjistil, jestli můžu platit kartou v zemích platících eurem. Sice mám tušení, že to musí jít, ale raději se ujišťuji.
Míjím policejní vůz. Chvíli pokračuji dál, pak se otočím a jedu za nimi.
„Dobrý den, nevíte, jestli je někde v okolí cykloservis?”
„Leda v Německu. Je tam město Waldmünchen. Ale nevím, dlouho jsem tam nebyl. Když pojedete tady po této silnici. Je to kousek.” Kousek v měřítku autem. Navíc ona silnice je první třídy. Nechápu. Policajti mě pošlou na sebevraždu. Mám co dělat, abych se vůbec dostal na její druhou stranu.
Od plánu koupě v Německu upouštím a rozhoduji se pro pokračování v cestě stůj co stůj. Hned za tou zpropadenou silnicí se to začíná zvedat. Zase pěšky.


Po chvíli nasedám a jen s obtížemi jedu. Jde to pořád výš a výš. Nohy mám v jednom ohni, pod pláštěnkou se vařím ve vlastní šťávě a rukavice můžu ždímat. Neujedu ani 300 metrů a zase končím s nohama na zemi. Jednokolka jakoby teď byla z olova. Ani rukama ji pořádně nemůžu vést. Kopec už je tak prudký, že musím při jeho pěším(!) zdolávání dělat přestávky asi každých dvacet kroků. Ale pořád slyším „Nevzdávej to, už tam budeš!”. A tak jdu dál. Pomalu, zpocený a smradlavý jak týden neprané ponožky, ale nezlomený. S každým krokem se přibližuji k bodu zlomu. Posledních asi 40 metrů stojí fakt za to. Už dělám přestávku každých deset kroků. A když se pak vyškrábu na konec stoupání, připadám si... nijak extra, páč furt prší a navíc mám nemocnou mašinu. Ale teď jedu alespoň z kopce. Sice v mlze, ale tady stejně asi moc aut nepojede.
Najednou v šumění kapiček vody slyším dunivý zvuk. Vychází zdola. Nemám nejmenší ponětí co to je. Mezi stromy spatřím dvě bílé světla.
„Co to je?!”
Nakonec z toho vyleze harvestor. A já už si myslel, že jsem se fakt zbláznil... Pokračuji dál v cestě, když v tom naproti vidím temnou siluetu. Ne, tak až teď jsem se zbláznil. Ale kdepak. Je to nějakej maník a vykračuje opačným směrem.
„Hallo!”
Á, německý soused. Vlastně ne, protože pořád opakuje „Ich bin kein Deutscher.” A tak sesedávám a společně se bavíme. Má tu někde v lese věci a stan, byl si jen dole v hospodě pro cigarety. Cestuje pěšky po okolí.
Já se taky zmiňuji o své cestě. Po odmítnutí nabídnuté cigarety se loučíme a pokračujeme každý svou cestou.


Stopy od té hlučné mašiny. Musí mít sílu jako hrom když jede v takovém terénu...

Cestou ještě narážím na studánku a tak doplňuji zásobu vody, byť se může zdát, že jí dneska není potřeba. To je ale omyl, pít je potřeba za každého počasí. A když se člověk hodně potí, platí to dvojnásob.
Cesta dolů je krkolomná, hrbolatá a kvílení brzdy hlasité a otravné. Mám toho dnes už plné zuby. Po opuštění lesa začínám hledat ubytování. Ale nedaří se. Pokračuji v cestě. A pak... je to chvilka, zasyčí to a během pěti sekund jsem na ráfku. Konečná, plášť je v hajzlu. Nedá se svítit, musím se někde ubytovat a vymyslet co dál. Musím se dostat do další vesnice. Prostě musím! Sbírám poslední zbytky odhodlání a beru tu těžkou mrchu na rameno. Znova volám Zbyňkovi, který mi zjišťuje číslo do Penzionu Všeruby. Vytáčím, zvoní, zvoní, zvoní, zvoní.... a nic, stále zvoní. Na poslední chvíli to bere paní.
„Dobrý den, máte prosím vás na dnešek volný pokoj pro jednu osobu? A neříkejte že ne.”
”Ano, máme poslední volný.”
„Skvěle, tak já tam budu tak do hodiny. Vaříte taky?”
„Ano, do půl deváté.”
„Výborně, tak to tam budu do půl hodiny!”
Paráda, dnešek mám vyřešený. Volám ještě Petrovi, zda nemá někde někoho u Domažlic, kdo by mi mohl píchnout s tím pláštěm. Netuším totiž jak ho zítra seženu. Petr se ale ozývá se špatnou zprávou. Jsem v tom tedy sám.
Ta blbá jednokolka je těžká jak hovado a mě začíná bolet rameno. Vidím domky. To bude ono! Zrychluji krok a už se těším na sprchu, teplé jídlo a postel. Naneštěstí je to Maxov, Všeruby jsou o kus dál. Je to nekonečné. Uháním jak jen to jde. Jediné, co mě žene vpřed, je hrozící zavření restaurace před mým příchodem. To bych nepřežil.
Konečně míjím ceduli Všeruby. Cestu k penzionu jsem probíral po telefonu. Parkuji jednokolku venku a vcházím dovnitř.
Dostávám pokoj, rychle měním oblečení a jdu se najíst. Jsem šťastný. Jsem tak šťastný, že mám zase ten úsměv od ucha k uchu, který mě doprovázel na Valašsku. Chci nechat slečně velké dýško, ale ta to odmítá. Kdo se má pořád tahat s těmi kováky? No budiž. Že jsem se ale nacpal :)
Na pokoji potom rozdělávám znova stroj a hned vyhazuji plášť. Patka se utrhla. Se svým problémem se svěřuji personálu, chvíli se o tom bavíme a pak se odebírám do pokoje. Zrovna dávají Mumii, tak se po dlouhé době dívám na televizi.
Dneska to byl boj jako nikdy před tím. Na zítřek zatím nemyslím. Chci spát. Jsem utahaný jako kotě.

Dodnes jsem si lámal hlavu nad tím, kdo na mě seslal tu třídenní přeháňku. Zpočátku jsem si myslel, že to byla Klára, ale pořád mi to nějak nesedělo a sám jsem tomu nechtěl věřit. Ovšem po návratu domů a následném přečtení flycrossova článku jsem měl jasno. Byl to ON! Ukažme si na něj prstem! Sorry fly, na někoho se to hodit musí... :D

čtvrtek 9. dubna 2015

Den šestadvacátý aneb kotáry, bloudění a druhá sprška

Než přejdu do minulosti, zůstal bych ještě chvíli v přítomnosti. Na blog toho totiž ohledně příprav na Druhou výpravu moc nepíšu. Ovšem to neznamená, že proto nic nedělám. Takže tady jen tak heslovitě uvedu jak jsem na tom.
Co tedy nového v současném dění? V týdnu se občas povozím na devětadvacítce někde po lesní cestě nebo mezi poli. Většinou jen krátké rychlé výjezdy bez báglu a do 20 km. O víkendech pak proháním šestatřicítku. Posledně to bylo tuším 114 km s třetinovou bagaží na obou nosičích. Zdokonaluji techniku odrazu při nasedání. Zjistil jsem totiž, že samotná hrubá síla nestačí. Vlastně ani není moc potřeba. Důležitá je technika. Je to celkem věda, páč s nákladem to člověk hned po nasedutí jen tak lehce nevyrovná a případné poposkočení pro zlepšení stability vůbec nepřipadá v úvahu. Je potřeba ten odraz provést perfektně. Aby člověk hned po vyhoupnutí se nahoru byl stranově rovně a přitom nakloněný dopředu. Ale ne moc, jen tak akorát na rozjezd. A odhadnout tohle všechno při různých sklonech cesty, neustálých jarních větrných poryvech a silničním provozu není jednoduché. Asi jen dvakrát se mi to povedlo napoprvé. Většinou se rozjedu do třech pokusů, ale někdy, hlavně při prvním rozjezdu dne, nejsem schopný ani na dvacátý pokus uspět. To už jsem pak řádně unavený (z toho vyskakování) a musím si dát cvhíli pauzu. Poslední náklad vážil 10 kilo. Jezdil jsem s tím jen tak cvičně po vesnici. Rozbombardované kvůli výstavbě kanalizace. Oproti předchozím verzím je tento způsob upevnění nákladu o dost stabilnější a náklad není tak objemný. Na druhou stranu mi spacák vzadu trochu zavazí při nasedání. Budu to asi muset nějak přežít.





Jinak od doby, co vlastním zelenou mrchu, se s ní blížím už ke 2 000 km, třicítku v hodině jsem ještě nepřekonal a d'brake už si hezky sedl a nezlobí. Pravděpodobně do té doby, než budu nucen sundat kolo. Zlepšuji techniku zdolávání kopců. Zjistil jsem, že ikdyž člověk ztratí v kopci rychlost, není ještě vše ztraceno. Dá se to zase rozvalit. Je to ale pořád o hecování se a ukusování metrů k vrcholu. A skvělé kardio :)
Co se výbavy týče, udělal jsem seznam, který se skrývá v sekci Výstroj. Fajfkou jsou označeny ty položky, které už mám vyřešené. Zatím je to taková pracovní verze.
Tolik k věcem současným.
Zpátky k výpravě. Čekají mě jedny z nejhorších cest a taky se budu pěkně dlouho motat v lese. Omlouvám se předem za sprostá slova, ale prý tu mám popisovat co se událo...

Středa, 28. května
Vyspal jsem se do růžova. Včerejší ochutnávka piv (zapomněl jsem s v minulém článku zmínit) mě ukolébala jako nemluvně. Ovšem po roztažení závěsu mě čeká nemilé překvapení. Venku prší. A nevypadá to, že by chtělo hned přestat. Každý den holt není posvícení a myslím, že jsem měl doposud na počasí celkem štěstí. Mohlo takto pršet klidně už od začátku.
Dole během snídaně řeším s personálem předpověď a jsem obeznámen s místními cestami i kopci.
„Má pršet celý den a noc. Ani zítra by to nemělo přestat. Ale to už budete zase jinde, tak třeba budete mít štěstí. Jinak na té vaší trase jsou asi ty nejhorší silnice v okolí. A řekl bych, že s tím ty kopce stejně nedáte.”
„Hmmm, alespoň, že ta snídaně je dobrá. Já nedávám spoustu kopců, nejsem Rambo...”
Po snídani se vydáváme pro jednokolku, kterou jsme včera zaparkovali do stodoly. Je tam, živá a zdravá. A na tu dnešní morkou etapu se těší asi stejně tak jako já. Na pláštěnku zatím kašlu, páč deštík polevuje a na pár minut dokonce i mizí. Ještě ukázat styl nasedání a hostinec mi mizí z dohledu.

Za vodní nádrží začínám stoupat. Je to přesně tak, jak mi říkali. Hnusná silnice a kopec. Řadím proto na 165 mm. Je to nezvyk jet zase nějakých 11 - 12 km/h. Ale nasedá se hezky a jízda je taková klidnější. Stejně musím za chvíli zastavit, protože to prostě nedávám. U Milířů začíná déšť nabírat na intenzitě a tak vytahuji pláštěnku. Nedá se svítit, musím vymyslet způsob, jak v ní bezpečně jezdit. Toto jsem měl udělat už před výpravou, ale nějak jsem to těžce podcenil.


Největším problémem jsou ruce. Jednou prostě musím máchat ve vzduchu, abych vyrovnával. Jedu totiž moc pomalu na to, abych se mohl držet oběma. Takže mi nezbývá nic jiného než prostrčit obě ruce ven z ponča. Nakonec se mi daří schovat před deštěm i batoh a vlastně i náklad na jednokolce. Spacáku je to jedno, ten je v lodním vaku, ale brašna už tak moc voděodolná není. Podle výrobce sice ano a má dokonce i svou vlastní pláštěnku, ale tato už toho má hodně za sebou a tak do ní místy teče. Mám v ní mapy a byl bych nerad, kdyby se z nich stala papírová břečka (což se nakonec s částí map stejně stalo). Po nějaké době zápasení s vlastním oblečením a oblíkáním návleků na kolena se opět vydávám na cestu.
Asfalt se mezi tím pokryl souvislou vrstvou vody, takže musím jet ještě pomaleji, abych se uchránil před sprchou zespodu. Už dvakrát se mi to povedlo a nebyla to hezká záležitost. Fakt mě to nebaví.
V Lesné na mě někdo volá.
„Ty pičo, viděls ho?! Héj! Pojď sém vole!”
Zjišťuji, že dotyčný volá z obchodu s potravinami. Jídlo!
Již tradičně pouštím tu svou písničku a zmiňuji se i o natáčení reportáže do televize, načež se spouští debata.
Odebírám se vedle do obchodu a nakupuji všechno možné. Kolik batoh unese. Po nákupu jdu zpátky „na chodbu” za těmi týpky, kteří zvědavě zkoumají můj stroj. Tlačím banány, zapíjím to Magnesiou a poslouchám celkem zajímavé historky.
„Jo jó, taky jsem byl v televizi. To když jsem šel do lapáku...”
Dlouho se nezdržuji, páč hoši začínají kořalkovat. Snadno se v těchto věcech nechám strhnout davem a většinou neumím kontrolovat množství, takže volím taktiku ústupu. Ikdyž... možná by mi bylo líp nalitýmu někde v Jednotě než zmoklýmu uprostřed lesů. Neexistuje, skoro nic jsem neujel, šlapat se bude!
Mizím mezi stromy. Najednou je mi o moc líp, neboť mám batoh až po okraj plný jídla a pití. Dneska už klidně nemusím potkat ani domeček. Ale je mi jasné, že se večer zase budu srabácky pídit po ubytování. Tak trochu se za to teď stydím. Ale co už.
Najednou, na úzké silničce, tam, kde bych to nikdy nečekal, stojí kolona aut. Deru se dopředu a vidím nakládání dřeva na kamion. Nikdy předtím jsem to neviděl a tak stojím, z pusy mi leze pára a dívám se, jak to tomu maníkovi jde. Je to fofr. Během chvilinky má naskládáno, složí stabilizační nohy a může se jet dál.


Silnice se za chvíli mění na lesní cestu. A pořád nahoru. Už mi to leze krkem. Na prvním odpočívadle se stříškou zastavuji a pouštím se do zásob. Povidlovo - tvarohový koláč. Rovnou dva :)
Většinu kopce jdu pěšky. Tohle se prostě nedá. V botech už mám tolik vody, že ji při chůzi slyším. Na příští cestu si musím vzít alespoň návleky na boty. Na toto jsem úplně zapomněl.
Tak trochu se začínám ztrácet ve značení. Je tu nějak moc cyklostezek. Pořád si lezou do cesty a některé ani nemám v mapě. Takže u každé křižovatky musím slézt, mrknout do mapy, kterou pak díky absenci některých stezek půl hodiny studuji, nabrat (pravděpodobně) správný směr a pokračovat dál. Je to neskutečně vysilující. Hlavně z psychického hlediska. Alespoň že tu není mobilní signál, nebo bych se asi zbláznil úplně.
Toto je jedna z mála chvílí, kdy se mi v hlavě honí nějaké myšlenky mimo plánování a jídlo. A musím říct, že jsem rád, že těchto nebylo moc. Být takto sám se sebou celou cestu, nevím nevím...


Úplně nejlepší je, když zjistím, že jedu špatně až tehdy, vyškrábu-li se na nějaký krpál. To mě dostává skoro až do kolen. Přichází křižovatka, která tu vůbec neměla být. Rozcestník s turistickými stezkami a v pozadí nějaká chata. „Sakra, kde to jsem?!”
Vytahuji foťák a zapínám GPS. Celou věčnost hledá signál. Když už se na mapě konečně objeví tečka, je mi to k ničemu, protože zobrazuje tak ohromné množství cest, že jsem z toho úplně jelen. Nakonec volím zoufalou taktiku držet se pěší stezky, kterou na mapě mám a která více méně vede stejným směrem, kterým chci jet já. Brodím se v lese mokrým jehličím, míjím rybníčky a nějaký zbytek zřejmě včelínu, který vypadá jako současné doupě nějakých pochybných existencí. Nechci zjišťovat, jestli je někdo doma a tak raději pokračuji dál. Ať už to vede kamkoliv.

Doleva nebo doprava?
Nyní se dostávám někam úplně mimo. Do pustiny s otáčecí značkou. Směr si můžu vybrat podle sebe. Už se mi to opravdu přestává líbit. Tachometr už kvůli vodě dávno přestal měřit. Směr určuji podle kompasu a prostě jedu dál. Však někam dojedu. No, kdybych tak věděl kam to jen jedu...


„No, počkat, tohle jsem někde viděl. No jasně, že jsem to viděl! Tady už jsem byl!”
Po třech hodinách se dostávám na stejné místo, jen z jiné strany.
„Jak je to možný?! Jak je to kurva možný?!!!”
Tři hodiny moknutí, nervování se u mapy a tlačení stroje do kopců a pro co? Pro nic! Ach jo, takové šoky...  Mám chuť se na to vykašlat, rozdělat střechu a pro dnešek to zabalit, jen kdyby nepršelo. Alespoň si můžu přečíst co je napsáno vedle toho kříže. Je to německy. Přesně si to už nepamatuji, ale stálo tam něco jako:

Na věčnou památku těm, kteří padli a také těm, kteří byli na konci II. světové války vyhnáni ze své vlasti.

Můj problém rázem není nic. Vůbec nic. Jen zrnko písku v obrovské poušti. Teda teď spíš asi kapka v moři. Takovýchto památníků potkávám spousty. Prakicky celé pohraničí je jimi poseto. Nevím, nežil jsem v té době a tak nemám tušení jak to doopravdy bylo před, během a po válce. V učebnicích dějepisu není nic jisté. Co je ale jisté na sto procent je to, že to vždycky odnesou hlavně obyčejní lidé...


Nedá se nic dělat, musím zase od začátku. To mám teda radost. Snažím se najít na mapě. No a daří se. Konečně vím, kde přesně jsem. Celou dobu jsem jel prakticky naslepo a nevšiml si toho. Dodnes nevím, jak se mi povedlo se takto zamotat a asi to navždy zůstane záhadou. Na druhou stranu to byl takový miniúnik před světem. Tam opravdu nebyl nikdo jiný než já. Kdo by tam taky co pohledával v dešti a zimě. Stačilo jen na začátku celého toho chuchvalce stezek odbočit a bylo by. Jenže odbočovací značka tu prostě chybí. Je tu až tzv. ujišťovací a ta z křižovatky nejde vidět. Neuvěřitelné co dokáže chybějící kousek nabarveného plechu v kombinaci s mým skvělým orientačním smyslem způsobit za nepříjemnosti.
Les pomalu ustupuje, déšť to ještě nevzdává a na obzoru se objevují domy. Mířím do známého Rozvadova a doufám, že se mi tu podaří ubytovat v nějakém normálním čistě ubytovacím zařízení. Mají ale plno a v těch růžových domech s billboardy s novými zaměstnankyněmi se raději neptám.
Pokračuji tedy dál. Začíná se pomalu šeřit a já, jakožto dement nejvyššího kalibru, jsem si zase zapomněl koupit ty blbý baterky do té blbé blikačky. Takže nemůžu jet ve tmě, nebyo by mě ještě něco smetlo. Do Diany je to kus, ale po příjezdu začínám tušit, že ani tady neuspěju. Je tu jen pár domečků a velký kostel.

Jedu tedy dál směrem na Novou Ves, kde by měl být hotel. Podle mých výpočtů bych tam měl dorazit ještě před setměním. Ale je to celkem oklikou a tak mě uprostřed cesty napadá skvělá věc. Použiju zkratku přes les, budu tam dřív a nebudu se otravovat s auty. Zní to až příliš dobře.
Zpočátku je to takový horší asfalt, později lepší lesní cesta a ještě později šutry a blato. Z kopce to jede samo, nahoru jdu pěšky a dřu se jak mezek. Během toho procházím pod vysokonapěťovým vedením a dráty zlověstně hučí až z toho mám strach. Jako elektrotechnik jsem obeznámen, co udělá s lidským tělem 400 kilovoltové vedení. Ale to by se muselo stát nevím co, abych dostal pecku.
Nevím jestli jsem tak mokrý od potu nebo od deště. Ale jsem jak nasáklá houba.
Míjím oboru s vysokou zvěří. A pak.... asfalt! A cedule Nová Ves.


Hotel tu skutečně je a tak se jdu hned zeptat na ubytování. Jeden takovej správnej týpek mi schovává jednokolku do komory, dostávám klíč a jdu se ubytovat. Tedy nejdřív musím najít vchod. Jsem tak trochu zmatený, páč ho prostě nenacházím.
„Musíš jít z druhé strany.” říká ten týpek.
Když už konečně zabouchnu dveře od mého pokoje, připadá mi, že je to za mnou. Ale není. Po chodbě a v okolních pokojích je spousta lidí a dělají nehorázný bordel. Děcka křičí a lítají sem a tam no prostě hrůza. Jednou se mi dokonce někdo snaží dostat do pokoje. Naštěstí jsem toto předvídal a zamknul jsem se. Ale myslím, že i tak bych mohl být se svými dvěma metry a zlověstnými světýlky v očích, způsobených dnešními událostmi, v klidu. Parchanti jední mrňaví...
Dávám si sprchu a po zjištění, že tu nemají ručník (za ty prachy bych tu měl mít i osobní služku), jsem nucen použít místo něj mikinu. K večeři zbytek ze zásob. Ještě rozložit všechny mokré věci - moc toho není, jen boty, rukavice, bunda a ponožky. A vlastně teď ještě ta mikina. A jde se na kutě.

pátek 3. dubna 2015

Den pětadvacátý aneb „Šmarja, televize!” a první sprška

Úterý, 27. května
Budím se před osmou ranní. Na devátou mám totiž domluvené natáčení reportáže do televize. V noci pršelo a teď to vypadá, že každou chvíli začne znova. Po sbalení věcí odevzdávám klíč od chajdy a zase spouštím tu svou o Cestě, stroji atd. Kupuji si jídlo a během výkladu papkám.
Přijíždí auto. Pán z personálu kempu jen otráveně říká „Ježišmarja televize!”. Nechápu, jak to mohl poznat, když na autě není ani žádné logo. Ihned vyskakují dva pánové a volají „Ahoj Tome!”. Hmm, tak to asi fakt budou oni. A skutečně, přijeli se mnou dělat reportáž pan František Nyklas a jeho kolega kameraman, jehož jméno mi nějak uniklo. Dozvídám se, že v místním kempu dělali minulý rok inspekci a že dopadl strašně, takže proto si je tu pamatují.
Ihned se pouštíme do práce. Probereme scénu, jak to asi tak nějak bude vypadat, kde to natočíme a za chvíli už mi před obličejem lítá mikrofon s logem TV Nova a kousek opodál mě sleduje objektiv kamery. Nevím, není to zrovna to, co bych chtěl. Do televize jsem se nikdy netoužil dostat, ale když už k tomu došlo, snažím se spolupracovat. Musím se přiznat, že ten objektiv a mikrofon u pusy mě dost lezou na nervy. Jako moucha, kterou nemůžete odehnat.
Po rozhovoru přicházejí na řadu akčnější scény. Dostávám GoPro, abych se s ním mohl sám během jízdy natáčet. Jelikož ale ve studiu zapomněli přibalit trymount (takové udělátko, které umožňuje GoPro přidělat na běžný stativový závit), nepasuje na můj teleskopický monopod. Ke slovu tedy přichází izolepa.
Odjíždíme z kempu a při tom točíme. Já na minikameru, oni na jejich mašinu pěkně z pohodlí kufru jedoucího auta. Z kempu je to do kopce a tak mám co dělat, abych to hned po ránu vyjel.
Cestou do Chebu ještě točíme pár dalších scén z auta a pak se rozdělujeme, neboť jedu po cyklostezce, kam auta nesmí. Jsme domluveni, že se potkáme u benziny kousek za Chebem. Nakonec dostávám telefonát, že tam kluci netrefí a že se potkáme v Hrozňatově.
Jedu tedy po plánované trase dál směrem na jih.
Pár kilometrů před Hrozňatovem je ale silnice uzavřena a makají tu stavební dělníci. Je to tu rozkopané. Objížďka by mi zabrala věčnost a tak se ptám, zda to můžu projet. Jeden z dělníků jen mávne rukou, že prý klidně. Super! Uzavřená silnice = silnice jen a jen pro mě :)
Jsem v Hrozňatově. Auto nikde. Volám tedy, kde jsou, načež se mi dostává odpovědi, že se sem prostě nedokážou dostat a že tu reportáž nějak sestříhají, že materiálu mají celkem dost. A takhle natáčení skončilo. No... tak snad z toho budou mít doma radost.



Chvíli ještě postávám na ulici a sleduji, jak se z díry v plotě line jedna kočka za druhou.
Začíná kapkat. Sleduji slimáka, jak frčí po asfaltě (ano, přesně ten z upoutávky) a připadám si jako on. Samotný uprostřed obrovitánského světa a jen velice pomalu se pohybující. Na těchto stvořeních obdivuji jejich vytrvalost. Ať se děje co se děje, oni jdou dál. Přes kameny, trávu, dokonce i zdi. Krůček za krůčkem se přibližují ke svému cíli - nějakému šťavnatému listu uprostřed louky. Představa, jak se jím ládují, je žene kupředu. Něco mi to připomíná :)
Čeká mě celkem dlouhá pasáž v lese. Po staré signálce. Takže kopce budou asi zabijácké. Prakticky hned na začátku mi jeden dává pěkně zabrat. Nemám šanci ho vyjet, musím tlačit. Připadá mi, že od té doby, co jsem na tuhle výpravu vyrazil, je ten stroj čím dál těžší. A obecně i samotný postup je pomalejší a náročnější. Asi už začínám být unavený. Možná je to taky tím, že mám čím dál větší potřebu pojídat vše na dosah a přitom dávky jídla jsou tak nějak pořád stejné.

 
U odbočky na obec Mýtina je odpočívadlo. Dělám přestávku a vidím přijíždět nějaké terénní auto. Zastavuji ho a ptám se, zda v té vesnici není obchod s potravinami.
„Tady obchody vůbec nejsou, zkuste to dál, vesnice se jmenuje Tři Sekery.”
Hledím do mapy. Je to daleko a navíc mimo trasu. Nedá se ale nic dělat, páč bez jídla se ani nehnu. Předělávám tedy dnešní trasu a vydávám se na cestu. Je to pořád dokola, nahoru tlačit, dolů se modlit. Vařím se ve vlastní šťávě a do toho jsem omýván lehkým deštíkem.
V tom spatřím auto a chlápka, jak cosi dělá s cykloznačkami. Na kapotě má tuto nálepku.


„Dobrý den, co to děláte? Vy vyznačujete novou cyklostezku?”
„Dobrý. Ne já přeznačuji starou Iron curtain trail. Teď je z ní Eurovelo 13. Občas vede jinudy, tak i přidávám značky. Taky ruším nebo přeznačuji staré cyklostezky.”
„Hmm, jenže já podle ICT jedu a jestli ta nová vede jinudy, tak pak jste mi to totálně domotali.”
„Nebojte, když se jí budete držet, dojedete až do Znojma.”
Chvíli se pak ještě bavíme o mé výpravě a ještě zneužívám pána k natočení jednoho záběru. Ale celkově mě toto moc nepotěšilo. Po lopatě to znamená, že odteď už se na mapu nemůžu úplně spolehnout, neboť je to tu jinak značené. Navíc se tu nedá chytit žádného orientačního bodu, páč kopce jsou všude a v lese toho člověk do dálky moc nevidí. Ani GPSka ve foťáku tu nepomůže - není tolik podrobná. Mám dojem, že tohle ještě bude sranda. Teď je hlavně důležité, abych se dostal do Třech Seker, kde má být restaurace. Stezek je tu totiž víc než dost a přímo to láká ke špatnému odbočení. Chvílemi se sice musím častěji dívat do mapy a pečlivě plánovat další postup, ale nakonec se to všechno vyplácí, neboť se dostávám ven z lesa a jsem na silnici mezi vískou Krásné a Třemi Sekerami. Po chvíli hledání nacházím i restauraci a můžu se začít cpát.
Sedím venku. Teď momentálně neprší a není zas taková zima, abych musel smrdět vevnitř.
Po obědě pokračuji dál po silnici, neboť mě dovede na stejné místo, kam bych dojel po signálce. Ovšem tady nejsou tak brutální kopce. Cstou pořád mírně poprchává, ale zatím je to v pohodě. Jenom v tom počasí nechce schnout prádlo, takže jsem durch mokrý.


Přichází mi SMS od pana Nyklase, že reportáž prý uvedou dnes večer a že děkuje za spolupráci. Dávám tedy echo domů.
Opět se ke slovu dostává hlad. „To není možný, před chvíli jsem jedl. A kolik jsem toho snědl!”
Nedá se svítit. Jsem zase v lese na opuštěné cestě. Jídlo nemám, musím tedy chtě nechtě jet dál.


Stejně už jsem toho dneska najezdil docela dost a tak se začínám v mapě pokukovat po noclehu. Venku se mi, již tradičně, spát nechce a taky se musím někde navečeřet. Vyjíždím z lesa a hned na obzoru se jeví Halže. Jenže tam nic není. Kousek dál je Svobodka. O dost menší vesnička, ale měla by tam být možnost ubytování.
Vidina večeře mě, stejně jako ty slimáky, žene vpřed :) a nakonec přijíždím k velice pěkně zařízenému podniku. Ptám se na ubytování a mají volno. Dostávám krásný pokoj. Veškerý nábytek z masivu, ručně kované kliky na dveřích, masivní stropní trámy a přímo obrovská postel. Paráda. Po sprše scházím dolů na večeři. Zrovna dávají zprávy, ale o mně tam nic není. Ještě zjišťuji předpověď počasí na zítřek, zamlouvám snídani a jdu na kutě. Doufám, že to s tím zítřejším deštěm nebude moc horké...