Tohle prostě není fér!

Dnešek si zaslouží speciální článek, páč tak hluboko, jako dneska, jsem ještě nebyl. Než vypustím všechno to zlo, tak chci poděkovat Markovi a Derrelovi. Tihle týpci z Kalifornie mě u sebe nechali pár dnů nazpátek využít sprchu a dobít trochu baterky. Taky děkuju tetce Hanči a babičce za příspěvek do kasičky. No a teď, světě třes se.

Po včerejším větrném dni, kterej mě stál nejeden šedivej vlas a vous, páč jsem myslel, že je to poslední chvíle, kdy ten stan vidím pohromadě, se překvapivě budím ve stejném obydlí, v němž jsem včera usínal. V osm se dotýkám asfaltu a taky začínají řádit autoturisti. Zakufroval jsem to před stoupáním do horského průsmyku. Jdu pěšky. Nejsem terminátor, ikdyž bych si to teď moc přál. Nahoru je to jenom jedenáct km. Fouká protivítr. Už teď v hlavě slyším ten hlásek, jak šeptá "vzdej to". Ale to ne! Zpívám si první písničku, která mě napadá a plazím se dál. Týpek, Švýcar, mi nabízí pomoc, že mě sveze autem. " Ne, díky. Je to můj boj!" Jeden vocas mě se svým debilním vehiklem míjí tak těsně, že se po chvilce rozklepu jak ratlík. A to jdu pěšky skoro mimo silnici. Vrchol, konečně! Začíná pršet. Chvilku váhám, ale nakonec se pouštím dolů a to osmi procentní klesání jde celkem dobře. Předjíždí mě jenom jeden kamion. To ještě zvládnu. Brzdu jenom lechtám, zbytek obstarává vítr. Následujících 40 km je z kopce a tak, to abych se nenudil, seslal mi pan Island libovej protivítr. Musím dřít jak mezek, abych se vůbec pohl. Ale vidina obchodu v Akureyri je silná a pohání mě vpřed. Dochází mi totiž jídlo. Asi po dvaceti kilometrech se pan Island rozhodne mě trošku zpomalit a přidává další déšť. To abych se neuhnal. Auta mi s tím jejich zasraným aquaplainingem nedají pokoj. Mám dost. Stavím u odpočívadla a... co to?! Známé zlověstné syčení. Zas píchlá guma! Z oddychové pauzy se stává pachtění se v tom špinavým a mokrým plášti a lepení duše. Vlastní duši naopak při foukání té gumové vypouštím. Ó, jak já to tak nemám rád! Zevnitř mokrej od potu, zvenku od deště. A zpátky na tu pekelnou silnici. Nějakej kretén v nějakým posraným SUVčku si najednou usmyslí, že nějakej cyklista je vzduch a že ty tři auta před sebou i tak předjede. Však mě přece stačí ten štěrk na kraji ne?! Vidím, jak se na mě ty dvě tuny šrotu řítí a na poslední chvíli sesedám a uskakuju do škarpy. Metám za tím vocasem blesky a už vážně začínám rezignovat. Za celej můj život se mi tohle stalo čtyřikrát. Jak já nenávidím tyhle řidiče. K čertu s váma! Sekat prsty za takový prasárny! Odcházím k řece, rozhodnut tady rozbít tábor. Zásoby nezásoby. Nakonec jenom uvařím, zahřeju ruce (v tom větru je zima) a jedu dál. Protivítr se mění na boční a tak tlačím. Lidi z obytňáků na mě mávají. No, vy si myslíte, jak je to hezký, když mi zamáváte, ale za tou vaší kraksnou se na mě v tomhle větru vyřítí takovej poryv, že i pěcho mám co dělat. O to víc mě štvete! Dementi! Silnice se stáčí s větrem. Aspoň něco. Akureyri. Jedno z největších islandských měst. Tomu samozřejmě odpovídá provoz. S tím počítám. Je to přece město. Na prvním semaforu uhýbám do bočních uliček. Po nákupu prchám. A světe div se, po cyklostezce! Hlaďounkej asfalt širokej skoro jak česká silnice. Sice chčije, ale mně už je to jedno. Za městem se to mění v hlínu plnou koňských a ptačích kentusů. Vítr a déšť zesilují. Durch mokrej klepu kosu a jdu skrz ty sračky k lesu, kde to dneska hodlám zabalit. Nakonec se tam dostávám, stavím stan a cpu se medem a čokoládou. Cukr jako antistres. Jestli mě sem přijde někdo vyhodit, že je to tady soukromý nebo chráněný, přísahám na svoje nenarozený děcka, že ho pověsím za kule na nejbližší zakrslou břízu! A jestli mi ještě někdy někdo řekne, že na Islandu a speciálně na severu nic nejezdí, nakopu ho tam, kde slunce nesvítí. To jest do prdele! Fotky nebudou, páč nemám šťávu a nahrát jenom text je jednodušší a hlavně rychlejší. Tolik k mému islandskému dobrodružství. Jo, dneska jsem urazil 72 km.