Den 11 - silou vůle a mastičky

Ráno je věru krušné. Spal jsem dobře, protože jsem byl mimo dosah chrápání. Ale bouřka tu zanechala dobrou spoušť. Všechno je od blata. Dejv spí jak zabitej. Vzhledem k tomu, jak náročnej byl včerejšek, mhouřím oči a nechávám ho spát.

Pouštím se do likvidování škod, sušení, odbahňování atd. Za hodinku a půl mám hotovo a milostpán pořád spí.

Píšu článek. V tom se ozve "Bé, bž, hň, bůůů...", pohne se spacák a vykoukne z něj očičko.

"No dobrý poledne!"

"#_@+&%£?"

"Vstávat, už mám sbaleno!"

"Ti jebe?"

"Ne, je devět hodin."

"Není!"

"Je."

"Ehm, bů, kňůů..."

Začíná se belhat ven a o dobrou hodinu později i balit. Nemůžu se na to dívat a tak mu pomáhám. Opravil jsem mu osmici na kole, zkouším seřídit přehazku, ale vypadá to, že je to jeho kolo dobrej bastl 10 rychlostního řazení a 11 rychlostní kazety. To jaksi mezi sebou úplně nespolupracuje.

Odbíjí poledne, když konečně vyrážíme. POLEDNE. 

Ve městě se stavujeme pro zásoby. Začínám dostávat pro mě tolik typickou žravou.

Po "obědě" se úplnou náhodou dostáváme na cyklostezku, která vede po bývalé železnici. Taková naše druhá Alpe Adria. Nechybí mosty ani tunely a byť si první třetinu musíme vyšlápnout nahoru, zbytek svištíme hezky z kopce. Dokonce se tu objevují další lidi na kolech. A to jsme si mysleli, že máme celý Slovinsko jenom pro sebe.

Čas hraje proti nám. I počasí začalo hrát proti nám a posílá deštík.

V městečku Radlje ob Dravi se dostáváme do patu. Dejv chce zůstat a přenocovat v místním turistickým přístřešku a ráno pokračovat. Hned za městem totiž začíná stoupání do průsmyku k hraničnímu přechodu do Rakouska. 

Já chci jet dál a lehnout někde cestou. Tak jak vždycky. Nechci spát ve městě lidem na očích. To je proti všem mým zásadám.

A tak tam sedíme, dohadujeme se, čas letí a nakonec teda svolím, že přístřešek ano, ale až po setmění a před rozbřeskem už budeme pryč.

Sám tomu nevěřím, protože všechny tady ty hory okolo vznikly rychlejc, než je můj parťák schopnej se vyprdelkovat ze spacáku.

Abychom si zkrátili čekání na tmu, vyrážíme do místního Bike baru.

Dáváme pivko, možná i víc pivek, kecáme s místníma borcema a nakonec nás majitel nechává přespat na terase.

Akorát se nám to vyprávění veselých historek z natáčení trochu protáhlo a jdeme spát až o půl jedné ráno.

Dejv mě ujišťuje, že vstávačka v 5 platí. To možná platilo večer, teď to posouváme na 6:30 a ani tak tomu nevěřím.

Dneska jenom nějakých 77 km. Zítra se polepšíme. Teda jestli vůbec vyrazíme.