Kdosi mi tehdá řekl, že Švédsko je rovný, že tam nic nejezdí, že je tam plno sobů, komárů a losů a že stovky kilometrů jedeš jenom lesy a sem tam uvidíš barák. No... na Stříbrné silnici, tak se jmenuje jistá cesta, hádej proč, jsem o tom všem začal pochybovat. Dokonce i o těch komárech. Dovol mi tedy, abych to všechno uvedl na pravou míru.
Kousek za tou hrůzostrašnou značkou je vrchol silnice. 750 m n.m. je docela síla, když uvážím, že jsem ještě ráno téhož dne byl na rovné nule. Odtamtud to jde více méně pořád dolů. Krajina se mi mění před očima. Z tundry, podobné té na Islandu, včetně těch uřvaných ptáků, se postupně stává tajga (kdo neví co je co, nechť gůglí) (ty vole, fakt jsem napsal gůglí?), stromy jsou vetší a vetší a větší až jsou nakonec ty borovice vyšší než já.
Arjeplog, jde se nakupovat za trochu lepší ceny. Před obchodem sedí žebrák. Pravděpodobně z řad tzv. uprchlíků. Sedí a řinčí drobáky v kelímku a opakuje "for food". Ten den dělám zrovna nákup ála " kup na co máš chuť " a tak dělám experiment. Dám mu nějaký jídlo. On se tak nějak pokusí o úsměv, položí to vedle sebe a dál cinká mincemi na kolemjdoucí. Jasně, na jídlo. Takovýchhle cápků jsem potkal už několik. Jak na jihu Švédska, tak i tady. A to nemluvím o ostatních, hlavně omladině. Městům se proto, pokud možno, vyhýbám. Ale nikde jinde ty obchody nejsou...
Nevím, jak to dělám, ale zase narážím na chlápka z novin a tak jsem hned vyzpovídán a zvěčněn. Už jsem skoro jak ženská, taky zvládám dělat víc věcí najednou :) doplňuju energii a ještě stíhám focení a prozrazuji informace.
Abych si to Švédsko trochu zpestřil, jedu hlouběji do lesa. Po deseti km je to těžkej štěrk, po dalších vysilujících osmnácti míjím takovej ten silničářskej tentononc, co tu cestu pluhuje. Za ním je to tak strašný, že se v tom dá stěží chodit. Ještě že je sucho. Ale les je parádní. Úplně jakoby říkal "Jsem divokej!". Během té dlouhatánské procházky hledám soby, ale všude jenom jejich stopy a bobky. Tábořím u jezera. Vařím na ohni, kterej jsem rozdělal pomocí křesadla a čistě přírodního troudu. Hraju si zase na Robinsona a baví mě to. Projíždějící auto zastaví, couvá, čeká a pak pokračuje dál. Nevím proč. Asi kvůli ohni. Ale je to povolený.
Druhej den, pár km od tábora na mě u cesty čeká chlápek se psem a foťákem. To byl on, kdo tam včera cvičil s tím autem. Ukazuje mi fotky z Facebooku. No kdo na nich je? Já. To je ten včerejšek v Arjeplogu.
" Můj kámoš mi to poslal. Říkal jsem si, že tohle musím vidět. A že jestli nepojedeš, vezmu auto a podívám se po tobě. No a včera jsem viděl tvůj tábor tak tu čekám. "
Hezký. Na cestu dostávám vodu a buchtu. Mířím k silnici E45. Ten název se mi nelíbí. Značí to hodně aut. Ale co to? Pět minut a jenom jedno? Že bych konečně našel Tu silnici? To není možný! Takže na tom přece jen něco bude. K tomu potkávám hned několik sobích stád, spíš stádeček, přímo na hlavním tahu. Jsou srandovní.
A další vaření na ohni. Je to super. Zkrátka paráda. Abych se ale moc neradoval, vyhání mě z kuchyně déšť, kterej trvá až do odpoledne dalšího dne. A tak ležím v tom mým stanu. V té pevnosti proti všem neduhům. A odpočívám. A nebo se snažím vykouzlit nějakou melodii. Odpoledne soudím, že nemá cenu všechno balit, když bude za pár hodin tma a po zbytek dne lítám po lese a sbírám borůvky. Hafo, hafo jich je!
Snídaně? Müsli s borůvkama. Lahoda. Příštích 80 km je z kopce. 80 kilometrů! Je neděle a tak valím, abych ještě stihl nakoupit. No... ten obchod má až do desíti. Je pět, hnal jsem se zbytečně. Ale jelikož jsem rozhodl, že to byl dneska super výkon (90 km za sedm hodin včetně přestávek a jednoho oběda), kupuju 3/4 kila origo Nutelly (byla levnější než pivo) a ten jejich polárnickej chleba, kterej vydrží jenom pár dnů. A všechno to teď sežeru!
Arjeplog, jde se nakupovat za trochu lepší ceny. Před obchodem sedí žebrák. Pravděpodobně z řad tzv. uprchlíků. Sedí a řinčí drobáky v kelímku a opakuje "for food". Ten den dělám zrovna nákup ála " kup na co máš chuť " a tak dělám experiment. Dám mu nějaký jídlo. On se tak nějak pokusí o úsměv, položí to vedle sebe a dál cinká mincemi na kolemjdoucí. Jasně, na jídlo. Takovýchhle cápků jsem potkal už několik. Jak na jihu Švédska, tak i tady. A to nemluvím o ostatních, hlavně omladině. Městům se proto, pokud možno, vyhýbám. Ale nikde jinde ty obchody nejsou...
Nevím, jak to dělám, ale zase narážím na chlápka z novin a tak jsem hned vyzpovídán a zvěčněn. Už jsem skoro jak ženská, taky zvládám dělat víc věcí najednou :) doplňuju energii a ještě stíhám focení a prozrazuji informace.
Abych si to Švédsko trochu zpestřil, jedu hlouběji do lesa. Po deseti km je to těžkej štěrk, po dalších vysilujících osmnácti míjím takovej ten silničářskej tentononc, co tu cestu pluhuje. Za ním je to tak strašný, že se v tom dá stěží chodit. Ještě že je sucho. Ale les je parádní. Úplně jakoby říkal "Jsem divokej!". Během té dlouhatánské procházky hledám soby, ale všude jenom jejich stopy a bobky. Tábořím u jezera. Vařím na ohni, kterej jsem rozdělal pomocí křesadla a čistě přírodního troudu. Hraju si zase na Robinsona a baví mě to. Projíždějící auto zastaví, couvá, čeká a pak pokračuje dál. Nevím proč. Asi kvůli ohni. Ale je to povolený.
Druhej den, pár km od tábora na mě u cesty čeká chlápek se psem a foťákem. To byl on, kdo tam včera cvičil s tím autem. Ukazuje mi fotky z Facebooku. No kdo na nich je? Já. To je ten včerejšek v Arjeplogu.
" Můj kámoš mi to poslal. Říkal jsem si, že tohle musím vidět. A že jestli nepojedeš, vezmu auto a podívám se po tobě. No a včera jsem viděl tvůj tábor tak tu čekám. "
Hezký. Na cestu dostávám vodu a buchtu. Mířím k silnici E45. Ten název se mi nelíbí. Značí to hodně aut. Ale co to? Pět minut a jenom jedno? Že bych konečně našel Tu silnici? To není možný! Takže na tom přece jen něco bude. K tomu potkávám hned několik sobích stád, spíš stádeček, přímo na hlavním tahu. Jsou srandovní.
A další vaření na ohni. Je to super. Zkrátka paráda. Abych se ale moc neradoval, vyhání mě z kuchyně déšť, kterej trvá až do odpoledne dalšího dne. A tak ležím v tom mým stanu. V té pevnosti proti všem neduhům. A odpočívám. A nebo se snažím vykouzlit nějakou melodii. Odpoledne soudím, že nemá cenu všechno balit, když bude za pár hodin tma a po zbytek dne lítám po lese a sbírám borůvky. Hafo, hafo jich je!
Snídaně? Müsli s borůvkama. Lahoda. Příštích 80 km je z kopce. 80 kilometrů! Je neděle a tak valím, abych ještě stihl nakoupit. No... ten obchod má až do desíti. Je pět, hnal jsem se zbytečně. Ale jelikož jsem rozhodl, že to byl dneska super výkon (90 km za sedm hodin včetně přestávek a jednoho oběda), kupuju 3/4 kila origo Nutelly (byla levnější než pivo) a ten jejich polárnickej chleba, kterej vydrží jenom pár dnů. A všechno to teď sežeru!
 |
| Erik a Apach |
Žádné komentáře:
Okomentovat