"Pojedeš s náma na přehradu? Bajkovačka a pak koupačka. Co?"
Je to fakt lákavý. Na nový slovenský kamarády jsem si zvykl fakt rychle. Ale s takovou bych se odtud nikdy nedostal. Po obědě se loučíme. Pro chalány to znamená pokračování dovolené. Pro mě novou kapitolu...
Je to fakt lákavý. Na nový slovenský kamarády jsem si zvykl fakt rychle. Ale s takovou bych se odtud nikdy nedostal. Po obědě se loučíme. Pro chalány to znamená pokračování dovolené. Pro mě novou kapitolu...
Na nádraží chytám síť a tak se dávám do práce. Přes noc jsem vymyslel plán. Abych to upřesnil. Na Slovensku jsem měl, co se trasy týče, tak nějak jasno. A hlavně podrobný mapy, který nebyly psaný v žádný hatmatilce. Ostatní mapy už jsou trochu jiný. Nejlepší mapa Zakarpatí, kterou se mi povedlo sehnat, je polsky (to by zas tak nevadilo) a v docela brutálním měřítku (to už vadí). Vlastně jsem ani nevěděl, kudy kam.
Teď, když už vím, mě čeká mravenčí práce. Zjistit a taky si zajistit dopravu přes hranice a dál do vnitrozemí. Trvá mi to pár hodin než ze všech těch možností něco zbastlím.
Nejbližší, pro mě použitelnej, bus jede až za dva dny. Takže jsem na tu přehradu klidně jet mohl. Ale nevadí. Mám lepší plán. V okolí jsou celkem tři zříceniny hradů. A ty má Tomáš moc rád. Úplně nejraději, když jsou velký a mají tu správnou atmosféru na přenocování.
Takže se sápu na Jasenovský hrad, kde vařím véču. Přibíhá chlapík.
"Dávám si běh do kopce. Ale ještě nemám takovou fyzičku, abych to dal naráz."
"Mně by to zabilo, kdybych do toho krpálu musel běhat."
"Ty jsi Moravák, co? Tak turistika jo? A dál na Ukrajinu? Pěkný. Tam to ještě nemám tolik pochozený. S kamarádama děláme výzkum bojišť první světové. Byli jsme všude možně. Tady se hodně řezali."
"Jo, viděl jsem to nahoře. Celej hřeben musel být úplně rozkopanej. Muselo to být hrozný."
"Tak se měj. Kdybych nebyl tak nalehko, skočil bych dolů pro pivo."
Ještě ani nemám dovařeno. Dva chlápci na motorkách. Jenom kývou na pozdrav a řeší něco s mašinama.
Jím. Tři chlápci jdou z opačné strany.
"A frajerka je kde?"
"Nevím, třeba někde po cestě."
"Co člověka přinutí ukončit zaměstnání a takto se vydat? Jaký je důvod?"
Toto je fakt dobrá otázka a přiznám se, že na ni hledám odpověď ještě teď, když píšu tyhle slova.
"Šel jsem 35 kilometrů přes hory a vzal si s sebou jen chléb a vodu. Spojil jsem si to s modlitbami. Nikdy jsem se necítil tak najezený a odpočatý. Jak dlouho cestujete?"
"Teď měsíc, ale loni jsem byl pryč půl roku."
"Tak dlouho?"
"No snažím se, dokud si to časově můžu dovolit."
"To já už si to bez dětí a manželky neumím představit. Máte dobrý základ do manželství."
Tohle jsem nepochopil, ale budiž. Mám dobrej základ do manželství :)
Z ochozu pozoruju krásnej západ slunce.
Ráno před osmou se to tu začíná hemžit robotníkama.
"Opravujeme hrad. Je to vládní projekt. Zachraňme naše hrady se to jmenuje. Snižujou takhle nezaměstnanost. Jde to z jakýchsi fondů. Každej si přerozdělí kolik chce a nám dají pár drobných. Třista let ten hrad stavěli a my ho máme postavit za deset? Má pršet. Když bude mokro, nevyjede sem traktor co nám vozí zásoby. Písek, cement a tak."
"Jó, na Moravě jsem robil. I v Čechách. Pro Škodovku, pak tu na Slovensku. Dělal jsem rozvaděče pro Orange a tak. No, teď dělám tady."
"Znáš Orlický hory? Tam jsem bydlel. Dívej se, jaký mi dali monterky. Jsou mi velký. Holku nemáš?"
Přemýšlím, kolikrát se mě na to dneska ještě zeptají a co se ještě dozvím. Další hrad je Brekov. Na hřebeni zase není voda. Schovávám batoh a jdu ke studánce. Po necelé hodince jsem zpátky. Konečně se můžu nasnídat. Je hrozný dusno. Jsem celej ulepenej od potu a lepí se na mě všelijaká havěť. Déšť přichází co nevidět. Ideální čas pro koupel v Laborci. Voda se totiž za deště zdá nejteplejší. Stejně to moc nepomohlo. Ven jsem lezl jako holka. Tak studený to bylo.
Na hrad Brekov přicházím navečer. Je o dost větší a takovej, no, impozantnější. K dokonalosti to dotáhla bouřka, která nad hradem večer později prošla.
Čtyři ráno. Musím si přivstat, abych stihl vlak do Michaloviec, kde sedám na bus. Málem jsem ho prošvihl. To protože jsem nemohl najít správný nástupiště.
Od rána prší. Jsem nervní. Můj pas má v sobě sice jenom jeden štemplík ze Srbska, ale má toho za sebou fakt hodně. Asi nejhorší byl pro něj půlroční pobyt na dně batohu během cesty za polární kruh. Byl sice v pytlíku, ale moc mu to nepomohlo. Dokonce se mi ho jednou provedlo vyprat. Ale čip to přežil a tak mi novej nevystavili. Jsem zvědavej, jak na něj budou reagovat. Vypadá fakt dost hnusně.
"Proč jedete na Ukrajinu?"
"Za turismem."
Paní na ukrajinské straně si mě dvakrát prohlídne a to je všechno. Asi po půlhodince pokračujeme v cestě.
Hned za hranicema je to klasika - samej žigul, jedna maršrutka za druhou, občas koňský povozy.
V Užhorodu většina lidí vystupuje. Chvilku ještě frčíme po dálnici (má to dva pruhy a slušnej asfalt, tak bych to tak tipoval, ale ten cyklista silničář mou dedukci značně naboural).
Mukačevo. Nevím proč jsem jel zrovna sem. Možná proto, že ten bus tady končí. Z té dohromady asi hodiny, kterou jsem věnoval studiu azbuky, jsem toho moc nepobral. Ale tak pár věcí zmáknu. Jde se hledat obmin valút - směnárna. V Užhorodu jich bylo požehnaně, tak tady musí být taky. Ale kde nic tu nic. Autobusový nádraží - buď jsem slepej a nebo tam fakt není. Vlakáč - krom čekáren a pár okýnek zhola nic. Chtěl jsem se zeptat na zítřejší vlak do Rachova, ale nakonec jsem to vzdal a šel se nejdřív ubytovat. Tohle nemá cenu hrotit. Cestou zkouším bankomat. Kartu bere, ale i po zvolení angličtiny na mě prvních pár kroků zase svítí ta azbuka. Jedu podle odhadu a ejhle! Z mašinky lezou peníze.
Nejdřív se tu musím aklimatizovat a hlavně shodit ze sebe ten bágl. Protože perfektně splývám s davem, jsem ani ne dvě hodiny po příjezdu odchycen reportérem a jeho kameramanem z Kyjeva. Že prej dělají rozhovory se zajímavýma lidma a já musím být stopro cizinec. Během chvilky o mých cestách ví první poslední. Došlo dokonce i na můj plat. A jedna z prvních otázek byla, jak proboha dokážu být tak dlouho bez holky. Budu si muset zvyknout na to, že takový vyptávání bude asi můj denní chleba.
Internet mi nakukal, že personál hotelu rozumí česky. Týpek ve skutečnosti dával jenom ruštinu a tak jsme to sfoukli klasicky slova ruce nohy. Ještě že je ten formulář dvojjazyčně, jinak bych to luštil ještě teď. A ještě, že jsem vybral hřivny. Platební terminál totiž nebere mou kartu.
Po sprše nahazuju civilní oblečení a jdu zas hledat tu směnárnu. Nosí se tady ledacos, tak bych teď neměl tolik vyčnívat. Jenomže ono je to horší. Lidi se při pohledu na mě smějou. Děti si ukazují. Asi to bude tím tričkem. Nevím proč jsou tak vedle z mýho ptáka (na tom tričku samozřejmě). Dokonce celý autobusy otáčí hlavami!
Takhle jsem našel tu směnárnu a vešel do obchodu v marné naději, že je to samoobsluha. Já totiž na nákup potřebuju čas. Rád se procházím mezi regály a přemýšlím co si vezmu. Hned z fleku mě nenapadne kloudnej seznam. Samozřejmě tam hnedka po mně vešli další a já jsem neměl čas vysvětlovat prodavačce co po ní vlastně chci.
Na ulici je dost frmol. Jezdí se docela divoce. Cesty jsou ale místama tak špatný, že to jinak než pomalu nejde. U kláštera (nevím kterýho, je jich tady sto padesát) zajímá jistýho pána moje cesta. Když je ochota, dá se domluvit celkem dobře. To je fajn. V Rumunsku to už bude jiný kafe.
Zítra je neděle. Doufám, že seženu odvoz dál na východ.
Teď, když už vím, mě čeká mravenčí práce. Zjistit a taky si zajistit dopravu přes hranice a dál do vnitrozemí. Trvá mi to pár hodin než ze všech těch možností něco zbastlím.
Nejbližší, pro mě použitelnej, bus jede až za dva dny. Takže jsem na tu přehradu klidně jet mohl. Ale nevadí. Mám lepší plán. V okolí jsou celkem tři zříceniny hradů. A ty má Tomáš moc rád. Úplně nejraději, když jsou velký a mají tu správnou atmosféru na přenocování.
Takže se sápu na Jasenovský hrad, kde vařím véču. Přibíhá chlapík.
"Dávám si běh do kopce. Ale ještě nemám takovou fyzičku, abych to dal naráz."
"Mně by to zabilo, kdybych do toho krpálu musel běhat."
"Ty jsi Moravák, co? Tak turistika jo? A dál na Ukrajinu? Pěkný. Tam to ještě nemám tolik pochozený. S kamarádama děláme výzkum bojišť první světové. Byli jsme všude možně. Tady se hodně řezali."
"Jo, viděl jsem to nahoře. Celej hřeben musel být úplně rozkopanej. Muselo to být hrozný."
"Tak se měj. Kdybych nebyl tak nalehko, skočil bych dolů pro pivo."
Ještě ani nemám dovařeno. Dva chlápci na motorkách. Jenom kývou na pozdrav a řeší něco s mašinama.
Jím. Tři chlápci jdou z opačné strany.
"A frajerka je kde?"
"Nevím, třeba někde po cestě."
"Co člověka přinutí ukončit zaměstnání a takto se vydat? Jaký je důvod?"
Toto je fakt dobrá otázka a přiznám se, že na ni hledám odpověď ještě teď, když píšu tyhle slova.
"Šel jsem 35 kilometrů přes hory a vzal si s sebou jen chléb a vodu. Spojil jsem si to s modlitbami. Nikdy jsem se necítil tak najezený a odpočatý. Jak dlouho cestujete?"
"Teď měsíc, ale loni jsem byl pryč půl roku."
"Tak dlouho?"
"No snažím se, dokud si to časově můžu dovolit."
"To já už si to bez dětí a manželky neumím představit. Máte dobrý základ do manželství."
Tohle jsem nepochopil, ale budiž. Mám dobrej základ do manželství :)
Z ochozu pozoruju krásnej západ slunce.
Ráno před osmou se to tu začíná hemžit robotníkama.
"Opravujeme hrad. Je to vládní projekt. Zachraňme naše hrady se to jmenuje. Snižujou takhle nezaměstnanost. Jde to z jakýchsi fondů. Každej si přerozdělí kolik chce a nám dají pár drobných. Třista let ten hrad stavěli a my ho máme postavit za deset? Má pršet. Když bude mokro, nevyjede sem traktor co nám vozí zásoby. Písek, cement a tak."
"Jó, na Moravě jsem robil. I v Čechách. Pro Škodovku, pak tu na Slovensku. Dělal jsem rozvaděče pro Orange a tak. No, teď dělám tady."
"Znáš Orlický hory? Tam jsem bydlel. Dívej se, jaký mi dali monterky. Jsou mi velký. Holku nemáš?"
Přemýšlím, kolikrát se mě na to dneska ještě zeptají a co se ještě dozvím. Další hrad je Brekov. Na hřebeni zase není voda. Schovávám batoh a jdu ke studánce. Po necelé hodince jsem zpátky. Konečně se můžu nasnídat. Je hrozný dusno. Jsem celej ulepenej od potu a lepí se na mě všelijaká havěť. Déšť přichází co nevidět. Ideální čas pro koupel v Laborci. Voda se totiž za deště zdá nejteplejší. Stejně to moc nepomohlo. Ven jsem lezl jako holka. Tak studený to bylo.
Na hrad Brekov přicházím navečer. Je o dost větší a takovej, no, impozantnější. K dokonalosti to dotáhla bouřka, která nad hradem večer později prošla.
Čtyři ráno. Musím si přivstat, abych stihl vlak do Michaloviec, kde sedám na bus. Málem jsem ho prošvihl. To protože jsem nemohl najít správný nástupiště.
Od rána prší. Jsem nervní. Můj pas má v sobě sice jenom jeden štemplík ze Srbska, ale má toho za sebou fakt hodně. Asi nejhorší byl pro něj půlroční pobyt na dně batohu během cesty za polární kruh. Byl sice v pytlíku, ale moc mu to nepomohlo. Dokonce se mi ho jednou provedlo vyprat. Ale čip to přežil a tak mi novej nevystavili. Jsem zvědavej, jak na něj budou reagovat. Vypadá fakt dost hnusně.
"Proč jedete na Ukrajinu?"
"Za turismem."
Paní na ukrajinské straně si mě dvakrát prohlídne a to je všechno. Asi po půlhodince pokračujeme v cestě.
Hned za hranicema je to klasika - samej žigul, jedna maršrutka za druhou, občas koňský povozy.
V Užhorodu většina lidí vystupuje. Chvilku ještě frčíme po dálnici (má to dva pruhy a slušnej asfalt, tak bych to tak tipoval, ale ten cyklista silničář mou dedukci značně naboural).
Mukačevo. Nevím proč jsem jel zrovna sem. Možná proto, že ten bus tady končí. Z té dohromady asi hodiny, kterou jsem věnoval studiu azbuky, jsem toho moc nepobral. Ale tak pár věcí zmáknu. Jde se hledat obmin valút - směnárna. V Užhorodu jich bylo požehnaně, tak tady musí být taky. Ale kde nic tu nic. Autobusový nádraží - buď jsem slepej a nebo tam fakt není. Vlakáč - krom čekáren a pár okýnek zhola nic. Chtěl jsem se zeptat na zítřejší vlak do Rachova, ale nakonec jsem to vzdal a šel se nejdřív ubytovat. Tohle nemá cenu hrotit. Cestou zkouším bankomat. Kartu bere, ale i po zvolení angličtiny na mě prvních pár kroků zase svítí ta azbuka. Jedu podle odhadu a ejhle! Z mašinky lezou peníze.
Nejdřív se tu musím aklimatizovat a hlavně shodit ze sebe ten bágl. Protože perfektně splývám s davem, jsem ani ne dvě hodiny po příjezdu odchycen reportérem a jeho kameramanem z Kyjeva. Že prej dělají rozhovory se zajímavýma lidma a já musím být stopro cizinec. Během chvilky o mých cestách ví první poslední. Došlo dokonce i na můj plat. A jedna z prvních otázek byla, jak proboha dokážu být tak dlouho bez holky. Budu si muset zvyknout na to, že takový vyptávání bude asi můj denní chleba.
Internet mi nakukal, že personál hotelu rozumí česky. Týpek ve skutečnosti dával jenom ruštinu a tak jsme to sfoukli klasicky slova ruce nohy. Ještě že je ten formulář dvojjazyčně, jinak bych to luštil ještě teď. A ještě, že jsem vybral hřivny. Platební terminál totiž nebere mou kartu.
Po sprše nahazuju civilní oblečení a jdu zas hledat tu směnárnu. Nosí se tady ledacos, tak bych teď neměl tolik vyčnívat. Jenomže ono je to horší. Lidi se při pohledu na mě smějou. Děti si ukazují. Asi to bude tím tričkem. Nevím proč jsou tak vedle z mýho ptáka (na tom tričku samozřejmě). Dokonce celý autobusy otáčí hlavami!
Takhle jsem našel tu směnárnu a vešel do obchodu v marné naději, že je to samoobsluha. Já totiž na nákup potřebuju čas. Rád se procházím mezi regály a přemýšlím co si vezmu. Hned z fleku mě nenapadne kloudnej seznam. Samozřejmě tam hnedka po mně vešli další a já jsem neměl čas vysvětlovat prodavačce co po ní vlastně chci.
Na ulici je dost frmol. Jezdí se docela divoce. Cesty jsou ale místama tak špatný, že to jinak než pomalu nejde. U kláštera (nevím kterýho, je jich tady sto padesát) zajímá jistýho pána moje cesta. Když je ochota, dá se domluvit celkem dobře. To je fajn. V Rumunsku to už bude jiný kafe.
Zítra je neděle. Doufám, že seženu odvoz dál na východ.
 |
| Jasenovský hrad |
 |
| Jsou tu spousty roháčů |
 |
| Bouřka u Brekova |
 |
| Západ slunce z Jasenovského hradu |
 |
| Hlídač |
 |
| Jeden z mukačevských kostelíků |
 |
| Můj poslední slovenskej bejvák |
Žádné komentáře:
Okomentovat