Jeden velký úkol zmizel z pomyslného debilníčku. Zbývá ještě jeden velikán, sestříhat video. Až to bude hotové, nebude mi už nic, samozřejmě vedle povinností jako třeba válet se doma v bazénu a vybírat v práci dovolenou, bránit plně se věnovat článkům. ;)
Šestý den. Den, kdy se Beskydy staly minulostí. Den, který jsem už dlouho před startem výpravy považoval za kritický, páč po něm se měla dostavit první rekonvalescence v Havířově. No, nakonec to dopadlo trochu jinak...
Čtvrtek, 8. května. Půl páté ráno. V noci jsem se moc nevyspal. Jsem sice suchý, ale levé koleno včera dostalo pěknou nakládačku a dneska mi to, jak se zdá, bude oplácet. Především ten závěrečný déšť pro něj byl moc. Ve spěchu jsem si zapoměl nasadit návleky, kolena prochladla a to levé polomrzácké to nevydrželo. Už jen postavit se na nohy jde dost cítit.
Nedá se nic dělat. Balím si věci, které se ale ještě před tím snažím obrat od jehličí. Ono se to jehličí totiž za mokra dost lepí a prakticky na všechno. O půl šesté vycházím ven z lesa.
"Počkat, kde mám tachometr?"
Tachometr není na svém místě. Nepamatuji si, kam jsem ho včera dal. Bez něj nemůžu pokračovat. A tak začínám všude možně hledat. Vracím se zpátky na místo nocování. Nic. V kapsách taky nic. V batohu taky nic, v brašně to samé. Napadá mě poslední místo, kde by mohl být - ve spacáku. A taky že jo. Nevím jak se tam dostal, ale důležité je, že jsem ho našel.
Věci mi do rána samozřejmě neuschly. Nevěřím, že se to dá přes noc usušit ve spacáku. Chci spát v suchu. Používám proto jiný způsob sušení věcí v mokrém počasí. Na vzduchu to nikdy neuschne, když je okolo mlha a občas ještě trochu pokapkává. Tak jak to tedy usušit? Na sobě. Zpočátku si vezmu suché oblečení, abych hned po ránu nelezl do studených a mokrých věcí. Po chvíli ježdění, když už jsem rozehřátý, se převleču do mokrého a jedu dál. Chvíli je to nepříjemné, ale pak už to člověk nevnímá.
Ještě zastavuji u odpočívadla a opět snídám semínka s vodou. Nic jiného nemám. Sice se to může zdát jako nic, ale buď jsou ty chia fakt vychytaný a nebo je to super placebo, páč mi to dost pomohlo. Mažu kolena mastičkou made by Libsha. Oblíkám návleky, teplé ponožky a mikinu. Pojedu teď docela dlouho z kopce, takže teplo moc nebude.
Pořád mám namontované 165 mm kliky. Do stosedmatřicítek se pouštět nehodlám, páč to je větší záběr pro kolena a to levé je teď rádo, že vůbec funguje. Mám o něj docela strach. Často dělám přestávky a snažím se to rozcvičit.
Silnice je plná kaluží a neustále klesá dolů do údolí. Otevírají se mi další a další výhledy na vrcholky zahalené v mlžném oparu. Takovéto počasí mám neskutečně rád a začínám kypět optimismem.
"Přece nás nějakej děštík nezastaví, ne?"
Už zase ten hlad. Kdybych s sebou měl mít podpůrný vůz, byl by to jídelní vagón z mezinárodní vlakové soupravy a byl by nacpaný jídlem až k prasknutí. Většina obchodů ale otevírá až kolem sedmé hodiny. Teď je něco po čtvrt na sedm. Stavím proto na benzině v Pražmu a kupuji si bagetu. Já vím, je to drahé, nezasytí to a jako jídlo to taky není nic moc extra zdraví prospěšné. Ale hlad je fakt sviňa.
Sluníčko si pomalu začíná prodírat cestu mezi mraky a začíná se oteplovat. Sundávám mikinu, bundu, teplé ponožky měním za tenké a sundávám návleky. Koleno už je na tom citelně lépe. Stačilo ho trochu zahřát. A nebo to bylo tím mazlavým přípravkem? Hmm, kdo ví :)
Beskydy už jsou minulostí. Přejel, tedy vlastně spíš přešel, jsem je za den a kousek. Ale zabíračka to byla kvalitní. Někdy se sem musím vrátit. Tahle krajina mi přijde taková, no, drsná. A je to prakticky za humny. Tak příště...
Chladné ráno se mění na teplé dopoledne. Sluníčko svítí, jeden cyklista za druhým. No jo, vždyť je svátek. Kopce ustávají a střídá je rovina s občasným houpákem. Měním na 137. Zase mě chytá divoká. Jenže chvíli na to mi dochází šťáva. Bageta z benziny už je někde na cestě no.... víte kam. Chce to pořádný dlabanec.
Ve smilovicích vidím tabuli "Restaurace Sport centrum, terasa pro cyklisty". Super, jede se na oběd. Je ale teprve půl jedenácté a otevírají až v jedenáct. Využívám tedy volný čas k vyřízení korespondence a volám strejdovi do Havířova, že přijedu až zítra, páč dneska bych těch skoro 100 km neujel. Během čekání také sleduji čtveřici postarších pánů, jak hrají tenis. Kdysi jsem si tenhle sport zkoušel a žádná sranda. A tady vidím perfektní utkání dvojic. Do toho čerstvý větřík a sklenice orosené Kofoly (zatím mi ještě chutná).
Pánové pak po skončení utkání okukují jednokolku a já zase spouštím tu svou.
"Kde jsi začínal?"
"V Křídlůvkách. To je u Znojma..."
Dávám jim vizitku a už se mi nese polívka. Páni hned povídají obsluhující slečně o mém počinu a tak se nějak všichni zapojujeme do debaty. Příjemný oběd o třech chodech a dvou limonádách.
Po hodinové pauze pokračuji dál. Dnes bych se měl dostat do nejvýchodnějšího bodu celé výpravy. Je to ještě kus. Původní plán byl dojet odtamtud až do Havířova, ale to jsem se nějak přepočítal, páč by to bylo možná i přes sto kilometrů, což bych v současném stavu nedal. Proto si etapu rozděluji na dva dny a v Havířově vynechám plánovaný denní odpočinek.
Z téměř tisícimetrového vrcholu Malý Javorový, tyčícího se nad vesnicí Podgruň, slétávají dolů paraglidisti. Jednou jsem viděl naživo start v Alpách z vrcholku Gerlitzen. Někdy bych si to rád zkusil. Samozřejmě v tandemu.
Už je celkem vedro. Jezdí tu jeden cyklista vedle druhého. O cyklistkách ani nemluvě :) V jisté vlnící se pasáži se předháním s jedním týpkem. Do kopce mám navrch já, z kopce on. Co mě na zdejší oblasti zaujalo je to, že cyklostezky jsou vedeny po silnicích, které jsou ale dost úzké. Vlastně mají šířku podobnou samostatné cyklostezce. Člověka to docela mate, páč nabývá dojmu, že tudy auta nejezdí. A ono je to docela jinak. Je svátek. Jinými slovy, všichni se zbláznili a někam jedou.
Opět na mě doléhá hlad a taky mi dochází voda. V Milíkově stavím v restauraci plné cyklistů. Už jen můj příjezd vyvolává rozruch. Lidé tasí foťáky, ptají se kde mám řídítka (stupidní otázka, mám napodobeninu řídítek, spíš bych se ptal, kde mám kolo) a já zase spouštím tu svou.
Doplňuji energii a vodu a rozmlouvám s panem číšníkem o dnešním plánu. Ten pohotově reaguje, když se zmiňuji o ubytování a říká, že tu mají pokoje, tak že prý klidně můžu spát tady. Užitečná informace. Uvidím kam až dojedu.
Vydávám se do Jablunkova. Je fakt pařák a moc mě to nebaví, páč koleno se zase ozývá a jsem nějak unavený. Je to sice z kopce, ale představa, že se tudy stejně budu muset vrátit, mi náladu moc nelepší. V Jablunkově mám potom dobrou motanici. Ostatně tak jako v jakémkoliv jiném městě. Směrem k polským hranicím provoz houstne. Je to na draka. Musím to ale vydržet, už to nebude dlouho trvat.
Za obcí Písek odbočuji na hraniční přechod, u nějž se nachází nejvýchodnější bod České republiky, kam jsem původně chtěl dojet. Ale situace se jaksi změnila. Nahoru je to 12% krpál, pak to samé dolů a pak ještě jednou nahoru a to celé dvakrát, páč zpátky jiná cesta nevede. A jelikož mám dneska menší handicap, rozhoduji se nejet až úplně do nejvýchodnějšího bodu. Celkem mě to mrzí, ale vím, že by to nebylo rozumné takhle přetěžovat to podělaný koleno. Ale dostal jsem se až za Bukovec. No nic, tak zase zpátky.
Na kopci míchám druhou dávku chia semínek. Jsem úplně vyšťavenej. V tom mi ve vaku dojde voda. "Co? Tak brzo?!" Mám už asi jenom půl litru. Proto stavím v další restauraci ve skiareálu Kempaland. Venku je to přecpáno cyklisty, kteří tak nějak s opovržením a výsměchem hledí na mě a můj stroj.
"Hele, přijel Humberto."
V duchu si říkám "Nejsem cirkusák, ale turista vole." V restauraci se mi nikdo nevěnuje a tak odcházím. Špatný, moc špatný dojem na mě udělal tady tenhle východní výběžek...
Vzpomínám si na restauraci v Milíkově. Dneska budu tedy spát tam.
Jednokolka moc nejede, kopec z Jablunkova se mi daří vyšlápnout jen proto, že s ním bojuje jakési dítě, což mě motivuje k tomu, abych ho předjel :) Z kopce se karta obrací, ale hned poté je tu další kopec, kde už to ale malá dívčena čeká a mizí mi v dáli. Do Milíkova pak už počítám každý metr. Bez vody, bez jídla. Naštěstí už slunko tolik nepálí.
Do restaurace přijíždím právě včas, mají už jen pár jídel. Už žádná Kofola! Pivo! :) A tak si tam tak spokojeně sedím, papakám a piju, když v tom přichází pan číšník se slovy "Šéfe, pokoj je hotov!"
Uklízíme jednokolku do kumbálu a jsem ubytován se slovy "Dneska už se pořádně vyspíte. Odpočiňte si. Dobrou noc."
To je úplně ten nejlepší pocit. Když si člověk večer po celodenním šlapání do pedálů lehne najezený, umytý a spokojený do postele a usíná s pocitem dobře odvedené práce. A taky s pocitem pálení na rukou. To sluníčko mě trošku přismahlo. Budu muset někde splašit opalovací krém...
Žádné komentáře:
Okomentovat