neděle 26. července 2015

Škoda Stupava trophy 2015

Na počátku letošního roku, či snad dokonce už na konci toho minulého, jsme se s Milanem a Igorem dohodli na účasti na dalším ročníku závodu horských kol - Škoda Stupava trophy. Milan konstatoval, že pojede 76 km namísto 17 km trati, která je určená běžcům a jednokolkářům. Zpočátku jsem dost váhal, zda mám tuto monstróznost jet taky, ale nakonec jsem svolil. No a včera jsme stanuli na startu....

 Pátek

Cestou do Stupavy se setkávám s Markem, dalším účastníkem závodu, který si nedávno pořídil 29".


 Z vlakové stanice pak jedeme spolu a po prezentaci, ubytování a ochutnání piva, které dovezl jako vzorek, jdeme na pivo druhé. Chvíli na to přijíždí Milan v doprovodu přátel. Jedním z nich je i Mišo, který pojede na svém biku stejnou trať jako my. Společně odcházíme do města na vačeři a ládujeme do sebe, mimo jiné, i další piva.

Sobota

Ráno máme s Markem menší kocovinu. Piv sice nebylo nijak moc, ale v kombinaci s únavou a horkem to udělalo své. Krátce po snídani přijíždí i Igor s Katkou a metalistou juniorem. Naše čtveřice je tedy kompletní, víc lidí na jednokolkách nepojede.
V devět startují největší borci a borky - trasa A. Rovných 105 km a 2 850 metrů stoupání. V 9:05 máme jít my, páč to tak bylo domluvené. Kvůli počasí a hlavně kvůli tomu, abychom to s Milanem stihli objet. A abychom nejeli jen dva, tak jmse měli startovat všichni čtyři naráz. Nicméně došlo k nedorozumění a nakonec na trať pouštějí jen mě a Milana. Igor s Markem budou startovat až po jedenácté. Toto jsem měl na starosti já, ale nějak to neklaplo... nedá se nic dělat.
Tedy vyrážíme. K prvnímu stoupání jedeme po asfaltu, kde se ještě držím v čele našeho nanopelotonu. Jakmile přijde kopec, Milan mě předjíždí. Chvíli se ho ještě držím, ale v lese mi mizí i z dohledu. Je příšerné dusno, neboť ráno sprchlo. Pot se z dresu neodpařuje a brýle se mi dost mlží. Nohy mě nějak nechtějí poslouchat, ale toto mám vždycky. Musím se rozjet a to pár kilometrů trvá. Do kopce to tedy zatím tlačím a doufám, že takovýchto moc nebude. K první občerstvovačce je to 17 kilometrů, ale připadá mi to jako věčnost. Hlavně ten kopec na konci. Láduji do sebe banány, melouny, buchty, ionťáky a doplňuji vodu. Beru to jako odpočívací zastávku a tak se tu chvíli zdržuji. Na Milana mám prý deset minut ztrátu a tak se rozhoduji pro agresivnější jízdu. Přece jen po 17ti kilometrech už nejsem tak ztuhlý. Na rovnějších pasážích to tedy začínám roštovat a snažím se jet co nejrychleji. Byl bych nerad, kdybychom celý závod odjeli každý sám. No a jak tak letím lesem, nedávám moc pozor a udělám přesně tu zobáckou chybu, která mě v začátcích posílala k zemi. Přenesu dopředu příliš váhy na to, abych to dokázal kolem dohnat a přepadávám. Jelikož jedu opravdu rychle, stává se z tohoto slide po lesní cestě ála ksichtem dolů. Končím pár metrů od jednokolky, ale živý a zdravý. Vlastně kromě špinavých hader a pochroumaného sebevědomí se mi nic nestalo. Dál tedy pokračuji méně razantním tempem.
Chvíli po karambolu se snažím projet kořenovitou pasáž. Kolem je spousta bahna a vody a kořeny kloužou, což způsobuje druhé blízké setkání s povrchem zemským. Tentokrát si jen „kydnu” na zadek. V pohodě, nic se nestalo a během pěti sekund už jsem zpátky v sedle.
V rychlkejším tempu se dál snažím pokračovat. V kopcích to ale pořád nezvládám. S dechem jdu během chvíle do kytek a nohy to stejné. Klopím do sebe spousty vody a občas sáhnu i po hroznovém cukru, coby mému jedinému nakopávači, který mám momentálně u sebe. Před druhou občerstvovačkou je kopec, který si hezky vycházím. Samozřejmě, že je u něj fotografka. Asi to už bude tradice - moje maličkost na všech fotkách čučí jestli lítají vlaštovky a při tom tlačí jednokolku vedle sebe. Ve stanici zjišťuji, že Milan je 25 minut přede mnou. Skoro mám pocit, jakoby se mi nad hlavou objevila bublinka s nápisem "WTF?!". A to mi ještě před startem a vlastně ještě dlouho před závodem říkal ať mu neujedu.

Radši bych zůstal na té občerstvovačce...
Skrze neustále se mlžící brýle jsem nucen tyto schovat a jet bez nich. Je to riziko, neboť bez nich nevidím cestu před sebou úplně do detailů a některá hůře viditelná překvapení jsou pro mě prakticky nezaznamenatelná. Začínám si uvědomovat situaci. Rychleji jet nedokážu, už to bude jen pomalejší. Takže teď už se přestávám soustředit na dohnání Milana. Místo toho si začínám propočítávat, zda vůbec stihnu dojet do 18. hodiny, kdy se vypíná časomíra a já bych tak nedokončil závod. Zatím to vychází, ale vím, že později bude postup pomalejší a tak raději počítám s rezervou. Míjí mě Mišo. Poznávám ho jen podle toho, že mě oslovil jménem. A hned je zase pryč, jen tu na svém celopéru profrčel. V jednom ze sjezdů se mi nějakým záhadným způsobem dostává pedál mimo podrážku, mé lýtko dostává pořádnou facku a já se opět poroučím dolů.
„Vole, jestli takhle budeš pokračovat, nedojedeš v jendom kuse!” říkám si, když zvedám mašinu ze země. Už se musím trochu přemlouvat před tím, než znova usednu a vyrazím vstříc dalším kilometrům. Kousek za (teprve!) půlkou potkávám jedny z posledních bikerů, kterým v kopci ještě stačím a později je dokonce i předjíždím. Za nimi ještě pár lidí prý jede, takže zatím nejsem úplně poslední. Juch! :)
Během dalšího z mnoha sjezdů, kde jsem si jistý, že můžu jet rychleji, neboť tu nejsou žádné volné kameny, to pouštím jak mi jen strach dovolí. No a jak nemám brýle a jsem už řádně unavený, vlítnu do takového blbého výmolu, což mě úplně katapultuje ze sedla. Během dopadu se ještě zoufale snažím doběhnout, abych zase neryl držkou v hlíně, ale nedaří se a řítím se přímo do posekaných větví, naházených u cesty. Celý se tam vyvalím a převrátím na záda. Vidím stromy a nebe a chvíli mi trvá než se zmůžu k nějakému pohybu. Ne že by mě snad něco extra bolelo, ale kvůli nechuti. Už po tolikáté jsem spadnul... Když už se konečně rozhodnu se z klestí dostat, zjišťuji, že to nebude tak jednoduché. Jsem tam jakoby vcucnutý a jen těžko se stavím na nohy. Vidím, že jednokolka je přímo uprostřed tratě a asi tak šest metrů daleko. Zrovna přijíždí německý závodník, ptá se, zda jsem v cajku a taky říká, že mám zakrvácený nos. Později to i cítím, ale je to jen škrábnutíčko. Hůř to odnesla pravá ruka, která dostala pěknou pecku a při vyvažování mě bolí v oblasti ramene.
Představa, že mám ještě minimálně třetinu před sebou, mě děsí. Sjezdy mi dělají neskutečné potíže. Brzda nějak začíná stávkovat a místo brždění hnusně kvílí. Úplně stejně jako tenkrát v Chřibech. Musím jí pomáhat nohama, čímž si podepisuji rozsudek. U každé křižovatky se ptám návodčíků jak daleko je další občerstvovačka. Jeden kluk mi povídá, že 2 km a do cíle je to 20. Ty dva kilometry jsou nekonečné i přes to, že jsou po silnici a dolů. U stanice mi holky tleskají a jeden bajker smeká. Prý má problémy s nohami a tak odstupuje. Jsem označen za dobrodruha. Moc to nevnímám, neboť se láduju vším co ještě zbylo a zapíjím to hektolitry vody a ionťáky. Na ujišťovací dotaz, zda je to do cíle těch 18 km mi odpoví, že ne, že je to 24. Málem mě raní mrtvice. Šest kilometrů navíc, řekne si člověk, ale tady se to musí vynásobit dvěma s ohledem na terén a jeho členitost a výsledek pak s ohledem na můj aktuální stav vynásobit asi tak ještě třikrát.
K poslední občerstvovačce je to osm kilometrů. Během nich spoupeřím se zřejmě posledním cyklistou na trati. Do kopce to dávám já, z kopce on. Kolem jsou neuvěřitelné výhledy, ale všímám si jich jen letmo. Mám toho dost, fakt po krk! U stanice jen dopíjím vodu a hned pokračuji dál, neboť vím, že už jde do tuhého a nemusel bych to stihnout.
Z hrubého studování mapy před závodem si pamatuji, že se mám vrátit do vesničky Borinka, kterou jsme projížděli těsně po startu. Odtamtud už je to do cíle kousek. A tak své naděje na přežití a dokončení závodu živím představou, že tam za tím kopcem bude zmíněná vesnice. Vždy se ale objeví další kopec a pak další a za ním... další. Předjíždí mě jakýsi cyklista, přibržďuje a oznamuje mi, že pořadatelé odvolávají návodčíky. Značení tratě ještě ponechávají. Jsem v tom tedy sám a představa, že se někde ztratím a budu se muset vracet, se mi moc nelíbí.
Po dlouhém a náročném sjezdu (prakticky bez brzdy) se konečně objevují domy a dokonce i návodčík, který mě posílá dál. A jsou tu i další. Ovšem když míjím značku Borinka, tuším, že něco není v pořádku, neboť jsem tu měl odbočit a pokračovat nahoru do lesa. Z auta na mě volá jeden z pořadatelů, že jedu špatně. Takže zpátky. Příšerný pocit!
Jakmile se vracím na trať, potkávám další lidi v reflexních vestách, kteří mě posílají dál a tleskají mi. Jsou skvělí, čekají totiž jen na mě a nezlobí se, že tu kvůli jednomu člověku oxidují celý den, ale místo toho povzbuzují, díky čemuž kopec, ve kterím mi Milan ujel, téměř vyjíždím. Píšu téměř, neboť jsem se jen dostal o chlup dál, než na začátku. Zvoní mi telefon - Milan. Nemám moc náladu na hovory typu „Kde jsi?”. Ale povídá mi, že jsem kousek od cíle a že prý mám, cituji: „makat”. Jakobych se doteď flákal. Jsem rád že se na tom prskoletu vůbec ještě udržím, další pád bych totiž asi nepřežil, resp. bych to s určitostí zabalil. Posledních pár kilometrů je osmnáctý díl Nekonečného příběhu. Jedu už jen silou vůle a doslova krokem. Všechno mě bolí, nejvíc prsty na nohách, jak jsem se do nich při padání kopal. A taky zadek. Na sedlo Nimbus Gel nejsem moc zvyklý.
Už asi půl hodiny slyším hudbu z hlavního stanu závodu, ale pořád jakobych stál na místě. Konečně přichází závěrečný sjezd, který znám z minulého ročníku. Ten příšerný šikmý sjezd. Část z něj jsem nucen odchodit, protože mám tak dorasovaná třísla, že nájezdy na větší nerovnosti mi nedělají moc dobře. Vidím domy! STUPAVA! Zase telefon a zase Milan.
„Kde jsi?”
„Teď jsem vjel do Stupavy, hned jsem tam.”
Ještě se ptám na cestu, páč už jsem tak zblblý, že to nedokážu odhadnout. Jako perličku pořadatelé na konec závodu umístili brod, resp. trať přes brod vedli. Samozřejmě ujedu dva metry a hned stojím po kotníky ve vodě. A jako další perlička je tu hnusná drnovitá tráva a na ní překážky ze včerejšího Eliminátoru. Palety, klacíky, kořeny... Se zaťatými zuby zdolávám drny, na překážky kašlu. Když pak za doprovodu kapely, která hraje We are the champions od Queenů, projíždím cílem a na tabuli se objevuje mé jméno s časem 8 hodin a 24 minut, uvědomuji si, že je konečně po všem. Přežil jsem, dojel jsem a teď jdu hledat kamarády.
Hned se objevuje Marek, který v kategorii jednokolek zvítězil, Igor dojel dvacet minut za ním. Toho už jsem ani neviděl, neboť musel odjet. Milan dorazil před dvěmi hodinami. A Mišo taky dokončil, ale podle jeho slov měl co dělat. Ještě si zkouším jít pro jídlo, ale už došlo.


Po tombole, kdy první cena - kolo za více než tisíc euro, utíká Milanovi o jedno jediné číslo, odcházíme na pokoj, kde ze sebe částěčně dělám člověka a kde se snámi také všichni až na Marka loučí. Ten odjíždí o dvě hodiny později.
Ulehám do postele, ale ne a ne usnout. Na pokoji je hrozné vedro. Jako zoufalé řešení volím sprchu. Sedím na zemi, nechávám se kropit studenou vodou dokud se neklepu zimou a pak si jdu znova lehnout. Než se zase ohřeju, už dávno spím.

Neděle

Ráno mě čekají muka v podobě zvedání se z postele. Po snídani se odebírám na desetikilometrovou cestu na vlak. Naštěstí díky nočním dešťům není tak příšerné horko. Domů přijíždím krátce po třetí hodině.
Závod byl fajn, trasa jezditelná, organizace skvělá, ale myslím, že protentokrát jsem si ukousl až příliš velké sousto. Musím smeknout před Milanovým výkonem. A smekám i před ostatními, neboť počasí bylo letos vůči závodníkům tvrdé. Příští rok se vzhledem k Druhé výpravě nezúčastním.

Tak a teď jsem zvědavý, jak v takovémto stavu budu trávit dovolenou, jejíž náplní má být desetidenní ježdění na 36" v plné polní alpskými údolími. Zítra sedám na vlak (nejspíš) do Salzburgu a až do devátého srpna se budu flákat někde po okolí. Chci vyzkoušet nové vybavení a čtenáři také mohou čekat pár příspěvků přímo z terénu. Teda jestli sebou zase někde nemlasknu o zem... Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě! :)

sobota 18. července 2015

Oracle je po přestavbě

Ta největší jednokolka mě opravdu jednou přivede do hrobu. A nebude to tím, že bych z ní snad spadl a něco ošklivého si udělal, nýbrž mě trefí z neustálých potíží, které mi působí.
Už pár týdnů jsem přemýšlel nad výrobou vlastního náboje. Z oceli a z jednoho kusu. Sice by vážil co půlka jendokolky, ale za to by fungoval bezchybně. Dokonce jsem si opatřil výkresovou dokumentaci ISIS osy a taky proporce origo Oracle náboje. Chvíli jsem nad tím opravdu uvažoval, ono by to totiž zas tak složité nebylo, ale nechtělo se mi s tím piplat a tak jsem nakonec od plánu upustil. Místo toho jsem se rozhodl pro jiný technický zásah.


Už poměrně dlouho jsem chtěl vyměnit brzdu. Stávající Auriga od Tektra je totiž asi to nejhorší co tam mohli dát. Nimbus se sice chlubí, že řada Oracle je jako jediná dodávaná s brzdou jako se standardním vybavením, ale já bych se na jejich místě tímhle „zázrakem” zrovna moc nechlubil. Vůbec nechápu, jak tohle můžou dát na MUNI jednokolky. U 36" to ještě beru, ale tam?! I ta stařičká Magura HS11, která mi trůní na 29", brzdí daleko líp. Svojí poslední operací s mazáním náboje jsem sice brzdu dorazil sám, ale už před tím byl její výkon celkem chabý. Na rovince nebyl problém, ale jakmile jsem začal jezdit do kopcovitějšího Rakouska, všiml jsem si, že při delším brždění se brzda stává celkem nebezpečnou věcí, neboť její výkon značně kolísá a náběh je pokaždé jiný. A jakmile chtěl člověk v tom kopci zastavit, už byl problém. Zašel jsem si tedy do obchodu, který jsem navštěvoval už za mé cyklo-éry. Od té doby se však hodně změnil a dneska nestojí ani za zlámanou grešli. Nemá cenu to popisovat detailně. Lidi jsou prostě rádi, když jen přijdete, vysolíte peníze a hned mažete pryč. Nějaké rady nepřipadají v úvahu. Navíc jsem na brzdu čekal víc než dva týdny. A to jsem tam chtěl nakonec jednokolku dovézt, protože jsem nebyl schopný sundat doma ložisko, které je potřeba dát dolů, když se člověk chce dostat ke kotouči...
Po prvním týdnu čekání jsem si řekl, že to ložisko sundám sám, páč jinak bych stroj uviděl snad až na Vánoce. Byl to fakt boj, hotový souboj titánů, neboť k ložisku je špatný přístup a bylo tam tak nalisované, že jsem chvílemi byl dost zoufalý. Nožičky stahováku pořád vyskakovaly a já už jsem metal blesky i všechna sprostá slova co jen znám. Nakonec se mi to ale přece jen povedlo.



Při této příležitosti jsem rovnou nalil olej mezi osu a tělo náboje. Nemusel jsem šetřit, teď tu nebyl kotouč, který bych tím olejem zamastil. Celé jsem to nechal týden pracovat a vždycky jen dokapával další a další mazivo. Už jsem vyzkoušel tolik věcí, že jsem se prostě uchýlil ke hrubé síle. Prát to tam co to jenom jde a ono to už nějak dopadne.
Když jsem konečně měl i brzdu, mohl jsem to všechno dát dohromady. Náboj jsem nejdřív pořádně utřel, aby nikde neukápla ani kapička, která by znamenala katastrofu. Kdybych měl ráfkovou brzdu, nemusel bych to vůbec řešit, ale jelikož jsem před koupí této jednokolky neměl ani jednu jedinou zkušenost s kotoučovými brzdami, vůbec mě nemohlo ani napadnout, že by k něčemu takovému mohlo dojít.



S kotoučem jsem pracoval jakoby to byla odjištěná bomba. Nechtěl jsem se ho moc dotýkat. Montáž byla v pohodě. Vedení jsem ani nemusel (ještě že tak!) nechávat zkracovat.



Šel jsem to vyzkoušet. Prvních pár minut to prakticky nebrzdilo, ale pak výkon pořád stoupal a stoupal. Nyní brzda funguje skvěle, d'brake nebrní a náboj mlčí. Kdyby to takto vydrželo do konce roku, byl bych šťastný člověk. Zatím jsem ji nezkoušel ve větším kopci, páč poslední dny je tu takové vedro a z práce přicházím tak utahaný, že vždycky vytuhnu doma na gauči. Nikam daleko se mi jezdit nechce. Ani o víkendu.




Poslední takový větší technický zásah, který mám dlouhodobě v plánu, je vyztužení d'brake nástavce. Je to pojistka proti jeho zlomení. Sice by k tomu dojít nemělo, ale jeden nikdy neví. Kopců bude na výpravě víc než dost. A nákladu bude taky požehnaně. Když už píšu o tom nákladu, tak bych měl taky uvést, že už poměrně dlouho mám nový systém připoutání vaků k nosičům. A taky jiné rozložení hmotnosti. Ještě to není zcela hotové, ale nejpozdeji koncem příštího týdne to hotové bude a hned proběhne velká testovačka, neboť hned po Stupavském MTB maratonu mě čeká desetidenní cestování, při kterém bych chtěl vyzkoušet novou výstroj. Mimo jiné i chytré zařízení pro aktuální sdílení fotek a článků přímo z terénu, které by mělo každým dnem dorazit.

Ještě s Tektrem

MTB Trilogy 2015

Je to pár měsíců nazpátek, co jsem se nechal zatáhnout na výše zmiňovaný závod. Poprvé jsem o něm slyšel minulý rok a když jsem viděl videa, jen jsem nevěřícně kroutil hlavou. „Tohle někdo jezdí?
Abych to trošku nastínil: MTB Trilogy je taková rarita. Tedy alespoň v té naší malé zemičce. Etapový závod, který i s prologem trvá čtyři dny a každý den se nese v trochu jiném duchu. Tratě jsou náročné a letošní počasí tomu fakt nasadilo korunu. Některé sjezdy jsou tak krkolomné, že ani v těch nejtemnějších nočních můrách by se horší neobjevily. Tento závod je zkrátka tak náročný, že i přes podporu velkých partnerů, jako např. Specialized, skvělou organizaci a atraktivní prostředí, se na něj hlásí v průměru 200 - 300 lidí z různých koutů Evropy. A těch, kteří si to dají za rok zase, je pak úplné minimum. Jakožto převážně neterénní jezdec jsem se tedy vydal do jámy lvové, abych na vlastní kůži pocítil atmosféru této nevšední události...

Zde jen takový stručný výtah, bylo toho opravdu hodně a i kdybych se dokopal k tomu to všechno nějak sepsat, stejně by to asi nikdo nevydržel přečíst až do konce.

Středa

Po pětihodinovém sezení v autobusu a vlaku a asi stopadesáti přestupech konečně vystupuji v Náchodě a dávám se do převlíkání a skládání jednokolky. Čeká mě 27 kilometrů do Teplic. Část trasy vede po loňské Cestě kolem hranic a tak místy vzpomínám. Vybavuje se mi toho hodně. Jak jsem zrovna tady na té křižovatce nevěděl kudy a tak dál...
O půl osmé jsem v Teplicích a pronajímám si pokoj. Dneska to bylo jen takové narychlo. Zítra to pomaloučku začne.

Čtvrtek - prolog

Ráno navštěvuji zdejší obchod a až do jedenácti sedím ve stínu na lavičce, cpu se a poslouchám zdejšího pána, jak vypráví. O všem možném, jak byl ve Znojmě na vojně, jak tam chlastali víno, o zdejším životě. Za hodinu toho vím tolik, že bych mohl sepsat kroniku.
Kolem dvanácté přijíždí Míla s Filipem. Další dva jezdci, kteří se rozhodli pro jednokolové oře. Po ubytování ve zdejší základní škole a Mílově obdarování týmovými dresy jdeme na pivo. Asi bychom neměli, páč za chvíli máme vyrazit na trať, ale počasí si to přímo vyžaduje. Prostě vedro jak v .....
Ve tři hodiny začíná prolog. Je to vlastně takový úvod do závodu a taky slouží jako kvalifikace pro start zítřejší etapy. Těsně před startem přijíždí ještě Medard, pan kolega z Polska. Má devětadvacítku s převodovkou. Po startu to rozjíždíme, nožičky nám kmitají, ale on si v klidu šlape a jede stejně rychle. Ale v kopci už musí přeřadit, Filip se ho drží zuby nehty a já se zase snažím neztratit Filipa. Jakmile dojde na kamení, mám problém a padám. Zbytek kopce vycházím pěšky, ti dva mizí a Míla je hned za mnou. Nahoře se to trochu srovnává, ale hned jak přijde sjezd, jdu zase pěšky, páč na tohle prostě nemám. Míla mě předjíždí. A v tomto stylu se vlastně nese skoro celý prolog. Chvíli jedu, do kopce se snažím jet co nejdéle, pak přijde sjezd, kde jedu dokud mi strach dovolí a pak zase vycházka. Někde za půlkou Mílu zrazuje vlastní tělo, jeho slovy „zgumovatěl” a tak se dostávám před něj (jen díky mojí dvoumetrové postavě a tudíž i dlouhým krokům a rychlé chůzi). Prolog je nekonečný, papírově by měl mít něco mezi 10ti kilometry, ale jedu/jdu ho skoro dvě hodiny. Jak asi bude vypadat těch zítřejších 48 km?!
Ke konci vede trasa kolem koupaliště - to asi aby nás pořadatelé chtěli v tom parnu naštvat. Do cíle dojíždím i přes většinovou chůzi dost zničený a přesně na cílové čáře házím tlamu :)
Jako první přijel Filip, za ním Medard, já půl hodiny za nimi a deset minut po mně Míla.
Večer se domlouváme s pořadatelem na zkrácení zítřejší etapy, aby na nás nemuseli na občerstvovačkách čekat do soumraku a taky abychom si to trošku užili.

Naše ležení - to tam bylo ještě uklizeno :)

Unicycle.com CZE team


Pátek - 1. etapa

Budím se úplně rozlámaný - spíme v základní škole, třída II. A (nebo B?) ve spacácích. Start je v devět hodin. Jen se jdeme podívat a hned po startu sedáme do Medardova vanu a odjíždíme k první občerstvovačce, která pro nás znamená start. Ušetříme tak nějaké kilometry, čas a hlavně se nám většina závodníků nebud plést pod kola, resp. se jim nebudeme plést do cesty my. Včera to bylo samé předjíždění, neboť závodníci byli na trať pouštěni postupně. Dneska byl hromadný start a na občerstvovačce necháváme většinu projet. Zapsat čas startu a hurá do boje!
Hned na začátku to jde do kopce. Ti dva zas jak magoři dupou do pedálů. Medard si dnes vzal jinou jednokolku, bez řazení. Asi zjistil, že ve zdejších podmínkách je mu Schlumpf na houby. Snažím se jich držet, ale fakt nechápu, kde se v nich bere tolik síly. Zvlášť mi nejde do hlavy Filipův styl jízdy, má krátké kliky (125 mm) a do kopce přímo letí. Já mám kvůli páce delší 150ky a stejně mi to nejede tak jak bych chtěl. Je to holt o zkušenostech a kondici, technika může být jaká chce. Šílený krpál. Po chvíli zase tlačím stroj pěšmo. Trať vede do pekelné výšky a ke konci přes takovou, no ani ne cestu, ale spíš řeku z kamenů, která je celá vystavená slunci. Chvílemi se dívám, jestli za sebou nenechávám souvislou čáru od potu, který ze mě pryští.

Ještě mám chuť se fotit

Nahoře se obávám nejhoršího, a sice že sjezd bude v podobném stylu. No... šutrů tu moc není, ale je to zatraceně prudké a pro změnu plné kořenů, výmolů a taky fotografů. Ti stojí zásadně jen na pro ně zajímavých místech a tak na všech fotkách jenom tlačím stroj vedle sebe. Dolů tedy zase pěšky. Cítím se trapně, ale radši tohle než pak ležet v nemocnici. A takto se to vlastně točí furt dokola. Mírnější pasáže jezdím a snažím se je jet co nejrychleji to jde, brutály chodím pěšky. Jeden sjezd je tak obtížný, že jsem neviděl nikoho, kdo by to sjel. Je problém po tom chodit a nedokážu si představit, jak by se to dalo sjíždět. Občas se naskytne i nějaký asfalt, jenom pro přejezd z lesa do lesa. Tam s pár bikery dokonce do kopce držím krok. Ale sjezdy po loukách jsou skvělé, tam mě to dokonce i chvíli baví :D

Jeden z vrcholů na polské straně

 Na jednom checkpointu se ptám, jak daleko jsou unijezdci přede mnou, načež je mi sděleno, že všichni tu už byli. Je to divné, páč mě krom těch dvou nikdo jiný nepředjel, ale přesto jsem poslední. Nu což. Na druhé občerstvovačce si dávám extra porce všeho co tam mají, beru si na cestu jednu plechovku Sládkovy limonády a za jízdy pomalu usrkávám. Týpek na občerstvovačce říkal, že je to ještě 15 kilometrů. Ale já bych s tím neradši sekl už teď. Úmorné vedro, krpály, únava no hrůza.
Poslední stoupání už jdu jen silou vůle, mám dost. Konec etapy vede jak naschvál zase kolem koupaliště. Lidi se koupou a válejí u vody a my jak blbci tu šlapeme do pedálů :)
V cíli jsem vyzpovídán. Pivko po takových galejích fakt bodne. A porce jídla jakbysmet. No a sprcha? V současnosti ten nejlepší vynález.
Jako první dojel opět Filip, pak Medard a za nimi Míla.

Sobota - 2. etapa

Budíme se rozlámaní ještě víc. Den za dnem je to horší, tak jsem fakt zvědav, jak to přežiju. Dneska bychom si prý měli zajezdit víc, že prý to nebude tak těžké. Opět jsme si nechali zkrátit trasu. Po startu tedy zase sedáme do auta a jedeme na smluvené místo.
V devět hodin startujeme. Hned zpočátku to jde již tradičně do kopce a já to hned balím, páč vidím, že je to plné kořenů. Balí to i Míla, ale ti dva zase dupou nahoru. Po chvíli to balí i Filip, ale pak nám zase mizí z dohledu. Při sjezdu mi Míla ujíždí, ale později ho doháním a předjíždím. Měli pravdu, dneska je to jezdivější. Začátek byl sice takový dost kořenitý, ale jinak se jede celkem obstojně. Tedy až na to vedro, je o pár stupňů víc než včera. Jinak stejná písnička, sjezdy, ty těžší, nedávám. Kopce nahoru se snažím jezdit, ale vzhledem k mé chabé fyzičce, horku a faktu, že tohle je vlastně vytrvalostní závod, kde není žádoucí odpálit se hned první nebo druhý den, se šetřím a postupuji spíš na jistotu. Občas i promluvím s nějakým turistou. Přistihuji se, jak se postupně otrkávám a zkouším sjíždět pasáže, na které bych nikdy před tím ani nepomaslel. Nejsou to ale žádné extrémy, ty já nerad. Pomaloučku polehoučku si troufám na víc a víc. Ovšem první pád mě trochu probouzí. Shodila mě dolů nějaká šiška nebo něco podobného. Zaseklo se to mezi kolo a rám. Ale tento pád mi pomáhá se zorientovat. Málem bych totiž špatně odbočil a vjel bych na trať nějakého jiného závodu pořádaného v Polsku. Že by zásah vyšší moci? :)
Druhý pád na sebe nenechává dlouho čekat. Zkouším sjet celkem macatý kořen, za nímž je takový schod. Je to celkem vysoké (na moje poměry samozřejmě), dobrých 30 cm. A při dopadu kola na zem se mi smekne pedál a už letím. Snažím se to doběhnout, ale moc se nedaří. Běžím přes les hlavou napřed, div se nosem nedotýkám země a ze všech sil se snažím to vyrovnat. V tom vidím, jak je přímo přede mnou strom a hodně rychle se zvětšuje. Nechci do něj napálit tou svou kebulí a tak rychle jednám. Natahuji ruce a kolem stromu se jakoby namotám, což mě zastavuje. Takové rodeo to bylo.
Přichází další sjezd po loukách. Tam se to dá roštovat a tak šlapu co mi nohy stačí. Po loukách vede trať z větší části po silnici a furt z kopce. Lije ze mě jak z konve, ale nepovoluji v tempu. Bajkeři jezdí kolem bez držení řídítek a při průjezdu vždycky tleskají. Sice to myslí dobře, ale pěkně mě s tím serou :) páč si jedou tady 40 50 km/h, hezky na pohodu a vítr je ještě k tomu chladí.
V posledním dlouhém stoupání mám pocit, jako bych byl v peci. Vzduch je dost horký. Nahoře si musím na chvíli sednout, aby to se mnou neseklo. Nářez.
Do cíle přijíždím jako třetí. První byl opět Filip, druhý Medard a chvíli po mém příjezdu se objevuje i Míla.


Neděle - 3. etapa

Ráno se budíme už totálně zničení. Vzhledem k tomu, že už tak trošku tušíme, jaký charakter mají tratě, máme obavy, že tato poslední bude největší drtička. Trať máme opět zkrácenou, ale už nikam nejedeme. Startujeme společně se všemi. Docela dlouho jedeme po safaltu, kde dojíždím Filipa a snažím se s ním držet tempo do kopce. Naráz to ale nevyjedu a tak mi zase ujíždí. Pak ale zase dává pauzu on, tak ho doháním. No a takto se handrkujeme skoro až nahoru. Boty už mám tak dorasované, že mám obavy, aby do cíle vůbec vydržely pohromadě. To je z toho věčného chození, ale taky tím, že už toho mají hodně za sebou. Však taky, mimo jiné, se mnou objely hranice.
Je ještě větší horko než včera. Ale na to už jsem si tak nějak zvykl. Horší už to pravděpodobně nebude tak co. Po sjezdu, který jsem z větší části šel, následuje výšlap po asfaltce. Tady většinu trasy jedu, ale mám co dělat. Konečně občřerstvovačka. Jsem mezi posledními a zjišťuji, že to už dneska pár bikerů zabalilo.
Je to nekonečné, už chci být zase zpátky v cíli, lemtat jedno pivo za druhým a cpát se jídlem. Snažím se o co nejrychlejší postup, neboť mám šanci na celkové třetí místo.
Asi ve 3/4 tratě mě přepadává ukrutná přeháňka. Přes provazy vody ani nevidím na cestu. Nabývám přesvědčení, že v tomto Míla nejspíš jet chtít nebude a tak pokračuji dál. Voda mi splachuje pot z vlasů rovnou do očí a to dost štípe. Vlastně to štípe víc než bych snesl a tak musím zastavovat a oči si utírat. Na výběr toho ale moc nemám, neboť propocené mám téměř všechno. Včera jsem dokonce vlastním potem rozpustil mapu, kterou jsem měl schovanou v batohu.
Už je mi všechno jedno a tak přestávám nad tratí tolik přemýšlet a prostě jen jedu rovnou za nosem. Prakticky ani nevidím kam, ale jedu. A ono to funguje! Ani jedinkrát nepadám a všechno projíždím. Je to prostě jen o hlavě, v ničem jiném to není.
Vzhledem k tomu, že jsem i s jednokolkou durch mokrý, se prudce snížila účinnost brzdy. Spíš je to tak, že odmítá brzdit úplně. Poslední dva tři kilometry jsem tedy nucen dobržďovat nohama, což mě dokonale zničí. V cíli jsem opět vyzpovídán a nafilmován, tak možná budu i ve videu :) Je mi sděleno, že jsem dorazil jako druhý. První je Medard. Pak přijíždí Míla. Filip stále nikde. Nakonec po jeho příjezdu zjišťujeme, že se ztratil a přišel tak o svůj časový náskok vůči Medardovi. A nejen to, dokonce se tímto nešťastným manévrem propadl na celkové druhé místo.
Celkové pořadí je tedy Medard, Filip, moje maličkost.

Ještě že jsem měl troje :)

Večer se loučím s Mílou a Filipem, kteří odjíždějí už dnes. Večerní program zakončuje koncert třech kapel. A tak se s Medardem nalíváme pivem a posloucháme řízný zvuk elektrických kytar.


Celkově se mi závod líbil, ale ne jako závod, spíš jako dobrá zkušenost a výlet do zajímavých míst. Na to třetí místo zas tak hrdý nejsem, přece jen jsme byli čtyři a velkou část jsem si tam stejně odchodil. Jsem ale rád, že jsem se k této šílenosti odhodlal, dorazil, přežil a zase se v pořádku vrátil domů. S jistotou mohu konstatovat, že toto už nikdy znova podstoupit nechci :)
Děkuji Mílovi za super dres, Filipovi za ty čtyři energiťáky a vůbec všem za příjemně strávený čas v krásném kraji jménem Broumovsko.