neděle 4. prosince 2016

Vandr s Hrochem... ...a jeho ocelovou kamarádkou

30. dubna 2016, plus mínus tři hodiny ráno, ohniště za kulturákem v Křídlůvkách...

„Ale na ten vandr fakt pudem!”
„Jsem rád, že to říkáš, na to si podáme ruce!”
Dopíjím zbytek Frisca, páč už jsem tak zrumplovanej, že jsem radši začal brzdit a hřeju si ruce u uhlíků, který zbyly z tý čarodějnice, kterou jsme zdárně upálili. Na odchodu mi ještě dává nůž na cestu, ten můj prej stojí za prd, a jdem oba na kutě.
Co se dělo následující den, to už znáš. To byl první den Druhé výpravy. Ne, nebylo mi špatně, jenom jsem toho moc nenaspal. Ale tak už to chodí. Teda aspoň v mým případě. Spánek je luxus, kterej si nemůžu dovolit. Na to, kolik chci ještě stihnout věcí, ho mám málo. Ale to už zase odbočuju.
Celých těch dvě stě a něco dní jsem si opakoval výrok ze začátku tohoto článku a hodně jsem se těšil, až se s touto kuriózní postavičkou, jménem Hroch, vypravíme na zimní vandr do hor. Teda, on, když mi tvrdil, že jeho netrénované tělo zvládne cokoliv, o těch horách ještě nevěděl. A já vlastně taky ne...

2. prosinec 2016, šest ráno, doma

Dneska je ten Den. Tolik jsem se těšil. Vlastně oba jsme se těšili. Podotýkám, že to už Hroch o těch horách věděl, ale přes moje ujišťování, že to nebude žádnej extrém a protože můj spacák je zralej akorát tak na muzeum a já tím pádem hned první noc bídně zahynu na podchlazení, na což pro změnu upozorňovala paní Kišová, Hrochova mamka, mě, byl docela v klidu. Je mi jasný, že je to chlapík škodolibej skoro... no skoro jako moje maličkost.
Možná tomu pomohlo pár skleniček na posilněnou ještě před tím, než jsem mu tu novinu sdělil. Vlastně ne, bylo to po telefonu a takovým tím stylem, jakým havěť z call center nabízí služby. Nedalo se říct ne. Hmmm, ani tohle není pravda. Dalo se odmítnout a řada lidí, v podstatě všichni až na mě, mu tuto volbu doporučovali. Ale on do toho šel.
Byl bych o to šťastnější, kdybych nezaspal. To je ale jasná výjimka potvrzující pravidlo, viz ob odstavec výš. Bágl mám samozřejmě nachystanej už celej týden. Hned potom, jak jsem ho odplesnivil, vypral a usušil, nachystal jsem ho na další dobrodrůžo. Ještě jsem si chtěl dát ranní sprchu, ale usoudil jsem, čemuž částečně pomohlo i to zaspání, že po té velké výpravě by sprcha už tak záhy po několika dnech mohla mému křehkému tělu způsobit lecjakou nepříjemnost a tak na to nakonec nedošlo. Je třeba si zvykat postupně. Však víme.
Před půl osmou ranní už, oba naložení nejnutnějším vybavením, stepujeme v Božicích na nádraží. Slovo „nejnutnější” by se dalo popsat asi takto:
Hroch - všecko nový, skoro to ještě smrdí novotou. Pečlivě zvolený podle těch nejvěrohodnějších informací. Spacák pomalu na pól. V pořádku. Jen mi vrtá hlavou, zda má tu obrovskou mačetu na sekání dřeva, nebo jako zbraň proti mé nevymáchané hubě. Budu na to muset myslet a vzhledem k jeho lehce výbušné povaze držet patřičnej odstup.
Tomáš - tisíckrát zalátanej batoh, slehnutej třísezónní spacák, kterej si svý už odsloužil, jediný vysoký boty, co kdy měl, místo toho echt turistickýho jenom cyklooblečení a mrňavej nůž, co stál majlant a kterej si musel nechat předčasně nadělit od Ježíška, páč se skládacím nožem to prej není ten pravej bushcraft (do kterýho měla ta naše čimčarára výprava stejně daleko). A nějaký další drobnosti, všechno většinou milionkrát použitý, ošoupaný, vybledlý a já nevím co ještě. Zkrátka a jednoduše to nejlepší a v podstatě i to jediný, co vlastním.
Lokalitu a trasu (jo, i obtížnost) jsem vybíral já. A protože mám rád jednoduchost, páč v jednoduchosti je síla, jedem tím vlakem jenom pět a půl hodiny a přestupujem třikrát, přičemž na konci už jedeme BUSem. Ale pořád s ČD. O tý jednoduchosti cestování vlakem by mohla vést profesionální přednášky energická babička, kterou jsme potkali v jednom z vlaků, co sedla na špatnej a svezla se pěknej kus jinam. Ta se ve světě neztratí.

snídaně, rozmazanej Hroch a v pozadí ta fešná cellistka

svačina


„Nahoře vám prej fouká 20 m/s vítr a máte tam 30 cm sněhu.” Pan průvodčí se o nás evidentně zajímá a tak nám sdělil tuhle novinu. Jakpak by se nezajímal. Každej sám sice vypadáme tak nějak normálně (kdyby byl červen a ne prosinec), ale dohromady jsme jak Pat a Mat s patalionem placatek a půlčákem RUMu. Tedy Rychlé Univerzální Medicíny. K tomu slovu „univerzální” bych ale jako fér výrobce dal hvězdičku a dole bych k ní napsal, že v menších dávkách neléčí příznaky špatné nálady nebo vzteku.
Vítr mi dělá starost. To ale okamžitě zastírá druhý číslo. Třicet čísel sěhu. Třicet čísel sněhu! Fakt to řekl? Ani si to neumím představit. Jsem nadšenej, páč ve sníh jsem se pomalu modlil. Hroch už ale začíná něco tušit. Průvodčí to totiž řekl dost neopatrně a zmínil se o vrcholu. A už je brouk v hlavě. Jako správnej stratég ale odvádím téma k naší další výpravě. Vzhledem k tomu, že tahle je první, je docela těžký udržet takovou nějakou, jak bych to řekl, zajímavost celé věci.
Posilu mi zjevně seslaly samotný nebesa, páč v nouzi nejvyšší se zjevila fešná slečna s cellem, čímž (nejen) parťák na chvilku ztratil pojem o okolním světě. V zájmu ale byla úspěšnost celé téhle šaškárny a tak jsem se jako velitel výpravy obětoval a zůstal při smyslech. Tím jsem dostal čas na vymyšlení dalších blábolů, kterýma jsem toho (zatím) nešťastníka mohl krmit dál.
V Ramzové konečně vystupujeme a fakt je tady sníh. Sice jenom trošku, ale to se určitě zlepší. Vítr nefouká. Viditelnost taky dobrá. Jenže to se mi zase nehodí do krámu, páč Hroch okamžitě zvedá prst směrem k Šeráku.
„Do toho kopce jako pudem?!”
„Jo. Za ním je ještě jeden. Ale to je v pohodě, to není tak hrozný. Za tři dny nastoupáme jenom 1 500 metrů. To je přece prd, ne?”
Snažím se tutlat, jak jenom to jde. Ještě je totiž šance na nouzovej návrat. K tomu nesmí dojít. Proto rychle velím k odchodu. Hned potom, co přeliju RUM do placatky a zbytek vyglgáme ještě na zastávce.
Můj skvělej, neochvějnej a vždy fungující orientační smysl (tady bych taky dal pár hvězdiček, na jaký území se to nevztahuje) nás hned na začátku zklamal. Se směrem jsem se ale sekl jenom o 180 stupňů. Hroch by teď určitě řekl, že to bylo poprvé a naposled, co jsme kdy šli z kopce. Ale není to pravda.
Špatnej první dojem. Zas to odvádím jinam a stěžuju si na nejistotu ohledně vlastních bot a že mám utržený jedno poutko na tkaničku. Podle jeho lehkýho zlomyslnýho úsměvu soudím, že jsem to ukázkově zahrál do outu.
Hned za prohrnutou cestou nám to začíná. Sníh máme zatím jenom nad kotníky a je absolutně neporušenej. A tady už dál tutlat nemůžu. Už můžu jenom zlehčovat. Netrvá to dlouho a z rojnice je husí pochod. Já, coby rozenej kazisvět, kterej rád šlape po čerstvým sněhu a chce všude nadělat ťapky těma svýma loděma, což jsou jen tak mimochodem nejlepší zimní boty, který jsem kdy měl, jdu v čele.


Vím, že ta fotka vypadá divně, ale to je fakt termotriko a ta póza není póza, ale zkrátka jsem ve špatnej čas na špatným místě....



Hroch se vymlouvá na krátký nohy a taky na fakt, že hulí jak prokopnutý kamna a že by potřeboval nový plíce. Proto to prošlapávání cesty. Že jsem fér, děláme přestávky. Zpočátku zřídka, pak už o dost častěji. To zastavím vždycky, když za sebou slyším „Ty vole!”. Naštěstí pokaždé, když se podívám za sebe, vidím mačetu pořád na svým místě. Zlověstně na mě vykukuje zpod toho jeho armádního batohu.
„Hele, Hrochu, tam to vypadá, že už to nebude tak prudký. Dívej, i mapa to říká, vidíš ty vrstevnice?”
„Jo, tos říkal už před hodinou...”
„No jo, jenže my jsme za tu hodinu ušli asi tak kilometr.”
Mačeta pořád schovaná. Jsem v suchu.
„Já tě nechci nějak strašit, ale tohle je fakt mírný, pak to bude horší. Ale ne o moc.”
„Já jsem si představoval, že pudem někam na Vrancl do lesa a ne někam do takových krpálů.”
„Taky jsem si myslel, že to pude líp. Ale podívej se, ty lesy, to je přece paráda, ne?”
Taky že jo. Výhledy jsou mňamózní, čehož zase využívám a slibuju mu pomalu hory doly, jak to bude nahoře o dost lepší, že uvidíme fakt daleko a že to bude v pohodě.
Co jsem nějak nedomyslel, tak fakt, že se díváme na západ slunce. Na vrchol teda až zítra. Dnešní bilance: plán - 15 km až kamsi za Šerák, skutečnost - 4,5 km. Ramzová stále na dohled.
Balíme to v takovým srubovým přístřešku. Přituhuje rychle. To mi dělá tak trochu vrásky na čele. S tím spacákem jsem fakt nelhal. Hroch se mýmu výroku, že mě má pustit, kdybych se mu sápal do spacáku (samozřejmě čistě z důvodu nutnýho přežití), jenom chechtá.
Oheň je fakt super věc. V tomhle případě nutnost. Vařič máme jenom tak jako nouzovku. A ta mačeta s náma jde doopravdy kvůli tomu, aby se mělo s čím sekat dřevo. Na třísky ale máme tu mou sekyrku, se kterou jsem se táhl až z Finska a kterou už mám jednou přebroušenou. To když jsem zjistil, že nedokáže sekat skály. To nářadí dneska už nic nevydrží.
Že jsem fakt machr, vymyslel jsem, jak si u ohně usuším ponožky. A že jsem fakt vůl, dopadly tyhle podobně, jako boty tehdá v Estonsku. No propálil jsem je.
Po bifťourech, žemlovce, rýžovýmu nákypu a tábornickýmu čaji (voda ze sněhu, čaj a bordel z ohniště, kterej tam po dobu vaření napadal) jdem na kutě. Teda až potom, co si Hroch jednu pukne. Poslední, jak mi pořád říkal. Že prej od zítřka přestane.

Nemáme rádi selfie I


náš bejvák a Hrochova plachta

Další průser. Hroch chrápe. Já ale stejně nemůžu usnout. Beru teda ještě bundu a rukavice, který mi půjčil brácha. Chvilku spím a pak mě budí volání přírody. Nasoukat se do zmrzlých bot mi dá zabrat. Mrchy nechcou povolit. A tak jsem rád, když to stíhám na poslední chvíli. I Hroch musí ven. A pak si už pamatuju jenom cvakání zubů a neohroženou víru v ranní slunce.

3. prosince 2016, sedm hodin ráno, někde pod horou

Po té krušné noci jsme ráno zjistili, že naspěch jsme měli oba. To podle žlutých kroužků ve sněhu hned před naší útulnou. Záchod jsme totiž měli až za rohem. A že jsem jantar a nedal si pití do spacáku, ponesu místo dvou litrů vody necelý dvě kila ledu.
Je nám jasný, že patnáct kiláků denně nedáme a tak volíme kratší variantu. Tu pak zkracuju ještě asi na půlku.
Posilněni ovesnou kaší (a RUMem) vyrážíme na druhou etapu. To je v podstatě druhá třetina etapy první. I přes moje včerejší ujišťování to stejně poznal. Sklon je prudší, ale o moc víc, ne „jenom o trochu”. Navíc jdem asi po nějakých velkých kamenech. A sněhu je místama i po kolena, což je speciálně pro Hrocha, kterej, jak sám říká, disponuje nižším těžištěm, docela sranda.
„Hele, to bude dobrý. K těm skalám je to půl kiláku a pak se to stočí na jihovýchod a sklon se zmírní.”
„Tos říkal už včera a jak to dopadlo!”
Paní Příroda se nám to rozhodla trochu zpestřit. To, čím jsem v Hrochovi udržoval alespoň malej plamínek naděje, totiž že z vrcholu bude krásnej výhled a jemu bude hej i bez cigára, zkazily mraky. Jsem v loji.

Pácháme ranní hygienu




Cestou k Obřím skalám narážíme na stopy. Tímto jsem byl zbaven titulu hlavního pluhaře. A teď jsem si, při komentáři do kamery, sám, jak se říká, nasral do gatí...
„Je to dobrý, stromy se zmenšujou, cesta je prošlapaná, de to úplně samo. Za chvilku jsme nahoře.”
Hroch se zhluboka nadechuje (na kuřáka jeho kalibru je to úctyhodnej výkon).
„Co kecáš vole! Prej de to samo! Pudem kilák a půl tady do toho krpálu, kde uvidíme ňákej mrak a pak pudem po ňáký zkurvený žlutý stezce zpátky zas někam dolů!”
Držím si odstup. Mačeta je pořád schovaná. Ale může ven. Po chvilce nám jde naproti ten pan Pluhař. Už jsem tomu nestihl zabránit, Hroch mě předběhl.
„Jak je to daleko k vrcholu?”
„Kousek, tak půl kiláku to bude prudký a pak ještě asi jeden.”
Ježišmarja, on to úplně podělal! Celou dobu tvrdím, že je to už jenom půl kiláku (což je vzdálenost, kterou jsme od rána urazili) a ten drtič českých a ani bych se nedivil, kdyby i světových hor mu nabulíkuje, že je to třikrát tolik!
Ale že by musel asi zabít dva lidi, což by ho stálo hodně sil tolik potřebných k návratu, nehledě na to, že jedna oběť by v tom byla zcela určitě nevinně (samozřejmě že já), drží se parťák na uzdě a jen se culí. To je jen tak mimochodem ještě strašidelnější, než kdyby se mračil. Přísahám, že se na mě smála i ta jeho ocelová kamarádka. Mám co dělat, abych si do těch gatí nenasral doopravdy.

Na „našem” vrcholu

Nemáme rádi selfie II

Sněhu bylo tak akorát

Abych si trochu šplhnul, pomáhám mu do větších schodů. Vystavuju se tak sice na dostřel, ale věřím, že Hroch má charakter a moji pomoc jednak uvítá, druhak mě nezabije. Aspoň ne hned.
Po asi tak hodině:
„Hele, ukazatel! Teď budem přesně vědět, jak daleko to je. Du se tam mrknout.”
„Jestli mi řekneš, že je to kilometr, tak ti říkám, že tam nejdu!”
I ten ukazatel by mě nejraději viděl rozsekanýho na kousky někde v krmelci, páč na něm skutečně stojí 1km. Myslím na to, že s sebou nemám náhradní trenky. Hroch se mezi tím přiblížil na dohled ukazatele.
Neuvědomil jsem si vlastní chybu. Výraz v jeho tváři se z prvotního zoufalství mění v čirý vztek a jeho pravice se natahuje pro tu smrtonosnou zbraň. Mám to spočítaný.
Jenomže mě má zřejmě někdo rád, páč se Hrochova ruka těsně před rukojetí zastaví (mačetu má na zádech jako mívají lučištníci toulec se šípy) a on vysloví jenom takový „Heh!”.
Tohle opakuje ještě hodněkrát, ale nejde mu to. Zkrátka mimo dostřel... Díky za vynález jménem sedavá práce a fakt, že většina lidí, včetně mojí maličkosti, má zkrácený svaly!
S tím se ale Hroch nehodlá spokojit a tak chrlí zlo na všechny světový strany. Tedy dobrá, na vrchol se asi nepude. Já ale taky nejsem žádná bačkora. To protože teď vím, že nebudu rozsekán. Velím teda k obědu a čaji a že pak uvidíme. Uprostřed vaření ve spešl samovařícím udělátku nás míjí první člen jakési nudle, která stoupá k vrcholu a, narozdíl od nás, vyšli tihle lidi dneska.
„Ahoj.”
„Ahoj.”
„Vy jdete z vrcholu?”
„Ne, tam my ani nedojdem. Toto je náš vrchol.”
„Tak dík, že jste nám to dole prošlápli.”
Asi vypadáme dost zkušeně a i ten Hroch se začíná smát. To je super.
„Ahoj.”
„Vy jdete z vrcholu?...”


Zkouška Hrochova filtru

Mistr kuchař v akci (banok v2.0)

Takže rozcestník Pod Šerákem je teda náš pomyslnej vrchol. V okamžiku, kdy zavelím k sestupu, ozývá se přes celý Jeseníky Hrochovo hlasitý „Jupíííííí!” a hned je dobře na světě. Má dokonce tak dobrou náladu, že i přes jeho včerejší slib puká další brko. A vůbec mu nevadí ani ta žlutá stezka, která se mu cestou nahoru zjevně nelíbila a moje hudební vložka na flétnu.
Balíme to v lese, kde zase rozděláváme tu jeho zázračnou plachtu. Ta nás první noc chránila před větrem. Teda jenom jeho. Byla tak šikovně natažená, že jsem měl nad hlavou takový malinkatý tornáda o teplotě snad tisíc pod nulou.
V táborových věcech už jsme o dost sehranější než včera. K večeři máme další bifťoury, chleba, kterej Hroch vlastnoručně uhnětl a já upekl. Poprvé v životě jsem pekl chleba, teda takový ty placky. A dalo se to jest. Musím se pochválit. Hafo čaje s kotlem cukru a RUMu a Hroch dal ještě dalších pár doutníků.
Abych noc zdárně přežil a s trochou štěstí se i vyspal, vařím vodu v mých nerez flaškách, ty pak strčím do těch propálených ponožek a to všechno pak šup pod bundu a hurá do spacáku. Sice to dost smrdí po použitých ponožkách, ale teploučko je hned. Ne že by to nějak pomáhalo, ale aspoň chvilku je mi fajn.
„Hrochu, spíš?”
„ChrrrRRRrrrr!”
„Asi jo...”

Náš druhej bejvák


4. prosince 2016, pět ráno, pod Hrochovou plachtou

Vstáváme ještě za tmy. To protože jsem nepočítal s tím, že pudem asi tak půlku nouzové trasy a nezjistil časy vlaků z Lipové (měli jsme odjíždět z Vrbna p. P. ). Aspoň teď se směju, protože vylézt ze spacáku je pro Hrocha těžší. Já tam totiž nemám v porovnání s venkem o moc větší teplo a mám na sobě úplně všechno, co se dá oblíct. On ne (zlomyslnej smích).
S úspěchem rozdělávám další oheň. Včera jsem se s tou mojí nepatentovanou pecí, kterou jsem vyvíjel celou cestu ze Skandinávie, docela osvědčil, takže je mi toto privilegium dovoleno taky dneska.
Ohříváme bifťoury a placky a z popelu vytahujem brambory, který jsem tam včera večer zahrabal. No prostě paráda.
V Lipové jsme za chvilku. Na nádraží Hroch kupuje cosi v automatu a já dostávám jako výslušku drobáky na čaj. Dávám si ale jenom dva tři loky a už tady máme BUS. Tak nic.

Hroch šťastnej jak blecha

Ale to nevadí. Je to tam. Oba dva jsme přežili a Hroch je jako dítě, který dostalo svou hračku. Šťastnej jak blecha. A vůbec nevadí, že jsme nedošli do toho Vrbna. Nevadí ani to, že jsme nedošli na vrchol Šeráku, byť nám chyběl jenom kousek.
To, že do toho tenhle Křídlůvák i přes svou fyzičku a varování všech ostatních šel a NEVZDAL to, je fakt pecka. Může na sebe být hrdej, páč podle lidí, kteří se mnou kdy něco podnikli od začátku až do konce, je cokoliv takovýho, z mně neznámých důvodů, srovnatelný se sebevraždou. Já na něj hrdej jsem. Spíš jsem mu ale vděčnej za to, že teď můžu sedět doma a psát tyhle řádky. Že mmoje zbytky nežere nějaká údajně navrácená jesenická smečka vlků...

PS: Nedoporučuju nikomu moc rýpat ohledně toho, že to na fotce vůbec nevypadá jako krpál. Dotyčnou osobu by mohl čekat dost nepříjemnej výlet, kterej bych ovšem neměl v režii já, coby mírumilovný stvoření, ale Hroch. A jeho důvody by rozhodně nebyly tak vznešený.

Co zase doporučuju, tak koupi Znojemska. Moje maličkost tam společně s Gertrudou okupuje dvě stránky. To je historicky nejvíc místa, kolik jsem v novinách zaplnil.