pátek 23. ledna 2015

SLOVAK WINTER MTB & RUNNING TROPHY 2015

Minulý rok to bylo vůbec poprvé, kdy jsem byl na nějakém závodě a dokonce se ho i účastnil. Zjistil jsem, že je to parádní činnost a tak, když se Igor, jeden ze slovenských kolegů unicyklistů, zmínil o možnosti účastnit se zimní verze Stupavského maratonu, neváhal jsem. Byl to právě on, kdo s pořadateli domluvil účast jednokolkařů. Zlanařil jsem tedy Zbyňka, aby jel taky, páč nás zrovna moc nebylo...

Sobota

Spíš bych měl napsat čtvrtek 15.1. Tehdy jsem totiž jel do Znojma pro jízdenky na vlak. Rozhodl jsem se, že je koupím dopředu, aby se neopakovala situace z první návštěvy Bratislavy, kdy spadl rezervační systém pro kola a já jsem zůstal dvě hodiny na nádraží, resp. u nádraží, kde se mnou, navzdory mým připomínkám, že to není nutné, čekal i Igor. Pro jízdenky jsem jel na kole a domů jsem dojel utahaný jak kotě. Ale úkol byl splněn a jízdenky doma.
Zpět k sobotě. Sraz si se Zbyňkem dáváme o půl jedenácté. Celkem rychle se rozhodujeme pro cestu po polňačce. Ultrakulatá silnice holt nikoho nebaví. Polňačka nám ale skýtá překvapení, páč dělá jakoby chtěla jet s námi, neboť oba za chvíli vezeme její značnou část na strojích, botách a oblečení. Hlína se lepí všude. Zbyněk má rázem třípalcovou pneu. Jen ta moje je tak nepřilnavá, že na ní ani to blato nechce držet. Nakonec jsem ji neměnil. Nebyl důvod - není žádný sníh. Chvílemi to vypadá, že to snad nestihneme, což by vzhledem k rezervaci míst pro kola byla katastrofa. Zdání ale klame a my dorážíme na stanici dobrých deset minut před příjezdem vlaku.
Jízdenky jsem kupoval jen na vlak z Břeclavi do Bratislavy. Tedy přesněji, do Znojma jsem jel jen kvůli rezervaci pro kola. Ta se dá totiž koupit jen na mezinárodních pokladnách (rezervace pro mezistátní vlaky) a je lepší to mít s předstihem. Kupujeme tedy ještě IDSky pro cestu do a z Břeclavi. Jsem pověřen úkolem tyto uschovat a chránit vlastním tělem.
Cesta do Břeclavi je rutina. Návštěva zdejší vývařovny, ve které necháváme většinu nasbírané hlíny z polňačky, též rutina. Máme totiž půlhodinu na přestup. Hledáme ten správný vagón, načež začne hlásit rozhlas, že vlak je připraven k odjezdu a že si máme nastoupit. A tak raději nastupujeme hned s tím, že daná místa najdeme až ve vlaku. Pokud někdo potkal ve vlaku EC Slovan, který odjížděl ve 12:59 z Břeclavi, dvě kreatury s jednokolkami a batohy na zádech, jak procházejí jeden vůz po druhém, aby nakonec zjistily, že kola veze až ten poslední, byli jsme to právě my. Během tohoto hledání se zbavujeme další části vtíravé polňačky, která se rozhodla jet s námi až za státní hranice. No asi tu z nás budou mít uklízečky a uklízeči radost... Posílám zprávu Igorovi, že už se řítíme.
Cesta ubíhá rychle. Zbyněk se ujímá funkce zprostředkovatele proviantu a tak sedíme a tlačíme rohlíky s rostlinnými paštikami. Fazolovou z bezpečnostních důvodů necháváme až na později. Ani se nenadějeme a jsme v Bratislavě.

Kousek od Hl. Stanice
Jsou dvě odpoledne a dnešní plán zní dostat se na prezentaci, kde si vyzvedneme dárkové balíčky a hlavně čísla s čipy pro zítřejší závod. Doma jsem podrobně studoval mapu, abych nás dokázal spolehlivě dovést až na místo konání závodu (tedy i prezentace). Od nádraží je to asi pět kilometrů, ale mapa ukazovala slušný kopec.
Prakticky okamžitě se dostáváme na velmi rušnou a úzkou silnici, kde je životu nebezpečno jezdit i na kole. A přitom je to taková silnička. Hned přes koleje je dvouproudová silnice a na ní je skoro menší provoz než tady. Tak se procházíme po chodníku. Cestou míjíme tuhle zajímavost.



Sleduji názvy ulic. Zatím jsme se ještě neztratili, ale Igor mě mailem varoval, že má obavy, že se nám to povede. Také mě mailem varoval, že tato trasa není zorvna vhodná. Ten kopec je prý dost nepříjemný. Naneštěstí mi to poslal moc pozdě a já jsem si tak zprávu nemohl přečíst... V té správné ulici odbočujeme. Hurá do toho kopce. Naše hurá moc dlouho netrvá, neboť mapa nelhala a kopec je pro nás nezvládnutelný. Stejně je tu jednosměrka...
Asi v půlce volá Igor. Zjišťuji, že zpráva mu nedošla. Domlouváme se na místě srazu a pokračujeme dál v cestě. Abychom se nemuseli procházet mezi auty, míříme na lesní pěšinku a chvíli po ní i jezdíme. Poté se pěšina mění v pěknou cestičku, která nás vrací zpět k silnici, což je stále podle plánu. Jde to až podezřele hladce.


Na první křižovatce už se ale začínám ztrácet a tak špatně odbočujeme, načež se mi v hlavě rozsvítí varovné světýlko. Pro jistotu se ptáme na cestu a místní nás navádějí tím správným směrem.
Přichází další křižovatka. A tady už jsem v pasti úplně. Jsem přesvědčený, že závod se koná na kopci a ne v údolí. Vím, že je to na louce a že na té louce končí lanovka, kolem které jsme už dnes jeli. Paní nám radí cestu, ale díky mému špatnému přesvědčení nejedeme dolů, ale nahoru, kde zjišťujeme, že tam není žádná louka a tudíž ani žádný závod.
Na zdejší informační mapě zjišťujeme naši polohu a já se mlátím do hlavy, jak jsem se mohl takto zmýlit. Zbyněk už o mých navigačních schopnostech začíná pochybovat, ale tyto pochyby okamžitě zaháním povelem k odjezdu. Je tu spousta lidí a tak náš efektní sjezd, doplněný diskusí, zda tam dneska vůbec dojedeme, budí značný zájem.
Vracíme se zpět na křižovatku, kde nám radila paní a vrháme se tentokrát už tím správným směrem. Jedeme dolů z celkem prudkého kopce. Na chvíli zapomínám, že mám vyměněné špalíky a posílám se brzdou k zemi. Při padání máme oba celkem slušnou rychlost, ale daří se mi to uběhat. Zbyněk je chudák z mého zkratu tak vylekaný, že padá taky, ale též se mu daří pád ukočírovat.
Po sjezdu tak výživném, že nás už ke konci z brždění bolí ruce, se konečně ocitáme na místě konání.  Vyřizujeme prezentaci a čekáme na Igora, který by sem měl každou chvíli dorazit. Po chvíli se tak skutečně děje a dovnitř vstupuje další zítřejší jezdec se svojí devětadvacítkou, pojmenovanou Berta 2.
Nyní nás čeká ještě asi desetikilometrová cesta. Igor nás bere jinou trasou. Tou, kterou doporučoval v mailu. Je to mírný táhlý kopec, který bychom bez problémů vyjeli. No nic tak příště.
Během naší společné výpravy městem si se Zbyňkem zkoušíme jízdu na Bertě. Zajímá mě hlavně samodomo vyrobený T-Bar. Dobře vypadá a také se skvěle drží.
Do bytu dorážíme už prakticky za tmy. Uvnitř nás vítá Katka a samozřejmě také metalista junior. Jsme napojeni, nakrmeni a po večerní diskusi také uloženi :)

Neděle

Po snídani se chystáme. Odjezd na místo dění je kolem deváté. Asi nebude nikomu divné, že všichni čekají na moji maličkost. Prostě mi trvá než se vymotám. A pořád něco hledám.
Loučíme se s Katkou a míříme na BUS.


Na závod dorážíme něco před desátou. Dáváme si cvičný pojezd lesíkem, abychom se rozehřáli. Rozehříváme se ale až moc, což mi dochází v okamžiku, kdy se z Igora během převlékání kouří jako z dukovanské elektrárny. Nakonec přichází i poslední jednokolkař Filip.
Hodina ubíhá jak nic a moderátor Richard Vrablec už nás všechny vybízí k seřazení na startu. Nechávám si od Zbyňka přidělat číslo na záda, protože budu pravděpodobně rozepínat větrovku, tak aby to tam nevadilo.
Asi tři minuty před startem nám kdosi říká, že na zádech být čísla nesmí a tak ve spěchu předěláváme. A to bych to nebyl já, kdybych něco nepodělal. Nejdřív mi sponky, kterými se číslo přidělává, popadají po zemi a pak, aniž bych si toho zpočátku všiml, přidělávám číslo vzhůru nohama. Dochází mi to až když to mám přidělané a to už je necelá minuta do startu. Jenom jantar jako já si může přidělat číslo opačně. Ach jo. Kašlu na to...
Zaznívá startovní výstřel a běžci se vydávají na trať. My jsme až úplně na konci a necháváme je trochu odběhnout. Zbyněk ale hned nasedá a pomaloučku jede za davem. Nevydržím to a jedu taky. Jedeme dost pomalu. Zpočátku to prostě bude tlačenice než se to roztrhá.
Zbyněk na to ovšem jde chytře a využívá své zkušenosti z trialu, vyskakuje na chodník a vesele si to štráduje vedle běžců. Začíná se nebezpečně vzdalovat. Jedu s Igorem za davem lidí a oba přemýšlíme, jak dál. Nakonec to Igor zachraňuje prosbou o trochu místa. Dav nás pouští, já přikládám pod kotel a zahajuji stíhací jízdu. Zbyněk je pár desítek metrů vepředu a drží vysoké tempo. Musí, neboť jede se 125kami klikami a trať začíná mírňounce stoupat. Je to spíš slalom než sprint, páč se neustále musím vyhýbat běžcům. Stále je jich tu spousta a tak kličkuji z jedné strany silnice na druhou. Ale přibližuji se. Musím Zbyňka dohnat dřív než vyjedeme nahoru na kopec, protože až pojedeme dolů, bude to on, kdo bude mít výhodu.
Igora už neslyším a Filipa jsem viděl naposledy na startu. Náhle se mi zdá, jakoby Zbyněk zpomalil. Doháním ho a předjíždím. Běžců už je méně a už nejsou roztažení přes celou cestu. Postupně se blížím až ke špici. Některým borcům a borkám to běhá fakt rychle. Kdybych to měl běžet, asi bych už umřel :) Jedou jako stroje. Běží tu týpek se psem, další týpek jen v tílku a ultrakrátkých kraťasech a jeden chlap dokonce běží s dítětem v kočárku! Respekt.
Těsně pod kopcem doháním i auto s kameramanem, které jede v čele. V kopci předbíhám vedoucí běžce a užívám si pár minut slávy, když mě kameraman z kufru auta točí. Vlastně neužívám, protože furt musím myslet na to číslo... Nakonec auto předjíždím.
Mám pocit, jakoby mi Zbyňa pořád dýchal na krk a tak se snažím jet co možná nejrychleji a nejdál. Kopec je ale ke konci docela prudký a už nsetačím s dechem. Posledních pár metrů tlačím, načež mě předbíhá slušná skupina běžců.
V mírnější pasáži nasedám (daří se až napodruhé) a snažím se jet dál. Mohy mi tuhnou a po chvíli musím zase dolů. Funím teď jak parní lokomotiva. Těsně pod vrcholem nasedám a míjím fotografy z Faxcopy. Těsně za nimi se trať láme a začíná celkem prudký kopec dolů. Jedu nadoraz a málem hážu tlamu. Pod kopcem je občerstvovací stanice. Jelikož jsem si nebral ani batoh, rozhoduji se pro občerstvení.
Slečná říká „Čaj nebo ionťák?”
Furt mi to nějak nedochází. Nakonec mi docvakne, že se mě vlastně ptá co chci.
„Čaj, eh, ionťák, to je jedno!”
Už je ale pozdě a ona to nestíhá. Naštěstí jsou tu dvě a tak mi druhá podává kelímek. Bylo to ale tak rychlé a mé „povely” poněkud matoucí a tak mi podává čaj.
Trochu zpomaluji, abych se napil. Jenže nedokážu jet úplně v klidu a tak se čaj v kelímku pořád mele a místo toho, aby mi končil v puse, teče všude kolem. Pár doušků se mi ale nakonec daří dostat na to správné místo. Ale za cenu sladkého plnovousu :)
Je to super vzpruha. Můžu na to zase šlápnout. Odteď už to bude jen dolů. Z 36" jsem si pro tento závod na QU-AX přemontoval Starfightera a tato malá prkotina mi teď dost pomáhá. Prakticky celou dobu jedu na brzdu. To mi umožňuje jet co nejrychleji.
Opět doháním vedoucí skupinu, ale v tom prudkém kopci jim to běželo sakra rychle. Zdá se, že jsou neunavitelní. Pořád si drží to své tempo a jeden z nich se se mnou dokonce baví, že si to prý po závodě půjčí.
Pořád mám pocit, že tam někde vzadu za zatáčkou je Zbyněk a se svými 125kami kmitá jako o život a že mě za chvíli dožene. Ještě že jsem si vzal nové boty, které mi na pedálech při vyšších rychlostech nehorázně kloužou. Hmm...
Najednou za sebou slyším vrnění terénního pláště. To bude on! Přidávám ještě víc, ale ten zvuk se pořád přibližuje. Nakonec se z toho klube cyklista, který závod natáčí. To se mi ale ulevilo :) Sundává si brýle a otáčí je na mě. Nechápu... ale pak mi dochází, že je to vlastně kamera. Pro jistotu se ptám, zda jsou to opravdu brýle s kamerou. Opravdu jsou. Nevěděl jsem, že se něco takového dělá. Asi jsem zaspal dobu. A to tak, že velmi.
Jedu co to dá a ono to furt ne a ne skončit. Na kousku cesty leží uježděný sníh, ale už řádně roztátý a špinavý a tak si ho všímám až tehdy, kdy mi na něm ustřelí kolo. Mám štěstí, nespadl jsem.
Už mám dost. Dovolená strávená u počítačových her si vybírá svou krutou daň. Už fakt nemůžu. Přichází poslední krátký kopeček, který jsme už dneska jeli cestou na závod. To jsme ho vyjeli úplně v pohodě a rychle, ale teď mi dělá docela problém. Rozhodně ho nevyjíždím tak rychle. Jako záchrana přibíhá odnaproti pán, který začíná jednoho běžce těžce hecovat. Běží vedle a tak ho motivuje, až tím nakazí i mě. Musím přidat.
Cílová rovinka. Slyším Richarda, jak do mikrofonu hlásí, že už se blíží první jednokolkař. Zase myslím na to číslo. Je tam spousta fotografů a dokonce i televize, která to vysílá v přímém přenosu. No krása. Všichni se dívají na dementa s číslem vzhůru nohama.
Projíždím cílem, sesedám a mám dost. 9,7 km za 36 minut a 6 sekund. Dozvídám se, že jsem dojel s prvními pěti běžci. To nejsou lidé, ale stroje. Opravdu se jim klaním, páč si to nedokážu představit... Okamžitě si sundávám číslo a vyhlížím Zbyňka. Ten přijíždí o necelé tři minuty později. Prý dvakrát spadl. Kdyby nepadal a neměl s sebou batoh, je dost možné, že bychom spolu bojovali až do cíle. Moderátor mě zpovídá, ale ještě pořád nevím čí jsem a tak jen koktám do mikrofonu...
Jako třetí přijíždí Igor. To už mám batoh venku z úschovny a foťák v pohotovosti. Igor prakticky letí :)


Jako čtvrtý přijíždí Filip. Musím uznat, že má skvělý čas na to, že jede na 24" se 145mm klikami.


Jde se na jídlo :) Sledujeme doprovodný program. Soutěž o to, kdo déle udrží sud piva. Zúčastňuje se i Filip a první místo mu uniká tuším jen o dvě sekundy. Vydržel víc než minutu a půl.

Igor, moje maličkost, Filip, Zbyněk
Ještě před zahájením vyhlašování si nás moderátor všechny čtyři zve na podium. Chvíli povídám o  Cestě (s jeho tlumočením) a pak je nám řečeno, že máme udělat krátkou show. Že prý na to máme dvě hodiny :) Pouští se hudba a se Zbyňkovým „Dělejte něco.” nasedáme na jednokolky. Jsem rád, že se mám na tom podiu alespoň kam hnout a mám něco dělat? A co? A tak párkrát zaskáču na místě, udělám idling a tím mé „kousky” končí. Zbyněk si půjčuje 24" a začíná dělat ty svoje blbiny, načež mu asistuji jako překážka. Nakonec seskakuje schody a dav je spokojený. Ještě že ho tu máme.
Ani se neposadíme a jdeme na podium znova, jelikož se vyhlašují výsledky a my jsme první na řadě.


Děkuji Filipovi za foto

Richard má taky jednokolku. A jak mu to na ní jde!
A je to. Dodíváme se na vyhlašování a můžeme začít balit. Ještě se k našemu stolu dostavuje pan reportér a dělá krátkou zpověď o mé cestě a plánech do budoucna (Druhá výprava). Zbyněk si zkouší elektrický impossible wheel a málem ho to stojí život... Nefunguje mi vkládání videí z YouTube, takže musíte kliknout na TENTO ODKAZ.
Loučíme se s Filipem a míříme na BUS. Igor se nabízí, že se ještě můžeme stavit k nim a dopřát si jeden ze super vynálezů moderní doby - sprchu. Tak jedeme. Během jízdy děláme složitý manévr s předáváním tašek. Nejprve dávám jednu tašku Zbyňkovi, abych se dostal do kapsy v bundě a mohl vytáhnout foťák. Ten dávám Igorovi a beru si zpět tašku od Zbyňka. To vše bez žádné nehody. Nakonec z toho vzniká tahle fotka.


V bytě nás opět vítá Katka. Chvíli se tu zdržujeme. Pak se, tentokrát už definitivně, loučíme a Igor nás bere autem na nádraží, kde se loučíme i sním.
Vlak nacházíme v pohodě a za chvíli už stepujeme na nádraží v Břeclavi. V místní vývařovně si hodláme dopřát něco k snědku, ale nejdřív chci najít ty jízdenky co jsem kupoval a měl je chránit vlastním tělem. Nemůžu si ale vzpomenout kam jsem je dal. Prohledávám všechno, ale nemůžu je najít. Nakonec se klidíme z vývařovny (ani jsme si nic nedali) a jízdenky jdeme koupit nové. Jsem prostě manták z Mantákova.
Ve vlaku pak děláme několik epických fotek s poháry. Prostě blbnem...


Z nádraží v Božicích nás pak vyzvedává Marcela, Zbyňkova mamka.


Byla to skvělá akce. Možná až na ten zkrat s číslem. Mimochodem, dal jsem si ho na poličku k ostatním. Vzhůru nohama, abych si to pamatoval :)
Igorovi a Katce patří náš velký dík za ubytování. A můj speciální dík Marcele za odvoz.

Už se těším na letní klání ve Stupavě.

sobota 10. ledna 2015

Den dvacátý aneb hlad, olej a šutry na závěr

 Čtvrtek, 22. května
Budím se až po osmé hodině. Ani jsem si moc nevybaloval, takže vypakování se z pokoje je otázkou chvilky. Ještě pumpuji trochu oleje mezi kliky a střed, odevzdávám klíče a před devátou hodinou už valím pryč z Děčína. Čím dřív budu daleko odtud, tím líp. Na předpověď počasí jsem se nepodíval, ale ani jsem nemusel, páč je mi jasné, že dneska to bude více méně stejné jako včera. Bude pařák.
Večer jsem studoval mapu a s hrůzou zjistil, že prakticky hned v Děčíně začíná jít cesta do dlouhého kopce. Minimálně 6 km nonstop nahoru. V klikách pořád křupe a už po deváté hodině je dost teplo. Navíc jsem ještě nic nejedl. Takže nemá cenu se dřít. Jdu pěšky.
Silnice je uzavřena. Probíhají zde stavební práce. Prdím na to a jdu dál. Stejně tady jsou tři lidi a jeden bagr... v ČR klasika.
Cestou potkávám nějaké lidi, kteří se mi opět pochechtávají, že s tím by nechtěli jet. Říkají to takovým arogantním tónem. Mám je na salámu.
Cvakám si chia semínka a zrychluji krok. Tachometr ukazuje 6 km/h. Tedy do hodiny bych měl být nahoře. Chtělo by to ale nějaké jídlo. Tady obchody nejsou a v Děčíně se mi je hledat nechtělo. Snad bude někde restaurace. Po chvíli skutečně na jednu narážím, ale otevírají až v 11. Hodinu se mi tu čekat nechce.
Během procházky mě předjíždí skupinka cyklistů, chvíli jedou mým tempem a probíráme moji Cestu. Prostě klasika. Pak se loučí, že pojedou svým tempem. Ještě víc přidávám do kroku a dobrou čtvrthodinu se jich držím. Chvíli mi dokonce připadá, že je doháním :)
Kousek za odbočkou na Maxičky nasedám. Kopec už tu není tak prudký. Mám ale hlad jak stádo volů. Mapa říká, že za chvíli bude nějaká civilizace. Doposud jsem se totiž jen plahočil lesem.



Ve Sněžníku na mě čeká spása v podobě restaurace se zahrádkou. Zrovna otevřeli :) Poroučím si tedy Kofolu, česnečku a vepřo, knedlo, zelo. Ve většině restaurací je polévka v malé misce, ale tady mi donášejí misky rovnou tři. Jednu s polévkou, druhou s opečeným chlebem a třetí se sýrem a uzeným. Asi nečekali, že všechno sním, ale stalo se tak. A už je tu druhý chod. Restaurace je na otevřeném prostranství a zrovna se začíná zvedat vítr. Takže ubrousky mi lítají po celé terase.
„To se dneska zase pojede...”
O pár stolů dál sedí Němec a Němka a jen zírají, jak to do sebe láduju. Celé to již tradičně zakončím palačinkami se zmrzlinou a ještě další Kofolou. Někdo by řekl, že je to všechno do slova k posrání, ale já tomu říkám cestovatelská snídaně. Na další dvě hoďky mám vystaráno. Správně, na další dvě hodiny. Děsím sám sebe tím, kolik jídla je potřeba.
Slyším že si o mně něco šuškají a tak se snažím navázat nějakou smysluplnou konverzaci, abych ukázal, že taky umím po jejich. A taky abych rozšířil povědomí o výpravě i za hranice našeho státu. Nakonec jim ukazuji stroj a hned je vidět, že pochopili důvod mého převelikého apetitu.
Závěrem přijíždí německý cyklista a ptá se na cestu. Že prý je silnice uzavřena a on neví, zda se dostane do Děčína. Dostane, zrovna jsem odtamtud přijel / přišel. Ještě si mě ti dva u stolu na památku fotí a krátce po dvanácté vyrážím.


Nebýt toho otravného klapání a větru, bylo by to tu fajn. Ale zase z druhé strany díky větru už není tak děsné vedro jako včera. A v lese stejně ani moc nefouká.



Tohle ale ještě není konec...
Cesta je nic moc. Hlavně ten vítr, který teď fouká z boku, má špatný vliv. Musím to hodně vyvažovat a jelikož jsem poměrně vysoko a momentálně tu není žádný les, fouká o to víc. Dneska je to přímo slimáčím tempem. Už jsou dvě a mám za sebou teprve 20 km. Musím ale máknout, protože zítra se mám setkat s flycrossem, který mi doveze tolik potřebné nářadí a ještě potřebnější jídlo. Jídlo. Jsem jak medvěd po zimním spánku. Pořád jenom přemýšlím, kde se najíst. V batohu nemám moc místa. Vejdou se tam tak dvě svačiny. Jídlo je taky dost těžké, takže se snažím vyhledávat spíš podniky, kde mi uvaří. Ono něco teplého v žaludku vydrží déle než rohlík se salámem a zeleninou.


Náhle se tu z ničeho nic objevuje dálnice. Chvíli stojím na mostě a sleduji tu mašinérii kamionů a osobáků. Jsem rád, že na té silničce, po které jedu, je minimální provoz.


Za Krásným Lesem je úplně opuštěná silnice. Nikdo tu není, vítr už není tak prudký a vše se tak nějak uklidňuje. Najednou mě to začíná bavit. Na nebi ani mráček, ve struze bublá potůček a zase má tu barvu piva, jako v Jizerských horách. Paráda.
Tady točím scénu do upoutávky, kdy je foťák pod vodou a já se nad ním skláním, abych si opláchl obličej. Je to super pocit. Mám rád zvuk tekoucí vody. Je to nesmírně uklidňující. Chvíli se tu zdržím. Jen tak sedím a pozoruji okolní krajinu. Nic mi nechybí.
Za Větrovem, bývalou vesnicí, se cesta zase zvedá. Jdu zase pěšky. Pěkně na pohodu, však ono mi to nikam neuteče.
V Adolfově se snažím najít nějaký zdroj vody. Je tu hotel, ale po bližším pohledu zjišťuji, že tu spíš byl než že je. Už by to chtělo i nějaký další gáblík. Začínám mít zase hlad. Nevím, proč mi naši říkávali, že je mě horší šatit, než živit. Přijde mi to přesně naopak.
Přijíždím do Cínovce. Je to tu nějaké zběsilé. Zmateně se dívám do mapy a po okolí a nejsem schopný určit správný směr ani polohu. Na GPSku jaksi zapomínám. Co mě ale těší, tak bouda na konci ulice a v té boudě bar, kde si kupuji jablečný mošt a doplňuji vak vodou až po okraj. Venku sedí banda Němců a tak chvíli kecáme. Nemohou tomu uvěřit, prý je to „Geil!” po našem něco jako super. Ptám se jich na cestu, ale oni to tu neznají a paní u baru má plné ruce práce. Přes ulici je ale autobusová zastávka a u ní turistický rozcestník s ukazatelem.
Nakonec se mi daří najít tu správnou cestu a jsem překvapen, jak mimo jsem před chvílí byl. Ne mimo z trasy, ale měl jsem špatný pojem o směru.
Silnice jde do kopce a tak to zase tlačím. Dnes jsem měl asi špatný start nebo co, nějak mi to nechce jet. Po chvíli přicházím ke krásnému cyklomostu a napojuji se na cyklostezku, která mě dovádí až k restauraci s golfovým hřištěm. Sláva, jde se jíst!
Během oběda sleduji golfisty. Přijde mi to jako dost nudná hra. Ale tak každého baví něco jiného...


S plným žaludkem se hned jede o poznání lépe. Dokonce i v klikách už pomalu přestává křupat. Pro jistotu tam dávám ještě další dávku oleje. Po lesním úseku přijíždím k chatě Vitišce, kde stojí pán a nadšeně na mě mává. Zastavuji a chvíli se bavíme. Nabízí se, že mě vyfotí a fotku pošle domů na „základnu”. Po focení se loučíme.
Je tu nádherně. Jeden výhled za druhým. Perfektní.
Na jednom svahu modeláří pouštějí letadla na dálkové ovládání. Jednoho zneužívám jako stativ a nechávám se zvěčnit. Taky jsem kdysi pouštěl rc letadlo. Vždycky jsem se strašlivě bál, že ho rozbiju. Párkrát jsem se s ním docela dobře vyboural. Ale je to sranda. Ještě ho mám doma, ale už nedrží pohromadě.


Kde bydlíš? V Hrobě :)
 Už se blížím k dnešnímu cíli, kterým by podle plánu měla být v.n. Fláje. Chtěl bych se ale ještě někde najíst a tak mírně měním trasu. Pojedu do Dlouhé Louky, páč tam by mělo být ubytování. A kde je ubytování, tam bývá i jídlo. Opouštím uhlazený asfalt a jedu po štěrkové cestě. Je tu krásně.



Slunce už pomalu zapadá a tak bych si měl pospíšit. Samozřejmě ani v Rumburku jsem si nevzpomněl na baterky do blikačky a tak jsem pořád bez zadního světla. Nemůžu si tedy dovolit jet ve tmě.
Asi dva kilometry se plahočím po cestě z hrubého štěrku. Kolo se v tom boří a prakticky po ní nemůžu jet. Jdu tedy pěšky. Předjíždějí mě dva bikeři, chudáci úplně vykodrcaní.


Nakonec se dostávám na krásný asfalt, který vede přímo do Dlouhé Louky. Ale v penzionu / restauraci je zavřeno. Zkouším jet dál do vesnice, ale čím dál jedu, tím víc je to z kopce. Ubytování tedy nevyšlo. Nechci jet až dolů do Litvínova. Tam pojedu až zítra.


Vracím se tedy kousek nahoru, kde jsem viděl ceduli s rozhlednou. Ne že bych se teď chtěl kochat výhledy. Jdu hledat místo na spaní. Nakonec rozdělávám spacák v lese na kopci za vesnicí. Jsem zase bez večeře a tak dorážím poslední část dávky chia semínek.

Hnědouhelné pánve

Je to tu zvláštní. Během usínání slyším hluboké dunění z továren a elektráren, které jsou dole v okolí hnědouhelných pánví. Těsně před usnutím mě ještě vyruší světlo, které se žene po cestě, kterou jsem se sem dostal. Asi nějaká motorka...

pátek 9. ledna 2015

Den devatenáctý aneb vedro, flašinet a Nový Zéland

Středa, 21. května
Po další vydatné snídani si balím svých pět švestek a jsem připravený na odjezd. Nemám moc rád loučení a tak se to snažím nijak nenatahovat.
Mířím do centra. Tentokrát úmyslně, páč jsme se s Dominikem včera domluvili, že se kolem desáté sejdeme na náměstí. Během jízdy si všímám, že v jednokolce něco rachotí a praská. Ten zvuk znám moc dobře. Chce to namazat osu a kliky. Ale tak snad to ještě pár stovek km vydrží. Není to nic, kvůli čemu by se nedalo jet. Jen mi to leze na nervy. Za chvíli už se kodrcám po dlažebních kostkách, které lemují zdejší morový sloup. Zastavuji a jdu doprostřed náměstí, abych byl vidět. Je to tu samý hnědočech.
Netrvá to ani patnáct sekund a odkudsi přichází Dominik. Také jednokolkař, ikdyž nutno podotknout, že z trochu jiné ligy. Z té "mainstreamové" :)
A tak kecáme. O cestě, jednokolkách, akcích, o všem. Uprostřed toho mluvení zjišťujeme, že už odbyla jedenáctá. Nedá se nic dělat, musím vyrazit. Ještě foto a jde se na věc.


Už jen vymotat se z města. To nemám rád. Samé zastavování. Semafory, odbočky, spousta aut a zvědavých očí. I na kole člověka věčné popojíždění unaví. Na jednokolce je to děsná otrava...
Jedu zpět do Krásné Lípy. Po té rušné silnici. Je to na nic. Jedno auto za druhým a navíc pařeniště hadr. Dneska se budu péct do zlatova ve vlastní šťávě. Ještě že mi teta dala nějaké krémy na opalování. V posledních pár dnech jsem se totiž řádně spálil. Už mi jdou vidět opálené rukavice a na lýtkách mám tmavé fleky - přesně tam, kde je větrací díra chráničů. Vypadám jak idiot :)
V Krásné Lípě se snažím najít odbočku, ale nastává nějaký zkrat, neboť se ocitám kdesi uprostřed polí. Mám ale přibližný směr a tak jedu dál po polňačce. Však někam dojedu. Nakonec jednokolku tlačím, protože terén se zhoršuje a moc mě to skrz teplo nebaví. Navíc se křupání v ose stupňuje a  dochází mi trpělivost. Bude se to muset dát někde do kupy. Jako správný gramař jsem si totiž až na imbusy, 10 a 15 klíč a montpáky nevzal žádné nářadí. Doufal jsem, že se středem problémy nebudou. Teď s tím ale nic neudělám a tak pokračuji v cestě.



V Doubici objevuji krásnou hospodu se zahrádkou a zahradou plnou podivných uměleckých děl. Místo pro oběd jako stvořené! Objednávám si jídlo o třech chodech a také doplňuji vodu, neboť jsem jen cestou sem vypil polovinu vaku (tedy víc než litr). A to mám najeto pár kilometrů.
Hned za vesnicí začíná hranice NP České Švýcarsko. Na tuto pasáž jsem se fakt těšil. Krátce poté odbočuji na cyklostezku a jedu hezky v klídku lesem. Z porostu vykukují pískovcové skály. Cesta začíná mírně stoupat a povrch se horší. Rachotící kliky a vedro mi kazí chuť k jízdě a tak do kopečka tlačím. Ještě že je tu tak krásně.
  

Po chvíli se povrch zase lepší a tak nasedám. Míjím dělníky s bagrem a starou V3Skou. Zajímavé. Na jedné straně si tu pořádně nemůžete ani uprdnout a na druhé straně se tu v klídku pohybuje těžká technika. Jasně, určitě pro to mají dobrý důvod, ale ze všech smradlavců a řvounů si vybrali toho největšího. To auto je mobilní peklo :D Naštěstí mají asi pauzu na sváču, takže stroje mlčí a já tak můžu v klidu proklouznout kolem.


Už od rána se nejede zrovna nijak extra dobře, ale teď na mě padá opravdu velká únava. Nevím proč, na takovém místě bych se měl cítit plný energie. Ale není tomu tak. U cesty je lavička a tak si nejprve sedám, poté lehám a pak... mě vzbudí rachot. Doslova vystřelím na nohy a zjišťuji co se děje. To zorvna okolo projíždí ten bagr s náklaďákem. Dobrou půlhodinu jsem tu spal.
Už už se chystám k odjezdu, když v tom po pěšině přichází dva starší lidé.
„Ahoj.”
„Hello. Ah, what's this?”
Aha, cizinci. Angličtina nepatří k jazykům, které bych zrovna ovládal, byť by se to u lidí mého věku dalo považovat za samozřejmost, ale i přes tento nedostatek ze sebe vydávám pár vět...
Zjišťuji, že tito dva lidé jsou z Nového Zélandu a že před šesti týdny vyrazili z Mikulova a jdou pěšky kolem hranic ČR. To není možný! Je to možný?! Já se picnu!
Moc chválí naše turistické stezky. U nich prý nic takového není, protože většina lidí tam cestuje auty. A také chválí mé přibližovadlo, cituji „Well done. Well done!” Po krátkém rozhovoru se loučíme a já jsem jako znovuzrozený. Najednou mám spoustu síly. Nechápu to. Kdyby mě tu před chvílí nezdržela ta lavička, nikdy bych je nepotkal a nejspíš bych jel takto otrávený až do dnešního cíle. Náhody prostě neexistují a zázraky se dějí, ať už jsou jakkoliv malé :)
Při vyjíždění z NP potkávám spousty lidí, kteří míří opačným směrem. Cesta je zase trochu rozbitá, ale je mírně z kopce a tak dělám machra a valím co to dá (a v duchu se modlím, abych sebou neškrábl na zem).


Národní park skončil ještě rychleji než začal. Doslova jsem ho prolítl. Někdy se sem musím vrátit a pořádně to tu prošmejdit. Ale dnes mám jiný úkol. Měl bych se dostat do Děčína.
Vedro jak tam, kde slunce nesvítí. V Mezní Louce zase doplňuji vodu. Vak byl skoro prázdný. Jsem zase na silnici a jelikož prakticky začíná sezona, je tu i dost provoz. Do Hřenska je to z kopečka.



Ale z Hřenska zase do kopečka. Ne, do kopce. Kopce jako kráva. Kliky při zabírání doslova řvou. Takové stoupání stejně nevyjedu a tak se ani nesnažím přehodit pedály na 165 mm. Na Janovské vyhlídce trávím skoro věčnost a přemlouvám se k dalšímu postupu. Nechce se mi, mám kopr.
Nakonec se odhodlám a jdu nahoru. Nabízí se tu sice možnost pokračovat po břehu proti proudu Labe, ale mapa říká, že je to silnice 1. třídy. A já fakt nemám náladu na boj s auty o cenné centimetry. Nehledě na to, že místní lidé jsou tak nějak, jak bych to vyjádřil, horší.


Cesta nahoru je nekonečná. Jsou to jen tři kilometry. Cestou potkávám pár. Chlap se chce před ženskou asi vytáhnout a tak mě tituluje magorem. Hmm, jak chlapácké...


Přesně ten z filmu Rrrrr!
Abych se vyhl dalšímu hlavnímu tahu, jedu do Děčína trochu oklikou. Ani na vedlejších silničkách ale provoz není o moc menší. Z jednoho auta na mě dokonce někdo pořvává a něčím mě postříká. Je to teplé, ale jako čůrky to nesmrdí. Není to ničím cítit. V této oblasti byli jednoznačně nejhorší lidé. Docela mě to zklamalo.
Praskání v klikách mě do slova a do písmene sere. Je to tak intenzivní, že už to nejen slyším, ale taky cítím v nohách.
Vidím benzinu a tak dostávám nápad. Koupím silikonový olej a zkusím tam trochu vstříknout. Alespoň než to pořádně vyčistím. Jen takové provizorní řešení. Hrozí sice, že se tím i povolí šrouby, ale momentálně je mi to úplně šumák.
Už jsem prakticky v Děčíně. Musím se dostat přes řeku, ale taky musím dávat pozor, abych se nedostal na ten dvouproudový most co tu překonává Labe. Po chvíli nacházím cyklostezku a tak jedu podle ní. Vůbec se mi tu nelíbí.
Na okraji města, na protějším břehu, nacházím ubytování. Jídlo došlo a ve zdejší hospodě mají jen utopence. Tak si dávám dva. A k tomu dvě piva. Večeře jak sviňa. Venku sedí majitel celého hospodsko-ubytovacího komplexu. Je to takový nepříjemný starší pán a pořád si ze mě dělá srandu. Jsem ale tak unavený, že je mi to úplně jedno.
Ubytování je hrozné. V koupelně se raději dotýkám jen nezbytných věcí. Alespoň, že to nebylo drahé. Myslím, že kdybych šel spát ven, udělal bych líp... Před ulehnutím ještě projíždím osu náboje olejem. Do rána snad provzlíná mezi kliky a přestane tak to hnusné křupání. Hned jak se zítra vzbudím, vypadnu odtud. Nelíbí se mi tu. Ani trochu.

čtvrtek 8. ledna 2015

Den osmnáctý aneb odpočinková etapa

Po dlouhé době jsem se konečně rozhoupal a dal se do dalšího sepisování článků. Momentálně moc nejezdím. Nedávno jsem si dal 40 km na 36" a tak moc jsem zmokl, až jsem si chvíli myslel, že snad zmrznu. Bylo nějakých 5,5 °C a to obrovské kolo bralo všechnu tu vodu ze země a sprchovalo mě odspodu. Déšť pro změnu z druhé strany.
Devětadvacítka včera dostala nové brzdové špalíky. Ty původní už byly úplně v háji. A světe div se, pískání je pryč! Doufám, že už to tak zůstane. Kolka ještě dostane nové obutí. Za deset dnů se totiž bude účastnit dalšího závodu, tak aby jí to slušelo.
Dnes výlet k nejsevernější vesnici v ČR. Raději vás upozorním, že téměř na všech fotkách bude moje
maličkost. Tak se nelekněte :)

Úterý, 20. května.
Na dnešek jsem se moc těšil. Je to totiž jediný den, kdy se nemusím tahat s těmi krámy, které, jak tak zjišťuji, možná i tahám zbytečně. Přemýšlím, co si o mně asi tak ostatní říkají. Jak jsem všem nakukal, že budu po většinu času spát venku. Ha! O přespávání pod širákem jsem zjistil jednu nemilou věc. Rozdělám potřebné věci, převleču se, lehnu a spím. Samozřejmě až po večeři :) A to je právě ta nemilá věc. Jsem nepoučitelné individuum a ani jednou jsem nebyl schopný nechat si nějaké jídlo na ráno. Lidově řečeno jsem vždycky všechno sežral a ráno jsem mohl tlačit leda ty semínka s vodou. A jelikož se ve spacáku budím kolem páté-šesté, je pak i problém někde něco koupit, páč je ještě zavřeno. A nechtějte ani vědět jaké to je, když se pan Žaludek začne ráno ozývat, natož pak jak se ozývá, když ráno nic nedostane. Katastrofa...
Dnešek je ale jiný. V osm hodin přijíždí Marek. Během jídla probíráme trasu. Měla by to být jen taková rychlovka. Pár desítek kilometrů a pak už jen polehávání na zahradě.  Kolem deváté tedy vyrážíme. Předpověď slibuje třicítky. Jaká ironie. Jedu na sever, abych unikl vedrům a v té nejsevernější části jsou jedny z nejhorších pařáků.
Ve městě již tradičně způsobuje jednokolka lehké pozdvižení. Chvíli musíme jet po rušnější silnici. Stroj ale valí jak drak.
V Jiříkově se máme odpojit od hlavní a dál směřovat po turistické stezce. Hledáme a hledáme, ale jen se tu motáme jak vítr v bedně. Dělníci tu opravují chodníky a během přecházení provizorní lávky na nás čučí jak puci. Čím to asi bude, hmm? :)
Marek nakonec nachází to co jsme hledali a tak se můžeme pustit do prvního většího kopce. Cesta ale není moc dobrá a tak to po chvilce balím a jdu pěšky. Marek nahazuje lehký převod a v klídku jede krokem dál. Zatím je ještě relativně chládek, ale ve vzduchu jde cítit, že nám to dneska Oskar pořádně osladí.
Za lesem je místo kamenů blato a to bych to nebyl já, kdybych se v půlce té blátivé cesty nezasekl. Však ono to opadá...


Šluknov míjíme obloukem. Okolo totiž vede pěkná silnička kolem rybníka a hned se napojuje na čupr cyklostezku. Schovaní pěkně v lese, v chládku.


Cesta je taková houpavá. Chvíli z kopce, chvíli do kopce. Nebe je skoro bez mráčku. V takovém počasí jednomu vytráví. Zastavujeme tedy v Lipové na oběd. Místní rychlá rota maká jak o život, aby zkrotila trávník na fotbalovém hřišti. Nejsem nijak extra škodolibý (jen trošku), ale prostě mě baví dívat se na ostatní jak makají a při tom se cpát :)


Jedna z nejoblíbenějších částí dne už je ale pryč a my už zase dupeme do pedálů. Je docela vedro a tak přidáváme, abychom to odjeli rychleji. Pod pojmem „zrychlit” rozumějte asi tak o 3 km/h. Víc z toho prostě nevymáčknu. Kolo se zmítá do stran. Jak není jednokolka obtěžkaná a jede se rychle, má tendenci se vlnit ze strany na stranu. Teď by to chtělo 125ky kliky.
Marek skvěle plní funki dokumentaristy a tak točí a fotí jako o závod. Vždycky jede napřed a pak natáčí průjezdy. Takový kameraman by se hodil každý den :) Když má člověk točit něco sám, je to celkem otrava. Zvlášť statické záběry stojí člověka hodně sil. Někdy taky nervů a času.
Do Severní už je to jen kousek. Čekají nás malé serpentiny. Ó jak krásně se to jede!


Do nejsevernější vesničky vede přímo excelentní silnice. Povrch jak zrcadlo a skoro žádné auto. U značky to otáčíme a jedeme zpátky. Teď už to festovně praží. Cesta je více méně rovná, ale za chvíli už nebude, páč se musíme dostat ven z údolí, do kterého jsme sjeli těmi serpentiny.

Jako když člověk shodí 20 kilo. Tak jsem si připadal :)
Těsně před vrcholem kopce to zase balím a jdu pěšky. Projíždíme Vilémovem. Tady se vyrábějí rybičky. Takové ty mininožíky. Dáváme tu taky pauzu. Jednu z mnoha. V horku na jednokolce spodní partie opravdu trpí a je potřeba luftovat :) Cyklotrenky sice zmírňují otlačeniny, ale člověk se v nich vaří. Během přestávky si nás všímá jakýsi místní klučina. Je z jednokolky celý paf.
Za Mikulášovicemi se pereme s dalším kopcem. Spíš se peru já. Kdybych byl na Markovým místě, asi bych už ujel, páč v porovnání s rychlostí kola je jednokolka jak šnek. Na druhou stranu se zase dá během cesty dobře povídat. Přijíždíme k nějakému zbytku kostelu. U něj je hlouček cyklistů. Postarší lidé. Vycítím příležitost a hned do nich začínám hustit tu odrhovačku o cestě kolem hranic ČR.
Po sáhodlouhé přednášce všichni společně vyrážíme zdolat ten kopec. V těch kopcích se kolu alespoň trochu vyrovnám a tak hlouček lidí předjíždíme. Za bodem zlomu oni dělají totéž nám a přejí šťastnou cestu.
Ještě Staré Křečany a Rumburk už je na dohled. Je to už hodně dlouho co jsem tu byl naposledy. Takže vždycky, když někudy projíždíme, Marek vykládá kde kdo z rodiny kdysi bydlel.  Už je ale dost hodin a všechno stihnout nemůžeme. Bereme to tedy hopem zpět na „základnu”. Ještě foto na náměstí.



Z rychlé a pohodové etapy se nakonec vyklubalo 65 kilometrů. Rychle se sice jelo, ale i tak končíme až o půl čtvrté. Následuje návštěva u tety, procházka po okolí a večerní sledování hokejového utkání.
Líbí se mi Markův výrok na závěr. „Bydlím tady celej život, ale dneska jsme projeli i místa, kde jsem byl vůbec poprvé.”
Zítra bych se měl setkat s Dominikem, dalším jednokolkařem. Měl se mnou včera jet posledních pár km do Rumburku, ale prý jsem ho překvapil a nečekal, že se sem dostanu tak rychle. Takže zítra si jen prohodíme pár slov a pojede se dál.

středa 7. ledna 2015

Projekt číslo dvě

Je to tu. Několika lidem jsem to už vyzvonil. Některým záměrně, jiným v mírné podnapilosti :)
Oficiálně ohlašuji zahájení příprav na druhý jednokolkový počin s pracovním názvem Druhá výprava. Jak už jsem psával, laťku je třeba zvyšovat a taky jsem tak učinil. Následující slova berte jako čistě orientační. Časem všechno zase rozňamrám do detailů.
Současně se chci omluvit za další otálení se zápisky z Cesty. Měl jsem holt dovolenou.
Tento blog měl původně sloužit jen jako nástroj pro moji motivaci a později i k propagaci cesty kolem hranic ČR. Měl jsem takovou myšlenku, že pouhé mluvení nestačí. Že když o tom budu psát, půjde to tak nějak lépe, neboť budu moci zveřejňovat vše co s výpravou souvisí. A tak se internet stal jednou z nejdůležitějších součástí příprav. Zpočátku jsem vůbec nevěděl jak to všechno vyřeším. Takže jsem zkoušel, přemýšlel, vymýšlel, měnil.... však víme.  Tohle všechno teď dělám znova.
Stejně jako v prosinci roku 2012, i teď vypouštím úvodní článek pro další výpravu. Oproti tomu původnímu bude ale tento trochu obsáhlejší. Tak tedy hurá na to.

Kam?

Úplně nejpůvodnější plán byl jet do Španělska na Unicon. Ale nakonec jsem od toho upustil. Vždycky jsem se totiž chtěl podívat daleko na sever. Přišlo mi to ale jako nesplnitelný sen. Nevím proč, ale měl jsem z toho takový pocit. Prostě něco nedosažitelného. Po Cestě jsem si ale uvědomil, že nic není nedosažitelné. Člověk prostě musí jen chtít. A trochu se na to připravit.
Jako další metu jsem si tedy stanovil 66°32'35'' severní šířky. Znalci zeměpisu vědí o co jde. Neznalci zeměpisu se zeptají strýčka Googla. A kůže líné mohou bez přerušování číst dál, páč se jedná o polohu severního polárního kruhu. Státem, ve kterém chci pomyslnou čáru překonat, bude Norsko.
Teď už vím proč jsem měl tehdá takové nutkání vyměnit televizi za nástěnnou mapu Evropy. Abych do ní později mohl kreslit trasy a každé ráno vstávat s touto vizí přímo před očima. U jedné takové trasy už je fajfka a značí „splněno”. Správně, je to ta květnová. A další čekají...


Trasa

Původně jsem myslel, že se dopravím BUSem do Osla a tam teprve výprava začne. Ale tím bych přišel o to kouzlo měnící se krajiny a taky bych si dost ulehčil práci, což mi přijde tak nějak jak pro sraby. Proto začnu zase doma.
TRASA: ČR - Německo - Dánsko - Norsko.
Při plánování mi hodně pomohly elektronické mapy. Především opencyclemap.org. Abych se vyhnul maximálnímu počtu nastoupaných výškových metrů, sestavil jsem trasu tak, aby kopírovala řeky.
Na této výpravě už nemůžu táhnout podrobnou mapu. Balo by to moc těžké a na velké vzdálenosti už i nepraktické. Navíc, jak jsem zjistil, v Norsku není těch silnic zas až tak moc, takže turistická mapa v malém měřítku by byla i tak zbytečná. Ani cyklostezek tam moc nemají. Pro navigaci tedy budu používat automapy od Freytag&Berndt. Mám s nimi celkem dobré zkušenosti. SHOCARTu se sice ani zdaleka nevyrovnají, ale z výběru map pro Skandinávii jsou to asi ty nejlepší v poměru cena/výkon. Pro účely unituristiky už jsem je náležitě upravil (zakreslil jsem tam těch pár cyklostezek). Pro navigaci v ostatních státech nejspíš použiju cykloturistické mapy s tím, že je vždycky na konci jejich zmapovaného území ponechám svému osudu někde v odpočívadle. Třeba někomu zachrání výlet... Celková délka je čistě teoreticky 3630 km. Jelikož jsem se v odhadu trasy pro první výpravu sekl o víc než 200 km, hádám, že tady to reálně bude něco kolem 4 tisíc km a asi 15 000 vm stoupání.

Stroj

Bylo by asi hloupé opět absolvovat takovou obří vzdálenost na devětadvacítce, byť pro kopcovitější etapy je to asi ta nejlepší cesta. Druhou výpravu tedy i přes značnou nedůvěru v d'brake absolvuji na 36". Sice ke mně má destruktivní sklony, ale ono ji to časem snad přejde. Už jsem jí hrozil, že jestli to takto půjde dál, dám jí nějaké nepěkné jméno. Tak uvidíme. Minimální denní dávku kilometrů jsem si neurčil, ale myslím, že v průměru se bude pohybovat kolem 100 km. Bude záležet na terénu. Na dánských rovinách to zcela určitě pojede líp než v norských horách.
Do dvou týdnů bych snad mohl zveřejnit článek věnovaný současnému stavu Oraclu. Prodělává totiž pár, řekl bych skoro až zásadních, změn.

Bagáž

Zase je tu ta choulostivá věc a sice co brát a co nebrat, kam to dát atd. Vesměs povezu to stejné jako na první výpravě. Ale něco budu muset přidat. Největší položkou na seznamu bude stan. Mám pár kandidátů. Bez něj už to tentokrát nepůjde. Nemůžu si dovolit zase spát každou noc na pokojích. Určitě vezmu lepší oblečení do deštivých dnů, nepromokavé trekové boty a taky nějaké teplejší prádlo. Rozhodně budu brát merino vlnu. Během Cesty se osvědčila. Celkově bych se chtěl vejít do 17ti kilo nákladu. Ideálkou by bylo 15. Je ale potřeba počítat se zásobami jídla a tak je patnáct kilo myslím spíš utopie než realita.
Systém přepravy nákladu jsem musel předělat. Během Cesty jsem zjistil nedostatky, které tento způsob má. Nynější verze by je mít neměla. Chce to ale strávit nějaký ten čas v dílně a trochu si s tím pohrát. I této problematice bude věnován příští článek o Oraclu.

Termín

Akce se bude konat v roce 2016. Předběžný start je začátkem června. Na 36" už se vedra snášejí o něco lépe, páč už tu člověk má nějakou rychlost. Je to ale hlavně kvůli tomu, abych na Sever dojel v období léta. Doba trvání není známa. Není ani časový plán. Čistě teoreticky se to dá ujet za dva měsíce. Prakticky už to bude asi jiné. Tady mě nebude limitovat žádný čas, takže pokud bude možnost a prostředky, milerád výpravu prodloužím.
Na stránky jsem opět přidal odpočet. Baví mě se na něj dívat a sledovat, jak se nezadržitelně přibližuje další z mých snů.

Medializace, sponzoři

Během Cesty se o předávání zpráv do éteru staral Zbyněk. Nyní už to bude čistě jen na mně. Hodlám si pořídit nějakou šikovnou mašinku, kterou budu moci vkládat krátké příspěvky a fotky přímo sem na blog. Je to přece jen zajímavější, když jsou ty informace čerstvé a je u nich nějaké to foto. Jen tak pro zajímavost, během toho měsíce, co jsem byl prač, zaznamenal blog přes 8 tisíc návštěv. Za rok a půl jeho existence od prosince 2012 do května minulého roku čítala návštěvnost 10 000. Za jediný měsíc se tak počet kliknutí skoro vyrovnal tomu ročnímu.
Tentokrát nebudu usilovat o uznání žádného rekordu, nebudu shánět sponzory. Chci mít naprostou svobodu.


To je tedy v kostce výprava č. 2. Do odjezdu zbývá ještě relativně dost času, takže zápisky z Cesty určitě zveřejním. A před druhou výpravou se ještě pokusím zdolat těch 170 km, které mi čtenári naordinovali. Na podzim jsem to bohužel nestihl.
Samozřejmě budu informovat o aktuálním vývoji tak jako minule. Myslím, že tady mě čeká víc technických oříšků.
Jako vždy, i tady nebudu nikomu bránit, bude-li mou maličkost chtít doprovodit. Naopak budu rád. A když už někdo pojede, mohl by s sebou vzít trochu jídla. Jsem nenáročný, 10 000 kcal (tedy pět průměrných denních dávek pro průměrného dospělého muže) mi v cestovatelském režimu bohatě stačí :D Jedinou podmínkou pro doprovod je, již tradičně, přibližovadlo poháněné vlastní silou. A dobrá nálada.