Z posledních pár dnů mám takový špatný tušení. Krásný počasí, pěkná krajina a do toho všeho ještě fajn pocit, že člověk udělal něco dobrýho. To se mi nelíbí, protože to jednoznačně ukazuje na to, že se to v nejbližší době pěkně podělá...
Druhej den je v Rožňavě na zdechnutí. Začly horka. Než projdu město a znova nakoupím zásoby, který jsem včera sežral, jsem úplně mokrej. Mířím na takovou náhorní plošinu NP Slovenský kras.
V cestě leží telefon. Asi někomu vypadl. Asi těm cyklistům. Beru ho s tím, že jestli se pro něho budou vracet, dám jim ho.
Nějak ztrácím sílu a tak na vyhlídce zkouším zas pár písniček na ty moje píšťalky, páč jsem tady doposud nikoho neviděl a tak nemám strach, že by mě snad někdo slyšel. Za chvilku je u mě biker a spouští: "Vidím cedulu Dívčí kámen a slyším flétnu, tak si říkám, že tady bude hrát nějaká holka a on je to chlap. Snad příště..."
Dole v údolí je docela dost lidí. Vede sem silnice a je tu parkoviště, takže je to jasný. Nevím jak, ale těžce jsem se spletl a místo plánovanýho výletu na hrad jsem se dostal do Medzeva. Sem jsem měl dojít až pozítří.
"Ja som bezdomovec. Som hladný."
"Mám dvě piva, jedno můžu postrádat."
"Nie, lepšie ak máte pet centov. Jaj! Ta Horalka by bola fajn."
"No tak si vemte Horalku..."
"Ďakujééém! Ja som bezdomovec. Som hladny..."
Kopec z Medzeva je boj. Nechce se mi, fakt ne. Balím to kousek od studánky v takovým přístřešku. Později se celej přístřešek začal hemžit myšíma rodinama. Ale nepadl ani ždibíček jídla. Jenom kravál dělaly...
Ráno mě při páchání hygieny potkal Tomáš z Medzeva. Prej jde dneska až do Košic. Asi čtyřicet kilometrů. Nechodím kdovíjak rychle, ale říkám si, že přidat se na nějakou chvilku by nebylo špatný. A že se tady tenhle ujo vyzná, ubíhají naše kroky rychle.
Zanedlouho už, posilnění nejsilnější českou desítkou, kráčíme společně s Milanem, kterej nám na svojí jedokolce přijel naproti, do Košic. Je neuvěřitelný dusno.
V Košicích nás čeká Zuzka s takovým malým speciálním človíčkem. Pal'ko si mě pamatuje z minulé návštěvy. Moc dobře věděl, že přijde ujo s píšťalkou. A tak tu jsem už pár dnů, umývám společně s Pal'kem tužky a vařím imaginární čaje. Musel jsem několikrát projít jeho osobní prohlídkou, která byla zvlášť důkladná, když přišla na řadu peněženka. Snad se mi povedlo do ní vrátit všechny důležitý doklady.
Mimo to se Milanovi povedlo vypátrat majitele toho telefonu. Pán se zastavil, poděkoval, že prej dobří lidé ještě existují, já jsem obdarován výsluškou coby nálezným a je dobře na světě.
Zároveň jsem měl možnost přednést místním dětem školou povinným o mé cestě za polární kruh. Znaly mě už z dřívějška, páč celá třída díky panu učiteli sledovala postup a dokonce už i trailer měly za sebou. Je hezký, když tě čtvrťáci zasypou otázkama a završí to nejhezčím potleskem, jakej jsi doposud sklidil. Dokonce jsem zjistil, že děcka daly výslovný zákaz mazat z tabule to, co tam Tomáš napsal. Totiž jména islandskýho ledovce a sopky. Musel jsem jim slíbit, že se zase přijedu podívat.
Tak takhle nějak to vypadá. Dneska odcházím.
V cestě leží telefon. Asi někomu vypadl. Asi těm cyklistům. Beru ho s tím, že jestli se pro něho budou vracet, dám jim ho.
Nějak ztrácím sílu a tak na vyhlídce zkouším zas pár písniček na ty moje píšťalky, páč jsem tady doposud nikoho neviděl a tak nemám strach, že by mě snad někdo slyšel. Za chvilku je u mě biker a spouští: "Vidím cedulu Dívčí kámen a slyším flétnu, tak si říkám, že tady bude hrát nějaká holka a on je to chlap. Snad příště..."
Dole v údolí je docela dost lidí. Vede sem silnice a je tu parkoviště, takže je to jasný. Nevím jak, ale těžce jsem se spletl a místo plánovanýho výletu na hrad jsem se dostal do Medzeva. Sem jsem měl dojít až pozítří.
"Ja som bezdomovec. Som hladný."
"Mám dvě piva, jedno můžu postrádat."
"Nie, lepšie ak máte pet centov. Jaj! Ta Horalka by bola fajn."
"No tak si vemte Horalku..."
"Ďakujééém! Ja som bezdomovec. Som hladny..."
Kopec z Medzeva je boj. Nechce se mi, fakt ne. Balím to kousek od studánky v takovým přístřešku. Později se celej přístřešek začal hemžit myšíma rodinama. Ale nepadl ani ždibíček jídla. Jenom kravál dělaly...
Ráno mě při páchání hygieny potkal Tomáš z Medzeva. Prej jde dneska až do Košic. Asi čtyřicet kilometrů. Nechodím kdovíjak rychle, ale říkám si, že přidat se na nějakou chvilku by nebylo špatný. A že se tady tenhle ujo vyzná, ubíhají naše kroky rychle.
Zanedlouho už, posilnění nejsilnější českou desítkou, kráčíme společně s Milanem, kterej nám na svojí jedokolce přijel naproti, do Košic. Je neuvěřitelný dusno.
V Košicích nás čeká Zuzka s takovým malým speciálním človíčkem. Pal'ko si mě pamatuje z minulé návštěvy. Moc dobře věděl, že přijde ujo s píšťalkou. A tak tu jsem už pár dnů, umývám společně s Pal'kem tužky a vařím imaginární čaje. Musel jsem několikrát projít jeho osobní prohlídkou, která byla zvlášť důkladná, když přišla na řadu peněženka. Snad se mi povedlo do ní vrátit všechny důležitý doklady.
Mimo to se Milanovi povedlo vypátrat majitele toho telefonu. Pán se zastavil, poděkoval, že prej dobří lidé ještě existují, já jsem obdarován výsluškou coby nálezným a je dobře na světě.
Zároveň jsem měl možnost přednést místním dětem školou povinným o mé cestě za polární kruh. Znaly mě už z dřívějška, páč celá třída díky panu učiteli sledovala postup a dokonce už i trailer měly za sebou. Je hezký, když tě čtvrťáci zasypou otázkama a završí to nejhezčím potleskem, jakej jsi doposud sklidil. Dokonce jsem zjistil, že děcka daly výslovný zákaz mazat z tabule to, co tam Tomáš napsal. Totiž jména islandskýho ledovce a sopky. Musel jsem jim slíbit, že se zase přijedu podívat.
Tak takhle nějak to vypadá. Dneska odcházím.
Ke statistice, kterou už nějakou dobu nevedu, přibylo pár piv. Pásek jsem díky Zuzčině kuchyni musel povolit a příjemně těžkej batoh se teď prohýbá pod domacím kváskovým chlebem a jinýma dobrotama. Potichu jsem si slíbil, že to nesním první večer...
 |
| Štola |
 |
| A její obyvatel |
 |
| Už nejsem závislej na čokoládě |
 |
| Jezevec Fridolín |
 |
| Vlk nebo pes? |
 |
 |
| Takto jsme doputovali do východoslovenské metropole |
Žádné komentáře:
Okomentovat