Den pátý aneb kopce, hlad a kopce

Snažím se. Fakt se snažím splnit co jsem slíbil a tak je tu další článek. Taky jsem překonal odpor k naklikávání cesty. Už zase pomnaloučku polehoučku mlátím do myši a tvořím el. verzi trasy, kterou jsem skutečně jel. Se stříháním videa jsem prakticky ještě nezačal, ale už mám dotočené scény pro intro a vymyšlené outro. To bych s počítačem musel i spát, abych všechno stíhal.
Už to bude šest dnů co jsem opustil rodnou vísku a vydal se do světa. Na Beskydy jsem byl opravdu zvědavý. Podle výškových profilů to tam totiž vypadalo dost tvrdě. No... a žádný med to skutečně nebyl.

Středa, 7. května. Vstávám v sedm ráno. Včera večer jsem po těch dvou pivech spal jak mimino. Chci vyjet co nejdřív do Zděchova, páč až na tabulku čokolády a chia semínka s sebou nemám žádné jídlo. Snad tam bude obchod. Dopřávám si alespoň tu čokoládu, byť je to na nic snídaně. Ale člověk vystaven dlouhodobě velké zátěži sežere kdykoliv cokoliv. I kohokoliv, je-li to nutné :)
V osm se v plné polní belhám ven z pokoje. Teprve teď si tak nějak detailněji všímám, kde že jsem to spal. Kozy, ovce, kráva, psi, kočky, kačeny, husy, slepice no prostě všechno. A rodina má plné ruce práce. Zrovna začínají dojit kravku. Jdu vrátit klíče a krýgl, když v tom radostně přibíhá hafan. Tak jdu do čupu, že si ho pohladím, ale on na mě skáče a hned na to už se válím na zádech. Nečekal jsem to no. Jakmile řeknu, že odjíždím, práce jakoby neexistovala. Všichni chtějí vidět jízdu na jednokolce a jednu klasickou věc. A sice "Jak se na to leze?". Cesta jde sice mírně do kopce, ale i tak se mi daří učebnicové osedlání pekelné mašiny. Tak tedy vzhůru hltat další kilometry. To "vzhůru" myslím doslovně...
Předpověď na dnešek sice slibuje pařák, ale večer má pršet. Snad to nebude žádný liják. Cesta z Valašské Senice do Zděchova vede přes hřeben se sedmisetmetrovým vrcholem. Nebe bez mráčku, krpál jako prase a ke všemu cesta vymletá od vody. Nedá se jet, musím pěšky. Sluníčko to už od rána bere zase pěkně od podlahy. Míjím osamocenou stavbu a její hlídač, pes, by mě podle jeho chování asi nejraději viděl staženého z kůže. Doslova se míní zbláznit.
Za domem už se cesta lepší, ale sklon je tak prudký, že se nemůžu vyškrábat do sedla. I kdyby se mi to povedlo, nalačno toho stejně moc nevyšlapu.
Na vrcholku je odpočívadlo a rozcestník. Musím si dáchnout. Ještě jsem se skoro nikam nedostal a už jsem na cestě hodinu. Soukám do sebe skoro celý denní příděl chia semínek s vodou. Mám hlad. Sakra já mám ale hlad!
"Teď už to bude v cajku, do Zděchova je to z kopce." říkám si. Z kopce to je, ale jelikož je to po pěší stezce, je kopec tak strmý a cesta buď plná kamení nebo tak rozbahněná (večer pršelo), že to musím zase táhnout pěšky. Nevím co je horší. Jestli se mordovat s jednokolkou do kopce, nebo ji snášet z kopce...

Tahle cedule mě fakt uklidnila :)

Na fotce to vůbec nevypadá, ale tohle je opravdu obtížný terén. Bez nákladu bych se do toho možná pustil. Ale opravdu jenom možná. Spíš jde o ten sklon a fakt, že se kolo dost bořilo.

Dvě hodiny od odjezdu ze Severky. Z medvěda už strach nemám, páč kdyby se tu teď objevil (o čemž silně pochybuji, ta cedule tam byla spíš jen tak na parádu), sežeru ho jako první. Žaludek si totiž prozpěvuje na celý les...
Alespoň že teď už se dá jet. Chata. A pak druhá, třetí, čtvrtá... Jsem tu. Jsem ve Zděchově. A teď se ukáže, jsetli si ze mě včera dělali srandu nebo jestli je na této vesnici opravdu něco zvláštního. Klidně ať to tu vypadá jak v americkým hororu, hlavně ať je tu obchod!
A skutečně. Tedy ne ta scéna z filmu, ale obchod. Asi uprostřed vesnice leží krásný, oranžově natřený domeček a na něm stojí nápis COOP. Skoro až skáču radostí. Ani nezamykám jednokolku a vrhám se dovnitř. Mám takovou radost, že si povídám sám pro sebe. "Jé banány! Dám si banány. A jé MELOUN!" Nakupování obecně vnímám jako otravu. Ale tohle jsem si opravdu užil.
Vycházím ven s plným košíkem a odhodláním celý jeho obsah nasoukat do sebe. Sedím před obchodem na lavičce a cpu se. Mám z toho obrovskou radost. Nedokážu si představit, jakou euforii musí zažívat trosečníci, kteří se po x dnech hladovění dostanou ke kusu žvance.
Nějaké jídlo si nechávám v batohu na později. Koupil jsem si Magnesii, páč ta má prý přírodní sílu hořčíku. A pak se bavím tím, že během projíždění vesnicí jednou rukou řídím a druhou v klídku popíjím minerálku. Lidi nechápou. A to mě těší :)
Mířím do Huslenek. Je to po pěkné asfaltce prakticky bez aut a mírně z kopečka. Jedu na pohodu, nikam nespěchám. Ono to ani moc nejde. Meloun, rohlíky, salám, jogurt, banány a litr a půl minerálky člověka docela zpomalí.
A z Huslenek už pěkně po rovince. Po cyklostezce vedené mimo rušnou silnici a podél břehu Vsetínské Bečvy. Chvíli jedu na pohodu se 165kami, ale pak na mě přichází nějaká potřeba divočit a tak předělávám pedály do režimu 137 a beru to pěkně kvapem. Cyklostezka se různě proplítá mezi levým a pravým břehem, protíná silnici a klikatí se bočními uličkami. Občas doženu i nějakého toho cyklistu. Ale vysoké tempo nevydržím dlouho, takže mě většinou hned zase předjede. Ale s vykulenýma očima :)

Je celkem dusno, večer asi spadne pár kapek. Takže dneska pokud možno spát zase pod střechou. Ale to budu řešit až později. Podle mapy rovinka za chvíli skončí. Tedy abych byl přesnější, tak od doby, kdy jsem opustil Huslenky, jedu pořád nahoru, ale stoupání je tak mírné, že je to spíš ku prospěchu než na škodu (jednokolkaři vědí o čem je řeč).
U rozcestníku Babská začíná ten pravý boj. Měním zpět na 165 mm. Toto místo jsem si vybral jako výchozí bod pro začátek zdolávání hřebene, už ani nevím jak vysokýho. Asfalt se mění na lesní cestu a ta začíná stoupat. K bodu zlomu to není zas až tak daleko, ale sklon nabírá celkem vražedných rozměrů a tak po chvíli tlačím jednokolku vedle sebe. Místy je stoupání tak strmé, že stroj tlačím před sebou. A sice stylem: 15 až dvacet metrů a pak na půl minutky oddych. Nedokážu vydržet takový zápřah nonstop až nahoru.

Z mého pohledu to trvá věčnost, ale za necelou půlhodinku jsem nahoře u ski areálu Třeštík. Odtud musím chvíli pokračovat po silnici E442, což není zrovna labůžo. Je ale krásně široká a postranní pruhy jsou tak pro dva cyklisty vedle sebe, takže to není zas až takový horor.
Už mám docela hlad. Vidím ceduli "Restaurace a hotel Sůkenická, 100 m". Super. Odbočuji ze silnice a s vidinou pořádného dlabance beru útokem další krpál. Je celkem prudký. Úplně cítím jak mi tuhnou stehna. Ale nevzdávám to a jedu dál. Po pěti minutách mi to připadá divné. Sto metrů už jsem přece musel ujet. Po deseti minutách střídavě do kopce a z kopce už začínám váhat. No a po čtvrthodině už jsem pěkně nasranej. "Takhle šidit lidi. Prej sto metrů. Ha!"
A v tom se za zatáčkou vynoří velikánský dům s nápisem Sůkenická. No sláva. Zase jsem natěšenej jak malej Jarda. Prvotní radost však netrvá dlouho, neboť zjišťuji, že krom zedníků, pracujících na rekonstrukci, tu nikdo není. Pro útěchu dělám alespoň foto a vracím se zpátky na silnici.

Přijíždím do lyžařského střediska Bumbálka. Ani tady mi však štěstěna moc nepřeje a tak pokračuji dál. Nejprve po červené, pak po žluté, modré a nakonec po zelené turistické stezce do údolí Smradlavy. Kopce na turistických stezkách jsou neskuteční zabijáci. Ani dolů se mi to nechce sjíždět. Takže zase pěšky. Ale to vůbec nevadí. Mám totiž čas vychutnat si atmosféru zdejšího pralesa. Magické to místo.
Po nějakých kilometrech se napojuji na silnici a ta už tak strmě neklesá, takže mi v jízdě nic nebrání. Brzda sice piští jako kdyby jí někdo na krk šlapal, ale jede se dobře. Kopec je tak dlouhý, že musím měnit ruce, aby mě zase nebolelo rameno. Jsem levák, ale řídím pravou rukou (ta, která je ve vzduchu). Levou mi to moc nejde, ale zvládám to. No a to si takhle jedu dolů, řídím levou a něco mě vyvede z rovnováhy, tak nevědomky vyrovnávám pravou. Jenže ta teď má brzdit. A co se nestane. Ihned, jak pustím brzdu, uvědomuji si, jakou zobáckou chybu jsem udělal. Ze všech sil se to snažím ubrzdit nohama. Ještě že mám nastavené dlouhé kliky, jinak by to byly echtovní zda. Úplně do mě vjela elektrika. Uf! :)
Zastavuji u pramene Smradlavy. "Čichám čichám síru!" Je to opravdu smradlavec hadr tady ten potok. Projíždím pralesem a nasávám zdejší atmosféru. Neskutečně mě to uklidňuje. Připadám si, jakoby na mě ty stromy mluvily. Zvláštní pocit...
Lyžařské středisko Bílá. Kvadriliónjedna hotelů a ani jeden není otevřený. Už začínám být nervní, páč zásoby ze Zděchova už padly. Vidím restauraci a před ní sedět lidi na terase. Super. Vejdu dovnitř.
"Dobrý den, vaříte?"
Slečna na mě čučí jak puk.
"Tak vaříte?"
"My už máme zavřeno."
"To neříkejte! A nevíte, kde bych se tady mohl najíst?"
"Zkuste to kousek dál, je tam hospoda Japaka."
"Díky."
Tak tedy opět s nepořízenou. Jestli se tady a teď nenajím, tak při dalším stoupání lehnu mrtvej někam do škarpy. Na konci celého areálu vidím malinkou boudu s nápisem Japaka.
"Dobrý den, vaříte?"
"Dobrej, jo, vaříme. Ale máme už jenom..."
"To nevadí, já si to dám. I s polívkou a k tomu velkou Kofolu."
Netrvá to dlouho a už se láduju česněčkou a knedlíky s masem a zelím. Zapíjím to jednou Kofolou, pak druhou, na to palačinky. Sem tam pár slov s pánem co mě obsluhuje. Dozvídám se, že prý z vody ze Smradlavy je vynikající káva. Musí se ale nechat vyvětrat. To jsou mi věci.
Na závěr sýrové nitě (ne korbáčky, ale sýrové nitě :). Ještě doplnit vodu, mrknout s hrůzou na hodiny a hurá do dalšího krpálu.
Další zastávka Bílý Kříž. Je to prý asi deset kilometrů do kopce. Naneštěstí zpočátku chybně odbočuji a ztrácím další půlhodinu, což se mi teď fakt nehodí. Už tak mám zpoždění a nevím, zda to dneska do nějakého penzionu stihnu.
Asi po sedmi kilometrech začíná být kopec příliš příkrý a já příliš unavený. A tak zase jdu. A jdu a jdu a jdu a ten kopec ne a ne skončit. Jsem ve výšce skoro 900 metrů a pořád stoupám. Z psychologického hlediska je to celkem záhul. O fyzické stránce ani nemluvě. Už bych zase něco zbodnul. Půl osmé. Začíná se šeřit.

Míjím osamocený dům a taktéž se psem. Tentokrát je hafan venku a nic mu nebrání se na mě vrhnout. Vlastně brání, já mu v tom bráním :) Nevím co je to za rasu, ale není moc velký, ne větší než náš (skoro)německý ovčák. A jistá osoba mi vštípila do hlavy, že výraz "bojové plemeno" se neříká, že prý je to pes typu "bull". No tak teda ten "bull" na mě kulí oči, já kulím oči na něj. A on neštěká, nýbrž prská. Tak opatrně procházím kolem a schválně čekám co udělá, až se k němu otočím zády. Okamžitě startuje, na což reaguji otočením a větou "Já tě vidím!", načež se chlupáč zastaví a zase to svoje "prrrsk!". Takhle se to opakuje ještě párkrát. Je to docela komické, ale kdyby byl o trochu větší, asi bych už z něj měl respekt. Hlavně z těch jeho ďábelských očí.
Začíná kapkat. Ale jen tak decentně, není potřeba vytahovat bundu, natož pláštěnku. Jen přes batoh přehazuji pršiplášť, abych neměl mokré věci na spaní. Chci se dnes dostat do Visalají a tam pokud možno sehnat ubytování. Když to nevyjde, budu holt spát pod širákem, resp. pod stříškou.
Opět chybně odbočuji a vrhám se prudce dolů. Naštěstí to brzy zjišťuji a zjišťuji také fakt, že správná cesta vede paralelně s touto, jen o "pár desítek" metrů výš. Beru to tedy kolmo na vrstevnici po jakémsi zbytku cesty po těžbě dřeva. Už prší o trochu víc, ale pořád žádná katastrofa. Jsem spíš víc mokřejší od potu než od deště. Je to krpál jak prase. Tentokrát dělám přestávky po pěti metrech. Jednokolka je s každým metrem těžší a těžší. Už mám fakt dost. Nahoře cesta zase klesá, jen trochu jinam než ta předchozí. Déšť ustává.

Cesta se mění doslova na kamenitou řeku. Zase pěšky. A z kopce. Déšť se po krátkém oddychu ozývá po druhé. Potkávám další skupinku turistů a ti mi sdělují, že všechny penziony už jsou zavřené. Ani nevím, jestli se k nějakému dostanu, abych se mohl ujistit.
Už je skoro tma. Déšť nabývá na intenzitě. Oblíkám si bundu a zkouším chvíli počkat nalepený na stříšce u turistické mapy. Moc to nepomáhá. Sahám tedy po světlech a jsem odhodlaný i přes neduhy počasí dojet až do nějaké té civilizace. Vytahuji čelovku, pak blikačku. Zapínám čelovku, svítí, zapínám blikačku a... nic. Zkouším to podruhé a zase nic. Připadá mi nějaká lehká. A pak to ve mě hrkne.
"Ty vole, já mám baterky doma v nabíječce!" A taky že jo. Takže na silnici nemůžu. Nechci riskovat, že mě tam něco smete. Cesta do civilizace se nekoná. Chvíli jdu a hledám nějaké odlehlé místo pro přenocování. Jsem ještě pořád v CHKO, takže bych tu správně spát neměl, ale čert to vem. Jsem unavený, hladový, prší a v dohledu žádná možnost ubytování.
Už toho moc nevidím a tak lezu do lesa a na prvním rovným plácku začínám s rozděláváním spacího nářadíčka. Prší celkem festovně. Stavba toho přístřešku z pláštěnky nějakou chvíli zabere. Snažím se zachovat klid, abych věci nemusel dělat desetkrát. Jsem na kost promočený, ale dál systematicky vymýšlím jak to co nejlíp postavit, dostat se dovnitř (což je nadlidský úkol), převlíct se do suchého a schovat před deštěm ostatní vybavení.
Tuším kolem půl deváté mám hotovo, posílám depeši a padám únavou. Ať si zkusí večer přijít nějakej myslivec a něco mi říct. Mám teď náladu tak akorát na to, abych ho poslal tam, kde slunce nesvítí...