Den 1. - proč jsme nejeli na motorce?

Uteklo to jako voda. Ještě nedávno jsem stříhal metr a už je tu první den veleslavné výpravy.

Pěkných pár dní jsem ladil výbavu na kolo, co vzít, co nebrat atd. Psal jsem tu, že přece pojedeme skoro nalehko. S každým dalším dnem na kole něco přibylo a nemůžu tvrdit, že by toho bylo zrovna málo. 

Po dopoledním srdceryvném loučení s mojí milovanou ženou vyrážím směr Židlochovice. Protože jsem od přírody pečlivý ohledně příprav a testování nových věcí... bejvávalo. Jedu s bagáží hned naostro, abych po pár kilometrech zjistil, že jsem nejspíš něco ztratil a celý náklad na nosiči mi visí na stranu. Pecička.

Nějak jsem to poupravil a po zbytek cesty už to drželo hezky. V Židlochovicích je rušno. Dejv nikde. Akce jede přesně podle plánu. S malou odchylkou, páč jsme měli vyrazit v 8 (moje velký voči) a teď je 11.

Když Dejv konečně přijede, vidím vystajlovanýho týpka s vystajlovaným kolem. Budeme fajn dvojka. Chvilku si porovnáváme naše stroje, načež vyrážíme.

Jede se krásně, jede to samo, lidi se usmívají, sluníčko svítí, kolo hezky přede a ochotně spolupracuje.

U Jevišovky dáváme Kofolu. Pohodinda.

Zandelouho jsme v Rakousku. Pohodinda skončila. Začínají kopečky, sluníčko už není tak příjemný, naše kůže se i přes opalovací krém barví do odstínu vařenýho humra. Ještě, že skoro nefouká vítr. To abychom se v kopcích dokonale podusili ve vlastní šťávě.

Každej ví, že jsem skvělej navigátor a tak občas jedeme špatně. Občas taky jedeme po horších cestách, což je super pro jeho silničku. Bere to ale sportovně. 

Vypadáme čím dál líp a tak sotva v jedné vesničce zastavíme na pauzu, vyleze odkudsi pán, že nám prej pomůže, že prej jakej máme problém. Pověstná rakouská dobrosrdečnost. Nebo možná nechtěl, abychom mu zkolabovali před domem.

Hezky se nám střídají kopečky a, abych citoval Dejva "zas ten zpičenej štěrk".

Po pár špatných odbočkách, následovaných oblíbeným štěrkem konečně přijíždíme do Stockerau a kocháme se výhledem na Dunaj.

Jsme tak uchváceni tímto evropským veletokem, že nevědomky zajíždíme do prostor elektrárny, kde se za námi zavřela automatická brána. Jsme v pasti a pomalu se smiřujeme se smrtí hlady. Opět se ale objevuje jiný dobrosrdečný Rakušan, houkne na chlápka od hráze, ten zmáčkne čudlík a my jsme vysvobozeni.

Sluníčko.... pardon, Dejvovo "zpičený" slunko už pomalu zapadá a tak se chýlýme do jedné restaurace na véču, kde chce Dejv nechat obsluze dýško asi 25 eur. Holce se na cjvilku rozsvítí očička, ale pak jí dojde, že jde asi o chybu a jazykovou bariéru. Jaká škoda.

Kemp už má zavřeno a tak uleháme na tajným místě hluboko v temných hvozdech, kde přikrytý pod rouškou tmy píšu tyhle řádky.

Kdyby se mi hned v Židlochovicích nezasekla Strava, věděl bych i kolik jsme toho ujeli. Vím prdlajs. Ale bude to něco kolem 130 km. Dnešní plán byl 150. Všechno jde hladce a tímhle tempem to do Toskánska určitě stihneme. Letos...