Na jednokolce kolem kousku světa: NAPANT

Sedím v krmítku pro cyklisty, kam jsem se vybelhal z Telgártu poté, co jsem tam nakoupil, během čehož jsem zaslechl zmínku právě o té bouřce, která mě pod vrchem lapla. Čekám až to přejde. A že nemám do čeho píchnout, rozhodl jsem se vyplodit zase pár vět...

"Víš, povím ti to tak. V Budapešti našla vietnamská mafie starou tajnou vojenskou nemocnici. Byla v podzemí. No a nenapadlo je nic lepšího, než chytat sólo turisty a rozprodávat je na černým trhu s orgány. Městu to kazilo image a tak se jich pokusili zbavit. No a povídá se, že se přesunuli do Rumunska a Albánie. Odhaduje se, že v té nemocnici rozřezali desítky lidí. Podle zbytků, který tam našli.
Proto máš můj obdiv, páč máš odvahu, když se vydáváš takhle sám. Věř mi, nechci tě odrazovat, jen říkám co jsem slyšel. Jim je to jedno. Oni člověka rozřežou na kuchyňské lince, zchladí a prodají. Dneska dělá transplantace kdejaká nemocnice. Ještě medovinu?"
Sakra, doteď byl ten chlapík na trhu docela sympaťák. Tohle mi neměl říkat. A nebo měl? Beru od něj flašku medoviny a hrnu na BUS. Nehodlám jít půl dne po silnici jenom proto, abych se dostal tam, kde jsem ze stezky sešel. Ještě před tím si kupuju trekový hole. Prej to pomáhá, což jsem zjistil krátce na to. Chtěl jsem něco, co chvilku vydrží a tak peněženka docela zaplakala.
"Co hledáte?"
"Žlutou stezku. Chci se dostat na hřeben."
"Ta je zapadaná stromy po té kalamitě co tady byla. Ještě to neodtěžili. Pojďte, svezu vás na jedno místo, odkud se na hřebem dostanete rychleji."
A tak mě hodnej pán (jméno jsem jak jinak než zapomněl, za což si dávám pomyslnou facku) veze kousek za Liptovskou Lúžnou.
"Vy tam u vás ještě máte malé podniky, hej?"
"Hej."
"Tady už nic není. Všechno bývalo, ale není. Tady všechny ty stromy. Tohle všechno popadalo. Silný vítr byl. Jsme tu. Po té cestě běžte pořád rovně. Za dvacet minut jste na hřebeni."
Dvacet minut mi to netrvalo. Netrvalo to ani hodinu. Těch cest tam byla spousta a tak jsem se párkrát musel vracet. Nakonec jsem to našel, ale do útulny jsem to už nestihl. Se západem slunce usínám na hřebeni Nízkých Tater. V noci jdou krásně vidět hvězdy, ale dost fouká. Jsem rád, že jsem si na cestu vzal zimní spacák.
Hřebenovka Nízkých Tater. Když to vemu kolem a kolem, tak jsem nikdy nic podobnýho nešel. Hergot, vždyť takhle daleko jsem vlastně ještě nikdy nedošel a tu krosnu jsem měl doteď doma jenom jako ozdobu. Je to makačka. Obdivuju horský nosiče.
Mám žůžový počasí. Nebe prakticky bez mráčku. Toho jsem si vlastně všiml až večer, kdy jsem zjistil, že mám spálenou pravou půlku těla. Hlavně že se tahám s opalovacím krémem.
Na skále krásně pózuje kamzík. Jakoby říkal "Já jsem tady doma, ty seš jenom návštěva." a přitom se po většinu času skoro nehne. Taky bych se chtěl umět takhle pohybovat po těch skalách. Ty hůlky byly dobrej kauf.
Je tady docela provoz. Samej Čech. Ale jakmile se dostanu na druhou stranu sedla a nechám Tatry za zády, nikde ani noha. Nedivím se. Musím se hrabat skrz mladý stromky a přelízat padlý kmeny těch starých. Dusno je pořádný. Dneska daleko nedojdu. A ještě že tak. V Ramži (útulna) se nás nakonec sešlo sedm a kdyby byla ještě ta kytara, byl by to dokonalej večer. Takhle byl "jenom" supr. Musím poděkovat Domči za véču a grog a Slovákům (Mišo, Danča a Peťo) za jídlo na cestu a zastání funkce nápojových techniků.
"Další útulna je po cestě. Je to spíš taková chata. Šla jsem odtamtud osm hodin. To dáš."
Domča mi nějak věří. Většinou si tyhle časový údaje násobím dvěma. Ale vidina možnosti koupě piva a kořalky mě žene dál. Teda do tý doby, než uvidím ty dva nechutný kopce. Cestou dolů jsem se málem zapleštil a nahoru to nebylo o moc lepší.
"Jak daleko je to na vrchol?"
"Už seš za půlkou."
"Mi z toho jebne."
Nahoře kosa jak v ruským filmu. To od těch mraků. Fučí jak o závod. Konečně ta chajda.
Vevnitř sedí Kubo. Chce se stát horským záchranářem, zanedlouho bude dělat zkoušky. To mi pověděl, když jsme koštovali řeřichu máčenou ve vodce.
"Jo, zítra máš ještě dva vrchy a pak už jenom dolů z kopce do Telgártu."
Telgárt. To mi připomíná večer na Ramži. "V Telgártu jich bylo docela dost a žebrali."
Cestou dolů potkávám dva chlápky.
"Kde je ta zelená?"
"Však tu je!"
"Tam mají červenou a tu zas zelenou. Kurva! To to nemůžou značit líp? Stačí tady dát značku. Já jsem Jan a tamto je Dušan. Chodíme spolu na túry už přes dvacet let. Je mi 73 a mám přes dvacet kilo těžkej batoh. Dušan přes třicet!" Dušan se ale ohrazuje, že bágl nevážil a že neví.
"Ne, medvědy jsme nepotkali. Nosíme zvonečky. Ono to zvíře má moc dobrej sluch a uteče."
Pánové jdou spat do Telgártu. Já to balím kousek před, abych mohl ráno nakoupit.
Ve vesnici zatím žádný tmavší spoluobčany nevidím. Jenom co vylezu z obchodu, tak to začne.
"Ujo, ste taký dobrý. Dajťe euro ak máte. Dajťe i dve. Na mlieko. Desať detí mám."
Beru to hopem pryč, ale bouřka mě zdrží. To je vlastně ta zmiňovaná na začátku.
Cestou přes vrchol potkávám kolegu. A zase špatně. Zase jde na západ.
"Na Ukrajině je to zlý. Blato a samej vývrat. I zima tam byla. Nahoře o tobě mluvili nějací dva chlápci. Prej nějakej Moravák jde z Trenčína do Košic."
"Jo, domlouvali jsme se, že je dneska doženu a chvilku pudem spolu."
"Nahoře byla krutá bouřka. Nechali se odvézt dolů do vsi, že se prej nebudou v takovým počasí kamsi jebat."
Cesty jsou docela mňamózní. Do blata se bořím jenom po kotníky. Už několikátej den nosím pohory. Je totiž docela chladno a terén se tak zhoršil, že bych si co nevidět v sandálech ukopl palec.
Musím někde vybrat prachy. Mám poslední tři eura. Dobšiná. Jestli jsem nějak hanil Telgárt, tak jenom proto, že jsem nebyl tady. Začalo to další bouřkou, kterou jsem přečkal pod děravým turistpřístřeškem. Musel jsem projít celý město. Zkoušet wi-fi tu ani nebudu. Dost že jsem se motal všem na očích u toho bankomatu. Všude je tak nějak... tmavo.
Bolí mě pravý chodidlo. Asi namožená šlacha. Fastumgel je prej jenom na předpis. To jsou věci. Cesta z města je dlouhá a namáhavá. Vede zpátky do hor, kde vidím krásnýho jelena i s laní. Pěknej kousek. Baví mě pozorovat tyhle zvířata. Hlavně ty jejich skoky. Jakoby ten chlapík nic nevážil. Přitom jenom to paroží musí mít pěkných pár kil.
"Zmoknete."
"No jo, počasí neporučím. A jak má být, když už jsme u toho?"
"Proměnlivo."
"A to jsou všude takový holoseče jako tady? Jdu přes to už několik dnů."
"Bude líp. Snad zítra."
Dřevorubci nejsou zrovna výřeční.
Zase fučí. Zastavuju, abych se trochu rozhlídl. V tom to začne. Cosi lomcuje se stromkama a pak to vystartuje tak, že slyším jenom jak ty stromy praskají, stojím jak přimraženej a čekám, co z toho nakonec vyleze. Neviděl jsem ale nic, páč zvíře vzalo nohy na ramena.
Pro jistotu jsem ale pak cestou pěkně nahlas odříkal prvních dvacet minut Shreka (pozůstatek z dob videokazet, kdy si můj mladší bratr pouštěl tenhle animák furt dokola a mně se to nesmazatelně vrylo do paměti), aby se mě případná další chlupatá potvora nelekla.
Ta noha furt bolí. Rozhodl jsem se teda, že dneska přespím v civilizaci a udělám si volnější den. Protože mi na opasku docházejí dírky, musel jsem učinit rázný opatření. Během psaní posledních pár odstavců jsem do sebe nasoukal kus chleba, klobásu s feferonkama a ředkvičkama, půl kila bílýho jogurtu, velký Pikao, chipsy, jedno tmavý pivo a to celý jsem zalil litrem mrkvovýho džusu (su prase, já vím).