pondělí 9. června 2014

Den první aneb brnkačka po rovince

Po bujarých oslavách trvajících tisíc a jednu noc a které podle jistých lidí budou trvat ještě dlouho, jsem se konečně rozhodl věnovat se trošku i tomu virtuálnímu světu. Dřív to nešlo, neboť vlivem vydechovaných výparů a následnému vzniku třaskavé směsi bohaté na kyslík a alkohol (s většinovým podílem alkoholu), hrozilo v pokoji nebezpečí výbuchu. Po onom výbuchu by pak byla i vysoká pravděpodobnost příjezdu médií, které už teď nemůžu pomlouvat tak jako dřív.
A těch důvodů bylo více. Vemte si například mou pravou ruku. Pár potřesení a stisknutí ročně ještě snese, ale následky třídenního maratonu ve stavu se značně potlačeným pudem sebezáchovy na sebe nenechaly dlouho čekat. Na všechno je potřeba trénovat a přiznávám bez mučení, že v této oblasti jsem trénink oželel.
Taky jsem musel vybalit a následně pochytat oživlé části oblečení, vytřepat ze spacáku pavouky a opět si v pokoji udělat organizovaný nepořádek. Totiž během mé nepřítomnosti se tu děly velké věci. Pokoj byl vybílen, všechny mé poklady skončily "někde v krabicích", které jsem doposud nenašel a kolegyně Libsha, po mém zdárném výkonu teď dokonce nadřízená, mi na zeď namalovala jakýsi tentononc.

Pořád na to čučím jak puk. Od originálu k nerozeznání

To jen abyste věděli, jaké šoky teď má maličkost zažívá. Do toho si ještě dosaďte dnešní nástup do rachoty a nastolení krutovlády spalujících veder a získáte utrejch, který snese jen, cituji flycrosse: rozmazlený vesničan, konec citace.
Dost už ale bylo keců. Zahajuji výpravu do minulosti a občas tak trochu i do té mé makovice. Výpravu kolem toho našeho kousku světa. Výpravu, která mi změnila život, která začala nevinným "Na jednokolce? Proč ne?!", která změnila můj názor na lidi a, co je nejdůležitější, která zásadně změnila můj pitný režim :) Ne, teď už vážně. Začínáme.

Je sobota, 3. května. Tohle datum jsem vybral schválně kvůli tomu, aby se mnou mohli jet kluci jako doprovod. Ony jsou to totiž vychované děti co chodí do školy. A taky jsou, stejně jako já, ve Sboru dobrovolných hasičů Křídlůvky, což je navíc jeden ze sponzorů téhle šílenosti. A jelikož se mé plánovací schopnosti nebes dotýkají, krásně jsem trefil den, kdy byla hasičská soutěž. Jak úsměvné, že? Tuto skutečnost jsem se samozřejmě dozvěděl celý týden před odjezdem, kdy už jsem mohl měnit leda tak tlusté ponožky za tenké.
Říkám to pořád a pořád to dělám špatně. Plánování je na nic. Improvizace, to je to správné slovo. Tedy improvizuji a vymýšlím náhradní plán (už zase to plánování). Naše víska zrovna neoplývá ohromujícím počtem obyvatel a tak za kluky nemá kdo zaskočit.
Start proběhne v deset hodin ráno, tak jak se s tím od začátku počítalo. Kluci o půl deváté odjedou na soutěž a po jejím skončení budou i se stroji odvezeni na trasu, kterou pojedu. Tam se slezeme a dál budeme pokračovat společně. Tak zní plán. Ovšem, jak již bylo napsáno výše, improvizace je tím pravým ořechovým.
Aby to navenek jakože vypadalo, ráno v osm děláme společné foto, díky čemuž kluci tak tak stíhají odjezd na soutěž.



Chci si jít ještě lehnout, ale nevydržím na jednom místě. Nemám rád tyhle kritické okamžiky a snažím se na tu hodinu a půl nějak zabavit. Je to výprava do neznáma. Teda, dneska a zítra ještě do známa. Nevím co od toho mám čekat a tak se mi hlavou honí jedna ptákovina za druhou. Šmarja ať už jedem!
Krátce před desátou přijíždí pan Jurečka z Agentury Dobrý den a před domem se scházejí lidi. No, a je to tady. Vypadá to, že jsme všichni. Já, Zbyněk, taťka a mamka.
Nechávám si to od přihlížejících a podporujících odpočítat a modlím se, aby se mi povedlo nasednout. Přece jen s bagáží to nejde tak lehce... 3, 2, 1, START! S odřenýma ušima, ale povedlo se.
A je to, už se jede. Sám tomu nemůžu uvěřit. Jsem na cestě kolem České republiky! Ještě nedávno jsem davětadvacku vybaloval v Brně z krabice a říkal si, co jsem to do prkna koupil za monstrum a teď se, obtěžkán zbytečnostma, společně s doprovodem, vydávám na měsíční pouť za poznáním regionálních pivovarů :)
Je pod mrakem a sem tam nějaká ta kapka. Za vesnicí jsem ještě filmován panem komisařem coby stěžejní důkaz uskutečnění odjezdu. Přichází první kopeček, vlastně ve srovnání s tím, co bude následující měsíc následovat, hrb na cestě. Říkám si, kolik těch výškových metrů asi ještě bude. Pardon, výškových kilometrů.
V Hrádku dělám slavnostní křest ala pád do blata. To to přišlo nějak rychle, což? SMSka, píše Libsha, teď ještě stále podřízená, že jsme vyjeli o tři minuty dřív a že jsme se minuli s dalším davem obdivovatelů a obdivovatelek. Prej dostanu přes držku. Hmmm, tak to bych to raději měl doopravdy objet, páč jestli se vrátím s nepořízenou, bude to ještě horší :)
Během megavýpravy jsem zaváděl různé termíny, jako např. hranaté počasí. To znamená, že je tak na hraně. V bundě teplo, v triku zima. A to právě teď panuje.
V Hevlíně se odpojují rodiče. Nemám moc rád loučení... Dál pokračuji už jen se Zbyňkem, který teď zastává funkci štábu a zásobovače, což je podle některých nejmenovaných (například pana tajemného z Prahy) přetěžký úkol. I přes relativně nepříznivé počasí míjíme jednoho cyklistu za druhým. V Hevlíně je totiž, jak se později dozvídáme, jakási cykloakce. No prostě lidí jak na Václaváku.
Původně bylo v plánu, že v Jevišovce se k nám připojí David s Krakenem. Nicméně, ti ještě ani neskončili se soutěží, takže se prostě připojí až to bude možné.
U Březí se nás pan cyklista ptá, zda jede správně na Brno. Jelikož jsem po cyklo Krakow-Brno-Wien jezdil nějaký ten pátek do Brna do bytu (oh, období temna, černočerného temna!), mám přehled. A tudíž pána, nebo spíš sebe chi chi, těším zprávou o tom, že jede špatně :) Už postarší pán. Jel z Brna do Hevlína (asi 70 km), tam se na cykloakci občerstvil a teď jede zase nazpátek. Dost dobrý. Já jsem tehdá míval dost hlavně po cestě do Brna. Ale je fakt, že jsem to jezdíval převážně v zimě...
Snažím se maximálně zužitkovat zdejší rovinu a držím vysoké tempo. Vražedné ne, to má jen Simir s jeho kumpány z Autobahnpolizei.
A Zbyňa točí a podává banány, jablka a mazivo na klouby, kterého však rychle ubývá. Nakonec nám nezbývá nic jiného, než ten sud nechat u cesty coby odpaďák.





 Jsme v Březí. Volám druhé polovině doprovodu.
"Kde jste?"
"Teď jsme vyjeli, jsme tam za chvilku."
Ha, to by tak hrálo! Na nikoho se nečeká. Jede se dál a sraz domlouváme až v Mikulově.
Přijíždíme do Mikulova. Teď si tak uvědomuji, že jsme se nedomluvili, kde že se v tom městě sejdeme. Přes železniční přejezd právě přejíždí vlak a mezi čekajícími auty je i náš Fanouš, který ve svých útrobách skrýva dárkový balíček v podobě bráchy a Krakena.
Velím k obědu. Má eskorta náhle zjistí, že nikdo z nich nemá zámek na kolo. Mám sice jakousi imitaci, ale zamknu s tím sotva tu jednokolku. Jsem přece ten pan Gramař. Nakonec Marcela, Zbyňova mamka, kupuje v obchoďáku dlouhý zámek. A jelikož jsme v pochybné čtvrti, beru si všechny věci dovnitř.
Restaurace je taková docela nóbl. Je to vlastně hotel s restaurací. A paní na recepci je z nás tak nějak nejistá. Vypadáme, jak kdybychom se do té restaurace chtěli nastěhovat. No představte si to. V klidu se flákáte v práci a najednou tam přijdou dvě paní, což samozřejmě není nijak neobvyklé. Hned za nimi se ale vynoří kluk v teplácích a helmě, za ním koncentrované zlo s nápisem Kraken na zádech, pak zase vcelku normální osoba a nakonec dvoumetrový někdo v chráničích, se spacákem, batohem, karimatkou a třemi gumicuky...
No, naštěstí tu sedí jen dva lidi. To ale nebrání obsluze v tom, abychom na jídlo čekali doslova věčnost. Už víme, proč tu nikdo není. Čekání si krátíme poslechem legendárních Krakenových monologů. Po obědě se konečně v plné sestavě vydáváme dál. Tedy až po sto let trvajícím focení a chystání se těch dvou. Ještě dostávám na cestu jakési prášky. Jedny prý na průjem a druhý na horečku. Jsem odpůrce těchto "léků", ale abych zbytečně nenervoval mamku, beru si plato od každýho do báglu. A ještě jsem dovybaven toaleťákem, který jsem zapoměl. Jsem holt nezodpovědná osoba.



David záhy po odjezdu zjišťuje, že nemá v pořádku brzdu a přejíždí šneka poté, co jsme se mu my všichni úspěšně vyhnuli. Raději hodím rybičku než abych ty chudáky přejížděl a on udělal jenom křup a bylo vymalováno.
Cesta se začíná mírně vlnit, když v tom za sebou slyším dobře známý zvuk. Takový ten randál, když hodíte kolem o zem. A nebo když kolo hodí o zem s vámi, což se právě stalo Zbyňkovi. Holt byl ještě před jednokolkou zvyklý na to svoje cosi, co nejezdilo nebrzdilo a teď, když jel na pořádném kole zjistil, že ta přední brzda opravdu funguje.
No, každopádně teď leží na zemi, krvácí mu ruka a jak se zdá, vypadá to, že až do Břeclavi kluci nepojedou, neb mají chromého opatrovníka. Není čas, musíme pokračovat. Dneska jsem se měl ještě setkat s tou pěší bandou, kterou jsem potkal u Jaroslavic. Ty už ale nestihnu. Odjezd v deset, Mikulov a teď karambol...
U vesnice Úvaly přicházejí větší a větší kopečky. Tentokrát padá Kraken. Už jsem nervní a docela se i těším až se té skupiny zbavím. Z Úvalů je to celkem do kopce a ochromený Kraken haleká, že ho píchá bok, já asi ve 2/3 slízám s tím, že nemá cenu teď drtit kolena se 137kama. Zbyněk jede s Krakenem a David je kdesi daleko vepředu.
Blížíme se k Valticím, kde se kluci mají odpojit a ponechat mě svému osudu. Další dávka rozlučovacích gest, přání štěstí a síly a najednou jsem na cestě sám. Jako za starých časů :) Pořád tomu tak nějak nemůžu uvěřit. Volám té bandě co jede pěškobusem, že to dneska nestíhám a že se sejdeme až zítra. Škoda, slíbil jsem totiž, že jim ukážu Krakena v životní velikosti a nakonec to neklaplo. Ale myslím, že pro ně je to tak lepší...
Zbožňuji kraj v Lednicko-valtickém areálu a jeho okolí. Je to tu prostě tak nějak zvláštní. Ikdyž, je pravda, že tohle říkám prakticky o každé krajině. Ale zase na druhou stranu všechno má své kouzlo. Při průjezdech stromořadími starých jírovců si připadám tak nějak jinak. Dobře, klidně a soustředěně. Říkáte si, první den a už z toho magoří. Možná je to pravda, kdo ví :)



Stavím u hotelu a restaurace Celnice, abych natankoval. Pan číšník vyskakuje ven a ochotně mi jde doplnit vodu. Tomu říkám servis. Od doby, co jsem tenhle podnik poznal, se sem rád vracím. Tohle je opravdu restaurace na úrovni. Skvělé prostředí, obsluha a perfektní jídla...
Míjím Františkův rybník, pak přes koleje a už se přede mnou otevírá obora Soutok. A nebo, jak říkám, Rohan. Tenhle název vznikl před pár lety. Během výletu jménem Akce Pálava jsme tak zdejší kraj pojmenovali společně s cykloparťákem. S Rohanem sice nemá nic společného, ale to je úplně, ale úúúplně jedno.
Už se pomalu blížím do dnešního cíle. Hodlám přenocovat poblíž Pohanska. Sjíždím ze stezky a těsně před oborou rozdělávám spacák. Předpověď hlásí noc bez deště, takže stříška zůstává v batohu. Teď už jen se navečeřet, pro jistotu namazat kolena zázračnou mastičkou made by Libsha (teď jsem si tak uvědomil, že tahle postavička měla na zdárný konec výpravy nemalý vliv, to jsou mi věci :) a spát. Vlastně ne, ještě musím odeslat depeši do základního tábora s technickým zázemím.
Na usínání venku se mi líbí ten okamžik, kdy všechno utichne. V jednu chvíli je všude živo, ptáci zpívají, a najednou všechno jako lusknutím prstu zmlkne. To se to pak spí.
Akorát ta sprcha. Ta chybí...
Zítra by mě měl doprovázet kamarád Luďa, se kterým jsem se seznámil během ježdění v jižním Rakousku. Už se těším.

74 km. Po fyzické stránce pohodová etapa.

5 komentářů:

  1. Teda, ten obrazek na zdi vypada jako zivy, parada. Ale nebyt tam ty zasuvky, tak mi to vubec nedocvakne:)
    Jak si pamatujes vsechny detaily? To sis psal kazdy den podrobne poznamky, mas tak skvelou pamet, na co si nevzpomenes, to si domyslis nebo kombinace predeslych moznosti?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však Libsha je šikula.
      Pamatuju, panáčku, všechno si pamatuju. Prvních deset dnů jsem ještě psal deník. Většinou jen tak v bodech. Ale pak jsem se na to vykašlal, páč nebyl čas a ani mě to moc nebavilo. Více méně jedu podle fotek a videí. Ale hlavně podle mapy. Juknu se na trasu (musí to být ale úplně ta stejná papírová mapa) a hned vím co se kde stalo. Sice chvíli trvá takto ten článek vytvořit, ale výsledek je myslím obstojný.
      A vyhrocenější situace si pamatuju do nejmenších detailů.
      U etapy s tebou možná trošku zalžu a budu tvrdit, že jsem tě nemusel dovézt do penzionu :D :D

      Vymazat
    2. Tak se hlavne snaz neprastit v praci do hlavy, at mas z ceho psat;)
      Je mi uplne jasne, ze etapa, ve ktere budu figurovat, bude prolhana od zacatku do konce! Ale inteligentnim ctenarum to jiste dojde hned na zacatku cteni:)

      Vymazat
  2. Jestli tak budes pokracovat dal, tak mas material na knihu. Nebo na fylm?;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na knížku prdím. Proč psát věci dvakrát... Ale nejsi první a asi ani poslední, kdo se o tom zmínil.
      Film bude, ale jen takový decentní. Zítra začínám se stříháním upoutávky a stihnu-li to, bude se její premiéra promítat v sobotu na Festivalu rekordů v Pelhřimově.

      Vymazat