Den 14 - když tady zahneme doleva, můžeme si to dát ještě jednou

Je šest ráno a budí mě budík. Ještě bych spal, ale čas hraje proti nám. Pískám na Dejva, kterej leží ne druhý straně kanálu. Jenom se pohne, otevře jedno očičko a zase usne.

Nedá se nic dělat. Začnu balit a vzbudím ho kopancem do řiti, tak jak vždycky.

Není zrovna lehký se převlíkat a balit věci v prostoru, kterej nemá ani metr na výšku. Tahám z podmostu kolo a protože jsem nenapravitelně poznamenanej cestovatelskou náladou, povídám mu:

 "Pojď, nestyď se. Vylez!"

Když vstanu, tak na mě z auta se slovenskou SPZ civí týpek. Asi mě pozoroval celou dobu. Jebat. Je mi to jedno. Mám hlad.

Balím věci, snídám, týpek zatím jde i s dámským doprovodem ke kanálu chytat železný věci na magnet na provázku. Jsou oba takoví... divní. Myslím, že na něčem jedou.

Za chvilku jde kolem pán s pejskem. Nejprve zkoumá moji maličkost a až pak si všimne i druhýho bezďáka pod mostem. Mírně přidá do kroku, aby byl rychleji pryč.

Jdu si kopnout do parťáka.

"Dejve, ty vole, vstávej! Je 7 hodin, mám všechno hotový a čumí tady na nás divnej Slovák!"

"Ehm, bžmmm.... puc."

Magnet fisheři to po chvilce balí, na mou otázku, jestli berou, odpoví, že neberou a nakonec sedají do auta a mizí. 

Je vlhko. Po nočním dešti nám oblečení nechce schnout. Nemá cenu to nějak řešit. Dneska totiž dojedeme až do cíle. Domů.

Míříme na benzínku, kde si dáváme náš již tradiční pit stop. 

Netrvá to dlouho a jsme na předměstí Vídně. Vzpomínáme si na supr průjezd Salzburgem a dokonce bych až řekl, že se na Vídeň těšíme. Že to půjde jako po másle.

Jaký nebetyčný omyl! Na začátku jedeme hezky po Eurovelo 9. Pak, z nějakýho neznámýho důvodu, stezka zmizela (spíš jsem ji ztratil, ale budeme se tvářit, že prostě zmizela), nahradila ji nějaká no name a ta nás dovedla až do velkýho nákupáku a tam skončila.

A tak tu stojíme, vedle nás několikaproudová silnice a my se tu motáme jak vítr v bedně.

Nezbývá, než jet po chodníku vedle té silnice, načež se stezka zase záhadně objeví.

Krom centra, kde jsou stezky hodně dobře udělaný, je Vídeň jeden velkej opruz. Kvadriliarda semaforů, jejichž provedení není jednotný, takže se v tom turistovi blbě orientuje a může tak lehce dojít k mýlce.

Nekonečná série rozjezdů a zastávek, přejezdů zleva doprava, studování mapy, zase semafor... V poledním slunci navíc nejde moc dobře číst displej mobilu, což je samo o sobě takový fajn koření ke směsici výše uvedeného.

Trvá nám celý dopoledne, než konečně necháváme Vídeň za zády a můžeme se po bývalé železnici, teď už cyklostezce (jaká náhoda), vydat na sever.

Naše euforie z opuštění betonové džungle netrvá dlouho, neboť ji vystřídaly kopce. Nejsou to takový obludy, jako byly ve Štýrsku, ale i tak potrápí naše zmožený těla. Dejvovi to navíc komplikuje ne úplně funkční pohon jeho kola.

"Už jenom 100 kilometrů!"

"Taková štreka!"

V Mikulově jsme se měli potkat s Víťou, kolegou z práce. Potáhl by nás na Střele, jak říká své silničce. Ale je moc pozdě a už by nestíhal svůj odpolední program, takže měníme plán. Dobře pro něj. My bychom totiž byli schopní ho lanem zapřáhnout a nechat tahat doslova 😇

Místo u Mikulova se rozhodujeme překročit hranice u Nového Přerova. Je to o chlup kratší a skoro bez kopců. Tohle rozhodnutí nám vlévá novou krev do žil. Těšíme se domů a tak to bereme chvatem.

Jižní vítr nám pomáhá. Ženou se další mraky a my už nechceme opakovat scénář ze včerejška. Makáme. Jedeme 34 km/h. Teď si můžeme dovolit jet nadoraz. Zítra nás už nic nečeká a jak jinak završit výpravu, než sprintem do cílové rovinky?

Letíme doslova jako vítr. U hranic dáváme krátkou pauzu na focení a nabrání dechu. Možná padlo pár sprostých slov adresovaných počasí, tempu a vzdálenosti, ale to taktně zamlčím.

V naší domovině už nepotřebujeme mapu a tak se postup ještě víc zrychluje. U Pasohlávek se naše cesty rozdělují. Rozloučení je krátké. Nikdo z nás neuroní ani slzu, protože se potíme jak vrata od chlíva a na slzy už zkrátka nezbylo.

Nabírám kurz domů a moc se těším. Projíždím známá místa a cesta už je jenom taková rutina.

Kolem sedmé konečně přijíždím do naší vísky, kde před domem čeká má milovaná.

O chvilku později píše i Dejv, že úspěšně dorazil do Brna.

Na hrbu máme 173 km, což je rekord celé cesty k moři a nazpátek.

Zazvonil zvonec a výpravy je konec.

Ještě pár slov na závěr. Jsem nesmírně šťastný za slova podpory od všech lidí, kteří nás během našeho dobrodružství sledovali a patří jim můj dík.

Jsem rád, že mě Dejv vzal s sebou a že mě i přes neustálý popichování a ranní budíčky neposlal k šípku. Za to mu patří můj velký dík.

Obdiv si zaslouží i naše kola. Moje kolo třetí cenové kategorie, značně olítaný už dávno před touhle cestou, zvládlo celou anabázi s jedním prasklým drátem a párem vypadených šroubků z nosiče. Ořech sice cvaká, ale pořád funguje. Smekám pomyslný klobouček a věřím, že si spolu ještě užijeme nějakou tu srandu.

Dejvovo kolo, karbonová silnička z druhý ruky, si sice vedlo o něco málo hůř, avšak když zohledním některý hrůzostrašný cesty, který to kolo během cesty zažilo, tak to není vůbec zlý. Nefunkční řetěz na konci je jenom věc opotřebení. Píchlý kolo je do velké míry věc náhody a že jsme museli seřídit přesmykač a občas něco podotahovat? Otázka pěti minut. Určitě bude chtít vyměnit středový ložiska, ale pořád ještě udělá hodně zábavy.

A na úplný závěr, samozřejmě největší dík patří mé milované ženě, která mě ve svém osmém měsíci těhotenství pustila na takovou bejkárnu. Díky, zlato! 😘