Pp jedenácté opouštíme kemp a vyrážíme do města na oběd. Co jinýho by si člověk mohl v Itálii dát, než pizzu? Krom těstovin teda.
Dejv vybral podnik jménem Amore, kde obsluha dokonce umí česky.
Po obědě se definitivně loučíme s Bibione a vyrážíme po té silnici hrůzy na sever.
Původní plán byl projet si Toskánsko, dostat se na západní pobřeží a odtamtud do Boloně na vlak.
Nicméně po potížích s Dejvovým kolenem a zjištěním, že Itálie nemá krom nejznámějších cyklostezek zrovna dvakrát dobrou infrastrukturu, jsme se rozhodli plán změnit.
Náš nový cíl je... chvilka napětí: Brno.
Přesně tak. Rozhodli jsme se vrátit po vlastní ose.
Toskánsko je hodně kopcovitá krajina a umím si představit, jaký galeje by nás tam čekaly. S místními cyklostezkami celkem bojujeme.
Krom větších měst, kde je to většinou dobře zařízený, je to boj. Buď člověk jede oraništěm, nebo sice po stezce, ale plné boulí od kořenů a děr. Nebo je třeba někde ve městě kousek perfektní stezky, jenže ta nikam nevede. Prostě skončí bez možnosti dostst se zpátky na silnici. Je to škoda, protože pak je člověk nucen jezdit po silnicích.
Je vedro jak v dromedárově řiti. Ale my, statní, tvrdí, větrem ošlehaní borci, nehledíc na stupně, pobízíme svými ocelovými svaly naše hliníkové a karbonové oře, jenž poslušně ukrajují další a další kilometry z naší výpravy.
Tak nějak se o tom nejspíš bude vyprávět v příbězích a zpívat v ódách, pokud je na naši počest někdo někdy složí.
Skutečnost vypadá malinko jinak. Trpíme jak zvířata. Naprosto nechápu, že mi ještě fungují potní žlázy. Za poslední týden bych jejich výkon měřil snad v hektolitrech.
Bolí nás prakticky všechno. Od zadků, přes dlaně, až třeba po trapézy. Naštěstí nám nohy pořád slouží.
Doslova záchranou života jsou pro nás veřejný pítka a prameny vody. Učiněná oáza.
Je takový dusno, že se z nás pot už ani neodpařuje, což nám dost ztěžuje navigaci, protože kvůli mokrým prstům nedokážeme dobře ovládat telefony. Zní to jako banalita, ale když se spojí dohromady mizerný nebo žádný značení, potřeba neustále během jízdy vytahovat mobil kvůli mapě a nefunkční ovládání, vznikne z toho nepříjemná věc.
Jedeme do Slovinska a trasa vede podél pobřeží k městu Triesete a od něj na severovýchod.
Není tu zrovna výběr kudy to vzít. Podle mapy by tudy měla vést dálková trasa Eurovelo 8. Realita vypadá o dost hůř. Přes hodinu jedeme po fakt nepříjemně rušné silnici, která vede převážně do kopce a vůbec to není dobrý.
Asi v půlce tohoto úseku doplňujeme vodu u pítka. Kousek opodál sedí chlápek u své silničky a vypadá, že je to jeho poslední hodinka. Je vyčerpanej. Čepuje si s náma vodu, dostává od nás pendrek a po zjištění, že žije a žít nejspíš bude, pokračujeme dál. A to to byl prosím pěkně místní Ital.
Nakonec se z té zpropadené silnice dostáváme pryč a chvíli na to uleháme zmožení kdesi na louce. Jsme tak vyšťavení, že si Dejv ani nedokáže odcvrnknout z dlaně mouchu.
Dneska 95 km. Vypadá to jako nic moc, ale vyrazili jsme až po poledni a jelo se za ne úplně standardních podmínek.
Já si k tomu můžu ještě přihodit ranních uběhnutých 7 km 😇
Zítra vstoupíme do dalšího státu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Váš komentář čeká na schválení.