sobota 31. srpna 2013

Experiment: Video

Po prakticky celodenní práci a celovečerním uploadu je tu naše, nebo spíš Zbyňovo, mistrovské dílo v podobě videoklipu ze čtvrteční akce. Tady už se konečně dozvíte naše konečné skóre. Přeji příjemnou zábavu.

ODKAZ NA VIDEO (LINK) 



pátek 30. srpna 2013

Experiment: Verdikt

Včera se konal pokus o překonání stodvaceti kilometrů na devětadvacítce. Jak to dopadlo? Čtěte dál ;)

Od pondělí prakticky až do čtvrtečního rána tady docela slušně pršelo. Až jsem se bál, že nám na výletě bude pršet taky. Předpověď ale slibovala ideální podmínky. Start byl naplánován na 7. hodinu ranní. Z původních pěti nadějných členů výpravy jsme zbyli jen tři. Jenže Mirek, třetí člen, zaspal. Měl nějaké problémy s budíkem a tak jsme na cestu vyrazili jen dva. Já a Zbyňa, bývalý 29" uniparťák. Při odchodu z domu na mě Týna vrhala ten její mučivý pohled, který jakoby říkal "Pojď se mnou na procházku, próóósím." A umí to ještě líp, ale naštěstí jí došlo, že to má marné.

Nedívejte se jí do očí, jinak se vám dostane do hlavy! :)

Ve čtvrt na osm jsme šlápli do pedálů. Pár dnů jsem na jednokolce neseděl a tak jsem měl ze začátku trošku problémy s plynulou jízdou. Po polňačkách jsme zatím nemohli, bylo tam moc bláta a se stovkama se v tom prakticky nedá jezdit. Navíc bylo třeba šetřit co nejvíc energie. Provoz na silnici byl celkem slušný, těšil jsem se až z ní vypadneme na cyklostezku.


Ve vesnicích bylo ještě mrtvo takže kvůli obdivovatelům jsme zatím zastavovat nemuseli. Po dvou hodinách jsme se konečně ocitli na cyklostezce. Nohy už začaly poslouchat co jim hlava říká, vylezlo sluníčko a do toho krásně vrněla pneumatika. Pohodička :)
Ráno bylo sice jen nějakých 16°C, ale dopoledne už to začalo celkem solidně pálit a my jsme začali litovat, že jsme s sebou brali větrovky a mikiny. Zbytečná zátěž...


U Nového Přerova se už tu a tam začali objevovat cyklisté. Byli jsme na správné stopě. Dneska se to tu bude lidmi jen hemžit :)


Za vesnicí jménem Novosedly přišla kopcovitější část, kde jsem teda tak trošku ztrácel a taky se mi jednou povedlo hodit Zbyňovi jednokolku přímo pod kolo, když jsem z ní spadnul. Ostatně, pádů bylo ten den až až. Naštěstí jen těch normálních, které zažije a zažívá každý člověk, který holduje jednomu kolu.
Cyklistický provoz stoupal a obdivovatelů přibývalo. Vzali jsme s sebou dost vizitek a tak se Zbyňa ujal vedle kameramana také funkce rozdávače vizitek. Nebyl čas, rozdávalo se za jízdy :)
Kolem jedenácté jsme dorazili na okraj Mušovské nádrže, jedné ze tří nádrží dohromady známých jako Vodní nádrž Nové Mlýny. Přejezd přes hráz byl poněkud nepříjemný. Silný vítr, auta a svodidla si na rozbité silnici přeje málokterý unijezdec. V Pasohlávkách jsme najeli na skvělou, hladkou a novou cyklostezku vedoucí kolem toho nového aquaparku, který byl snad v každých novinách. Čekal jsem ho krapet větší...


Na mostě přes Svratku jsme potkali týpka, který se čirou náhodou kamarádí s Adamem Geržou. A tak jsme se od něj nechali vyfotit. Mířili jsme do Strachotína na oběd. Tou dobou jsme ještě nevěděli, jaké překvapení nás tam potká.
Vlezli jsme do prvního domu, který vypadal jako restaurace. Po odpřednášení výkladu o jednokolce, setodvaceti kilometrech a cestě kolem republiky pár cyklistům nám obsluha sdělila, že jsou jen občerstvení a že tam nevaří. tak jsme se sbalili a jeli jinam. A světe div se, narazili jsme ne restauraci jménem ISIS! Pro nezasvěcené: ISIS je mimo jiné také název středové osy na našich jednokolkách :)


V restauraci jsme strávili slabou hodinku. Po obědě se nám už ale opravdu nechtělo jet ani metr... Za Strachotínem na nás čekala betonová panelka. Jeden z nejhorších typů cest. A že to byl kus! Panelová pasáž měla dobrých deset kilometrů. Nicméně pokec s rybáři stál za to. Opravdu skvělá banda :)

Věstonická nádrž (ta prostřední) a v pozadí jak jinak než Pálava
Po zdolání panelky, kde jsem asi třikrát spadl, nás čekalo další překvapení. Zcela náhodou jsem si všiml značky UNIcamp s.r.o. Chápete? UNIcamp! Kemp pro jednokolkaře :D


My jsme ale kempovat nemohli. Byli jsme tu z jiného důvodu. Úkol zněl jasně. Hned za značkou už sice nebyla panelka, ale nebylo to o moc lepší. Hodně děravá a hodně, opravdu hodně šikmá cesta. Po šikminách se na jednokolce jezdí opravdu na pytel.
Tento úsek naštěstí nebyl dlouhý a po chvíli jsme už jeli zase po staré dobré asfaltce vedoucí po břehu Spodní, nebo také Novomlýnské nádrže. Další banda rybářů a další skvělý pokec a taky předváděčka, kdy Zbyňa ukazoval skoky. Ale jen tak pro ukázku, že je to opravdu možné. Měl jsem totiž tvrdou pneu.
Kousek před Pavlovem na nás dorazila menší krize, kterou jsme zahnali svačinou, párem vizitek a pohledem do udivených očí malých cyklistů.
V Dolních Věstonicích jsme opět potkali lidi ze strachotínského občerstvení. Cesta stále ubíhala a občas přišel nějaký menší kopeček, za což byl Zbyňa nesmírně vděčný, protože věčná rovina už ho pomalu začala sžírat :) Naopak mě to zrovna moc neuchvátilo...
Míjeli jsme stánek, dá-li se to tak říct, se zeleninou, ovocem a burčákem. Oba jsme dostali chuť na meloun a tak Zbyňa vytáhl poslední peníze a koupil půlku. Jak málo stačí k lidské radosti, nebo se to říká jinak?


Vytáhl jsem svou rybičku s maxičepelí a hostina mohla začít. Ale když jsme byli v půlce té půlky melounu, zjistili jsme, že do sebe nedostaneme už ani sousto. Ta půlka totiž vážila šest kilo :) A myslím, že vosy si na ní pochutnávají ještě dnes. Přeji jim dobrou chuť...
Pomalu ale jistě jsme opouštěli břehy Novomlýnských nádrží. Hurá, teď už jen dostat se domů... Chvilku se na nás spustil déšť, což nebylo vůbec na škodu, neboť jsme se zrovna škrábali do kopce a sluníčko se na nás přitom dívalo s velikým zápalem. Přišly kaluže, bláto a kukuřičné pole. Nás ale nic nezastavilo. Nemohlo...


V Brodě nad Dyjí jsem dal echo Mirkovi, aby nám vyrazil naproti. Myslel jsem si, že jsem naplánoval trasu více mně bez kopců, ale přece jen jsem na některé pozapoměl. Ale tak alespoň to nebyla taková procházka no :)


Kolena se ozývala. Nejvíc bolela, když jsme stáli a taky při nasedání. Osedlat jednokolku bylo s každým přibývajícím kilometrem stále těžší a těžší. Taky třísla už toho měla za celý den pokrk a při najíždění na nerovnosti mi to dávala pěkně najevo. Kousek za Novým Přerovem jsme se setkali s Mírou a náš tým se rozrostl na tři členy. Už se stmívalo, ochlazovalo a sil ubývalo. Domů chybělo asi ještě dvacet kilometrů. Teď už jsme dělali přestávky poměrně často. Přibližně každých pět kilometrů. Dorazili jsme do Hevlína, odkud je to domů 11 kilometrů. V odpočívadle jsme posvačili a udělali poslední fotky.






Dál už se jen jelo a jelo a jelo. V kameře nám došla baterka. Externí nabíječku jsme měl naštěstí s sebou, ale chvíli to trvá než se do kamery dostane trocha šťávy, takže se točilo už jen moje závěrečné prohlášení. Ve tmě, po rozbité cestě a v dost pochroumaném stavu se jednokolka zmítala jako nějaká divoká bestie. Ale držel jsem ji na uzdě a nepřipouštěl si neúspěch. V Dyjákovicích, pět kilometrů od domova už byla situace ohledně nastupování prakticky zoufalá. Řekl jsem si, že dnes už nastupovat znova nebudu a že to odjedu až domů. Jenže v obou vesnicích, které nám stály v cestě, se kopala kanalizace a tak tam byly silnice v poněkud špatném stavu. Do toho tma a vyčerpání... Ale nespadl jsem! :) Kolem 3/4 na deset jsme dorazili do Křídlůvek a byl to věru skvělý pocit. Vešel jsem do hospody, kde bylo vyhlášeno naše skóre. A kolik že jsme to ujeli? Budu vás napínat. Konečný počet kilometrů se dozvíte ve videu, na kterém se usilovně maká. Můžete se na něj těšit o víkendu. Děkuji všem zúčastněným za podporu. A ještě tu mám speciální poděkování Zbyňovi, který plnil funkci kameramana, režiséra, rozdávače vizitek a spousty dalších funkcí na výbornou. 


pondělí 19. srpna 2013

Experiment: Kdy to vypukne?

Už poměrně dlouho jsem semka nic nenapsal. To ale neznamená, že nic nedělám. Zrovna včera jsem měl šedesátikilometrový výlet a počasí mi přitom nadělilo 33 °C. Minulý týden jsem kolku znova přezul do stovkových klik a začínám si na ně opět zvykat.
Trénuji téměř každý den. V týdnu je to denně pouze nějakých 15 - 20 km, páč jsem v práci celý den na nohou a taky na to není tolik času jako o víkendu, kdy dávám větší dávky (většinou do 50 km).
Posledně jsem sliboval článek o možnostech přepravy nákladu na jednokolce a věcech spojených s přespáváním venku. Přiznávám, nic takového jsem zatím ještě nenapsal, ale pochopte, že nemám na práci jen tohle. Časem se k tomu dostanu.
Tak a teď už se snad dostanu k tomu co stojí v nadpise. Týká se výsledku ankety, která skončila před více než měsícem. Podle ní, resp. podle vás mám ujet za jeden den 120 km. Od ukončení hlasování jsem se na tento výkon připravoval, sháněl lidi a vymýšlel trasu.
Nyní je již znám definitivní termín konání akce - 29.8.2013. Pojede se mnou dokonce pár lidí na kolech a už mám vymyšlenou i tu trasu. Vzdálenost to není zrovna malá, takže to povede převážně po asfaltovaných cyklotrasách a kopců taky moc nebude. U nás stejně žádné nejsou ;)
Stejně jako v případě 85ky se bude točit video, které ale spatří světlo světa až později. Ale nebojte, hned druhý den po příjezdu sesmolím nějaké dojmy a hodím to sem, tedy za předpokladu, že budu mezi živými :) Pokud se bude kdokoliv chtít připojit, nechť se ozve a můžeme se domluvit na podrobnostech.


Trasa stodvacítky ZDE

 

A na závěr ještě pár foteček ze včerejška



Poskytování výukové lekce :)

Chudák plášť, už není to co býval...

sobota 10. srpna 2013

Opět v sedle

Po sérii úmorných veder v noci na dnešek konečně zapršelo, což se projevilo ochlazením. Bylo přímo nádherně! Čerstvý větřík, mraky, sluníčko a nějakých 20°C. No prostě ideální podmínky...
Proto jsem nelenil a po týdnu se opět vydal na cesty. Původně jsem chtěl jet na vyhlídku Buschberg, o které jsem psal minule, ale zdržela mě nějaká práce. Takže to zatím opět odkládám.
Místo toho jsem se rozhodl prozkoumat každičkou cestičku v okolí. Na kole jsem se vždycky hnal daleko, někdy až moc. Teprve až na jednokolce ale poznávám zdejší kraj doslova kamen po kameni :)
Jak už je mým zlozvykem, vyrazil jsem krátce před obědem. Měl jsem namířeno k Břežanskému údolí a pak jsem se chtěl prostě jen tak poflakovat na cestách mezi poli.

Úplně vzadu jde vidět ten radar na Buschbergu :)


Je libo dýni z vyprahlé Jižní Moravy?

Dneska už se jezdilo o poznání lépe. Nohy poslouchaly a morálka byla téměř na maximu. Zatím. Díky dešti byly na polňačkách kaluže. A jelikož jsem jak malý kluk, nemohl jsem jim odolat a všechny do jedné jsem projížděl. Jednokolka i mé nohy sice dostaly bahenní lázeň, ale byla to prča ;) Párkrát jsem se v tom blatě vyflákal a to vždycky tehdy, když mi kolo zahrabalo. No jo. Plášť má něco za sebou a už nemá takovou trakci jako "za mlada". Asi po hodině jsem dorazil na okraj údolí. Mnohým z vás to na fotce bude připadat jako rovina. A máte pravdu, je to svým způsobem rovina, ale tady takhle vypadá všechno...






Musel jsem se nějak dostat dolů. Ještě pořád mám strašáka z toho karambolu v Podyjí. Ale šlo to celkem v klidu. Kopec byl mírný a cesta dobrá. Brousil jsem si lýtka na parádní lesní cestu, která měla po chvíli přijít, jenže nějací aktivisté tam udělali asfalt jak zrcadlo. Nejsem proti, vypadá to hezky a je vidět, že se tu pro cykloturistiku něco dělá. Jenže teď už je to jen nudná asfaltová cyklostezka...
Při první příležitosti jsem odbočil zase na polňačku a s větrem v zádech jsem to pálil rovnou za nosem. Přišla trochu prudší zatáčka a hned za ní šípkový keř, který mě velice přátelsky objal. Až mě to roztočilo, páč mě nechtěl pustit :D Podle mapy měla cesta po chvíli vést lesem. Nějakej nenažranej chytrák tu cestu ale zaoral. Ach jo. Jak by tu bylo krásně bez hamižných a závistivých lidí... Vracet se mi nechtělo, to není můj styl. Udělal jsem si tedy procházku po posekaném poli.





Ta procházka ale trvala třičtvrtě hodiny, neboť mé snahy nalézt alternativní cestu se ukázaly být marné. Nakonec jsem se dostal na místo obehnané kolem dokola plotem. Hmm, ale já se přece vracet nebudu! Podle mapy poblíž měla vést cesta. Ale ještě před tím, než jsem se vydal tím směrem, vylezl jsem na jeden svah v domění, že za ním možná nějakou cestu uvidím. Viděl jsem prd, ale zato jsem narazil na pěknou noru.

Kdopak tam asi bydlí?

Pískal jsem, ale asi nikdo nebyl doma :) Cestou dolů o mně opět jevily zájem zdejší trnité keře. Vydal jsem se tedy podle mapy a čekalo mě další milé překvapení. Z pole se stal lán kopřiv. Některé převyšovaly i mé dvoumetrové tělo. Boží!


A přitom ten výlet tak hezky začal. Můžu si za to sám. Kdybych se prve otočil a jel po jiné cestě, nestalo by se mi to. Ale zase by nebyla sranda. A sranda musí být. Ještě že se mnou už nejezdí Zbyněk. Asi by mě přímo na místě zabil :)
Kopřivový úsek naštěstí netrval dlouho a hned za ním byla cesta. Jak jinak než zavřená.





Tak jsem si aspoň sedl na kamínek a spořádal svačinu. Tentokrát jsem si do batohu přibalil ještě o litr vody navíc. Když mi tedy dojde voda ve vaku, přeliji do něj vodu z lahve a vím, že mi zbývá ještě litr a že bych měl najít nějaký zdroj pro doplnění. A jelikož nebylo takové teplo, nemusel jsem se bát, že mi voda rychle dojde. I tak ale na cestách vždycky chlastám jak duha. Ale na tom není nic špatného, že ne?

Kurňa už aby to dozrálo. Nemůžu se dočkat!




Chvíli jsem byl nucen jet po silnici, ale pak mi přišla pod kolo parádní polňačka. Opět vítr v zádech a opět svižnější tempo. A těch kaluží! :) Dostal jsem se k řece, ehm vlastně teď už kanálu jménem Jevišovka. Je fascinující, jak dokážeme zprznit výtvory přírody. Hnus, hnus a ještě jednou hnus! Na druhou stranu raději budu mít z řeky kanál, než abych tu řeku měl každé jaro v domě... No to je jedno. Podél Jevišovky vedla tato luxusňózní cesta.





U Emina zámečku jsem si dal první delší pauzu a snědl oplatek. Odteď už mě vedla ona nedávno objevená Muchova cyklostezka. Neustále vede po skvělých cestách. A co je nejlepší, je naprosto bez aut ;)

Prostě fantazie...



Měl jsem namířeno k Hevlínu. Na mapě totiž stálo, že kousek od něj je akvadukt a jakýsi chráněný mokřad. Ale ani jedno se nekonalo. Akvadukt byl uprostřed džungle kopřiv a všeho možného a kolem mokřadů bylo rozbahněné pole. Tak snad v zimě. Ale mě to vůbec nevadilo. Zvolnil jsem tempo a užíval si projíždění krajem polí se stohy a balíky. Sluníčko občas vykouklo zpoza mraků, vítr příjemně chladil a všude voněla sláma.





Když jsem míjel zavlažovací kanál Krhovice-Hevlín, který mimochodem teče i u mé rodné vísky, napadlo mě ulevit nohám a dát jim chladivou lázeň. Labůžo :)





Po chvilce se mi kolem chodidel shluklo hejno malinkatých rybiček. Chvíli si tam jen tak plavaly, poté mě jedna šťouchla do paty a chvíli na to mě už všechny ďobaly do nohou. Takže jsem měl i očistnou kúru a ještě k tomu na účet podniku :) S podobnými rybkami jsem se setkal i v Černé Hoře v Biogradském jezeře. Tam měly ale o dost větší apetit.

Byly jich spousty, ale nechtěly se fotit. Až na tyhle...

V sedle už jsem strávil celkem dost času a neměl jsem už moc náladu na polňačky. Tudíž jsem najel na silnici a posledních cca. šest kilometrů dojel po ní. Celkem jsem dnes najel 53 km. Až na lapálii s kopřivami to byl krásný výlet. Zítra určitě taky něco podobného absolvuji.
Původně jsem ale měl tento víkend pořádat první vícedenní výlet na Bítov. Jelikož ale právě řeším otázku způsobu venkovního přespávání, nekoupil jsem zatím ještě potřebné vybavení. Více o těchto záležitostech budu psát v sekci Výstroj. Ale to až za pár dní. Musím ještě zjistit potřebné informace a zhodnotit pro a proti. Taky mám pár nápadů ohledně přepravy části nákladu na jednokolce. Vše je zatím ve fázi příprav. Ale nadějných příprav.

Mějte se všichni jak chcete! :)

neděle 4. srpna 2013

Výprava za sluncem

Sice jsem včera tak trošku ponocoval, ale to mi nezabránilo vstát ve čtyři ráno a najet pár kilometrů. Osm hodin spánku je zbytečný luxus a ztráta času. Oproti včerejšku bylo dnes ráno mnohem tepleji a taky dusno. Na teploměr jsem se raději nedíval. Nebyl čas, chtěl jsem se dostat na jeden místní kopeček dřív než vyjde slunce. Kdybych vyrazil o pět minut dříve, stihl bych to krásně. Takhle jsem musel valit a stejně jsem dojel dvě minuty po. Škoda no, snad příště. Ale i tak to byla pěkná podívaná. Západy a východy slunce mě odjakživa fascinují. Člověk si v tu chvíli uvědomí, jakou má ta hvězda neskutečnou sílu. Plivnutím by nás mohla všechny smést z povrchu zemského...


Měl jsem s sebou i kameru a tak jsem dělal nějaké záběry. Možná bude ještě dnes večer minivideo. Sluníčko začalo být dotěrné ihned poté co se ukázalo. A zrovna dneska jsem do žádného lesa nemířil. Chvíli to vypadalo, že už už bude pršet, ale mé naivní doměnky doslova rozdrtila jasná obloha. Ach jo.

Jak jsem se těšil že zmoknu... A ono prdlajs!



Nejelo se zrovna nejlíp. Bylo dusno a za chvíli jsem byl mokrej jak myš. Navíc mě po včerejšku docela bolel zadek a když jsem pak najel na nějaký kámen či hrbol, bylo to fakt žůžo labůžo :)
Většinu cesty jsem se ale držel asfaltované cyklostezky, což mému tělu značně ulevilo od trápení se na polňačkách. Tuhle stezku mám rád. Jezdíval jsem tudy do Znojma do školy. Každý den 35 km tam a 35 nazpátek. Navíc se kolem mě místo aut proháněla stáda srn a na podzim jinovatka a východy slunce. Paráda...
Všude samé srny a zajíci. Zkoušel jsem je fotit, ale nemám na to moc dobré vybavení...

Jeden zajda

Srna

Druhej zajda ;)

U zaniklé vesničky jménem Ječmeniště jsem si dal sváču a kochal se pohledem na údolí.



Chvíli jsem jel po krásně udržované polňačce v sousedním Rakousku. Je to supr cesta. Člověku se tam otevírají výhledy na pokračování Pálavských vrchů. Pálava totiž nejsou jen ty tři vrcholky u Mikulova a Dolních Věstonic. Celý vápencový útvar se táhne desítky kilometrů do Rakouska. Tam mají taky CHKO, přesněji Naturschutzgebiet, jménem Leiserberge. Na vrcholku se nachází dva radary. Každý rok se tam vypravuji na kole a chtěl bych tam taky na uni, ale je to celkem asi 80 km a je tam dost pěkných kopců. Vrchol ale nabízí krásný výhled na celý Weinviertel a když je hezky, jde vidět i Vídeň a Vídeňský les. Mimo to se vám naskytne pohled na větrnou farmu, která čítá více než 200 větrníků. Ale to už zase odbočuji.
Začal foukat příjemný vánek. Jenže mým směrem takže vlastně jakoby nic nefoukalo.




Udělal jsem si zastávku na odpočívadle a nějak na mě padla únava. Nejdřív jsem si sedl, pak lehl a nakonec jsem zjistil, že jsem tam hodinu spal :D Nebylo kam spěchat, byl čas. Mezitím se tam zas potloukal nějakej zajíc a pár zvědavých mravenců mě prohledávalo. Naštěstí jen zvenku :)
Domů jsem dorazil někdy kolem půl jedenácté s 35 kilometry na kontě. Dneska to byla taková loudačka, ale zase jsem něco málo natočil a vůbec jsem to měl celé takové kochací. Závody nechám jiným.

sobota 3. srpna 2013

Zoufalá situace si žádá zoufalé řešení

Aneb nepůjde-li Mohamed k hoře, půjde hora k Mohamedovi. Ne, ještě mi z těch veder nehrabe, ale daleko k tomu nemám :)
Všichni dobře víme, že v horku se na jednokolce špatně jezdí. A poroučet počasí naštěstí ještě neumíme. Tedy, ne úplně... ale to patří jinam.
Na mě si ale nepřijde. Přišel jsem s geniálním řešením této zapeklité situace. Je to jednoduché. Proč bych měl jezdit v 38°C, když můžu jezdit v 21, či dokonce v 18°C? Ptáte se jak? Většině to už asi docvaklo, ale pro ty nechápavé - vyrážím brzy ráno a domů se vracím kolem jedenácté dopoledne, kdy už venku začíná peklíčko. Mám dost času na pohodové odjetí padesáti kilometrů a hezky v relativním chládku. Jako bonus je krásný pohled na východ slunce. Ovšem takhle můžu jezdit jen o víkendu, páč v týdnu bych nestíhal chodit do práce a navíc by se mi do ní pak stejně ani nechtělo. Dneska je ale sobota a tak jsem namotal krásných 52 km za nějakých pět hodin jízdy. Pěkně pomaloučku polehoučku.

Purkrábský les

Tak přesně tam jsem dnes měl namířeno. Ve 4 ráno zazvonil budík a já jsem se neochotně zvednul z postele. Venku panovalo příjemné klima. Bylo 18 stupňů. Včera večer jsem se komplet nachystal, abych mohl vyrazit co nejdřív. Takže jsem se jen nasnídal, převlíkl a mohlo se jet. Byla ještě tma.
Je tu takové sucho, že na polích se zalívá ve dne v noci, takže místy byly i kaluže. Nic zvláštního, říkáte si? Jenže tady už ani nevíme, jak vypadá déšť nebo právě taková kaluž na cestě :D
Krásně se v tom ovlhčeném vzdoušku dýchalo a mezitím vším se na svět klubalo sluníčko.

Jedna z nekonečna místních solárních elektráren.








Po chvíli kochání jsem, nabitý pozitivní energií, pokračoval v cestě. Do lesa bylo ještě daleko, ale větrolamy mi poskytovaly dostatek stínu a dokonce i zajímavé pohledy. Ten první byl na gauč a hromadu bordela vedle něj. Nechápu to. Proč si někdo dává tu práci, aby odvezl gauč a půlku obýváku někam do větrolamu kilometry od nejbližší vesnice? A přitom platí poplatek za popelnici. Teda aspoň doufám... Lidi jsou prostě hrozný hovada. A nesvádějme to na rakouské sousedy. Nápisy na tom bordelu byly česky. Prostě demence... Nefotil jsem to, páč fotím jen věci co se mi líbí.
Ovšem druhý pohled byl hezčí. Přímo uprostřed cesty byl mladý srnec a nehybně tam stál. Slezl jsem z kolky a šel k němu. Otočil se a šel ke mně. Chvíli jsme tak oba šli, když v tom mu to docvaklo a vzal do zaječích.





Jen taková drobná poznámka k fotce. Všimněte si té cesty. Co je na ní zvláštního? Je tam jaksi trochu víc trávy, že? Vítejte v mé domovině :D Takových je tu většina.
Chvíli na to už jsem mašíroval k okraji lesa. Přeřadil jsem na lehký režim, páč vím, že je tam plno kopců. A ten první mi dal celkem zabrat. U vrcholu jsem pěkně funěl a každou chvíli jsem z toho chtěl slézt, ale vydržel jsem až nahoru. Tam se asfalt proměnil na krásnou lesní cestu a já jsem si spokojeně ucucával doušky studené vody. Místy byla cesta trochu krkolomná a díky zkušenosti z Podyjí mám ještě tak trochu trauma, takže jsem se i dost prošel.

Fakt výzva! :)

Bohunický rybník

Ve stínu pod korunami vzrostlých dubů jsem si dal svačinu. A nesvačil jsem sám. Komáři a muchy taky hodovali - na mně :)
V lese bylo parádně. Místy byla ještě ranní rosa, vlastně bylo půl osmé, takže se není čemu divit, což znamenalo vzdoušek jako víno... A k tomu ještě takováto parádní cestička.






Kolem půl deváté jsem už byl z lesa venku a zahájil návrat domů. Chtěl jsem dojet nejpozději v jedenáct. Venku bylo pochopitelně tepleji, ale zase foukal větřík. Celkem přijatelné klima. Zařadil jsem dvojku a mašíroval si to po parádní polňačce.


Najel jsem na silnici a projel pár vesniček. Provoz už oproti ránu znatelně zhoustl. Dokonce už i nějací lidé vylezli ven a hráli volejbal. Kolem desáté už jsem byl zase mezi nekonečnými lány polí a dával druhou svačinu. Zjistil jsem, že mi došla voda. Musím se naučit ten vak kontrolovat. Ve flašce to člověk pozná, protože ji při pití vytahuje z batohu... Naštěstí domů to bylo jen asi deset kilometrů, což je celkem v pohodě.

Uprostřed ničeho a bez vody. Všímáte si cesty? :)
 Domů jsem skutečně dorazil za pět minut jedenáct. Teď je tam zas počasí tak akorát na bazén. Párkrát jsem z jednokolky spadnul. Nějak mi to v poslední době nejezdí. Celkově se mi ale výlet moc líbil a zítra to určitě zopakuji. Navíc mám teď spoustu času. Je krátce po obědě, už jsem stihl tolik věcí a prakticky celý den před sebou. Znám lidi co v tuhle dobu teprve vstávají. A ne kvůli tomu, že by předchozí noc pařili :)