Věřím

Myslím, že bude nejlepší, když budu citovat zápis do  (týde)deníku před dvěma dny. Ať si každej udělá svůj obrázek.

Věřím, že ještě někdy spatřím jasné modré nebe se zářícím sluncem. Věřím, že mi ještě někdy uschnou boty. Věřím, že tam někde daleko na jihu existuje jistá země. Ten kousek světa se svými poli, vinicemi, loukami a lesy. Kde teď nejspíš vzduch voní obilím a nebo co nevidět začne. Věřím, že ještě existuje vlahý letní vánek, který tě pohladí po tváři. Věřím, že všechny kopce jdou zašlapat do země. Věřím v nezlomnost lidského ducha. Zkrátka věřím, neboť víra je mocná. Neboť krom těch třech špinavých a mokrých uzlíčků je víra to poslední co mi momentálně zbylo.

No... sedím, úplně hotovej, na lavičce a píšu výše uvedené. A říkám si, kdy tohle aprílový počasí skončí. Kdy skončí ty kopce? A v tom přijíždí Raluca a Andrey. Příjemná společnost člověka potěší. Všechno je tak jakoby růžovější. O pár kilometrů a přeháněk dál na mě kdosi něco volá. Spouštím svoji písničku o Druhé výpravě a z chlápka se najedou vyklube reportér. Jmenuje se Ole a rád by se mnou udělal rozhovor do rádia. A tak nahráváme rozhovor. Dostávám kontakt, užitečné informace a Ole mizí. Místo něj mi jde dělat společnost další chcanec. Je večer a je to tak rychlý, že jsem během pár vteřin durch. A tak se musím furt hýbat. Kdybych v tom začal stavět stan (kdybych měl dobrý místo), dřív by mi znecitlivěly prsty a postavil bych houby. Naštěstí je to asi jenom deset minut. Ale je to jako bych skočil do vody. Abych v tom nezmrzl, jedu asi ještě hodinku a většinu z toho stíhám usušit. Ne úplně, ale to neva.
Další den, když se přehrabuju v batohu, zastavuje auto a z něj vystoupí - no Ole! A první, co mi po podání pravice dává, je kyblík zmrzliny. Óóó :) a pak ještě další jídlo.
"No, v práci mi řekli, že musíš být naprosto šílenej a tak tě chtějí mít v televizi."
A tak až do pozdního odpoledne natáčíme reportáž. Já si jezdím jak chci a on mě natáčí. Večer přijíždím do města, kde Ole bydlí a tak jsem představen přítelkyni Berit, osprchován, nakrmen, napojen a uložen.
Ráno mě Berit vyprovází na spešl loď. Hurtigbåt. Je to vlastně autobus mezi ostrovy. Docela to sviští.
Ostrov Vega. Asi dvacet km napříč. Krásnej kousek pevniny. Minimální provoz, skvělý lidi, příroda a odpoledne ukázkový počasí. Chci tu strávit noc, ale pak se dozvídám, že zítra trajekt do Tjotty nepluje. Takže jsem nucen odjet už teď.
Na trajektu celou hodinu kecáme. Michal z Anglie, na motorce. A koho myslíš, že jsem potkal večer na silnici? No byl to Ole. Vracel se z cyklozávodu. Svět je malej. A skvělej!

Díky, Ole a Berit. Díky za všechno! Hlavně za tu spoustu jídla, nocleh, loď a taky za to pivo