Stupava Trophy 2014

Jelikož už vás určitě nudí v uvozovkách staré články z cesty kolem republiky, rozhodl jsem se sesmolit něco aktuálnějšího. A to tak aktuálního, že aktuálněji už to asi nejde. V neděli jsem se totiž vrátil ze zahraničí, konktréně ze Slovenska, kde jsem poměřil síly s tamními jezdci na Škoda Stupava Trophy. Nikdy jsem na žádných závodech nebyl a trošku jsem se bál, že kodrcání se na jednokolce mezi osmisty bajkerů, bajkerek a bajkerčat nebude to pravé ořechové, ale celkový dojem z této akce mě docela mile překvapil. Ale všecko pěkně od začátku... Tip na zůčastnění se závodu jsem dostal od Igora, jezdce z Bratislavy. S dalším jezdcem, Milanem z Košic, jsme pak celkem zázračným způsobem dali dohromady ubytování přímo ve Stupavě. Ono to vlastně bylo tak, že jsem se k němu a Martinovi, taktéž z Košic, přifařil a náhodou se na poslední chvíli uvolnil třílůžkový pokoj...

Pátek, 25.7. 2014

V práci končím o hodinu dřív, abych stihl vlak. Doma se mi balení nějak vymyká z rukou, mám málo času a včera jsem byl lenošný se nachystat dopředu.
Spěchám do Božic po ultrakulaté silnici, která mi teď kupodivu nedělá problémy. Je dusno, hodně velké dusno. Na stanici přijíždím o deset minut dřív, ale vlak má zpoždění, což mi moc nehraje do karet, páč v Břeclavi mám na zakoupení jízdenek a přestup jen deset minut a jestli se zpoždění protáhne, nejspíš mi to ujede. A to by bylo nemilé. Ve vlaku je fakt fajn klima. I v sauně by možná bylo líp. Ale na druhou stranu, jednokolka se veze gratis.

Do Břeclavi přijíždím oproti jízdnímu řádu docela pozdě. Letím k pokladně, kupuji lístek, načež mi paní říká, že na to mám půl minuty. Skvělý. Chvátám do podchodu. "Druhý nástupiště, druhý nástupiště. Sakra kde je to druhý nástupiště?!!!" Vybíhám schody a už jen vidím, jak mi to ujíždí. Hmmm...
Vracím se k paní na pokladnu. "Já jsem si myslela, že to nestihnete. Přišel jste pozdě." To, že pozdě přijel vlak už ale nikoho nezajímalo. Paní to okomentovala jen tím, že to chápe. Další spoj jede za dvě hodiny. Mám hlad (pro někoho je tato hláška nejspíš už hodně ohraná :) a proto jdu zabíjet čas do zdejší vývařovny. Našel jsem nejnudnější činnost. Hned po čekání na autobus je to zevlení na vlakovém nádraží. Ale občasný pohled na chvátající lidi s metrákovými kufry na kolečcích zvedá náladu mému škodolibému Já, hahaha :)
Půl osmé. Konečně sedím v kodrcátku mířícího do Kút. Na tuto obec mám docela nemilé vzpomínky. Je tam jaksi... no "tmavší" prostředí. Vlak, tedy v tomto případě spíš jen lokomotiva, má malinkaté místo pro kola a kočárky a zrovna teď veze tři kola, z toho jedno řádně naložené. Tetris naživo.
V Kútech pomáhám vykládat ono obtěžkané kolo. Slušná váha. Fakt slušná. Další přípoj jede skoro až za hodinu. Začíná se stmívat a já to mám z konečné zastávky ještě asi devět kilometrů po vlastní ose. To by ani tak nevadilo, jako spíš fakt, že jsem si nevzal světla. To mě teď trápí. Cesta sice vede po cyklostezce, ale venku nesvítí ani troška Měsíce. To bude zajímavé.
Na nádraží vedu zajímavý rozhovor s pánem, kterému jsem pomáhal s kolem. Řešíme jednokolku a mou cestu, pak jeho cestu. Třičtvrtěhodina utíká jak nic a za chvíli už sedíme v klimatizovaném vlaku a ještě s jedním cyklistou, který se zítřejšího závodu také učastní, řešíme, jak se potmě a hlavně bez újmy dostat do Stupavy. Venku už je černo. Netrpělivě sleduji míjené stanice. Jedeme posledním spojem, který, jak jsem se dozvěděl, veze do dep v Bratislavě pár souprav a tak občas stojíme kvůli připojování vagónů.
Konečně přichází stanice Devínské Jazero. Venku je jen pár pouličních lamp. Loučím se s pány cyklisty i panem průvodčím a všichni tři sledují nástup a následný odjezd do tmy.
Je to na prd, nevidím na krok. Je 3/4 na deset. Podle toho, co mi říkali ve vlaku, bych měl za chvíli narazit na samostatnou cyklostezku. Před ní je ale rozbitý úsek, který bez toho, aniž bych věděl, kam jedu, nedokážu projet a tak chvíli vedu stroj vedle sebe. Svižný krok, chci se do Stupavy dostat co nejdřív.
Dostávám se na železniční přejezd, který mé jakž takž na tmu adaptované oči dokonale oslňuje. Ale je to moje blbost, nemám se dívat do toho bílého blikajícího světýlka.
Jsem na cyklostezce. Mám na paměti varování před "ostrůvky" uprostřed cesty. Byl by to celkem pěkný karambol, kdybych do jednoho takového najel. Cesta je krásně hladká, bez děr a zdá se, že i rovná. Tedy šlapu na plyn a beru to vysokorychlostně. Míjím první ostrůvek. U každé z těchto překážek je jakýsi houpák, který 1) ve tmě vůbec nejde vidět a 2) dokáže člověka na jednokolce totálně rozhodit (samozřejmě jen tehdy, když to nečeká). Je tedy třeba si na tohle dávat pozor.
Stezka vede lesíkem, který brání v pronikání už tak slabounkému světýlku z hvězd. Dalo by se říct, že teď jedu doslova po čuchu. V tom se za mnou ozývá hřmot motoru a blíží se světlo. Je to motorkář a pálí si to po cyklostezce. Raději ustupuji z cesty. Nechci skončit pod koly té jeho mašiny.
Cesta se zdá být nekonečná, i teď panuje dusno jak v p... no prostě není zrovna echt počasí.
Přijíždím do Stupavy. Teď už jen najít cestu do penzionu. Čeká mě asi to nejtěžší - vymotat se potmě z bezpočtu slepých uliček a dostat se na hlavní silnici. Takže na řadu přichází bloudění mezi obytnými čtvrtěmi. Teď už na cestu sice vidím, ale moc to nepomáhá.
Na hlavní tah se dostávám asi kolem jedenácté hodiny. Vytiskl jsem si mapku a tak jedu podle ní. Jenže tady můj orientační smysl nějak pokulhává a nakonec totálně selhává a ke slovu opět přichází GPSka ve foťáku, která na mě řve, že jsem úplně mimo. Přejel jsem totiž odbočku...
Takže zpátky. Volá mi Milan, kde že to jsem, že už jsem tam měl dávno být. Na mou odpověď, že se motám po celé Stupavě reaguje snahou o navigaci, já se to snažím nějak pochopit, když v tom na mě týpek z taxíku pokřikuje, zda jedu na Stupavský maraton. Že se prý bude těšit.
Snažím se řídit podle Milanových rad, ale nakonec cestu parkem vzdávám, páč bych to tam asi nikdy nenašel. Opět se vracím do centra a hledám onu odbočku. Nakonec nacházím. Po chvíli už vidím nápis Intenzíva. Je dobojováno. Na recepci:
"Dobrý večer, jsem pan Horák a mám tu rezervaci."
"Teraz?"
Tohle mě docela pobavilo :)
Půl dvanácté. No málem jsem dorazil až v sobotu. Tak snad zítra ten závod dopadne líp než dnešní příjezd.

Den D

Vstáváme v osm. Od Milana dostávám snídani ve formě makovníku. Včera jsem měl totiž takový frmol, že jsem stihl doma jen pár soust a pak už jenom to jídlo v Břeclavi. Během papkání okukuji jeho stroj. Kotoučovou šestadvacítku od Krise.
Jdu si vyzvednout číslo, čip a nějaké ty dárkové ptákoviny. Kolem desáté volá Igor, že už je na místě a že za chvíli dorazí i k nám na pokoj. Mám se prý dostavit, cituji "k pokladně", že mě tam prý čeká TV JOJ. Mám za to, že bylo myšleno na recepci. A tak jdu i s jednokolkou na recepci. Nikde nikdo. Jdu zpátky na pokoj. No, takhle ještě párkrát bloudím v okolí, načež se dozvídám, že tou pokladnou bylo myšleno místo konání závodu. Přesněji stánek, u kterého jsem si ráno byl pro číslo. Jsem holt vocas no....
Po krátkém rozhovoru a natáčení se vracím zpět na pokoj, páč za chvíli startujeme.
Kluci už jsou téměř nachystaní, jenom já tam běhám, zmatkuju a mrkám na Igorovu jednokolku. Šestadvacítku od QU-AXu. Batoh, pití, lékárničku, ještě přidělat startovní číslo a můžeme vyrazit.
Před startem se k nám ještě přidává Rob se svoují čtyřiadvacítkou. Jsme kompletní. Čtveřice jezdců, co mají o kolečko míň :) Ještě si předělávám pedály do režimu 165mm.
Před námi je velikánský houf cyklistů, kteří jsou vyrovnaní na cílové čáře a čekají na výstřel, signalizující start. Je to poslední vlna. Pak už jdeme na řadu my.
Přicházíme na start, řadíme se.
Päť, štyri, tri, dva, jeden, ŠTART!
Hop do sedla a jde se na to. Čekám, že díky menším kolům to kluci rozjedou dřív než já, ale neděje se tak. Okamžitě se ujímám vedení a snažím se ho udržet co nejdéle, neboť je mi jasné, že v kopcích mi bude větší kolo spíš na obtíž. Projíždíme kolem kostela, kde lidé skandují, mávají, tleskají. Letmo se ohlížím přes rameno a vidím tam jeden stín. Někdo je mi tedy v patách. Zabírám ještě víc a do začínajícího kopce se chci co nejvíc rozjet. Je ale dost prudký, což mě zpomaluje. Předjíždím první cyklisty. Jsou to ti ze zmiňované poslední vlny startujících. Někdo mě plácá po zádech. Je to Milan. Dohnal mě. Nikoho dalšího z naší skupiny už nevidím. Bude to tedy nejspíš mezi námi.
Kopec je řádný. Prověřuje mi plíce. Ale ten pocit, když předjíždíte jednoho cyklistu za druhým, vám dodá tolik síly, že to prakticky nevnímáte.
Vjíždíme na lesní cestu. Asfalt už dneska asi neuvidíme. Pořád do kopce. A pořád oba drtíme jednoho cyklistu za druhým. Občas kvůli některým musím zpomalit, abych je nenabral, a jedno takové zpomalení zapříčiňuje pád, čehož Milan využívá a předjíždí mě. Je těžké vyhoupnout se zpátky do sedla, když za vámi jede šňůra cyklistů, které jste před chvílí předjeli. Ale daří se a už už šlapu Milanovi na paty. Navzdory mým původním očekáváním jsem do kopce o chloupek rychlejší a metr po metru ho doháním. Nakonec padá (rozumějte nucené slezení z jednokolky) i Milan a tak se podruhé ujímám vedení. Ne nadlouho. Kopec, kameny a neustálé vyhýbání se kolům mě opět poroučejí k zemi. V tomto sklonu už nejsem shcopný nasednout a tak tlačím. Milan mě sice předjíždí, ale po pár metrech tlačí taky.
Ocitáme se na louce. Někdo říká, že máme první stoupání za sebou. Už bylo načase. Jsem mokrý a zadýchaný. Mrkám na tachometr - tři kilometry. Už jen čtrnáct! :)
První mírný sjezdík. Milan je stále na prvním místě, ale jsem v těsném závěsu za ním. Povrch je tu ještě dobrý. Jen taková hliněná pěšinka. Ještě dokážu držet krok, ale už teď je mi podle jeho stylu jízdy jasné, že v techničtějších pasážích mi nejspíš ujede.
A zase do kopce. A pořád se oba dereme davem vpřed. Přichází prudký, krátký houpák nahoru. Milan ho bez problémů vyjíždí. Přede mnou se však tvoří jakýsi špunt z lidí a jsem nucen zastavit a vyjít to pěšky. Chvátám, abych Milanův náskok krapet stáhl. Přichází další houpák, tentokrát dolů, ale hodně prudký a místy s kořeny. Na tohle nemám. Za stromy stojí dva "pinglové" v reflexních vestách.
"Ten, co jel přede mnou, to projel, že?"
"Áno, ale nebolo mu všetko jedno."
Hlínu střídá další várka štěrku. A další stoupání. Nahoře vidím Milanův zelený dres a nezaměnitelný poznávací znak - HD Hero na helmě. Ještě není dobojováno. Zahajuji stíhací jízdu. Kopec je tak akorát na to, abych se k němu co nejvíc přiblížil. Cyklisté si ale drží ideální stopu ve vyježděném pruhu prakticky bez kamení a tak se jejich předjíždění stává celkem bojem s odstřelujícími kameny od kola.
Už asi potřetí předjíždím tu stejnou slečnu, (poznal jsem to podle dresu) když v tom házím docela dobrou tlamu. Sice na nohy, ale i to stačí k tomu, abych ji dost vyděsil :)
Naskakuji a během pár sekund ji opět doháním.
"Tak to zkusím ještě jednou :)"
Podruhé už se mi manévr daří, ale hned na to se kopec láme a ze všech stran jdou slyšet cvrčci z volnoběhů. Teď se karta obrací a cyklisté využívají své rychlosti ve sjezdu.
Všichni mě začínají předjíždět. Všichni ti jezdci a jezdkyně, které jsem předjel v kopci. Snažím se jet co nejrychleji, ale pud sebezáchovy mi toho moc nedovoluje. Naštěstí je sjezdík krátký a za chvíli už zase šlapeme do kopce.
Přijíždím na křižovatku, kde mi ten správný směr ukazuje nějakej týpek v reflexní vestě. Po pár metrech je další křižovatka, kde ukazuje ten správný směr jakási slečna. Toto je zlomový okamžik, neboť se tu jednokolkaři oddělují od hlavního houfu a pokračují chvíli po jiné, vlastní cestě. A samozřejmě do kopce. Vidím Milana. Jde pěšky. Jde pěšky! Musím ho dohnat. Tohle je má šance. Kopec je řádný, stehna křičí "Už dost!", ale hlava zase "Ještě kousek a máme ho!". Pomaloučku polehoučku vidím, jak se Milanova silueta zvětšuje a zvětšuje, až nakonec.... jdu taky pěšky :) Funím jak lokomotiva s prasklým kotlem a snažím se jít co nejrychleji, ale zdá se, že jdeme oba dva stejně rychle.
Milan vypadá, jakoby byl na kochací vycházce. Hlava vzhůru, rázný krok... já jsem rád, že jdu.
Nahoře jednokolkař nasedá a mizí mi z dohledu. Místo toho, abych nahoře taky pohotově nasednul, jdu do hlubokého předklonu, abych se pořádně vydýchal. Takový jsem sportovec :D Mám toho dost, ale závod ještě nekončí. Do cíle chybí ještě pár kilometrů. Na energetický gel, který jsem dostal při registraci, nemám ani pomyšlení. Místo toho volám Tommyho Bikera. On totiž ví, jak z toho ven.
Jede se z kopce. Po Milanovi ani stopa. Tomu chlapíkovi to z kopce fakt jde. O tom žádná.
Šlapu jako divý. Opět se vracím na "společnou trať", kde mě začínají předjíždět cyklisté. Nejsou to ale ti hobíci ze začátku. Tohle je jiná sorta. Tihle už mají něco za sebou. Do kopce proti nim nemám šanci, z kopce mě předjíždějí skoro až neuvěřitelnou rychlostí a naprosto nepochopitelným terénem. Do toho ještě křičí "Zleva!" nebo "Zprava!". Zpočátku jsem jim nerozuměl, ale pak mi došlo, že tím myslí stranu, ze které mě budou předjíždět. Snažím se jim vyhovět a tak vždycky zajedu na příslušný kraj. Nezastavuji, ale udělám trochu místa. Jakožto zapálený cyklista naprosto nechápu styl jízdy některých jedinců. Ať je tam kamení, výmoly, kořeny, oni to prostřelí čtyřicítkou (možná i víc) jen to hvízdne. Respekt, opravdový a nefalšovaný respekt.
Jeden takový šílenec mě míjí na rovince a pár sekund na to slyším ránu a zvuk šustícího listí. Vidím kolo namáčknuté na kmeni stromu a chlápka, jak se sbírá ze země.
"Dobrý?"
"Žiju, ale defekt :("
Brrr! Ještě, že na téhle mašině nikdy takhle rychle nepojedu :)
Po Milanovi stále jakoby se slehla zem. V mírném kopečku dolů se rozhoduji přiložit pod kotel v domění, že on tak vysoké tempo nemůže dlouho vydržet, kdežto mě to nedělá problém. Samozřejmě za předpokladu, že terén nebude nijak extrémní. Šlapu a šlapu, pak se mi to vymyká kontrole a stylový pád s doběhnutím je na světě. Málem jsem to neukočíroval a hodil rybičku. Vracím se ke stroji a jedu dál.
Cesta se mění v jednostopovku, což není vůbec dobré. Cyklistů je čím dál víc a na takovéto pěšince se špatně předjíždí. Sem tam bláto a taky spousta šikmin. O svazích ani nemluvě. Když chci nasednout na jednokolku, vyřítí se za mnou cyklouš a já ho musím pustit. Tachometr ukazuje 15,5 kilometru. Ještě klilák a půl!
Závěrečné stoupání před závěrečným sjezdem, který je před závěrečnou cílovou rovinkou. 99% lidí tady svůj stroj tlačí, páč ten krpál je síla. Jsem unavený. Celkem dost unavený. Pár vyvolených ten kopec vyjíždí, ale to jsou jen taková extrémní individua :)
Závěrečný sjezdík. Spousta větví, které jsou moc nízko a já mám tím pádem problém se tudy s tím strojem o velikosti dvoupodlažního autobusu procpat. Brzda kvílí, do toho "Zleva! Zlevááá!" a u poslední zatáčky taky spouště fotoaparátů. Jednoho troufalého fotografa málem přejíždím, když se rozhoduji nejet do zatáčky, ale rovně a následně sesednout, abych uvolnil prostor rychlejším a mohl si ten krpálek seběhnout.
Do cílové rovinky přijíždím šťastný, že jsem to tu přežil a za jásotu fanoušků a komentářů moderátora přejíždím čáru.
Vidím Milana. Natáčí mě na své GoPro. Byl tu o devět minut dřív než já. Skončil jsem tedy druhý s časem 1:27:51,8. Považuji to za velký úspěch, páč to byla premiéra premiér a nečekal jsem, že to dopadne až tak dobře.
Čekáme na ostatní. Hlavně na Martina, který má klíče od pokoje a právě se někde řítí lesem na celopéru. Uzavíráme neoficiální sázky, kdo přijede dřív. Sázím na Igora.
Jako třetí ale přijíždí Rob na své 24". Říká, že Igorovi se hned v prvním kilometru vyšrouboval pedál a pak že už ho neviděl. Je mi to jasné. Před závodem si totiž Igor dával na jednokolku spacery a vsadím boty, že pak kliky nasadil opačně, což je specialita hlavně (nejen) děcek z OKM.
Chvíli na to nám přijíždějí klíče. A chvíli poté i Igor. Má teorie se potvrdila. Naštěstí to tento vynalézavý chlapík vyřešil celkem lišácky. Vyšrouboval šrouby z klik, místo stahováku použil vlastní nohy (jízdou se kliky uvolnily), kliky přehodil a pedál pak našrouboval jen rukou. Každý správný cyklotechnik totiž ví, že se pedály během jízdy samovolně dotahují (samozřejmě jen ty správně našroubované). Takže závod jsme tedy dokončili všichni, ve zdraví a ve vší spokojenosti.
Jde se jíst! Ne, ještě ne, nejdřív si jdeme vystát/vysedět frontu na sprchu a až pak dostáváme rizoto, které si ještě obohacuji Kozlem.
Loučíme se s Igorem, který spolu s juniorem a ženou odjíždí domů. Na velkoplošné televizi běží Tour de France. Následuje vyhlášení. Pravda, až po docela otravném čekání...

Je to fajn pocit stát na bedně před foťáky a lidmi :) V tombole pak napjatě sledujeme, zda nepadne jedno z našich soutěžních čísel, páč první tři ceny (celopéro z limitované edice Škoda, další kolo, už ani nevím jaké, GoPro) jsou opravdu slibné. Ani prd...
Odebíráme se tedy na pokoj za účelem odložit krámy a jdeme na večeři. Nejoblíbenější část dne - jídlo.
V restauraci pak plním jeden z hlavních úkolu výpravy na Slovensko, a sice dávám si Zlatého bažanta. Dá se ;)
Do postele ulehám zničený, ale s pocitem dobře odvedené práce.

Neděle

Dnes nás čeká společná cesta na vlak. Stanice Devínská nová ves je odtud asi 17 kilometrů. Žádný problém. Tedy pro většinu z nás. Milan z toho má docela špatný pocit, neboť jeho sedlo KH Zero není moc dobrý kamarád na cesty. Ani můj železobetonový zadek si s ním během zkoušení Milanova stroje nevěděl rady.
Po vyřešení logistického problému (pořadatelé nás totiž nabalili tak, až už to pěkné nebylo) vyrážíme na cestu. Je dusno. Jak v pařeništi. Jedeme tou stejnou cestou, kterou jsem v pátek, tedy skoro až v sobotu, přijel.

Tahle fotka se bohužel moc nepovedla- je rozmazaná

Devět kilometrů před stanicí si s Milanem měníme stroje. Dělám to z dobré vůle, páč vidím, že má s posedem opravdu problémy, ale taky si chci ještě jednou zkusit jeho stroj. Hlavně na brzdu jsem zvědavý. Kotouč má plynulejší náběh a k brždění stačí jeden prst. Je to opravdu rozdíl...
Na Milana je moje 29" moc velká a tak během jízdy nedosáhne na pedály, když jsou kliky v dolní úvrati. Ale jede :) Nakonec to ale zaráží, neboť to moje sedlo je prý ještě horší a tlačí ho všude. Je to asi opravdu o tom zvyku.
Na vlakovém nádraží pak neodolám a ještě si zkouším to krásné celopéro, taktéž s 29" koly. Je to docela monstrum, které se celkem těžko řídí. Ale houpe se to krásně. Myslím, že bych si na to rychle zvykl :)
Kluci odjíždějí do Bratislavy a pak dál do Košic a já zůstávám na stanici. Vlak mi jede "už" za hodinu. Takže další zevlení.
Konečně přijíždí. S průvodčím horlivě řešíme jednokolky, závod a cestu kolem ČR. Alespoň to rychle a příjemně ubíhá.
V Kútech mi přípoj přijíždí za hodinku. Nezbývá než čekat...
V Břeclavi čekám "jen" hodinu a půl. Končím tedy ve stejné vývařovně. Čas oběda už totiž dávno pominul.
Cesta do Božic je srovnatelná s pobytem v sauně. Opravdu nepříjemná věc. Už se nemůžu dočkat, až vystoupím. Po hodině se mé přání plní, ale ani venku to není o moc lepší. Vyrážím na cestu domů. Na silnici kašlu, jedu po polňačce. Nemám sílu na boj s auty.
Těsně před koncem se zvedá silný protivítr a od východu táhnou černá mračna. Když přijíždím domů, začíná hřmít a kapat. Po třech kapkách to přestane a je zase to stejné dusno jako před tím. Klasická obdoba bouřky v Křídlůvkách :)

Takže první závod úspěšně za mnou. Jsem nadšený. Byl to fajn zážitek. Už jen ta cesta tam bylo jedno velké dobrodružství. Poznal jsem nové lidi, vyzkoušel si pořádnou jednokolku a poprvé jsem si stoupl na oficiální bednu. No.... ta z palet, která mě čekala doma během příjezdu z megavýpravy, byla ale stejně lepší :)

Díky vám všem. Příští rok jedu zase!