Le tour de studánky

Termín se kvapem blíží, počasí se nijak razantně nemění a šestatřicítka stávkuje. S tímhle bylo potřeba něco udělat. Termín moc měnit nemůžu, počasí neporučím a zaoceánské zásilky taky nepopoženu. Zbývá tedy jen jediné, nesedět doma a vyrazit do lesů. A tak se taky tento víkend stalo. Rozhodl jsem se provětrat nejen devětadvacítku, ale především sebe. Předpověď slibovala něco mezi deseti až dvanácti stupni, nedeštivo, nevětrno a v noci přijatelno.

Těch osm kilometrů na vlak jedu po polňačce a málem je to moje smrt. Batoh nějak ztěžkl, nohy zeslábly, plíce ne a ne popadnout dech, co se to děje?! Přijíždím na poslední chvíli. Moc jsem toho nenaspal, tak to ve vlaku doháním. Jenom kdybych nemusel na těch šedesáti kilometrech do Krumlova dvakrát přestupovat...
Rozhodl jsem se jet po modré turistické značce až do Brna a dělat při tom degustačku zdejších hojně se vyskytujících studánek, neboť toto hned po jídle považuji za ten úplně nejlepčejší vynález. Co na tom, že jistý pan rádoby jednokolkař z Prahy, který můj blog jen tak mimochodem označil za konkurenční, k nim chová nedůvěru. Studánky jsou prostě „kůl” ;) Tolik k názoru vesnického balíka.
Hned na začátku putování mi jedna zkřížila cestu. Nezbývalo tedy nic jiného, než ji vyzkoušet k tomuto účelu sbaleným hrníčkem.

Stezka je poměrně krkolomná a mé nohy po zimním vykrmovacím období chabé, takže jízdu dost často střídá chůze. Taky brzda už by zase potřebovala nové špalíky, takže se jí taky moc nechce pracovat. To mě těší. Ještě že je tu tak hezky. Třeba ty staré duby.

Když míjím běžkyně s jejich hafany, často zastavuju a dělám, jako že se dívám do mapy. Ve skutečnosti se snažím nezkolabovat, neboť ten bágl mi fakt dává zabrat. Přitom nemám víc věcí než jsem měl na Cestě, jenom je to všechno v batohu. Protentokrát to zachraňuju banánem. V záloze mám ještě jeden, ten by měl padnout za vlast až zítra. Při tom kolabování si v mapě všímám vodopádu a tak se tam jedu / jdu podívat. Zrovna je tam lidí jak na Václaváku, takže musím jet, abych byl za frajera, načež mě přihlížející degradují slovy „Pozor, jede kolo!”.

Obhlídka vodopádu se neobchází bez proškolovacího rozšíření vědomostí o jednokolkách a přednášce o Cestě. Nechávám skupinku zmizet, abych si to tady mohl v klidu prohlídnout. Sotva se ale rozjedu, potkávám je znova a inkasuju frťana slivovice. Naštěstí je taková jemná. Buď je to cestovní verze a nebo se mi nedaří svůj alkoholismus krotit. Jedno z toho to bude určitě.

Lambáda

Stezka mě po několika kilometrech pěšinek a cestiček v údolí vyplivne v Ivančicích, kde modrou automaticky ztrácím. Vracet se mi nechce a tak to beru tak nějak odhadem. A ejhle, modrá se jako zázrakem znovu objevuje. Vede po křížové stezce a ty jdou vždycky do těch nejhorších krpálů v okolí. Dvě starší dámy, jedna o holích, mě pomaloučku dohánějí, což je moje motivace k tomu, abych nevypustil duši a pokračoval dál. Na pět přestávek jsem nahoře, jsem fakt chcípák.
Šutry se zcela nečekaně mění na asfalt a ještě k tomu to je z kopce. Moc dlouho se neraduju, páč za chvilku se zase plácám botama v blatě a hrabu se nahoru. Mám hlad, od snídaně jsem měl jenom ten banán. To mi připomíná, že mám v báglu ještě jeden, který okamžitě mizí v mých útrobách. Pomohlo to, aspoň na tu půlminutu to pomohlo.
Už se těším až vytáhnu svůj skoro z brusu nový vařič a udělám oběd. Mám jídlo na dva dny, dokonce i koření a olivový olej jsem si vzal, to bude něco! Ale v kopci obědvat nechci, až nahoře. Jenomže ono to ne a ne skončit. Pletu nohama snad hodinu a konec v nedohlednu. Teda tu hodinu beru i s přestávkama, takže dohromady jdu tak deset minut. Když už jsem konečně nahoře, prudce se ochlazuje. Tohle není těch deset stupňů co slibovali. Ani pět.

Jako zázrakem narážím na šikovnou lavičku, kterou přeměňuju ve stoleček a jde se na to. Těstoviny, tuňák a zelenina. Ještě že fouká ten vítr, kterej foukat neměl, páč jinak by mi zmrzly prsty. Takhle jde část tepla na mě, závětří jsem totiž zapomněl doma. Když je dílo dokonáno, hodlám najít nocleh dřív, než zase dostanu hlad. Jinými slovy hodně rychle.
Balím to v takovém šikovném větrolamu uprostřed polí a doufám, že ten déšť na rozdíl od větru a zimy skutečně nepřijde. Nemám s sebou ani nad sebou žádnou střechu. Je kosa jak v ruským filmu, to převlíkání mě moc neba.
Na chvíli zabírám, ale po setmění se budím a nemůžu usnout. A tak, jelikož je úplněk, pozoruju letadla, jak zaneřáďují oblohu a shlídnu taky dva ohňostroje. Potom na louce, asi třicet metrů daleko, uvidím velký černý flek. Možná ještě větší než moje maličkost a bezhlučně běhá tam a zpátky.
„Co to je? Zas nějaká návštěva?”
Sedám si, abych líp viděl, ale ze spacáku se mi nechce. Dělám nějakej zvuk, aby si mě ten „flek” všiml, načež začne frkat taky. Je to srnec. A krákorá tam pěkně dlouho. Nemůžu kvůli němu usnout. Nakonec mizí v lese, ale asi tak za hodinu se k němu přidávají kamarádi a je z toho celý orchestr.

Z východu slunce nic není, páč je zataženo. A to jsem si včera dal takovou práci s hledáním místa vhodného k jeho pozorování. To je totiž taky vynález. No jo.

Pohybuju se jak lenochod. Od chvíle, co jsem vylezl ze spacáku, jsem totiž nějak prochladl a tak se mi všechno zpomalilo. I ten metabolismus, což je vlastně dobře, páč hned nemusím přijímat kalorie. Do toho se pouštím až později.

Po chvilce nudného asfaltu, na kterém ale docela efektně padám, jsem zpátky v lese a jedu / jdu dál. Přichází dlouho očekávaný sjezd, který je díky nebrzdící brzdě a krátkým klikám maximálně výživný. A to tak, že mi dochází voda. Tu nabírám ve studánce číslo tři.

A pak šupajdá do údolí říčky Bobravy. Chodíval a později i jezdíval jsem do těchto končin během mého krátkého pobytu v Brně coby vysokoškoláka. Obojí ale bez monstrbáglu a v poněkud lepší formě.

Hlad už se zase hlásí a tak kousek před nádražím dělám další oběd. Sakra ten sporák to je věc, to se mi líbí. Taky dobrej vynález. Už to ale nějak nestíhám všechno spořádat a tak to jenom zabalím a upaluju na vlak.

Nejdřív sympaťák, ale jak jsem ho přestal fotit, začal štěkat.

 Cestu do Břeclavi prospím a budím se na poslední chvíli. Na nádraží tam vysedávají dva týpci a stírají stírací losy. Nejdřív ten jeden. Chvilka napětí a... nic. Druhej říká, že prej to není možný a jde koupit další za dvě kila. Nic. Načež ten první říká, že tohle už vůbec není možný a jde koupit za pětikilo. No, zcela nečekaně, zase nic! Pak se tam vybavujou o tom, že v automatu by to snad mohlo jít líp. No vy jste oba ztracení. Vytahuju oběd a dlabu.
Ve vlaku, v oddílu pro cyklisty a jejich mašiny vysedává skupina nějakých uch. Mají zajímavý jména. Jeden druhýmu říká čuráku a ten jemu zase pičo. Čurák je zřejmě poněkud pobouřen mým vstupem do vagonu. Ptá se kamaráda, jestli nemá rýmu. No tak asi když si vlezeš na místo, kde jsou cyklisti, a ještě naproti záchodu, tak to tady asi bude vonět po fialkách, ne? No nevydrželi to a šli jinam.
Dom to beru komplet po polňačce.

No budu se sebou muset něco udělat, páč mi to dalo fest zabrat...