Den druhý aneb křest větrem

Jelikož nemám až na flákání se během šestnáctihodinových směn do čeho píchnout, rozhodl jsem se vytvořit další článek. Vlastně, když teď tak přemýšlím, mám jednu takovou velice zodpovědnou činnost. Hlídám vodu v bazénu než se ohřeje na přijatelnou teplotu a pak tam vlítnu. A protože je to časově a psychicky náročný úkol, krátím si dlouhou chvíli mačkáním písmenek na klávesnici.
Ale jistá nejmenovaná osoba mě neustále vytrhává ze stavu dokonalého vnitřního klidu a harmonie, potřebného k vytvoření veledíla o pěti odstavcích a nataženého o nějaké ty fotky. Skrz tento rušivý element klesla kvóta na odstavec za odpoledne. Víc nedám...
Je mi ale jasné, že předchozím větám nikdo neuvěří. Proto sem dávám alternativní důvod ultrarychlého tempa vymýšlení a psaní. Pozóór - jsem kůže líná. A věřte si čemu chcete ;)
Je tu druhá etapa, ještě pořád po rovince. Ale ne už tak hladce...

Neděle, 4. května

Neco mě bouchlo do hlavy. S leknutím se probouzím. Hmm, byla to větvička, kterou ze stromu nade mnou shodil ten fičák co tu právě úřaduje. Ještě je tma. Zapínám telefon, abych zjistil kolik to sype. Dvě hodiny ráno. No paráda. V lese rachot, páč spím kousek od kraje a vítr si sem skrz keře klestí cestu. To se dneska fakt vyspím... Za dvě hodiny mě zase budí volání přírody, pak znova fičák a to už toho mám dost a vstávám.

Moje vila těsně před sbalením

Během balení zjišťuji, že se mi v ďolíčcích v karimatce zabydlelo půl mraveniště a pár pavouků a nechce se jim ven. To tak, ještě černý pasažéry povezu, alou!
Kolem sedmé už si to štráduju k muzeu vykopávek, kde mám sraz s Luďou. Jsem po včerejšku tak nějak ztuhlý a mám docela obavy, jak na tom budu zítra, páč víc jak tři dny po sobě jsem nikdy nejezdil. U muzea vidím jakýsi tábor s ohništěm a u něj sedí týpek v dobovém oblečení z dávných vikingských dob.
"Pojď na pejvo!" slyším. No, tak se jdu ohřát k ohýnku :)
Po chvíli se na zemi začne hýbat deka a z ní vylízá další člen přenocujícího klanu. A začíná debata. Totiž, aby bylo jasno. Tito lidé patří do šermířské skupiny a včera tu měli soustředění. Jak šermířské, tak pijanské. No a teď se to postupně probouzí. A paleta témat je velmi pestrá. Od zážitků s policajtama přes politiku, dějiny a budoucnost slovanských národů až k situaci na Ukrajině.
Škoda že není večer. To bych si to pivko dal.
Kolem osmé přijíždí Luďa. Mezi tím se ze stanů linou další osoby, voní polívka a sluníčko začíná hřát. Akorát ten vítr to kazí. Ač bych tu rád poseděl déle, jsem nucen zavelet k odjezdu. Máme před sebou ještě dlouhou cestu a v plánu je taky setkání s pěší bandou.
Jedeme směrem na Lanžhot. Pořád si tak nějak nemůžu zvyknout na focení značek kvůli zápisu do České knihy rekordů a často na to zapomínám. No co už. Lanžhot holt v albu značek nebude.
Zvoní telefon.
"No nazdar, kde seš?"
"My se teď blížíme k dálnici, kde jste vy?"
"No, my asi 150 metrů od dálnice."
"Fakt?"
"Jo. Počkej, já tě vidím!"
A skutečně. Pokládám telefon, dívám se přes silnici a tam pár postav s krosnami a pohodovým krokem se k nám blíží. Na chvíli společně sedáme na hranici se Slovenskem, kde dnes borci končí a já defacto začínám.

Veselá banda. Prej spíš takoví hospodští povaleči. O tom se ostatně přesvědčujeme sami, když dostáváme nějaké ty vzorky. Po tvrdým mi vždycky ztuhnou nohy takže jen tak decentně. Na chuť. Navíc pít na jednokolce se těžce nevyplácí.
Netrvá to dlouho a přijíždí odvoz. Zbrusu nový, asi půl století starý karavan, který byl právě zakoupen :) Pár fotek, popřání hodně zdaru a jede se dál.
Suneme se po Moravské cyklostezce, kterou jsem projížděl minulý rok během jedné třídenní akce.
Nic se tu nezměnilo. Možná až na ten fujar, co už od rána bičuje krajinu a vypadá to na celý den. Holt daň za jízdu bez kopců. V některých pasážích mám celkem problémy se na jednokolce vůbec udržet.

Tu ještě krásný štěrk

Pomaloučku polehoučku se blížíme do oblasti, kterou už mám v mapě. V rámci ušetření deseti deka jsem doma nechal listy, které značí oblasti co znám. Chvíli tedy hledáme odbočku na zelenou turistickou stezku vedoucí do Hodonína.
Všechny zásoby proviantu jsem snědl k snídani a jelikož jsem ji měl před několika hodinami, dostávám hlad. Ale opravdu velký hlad. Normální hlad totiž mívám 24 hodin denně. Banán a tyčinka na chvíli kojí můj neukojitelný apetit. Je to jasný, naběhl jsem na cestovatelský režim ala sežer co můžeš a žer kdykoliv můžeš. Na rozcestí Anglická alej si náhle vzpomenu, že mám ještě dvě buchty od babičky. Už doma byly sice trochu postarší, ale popelnicovým typům tohle nevadí. Sedáme na kmen poraženého stromu a dáváme si do nosu.
Jen tak sedíme, kecáme a užíváme si sluníčka, skryti před větrem. Mám rád tyhle chvíle. Když člověk zastaví, sedne si, něco zobne, jen tak se dívá po okolí a nic mu nechybí. Je to takový fajn pocit a klidně bych takhle vydržel i pár hodin. Nikam se mi nechce. Čas je ale neúprosný a pan žaludek se opět dožaduje pozornosti.
Tedy vyrážíme směrem do Hodonína, kde se hodláme nadlábnout. Asfaltka se mění na lesní cestu, místy rozblácenou a jízda je celkem vyčerpávající. Tahle jednokolka se v blátě boří už sama o sobě. S dvanácti kily navíc to jede jako v másle. No prostě na prd.
Přijíždíme k archeologickému nalezišti Valy. Je to pozůstatek slovanského hradiště. Tam se do nás taky opírá vítr ze všech sil. To mě trochu znervózňuje, páč vím, že za pár kilometrů už nebudeme schovaní v lese, ale pojedeme v otevřené krajině. To bude žůžo.
Za Valy se cesta mění v absolutní blátolázeň, takže jdu pěšky. Pár kilometrů na to už ale míjíme značku Hodonín a už se oba nemůžeme dočkat obědu. Máme štěstí, hned u křižovatky narážíme na hospůdku. Nejhezčí okamžiky na všech výletech jsou ty, kdy člověk usedá ke stolu a nechává se obsluhovat :)
Při odjezdu z hospody ještě dělám prezentaci mého přibližovadla, rozdávám vizitky a na oplátku dostáváme tip na Kaufland. Nechávám Luďu venku coby uniguarda a vrhám se do víru nákupní horečky ve jménu proviantu. Lidi se na mě dívají jak na vraha. Nevím proč, když jednokolka parkuje venku. A pak mi to dojde. Týpek s helmou na hlavě, slunečními sklíčky, v rukavicích, chráničích a tou obrovskou žlutou karimatkou na báglu si jezdí s nákupním košem po obchoďáku. No a co jako?
Když  vyjdu ven, zneužívá mých hlídačských služeb naopak Luďa a jde si koupit zmrzlinu (beztak to byla jen záminka kvůli té slečně co ji prodávala).
Posilněni a zásobeni jídlem na později, vyrážíme namotat další kilometry. Při odjezdu z Hodonína jedeme po cyklostezce vedené po půlce chodníku. Baví mě sjíždět a zase najíždět přes ty malé obrubníky. Je to takový dobrý efekt pro přihlížející. Značka Hodonín, tedy tasím foťák, abych ji zvěčnil. Pokud čekáte, že se něco stane, pak ne. Nestalo. Foťák akorát dělá cvak a já se chystám na další obrubníček. A teď se něco stane. Sjíždím dolů a v tom jakoby se mi něco dostalo do kola, to se zaseklo no a zbytek už si asi leckdo domyslí. Šipka přímo k zemi. Naštěstí profíci jako já umí tohle ukočírovat a dopadnout na obě dvě, případně na všechny čtyři ;) ba co víc, daří se mi i chytit jednokolku.
Příčinou téhle nepříjemnosti byla ta cyklobrašna, kterou mám přidělanou na sedlovce. Moc nákladu, taška se na nerovnostech hodně prohýbala, až se prohla natolik, že ji pneumatika "sežrala" a kolo se zastavilo. Budu to muset opravit, ale až někdy jindy...
Od přístaviště v Rohatci vede krásná asfaltová cyklostezka. Tady si poprvé uvědomuji, že mám starou mapu, páč ji tam nemám značenou. A tohle se mi během výpravy stane ještě mockrát a... no nebudu prozrazovat dopředu. Asfaltka se záhy mění v polňačku a ta v panelku. Nakonec přijde jedna z nejhorších cest - silnice první třídy. Totiž jakási chytrá hlava (a přesně tento úsek jsem tu už minulý rok zmiňoval) se tudy rozhodla provést cyklisty coby turisty, kteří chtějí poznat to nejkrásnější ze zdejšího kraje. Už vidím jak je někdo zvědavej na kvadrilión kamionů, motorek a aut. Nehledě na bezpečnost celé téhle nádhery. Přitom je strášně těžký to svést někam na polňačku. No nic. Jsem si zase trošku zafňukal.
Jak už zde bylo několikrát psáno, problémům je třeba stavět se čelem. Proto se pouštíme do boje s čtyř- a vícekolisty a větříkem. Boční pruh je naštěstí dost široký. Silnice jde do mírného klesání, čehož Luďa elegantně využívá a ujíždí mi bez toho aniž by jednou šlápl do pedálů. Zato já šlapu jak barevnej, tachometr ukazuje 18 km/h, ale parťák se mi pořád vzdaluje.
U mostu přes Baťův kanál velím k přestávce, vyřizuji telefon z domu a upíjím Luďovi Magnesii, jež v sobě skrývá sílu přírodního hořčíku. Teď jsme oba hořcí.

Za mostem už je naštěstí odbočka na samostatně vdenou cyklostezku, což oba vítáme. Přijíždíme do Sudoměřic. Podle mapy jako bychom pořád stáli na místě. Abychom se z toho nezbláznili, dáváme si za záchytný bod Strážnici, která se na mapě jeví jako za humny. Vlasně je za humny, ale s furtšlapem je to na sto let.
Ale jedno mě přece jen těší. Tady už totiž silnice tvoří hranici CHKO Bílé Karpaty. Tož zítra začnou kopečky! Krajina už nebude tak jednotvárná a pojede se neznámým územím, což člověka tak nějak láká jet za další zatáčku.
V Sudoměřicích kopeček nahoru a pak Petrov. Kde je ta Strážnice?! Za Petrovem další kopeček. Vypadá celkem nepříjemně, ale že jsou tam lidi, jsem odhodlán ho se 137kama zdolat. Málem vypouštím duši, ale daří se. A jsme ve Strážnici!

Těžce vydřená meta. Ten vítr...

Tady ovšem naše cesta nekončí. Znova musíme na tu příšernou silnici. Tentokrát je to ale humus cesta a ještě větší provoz. Kraje jsou navíc frézované, což má za následek nepředvídatelné chování jednokolky. Chvíli jede rovně, pak uhne doprava (ještě v cajku), jindy doleva (špatný). Do toho  boční vítr a auta. Nejlepší jsou poryvy za kamiony. Fakt o držku. Jedeme po ní jen 3 kilometry (asi čtvrt hodiny), ale u odbočky toho mám plný brejle.
A to jsem si myslel, že po odbočení to bude lepší. No, není tu sice tolik aut, ale vítr si nebere žádné servítky. Cesta stoupá a je hodně, ale opravdu hodně nakloněná. A tohle mě těžce nebaví. Když je cesta šikmo a ještě do toho fouká vítr. Auto jede jednou za uherskej rok, ale vždycky v tu nejmíň vhodnou chvíli. Jsem zlomenej jak harmonika, abych to vyrovnal, což nesvědčí zádům. Tohle chce banán. A oplatek! :) Na vrcholku kopečku se cesta srovnává a je to lepší. Ale už toho začínám mít tak akorát.

Přijíždíme do Žeravin. Bože ta cesta je nekonečná! Luďovi jede (tuším, teď přesně nevím) ve 3/4 na devět poslední vlak z Veselí nad Moravou. Teď je něco před sedmou a my furt šlapem. Za dnešní cíl jsem vybral Lipov, páč podle mapy by tam měl být penzion. Kašlu na spacák, dneska se chci umýt a pořádně vyspat...
Za Žeravinami Hroznová Lhota. Už tam budem. Ještě Tasov a po chvíli míjíme značku Lipov. Teda, dneska to byl boj. Hranaté počasí, vítr, tuna aut.
Vyřizuji další telefonát. Připadám si teď jako nějaký manažer, všichni mě shánějí a furt se telefonuje. Pod slůvkem "furt" rozumějte dva až tři hovory denně. Nejsem mobilní typ, takže tohle na mě bylo opravdu hodně.
Jde se hledat ubytování. Nacházíme informační tabuli, která značí penzion Kostelanský nahoře u tratě. Proč musí být všechno na kopci? Jedeme tam. Přijíždíme k velikému domu, zjevně nově postavenému, ale nikde nikdo. Ani nevíme, zda jsme tu správně, páč nevidíme žádnou ceduli. Luďa zkouší internet. Není signál. Poprvé v životě tedy volám na 1188, aby mi zjistili číslo.
Trvá to minutku a už volám panu majiteli. Už je skoro osm večer a v telefonu to zní, jako bych ho zrovna vyrušil. Ale prý přijede. Hurá, dneska mám kde spát :)
Společné foto, přání hodně štěstí a Luďa mizí v dáli. Kdo ví, kdy se zase potkáme...

Pan Kostelanský mě ubytovává, já na oplátku dávám vizitku a zmiňuji se o mé cestě. Vypadá celkem překvapeně (je pravda, že tak vlastně vypadají všichni). Sprcha, večeře, postel. Ještě mi přichází SMSka od Ludi, že stihl vlak. 73 kilometrů. Dneska už to bylo poněkud živější. Vítr dal zabrat. Už se nemůžu dočkat zítřka.
Když na to teď vzpomínám, byla to hezká etapa. Pokecal jsem s kamarádem, kterého jsem roky neviděl. Dík Luďo za doprovod. Bylo to fajné ;)

Jinak možná vás bude zajímat, že videoupoutávka už je na světě. Premiéru bude mít v sobotu na festivalu Pelhřimov - město rekordů. Příští týden pak bude pověšena na kanál OKM na YouTube. Kvůli této srandě jsem musel aktualizovat hardware, resp. odložit notebook a koupit novou stolní mašinu, páč ta stávající byla krátká na videa z nového Coolpixu. A tímto chci také ospravdelnit případné překlepy v textu. Zvykám si totiž na novou klávesnici.
Tě péro!