V noci mě nikdo vyhodit nepřišel a tak ráno nikdo za kule nevisí. Jenom dva chlápci okukují novou stezku. V tom amoku jsem použil metodu "prošel tudy slon" namísto "nikdo tu nebyl". Abych se dal dohromady, mířím po " mountain road" do hor. Je to blátivá a šutrovitá cesta akorát tak na jedno krokem jedoucí auto. Prvních šestnáct km do kopce. Dalších devět dolů. Nedá se po tom jet, je to moc měkký. Je to dřina, ale i přes to a mé rozpadající se rukavice mi mrznou prsty. Ale nádhera. Je mi skvěle. Od Akureyri se Jednička stáčí do vnitrozemí a jde to poznat s každým kilometrem. Zeleně ubývá, krajina se mění, teplota zřídka přesáhne sedm stupňů. Ráno mě většinou budí ovečky se svým "bééé". To když nevědí na čem stojí, když z toho zelenýho kamene najednou vyleze dvoumetrovej Tomáš. Ale berou to s nadhledem. Kopce jsou tu speciální. Deset procent a klidně i dva kilometry a asfalt neuhne metr do strany. A ty tak vidíš celý to monstrum a krůček po krůčku ukrajuješ z toho jeho hřbetu. Cítíš lýtka, cítíš záda, ruce. A tlačíš ten stroj dál. Lidi zastavujou a nabízejí pomoc. Jak snadný by to bylo. Ne! Nejseš tady proto, aby sis to usnadnil. Bojuješ už víc než dva měsíce tak bojuj dál! A tak si povzdechneš, utřeš pot a sopel a plazíš se k vrcholu. Jinde zase pocítíš dech Země. Je to takovej smrad, že v něm necítím vlastní prdy. Střelivo, které v posledních dnech vypouštím ze svých útrob, se s tím standardním nedá srovnat. To je oproti tomu jako Old spice. Libsha by mohla vyprávět :) a tohle nejde cítit v tom sirným oparu. Při zdolávání jednoho speciálního kopce jsem opět díky své nedůvěře vůči řidičům utekl hrobníkovi z lopaty. Automaticky jdu do škarpy, když za sebou slyším auto. Někdy prostě nejde jít vlevo. No a ten chytrák jel, když mě míjel, po krajnici. Po krajnici! I přes všechno to svoje kňučení a nadávání věřím, že my, coby lidé, nejsme špatní. Věřím v lepší zítřky a jsem zapřísáhlý optimista. A tak v posledních dnech potkávám fajn lidičky, ať už z Nového Zélandu, Izraele či Ruska. Zase se usmívám a mávám do kamer a zase si cestou zpívám. Marek by mohl vyprávět. A teď, když ležím ve stanu, postaveným na sopečným popelu v lávovým poli uprostřed pustiny, kde je takovej klid, že můžu poslouchat tlukot vlastního srdce, a píšu tyhle slova, věřím, že jsem se vydal správnou cestou.
Fakt je mi to líto, ale na fotky nemám baterku...
Žádné komentáře:
Okomentovat