Na jednokolce kolem kousku světa: Jak Juro posral Polsko a Tomáš poblil penzion

"To není tak, že si teď sedneš na BUS a odjedeš si tam. To je konec světa, tam to jezdí jednou dvakrát denně."
Je fakt, že moc lidí se mnou nejede. Do Humenného to ještě šlo, ale dál je nás tu všehovšudy deset. Nevím jestli to byl dobrej nápad. Totiž vydat se sem s chromou nohou. Ale tak snad to nějak pude.
Medzilaborce. Od loňska, kdy jsem tudyma projížděl v sedle Gertrudy, se změnil jenom ten barák, u kterýho jsem tahal peníze z bankomatu. Opravili ho.
Už po prvních metrech začínám cítit chodidlo. Je to zlý a zhoršuje se to. Cesta je zarostlá a je dusno. Vyrobil jsem si improvizovanou mačetu a prosekávám si pěšinku skrz šípkový keře. Moc dobře to nejde. Připadám si jak někde v tropech.
Za první světové války tudyma vedla frontová linie a odehrály se tu tři velký bitvy. Pěšinu lemujou zbytky zákopů a občas je vidět nějakou tu dělovou patronu nebo pomník. Až z toho běhá mráz po zádech. Ty hory byly celý rozkopaný. Neumím si představit tu dřinu, když se semka táhli s dělem nebo zásobama. A ty boje. V zimě bojovat o nějakej kopec... Bajonetový útoky a podobný věci. No hrůza.
Dochází mi voda. Ono je to tady s vodou docela boj. Na hřebeni je málo studánek a některý netečou. Občas musím pro vodu scházet dost daleko a hluboko. Jindy, to když mám štěstí, natrefím na kaluž a filtruju.
Bouřka. Už jsem si zvykl, že je to tady docela častej jev. Dešťovku chytám do flašky. Zrovna když se převlíkám, míjí mě dva chlápci v německých vojenských uniformách a s batohama na zádech. Za ty dny první lidi, který jsem tady potkal.
Stojím pod bukem. Nechce se mi v tomhle jít a ani vytahovat pláštěnku a tak prostě stojím. Za chvilku přichází další. Něco povídá, ale skrz bouřku mu nerozumím. Spouští anglicky, že prej jestli jsem neviděl jeho kamarády, že na něho nečekají a že ho tím štvou. Že mu došla voda a je unavenej.
A tak mu dávám část svojí, stojíme pod stromem a povídáme.
Rafal a jeho kamarádi jsou hledači pozůstatků z války. S detektorama kovů běhají po kopcích a vyhrabávají mince, bajonety, náboje a podobný blbiny. Jsou to Poláci, ale že prej česky vůbec nerozumí. Aspoň si opráším tu angličtinu.
Jdem kousek spolu. Má strach z bouřky. Není to příjemný, ale déšť zesílil tak, že prší i přes korunu stromu a tak je zkrátka lepší jít. Připadá mi, že je docela vyčerpanej. Sušenku ale nechce. Prej nachodili deset kilometrů.
Je zajímavý vidět, že někomu může v horským prostředí dělat takovej kousek tak velký problémy. Pořád si stěžuju na velkej batoh a tu nohu, ale teď jsem zjistil, že to, s čím jinej bojuje, je pro mě zábava. Takže jsem na tom vlastně skvěle.
Nakonec s mou malou pomocí nacházíme cestu, po který se chlápek dostal k autu. Jestli ho tam ti jeho kamarádi čekali, to nevím. Já to dneska balím pod střechou odpočívadla. Je krásná, ale děravá. Že jsem ale koumák, nandávám si na spacák pončo, aby na něj nekapalo. No dopadlo to tak, že se pončo do rána orosilo a spacák to dost schytal. Takže zas takovej koumák nejsem. V noci mě navíc vzbudili kolemjdoucí opilci. Ne úmyslně, ale tím, že mluvili dost nahlas.
Je to tady zvláštní. NP Poloniny. Les, kterej se za stovky let pralticky nezměnil. Uvnitř je málo světla a tak se jde po pěkné široké pěšince přímo po hranici.
Mají tady fakt pěkný útulny s ohništěm a posezením. U plápolajícího ohýnku cvičím na flétnu, když v tom přichází taková veselá skupinka Slováků. Později se ukázalo, že to byli oni, kdo mě vzbudil.
Tomáš, Tomáš, Peťo, Juro a Igor. Moji noví kamarádi. Je fajn si zas s někým popovídat. Oheň hoří, Igor brnká na ukukytaru (nevím jak se to jmenuje, prostě něco mezi ukulelem a kytarou) a je dobře na světě. I na píšťalky došlo. Ale nijak valně to nedopadlo.
A tak jsem se k nim na pár dnů přidal. Igora v noci přepadla nějaká nevolnost a tak se druhej den oddělil s tím, že se pořádně vyspí v chaloupce, jak ostatní povídali, a že se ještě setkáme.
Že mi už nějakou dobu dochází jídlo a jídelníček značně zeskromněl, je docela utrpení sledovat to slovenský hodování. Ale pánové mi vždycky něco nabídnou. Až je mi to blbý. Nemám nic na oplátku.
Vrch Kremenec. Nejvýchodnější bod Slovenska a zároveň trojmezí. Nejvíc nás láká ukrajinská strana. Taková exotika. Konec Schengenu. Však jsme taky včera potkali pohraničníky. Juro si může vybrat kam na záchod. Vyhráli to Poláci.
Tomáše zradilo koleno a my jsme si při sestupu nějak nevšimli, že jsme mu úplně utekli. Už je to dost dlouho a tak vysíláme spojku. Je v pohodě. V ruce má obrovskej klacek jako hůlku a pomaloučku se sune dolů. Že prej na něho počkáme dole v nejbližší hospodě. Dostal moje hůlky.
Jdem nádherným pralesem. Stromy jsou obrovský. Je to kouzelný místo. Je vidět, jak jeden strom umírá, další už se rozkládá a z jeho zbytků raší nová generace. Malinkatý kvítka, ze kterých budou za desítky let kmeny vysoký jak čtyřpatrovej barák.
Nová Sedlice. Krásná víska mezi horama. Z rádia hrajou rusínské písně, pravda, v trochu modernějším stylu, slunko svítí a opodál se rýsuje terasa s reklamou na pivo. Oblíbenej podnik. Opravdovej konec světa. Povídá se, že slunko vychází právě tady.
V hospodě se chalánům daří vybavit čtyřkolku i s řidičem a tak za chvilku i Tomáš sedí s náma a místníma u stolu. I Igor se tady s náma sešel. Už má zdravou barvu. Dal si sedmnáctihodinovýho šlofíka.
V dobrý náladě se ubytováváme v penzionu. Bydlí tady taky Zbyněk s Andreou. Krajánci kousek od Hustopečí. Potkali jsme je cestou dolů. Že tady jsou na motorce, byl pro ně výšlap docela dobrá drtička. Chytám slinu a tak po chvilce pijeme slivovicu a ještě později borovičku. Panovala super nálada a tak jsme se tam řádně zmatlali. Až tak, že jsem, jak jsme ráno zjistili z fotek, s Jurem tancoval tango. Místo růže jsem měl v puse účet. Taky jsme zjistili, že jsem si přes zábradlí řádně zatelefonoval (po lopatě - večeře skončila na dvorku toho penzionu ), načež nás slečna rázně vyhodila, ať prej mažem na pokoj.
Tam jsem, jak se ráno ukázalo, zvracel znova. Ale už jenom trošku. Pouklízel jsem to a vypral si od toho věci. Po snídani nám slečna (už jiná, naštěstí) sdělila, že prej máme uvést balkón do původního stavu.
No jasně že jsou blitky taky tam! Malá rada - nikdy nezvracej na šindele, špatně se to umývá.
Toto se mi fakt povedlo. Nevím, prostě jsem měl opíjecí náladu a nějak jsem to (samozřejmě zcela výjimečně :) neukočíroval. Vzpomněl jsem si na Hrocha, jak mi loni psal, že borovička je šialené pití. Ale vzpomněl jsem si moc pozdě.
Teď si válím šunky v hotelu, kde bydlím společně s Jurem a Peťem. Tomáš, Igor a Tomáš už teď budou určitě doma.
Dalo by se říct, že Slovensko mám za sebou. Na moje pomalu se rozpadající pohory teď čeká Ukrajina.
Prádlo je kdesi v prádelně, za oknem se po obloze honí mraky, já ležím na posteli a učím se azbuku. Těším se.