Plný nadšení jsem kolem druhé hodiny vyrazil. Zpočátku běžná rutina. Dostat se na silnici, pak na polňačku a před člověkem se otevírá jiný svět :)
Asi po hodince rozehřívací jízdy jsem se rozhodl improvizovat a náhodně jsem si vybíral kudy pojedu. To obvykle nedělám, ale o to víc mě to bavilo. Pohyboval jsem se těsně podél hranic. Mapu jsem neměl. Tak nějak zhruba jsem věděl, kde asi jsem, ale ne úplně přesně. A pak mi najednou došlo, že jsem v Rakousku. Oni tam mají totiž takový zvyk si ze mě dělat prdel a stavějí následující cesty. Začíná to krásným štěrkem či šotolinou, následuje běžná polní cesta, pak zarostlá polní cesta a pak, po pěti kilometrech, konec. KONEC! Už asi milionkrát jsem se nechal takhle napálit a stejně na to skočím znova a znova. Takže lidi, prosím vás, až budete v Rakousku, nejezděte po sebehezčí neznačené polňačce. Na tuty totiž skončí uprostřed polí ;)
Vracet se mi nechtělo a tak jsem se rozhodl pokračovat pěšky podél ječmenného pole. Tráva nebyla moc vysoká a tak se to dalo celkem v pohodě. Ušel jsem asi kilometr a tráva začala nepříjemně houstnout a taky se zvětšovat. Ale teď už se mi tuplem nechtělo vracet. Nakonec tráva došla takových rozměrů a druhové skladby (hlavně kopřivy a bodláky), že jsem tlačil jednokolku před sebou v tom poli a šel za ní. Přeskočil jsem kanálek v domění, že na druhé straně bude cesta. A... nebyla. Místo toho tam bylo obrovské pole brambor. A jelikož tu v noci řádila bouřka, bylo krásně mokré. Ale teď už se mi vůbec, ale vůbec nechtělo vracet. Takže jsem se prošel v tom poli a hledal cestu ven z toho marastu. Když jsem se dostal do lesíka, z dálky na mě koukal hraniční kámen. Hurá! Kolem něj to bylo totiž vysekané a dalo se tam alespoň chodit. A tak jsem se vydal přesně po čáře.
Mé radování však netrvalo dlouho, neboť se mi po chvíli postavil do cesty náhon. A ten jsem přeplavávat fakt nechtěl.
Pokračoval jsem tedy celý doštípaný od komárů dál. A najednou se mi naskytla hezká podívaná...
 |
| Že by světlo na knoci tunelu? |
Brodil jsem se porostem až jsem nakonec došel na cestu. A jakou! Veškeré útrapy se vyplatily, neboť o takovéto cestě hodinu (na uni) od baráku jsem vždycky snil.
 |
| Foceno během jízdy :) |
Byl to nesporný důkaz, že jsem stále v Rakousku, páč u nás v okolí nic takového není. To bych o tom věděl. Dojel jsem k budově s kamerami a ta zpropadená cesta tam zase končila!
Tentokrát jsem se vrátit musel, páč jinak bych musel přeplavávat Dyji. Alespoň jsem už věděl, kde jsem a mohl si naplánovat další postup. Už žádné improvizování.
Míjel jsem cedulku "Privatweg, betreten auf eigene Gefahr" což znamená "Soukromá cesta, pohyb na vlastní nebezpečí". To mě moc nepotěšilo, ale nikam jinam jsem jet nemohl a tak jsem pokračoval směle dál. A dojel jsem až k jakémusi statku, kterým procházela cyklostezka, kterou moc dobře znám. Já se prostě neumím ztratit :)
Stezka vedla přímo do města LAA an der Thaya. Tam jsem vyvolal menší rozruch na okruháku. Po přejetí hranic jsem se vydal po proudu Dyje po skvělé cestě.
Za Trávním dvorem jsem se napojil na cyklostezku č. 5 (Brno-Vídeň) a šupal si to po asfaltu do Hevlína. Celý den značně foukalo a tady jsem se dostal do pozice, kdy se do mě opíral boční vítr, což nebylo moc příjemné. Ale svištěl jsem jako o závod. Teda, občas :)
 |
| Vše co zbylo z odpočívadla... |
Když jsem pak projížděl Hevlínem s úmyslem najít hospodu, volal mi Petr Lindner (přibližovadla.cz), který čirou náhodou taky jezdil na své uni někde v Brně. Teda, spíš zrovna dojezdil. Měl poruchu a tak si jednokolku nesl na zádech domů a já jsem poslouchal, jak nadává, že QU-AX nedávají standardně na náboje spacery :D
V hospodě jsem si dal pivko a pizzu.
 |
| Paráda :) |
Pizzu mi donesli později a tak jsem ji zapoměl vyfotit. Kolem půl sedmé jsem se pomaloučku vydal na cestu domů.
Vítr už ztrácel na síle a pro mě začínala ta nejlepší doba pro ježdění. Pozdní odpoledne a večer - to je nejlepší. Můžu mít najeto kolik chci a přesto mám v těchto hodinách vždycky nutkání to oroštovat a jet dál a dál :)
Domů jsem dorazil kolem osmé. Cesta mi tedy zabrala šest hodin, z toho jedna hodina exkurze do divočiny, půl hodiny v hospodě a asi půl hodiny přestávek. Tachometr ukázal krásných 56,8 km.
Pedály se náramně osvědčily. Teď už zbývají jen nové boty. Oboje mám totiž roztrhané od ježdění na ultimatu a jednokolce. Dneska ty věci nic nevydrží...
Žádné komentáře:
Okomentovat