Pondělí, 5. května. Vstávám v šest ráno. Poslední sousto padlo na večeři a tak se pěšky vydávám hledat obchod. Ptám se policistů, kteří číhají na neukázněné řidiče, a ti mě směrují na sámošku COOP. Za pár minut už mám plnou tašku dobrot a už se těším až to všecko sním, hmmmm :)
Během snídaně si procházím dnešní trasu. Největší obavy mám z kopce u Velké Javořiny, nejvyššího vrcholu CHKO Bílé Karpaty. Cesta se tam podezřele klikatí.
Kolem deváté už mám sbaleno a volám panu Kostelanskému, aby mě přijel zkásnout, páč včera jsme to nějak nestihli. Když přijede, povídá, že se večer díval na můj blog a že se mu ta cesta líbí a tak že prý od něj dostanu sponzorský dar v podobě ubytování zdarma. Žasnu. Upřímně, tohle bych v České republice opravdu nečekal. A na závěr povídá jednu hezkou větu, kterou si budu ještě dlouho pamatovat. "Věřte, že lidi ještě nejsou tak zkažení." O tomhle se ostatně během výpravy přesvědčím ještě mnohokrát.
Za tuto laskavost děkuji a s úsměvem od ucha k uchu vyrážím motat další kilometry. Uprostřed Lipova si uvědomuji, že mě něco tlačí v kapse. "Co to... no do prčic, to jsou klíče!" Jo, klíče, které jsem zapoměl odevzdat. Ještě, že mi ti vydřiduši z 1188 včera poslali číslo SMSkou. Volám panu majiteli, načež zjišťuji, že je asi sto metrů daleko. Předávačka za jízdy :)
Za Lipovem mě napadá další z mých skvělých nápadů - "zkratka". Proč bych měl jezdit po silnici s auty, když můžu jezdit po polňačce bez nich? A navíc se vyhnu kopci. V tomto ohledu jsem nepoučitelné individuum a tak se bezostyšně vydávám na panelku. Mírně stoupá a se stosedmatřicítkama už to jde dost ztuha. Na dlouhou dobu tedy řadím 165mm. Panelka končí, začíná štěrk. Končí štěrk a začíná hlína. Končí hlína a začíná tohle.
A já si říkám "To je dobrý, ta cesta neskončí, neskončí, hned za zatáčkou bude pokračovat dál a tam už bude silnice. Ta krásná silnice co vede z bodu A do bodu B a ne odnikud nikam". Prásk a je tu tráva! Soudě podle kolejí tu cesta kdysi byla, ale teď je zarostlá. Dole vidím silnici po které jsem měl jet. Jenže ze všech stran jsem oblkopen jetelínovým polem. A jelikož se zásadně nevracím, nezbývá mi nic jiného než se vydat skrz něj. Scházím ze svahu a říkám si kolik času jsem tou mou zkratkou promarnil a že do toho kopce budu muset stejně. Aby toho nebylo málo, tak ze zdánlivého větrolamu se nakonec vyklubal jakýsi potok. Plavat se mi nechce a tak jdu podél břehu. Za chvíli jsem na mostě a na silnici. Tož pěkný vyhlídkový okruh to byl!
Takže místo toho, abych se držel nahoře na hřebeni mimo aut, jsem teď dole pod kopcem, na silnici a s hodinovým zpožděním. Klasika :)
Tady už je to pro mě neznámé území. Když jsem ještě hodně jezdíval na kole, byly pro mě po první stovce kilometrů tyhle končiny další pomyslnou metou. Nejdál jsem se totiž dostal do Hodonína (a nazpátek) a pokaždé jsem se díval na začátek Karpat a říkal si, že tam jednou dojedu. Byl jsem tím naprosto posedlý. Vlaky, auta a autobusy pro mě neexistovaly. Jedině po vlastní ose. Lidi mi tvrdili, že nejsem normální. Však já ale nejsem a nechci být normální, ne?
A dneska je ten den, kdy tu opravdu jsem. Sice ne úplně na kole a ne na jeden zátah, ale jsem tady. Pomalu se smiřuji s tím, že tu barevnou rovnou pláň pár týdnů neuvidím. Na kopci před Velkou nad Veličkou dávám pomyslné "na shledanou" tomu kraji, který tak dobře znám. Odteď už můj pohled bude směřovat vpřed. Neustoupím ani kousek zpět. Jenom kupředu. Za kopce, za obzor a ještě dál. Dokud mi síly budou stačit...
U Javorníku už je krajina úplně jiná. Místo polí louky a sady, místo rovných plání kopce a místo měst jen malé vesničky.
Začínám pomalu ale jistě stoupat proti proudu Veličky. Vesniček ubývá, stromů přibývá a už se těším na ty chvíle, kdy se budu sám poflakovat někde tam nahoře. Nikde žádný cyklista, vlastně je tu tak nějak obecně pusto. Jen pár starousedlíků v Suchovských Mlýnech okukuje jednokolku. Tak tedy zastavuji a spouštím tu svou...
Ve Vápenkách už odbočuji na samostatnou cyklostezku. Stoupání je ale nějaké příkré, to se mi nezamlouvá. Ne že by mi to nějak vadilo, tomu se stejně nevyhnu, ale podle profilu mělo být mírnější. Taky že jo, vždyť jedu špatně! Tohle vede přímo na vrchol Velké Javořiny. Tam nechci, byť je to přímo na čáře. \Taková menší vsuvka - dneska už vím, že kdybych tamtudy jel, dostal bych se na perfektní hřebenovku s výhledy (a že tehdá bylo krásné počasí). Tak jindy no.\
Za pár minut už jedu zase podle plánu. Stoupání tak akorát. Zabíračka to je, ale dá se to vydržet s prstem v nose. Samozřejmě jak pro koho ;) Asi v půlce kopce hodlám zastavit, dát si malou sváču a zjistit, jak jsem na tom dneska časově a kilometrově. Asi to každému došlo, ale kdyby ne, pak vězte, že tahle cesta bylo jedno vleké počítání s časem, kilometry a dny. Takhle moc a dlouho jsem se nesoustředil snad ani ve škole.
Hledám mapu. "Kde mám mapu?" V kapsách nic. Totiž, abych trošku zasvětil do takových těch věcí "co a jak jsem řešil". Z praktických důvodů jsem nemohl vozit mapu na aktuální etapu v batohu nebo v brašnách. Dost často jsem se do ní totiž díval. A pod tímto pojmem se dá představit interval v rozmezí tak 15 - 20ti minut. Někdy i míň. Takže jsem ji měl v bermudách v kapse. V té druhé jsem měl foťák, abych mohl fotit značky během jízdy a taky abych furt nemusel sundávat batoh, který byl s přibývajícími kilometry čím dál těžší. Tolik k první z následujících mnoha "vychytávek", které jsem vymýšlel buď během tréninků, nebo až během cesty.
Zpátky k lapálii s mapou. Samozřejmě mi došlo, že jsem ji cestou někde vytrousil. A tohle byl zrovna balíček map na dva dny (vycházel tak klad listů v atlasu). Tomáš bez mapy je jako mlýn bez vody, takže mi nezbývá nic jiného, než udělat tu nejpotupnější věc, a sice otočit to zpátky a jet ji hledat. Poctivě vyšlapané metry jsou rázem pryč. A to jen proto, že jsem si tu mapu nestrčil do kapsy pořádně. Jedu, hledám a nadávám si do oslů. Po deseti minutách vidím na cestě jakýsi balíček. Ha! To je moje mapa! Na tohle si budu muset dávat pozor. A zase nahoru.
Stoupání je po čase příkřejší, ale to nemění nic na tom, že mě dnešek neskonale baví. Pro někoho je tohle možná bláznovství, někdo by si raději válel šunky někde u móře. Nu což, proti gustu žádný dišputát. Pro mě je tohle závislost, na kterou neexistuje lék. Něco, co nelze popsat. Co se musí prožít. A samota ten pocit ještě umocňuje. Na telefonu žádný signál, nikde ani noha, jen stromy, ptáci, slunce, vítr. A ten kopec...
Přicházejí první zákruty. Už tam budu. Už budu nahoře. Vpřed a ani o píď zpět! Zatím žádný výhled do otevřené krajiny. Svaly pracují, dech se prohlubuje, srdce maká o stošest. Už pomalu začínám cítit, jak mi tuhnou stehna, potřeboval bych si chvilku odpočinout, ale na druhou stranu vím, že když teď slezu, už se na jednokolku v takovém sklonu nedostanu. Takže se začínám hecovat. "Ještě dvacet metrů. Ještě kousek. A ještě za támhletu zatáčku. Vydrž ještě chvilku!" Těsně ke konci se však asfaltová cesta mění v šutry, což v téhle situaci není zrovna nejlepší povrch. Takže tady už jdu po svých. Ale jen kousek, páč u rozcestníku Kamenná bouda se to láme a kopec končí.
Slyším hřmění a ve vzduchu cítím jakési napětí. Jako by mě mělo každou chvíli něco praštit. Blíží se snad bouřka? Nevím, páč nemám výhled na oblohu. Není to moc fajn pocit, když se člověk zrovna vyškrábal nahoru. Nejsem sice v nějaké ohromující výšce, jen něco kolem 650 m n.m., ale i tak...
Éra asfaltu končí. Alespoň teď. Nastává vláda lesních cest.
Na fotce tlačím sušenky Tuc. Nikdy jsem nebyl zrovna velkej fanda sušenek, ale cestou jsem si tyhlety docela oblíbil.
Přijíždím na mýtinu, kde mám tu čest vidět ten kus kraje, který mě dneska ještě čeká. Paráda :)
Žádné ohromující kopce to sice nejsou, ale tahle skutečnost mi rozhodně nevadí. Co mi vadí, je fakt, že opět začíná éra asfaltu. A toho nejhoršího - silnice první třídy. Jen kousek, ale i to stačí k pochroumání dobré nálady. Taky pan žaludek už se opět dožaduje pozornosti. Je to fakt kumšt dodávat včas to správné množství paliva. Tedy neustále a maximum.
Do Strání je to z kopce, kvílení a pískání ohlašují můj příjezd. Občas minu nějakého toho kravaťáka. No jo, vždyť je květen. To budou maturanti. Ta neskutečná fraška jménem státní maturita je výsměch celému školství a studentům. Ať si každej říká co chce, ale tohle je prostě stupidita stupidní. Úroveň mateřské školy. Nechápu, jak to někdo může neudělat... a zase jsem odbočil od tématu. Pardon, ale nemohl jsem si to odpustit :)
Ze strání je to zase do kopce. Pravda, už ne takového, jako z Vápenek. Doslova se vařím ve vlastní šťávě, páč i dnes vládne hranaté počasí a tudíž musím mít větrovku. Ještě, že alespoň v lese je chládek.
Na rozcestníku, nacházejícího se na vrcholku kopce, sedám do odpočívadla a doplňuji energii v podobě chia semínek s vodou. Tenhle malý velký zázrak z Mexika mi během cesty moc pomohl. Nevěřím ionťákům, přeslazeným ochranným nápojům a podobným věcem. Sáhl jsem tedy po čistě přírodním produktu, který je prakticky bez chuti a bez přidaných aditiv. Nebudu to tady rozvádět, více informací je v odkazu výše. Snad jen dodám, že na celou cestu mi při denní dávce dvou čajových lžiček stačilo necelých dvacet deka.
Přijíždí auto, vyskakují dva lidé a ptají se mě, zda na tom šlapu ty kopce. No jasně! A zas melu tu svou. Klasika. Vizitky, respekt atd. atd.
Do Březové je to zase z kopce. A ten je! Jedna vracečka za druhou, brzdím jak o život. Najednou začne něco syčet. Zastavuji, abych tomu přišel na kloub. Hmm, přehřátá brzda. No nic, tak chvilku počkáme. Mezitím se mi daří přivodit si první miniúraz. Řízl jsem se do prstu o vzorek na pneumatice. O vzorek pneumatiky! Spíš bych uvěřil tomu, že na Marsu jsou Marťani než tomuto.
V Březové se hodlám najíst. Mám štěstí. Hned u křižovatky je hospoda. K ní je to prudký, ale ne moc dlouhý kopec. Vidina jídla a pití mi dodává sil. Kopec nekopec, už tam parkuji a sedám na zahrádku. A zas ta Kofola. Doufám, že ji nebudu muset pít všude. Cestou bych uvítal nějaké domácí limonády, nebo ještě líp, mošty. Hmmm, mošt! :)
Nacpán k prasknutí, pouštím se opět do boje se zemskou přitažlivostí. Marně. Z části je to mnou, z části řidiči, kteří tu jezdí jak hovada, zatáčky nezatáčky. Někdy mám chuť podívat se do doby, kdy auta ještě neexistovala. To musel být klid. Na druhou stranu, bez nich bychom dneska nebyli tam kde jsme. Ale já se ptám, je to tak lepší? Nevím. To vskutku nevím.
Podle mapy mě v Lopeníku čeká kopec, který na jednom kilometru vyleze o víc než sto výškových metrů. To je docela dost. Zpočátku se snažím jet, ale na tohle fakt nemám. Navíc se musím šetřit. Nevím, jak na tom budou zítra kolena a vůbec, mám před sebou ještě hodně dlouhou cestu. Takže zase pěšky. I tak je to makačka. Odhodlané tempo, dívat se vpřed, ne do země, a hlavně nepolevovat. Ten výhled za to stojí.
680 metrů nad mořem. Dnešní nejvyšší bod. Odteď už to bude jen z kopce. Kéž bych tak mě kolo! Nedá se nic dělat. Vrhám se tedy, jestli se to tak dá vůbec říct, dolů po silnici. Potkávám prvního cyklistu za celý den. Jede nahoru. Jen ať si dá pěkně do těla :)
V Novém Dvoře mám přejet silnici E50. Je tam provoz jak... no prostě hodně. Tohle nehodlám riskovat. Silnici přecházím.
Jedu už přes hodinu a ten kopec nekončí. Při jízdě dolů začne zadek bolet dřív, páč se nohama prakticky nezabírá a tudíž se v sedle sedí celou vahou. A pravá ruka mě od věčného vyvažování začíná bolet. Takže chtě nechtě, musím začít cvičit brždění i tou pravou. Nic na tom není, ale je to nezvyk. Aut ubývá a jede se perfektně. Dívám se do dálky a silnice pořád klesá.
Na dohled je vesnice. Už už si myslím, že jsem v cíli, ale ten je až v Bojkovicích, zatímco já jsem teď ve vesnici Komňa. Takže ještě kousek dál.
Přijíždím do Bojkovic k zámečku. Naproti jedou dva týpci na kolech. Ptám se na ubytování. A pak následuje, jak jinak než řeč o jednokolce. Jeden je dokonce hrdý majitel dvou strojů. Tedy zkouší mou 29", kterou jsem kvůli této slavnostní chvíli ochoten odstrojit, přešroubovat pedály a snížit sedlo. Ani to ale nestačí. Ten stroj je prostě moc velkej...
Takže teď abych to všechno dal zase dohromady. Loučím se a jedu k penzionu Podzámčí. Už se chystám volat na telefonní číslo vystavené u vchodu, když v tom přichází paní s dítětem a ptá se, zda chci ubytovat. "Jo, chci :)"
Po ubytování a sprše vyrážím do hospody, co stojí hned vedle. Jsem docela utahanej, takže jedno pivo a domácí langoš bohatě stačí. Ale že mám dneska ty narozky, dám si dva kousky a dva langoše, což zase bohatě stačí k tomu, abych se do pokoje vracel lehce nakřápnutej.
Ještě namazat kolena zázračnou mastí made by Libsha, prolítnout zítřejší trasu, odeslat depeši a hurá na kutě. Když v tom někdo ťuká na dveře. "Buď jsem fakt nalitej a nebo opravdu někdo klepal."
A skutečně. U dveří stojí ta stejná paní, tentokrát s manželem, oba dva úsměv od ucha k uchu, v ruce lahev vína v dárkovém balení.
"Přišli jsme Vám popřát k narozeninám!"
"Co? Jak víte, že mám... ajo! Z občanky, že?"
"Ano, tady od nás máte dárek."
"Jééé, děkuju. Dáte si se mnou, ne?"
"Ne ne, musíme za dětmi. Dobrou noc."
Tak jsem dostal Modrého Portugala. Deset hodin. Hmm, musím se přemáhat, abych si dal maximálně dvě sklenky a šel spát. Nemám problém vyžrat celou flašku sám, ale ráno by se mi moc nechtělo pokračovat v tom velikém úkolu.
V jedenáct ulehám do obrovitánské manželské postele. Můžu se roztahovat :)
Zítra už bych se měl dostat k hranicícm CHKO Beskydy. Už se nemůžu dočkat!
Žádné komentáře:
Okomentovat