NP Podyjí podruhé na uni

Zbožňuju ty cestičky co se klikatí lesem. Cestičky, na kterých nepotkáte auto. Cestičky, jejichž zdolávání je radost samo o sobě. Hmmm... a nebo ne?

Už dlouho (týden) jsem nepodniknul větší výlet a jelikož jsem měl dneska volno, uvažoval jsem, zda se nevypravit do NP Podyjí. Moc se mi nechtělo, páč venku řádilo zase těch "příjemných" 31°C. Od včerejška mě navíc trošku zlobí mandle a ten suchý vzduch jim zrovna moc nesvědčí. Ale jelikož jsem nepoučitelné individuum, rozhodl jsem se, že tedy vyrazím. Já blbec, blbec! Měl jsem se raději válet v bazénu. No, ale zase bych neměl tak skvělé zážitky. Teď už jsou skvělé, páč sedím hezky doma, čistý, voňavý a napapaný :)
Udělal jsem si vydatnou svačinu, natankoval a napatlal se opalovacím krémem. Než jsem se vymotal, bylo poledne. Stavil jsem se ještě u Zbyňka pro vizitky a hurá na výlet! Moc hurá to tedy nebylo, neboť vedro, bezvětří a suchý vzduch decimoval můj krk a náladu. Ale když už jsem vyrazil, chtěl jsem to dokončit.
Vydal jsem se po silnici směrem do Znojma. Následně jsem odbočil na polňačku a té jsem se držel. Po projetí kamionu, vezoucího klády, jsem se v tom prachu málem udusil :D Chvíli co chvíli jsem dělal přestávky na pití, abych alespoň trochu ulevil krku. Moc to nepomáhalo...
Když už jsem byl skoro ve Znojmě, naskytla se příležitost otestovat své umění brždění. V cestě stál asi 10% krátký kopeček. Škrtil jsem brzdu co to šlo a ta začala neskutečně kvílet. Prostě symfonie těch nejhorších zvuků, které si momentálně dokáži představit. Nemohl jsem se dočkat až budu dole. Ve Znojmě jsem se pak chvíli motal na přechodech a poté už jsem si to hrnul podél břehu Dyje ke Znojemské přehradě. Je tam totiž hospoda. Zaparkoval jsem před zahrádkou a poručil si vélikánskou limonádu :) Hrrrk a limonáda byla vypitá. Nezbývalo mi tedy než pokračovat v cestě.
Byla předemnou nejhorší pasáž dne (alespoň jsem si to myslel) a sice výšlap po Hradišťských terasách. Je to úzká, klikatá, strmá a kamenitá cestička. Přidejte si to peklo jménem léto, můj krk a litry potu... Trmácel jsem se vzhůru s jednokolkou na rameni a funěl jako lokomotiva.

To vedro bylo hrozné. Už jsem si zase začal vyčítat své počínání. Ale tak je to skoro vždycky.
Voda rychle ubývala, krk bolel a mně nebylo zrovna moc do smíchu. Ještě že jsem s sebou měl mp3jku s geniálně vybraným playlistem :) Nakonec jsem se vyškrábal nahoru, kde se mi naskytl krásný pohled.

Dal jsem si první sváču a neochotně pokračoval dál. K mému překvapení jsem narazil na zarostlou cestu. Teď už vím, že zarostlé cesty nejsou jen v okolí Křídlůvek :) No tak jsem se prošel. Věděl jsem, že musím šetřit každou kalorii, páč jsem věděl co mě ještě čeká.
Asi po dvou kilometrech jsem konečně dorazil k hranici parku a džungle se změnila v krásnou lesní cestu.

Nabral jsem směr Králův stolec. To je vyhlídka a jmenuje se tak, protože podle pověsti se přesně z tohoto místa díval polský král Jan III. Sobieski na pochod svého vojska přes Dyji, když roku 1683 spěchal na pomoc Turky obléhané Vídni. Opravdu úchvatná podívaná. Mám tohle místo moc rád.

Nebýt otravných mračen mušek, zdržel bych se tam déle. Cesta začala mírně stoupat, což mě zpomalilo a dalo tak možnost vražedným muškám dělat mi nevítanou společnost. Na řadu přišel sjezd po pěší stezce. Byl jsem přímo v sedmém nebi. Kolka frčela dolů a hopsala přes kořínky a kamínky. Jenže pak se z nich staly kořeny a kameny a hodně jich přibylo. Nakonec už jsem nestíhal vymýšlet trasu a poroučel se k zemi. Dostal jsem solidní pecku do kolena. Ale nic vážnýho. Tohle se prostě stává. Hlavně že mám doma ty chrániče... Sjezd vystřídalo stoupání. Byl jsem už docela unavený a stoupání, ač mírné, nepřestávalo. Navíc se na cestě začal objevovat jemný štěrk, ve kterém jsem se začal bořit. Byl jsem nucen přemontovat pedály do režimu 150 mm. Pocítil jsem značné zlepšení. Kluci v KH opravdu myslí na všechno...
Jakmile jsem se dostal ven z lesa, začala se cesta narovnávat a tak jsem zase "zařadil" dvojku. No a když jsem míjel cedulku "Hostinec u rybníka" (nebo tak nějak), byl jsem přímo nadšený. Těšil jsem se na další limču.
U hospůdky bylo pár lidí. Vycítil jsem šanci, přisedl a spustil svou nacvičenou a dokonale zvládnutou přednášku o jednokolkách :) Jeden pán si dokonce 29" vyzkoušel.

Po dvou žlutých jsem se vypravil na nejlepší pasáž dne. Čekal mě dlouhý sjezd do údolí Dyje. Nahoře jsem potkal cyklistu, který mi poradil, abych se držel pořád vpravo. Že prej je to nalevo rozbitý...
Vzal jsem si radu k srdci a vydal se trápit mé nervy a brzdu. Zpočátku naprosto perfektní kopec. Sklon tak akorát, štěrk a kameny.

Pak se ale kopec začal čím dál strměji svažovat do údolí, což mě chvílemi uvádělo do rozpaků. Ale jel jsem pořád dál krk nekrk, koleno nekoleno. Všechny smysly jsem měl napjaté a všemožně jsem se snažil to sjet až dolů. Ale pak se někde stala chyba. Buď za to můžu já (pravděpodobnější varianta) a nebo přehřátá brzda. Ať už to bylo jak chtělo, stalo se to, že se jednokolka doslova splašila a rozjela se šílenou rychlostí z toho krpálu. Teď jsem dostal opravdový strach. Hemtl jsem na brzdu co to šlo. No a co se nestalo? Následovalo katapultování ze sedla. Kvůli tomu krpálu jsem nějakou tu chvíli letěl vzduchem. Udělal jsem jeden skok, přičemž se mi v místě dotyku nohy se zamí vyzula bota, druhý skok a než jsem stihl udělat ten třetí, vrazil jsem to rovnou do škarpy do kopřiv a žebry jsem nabral nějaký šutr. Když jsem tam tak hopsal, chvíli jsem si myslel, že je to moje poslední chvilka. Kdybych se totiž rozkutálel z toho svahu, na jehož začátku jsem se zapíchl, čekal by mě opravdu dlouhý pád na jehož konci bych sotva byl v jednom kuse.

Všimněte si, jak je bota daleko. Jel jsem opravdu rychle...

Na tohoto mazlíka jsem spadnul

Bolelo to jako čert. Okamžitě jsem vylezl zpátky na cestu a začal jsem se kontrolovat, zda někde nekrvácím atd. Bolest kupodivu rychle přestala, z čehož jsem začal mít obavy. Takhle se chovají naraženiny a zlomeniny. Začal jsem ze sebe sundávat kuličky, které mi po průletu trávou utkvěly na oblečení.

Byl jsem jimi úplně obsypaný. Zjistil jsem, že nemám mp3jku a tak jsem ji začal hledat. Věděl jsel přesně kde hledat. U toho šutru! A taky že tam byla. Po důkladné kontrole jsem se odhodlal nasednout a pokračovat v cestě. Takovou držku už nikdy nechci hodit. Na fotkách to vypadá suše, ale nebylo to nic příjemného. Měl jsem štěstí. Kdybych spadl na hranu toho kamenu, zcela jistě bych si volal záchranku...
Asi po dvaceti minutách mě při každém hlubokém nádechu začal bolet hrudník. Bolest se stupňovala. Až jsem měl obavy, zda jsem si nepřivodil nějaké vážnější zranění. Občas jsem se díval, zda mi žebra nějak nenatékají, ale nic jsem nenašel. Tudíž jsem usoudil, že se jedná jen o naraženinu. Snad...
Tolik k mé doposud nejhorší bouračce.
Voda už mi skoro došla, ale právě včas jsem míjel studánku. Voda byla trošku zelená, ale podle mě možná lepší než to co máme doma ve studni :D Natankováno!

Vjížděl jsem do Šatova. Dal jsem pár vizitek partě zdejších mladistvých a jeden týpek si vyzkoušel osedlat mou mašinu :)
Značnou částí Šatova vede cesta z dlažebních kostek. Nic dobrého pro mé pochroumané tělo.
Za Šatovem jsem se rozhodl spořádat druhou sváču. Zjistil jsem, že můj předešlý karambol zdevastoval rajčata z naší zahrádky a toast byl taky na kaši. Tak jsem si dal okurku s příchutí rajčete a k tomu půl litru vody.

Dobrou chuť! :(

Domů mi chybělo asi 25 km po pohraniční cyklostezce. Ale nálada byla tatam, síly rychle ubývaly a bolelo mě snad úplně všechno kromě nohou. Nasadil jsem úsporné tempo a odpočítával jednotlivé metry chybějící k rodné vísce. V cestě mi stály dva ultrakrpály, na které jsem se musel vyškrábat, což mě stálo nemálo sil. A ti komáři!

Na fotce to není moc vidět, ale je to nefalšovaných 12%

Znojmo i NP Podyjí jsem nechal daleko za sebou a pohled jsem nyní směřoval k domovu.

Támhle vzadu v tom lese jsem boural :)

Teď už jsem se do kopců moc nehrnul, páč už jsem na to prostě neměl náladu a ani sílu. Když jsem dorazil do Jaroslavic, začalo se stmívat. A to je doba, kdy chytám druhou mízu. Nasadil jsem světla a taky skvělé tempo. Hrnul jsem to po silnici 15 km/h rychlostí. Tohle jsem držel až domů. Když jsem pak před barákem z jednokolky sesedl, padla na mě neskutečná únava. Tachometr ukázal 72 kilometrů. K tomu ZDARMA tropické teploty a dva kvalitní karamboly.
Vlezl jsem do vany, dal večeři a teď se zase smolím s článkem. Ještě že už to mám dopsaný. Už to jen zkontroluju a jdu spát. Ale jedno je jisté - bolí mě celý Tomáš :D

Dobrou noc!