neděle 13. července 2014

Den čtvrtý aneb jak to vypadá, když se přiloží pod kotel

Že jsem fakt formát, rozhodl jsem se obětovat část víkendu pouze a jen pro vás, čtenáře. Čeká nás další den. Den, kdy se Bílé Karpaty staly minulostí. Kdy jsem si poprvé vyzkoušel jaké to je táhnout se s jednokolkou hodinu do kopce. Čtvrtá etapa.
Tak přesně tohle jsem psal v neděli, kdy jsem si naivně myslel, že dopíšu následujících pár řádků.

A že nejsem až takovej formát, dopsal jsem tenhle příspěvek až po víkendu...
Tohle jsem společně s pár řádky připsal v pondělí.

Jó, to jsem si myslel, že tenhle článek dopíšu po víkendu. Jelikož jsem ale neschopné individuum, které si nezvládá udělat časový harmonogram pro své povinnosti (minimum) a koníčky (hodně), vypouštím do éteru další příspěvek až teď. Mám obavy, aby se z toho nestal Nekonečný příběh IV a půl.
Pardon, sorry, omlouvám se. Snad jen abych se měl na co vymluvit. V rámci jisté akce, ze které vznikne taky článek a snad i video, se učím jezdit na kolečkových bruslích. Sice je mi už teď jasné, že nakonec pojedu na kole, ale ty brusle mě nějak chytly a tak po odpolednech ťapkám po cyklostezce. Domů se většinou vracím skoro za tmy a to už mám čas leda na to jít do Hajan. Taky musím klikat ujetou trasu z objezdu republiky pro uznání rekordu a vystavení certifikátu. Asi víte, jak dlouho mi to trvalo s tou původní verzí. Je to děsná otrava, ale musím to dodělat, ať už to mám z krku.
No a tohle píšu dneska, v pátek. Nejraději bych si naliskal...

V pátek jsem si nenaliskal, zato jsem se v sobotu ožral a dneska to už snad dopíšu :D

Úterý, 6. května. V šest ráno zvoní budík. Snídani mám domluvenou na osmou. Do té doby se chci sbalit a nachystat, abych mohl vyrazit co nejdřív. Jenomže to bych nesměl být já, abych se z postele nezvedl až za deset osm. No a co, jsem na dovolené!
Přesně v celou slyším klepání. Otevírám dveře a tam paní s pánem, úsměvy od ucha k uchu a nesou mi podnos se snídaní. Kurňa! Dneska se nadlábnu :)


Po snídani se balím a před desátou vyrážím. Tak nějak nejistě sedám na jednokolku, páč nevím, zda mě nebude něco bolet. Kupodivu to tělo snáší celkem dobře. Zadek nebolí a kolena jsou v cajku. Je nádherné ráno a přede mnou dlouhá cesta. Co víc si přát? A co se nestane, opět potkávám týpka ze včerejška.
Podle mapy bych se v Bojkovicích měl dostat na samostatně vedenou cyklostezku, která vede podél břehu Olšavy. Ale jak už to tak bývá, dostávám se kamsi mezi chajdy, kde cesta končí v trávě. Je rosa a moje rádoby pevná obuv je nacucaná vodou. Někde se stala chyba, tohle není cyklostezka. V tom dole vidím dřevěnou stříšku. Co je zvláštního na dřevěné stříšce? Vcelku nic. Ale tahle se až podezřele podobá těm co mají turistická odpočívadla. Měním kurs a beru to přímo komusi přes pole. Pěšky samozřejmě a tak, abych nic nepošlapal. Nejsem městskej balík :D
Má dedukce byla správná. Jedná se skutečně o odpočívadlo a hned u něj je asfaltová cyklostezka. Směr jsem tedy měl správný, ale byl jsem o pár desítek metrů jinde. Po té krásné stezce se dostávám do Pitína. Odtud už je to po silnici, ale provoz naštěstí není nijak valný. Je celkem dost teplo, což je na jednokolce sakra poznat. Zvlášť, když má člověk šlapat kopce. Na jednom takovém mezi Pitínem a Hostětínem zastavuji a čtu jednu z informačních cedulí. Stojí tam, jak tu kdysi byl jeden ovocný sad vedle druhého a každý rok velikánská úroda jablek. Dneska tu není skoro nic. Ale pozor, prý se to zase obrací k lepšímu. Podle mě to ale stejně jantaři ze slavné EU zatrhnou... To přece nejde, aby si stát sám vyráběl jídlo. Pro logické uvažování tu není místo. Kocourkov hadr!

Pohled na Pitín a azurové nebe
Z Hostětína zase do kopce. Zrovna tu makají silničáři. Ty jejich výrazy bych vám přál vidět. Jeden dokonce zastavil jakousi mašinu, jen aby se na mě mohl podívat :)
A jelikož je silnice kvůli pracem uzavřená, nejezdí tu žádná auta, heč! Vjíždím do okresu Zlín. Z psychologického hlediska alespoň nějaký ten postup vpřed.


Do Rokytnice zase z kopečka, ale tady už se to auty jen hemží. Až moc. Sakra. Silnice jde do takových na prd zatáček, že jdu raději pěšky. Neriskuji, nikdy jsem neriskoval. Všichni tu jezdí s plynem na podlaze. Nechápu to. Nechápu...
Opět sním o cestách bez aut. Tady se tomu ale nejde nijak kloudně vyhnout. A tak, jak ten den dneska hezky začal, tak je teď docela na draka. Alespoň ve vesnicích se řidiči trochu krotí. Nechci tu nějak shazovat české řidiče, nechci nikoho pomlouvat, ale je opravdu, ale opravdu veliký rozdíl v tom, jak se jezdí u nás a jak například v Rakousku či Německu, resp. jak předjíždí český řidič a třeba ten německý. A je jedno jestli člověk jede na jednokolce, koloběžce nebo na kole. Je to smutné. Všichni, kdo se na silnicích pohybují vlastní silou, nebo třeba dojíždějí do práce/školy na kole, jsou u nás hned vnímáni jako magoři. Prostě tu pro nás není místo. Přitom cyklista by měl dle mého názoru být upředňostňován před autem. Jenže to bych se musel odstěhovat někam do Holandska nebo Švýcarska, aby tohle platilo. Tady u nás k tomu nejspíš nikdy nedojde. Ale zase na druhou stranu nemálo cyklistů by taky občas zasloužilo po čuni. Člověk si nevybere...
Silnice z Popova do Bylnice je už ale opravdu nepříjemná. Už se nemůžu dočkat, až se zase dostanu na cyklostezku. Ihned poté, co přejedu železniční přejezd se rozsvítí blikátka a auta za mnou zastaví. Tohle je moje šance! Musím dojet co nejdál, dokud ty vehikly stojí. A daří se. S nekonečnou šňůrou aut se setkávám až v Bylnici.
Zjišťuji, že mi tu chybí kousek mapy. A zrovna ten důležitý, plocha o rozloze asi 0,5x0,5 km plná uliček a odboček. Hmm, co teď? Je tu značená jakási cyklostezka, ale nevím kam vede, páč na mapě ji nemám a odhadnout to skrze chybějící díl nemůžu. A zrovna jak na potvoru nikdo nejde.
V tom si vzpomenu, že ve foťáku mám vlastně tu GPSku, takže zkouším tu. Přiznávám, že doma ji zkoušel jen brácha. Tohle totiž není ta z věcí, která mě na novém stroji zajímala. Sotva zjistím jak se to dělá, jede kolem slečna na bruslích. Raději než s GPSkou mluvím tedy s ní.
Po krátkém navigačním rozhovoru už jsem zase v obraze a jedu po oné cyklostezce. Úplně mimo provoz, po rovince a podél břehu Brumovky.
Na náměstí se ještě stavuji v restauraci Pod hradem na oběd, abych se před následným výjezdem řádně posílil. Při přejíždění obrubníku mi to tak nějak nevychází a padám. Pravda, pár lidí si toho všimlo. Asi půlka náměstí. No a co. Mám O kolečko míň, tím se jen tak někdo pochlubit nemůže :)
Po obědě začínám tak trochu neochotně zpracovávat kopec, který se zdá být docela dlouhý. Alespoň na papíře to tak vypadá. Nekonečná štace tří vesnic. Návojná - Nedašov a Nedašova Lhota. Pořád do kopce, mezi domy a zvědavými zraky místních. Stoupání je čím dál strmější, sluníčko dneska svou práci odvádí poctivě, díky čemuž mám opět zdarma koupel ve vlastní šťávě. U autobusové zastávky sedám na lavičku. Musím si trošku oddychnout. Kousek opodál se mladí šampóni horlivě vybavují, jak to musí být o hubu a že mi chybí kolo a takový ty běžný kecy. Vůbec je nevnímám a ani nemám zájem se s nima bavit. Dostat se na vrchol, to je teď aktuální úkol. Je to ještě celkem daleko a cesta k němu nebude lehká.

Těsně pod vrcholem, pohled dolů. Jsem mizerný fotograf, není nic vidět :D

Posledních pár set metrů je stoupání kolem 15%, na což ani Tommy Biker nestačí. Ne teď. Zatím :) Od oběda už je to více než hodina, kdy konečně stojím na špičce kopce nad Nedašovou Lhotou a podávám zprávu do videodeníku. Během mých reportérských kreací kolem projíždí vůbec první dnešní cyklista. Mám radost, páč si naivně myslím, že dnes už mě nic nepřekvapí. Že už žádný velký kopec nebude. Jenom dolů a pak po rovince. A skutečně, po krátké kochací pauze jedu dolů. Celkem to frčí.


Je to fajn pocit. Po té dřině jet zase dolů a užívat si výhledy do liduprázdné krajiny. Moc dlouho to ale netrvá, páč cesta mění sklon. Jinými slovy se mi přímo před očima noří další kopec.
"Aha! Tak to ty nejspíš budeš ta dlouhá strmá čára ve výškovém profilu!"
Dobrou čtvrthodinu svádím boj se zemskou přitažlivostí. Marně. Nebere to konce. Cesta sice vede lesem, ale stromy okolo jsou vykácené a tak to do mě Oskar pere o 106. Detox v pravém slova smyslu. A to je teprve čtvrtý den. V duchu mi běží představy, jak asi budu vypadat v den příjezdu. Jestli si někde cestou nevypotím duši z těla :)
Jdu pěšky. Po třičtvrtěhodině mě už celkem bolí ruka. Ona ta jednokolka s báglama není zrovna lehká a kdo si ji zkoušel chvíli vést vedle sebe, ví o čem mluvím. Sklon se začíná zmenšovat a tak zkouším zase chvíli jet. Konečně přijíždím k rozcestníku. Asfalt střídají šutry. Ale ještě před sjezdem se chci posilnit. Sušenky, hořká čokoláda, nějaký to pečivo... prostě popelnice. Cyklostezka tu jaksi míří dost mimo můj směr a tak, abych ušetřil pár kilometrů, rozhoduji se jet zkratkou. Lesní cestou, po které bych se měl dostat do Študlova. Vrhám se tedy do neznáma, páč cesta je na mapě značená jen jako "cesta". Chvílemi mi k blízkému setkání s povrchem zemským nechybí moc. Větve, kameny, kůra z těžby a pak.... nic. Cesta končí hromadou kamení kdesi v lese. Není to ani den, kdy mě ty dokonalé zkratky opět zradily a já jsem se z toho zase nepoučil. Zapínám GPSku, byť to není zrovna můj styl. Chvíli to trvá, ale najednou se na displeji foťáku, asi kilometr vzdušnou čarou od vesnice, objevuje puntík. Není to daleko.
Zpátky nemůžu, jedině vpřed, takže beru jednoukolku na rameno a snažím se sejít dolů po pěšince, div si držku nerozbiju. Je to tu dost podmáčené, takže dochází i na bahenní koupel. Za chvíli mám les za zády a vcházím komusi na louku. Zpočátku váhám přelézt elektrický ohradník. Ne že bych se snad bál kopance, ale nejsem si jistý, zda tu někde s krávama nepobíhá i nějaký ten býk. Ale nevidím ani kopýtko, takže hurá rovnou za nosem.


Tak nějak si myslím, že po louce pojedu. Chvíli to jde, ale pak mě zastaví brázdy plné vody. Takže pěšmo. Vyhlížím nějaké známky po civilizaci v podobě cesty do vesnice. Jo, támhle vzadu nějaká je. U cesty je i branka ohradníku. Kuk kolem sebe, jestli se náhodou někdo nedívá a pak už jen šup i s jednokolkou na cestu :)
Dostávám se do jakési osady. Ovce, kozy, slepice, husy, kačeny... jen lidi tu nejsou. Pokračuji dál po cestě necestě, z kopce a do kopce, lesem, loukou a po Študlově ani stopa. Kde to jsem?


Cesta se ale mění k lepšímu a tak pokračuji dál. Ať to vede kam chce, jinam stejně nemůžu.  Chvíli hlína, chvíli kamení. Když tu náhle vidím střechu domu. Za chvíli je střech víc a víc.
"No né, civilizace!"
Ve Študlově dostávám tip na restauraci.
"To pojedeš do Střelné, pak do kopce, z kopce a budeš ve Francově Lhotě. No a tam je ranč."


Tedy jedu do Střelné. Abych nemusel překonávat další, skoro sedmsetmetrový vrchol, ulehčuji si to po silnici, která vede podél břehu Střelenky. U odbočky na Francovu Lhotu mě okukují silničáři. A já okukuji značku, která ukončuje jednu kapitolu a začíná další. Karpaty jsou již minulostí. Vydávám se na milost a nemilost Beskyd. Ale to pravé ořechové začne až zítra. Zatím je to jen taková předehra.


 Mám hlad, už zase. Těším se až se nadlábnu. Projíždím Francovou Lhotou. Je to nekonečná vesnice. Po ranči ani stopa. Oproti plánu začínám mít skluz. Je mi jasné, že dneska už do předpokládaného cíle, do Huslenek, nedorazím. A jak tak přemítám, kam asi tak do tmy dojedu, kde budu spát a jak to zítra doženu, slyším.
"Aha, dívej!"
"Ty vole oni mu ukradli kolo"!
"To není možný, ukáž!"
Vycítím příležitost a parkuji. Čirou náhodou stavím u onoho ranče. Na terase sedí tři týpci. Dáváme se do řeči a já nakonec, i přes značné zpoždění, sedám ke stolu. Kuchař sice zrovna odjel, ale polívku v restauraci mají, takže nějaký kus žvance přece jen bude.
A zase tu svou. No a jak jsem se nechtěl moc zdržovat, sedím tu už skoro hodinu a půl a kluci povídají a povídají, prohlíží si celou trasu a pak jeden z nich spustí.
"Ty jedeš do Zděchova?"
"Jo."
"Tam nejezdi. Tam ťa zežerů, to je v horách. Tam, nemajů co jest!"
"Hahaha."
No prostě kopec srandy a dokonce mi byla uhrazena útrata. Díky. Nic ale netrvá věčně a tak se loučím a jedu hledat nocleh.

Foceno třetím, alkoholem značně posilněným, kolegou

Mám v plánu vyjet nahoru do kopců a tam si někde ustlat. Ještě pořád žiju v představě, že budu přenocování na pokoji a venku tak nějak 50 na 50 střídat.
Dnešní poslední vesnicí je Valašská Senice. Odbočka je tu ale tak trochu nešikovně schovaná a tak ji přejíždím. Když mám asi tak po čtvrthodině divné tušení, raději se ptám paní a ta mi dává tip na ubytování v penzionu Severka, který mám po cestě. Takže spaní venku se asi nekoná.
Když se opět zmíním o Zděchově, skoro až zbledne a ptá se.
"Vy jedete do Zděchova?"
"Jo."
"Hmmm."
Snad to není vesnice hrdlořezů :D
Cesta k penzionu je tak trochu boj, páč musím obcházet rypadlo s tatrovkou, abych nedostal radlicí po makovici. Celkem solidní krpál. Už je dost šero, když přijíždím k hospodářství s dřevěnými sochami u vchodu a cedulí Severka. Bingo!
Přicházím ke dveřím a hledám zvonek. Nikde nic. Zkouším to u plotu. Taky nic. Zkouším to obejít z boku, ale u bočních dveří taky nic. Zkouším klepat. Nic. Ještě jednou zkouším najít zvonek a to už mluvím sám se sebou, že už musím být ale totálně blbej, když nedokážu najít zvonek. Ale on tu skutečně není.
Zkouším zatáhnout za kliku. Je otevřeno a uvnitř se svítí.
"Haló?"
Slyším kroky a za chvíli přichází paní.
"Dobrý večer, buď jsem fakt vůl a nebo tu doopravdy nemáte zvonek?"
"Dobrý, ne, nemáme. Kvůli dětem."
"Aha (checht). Máte volný pokoj?"
"Nooo, tak úplně nemáme. Zítra nám totiž přijíždějí hosté. Ale vydržte, zajdu se podívat jestli se nenajde ještě něo."
A tak chvíli přešlapuji před domem. Kolem se míhá kočka, pak druhá, třetí...
Přichází pán.
"Pokoj není úplně nachystaný. My ještě moc nefungujeme jako penzion, bývali jsme jen hospoda. Hosté se nám hlásí aspoň den dopředu. Ale jestli máš spacák, tak si tam klidně můžeš lehnout. Je tam sprcha a jestli máš chuť, natočím ti pivo."
"Paráda."
Takže další večerní posezení a povídání u pivánka. Sice krátké, ale jako zakončení dne je to úplně ideální. Dostávám ještě jeden kousek piva s sebou.
Na pokoji pak dotlačím sušenky. Chci odeslat depeši, ale není tu signál. Běhám v trenclích s mobilem nejdřív po pokoji, pak i venku po dvoře, ale ani čárka. No holt to odešlu až zítra. Nedá se nic dělat.
Doma mi většinou chvíli trvá než usnu, ale teď, během výpravy, jen lehnu a za dvě tři minutky spím...


Tento článek vznikal celý týden. Ne že by snad byl nějak komplikovaný. Můžu za to já a můj smysl pro nechávání věcí na poslední chvíli. Příští týden budou minimálně tři. Slibuji ;)

Žádné komentáře:

Okomentovat