"Tak se měj a drž se!" loučí se se mnou Milan a mizí společně s Krisem na lesní pěšince mezi stromy. Dál už musím sám. Nechce se mi. Nějak jsem ztratil takovej ten správnej zápal. Nevím kam dál. Nemyslím vpravo či vlevo. Myslím tak jako obecně. Z představ mě vyvede až pronikavá bolest. Pravý chodidlo. Nevím proč, ale najednou začlo bolet. K přístřešku jsou to ještě asi dvě hodiny.
"Hergot co je? Ta noha bolí čím dál víc! "
Vím, že jsem si na to stěžoval už dřív, ale čekal jsem, že pauza v Košicích to napraví. Toto jsem fakt nečekal. Sotva lezu a kulhám jak mrzák. Konečně tady! Je tu krásný ohniště, ale jsem rád, že se vůbec dokážu zabydlet a běhat po lese a nosit dřevo, to teď nepřipadá v úvahu.
Hrozím se rána. Jsetli to bude horší, nedostanu se do civilizace a budu si muset někoho zavolat. Ráno je nakonec stejný jako včerejší večer. Pajdám lesem. Je nádherný počasí, jde se po krásné pěšince (ještě že tak!) a hezky po vrstevnici. Všechno mi teď dělá problém. Postupuju opatrně a dávám si sakra bacha jak došlapuju. Jedna chyba a noha se v bolestech úplně "vypne". Často odpočívám a mažu chodidlo gelem nebo ho chladím v potoce. Není nijak oteklý ani zarudlý. Zřejmě bude chyba někde ve šlachách. Na to pomůže jenom nechat nohu v klidu. Ale to teď nemůžu. Musím se dostat do Kysaku. Tam je vlakáč a tam se uvidí.
" Ježišmarja, kde to je?! Nekonečná cesta!" kamení se mi zrovna moc nehodí. Konečně Kysak! Je pět odpoledne. To, co by normálně mělo zabrat dvě hodiny, mi trvalo skoro celej den. Tak špatně na tom jsem. Nevím co dál. Sednout na vlak a jet... kam ale? Dom? Zpátky do Košic? Jakobych už tak nevyužíval pohostinnosti přátel až dost. Připadám si směšně. Celej svět je přede mnou a já se nemůžu hnout z místa. Zase na mě jdou pochybnosti. Co tady vlastně dělám? Kdo si myslím, že jsem? Že si jenom tak přijdu do hor a jenom tak si je pro nic za nic přejdu? Bez jakékoliv přípravy? Bez zkušeností? V sandálech? Nechci jet domů. Ne teď. Ne když jsou ukrajinský hranice takovej kousek odtud.
Za nádražního hemžení vymýšlím plán a dávám echo Milanovi. Nemám přístup na internet a tak googlení přenechávám jemu. Odpajdám kousek za Kysak, namažu nohu a jdu si lehnout.
Druhej den jdu zpátky na nádraží a sedám na vlak. "Můžete mi vysvětlit, jak chcete vystoupit v Ťahanovcích, když jedete rychkíkem?"
"Tohle je rychlík? Aha, moje blbost, zaplatím si jízdenku až do Košic."
"Bude to s přirážkou. Dvě padesát pět."
"Můžu Vám dát desetieurovku?"
"Ježišmarja ani drobný to nemá! Co s Váma?"
A tak jsem se svezl až na nádraží. Průvodčí nade mnou definitivně zlomila hůl. Jenomže to se mi nehodí. Potřeboval jsem vystoupit o stanici dřív. Na nádraží honem hledám spoj MHD. Mám tam být v deset a to je teď. Nakonec přicházím v jedenáct. U toho baráku čeká týpek. Ví že jsem to já.
"Moc se omlouvám, měl jsem potíže s dopravou."
"Takže jednu? A do kdy?"
"Do pátku"
"A jak to vezmete? Má to přes dvacet kilo."
"Vlakem. Zastávka je přes most. Můžem to tam odvézt autem?"
"Není problém."
Přijíždí vlak.
"Ty mrcho těžká, tak tam zalez!" jsem zlitej potem od nakládání nákladu. Jedu nazpátek. Přes Kysak do Richnavy. A koho to nepotkám? Tu stejnou průvodčí.
"Dobrý den, jízdenku prosím."
"Nemám."
"Nemáte?"
"Nastupoval jsem v Ťahanovcích." (tam není pokladna)
"A kam jedete?"
"Do Richnavy. Už mám i ty drobný :)"
Richnava. "Pomůžu Vám." chlapík mi s paní pomáhají vyložit to ven. Ještě se rozloučím s tou průvodčí a vlak je v čudu. Dál to musím nést sám. Batoh na zádech a v rukách dalších dvacet kil. Je snad miliarda stupňů a k cíli je to tak 600 metrů.
"Mně jebne! Fakt! Jebne mi! Čí to byl nápad?!"
Dostávám se na stezku, kterou chodí hnědší spoluobčané ze své čtvrti do vsi. Spousta dětí. Používám osvědčenou taktiku. Útočím jako první - pozdravím jak nejlíp umím. "Ahoj."
"Dobrý deň, ujo."
Dva z nich mě nakonec dovedou k vodě a ještě mi pomůžou vybalit a nafouknout tu potvoru. Kdybych si uvědomil, že mám v báglu mraky Horalek, pár bych jim jich dal. Takhle muselo stačit prosté díky.
A co že to vlastně teď mám? No, půjčil jsem si nafukovací loďku. Do pátku s ní musím být zpátky v půjčovně.
Řeka Hornád není zas tak klidná jako v Kysaku. Most je plnej děcek. Některý se i koupou. Jsem atrakce.
"Doviděnia ujo!"
Nikdy jsem nedělal zadáka a už vůbec jsem tohle neřídil sám. A už vůbec ne na takovéhle vodě! Je to rychlý a co chvilu to peřeje (ne jako ty v amerických filmech samozřejmě). Zpočátku bojuju, hodil by se háček. Kočírovat sám chce jinej styl. Ale nakonec se do toho dostávám. Nikdy v životě jsem se snad nebál tak, jako když jsem najel na tu starou nádrž od traktoru. Musel jsem opodál zastavit a oddychnout si. Loďka drží a nevyklopí mě. Mám radost. Noha odpočívá, já nemusím dom a navíc pořád v pohybu. Radost skončila u hráze. Dostat tu mrchu dolů mě stálo spoustu sil, nadávek a prsty potrhaný od lana. Použil jsem k tomu rybí schody. Jenom jsem tak nějak počítal, že to v těch zatáčkách půjde líp. Korunu tomu nasadil vodotrysk na konci, kvůli kterýmu jsem musel loď zase vytahovat a o kus dál spouštět. Lilo ze mě jako z konve.
Den končím na palouku, kterej jsem musel pomocí pádla vyrvat z náručí přírody. Samý kopřivy... Nikde jinde nešlo zakotvit a už jsem byl moc unavenej na hledání dalšího fleku. Přece jenom ranní útrapy s cestou na vlak, pak zmatek ve městě, prokletá cesta od nádraží k vodě a nakonec ta přehrada, tohle všechno bylo na jeden den až moc. Přežil jsem. Stavím tábor a dělám oheň. Dneska si to dopřeju. Je mi tady dobře a mám radost. Ta ale skončila potom, co jsem si nedopatřením do batohu vysypal asi tunu granulovanýho česneku. Takže nejenom že mi chybí důležitý koření, mám navíc česnekový mýdlo, chleba nebo třeba spoďáry. Musel jsem to hned uklidit, což znamenalo komplet vybalit batoh.
Večer sedím a zírám do ohně. Žene se bouřka. Za doprovodu hromů cvičím na flétnu. Je to tak zvláštní. Když končím a uklidím věci i sebe pod plachtu, začne pršet.
Ráno se prodírám skrz houfy šneků a hmyzáků, kteří se ke mně přes noc nastěhovali. Dneska mě čeká asi největší makačka. Musím přepádlovat Ružín. To je vodní nádrž. Loďka se loudá a když foukne protivítr a udělá vlny, skoro stojím. Cestou ale vidím plno krásných míst. Teda... krásný by byly nebýt tady toho všudypřítomnýho bordelu. Připadám si jak někde v Indii a ne na Slovensku. Hračky, PETky, oblečení, nábytek, injekční stříkačky! Je to humus.
Večer kotvím přímo před hrází. Je docela velká a tak si její překonání nechám na další den. Už tak mám ruce až na zem.
Tři čtvrtě kilometru. Tři čtvrtě kilometru! Nikdy bych nevěřil, že tahle vzdálenost může být tak velká. Přenášet všechno vybavení naráz je fakt úleva pro to chodidlo. Ještě že dneska přenáším hned dvakrát. Při hledání místa ke spuštění kanoe na vodu si připadám jak v deštným pralese. Dusno a člověk by potřeboval mačetu, aby se skrz větve dostal dál.
Ruce už si na pádlování zvykly a nebo už jsem je přestal cítit. Už jenom snést to kolem další hráze a Košice už jsou na dohled. Nakonec to mám odjetý za tři a půl dne. Ale jsem hotovej. Opět jsem skončil u Šviderů, neboť moje další kroky směřují do hůř přístupných oblastí a nejbližší spoj mi tam jede až zítra ráno.
Ne že by ta noha byla úplně v cajku, ale vynasnažím se to nepřehánět a snad bude časem líp.
"Hergot co je? Ta noha bolí čím dál víc! "
Vím, že jsem si na to stěžoval už dřív, ale čekal jsem, že pauza v Košicích to napraví. Toto jsem fakt nečekal. Sotva lezu a kulhám jak mrzák. Konečně tady! Je tu krásný ohniště, ale jsem rád, že se vůbec dokážu zabydlet a běhat po lese a nosit dřevo, to teď nepřipadá v úvahu.
Hrozím se rána. Jsetli to bude horší, nedostanu se do civilizace a budu si muset někoho zavolat. Ráno je nakonec stejný jako včerejší večer. Pajdám lesem. Je nádherný počasí, jde se po krásné pěšince (ještě že tak!) a hezky po vrstevnici. Všechno mi teď dělá problém. Postupuju opatrně a dávám si sakra bacha jak došlapuju. Jedna chyba a noha se v bolestech úplně "vypne". Často odpočívám a mažu chodidlo gelem nebo ho chladím v potoce. Není nijak oteklý ani zarudlý. Zřejmě bude chyba někde ve šlachách. Na to pomůže jenom nechat nohu v klidu. Ale to teď nemůžu. Musím se dostat do Kysaku. Tam je vlakáč a tam se uvidí.
" Ježišmarja, kde to je?! Nekonečná cesta!" kamení se mi zrovna moc nehodí. Konečně Kysak! Je pět odpoledne. To, co by normálně mělo zabrat dvě hodiny, mi trvalo skoro celej den. Tak špatně na tom jsem. Nevím co dál. Sednout na vlak a jet... kam ale? Dom? Zpátky do Košic? Jakobych už tak nevyužíval pohostinnosti přátel až dost. Připadám si směšně. Celej svět je přede mnou a já se nemůžu hnout z místa. Zase na mě jdou pochybnosti. Co tady vlastně dělám? Kdo si myslím, že jsem? Že si jenom tak přijdu do hor a jenom tak si je pro nic za nic přejdu? Bez jakékoliv přípravy? Bez zkušeností? V sandálech? Nechci jet domů. Ne teď. Ne když jsou ukrajinský hranice takovej kousek odtud.
Za nádražního hemžení vymýšlím plán a dávám echo Milanovi. Nemám přístup na internet a tak googlení přenechávám jemu. Odpajdám kousek za Kysak, namažu nohu a jdu si lehnout.
Druhej den jdu zpátky na nádraží a sedám na vlak. "Můžete mi vysvětlit, jak chcete vystoupit v Ťahanovcích, když jedete rychkíkem?"
"Tohle je rychlík? Aha, moje blbost, zaplatím si jízdenku až do Košic."
"Bude to s přirážkou. Dvě padesát pět."
"Můžu Vám dát desetieurovku?"
"Ježišmarja ani drobný to nemá! Co s Váma?"
A tak jsem se svezl až na nádraží. Průvodčí nade mnou definitivně zlomila hůl. Jenomže to se mi nehodí. Potřeboval jsem vystoupit o stanici dřív. Na nádraží honem hledám spoj MHD. Mám tam být v deset a to je teď. Nakonec přicházím v jedenáct. U toho baráku čeká týpek. Ví že jsem to já.
"Moc se omlouvám, měl jsem potíže s dopravou."
"Takže jednu? A do kdy?"
"Do pátku"
"A jak to vezmete? Má to přes dvacet kilo."
"Vlakem. Zastávka je přes most. Můžem to tam odvézt autem?"
"Není problém."
Přijíždí vlak.
"Ty mrcho těžká, tak tam zalez!" jsem zlitej potem od nakládání nákladu. Jedu nazpátek. Přes Kysak do Richnavy. A koho to nepotkám? Tu stejnou průvodčí.
"Dobrý den, jízdenku prosím."
"Nemám."
"Nemáte?"
"Nastupoval jsem v Ťahanovcích." (tam není pokladna)
"A kam jedete?"
"Do Richnavy. Už mám i ty drobný :)"
Richnava. "Pomůžu Vám." chlapík mi s paní pomáhají vyložit to ven. Ještě se rozloučím s tou průvodčí a vlak je v čudu. Dál to musím nést sám. Batoh na zádech a v rukách dalších dvacet kil. Je snad miliarda stupňů a k cíli je to tak 600 metrů.
"Mně jebne! Fakt! Jebne mi! Čí to byl nápad?!"
Dostávám se na stezku, kterou chodí hnědší spoluobčané ze své čtvrti do vsi. Spousta dětí. Používám osvědčenou taktiku. Útočím jako první - pozdravím jak nejlíp umím. "Ahoj."
"Dobrý deň, ujo."
Dva z nich mě nakonec dovedou k vodě a ještě mi pomůžou vybalit a nafouknout tu potvoru. Kdybych si uvědomil, že mám v báglu mraky Horalek, pár bych jim jich dal. Takhle muselo stačit prosté díky.
A co že to vlastně teď mám? No, půjčil jsem si nafukovací loďku. Do pátku s ní musím být zpátky v půjčovně.
Řeka Hornád není zas tak klidná jako v Kysaku. Most je plnej děcek. Některý se i koupou. Jsem atrakce.
"Doviděnia ujo!"
Nikdy jsem nedělal zadáka a už vůbec jsem tohle neřídil sám. A už vůbec ne na takovéhle vodě! Je to rychlý a co chvilu to peřeje (ne jako ty v amerických filmech samozřejmě). Zpočátku bojuju, hodil by se háček. Kočírovat sám chce jinej styl. Ale nakonec se do toho dostávám. Nikdy v životě jsem se snad nebál tak, jako když jsem najel na tu starou nádrž od traktoru. Musel jsem opodál zastavit a oddychnout si. Loďka drží a nevyklopí mě. Mám radost. Noha odpočívá, já nemusím dom a navíc pořád v pohybu. Radost skončila u hráze. Dostat tu mrchu dolů mě stálo spoustu sil, nadávek a prsty potrhaný od lana. Použil jsem k tomu rybí schody. Jenom jsem tak nějak počítal, že to v těch zatáčkách půjde líp. Korunu tomu nasadil vodotrysk na konci, kvůli kterýmu jsem musel loď zase vytahovat a o kus dál spouštět. Lilo ze mě jako z konve.
Den končím na palouku, kterej jsem musel pomocí pádla vyrvat z náručí přírody. Samý kopřivy... Nikde jinde nešlo zakotvit a už jsem byl moc unavenej na hledání dalšího fleku. Přece jenom ranní útrapy s cestou na vlak, pak zmatek ve městě, prokletá cesta od nádraží k vodě a nakonec ta přehrada, tohle všechno bylo na jeden den až moc. Přežil jsem. Stavím tábor a dělám oheň. Dneska si to dopřeju. Je mi tady dobře a mám radost. Ta ale skončila potom, co jsem si nedopatřením do batohu vysypal asi tunu granulovanýho česneku. Takže nejenom že mi chybí důležitý koření, mám navíc česnekový mýdlo, chleba nebo třeba spoďáry. Musel jsem to hned uklidit, což znamenalo komplet vybalit batoh.
Večer sedím a zírám do ohně. Žene se bouřka. Za doprovodu hromů cvičím na flétnu. Je to tak zvláštní. Když končím a uklidím věci i sebe pod plachtu, začne pršet.
Ráno se prodírám skrz houfy šneků a hmyzáků, kteří se ke mně přes noc nastěhovali. Dneska mě čeká asi největší makačka. Musím přepádlovat Ružín. To je vodní nádrž. Loďka se loudá a když foukne protivítr a udělá vlny, skoro stojím. Cestou ale vidím plno krásných míst. Teda... krásný by byly nebýt tady toho všudypřítomnýho bordelu. Připadám si jak někde v Indii a ne na Slovensku. Hračky, PETky, oblečení, nábytek, injekční stříkačky! Je to humus.
Večer kotvím přímo před hrází. Je docela velká a tak si její překonání nechám na další den. Už tak mám ruce až na zem.
Tři čtvrtě kilometru. Tři čtvrtě kilometru! Nikdy bych nevěřil, že tahle vzdálenost může být tak velká. Přenášet všechno vybavení naráz je fakt úleva pro to chodidlo. Ještě že dneska přenáším hned dvakrát. Při hledání místa ke spuštění kanoe na vodu si připadám jak v deštným pralese. Dusno a člověk by potřeboval mačetu, aby se skrz větve dostal dál.
Ruce už si na pádlování zvykly a nebo už jsem je přestal cítit. Už jenom snést to kolem další hráze a Košice už jsou na dohled. Nakonec to mám odjetý za tři a půl dne. Ale jsem hotovej. Opět jsem skončil u Šviderů, neboť moje další kroky směřují do hůř přístupných oblastí a nejbližší spoj mi tam jede až zítra ráno.
Ne že by ta noha byla úplně v cajku, ale vynasnažím se to nepřehánět a snad bude časem líp.
 |
| Jedna s Krisem |
 |
| Jánošíkova bašta |
 |
| Pomocníci |
 |
| Hornád v plné kráse |
 |
| Snášení kolem první hráze |
 |
| Za hrází |
| k |
 |
| Jsem gramař |
 |
| Občas byla sranda (na vodě jsem byl všehovšudy 4x) |
Žádné komentáře:
Okomentovat