pondělí 15. září 2014

Den osmý aneb cyklisti, auta, auta a pár motorek

Posledních pár týdnů mám opravdu napilno. Vesměs je to všechno dodatečná práce ohledně výpravy. Video, blog, anglické titulky do videa (děkuji night.shine za překlad), to aby z toho světová jednokolkařská komunita taky něco měla. A o víkendech furt někde lítám. Návštěva Lindnerů, vskutku zajímavé rodinky, mající na svědomí stránky Přibližovadla.cz, Novodubnický maratón, testování nového stroje a další akce, na které si teprve brousím klávesnici. Materiálu na blog je skutečně hodně a času málo. Zima už se ale blíží, což znamená, že na psaní článků snad bude víc času a možná už konečně sepíšu zážitky z výpravy.
Osmý den. Karpaty a Beskydy za zády. Jeseníky na obzoru. A kolem mě... téměř rovina!

Sobota, 10. května
Jedna hodina ráno. Budí mě kapky deště, které dopadají na parapet. "To to ale krásně prší, to se mi bude dobře spát. Ty vole, prší! Zmoknou mi hadry!" Vybíhám na balkón, abych uprostřed noci sundal ze šňůry věci, které mi teta vyprala. Trošku šok, ale za pár minut už zase chrupkám...
Ráno dostávám vydatnou snídani, zásobu proviantu na cestu, rozloučím se a už si to šinu, natáčen strejdou na kameru, po té dlouhé havířovské ulici zase pěkně dál na sever. Vlastně, teď ještě na západ.
Nemám a nikdy jsem ani neměl v plánu jet přes Ostravu a její předměstí. Dnešní den se tedy nese ve znamení jednoho velkého oblouku kolem této městské aglomerace. První vesnicí na seznamu jsou Bruzovice. Během jízdy musím soupeřit o každou píď volného místa s dalšími účastníky sobotního provozu. Spousta, ale opravdu velká spousta aut, sem tam cyklista. Je totiž docela hezky a lidi se nejspíš zbláznili. Možná, že v té Ostravě by provoz nebyl tak velký...



Zdejší vesnice mají takovou nepěknou vlastnost - jsou to nudle, které se táhnou podél hlavní silnice. Baráky nalevo, baráky napravo, žádné ulice. Navíc jsou na sebe těsně nalepeny, takže člověk nabývá dojmu, že je furt v té samé vesnici a přitom projel tři...
V Sedlišti se mi daří rozplácnout se na zem. To když mi brašna při vjetí do díry zablokuje kolo. Už v Lipově (před třetí etapou) jsem ji posouval výš, aby nebyla tak nízko nad kolem. Jenže už má svoje roky a taky ji momentálně dostávám až na hranici jejích možností. Výš už ji dát nemůžu, páč by zase vadila spacáku. Nabízí se tedy jediné řešení - odlehčit ji. Z původních třech kil snižuji náklad na dvě a zbytek si dávám do batohu. Nedá se svítit. Buď se pojede s o něco těžším batohem, nebo se nepojede vůbec. Zdá se, že to funguje. Ale i tak musím být opatrný.
Dostávám se do Paskova. Provoz houstne. Mám fakt blbou náladu. Je sice relativně pěkné počasí, ale to je tak všechno. Podjíždím dálnici, za kterou by se, alespoň podle mapy, měl nacházet lesík, kam na chvíli zmizím. Kde alespoň na chvíli bude klid.
Sleduji zelenou turistickou stezku, která vede do Krmelína. Do protivky jede jistý chlapík, který po spatření jednokolky letí do příkopu. Nekecám, normálně tam zajel! :) Hledím přes rameno a vidím, že je pořád v sedle. Nemá tedy cenu zastavovat a pomáhat. Cyklista to ukočíroval...
Pozdvižen touto komickou příhodou, jedu dál po zelené. Alespoň jsem v domění, že právě po ní. Pravda je ovšem jiná. Stezka se mění ve žlutou a pár set metrů po této změně vyjíždím z lesa ven přímo do nějaké vesnice. "To bude ten Krmelín."
Dobrá nálada mě rychle opouští, když přijíždím k autobusové zastávce a na ní stojí Oprachtice.
"Sakra! To není možný!" Civím do mapy. Krmelín leží kousek dál. V lese jsem minul křižovatku a neodbočil. Toť vše. Takže zase po silnici.
V Krmelíně se znova napojuji na ztracenou zelenou stezku a šupajdá do lesa! Na cestách rušno, ale tady ani noha. Tak to má být :)
Občas musím tlačit, páč cesta vede skrz údolí Jarkovského potoka a tak je to tu dost houpací. Nakonec se ocitám na louce. Po trávě se zrovna moc dobře nejezdí ani nalehko. Jednokolkaři potvrdí. Ale čas je neúprosný a mapa říká, že louka jen tak neskončí. Takže jsem nucen jet.
Blížím se ke shluku rybníků mezi Košatkou a Jistebníkem. Krajina je pěkná, ale lidí je tu jak na Václaváku. Motorky, auta a cyklisti. Samej mastňák (to jsou ti cyklisti, kteří si vozí kola na autech). V Jistebníku zastavuji na oběd. Je tu ale takový frmol a nával, že končím jen u limonády. Mám přece ještě ty řízky od tety :) "Hned za vesnicí jeden zblajznu." Ovšem Jistebník je ultranudle a táhne se snad až na samý konec světa. Ta zpropadená vesnice ne a ne skončit!
Nakonec zastavuji a pěkně ve stínku u vody dlabu sváču. Projíždějící cyklisté na mě čučí jak na nevím co. A to sedím na pařezu a jednokolka jen tak nenápadně vykukuje z trávy.
Nechce se mi, ale nakonec se přinutím vstát. A zrovna jak na potvoru teď jezdí jedno auto za druhým. Za celou dobu, co tu sedím, jich projelo pár a teď budou dělat takovej velkej řetěz. Tohle mě vždycky dokáže vytočit. A ještě k tomu každej háže ten svůj přiblblej kukuč na ktreaturu s jedním kolem a tunou báglů. "Ne, já se vám neukazuju, já čekám až odtud odtáhnete tu svou plechovou prdel!"
Když už se konečně zadaří zařadit se do provozu, hned za zatáčkou na mě vykoukne značka, která hlásá postup. Alespoň z psychologického hlediska. Další okres zdolán.


Tím ale taky nastává stejná situace, jako před pěti minutami. Jedno auto za druhým. "To snad není možný!" Do Opavy je to ještě pořádný kus cesty, ale já začínám ztrácet trpělivost už teď. Jestli to s tím provozem takhle půjde dál, asi se z toho zblázním...
Po přejetí dálnice (samozřejmě po mostě) a postěžování si do kamery, se definitivně loučím s Beskydy, které se mi vryly do paměti. Však víme...


Projíždím Olbramice, což je ještě taková nudlovitá vesnice. Ale ne moc. Krajina se začíná vlnit. Pořád jedu se 137kama. Vyhovuje mi to. Nějaký ten kopeček si vyjdu pěšky, když je potřeba. Jinak to docela frčí. Provoz už není tak velký a po cyklistech jakoby se slehla zem. Asi už míří zpátky do měst, se svými koly připoutanými na střechách plechových vehiklů.
Dávám pauzu. Navigační, zásobovací, odpočívací a plánovací. Dobrá půlhodinka. Přicházejí dva klučinové a okukují můj stroj. A tak zase spouštím tu svou. Kluky to evidentně zajímá a tak šmátrám v batohu, jestli tam ještě náhodou není nějaká vizitka. Napůl promočená, ale přece. Je tam! Jsem odměněn perfektní cestou, sluníčkem, spálenou kůží, neb jsem si zapoměl koupit opalovací krém, a svatým klidem.

Bájo
Tlačí mě čas. Vynechávám druhý oběd a pokračuji dál v cestě. Stejně mám ještě dost jídla v báglu. Za obcí Pustá Polom se silnice začíná příjemně kroutit sem a tam. Nejdřív mírně do kopečka a pak z kopečka. Je to zábava. Dobrých 5 kilometrů se vezu dolů až do Raduně. Sjíždím ze silnice, abych si mohl projet fešnou pěšinku a vyhnul se tak asfaltu, kterého si na této výpravě zcela určitě užiju ještě víc než dost.


Do Opavy už to není daleko. A prakticky pořád mírně z kopečka. Už se těším až se večer někde nadlábnu! :)
Přijíždím do Kylešovic, předměstí Opavy. Tady nastává menší zrada. Soudě podle vzlhedu silnice, kruhového objezdu a chodníků hádám, že je to tu nově postavené. A hádám správně, páč mapa nic takového neukazuje. Navíc jsou tu nové cyklostezky, z čehož jsem v pasti úplně. Kudy dál?
Zkouším najít nějaký orientační bod a tak projíždím nejbližší ulice. Nic. Nakonec se ptám na cestu kolemjdoucích, páč samotnému by mi to trvalo dlouho, což si teď nemůžu dovolit. Bude půl osmé a ještě nemám ani zařízené ubytování...
Mám namířeno do centra, když v tom na mě volá jakýsi pán. Využívám příležitosti, krátce pohovořím o jednokolkách a Cestě a taky se ptám na ubytování. Mám štěstí. Je hned o ulici dál. Super!
Jedu po hlavní ulici a vidím lidi na zastávce MHD. Zastavím a spouštím "Nastupovat, dneska žádnej autobus nejede!" Tahle hláška, jenž je právě vycucaná z prstu, sklízí nebývalý úspěch. Opět spouštím tu svou a dostávám tip prý na lepší ubytko a taky varování před zloději.
Kolem osmé konečně přijíždím do Penzionu u Knoppa. Jeden z nejdražších, ve kterém jsem za celou výpravu byl. Později zjišťuji, že taky jeden z nejhorších. Za pětikilo si představuji něco lepšího. Jsem příliš unavený na hledání něčeho jiného.
Večeře byla ale skvělá. Nadlábl jsem se perfektně. Naložili mi porci jak pro celý regiment :) Sprcha a šupky hupky do postele! Zítra se mám setkat s další osobou. Už se těším.


pátek 12. září 2014

Nimbus Oracle 36"

Aneb dálkový speciál očima dálkaře.
Jak jistě víte, už pár týdnů mi doma parkuje nový přírustek do rodiny jednokolek. Od té doby prakticky nejezdím na ničem jiném. Je to úplně jiný svět. Svět srovnatelný s tím, kdy jsem poprvé vyrazil na výlet po Brně na dvacetipalcové jednokolce. Tehdá jsem namotal 26 kilometrů. Jak se mi pak dobře spalo!
Šestatřicítka, to je především velké kolo, velká rychlost, velká stabilita a ještě větší obdiv přihlížejících. A zbraň hromadného ničení kilometrů...

Proč zrovna Nimbus?

Od doby, co jsem poprvé uviděl tento model, jsem v tom měl jasno. Prostě se mi líbí jeho design. Například Kris Holm 36" je dražší, sice uznávanější, leč vzhledově je to, promiňte mi ten výraz, ale prostě stojí za starou bačkoru. QU-AX mi přijde celkem fajn. Ostatně jsem se o jeho odolnosti přesvědčil na vlastní kůži. I ta cena není špatná. Ale zase se mi na něm nelíbí ten plášť. Navíc, 36" verzi QX series neměli skladem v černé variantě. A bílou fakt nechci. Mou důvěru v Nimbus sice krátce před plánovanou koupí narušil obrázek prasklého držáku brzdy, takzvaného d´brake, ale nakonec jsem se rozhodl, že to risknu. Na velkém kole stejně nebudu vehementně brzdit, páč se na něm (snad) nevydám do hor.
Chtěl jsem k nové kolce i T-Bar s tím protivným KH sedlem, páč jsem chtěl mít originální uchycení, které nepruží tak jako to moje upravené. Ale ten nebyl skladem, takže jsem se na to vykašlal, páč Roland z Einradladenu psal, že mají skladem poslední Oracle. V obavách, aby mi ho někdo nevyfoukl, leč bylo toto dost nepravděpodobné, jsem se rozhodl jednat. V pátek jsem objednal, hned zaplatil přes PayPal (neboť bych se bance za převod na eura nedoplatil) a v úterý v deset ráno už jsem měl krabici s nápisem "Nimbus unicycles" v práci a byl jsem nucen se na ni dívat až do padla.
Zpočátku jsem byl docela zklamaný. Čekal jsem totiž obrovskou krabici, která by plnila funkci letního pokoje pro hosty a místo toho přišla jen o kousek větší než ta na 29".

Technické provedení

Na Nimbusu se mi líbí jejich smysl pro detail. Každičký šroubek namazaný tmelem proti povolování, vše zabalené zvlášť, aby se to cestou nepoškrábalo, všude nálepky "levá" a "pravá". To kvůli montérům specialistům, kteří by snad nevěděli, která je keterá. Taky spacery tu nechybí. Detailní návod jak pro brzdu, tak pro sestavení jednokolky, i pro správnou montáž držáku třmenu. U něj bych se tak trošku pozastavil. Hned po takřka svítícím ráfku mě zaujal ze všeho nejvíc. Vůbec jsem nečekal, že to bude tak masivní a velká součástka. Ostatně, je z duralu, tudíž masivní být musí...

Tohle je ta věc, nad kterou se snáší spousta pochybností..
Musím uznat, že mi chvíli trvalo, než jsem brzdu seřídil tak, aby neškrtala o kotouč a aby na něj oba pístky dosedaly ve stejný okamžik. Trochu mě ospravedlňuje fakt, že jsem až doposud neměl zkušenosti s hydraulickými kotoučovkami.
Šrouby šly do rámu celkem těžko. Asi to bude tím tmelem, ale docela to znepříjemňuje montáž kola. Člověk musí v ruce furt dlachnit 5ku imbus a motat a motat a motat. Šrouby jsou totiž celkem dlouhé. Když už jsme u nářadí, tak Nimbus dodává kompletní nářadí nutné k sestavení jednokolky. Tedy stranový 10 a 15 mm klíč (tady desítka není potřeba), 4ku imbus, 5ku imbus a 4ku torch pro šrouby kotouče. Čekal jsem, že závity šroubů ložiskových misek budou řezané přímo do rámu. Ale místo toho jsou v něm zalisované ocelové závitové vložky. Tedy stejný princip jako u klik KH Moment. To se mi líbí. Vypadá to, že to nějakej pátek vydrží. A kdyby se něco přece jen podělalo, strčí se tam obyčejná matka a bude.
Taky chválím dvojitou rychloupínací objímku sedlovky. Zpočátku je zapotřebí 5ka imbus pro doladění utahování a pak už jen stačí prsty povolit dvě páčky a posunout si sedlo kam je potřeba. Prostě stejně jak na kole. Ušetří to čas při přemontovávání pedálů u duálních klik.
Vdení brzdy je dostatečně dlouhé i pro T-Bar. Skoro bych až řekl, že pro samotnou jednokolku je dlouhé příliš. I s "řídítky" je vedení hydrauliky docela dost dlouhé. Ale raději delší než krátké.
Oproti tomu 125 mm kliky mi na 36" připadají až extrémně krátké. Ale prozatím je nechávám na místě, neboť Milan, též hrdý majitel velkého jednokola, mi říkal, že to stačí.
Průměr obutého a nafoukaného kola je 912 milimetrů. Na jednu otočku tedy ujede něco přes 286 cm. Devětadvacítka udělala na jednu otočku 233 cm. Kde kdo si možná řekně, že toho půl metru navíc je málo. Ale ono je to dost. Opravdu víc než dost!


Sedlovku jsem musel zkrátit o 13 cm

Pneumatiku (36x2,25) jsem dílenskou velkoobjemovou pumpou foukal celou věčnost. Nechci se dožít toho okamžiku, kdy to po defektu budu muset foukat milimikronanopumpičkou. To bude na celej den...
Zbývalo už jen mašinku osadit tachometrem, pěnovou ručkou, blikačkou, odrazkami a taky posichrovat šmirglování laku, což je nechvalně známá vlastnost KH Percussion chráničů. Na devětadvacítce se mi osvědčily obyčejné elektrikářské pásky nasazené na vidlici.
Zde současná podoba.

Všimněte si barevně sladěného dresu, brýlí, objímky a ráfku :)

Jízdní vlastnosti

Původní zklamání se před prvním pokusem o osedlání mění na pocit čirého zoufalství, neboť teprve když se chystám vyhoupnout do sedla, uvědomuji si, jak moc je to kolo velké.
Přirovnal bych to k prvnímu testu 29", kdy jsem byl rád, že více méně vylezu na dvacku. Ten rozdíl je obrovský.
Velké kolo se logicky mnohem hůř rozjíždí než kolo malé. Proto je potřeba hned po nasednutí ze všech sil šlápnout do pedálů. Jakmile se to pohne, máte vyhráno, páč pak máte jistotu, že se ta mašina jen tak před něčím nezastaví. Snazší rozjezdy umožní delší kliky.
Překvapilo mě zrychlení. Po rozjezdu jednokolka velmi rychle nabere rychlost kolem 20 km/h. Naprosto mě dostala stabilita. Tedy, abych byl přesnější, stabilita v jakékoliv rychlosti. Můžete jet 7  a nebo třeba 27 km/h a stejně nebudete mít potřebu kolem sebe zběsile mávat a nebo vyrovnávat boční kmitání kola. Když už je řeč o rychlosti, tak tady 36 palců jednoznačně kraluje. Jednokolka je hodně rychlá. Na rovince není problém držet 22 - 24 km/h. Prozatimní maximálku mám 28,6. Snažím se trhnout třicet, ale pořád to ne a ne zlomit. Však já tomu přijdu na kobylku!


 Další nesmírnou výhodou je setrvačnost kola. Jeho síla je tak velká, že nohama prakticky nemáte šanci pohotově reagovat na nečekané události (opět záleží na délce klik), jako například tehdy, kdy vám do cesty vjede vocas s autem, což se  mi nedávno stalo. Na dlouhých tratích je však tohle velký pomocník. Díky setrvačnosti stačí rychlost jen lehce udržovat. Neříkám, že si nemáknete, ale mám pocit, že je energeticky úspornější jet 25 km/h na 36" jednokolce než na horském kole. Dokonce i během jízdy do kopce to ještě chvíli jede samo. I přes to, že už nešlapu silou.
Vyjíždění kopců je kapitola sama o sobě. Vzhledem k velikosti stroje je prakticky nemožné v kopci nasednout. Ale pokud si v něm udržíte rychlost a povrch je obstojný, kopec doslova vyletíte. Během testování jsem se vypravil ke kopcům, které na kole vyjíždím rychlostí kolem 12 km/h a většinou dostanu celkem zabrat. Tady jsem se rozjel a jednokolka držela stabilní rychlost kolem 18ti km/h! Ale uznávám, že jsem musel makat. I přes to všechno to naprosto zbořilo mé doměnky, že když přijde kopeček, 36ka se hned zastaví. Ovšem jakmile jí dovolíte zpomalit, nastává problém. Následná velká zátěž pro stehna pak většinou končí pěším výšlapem.
Co se přejíždění nerovností týče, tak rozdíl oproti 29" tu samozřejmě je. Tohle sice není stroj do terénu, ale pokud je polňačka v dobrém stavu, dá se po ní celkem svižně frčet a jen tak se pohupovat. Obrubníky přestávají být překážkou. Není třeba je vyskakovat. Dají se jednoduše vyjet. Je to prostě tank, který projede prakticky vším, ale jen za předpokladu, že si udrží určitou rychlost.
V zatáčkách je stroj trochu neohrabaný. Člověk tomu musí pomoct, když chce prudšeji zatočit. A pozor na rychlost nebo vás to vynese! :)
Za další hodnotím kladně těžkopádnost. Proč? Protože díky ní nemusíte od šestatřicítky očekávat žádné nenadáhlé zkraty, jako tomu bývá například u dvacek. Je tu totiž určitá prodleva mezi akcí jezdce a reakcí kola. A to je čas, kdy máte možnost zakročit. Takže ikdyž jedete 25km/h a něco vás vyvede z předo-zadní rovnováhy, pořád je tu prostor pro nápravu. Pořád jde opřít se do pedálů a srovnat to.
125 mm kliky sice značně ztěžují rozjezd, ale během jízdy jsou perfektní. Delší kliky ve zdejších podmínkách zřejmě nemají smysl.
Je to skvělý pocit, pořádně to osolit na asfaltu a předjet si nějakýho cyklouše, ktereý se ani nezmůže na slovo. Lidi na jednokolky obecně civí, ale když někde projedete na tomhle, skoro až padají do kolen. A když projedete rychle, tak křičí hrůzou! :)
Zatím jsem za jeden den nejvíc najezdil 96 km. Pro dálkovou jízdu a celodenní sezení v sedle je toto asi ideální stroj.

Mínusy

Pije mi krev klechtající páčka brzdy. Při jízdě po nerovnostech to jde slyšet. Čep, který spojuje páčku a píst hydraulického ústrojí, je příliš malý. Tím pádem je mezi ním a páčkou vůle, která nejde nijak odstranit (ani nastavením rozsahu brzdy, vyzkoušeno). Jediným řešením je jiný čep, o kousek větší. A na to prdím... Oracle se dodává s brzdou Tektro Auriga, což není zrovna oslnivý model. Nedisponuje příliš velkým brzdným výkonem, ale tady je to spíš žádoucí. Jednokolkaři pochopí. A nejednokolkařům je asi jasné, že zastavit z 30 km/h na fleku je na jednokolce nereálné.
Další mínus si opět zaslouží brzdový systém. Konkrétně "slavné" řešení d´brake. Zpočátku jsem byl spokojený, ale po ujetí asi 300 km začala brzda nechutně vibrovat. Nejprve při intenzivnějším brždění, později při sebemenším stisknutí brzdové páčky. Vibrace byly tak silné, že to rozechvělo celou jednokolku i mne, až mi to bylo nepříjemné. Někomu by se to možná líbilo :) No po zjištění této nepříjemnosti, kvůli které jsem prakticky nemohl pořádně brzdit, jsem byl dost zklamaný a dokola si opakoval, proč jsem si kurňa nekoupil ten QX. Od Milana jsem ovšem dostal echo, že se tohle děje více lidem a že by to po čase mělo odeznít. A skutečně se tak stalo. V současné době brzda funguje lépe, brzdí více a už prakticky nevibruje. Asi se už zajely destičky. Během závodu jsem totiž kolce dopřál menší bahenní lázeň a nečistoty nejspíš trošku ošmirglovaly destičky a kotouč. Tak snad už teď bude pokoj. Na 36" považuji d´brake za dostačující. Ale nikdy bych do něj nešel na MUNI jednokolce. Přijde mi to jako vysoce nespolehlivý systém... Magura prostě bude brzdit vždycky. Pískot nepískot. Ale tady se ten čudl může v sekundě zlomit a pak hrozí pěkný držkopád.
Pedály sice v porovnání s těmi na 29" lépe drží botu, ale mají ošizené vnitřnosti. Tedy ložiska. Už po něco málo přes 500 km v tom pravém začalo občas křupat. Plastové pedály jsou prostě spotřební zboží. Časem šestatřicítku osadím lepšími. Duralovými. Možná se i pochlapím a pořídím nějakej ten hořčík :)
Při výměně klik z původních Nimbus Venture 125 na současné KH Moment 125/150, mě docela překvapil fakt, že k sundání pravé kliky není potřeba stahovák. Po povolení šroubu jde klika sundat rukou. Je totiž úplně volná. To mě skoro až vyděsilo. Doufám, že to nebude mít zničující vliv na osu nebo kliky. Dávat další dva litry za nové Momenty, vlastně Spirity, páč Momenty se už nedělají, by mě nepotěšilo. A nový náboj, následný výplet a komplikace s tím vším... no to by mi asi už vážně hráblo.
To je k mínusům tak nějak všechno.

Obecně jsem s novou hračkou velmi spokojený. Naprosto předčila mé očekávání. Už se těším na další sezonu, až ji vyzkouším na vícedenním výletě. Jinak případným zájemcům o přesedlání do královské kategorie doporučuji hned na začátku k jednokolce pořídit T-Bar. Výrazně omezuje kmitání kola do stran a zlepšuje stabilitu. Na velkých kolech má tato, sice drahá, leč celkem užitečná věcička, smysl. Navíc díky tomu uvidíte na tachometr, což je někdy celkem dobrá motivace k rychlejší jízdě. A o rychlost tu přece jde!
Samotný stroj mě i s dopravou DPD z Německa vyšel na 17 700 Kč. Ovšem tato cena je pouze za základní model. Tedy jednokolku a brzdu s držákem na páčku pod sedlo. T-Bar, KH kliky, Qu-AX Air sedlo a KH nastavitelnou seldovku jsem přemontoval z 29". V současné konfiguraci by to vycházelo na +- 23 tisíc.
Někomu se to může zdát moc. Přiznávám, že to není málo. Ale, jak se říká, každý blázen je do něčeho blázen. A rozhodně je to lepší než být na drogách, ne? Myslím na těch nelegálních...

neděle 7. září 2014

Continental Novodubnický maratón

Naplněn pozitivními dojmy ze Stupavy, rozhodl jsem se zúčastnit se dalšího závodu. Tentokrát s líbivým titulem "Otevřené mistrovství Slovenské republiky". Tato akce se konala v Nové Dubnici, kousek od Trenčína a nebudu vám lhát, když řeknu, že jsem se na ni těšil jak malej Jarda :)

Pátek, 29. srpna, pět hodin ráno...
Jelikož se závod koná na pro mě docela odlehlém místě, musím si dneska přivstat, abych stihl vlak z Božic. Tentokrát jsem asi poprvé porušil zlozvyk chystat si věci až ráno a když se plazím ven z postele, hledím na připravenou bagáž. Ještě se nasnídat, nasoukat do chráničů a může se vyrazit.
Když opominu noční blbnutí na ulici, je to poprvé, co jedu na 29" od doby, co mi doma přistála 36" (na recenzi se pracuje). A taky je to po opravdu dlouhé době poprvé, co jedu delší trať bez T-Baru. Rozdíl je velký, páč ten bazmek opravdu zlepšuje stabilitu. To pociťuji hlavně na ultrakulaté silici z Hrádku do Božic.
Sedlo Nimbus Gel, které bylo původně na 36" Oraclu, si vede překvapivě dobře. Tvarem se dost podobá QU-AX cross, které mi na 29" moc nevyhovovalo. Spíš vůbec. Ale na předčasné závěry je ještě brzy.
Průvodčí ve vlaku mě docela překvapil, když řekl, ať si jednokolku dám do přihrádky nad sedadly. Ale tak... zase to bylo zadarmo :)

Sedlo je trošku zaliskané, holt je blátivo...
Do Břeclavi jede vlak něco přes hodinu. Na nádraží mám další hodinu čas a tak se věnuji samým zábavným činnostem, jakými jsou například měnění eur za ten nehorázně vysoký kurz (k čertu s ČNB) a zjišťování informací na informacích, kde sedí bába protivná jak osina v zadku. Musím uznat, že břeclavští zaměstnanci ČD jsou opravdu znalí přepravního řádu a ostatních formalit ohledně jízdného, zavazadel a jiných věcí. Od vnitrostátní pokladny mě posílají na mezinárodní, kde se dozvím, že mi tu a onu jízdenku v Břeclavi nemůžou vydat, že prý až v Hodoníně. Takže jdu zpět k vnitrostátní pokladně, kde mě posílají na informace, abych si prý zjistil, kolik je to zón do Vrbovců (jak kdyby to nešlo zjistit na té mašince co tiskne lístky). Takže zase ta bába protivná jak osina v zadku, která do mě furt hustí, že nechápe, proč chci vědět něco o lístku z Velké nad Veličkou, když jsem v Břeclavi. Nakonec se společně dopídíme k výsledku a jdu zpět k vnitrostátní pokladně, kde do mě pro změnu hustí paní pokladní, že IDSku mi mohli dát i na mezinárodní pokladně. Kocourkov hadr!
Korunu celé aférce nasazuje pokladní v Hodoníně, která mi do slovenské stanice prodává obyčejnou IDSku, kterou koupíte na každým rohu v trafice... a paní v Břeclavi mi ji dát nemohla, páč prý nemají s Vrbovcemi mezinárodní přepravní vztah nebo jak tomu říkala. Takže, jestli někdy někdo z vás pojede ze Znojma na opačný konec IDS JMK, kupte si všezónovou jízdenku a můžete se na ni vozit celý den až do aleluja. IDS zóny platí dokonce až v Myjavě (SK).
Když se konečně po dvouhodinové jízdě z Břeclavi s přestupem v Hodoníně dostávám do Vrbovců, čeká na mě velice příjemný pán z Železničné spoločnosti Slovensko, který mi jedovatým hlasem vysvětluje, že nejdřív musí vypravit vlak a až pak mi prodá jízdenku. A na dotaz "Beru s sebou jednokolku, berete to jako bicykl a nebo za to platit nebudu?" mi ještě jedovatěji odpoví, že to rozhodne až průvodčí ve vlaku. Hmm, představa, že se ještě hodinu a půl budu kodrcat, mi na dobré náladě moc nepřidává.
Vlak (rozumějte mašinku a vagónek z dob průmyslové revoluce) se rozjíždí po (stejně starých) kolejích. Podle mapy bychom měli kličkovat mezi kopci, tak snad budou nějaké ty výhledy.
Najednou tma, pískot, skřípot a chladný vlhký vzduch. Ne neumřel jsem, to jsme vjeli do tunelu. A ne ledajakého, tento je skutečně dlouhý, páč jsme v něm dobré tři minuty. K tomu si připočtěte nesvítící světla ve vagónu a máte celkem dobrý adrenalinový zážitek za pár eur :)
Míjíme Čachtický hrad, který jsem ale nestihl vyfotit, páč se mi popruh od foťáku zamotal do batohu.
Ve 12:50 vlak staví v Novém Mestě nad Váhom. Teď už to bude hezky po vlastní ose.
Do Trenčína, kde jsem si pár dnů předem rezervoval pokoj, je to 30 km. Třicet kilometrů po protipovodňové hrázi. Vede po ní totiž takový pěkný singletrail, čehož využívají místní, běžci počínajě, pejskaři konče.
Občas musím jet kousek po silnici, ale provoz je malý a je to taková pěkná silnička, která pořád stoupá a klesá, zatáčí.. no prostě člověka nenudí.


Cesta i přes šestikilový batoh celkem příjemně ubíhá a Trenčín už se blíží. Dělí mě od něj pár kilometrů a taky pár odborných výkladů o jednokolkách. Prostě klasika. Po hrázi se jede skvěle, devětadvacítka mě teď neskutečně baví. Dobře se na ni leze, dobře se ovládá a v terénu (myslím na obyčejných polních a lesních cestách pro obyčejné smrtelníky, ne v kamenitých stržích a bahenních lázních) je hravá. Už to není to obludné monstrum, za které jsem ji kdysi považoval. Tento titul teď náleží jejímu nástupci :)


V Trenčíně se pěšinka mění na asfaltový chodník/stezku. Tentokrát jsem se pečlivě připravil a nic nenechal náhodě. Nehodlám dorazit půl hodiny před půlnocí, tak jako do Stupavy. Vytiskl jsem si podrobnou mapku města a křížkem vyznačil polohu penzionu. Nalézám ho na první pokus! Tak je to pravda, zázraky se přece dějí :)
Hodlám se ubytovat, vyházet z báglu přebytečnou zátěž a pokračovat dál do Nové Dubnice na prezentaci, abych si mohl vyzvednout číslo, čip a dárky od sponzorů závodu. Volám Igorovi, který by už měl být v Dubnici. Nabízí mi odvoz autem, což je celkem příjemná změna plánu. Takže sprcha a jede se do Dubnice.
Chvíli přešlapuji před penzionem a za pár minut už se vezu v autě s Katkou, Igorem a jejich malinkatým metalistou. Je to nezvyk, po dlouhé době zase na čtyřech kolech :)
S přípravami jsem nelenil a křížkem si zvýraznil i polohu sportovního areálu v Dubnici. No... končíme jen o ulici vedle, což považuji za úspěch, páč někdy se "zadaří" mnohem víc.
Už se těším na večeři (pro někoho je tohleto pořád nepochopitelné). Hledáme tedy podnik, kde se najíme. Toto hledání se pak mění na procházku celým městečkem, páč těch podníků tu zrovna moc není. Nakonec padá volba na pizzerii. Jelikož jsem na Slovensku, chci ochutnat místní pivo. V nabídce je Pilsner Urquell, Kozel a Šariš. Třetí jmenované jsem nikdy neměl a asi ani mít nebudu, páč je mi řečeno, že to tak nějak není ono. Takže zase padá volba na české kousky... a nějakou tu pizzu. Následně jsem odvezen zpět do Trenčína. Takový servis si ani nezasloužím.

Uni dostala novou nálepku - BIKER :)

Sobota, 30. srpna, šest hodin ráno
Asi to některým jedincům připadat jako krajně nepravděpodobné, ale první věc, která mi po probuzení probleskne hlavou, je že snídaně bude až za dvě hodiny. A pan žaludek to taky tuší. Není s ním rozumná řeč. Nakonec na snídani vyrážím o půl hodiny dřív, páč už se to fakt nedá vydržet.
Celou jídelnu okupuje skupina francouzských dětí a patrně jejich vychovatelé nebo instruktoři či co. Tohle není důležité, důležité je to, že dělají povyk na celej barák. Když si k nim (což určitě nikdo z nich nečekal) ke stolu přisedne fousaté dvoumetrové cosi s logem jednokolky na triku, je hned o poznání tišeji.
V rámci předzávodové rozcvičky volím cestu po vlastní ose. Do Dubnice je to osm kilometrů. Tak akorát na rozehřátí. A navíc po skvělých cestách.

Lambáda :)


Už ve čtvrt na deset jsem v Dubnici. Tak torchu dřív, než byl plán. Nevadí, na ostatní počkám. Jezdím si ulicemi, prohlížím si stroje bajkerů a bajkerek, když v tom vidím osobu, jak z auta vytahuje jednokolku.
"Á, pan kolega!"
"I don't understand."
Podle doslechu ze Stupavy soudím, že se jedná o jezdce z Polska. Tak se představuji a všímám si, že na mě z kufru čučí další jednokolka s podezřele tlustým nábojem. No to snad... to je Schlumpf! Pro nejednokolkaře - je to nábojová převodovka, která umožňuje jezdci přeřadit na vyšší rychlost. Například z 26" jednokolky udělá 39". A to už fakt frčí. Už jsem tu o tom psal. Samotná stojí jen
1 200 euro, prostě za hubičku.
Taková příležitost! Ptám se, jestli to můžu zkusit. Jaško (Honza) říká, že není jeho, že je Lukáše. Ten přichází o pár minut později. Tedy neváhám a ptám se, zda si to můžu zkusit. No jasně že jo! :)



Nejprve na obyčejný převod 1:1, abych si vyzkoušel, jak se 26" chová. Na dvojku už to tak jednoduché není. Nejdřív nemůžu nasednout a když už se mi to konečně povede, kolo mi ujede dopředu. Šílenost! Po pár pokusech s respektem jednokolku vracím na místo, načež přichází Zachy, který právě dorazil. Půjčuje si Schlumpfa a už si to hrne po ulici jakoby se nechumelilo. Hmm...
Nakonec přijíždí i Milan. Tým jednokolkařů je tedy kompletní.


 Lukáš s námi ale nepojede. Bylo by to tak trošku nefér. Místo toho se chystá na více než čtyřicetikilometrovou trať. Helmu dolů.
My pojedeme jen 13 kilometrů s 330 metry stoupání. Podle doporučení ostatních neřadím na 165 mm, ale nechávám 137.

Zleva: Milan, Zachy, moje maličkost, Jaško
 Komentátor závodu ještě prohodí pár slov o našich přibližovadlech, načež zaznívá startovní výstřel a chuml jednokolkařů a dětí bajkerčat vyráží, za asistance policejního auta, na trať. Naprosto neočekávaně se vedení ujímá Jaško, který z nás má nejmenší kolo. Na čtyřiadvacetipalcové MUNI jednokolce od QU-AXu uhání doslova jako o život. Má delší kliky než já a přesto ho doháním jen s obtížemi. Se Zachym čekáme, kdy únavou padne mrtvý k zemi, ale on jede pořád dál a pořád tím vražedným tempem. Ve videu projíždíme kolem 01:40.



Prvních pár kilometrů tratě je po asfaltu. Jen mírné stoupání. Konečně předjíždím Jaška a na chvíli se ujímám vedení. Po chvíli se to ale mění, asfalt střídá štěrk a kopec jako hrom, kde me předjíždí Zachy. Jede na 29" se 125 mm klikami a přesto v kopci končí dál než já. Jsem prostě máslo. Během tlačení jednokolky nahoru se propadám na poslední místo. Ale kluci jedou jen pár metrů přede mnou a tak se jich snažím držet jako klíště. Kopec je řádný. Nestačím s dechem. Na startu jsem neodolal a nechal se strhnout a prakticky jsem se odpálil hned na začátku. Chyba, příště už budu vědět.
Milan s Jaškem nasedají a ujíždí. Já pěšky doháním Zachyho, který se rázem rozběhne a v kopci vyskočí na svou 29". Čučím jak puk. Za chvíli už ale taky jedu. S dechem už je to dobré. Vzhůru do boje! :)
Zatáčku za zatáčkou vidím, jak někoho doháním. Je to Milan a tak v jednom místě využívám příležitosti a předjíždím ho. A na dohled už jsou i ti dva. Další kopec. Kašlu na to, jdu pěšky. Milan mě předjíždí a po pár metrech tlačí taky.
Bod zlomu už ale není daleko. Jsem zvědavý na sjezd. Doufám, že nebude moc náročný. Dívám se na vrchol kopce a vidím, že Milan nasedá. To je ono. Konec stoupání.
Když vycházím nahoru, čeká mě šok. Šutry a krpál dolů. Zkouším to sjet, ale i přes škrcení brzdy cítím, že se jednokolka rozjíždí čím dál víc. Asi už by to fakt chtělo nové špalíky. Od doby, co tu brzdu mám, jsem je ještě nevyměnil. Ani po cestě kolem hranic. Ale stejně to bude rukama...
Není moc času na rozmýšlení, sesedám dokud to ještě jde. Dolů tedy taky pěšky. Začátek sjezdu byl opravdu extrémní. Samozřejmě jen na mé poměry. Nerad vyháním věci do extrému - musím podotknout, že jistý čtenář tuto hlášku nechápe :D
Snažím se jet co nejrychleji, ale spíš to vypadá, že zase pojedu jen tak, abych to přežil. Občas mě předjíždí nějaké to dítko, páč z kopce jim to prostě jede.
V tom mi připadá, že jsem snad na té trati sám. Nikde nikdo a do toho všeho přes cestu spadený strom. Tady není něco v pořádku. Ohlížím se a v tom vidím, že asi o dvacet výškových metrů výš se prohání jedno kolo za druhým. Sjel jsem z tratě! Šupajdá nahoru. Ztratil jsem asi tři minuty. A to je na třinácti kilometrech docela dost. Cesta už je naštěstí pěkná a tak přikládám pod kotel. Aspoň toho Jaška musím předjet!
Míjím fotografa od společnosti Faxcopy, od které mám fotku ze Stupavy.

Závěr Škoda Stupava trophy
Trať mě vyvádí na travnatý svah. Z kopce dolů a po drnech. Není to moc příjemné, ale tuto pasáž hodlám projet. Už žádné pěšky. Je odtud krásný výhled, škoda že není čas se jím pokochat. Ke konci travnatého úseku málem líbám povrch zemský, opravdu jen o fous...
Na řadu opět přichází asfalt. Musím máknout. Uháním dolů, brzda piští a jednokolkaři furt nikde.
Přijíždím do Dubnice, kde je před cílem takový minikopeček (a nebo velký travnatý retardér, jak chcete). Slyším "Pojd, to dáš!" a cvakání závěrky foťáku. Je to Igor, který se závodu bohužel nemohl zúčastnit, neboť jeho jednokolka odputovala k novému majiteli. Mám dost. Kopeček přelízám. Za potlesku přihlížejících projíždím cílem. Na první místo ztrácím 6 minut a 18 sekund, na třetí pak 4 minuty a 37 sekund. Možná, že kdybych se tam neztratil, byl by z toho pěkný souboj na cílové rovince.
Na prvním místě skončil Zachy s časem hodina dvacet sekund, za ním se ztrátou 16ti sekund Milan a na třetím místě Jaško s časem 1:02:01.



A teď ta nejoblíbenější pasáž. Jde se na guláš! :) Po závodě jídlo vždycky bodne.
Loučíme se s Igorem a Katkou, kteří si společně s jejich juniorem metalistou odjíždí dovolenkovat.
Čekáme na Lukáše, který je ještě na trati. Nakonec přijíždí a s časem 3:58:18 se mezi muži umisťuje na 173. místě z celkového počtu 201 závodníků. Smekám. Jet 43 kilometrů terénem na jednokolce a předběhnout při tom skoro třicet bajkerů, respekt.
Vracíme se zpět k cíli, dáváme pivo a Zachy předvádí pár kousků na dvacce. Po pivě tak nějak stoupá můj zájem o další zkoušku Schlumpfa. Zvlášť poté, co se projíždí i Milan. A tak zkouším a zkouším až nakonec... jedu. Jedu! Je to ještě rychlejší než 36", ale jen papírově, páč maximálku zkoušet nehodlám. A řadit během jízdy se taky neodvažuji. Je to fakt šikovná věcička. Škoda jen, že je to tak drahé... Nakonec se loučím, páč se pomalu začíná stmívat. Světla sice mám, ale v Trenčíně.
Oněch osm kilometrů uběhne jak nic. Sprcha, jídlo a jde se na kutě.

Neděle, 31. srpna
Budím se v sedm. Tentokrát se mi neche snídat s malými a hlučnými Frantíky, takže otevírám okno a čekám, až to tam utichne. Volnou chvíli si krátím balením věcí.
V devět hodin vyrážím na cestu. Je pod mrakem a občas mírně poprchává. Skoro třicet kilometrů po jednostopovce po protipovodňové hrázi.


Mám dost času a tak nespěchám a jízdu si užívám. Dokonce potkávám baču s ovečkami.


Čirou náhodou projíždím kolem depa motorkářů, kteří závodí na mistrovství Slovenska v motokrosu. To je rachot. Mají ale smůlu, páč většina lidí nehledí ani na ně, ani na jejich mašiny, ale zírají na mě a mou mašinu. Ha! :D

moc rychlé, nestíhal jsem ostřit...
V poledne přijíždím do Nového Mesta nad Váhom. Vlak jede ve 13:10. Přichází ke mě skupinka cyklistů, kteří se právě chystají do Itálie na cyklozájezd. Jeden pán dokonce zná Marka, jednokolkaře, kterého jsem poprvé viděl v Brně a který byl minulý rok společně s Ondrou na našem OKM turnaji a taky na Festivalu rekurdů v Pelhřimově.
Kodrcání ve vlaku mi zpříjemňuje fakt, že zase pojedeme tím dlouhým tunelem. Super :) Lístky mám už nakoupené z cesty tam, takže u krátkých přestupů nemusím řešit, jestli to stihnu na pokladnu. Kousek se vezu rychlíkem. V Břeclavi si pak dopřávám obídek a malinovku.
Poslední přestup. Konečně. Krátce po odjezdu z Břeclavi se spouští řádný liják. I na blesky dojde.



Z Božic mě pak už čeká jen osm kilometrů domů. Je ale krátce po dešti a tak polňačky pekelně kloužou. Po silnici se mi nechce...


Domů přijíždím kolem sedmé hodiny večer. Náročný víkend to byl. Ale byla sranda :)


Jak se tak koukám, výsledkem ankety je 170 km. Jsem tak trochu zklamaný. Čekal jsem, že vyhraje 200 km. Tím ale nechci říct, že 170 je málo. To vůbec ne. Děkuji všem zúčastněným a věřím, že ještě letos se prolomení této hranice uskuteční.
Jinak včera jsem se zúčastnil dalšího MTB závodu, tentokrát na 36". Na článku se pracuje. A na přípravách na další závody taky. Nějak se mi to zalíbilo :)